Průběh třídenního půstu

A plate, fork and knife

Měsíc bolesti nohy uběhl a s ním spojené nesportování taktéž. Prakticky celou dobu bez běhu. Plně jsem cítil, jak se mi organismus zpomaluje a lehounce přibírám. Nemám doma váhu, ale za ty roky v běhu (tréninku) už umím odhadovat každých pár gramů. Jelikož noha znemožnila běhání, strávil jsem z něj spoustu času v bazénu, tedy ve studené vodě a ta, jak je známo, nakopne organismus k lehkému ukládání ochranné vrstvy – tuků. Doma a vlastně všude se sprchuji od poloviny léta studenou vodou, takže další plus pro tepelnou izolaci. Sprchování studenou provádím ze zdravotních důvodů, takové lehčí otužování.

Ke všemu výše zmíněnému přibily dva víkendy, které proběhly v lehkém alkoholovém opojení. Párty se prostě malinko zvrhly a s tělem pěkně pohnuly. Vždy až do úterý byly v těle pocity, které se mi moc nelíbily.

Prostě jsem se rozhodl restartovat tělo půstem. Již před pár lety, tehdá ještě na vysoké, proběhl pokus s týdenním půstem. Proběhl celkem bez problémů a přesně jak popisovaly všechny zdroje, ke kterým se mi podařilo před pokusem dostat. První den pohoda, druhý den šílený hlaďák, třetí den najednou příval energie a chutě zmizely, čtvrtý stále dost energie s lehce sníženou pozorností (nedoporučuje se řídit) a pátý den stejný jako čtvrtý. Šestý den mi už přišlo zbytečné pokračovat, protože tělo se vyčistilo přímo ukázkově, tak jsem už pomalu najel na jídlo. Dále v průběhu let jednodenní půsty, někdy i nedobrovolné. 😀 Jenže už déle žádný neproběhl.

Tentokrát mi přišel vhodný půst třídenní. Musím přeci jenom fungovat v práci a k tomu lehce sportovat. Lehký klus mi přišel vhodný pro lepší pročistění organismu. Vím, že by se při půstu měly namáhavé činnosti omezovat, ale nejsem přeci žádné béčko, ne? Jako startovní večer jsem zvolil neděli večer po proběhlém namáhavějším víkendu s kamarády a vínem.

Zahájení – neděle večer

O neděli se snad ani nedá nic psát. Dal jsem si někdy v šest večer večeři a poté už nic nejedl. Takový normální večer. Sranda začne až někdy zítra odpoledne.

Před večeří jsem si koupil čistící čaj, který mám v plánu během půstu pít. Že je to chyba mi došlo naštěstí během prvních hodin půstu.

Na půst se přímo neskutečně těším, tělo je po proběhlém víkendu značně rozhozené. Jako by ani nebylo moje. Cítím se jakoby nateklý, přesnější je slovo nakynutý.

Další jídlo až ve čtvrtek ráno.

Přepis mých skromných poznatků:

Den první – pondělí

  • 5:45 – Po dvou týdnech opět ranní tibeťani. Ani nevím proč jsem s nimi přestal. Chyběli mi.
  • 6:30 – Normálně doba, kdy si dávám první jídlo dne – vždy ve všední dny jde o bílý kyselý jogurt. Dnes jen první čistící čaj od Teekanne. Chutná mi.
  • 8:20 – Dostavily se první pocity hladu. Tělo si možná začíná uvědomovat, že se tržim na pár dní změní.
  • 10:20 – Po druhé čaji je s čajem konec. Na internetu se mi podařilo nalézt informace, že se čaj při půstu nesmí. Zabraňuje totiž základní myšlence půstu. V čaji jsou různé minerály, vitamíny a silice, které nechávají střeva aktivní. To při půstu nechceme. Cíl je zastavení činnosti střev aby se energie normálně potřebná na trávení přesunula na opravu organismu.
  • 16:00 – Den v práci bez problémů. Dostavují se první pocity lehkého hladu.
  • 18:00 – Naplánovaná masáž u klientky. Nedalo se jinak, objednaná masáž musí proběhnout. Půst nepůst. Energie v pohodě.
  • 19:40 – Po masáži první postní běh (zajímavé spojení).Jen lehoučký klus, i přes to, že energie je stále nadbytek. Hlad jen ze začátku, pak ho ubil adrenalin.

Zítřek bude ten pocitově zajímavý den.

