Běh Údolím vzdechů 2014

Snímek obrazovky pořízený 2014-05-01 13:45:25Prvního května byl můj program jasný. Kamarádka pořádala v Sudoměřicích u Tábora krosovou desítku a já tam nemohl chybět. Prakticky domácí závod. Na závodech v týdnech předtím jsem se snažil nalákat co nejvíc lidí, ale jediný kdo nakonec přijel byl Jirka Diviš. Hodně dobrý běžec, takže mi bylo jasné, že o pohodový trénink, to byl můj původní plán, nakonec moc nepůjde. Vůbec jsem nevěděl, jak mi to půjde, protože se mi v Polánce zase rozjela achilovka stejně jako v prosinci a moc jsem neběhal. Vlastně prakticky vůbec. Achilovka vrzala, bolela a byla nateklá… no nic pěkného. Ale i tak jsem prostě musel běžet.

Dělám prvně v životě vodiče!
Dělám prvně v životě vodiče!

Přijel jsem s předstihem, ale i tak už tam skoro všichni byli. Po odběhání dětských a kratších kategorií přišel náš čas. U 200 m holek jsem přišel jako slepý k houslím k roli vodiče. Všichni říkali, jak to bude pohodové, ale holky běžely fakt rychle!

Start
Start

Každopádně start byl v půl dvanácté. Na startu bylo i se mnou 15 závodníků. Měl jsem v plánu se na prvních pár kilometrech trhnout a pak zpomalit. Dá se říci, že se mi to jakž takž podařilo. První asi tři kilometry se mě držel Petr Kolací, nakonec třetí. Přiznám se, že mě překvapil, toho jsem za sebou nečekal. Ale bylo mi jasné, že zvolené počáteční tempo se mnou nevydrží. Asi po 4 kilometrech Petr odpadl a doběhl mě Jirka. Vypadal docela svěží a na mě zrovna přišla chvilková krize. On ale překvapil a zůstal u mě, já čekal, že se ode mě po pár minutách odtrhne a uteče mi. Nic takového se ale nestalo a zůstal se mnou až do cílové rovinky. Naštěstí jsme nešli úplně naplno a v druhé půlce se zvolnilo. Náskok byl veliký, za námi nikdo. I přes zvolněné tempo se nám podařilo u zříceniny hradu Borotín přehlédnout odbočku. Nevýhoda prvního… Naštěstí mi to po pár metrech došlo a my se okamžitě vrátili na trasu. Ale i tak nám tohle odbočení ubralo nějaký čas. Před zříceninou a za ní také bylo podle mě až moc asfaltu. Silničky a silničky. Po odbočení ze silnice mi začalo být jasné, že cíl musí být už jen kousek za lesem. A taky, že jo. Jirka opět překvapil, zase nezaútočil. Stále jsem čekal závěrečný sprint, ale pořád nic. Nakonec jsem za to vzal tak 200 metrů před cílem sám a vedení si nakonec udržel až do cíle. Druhý vyhraný závod v sedmi dnech. Oficiálně měla trať 10 km, ale podle Lindy (pořadatelka) a map 10,2 km, které jsem zvládl v čase 40:16.

Cílová rovinka
Cílová rovinka

I přes to, že se mi podařilo vyhrát, jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně radost z výhry, ale na straně druhé se mi moc nelíbil čas. Převýšení menší než v Polánce, i když trať byla víc zvlněná, a průměrné tempo o hodně pomalejší. Navíc mi připadalo, že mě Jirka mohl na trati lehce porazit a jen nevyužil příležitost. Jako by mi to dal. Vím, je to závod, měl toho využít, ale i tak mi to pořád vrtá v hlavě. Každopádně až na pár kilometrů asfaltu trať nádherná, když zapomenu na odbočku pod hradem, tak i bezchybně značená, atmosféra opět na jedničku a nálada suprová. Ceny byly symbolické, ale o ty vůbec nešlo. Opět, pokud budu mít za rok čas, rád se vrátím vylepšit svůj čas.