Den druhý – úterý

  • 5:20 – Budík nebyl třeba, podařilo se vstát dlouho před ním. Tělo má více energie. Alespoň něco funguje. Ranní cvičení tiběťanů bez nejmenších problémů.
  • 9:00 – Hlad se zatím nedostavil. Ani chutě. Nějak je ani nečekám. (Jak jsem byl naivní!!!)
  • 11:15 – Dostavily se pocity lehké otupělosti. Nohy jako by nebyly moje, jsou takové lehké a bez energie. Asi právě začíná ta pravá zábava.
  • 15:00 – Chutě jsou zpět. Nejraději bych cestou domů koupil celé grilované kuře s deseti rohlíky a vše to spláskal na posezení. Samozřejmě se udržím…
  • 16:30 – Únava. Jelikož mám zkušenosti z běhání, vím, že se jedná o hypoglykémii = organismu chybí cukry a nestíhá se s tím vyrovnávat. Vyjít dvě patra do bytu byla celkem slušná zábava,
  • 17:50 – Už po běhu. Byl to přímo spirituální zážitek. Již od první metrů se mi nechtělo, hrozná únava. Tak první dvě třetiny hrozné, celé v hypo stavu. Ale poslední dva kilometry se najednou energie vrátila. A ano, jen kilometrů. I tak to pro mě bylo psychicky jak třicet. Teď mě čeká sauna, zajímá mě, jak jí zvládnu.
  • 21:15 – Žiju! Jen sranda. Sauna naprosto v klidu. Ještě víc než normálně. Vůbec se mi totiž nedařilo zahřát tělo. Poslední sauna byla skoro dvacet minut dlouhá a na konci mi kamarád poklepal na rameno, že už jdeme a úplně se lekl, jak jsem studený. No, bylo mi příjemně, o tom žádná.

Den třetí – středa

  • 5:00 – Jsem vyspaný. Na to, že se mi podařilo vzbudit ve čtyři a už jsem nezabral, tak překvapení.
  • 5:30 – Ranní tibeťani a následné cvičení namáhavější než jindy. Po každém cviku byla třeba chvilička na vydýchání. Výbušná síla nějak zmizela. No nic, směr ranní předpracovní bazén.
  • 7:20 – Tak bazén naprosto v pohodě. Pořádně mě probudil. Plavání bylo krásné, přímo jsem se ve vodě vznášel. Lehoučký jako dlouho ne.
  • 8:30 – Tak dnes energie naprosto neskutečná. Přímo jí překypuji. Po ani sebemenší malátnosti žádná stopa.
  • 11:00 – Asi zabiju kolegu! Vezmu sešívačku a… On si z domova přinesl vepřo-knedlo-zelo! Neskutečná vůně. Málem mě dostal. Pomalu jsem chtěl sníst i desku od stolu.
  • 17:00 – Až na malý psychicky náročný kiks během doby obědů proběhl den naprosto skvěle. Energie jako by ještě přibilo.
  • 18:00 – Běh stejně dlouhý jako včera. Po hypoglykémii ani stopa. Jak já říkám – užívačka.
  • 20:00 – Přiznám se – těším se na jídlo.

Návratový den – čtvrtek

  • 1:40 – Ano, vážně je před druhou ranní! Organismus se zbláznil. Jako by vůbec nepotřeboval spánek. 4 hodiny spánku! Po psychické stránce nic moc pocit. Na usnutí vyzkoušeno snad vše. Nefungovalo nic, smůla. No… četl jsem si.
  • 4:30 – Vážně se mi nepodařilo zabrat. Ani četba nepomohla. A ta normálně funguje stoprocentně.
  • 5:25 – Energie na ranní cvičení prakticky žádná. Přemohl jsem se a s přestávkami odcvičil svou klasickou sestavu. Ale úsilí to dalo hodně.
  • 6:30 – Nevydržel jsem déle a už vařím. Přinesl jsem si kvůli tomu do práce paříci nástavec na hrnec. Dvě brambory, půlka cibule a jedno rajče.
  • 7:00 – Konečně po jídle! 🙂 Přiznám se, že očekávání byla větší. Nějaký extrémní výbuch chutí, jaký se mi podařilo zažít před lety po půstu, se nekonal. Ale i tak naprosto vynikající.
  • 8:10 – Ve střevech mi snad pochodují permoníci. Zvláštní věci se tam dole dějí. Zajímá mě, jestli mě ta pařená zelenina prožene, jak se všude na internetu píše. Údajně by měl přijít pročisťující průjem.
  • 13:30 – Tak nic. Zelenina mě neprohnala. Už pomalu najíždím na normální režim. Ani po indickém čištění střev jsem se doporučeného režimu (až na první jídlo) nedržel.

Půst mi začal v neděli kolem sedmé hodiny večer a skončil ve čtvrtek v sedm ráno. Celou dobu se mi dařilo pít pouze čistou vodu. Celkem se mi podařilo 74 hodin bez jídla. Započítal jsem i těch pár hodin na čaji první den.

Správný návrat k normální stravě by podle teorie měl trvat stejně dlouho jako půst. V momentálním případě tedy 3 dny. Nepovedlo se. Čekal jsem všelijaké problémy, ale žádné se nedostavily. Střeva spokojená. Tělo nějak neprojevovalo potřebu být tři dny na pařené zelenině.

Půst splnil co jsem potřeboval a chtěl. Zmizela oteklost, navrátila se energie a chuť k běhu. Malý bonus byl, že jsem i lehce shodil. Podle všeho na tuku. Se vším spokojenost. Podobný detox můžu jenom doporučit. Ale bez načtení informací předem se do něj nepouštět.

V plánu mám každé dva až tři týdny jednodenní půst. Jen víc dobrých věcí pro organismus.

Podzimní sezóna 2016 zazděná


Warning: exif_read_data(Zraneni_na_stavbe-zraneni-fil_g00zy.gif) [function.exif-read-data]: File not supported in /data/web/virtuals/15485/virtual/www/wp-content/themes/anchorage/inc/helper-functions.php on line 346

ilustrační obrázeklZačátkem léta během tréninků jsem si říkal, jakou mám formu. Běhalo se naprosto lehce, tepy dole, tělo špičkově připravené na cokoliv prakticky bez tuku, nic nebyl problém… Nohy neuvěřitelně létaly prakticky bez námahy. V té době přišlo i přihlášení na Dalmacija ultratrail – prvním ročníku ultra trailu v Chorvatsku kolem Dubrovniku. Natěšenost byla veliká. Trénink se mi dařilo plnit přesně podle představ, nebudu lhát, začal jsem si pomýšlet ohledně Dalmacija ultratrailu na bednu. Těch 110 km s nějakými 4000 m+ převýšení mi nepřišlo jako nic hrozného.

Cíli jsem upravil i mou osobní termínovku. Hlavně aby závodů nebylo moc a někde jsem se neoddělal. Vše se dařilo. V červenci pouze dva závody – krátký běh do vrchu v Prčicích a na konci měsíce 24 hodin v Kladně. Prčicě dopadly jak dopadly, vrchař prostě nejsem a Kladno s bídným výsledkem mi nakonec přišlo jako dobrý trénink být 24 hodin v kuse na nohou. Po Kladně proběhla důkladná několikadenní regenerace a opět návrat do tréninku. Ten probíhal ještě lépe než předtím. Těch 24 hodin nohy o kousek posunuly.

Ale pak přišla dovolená v Rakousku, která podle všeho může za později vzniklý problém. Byla totiž hodně sportovní – vždy ráno běh ve velmi slušném tempu a odpoledne nějaká činnost jako ferraty, kolo, plavání nebo tak. A podle všeho ferraty mi oddělaly nohy. Samotné skály za to nemohou, může za to zbytečné spěchání být rychle nahoře a co nejrychleji dole. Chybu jsem udělal na ferratě u Traunsee. Odpálil jsem si svaly v nohách a to mohlo dle všeho za můj problém.

V druhém týdnu po dovolené mě zničeho nic začalo lehce píchat uprostřed pravého lýtka z vnitřní strany kosti holenní. První zmínka bolesti byla 25. srpna. O pět dní později už noha bolela i v klidu a nad během se nedalo ani uvažovat. Dal jsem pár dní klidu, po kterých se ovšem noha nezlepšila. Před problémy jsem ale Renče slíbil, že jí zaběhnu běžeckou část štafety při triatlonu v Hrádku nad Nisou. Zde jsem o proběhlém závodě nepsal. Adrenalin mi totiž povolil běžet a podařilo se mi zaběhnout myslím 4. nejrychlejší čas běhu ten den. Celkově jsme vyhráli smíšené štafety a ve štafetách skončili třetí ze všech (snad si dobře pamatuji). S během nespokojenost, připadal jsem si obratný asi jako dinosaurus, o rychlosti nemohla být řeč. Pomalost!