Stupně vítězů
Stupně vítězů

Závod měl dohru. I když se achilovka celou dobu běhu ani jednou neozvala, odpoledne už tak milá nebyla. Totálně se mi rozjela, bolest se zvětšila a s ní i vrzání. O otoku radši nemluvit. V pátek jsem se ještě pokusil o mírný klus, ale nestál za nic. Bylo mi jasné, že víkend musí být bez běhu. Noha hezky v klidu, v teple, neustále namazaná domácí mastičkou z marihuany a překrytá igeliťákem. Na nic víkend bez běhu, ale léčení přineslo své ovoce, noha se dala do pořádku, já mohl celý týden bezbolestně klusat a každý den byla lepší a lepší. Jo, trávová mastička je opravdu zázračná…

Výsledky: 2. ročník Údolím vzdechů – výsledky

Gary Yourovsky – Aktivista, jehož názor by měl vyslechnout každý

Vždycky v minulosti jsem byl k podobným prohlášením a řečem velmi kritický, ale člověk nemůže být skeptik do nekonečna, když ho zavalí nevyvratitelnými argumenty. Po shlédnutí tohoto videa (nebylo v něm pro mě moc nových informací) jsem ale usoudil, že na veganství něco bude…

GY

Již delší dobu řeším stravu, opravdu víc než všichni mí blízcí. Hlavně z důvodu mého pobíhání a lehkého sportování. Uvědomil jsem si totiž, že maso mi moc neprospívá a tak jsem ho ze svého jídelníčku skoro všechno vypustil. Ne úplně, čas od času si ještě nějaké dám. Mléko a mléčné výrobky, těm se vyhýbám jako čert kříži již delší dobu. Hlavně potom co mi táta před několika lety přečetl výzkum, že pro jeho strávení bere tělo fosfát z kostí a přitom přichází tělo i o vápník. To pro mě nebyla od Garyho nová informace. Ovšem ohledně vajíček mě dostal. Je pravda, že ty jím spíš ze zvyku, nemají pro mě žádný význam. Pokud se stalo, že jsem je v lednici třeba měsíc neměl, nic se nedělo. Tak nějak jsem si tohle uvědomil a po shlédnutí videa přišlo rozhodnutí zkusit to. Prostě živočišné výrobky vysadím a uvidím co se stane. Zatím jenom jako pokus, ale pokud to jen trochu půjde, rád bych u této stravy zůstal.

Velkou inspirací je pro mě Scott Jurek, jehož knížka Jez a běhej mi toho k přemýšlení dala opravdu hodně. Třeba bude veganská strava výkonnostně víc prospěšná, než jsem si do teď myslel.

Doufám, že se nenecháte odradit délkou videí a alespoň jednou je shlédnete. Nemusíte se jimi řídit, klidně vše řečené v nich hned hoďte za hlavu, ale jestli se nad problematikou alespoň na chvilku zamyslíte, budu rád.

Slavná Garyho přednáška:

http://www.youtube.com/watch?v=zMuJ-bDs30M

Otázky a odpovědi po přednášce, bez nich by bylo předešlé video neúplné:

http://www.youtube.com/watch?v=0-Q6cBdftIU

Běžecké zhodnocení 2013

Opět více než zajímavý běžecký rok. Zahájení bylo zase se zraněním, ale co se dá dělat. Za tu plantar fasciitis mohly tvrdé povrchy v Sydney, kde jsem až do třetiny února pobýval. Hned po návratu jsem jí začal pořádně řešit. V průběhu března už byla dá se říci v pořádku a já mohl konečně začít tak nějak trénovat.

Během roku se mi podařilo opět dostat únavovou zlomeninu. A jelikož nejsem žádný troškař, rovnou se jednalo o holenní kost. Nevím, jak se mi to podařilo, ale myslím si, že nárůst kilometráže byl prostě moc rychlý a neodpovídala tomu strava a doplńování minerálů. Je to vidět na grafu, květen a červen vysoká kilometráž a pak najednou úpadek, to se totiž 7. 7. ohlásila zlomenina. Díky ní mám i své úplně první DNF z půlmaratonu v Liberci. Myslel jsem, že já DNF nikdy mít nebudu a hle, je tady.