Adrenalin mi sice umožnil běhat, ale jinak byl závod asi chyba. Totálně mi zazdila běhání na několik týdnů. V týdnu po triatlonu raději návštěva ortopeda s rentgenem, hezky vyloučit únavovou zlomeninu. Rentgen nic a že prý jde o natažený vaz. Hmm, by mě zajímalo jaký vaz se uprostřed nohy nachází… Nevadí, bylo mi jasné, že s během je amen. I tak jsem se stále nevzdával Dalmacije. U té mi došlo koncem září, že je nereálná. Triatlon byl 4. září a první trochu bezbolestný běh po něm byl možný až za 16 dní totálně bez běhu. Dalo se lehce klusat jen s nepatrnou bolestí. Klus o délce 3 až 4 kilometrů. Prostě k smíchu. V tu dobu účast v Dalmáciji definitivně vzdaná. Až tehdy jsem informoval ostatní, že nepoběžím.

Brněnský masakr a Dušanovo SUM (Strom Ultra Maraton startující z Vlastibořic) mě asi mrzí ještě víc. Na víkend s přáteli jsem se těšil, vždy mě neuvěřitelně nabyl pozitivní energií a chtíčem běhat a zlepšovat se. Dlouhá léčba neobjasněných potíží prostě vezme energii i elán.

Volba neběžet Dalmáciji byla dobrá, protože první opravdu bezbolestný běh se konal až v polovině října. Přibližně týden před startem v Dalmáciji (startuje se 21. 10.). V momentálním stavu bych nebyl schopný těch 110 km ani odbelhat, natož běžet. Mrzí mě to, ale nedalo se nic dělat. Padlo rozhodnutí poslouchat tělo. Nejhorší je, že i po zdárném vyléčení stále nevím (a vědět asi nebudu) důvod problému…

Co bohužel provázelo zranění ruku v ruce je pokles motivace. Podzimní sezóna totálně zrušená, což bych i přežil, ale problém je, že se nedaří nalézt chuť pro návrat do tréninku. Vůbec chuť běhat najednou zmizela. Nemám náladu závodit a s někým se poměřovat, ani sám se sebou. Běhat chodím jen klusem do 12 kilometrů a nad tempem ani nepřemýšlím. Je mi ukradené. Koukám na zápisky ostatních na DM, blozích nebo FB a vůbec nic se mnou nedělají. Ještě před zraněním byly vždy jak červený hadr na býka.

Abych si jen nestěžoval. S nechutí bojuji a pevně doufám, že na Silvestra budu v Jistebnici připraven obhajovat umístění z minulých let. Já se vrátím…

Spiroergometrie poprvé

Mám za sebou 4 týdny maratonského tréninku, momentálně se nacházím ma konci pátého. Můj trénink se v příštích týdnech hodně zaměří na posunutí hranice ANP a výdrži v ní. Jenže do minulého pátku jsem svou hranici ANP netušil, vlastně ani jiné zóny tepové frekvence. Vím, že existují tréninkové metody jak zjistit potřebné údaje v tréninku, ale já se raději rozhodl jít na spiroergometrické vyšetření.

Metody v tréninku totiž zabírají celkem hodně času, jeden pokus nestačí, a nejsou dostatečně průkazné nebo se vůbec nemusí povést. Několikrát jsem zkoušel zjistit svou maximální TF metodou opakovaného vybíhání mírného kopce (prý prakticky nejjednodušší metoda), jenže ani jednou se mi nepodařilo dostat se na maximálku. Párkrát se mi to asi podařilo při fartlekovém tréninku, ale u čísel z hodinek si člověk nikdy nemůže být moc jistý (chybovost se čas od času vyskytne), tedy pokud je nemá podložené z laboratoře nebo jiných vyšetření. Raději jsem do minulého týdne používal hodnoty z různých kalkulátorů a podobně. Nic úžasného, ale jako hrubý rastr musely stačit.

Osobně jsem si pro test vybral FTVS UK v Praze. Ono jako běžec zas tolik možností nemám, tedy pokud nechci jet někam přes celou republiku. Potřebuji prostě vyšetření na běhátku (na jihu Čech není k dispozici), což moc časté není. Pokud člověku postačí cyklistický trenažér (což běžci vážně ne, zóny jsou úplně jinde), tak si může nechat udělat spiroergometrii skoro v každém městě u sportovního lékaře. Navíc se mi u FTVS líbila i cena – 750 peněz podle mě cajk (třeba taková Palestra za 1500 a k dispozici polovina údajů).

Na FTVS Univerzity Karlovy je opravdu skvělá laboratoř. Sice o mě nevěděli (i přes mé objednání e-mailem), ale prý jim jen nedal sekretariát vědět. 😀 Byl bych naštvaný, vzít si volno v práci, táhnout se až do Prahy a nic by z toho nebylo. Naštěstí jsou na fakultě samí pohodáři a prostě mě vzali. Laboratoř mají v suterénu, k dispozici šatna se sprchou, vše moderně zařízené. Na starost si mě vzal nějaký Slovák, bohužel nevím jméno. Podle všeho asi doktorant.

Abych řekl pravdu, nebyl jsem si do poslední chvíle jistý, jestli vyšetření zvládnu. V úterý se mi totiž na tempovějším tréninku udělal díky mým nejstarším botám (už jsou v popelnici) na noze krvavý puchýř. Nic nenormálního, jenže on byl pod vrstvou ztvrdlé kůže na došlapovém místě pod kloubem malíčku a za boha se nedal odstranit. Středeční trénink se mi nějak podařilo odklusat, ale ve čtvrtek radši pro bolest pauza a celé odpoledne mazání mastičkami s doufáním, že místo změkne a přestane bolet. Nic moc před důležitým a ne zrovna nejlevnějším testováním. Naštěstí se noha během vyšetření úplně uklidnila, prostě jsem o ní nevěděl. Už samo o sobě je u spiroergometrie vysoká pravděpodobnost, že se nepovede. Hlavně když na ní jde člověk poprvé. S čímž jsem ale předem počítal a psychicky se připravil nechat na pásu maximum. Často se totiž stává, že člověk není schopný dostat se během vyšetření na své maximum, moc brzy z pohodlnosti nebo pro nastupující bolest ukončí a jedná se o vyhozené peníze. Naštěstí se mi dařilo užívat si bolesti do sytosti při fartlekovém tréninku a pocitů na zvracení celkem často. 😀

Chlápek mě nejdřív vzal do místnosti vedle trenažéru na různá měření. Nejdřív tělesné složení na Tanitě. Už jsem dříve na podobné byl, ale ta neměla oddělené ruce a měřila jen přes plosky. Výsledky vyšly zajímavé. Po Tanitě přišlo podle všeho EKG, nejsem si jistý, ale podobné senzory na mě lepily nedávno u doktorky. Následoval tlak, ten mi raději dvakrát přeměřili, protože byl vysoký. Není se čemu divit, trochu nervozity z měření, nevyspání, chvátání po Praze a tamní přesuny, prostě byl momentálně vyšší. Normálně mám nižší, doktorka mě dokonce při jedné návštěvě přeměřovala myslím třikrát, protože hodnotám nechtěla věřit. Celkově mají vytrvalci nižší tlak, takže v normě. Pro běžce a podobné mají lékaři jiné normy. 😉

Pak se šlo konečně na věc. Kluci mě nechali se pořádně rozhýbat, prokřupat, prostě připravit, během čehož mi dávali podrobnou instruktáž. Nejdřív rozehřátí a zvyknutí na běh na páse se sklonem 5% (nevím proč neudávají ve stupních). V úvodních 4 minutách rozehřátí se postupuje takto – nejdřív běh v rychlosti 11 km/h, po uvyknutí organismu se rychlost zvýší na 13 km/h a zase se běží do uvyknutí. Normálně každá část rozehřátí trvá 2 minuty. Pak rozehřátí končí, jsou cca 2 minutky na vydýchání a jde se na hlavní část testu. Ta začíná na 13 km/h a každou minutu se zvýší o 1 km/h, každých 20 vteřin se zaznamenají hodnoty. Celou dobu má člověk v puse dýchátko se senzory a navíc vidí na všechny hodnoty, takže bohužel ví jestli už je u maximální TF nebo ne. Z psychického hlediska nic moc. Hodnoty lezou nahoru vážně pomalinku.