Loňský rok nebyl ani jeden maraton. V roce 2012 jsem si totži řekl, že příští maraton, který poběžím, bude pod tři hodiny a já cítil, že na to rychlostně nemám. Zato jsem se účastnil tří ultramaratonů – jarního Šutr54, Krakonošova 100 a Ultra Cavalls del Vent v Katalánsku. Na to Katalánsko byl plán trénovat přes léto na maratonech, ale díky zlomenině trval můj trénink prakticky jenom měsíc. Což je, přiznejme si to, na takový závod opravdu na nic. Taky jsem si při závodě pěkně nadával, ale nakonec se mi nějak dohrabat do cíle podařilo.

Kromě ultra jsem se jinak účastnil jenom kratších závodů, moc jich nebylo. Na každém půlmaratonu, kromě Vlastibořic, byla snaha na čas pod 1:30. Jako naschvál se nikde nedařilo, ale nakonec se mi tato pro mě tehdy magická hranice prolomit podařila na půlmaratonu ve Velešíně. Po úspěšném ultra v Katalánsku se mi nohy daly do pořádku a od té doby se ani jednou neozvaly a já mohl konečně zase běhat bez bolestí. Do tréninku jsem se pořádně opřel, ale přitom si dával pozor na i sebemenší píchnutí. Začal jsem dokonce běhat intervaly na dráze a mimo dráhu, které mi dříve přišly jako zbytečné a ztráta času. Jak já se mýlil! Vyplatilo se, o čemž svědčí čas na půlmaratonu za 1:22:59 a vyhraný Silvestrovský závod na 15 km v Jistebnici.

Za rok jsem vystřídal několik bot a naběhal 2951 km, což je přesně o 120 km méně než v roce 2012. Můj běh řečí čísel:

  • Celkově naběháno – 2951 km
  • Průměrně za měsíc – 245.9 km
  • Závody – 429.434 km

Jak jsem opotřeboval boty:

  • Vivobarefoot Evo Lite 4.0 – 795.93 km
  • Vivobarefoot Breatho II – 376 km
  • Inov-8 Road-X Treme 138 – 155.42 km
  • NB Minimus MT10 – 678.105 km
  • Vibram FiveFingers – 885.788 km
  • Vivobarefoot Achilles – 4.62 km
  • Naboso – 55.303 km

Níže je přehledný graf z DailyMile, na kterém je vidět, kdy jsem se dostával ze zranění a úžasná poslední třetina roku.

Snímek obrazovky pořízený 2014-01-08 09:19:10

S běžeckými časy jsem naprosto spokojen. V prvních dvou třetinách roku to nevypadalo nijak slavně, ale podzim se povedl a já si zaběhl osobáky na všech tratích kratších maratonu. Nejvíce mě ale nadchnulo, kolik se mi podařilo udělat běžeckých přátel. Tolik nových přátel jako vloni, se mi snad nepodařilo potkat za celý předchozí život. A letos to bude ještě kvalitnější. Mám prostě běžeckou komunitu v ČR rád.

A co plánuji na rok 2014? Mám v plánu zaměřit se na rychlost, takže se ultra závodům budu vyhýbat, nějaké poběžím, ale minimum. Co se týká běžeckých časů: maraton výrazněji pod 3 hodiny (stejně jako minulý rok), půlmaraton stáhnout pod 1:20, desítku k 37 minutám a pětku k 17 minutám. Nijak na tom netrvám, ale udělalo by mi to radost. Každopádně hlavní cíl je zůstat zdravý a hlavně si běh pořád užívat!

Lesní běh Pintovkou 2013

Již téměř dva týdny stará záležitost. Krásný lesní běh terénem prostě nešel odmítnout. Navíc jsem věděl, že tam budou nějací známí a kamarádi. Poslední dobou se mi v tréninku daří, tak proč nezkusit další závod, že? Sice trochu pobolíval pravý nárt, ale ne moc často… Bohužel předstartovní příprava moc dobrá nebyla. Nejdřív strávený celý večer s kamarády v hospodě, kde padly ovšem pouze 3 piva, s tím, že jsem radši šel domů už po půlnoci. Druhý den dopoledne také nic moc. Nejdřív jsem se dozvěděl, že hlavní závod na 6 km startuje až v 11:40 a ještě jedna perla k tomu, cestou na start mi pár set metrů od domu praskl tlumič u levého kola, takže jsem to ještě musel řešit. No, každopádně jsem k registraci dorazil včas.