První část testu naprostá pohodička. Na rychlosti 11 km/h jsem strávil cca minutu dvacet a šlo se na 13 km/h. Obě dvě mi přišly naprosto v pohodě, taky se mi hned ustálily hodnoty. Pan profesor docela koukal. Ony ty tempa mám často jako výklusová, takže je na ně můj organismus uvyklý. Mít v ústech skousnutý při běhu již zmíněný náústek nic moc, braly z něj křeče. Jenže bez něj smůla. Taky dost sucho v ústech. Druhá část testu byla zajímavější. První rychlost, vlastně i druhá, v pohodě. Na 15 km/h začala sranda, konečně se nohy trochu roztočily (tempo 4:00/km), ona to na tom sklonu byla malinko větší námaha než ve skutečnosti. Ani se člověk nenaděje a už pípá 16 km/h (= 3:45/km). Nečekal jsem, ale nohy daly docela zabrat, bylo znát, že v tréninku rychlosti nejsem moc dlouho. Další bylo 17 km/h (3:32/km), na kterých mi došlo, že má rychlost je vážně bída, protože obtížnost byla hodně nahoře. Běh už byl silový. Další stupeň radši ani nezmiňovat, normálně ustát rychlost pásu hrozně úsilí, prakticky všechno (18 km/h = 3:20/km). Nevím jak se podařilo, ale dosáhl jsem 19 km/h na skloněném pásu (tempo na pásu 3:09/km, v reálu na rovině prý hodně pod 3 minuty na kilometr). Přestalo se mi dařit stíhat pás, každý krok neuvěřitelně bolel, ale pan profesor hecoval ať vydržím alespoň 20 vteřin do záznamu. Bylo to hodně těžké, pás mi vážně ujížděl a já se pomalu sunul dozadu k hraně. Pípl záznam a seskočil jsem. Na víc v nohou nebylo. Ta úleva! Neskutečná!

Pan profesor a kolega celkem nad výsledky překvapení. Asi ode mě nic nečekali. Vyklusání na pásu, trochu kecání nad prvními výsledky, sprcha a jít zaplatit. Peníze nebyly, zapomněl jsem vybrat. Naštěstí se nikam nechystali, tak jsem si sjel k nejbližšímu bankomatu městskou. Kdyby někdo byl v podobné situaci, tak nejbližší bankomat je druhá zastávka směr město u KFC, o jednu dál je Spořka. Rychlý výběr, alespoň jsem mezitím vychladl, zaplacení a čekání na výsledky. Měli je prý poslat do úterý, ale mákli a odpoledne přistály na mailu. Docestoval jsem po Praze a jel domů, nové Salming Speed v ruce. Příjemná cesta.

Jak jsem dopadl (pás sklon 5%):

  • 174cm/62,8kg
  • %tuku – 8,8
  • max rychlost – 19 km/h
  • VO2max – 68,2 ml/kg
  • SF max – 195
  • Laktát – 12,1 mmol/l
  • ANP –  176 tepů, 3:29/km
  • %max – 82,3 VO2
  • AEP – 156 tepů
  • ANZ – 187 tepů
  • hmotnost jednotlivých částí těla: PDK – 9,9; LDK – 9,5; trup – 30,8; PHK – 3,2; LHK – 3,3

Neuvedl jsem úplně vše, jen to hlavní. Je jasně vidět, že v hodně věcech musím ještě zapracovat. Podle FTVS bych měl přibrat na 65, trochu tuku nabrat a běhat víc rychlost v ANP a nad ní. S prací na rychlosti naprosto souhlasím. Na té i pracuji a po malinkých krůčkách se zlepšuje. S přibráním a tukem ale nesouhlasím.  Jako někdo kdo se chce nad zemí pokud možno vznášet přibrání neholduji. Pocitově vím, že ideální běžeckou váhu mám 60-61 kg. Malinko mě vyděsila rozdílná váha nohou, skoro půl kila je fakt hodně. Budu muset na pár týdnů zařadit dřepy na jedné noze.

S vyšetřením a jeho výstupy jsem velmi spokojený. Přesně mi zjistilo jednotlivé zóny, i když lepší je říct upřesnilo. Díky upřesnění jsem zkvalitnil přípravu na maraton ohledně tepů a podobně. Neřídím se jimi vždycky, někdy se řídím i jenom určenými tempy, ale každopádně je kvalitnější. Uvidíme po maratonu, jestli se mi kondice někam posunula a nebo jsem pomalu už u hranice. Pokud někdo na podobné vyšetření chce jít, můžu jenom doporučit.