Ani bych nevěřil, ale před startem jsem měl celých 40 minut času. Povídal jsem si se známými a nic neřešil. V plánu bylo jít se tak 10 minut před startem vyklusat. Najednou sleduji, že se na startu tvoří nějaký chumel, tak se zeptám běžce vedle mě kolik je a on, že 11:42. A kruci! Rychle shodit dlouhé kalhoty a mikinu a jen v letním a kompreskách se postavit na start. Snažil jsem se ještě rychle zahřát poskakováním a dřepy, ale moc to nepomohlo. Pár minut zdržení a už tu byl start. Hodně svižný start! V nezahřátém stavu nic moc, ale nic se nedalo dělat. Jak mám ve zvyku, držel jsem se za první pětkou, jejich tempo se mi zdálo, i přes to, že jsem nebyl zahřátý, ideální. A přišel první kopec, v něm mě předběhl jeden chlápek, takže na 7. pozici. Stále pohoda. V seběhu na druhé straně se mi ho skoro podařilo trhnout, ale přišel druhý kopec a mě přišlo, že mě stehna moc neposlouchají. Dokonce mě předběhl další závodník = 8. průběžná pozice. Pak druhý seběh a poslední třetí kopec v němž mě předběhl další závodník, což znamená 9. prozatímní místo. Za tímto posledním stoupáním bylo napojení na starou asfaltku, která po několika stech metrech protínala cíl. Hanka mi v něm hlásila čas asi 13:30, což mi přišlo na 3 km terénem dost pomalé, na závod…

Druhé kolo jsem si užil více. Terén byl výživnější, všude hezky rozšlapané bahýnko, ale také jsem byl konečně zahřátý. Co mi ho ale zpříjemnilo nejvíc byl klučina, který se ke mě začal přibližovat někdy po čtvrtém kilometru. Rval jsem to co jsem mohl, ale on se stejně přibližoval. Přiznám se, že noha bolela jak čert. Tak o sobě ještě vědět nedávala. Asi mě i zpomalila v sebězích. První i druhé stoupání se mi podařilo uhájit pozici, ale na třetím mě nemilosrdně dohnal a zavěsil se za mě. Jeho taktika zcela jasná – v závěsu se nechat vytáhnout nahoru na rovinku a tam mi utéct. Jenže to bych se nesměl ohlédnout. Všiml jsem si, že to je nějaký s prominutím „cucák“ a toho bohdá nebude aby mi vzal těžce drženou pozici. Ještě pár desítek metrů před vrcholem jsem za to pořádně vzal a začal mu unikat. Bylo vidět, že se snaží, ale byl stále dál a dál. Na asfaltu se mi podařilo vyškrábat všechny poslední zbytky sil a jel jsem naplno. Konečně mi rychlost přišla trochu závodní. Rychlá kontrola jak je daleko a úleva. Vůbec to nezvládl, byl desítky metrů za mnou. Stejně jsem ještě přidal a cílovou rovinku si pořádně vychutnal!

Pocity za cílovou páskou šílené. Plíce mi snad chtěly vyskočit ven z hrudi. Chvilku jsem asi i nadával sám sobě. Po nějaké době, přišlo mi to jako věčnost, ale asi to nebylo déle než 15 sekund, za mnou přišel ten klučina a gratuloval mi. Chtěl mě dát, ale bylo to moc. Po mé poznámce, že tohle nesnáším a maratony jsou zlaté radši už nic neříkal. Vůbec jsem nevěděl kolikáté místo se mi nakonec podařilo ukořistit, jaký byl cílový čas a kolik byl první přede mnou. Byl jsem jen spokojený, že se mi podařilo doběhnout. Po obléknutí jsem se zase bavil se známými a pak jsem všechny okolo obcházel s letáčky na můj obchod. Ani jsem je nemusel rozdávat, všichni mi řekli, že už o něm slyšeli nebo plánují návštěvu.

Moc jsem chtěl zůstat na vyhlášení, ale noha bolela přímo ukrutně. Rozloučení se známými, omluva, že nebudu na vyhlášení a autem směr nemocnice na rentgen. Po těch 10 dnech bolestí mi to už prostě nedalo a potřeba jistoty, že noha není zlomená, byla neúnosná. V nemocnici nikdo nebyl, takže mě vzali hned, od sestřičky pár dotazů a už jsem ležel na rentgenu. Pak hned zpátky a konzultace s doktorkou. Ta mi řekla, že se zlomenina nekoná a nejspíš se bude jednat o namožené šlachy. Ještě jsem jí radši urgoval, ať se podívá pořádně, že chci vyloučit i únavovou zlomeninu. Koukla na mě a jenom: „Neviděli jsme se na konci léta?“ No jasně, že jo! Chvilku byla zábava, řekla mi, že podle všeho tam něco bylo, malinkého, ale je to dohojené. Únavová zlomenina se na rentgenu pozná až po dohojení, ne čerstvá, pak jsou tam vidět vychýlená a zhuštěná svalová vlákna a taky zbytnělé místo na kosti. Hezky jsme pokecali, byla mi doporučena úprava jídelníčku a ovšem snížení tréninkových dávek nebo volba jiného sportu, tomu jsme se zasmáli a byl jsem s novým stahovákem propuštěn domů. Dost se mi ulevilo, je lepší vědět na čem člověk je. V dalších dnech, jako by se noha hojila zázračně rychleji.

Výsledky závodu mi přišly mailem až za dva dny. Čas v cíli 23:57, což znamená o hodně rychlejší druhé kolo a průměrné tempo v tom těžkém terénu pod 4:00/km. I umístění nakonec překvapilo, zřejmě se mi podařilo během závodu nějak přepočítat, nakonec 8. místo z 32 závodníků. Spokojenost, snad to příště bude lepší.

Výsledky závodu zde: Pintovka_2013_vysledky. Hlavní závod je na poslední stránce. Mám chybu u jména i u klubu, ale jinak pohoda, to se mi stává často.

Výzkum vlivu minimalistické obuvi na výskyt běžeckých zranění

Již někdy na jaře jsem si na Běhej.com všiml článku, že nějaká Zuzka shání dobrovolníky z řad minimalistů, kteří podstoupí vyšetření pro její diplomku. Název diplomové práce je Vliv minimalistické obuvi na výskyt běžeckých zranění. Na jaře mi bohužel neodepsala a tak to vyšumělo. A situace se opakovala, s tím rozdílem, že tentokrát na její výzkum upozornila Klárka na Dailymile. Nelenil jsem, napsal e-mail, tentokrát komunikace proběhla a já měl domluvený termín na 18. října od dvou hodin. Zrovna se mi to hodilo, protože jsem měl cestu do Prahy a nějaké vyřizování tam.

Samotné měření moc času nezabralo. Byly nějaké problémy uzel D s neurovědami v Motolu najít, ale nakonec se podařilo a já přišel přesně na čas. Při procházení Motolem jsem šel po balkonu a v místech, kde se natáčeli Básníci. Takový milý bonus. Jak už jsem psal, na místo se mi podařilo dorazit přesně a po krátkém telefonátu vystoupila z výtahu i Zuzka. Budoucí fyzioterapeutka, běžkyně, minimalistka a v pohodě holčina.

Dostal jsem vylosovat papírek, který určil v jakých botách bude pořadí měření, u mě od normálních bot přes mé Vivobarefoot a nakonec naboso, a mohlo se začít. Instrukce jednoduché, stát zpříma a hledět před sebe na smajlíka na zdi, neusmívat se a pokud možno se nehýbat. Normální běžecké boty s vysokou patou mi byly naštěstí zapůjčeny. První test jen stoj na tak 5 cm silném molitanu, nejdřív 52 vteřin s otevřenýma očima a pak to samé se zavřenýma. Překvapilo mě, že se zavřenýma očima byla stabilita o hodně těžší. Po tomto testu šel molitan pryč a už jsem stál pouze přímo na desce měřícího přístroje. Následovalo opět 52 vteřin s otevřenýma očima, jenže tentokrát se deska pomalu pohybovala dopředu a dozadu. To samé poslepu. Poslední měření probíhalo jako ty předešlé, jen se deska pohybovala dost rychle, za těch 52 vteřin sebou cukla 104 krát. Ke konci už mě dost braly křeče do chodidel, přeci jenom na ty tlumené boty nejsem zvyklý. Byly pro mě utrpení. Dále se to samé měřilo ještě dvakrát, nejdřív v mých Vivobarefoot Evo 4.0 a nakonec úplně bez bot. V mých botách a bez bot jsem se cítil o mnoho jistěji, než v těch propůjčených přetlumených botách.

Po tomto měření na přístroji následovalo už jenom pár vyšetření. Mých chodidel, v klidu a za chůze, i když to šlo pouze o vizuální vyšetření, a délky nohou. Nejdřív akční délky, tzn. v mém přirozeném postoji, a poté i délky klidové, v sedě na židli vždy s jednou nohou položenou na stejně vysoké židli přede mnou. Tohle měření mě z celého vyšetření zajímalo nejvíc. Již několik měsíců mi totiž přišlo, že mám levou nohu delší, přišel jsem na to sledováním došlapu při běhu. Měl jsem pravdu. Zuzka mi potvrdila, že u akční délky je má levá noha o 3 cm delší. Což je prý normální, většina lidí to má podobné, vždy jedna noha o pár centimetrů delší. U klidové délky ovšem zjistila, že mám obě dvě nohy naprosto stejně dlouhé. Budu tedy muset zapracovat na postoji, něco bude spatně. Následovalo vyplnění krátkého dotazníku a byl jsem propuštěn. Na cestu jsem dostal karamelové lízátko. 🙂

Doporučuji sledovat diplomové práce z Univerzity Karlovy. Někdy v brzké době, v což doufám, bude tento výzkum u koce, obhájený a hlavně se všemi výsledky. Konečně se dozvíme, jaký vliv na tvorbu zranění a stabilitu mají minimalistické a barefoot boty v porovnání s normálními. Přiznám se, že se nemůžu dočkat.

Po měření jsem začal přemýšlet nad jednou věcí ohledně chodidel. Při shlédnutí mých chodidel si totiž Zuzka zapsala, že začínají být ploché. Nevím, jestli s tím souhlasím, spíše ne. Podle mého pozorování barefoot boty ploché nohy nedělají. Já mám totiž už přes rok klenbu nohy beze změny, často jí kontroluji těmi jednoduchými testy s došlapem mokrou nohou a přiloženými nohami u sebe. Osobně si myslím, že se na chodidlech pouze vytvářejí a zvětšují svaly, které jsou normálně zakrněné a tím pádem nohy vypadají jako ploché. Čas od času se dám na toto téma s kamarády, vždy když jsme na bazéně, nebo někde podobně, a párkrát jsme dokonce i chodidla porovnávali. Vždy byli překvapení, že mám svaly v místech, kde oni nemají nic, nejčastěji právě přímo pod klenbou z vnitřní strany chodidla. Jedná se o můj soukromý názor, takže ho nikomu nevnucuji, že běháním naboso a v barefoot botách prostě ploché nohy nevznikají, jen zmohutní svaly, které v normálních botách nepoužíváme.

Tohle nerozběháš!

A o čem je řeč? Že by se našlo něco co nejde rozběhat? Našlo se, u mě dokonce už podruhé. Naštěstí na jiném místě a noze. Prvně se jednalo o pravý kotník. Rozběhat jde prakticky vše, ale únavová zlomenina, ta opravdu ne. Takové krásné běžecké plány na léto jsem měl, super trénink na podzimní Ultra Cavalls del Vent ve Španělsku. A kde jsou? Vzal je čas, který se mi vůbec netrávil nejlépe, protože jsem nemohl běhat.

To si takhle chce člověk zaběhnout dva půlmaratony za víkend na začátku běžecky nádherně vypadajícího léta a co se nestane. Při druhém selže noha, doslova selže, a člověk je rád, že vůbec mohl v Liberci vzdát a nemusel do nemocnice. Abych upřesnil, ten půlmaratonský víkend za to nemohl, nohu jsem začal cítit přibližně týden před ním.

Jak šel čas, měnila se i diagnóza. Hned večer po nešťastném závodě v Liberci mi to nedalo a do nemocnice na rentgen jsem si zašel. Ten nic neukázal, jak taky jinak, a dostal jsem obinadlo s mastí a poučením, že jde podle všeho o zánět a potřebuji klid. Dobře to jsem bral a s tím odešel domů. Tam pak podle místa bolesti hledal problém na internetu a podle všeho to vážně vypadalo na zánět. Počkal jsem pár dní, bolest mezitím ztratila na intenzitě, což mi přišlo jako dobré znamení. Tak jsem zkusil běhat. Uběhl jsem dva km a skončil se šílenými bolestmi levé nohy kousek nad kotníkem z vnitřní strany. Došlo mi, že to bude asi chtít více času.

Po týdnu, kdy jsem chodil pouze do bazénu a hodně plaval. Na mě hodně, normálně totiž moc neplavu. Vždycky radši chodím do bazénu do páry a podobně. No, abych se vrátil k běhu. Pokus o běh po týdnu klidu a co se nestalo. Já neuběhl ani 50 m! Tak brzy mě skolila bolest.Tak jsem zašel za svou doktorkou, ta řekla, že neví o co by mohlo jít, ale radši mi udělala odběry na všechno možné. Dva dny čekání a výsledek? Nic. Prý před ní leží jedny z nejlepších krevních výsledků co viděla za poslední dobu.

Další den mi to přišlo divné a tak jsem radši ještě došel za kamarádkou do nemocnice na internu. Tam mi udělali krevní test na trombózu. Výsledek testu za 45 minut. Proč já tam nešel už předtím a zbytečně jsem ztratil dva dny čekáním na výsledky? Trombóza vyloučena a opět rada na absolutní nicnedělání. Těm doktorům se to říká! Ale to je jako říct narkomanovi ať používá pouze plastové lžičky.

Dal jsem se do hledání fyzioterapeuta. Po hodně dlouhé době strávené na internetu a několika telefonátech mi došlo, že dobrý fyzioterapeut v Táboře je jaksi přání ze sfér sci-fi. Nedalo se nic dělat, jel jsem k ortopedovi. První měl na dveřích napsáno dovolená, druhého jsem minul o dva dny, také dovolená. Nezbylo mi nic jiného než nemocnice. Nejdřív mě nechtěli vzít, až když ze mě vypadlo, že tam mám rentgen té nohy, tak mě objednali. Čekání týden na termín a v den termínu ještě přes hodinu a půl v čekárně. Výsledek? Prý by se mohlo jednat o únavovou zlomeninu a tak mě objednali na CT. Termín za tři týdny! No je to normální? Kdyby mi ta noha odumírala, je to nezajímá.

Dny utíkaly jako voda a noha pomalu přestala bolet sama. Po dvou týdnech zase běh. Šlo to, ani bolest nebyla. Ale opatrnost veliká a soustředění na každý krok. Ale běžel jsem! Přišel zase pomalu normální trénink, spontánní STRC půlmaraton na Lipně a po něm v týdnu konečně CT. Doktorka nejdřív s čím mám problém? Koukala na mě jak na simulanta, skoro by mě i s radostí vyhodila. Nedal jsem se a popsal bolest a pak i trochu lhal, to když se mě zeptala jestli jsem měl před vyšetřením nějakou zátěž. Přeci jí nebudu povídal o víkendovém hard půlmaratonu a o tom běhu ráno před CT. No, oskenovala mě, což bylo utrpení, ke konci mě pomalu braly křeče do chodidel, a po skenování vyběhla z komory vedle CT , oči navrch hlavy, a že prý mám únavovou zlomeninu, která se podle všeho hojí a víc prý od mého doktora až za tři dny. Ten vše potvrdil a ještě dodal, že když budu běhat, tak mi noha může prasknout. Tomu tak věřím…

Už zase normálně běhám. Minulý týden na dovolené v Makarské, kde se mi podařilo v přilehlých kopcích pěkně znovunastartovat nohy na již blízký UCV. Makarské kopce jsou pro běhání jako stvořené. Doporučuji. UCV těš se!

A co z toho vyplývá? Příště (doufám tedy, že nebude) budu chtít to vyšetření hned a ne až v termínu za několik týdnů.

Krakonošova Stovka 2013 – poučná záležitost

logoK100Akce, na kterou jsem se přihlásil hned, co to bylo možné. Jedná se o dálkový pochod po nejkrásnějších místech Krkonoš. Hlavní důvody byly dna. První stovka, abych věděl jestli jí vůbec zvládnu a za druhé samotné Krkonoše. Nepamatuji si kdy jsem tam byl naposledy a chtěl jsem všechna ta místa vidět. A jaká může být lepší možnost, než to spojit se závodem? Popravdě, najde se jich určitě víc. 😀 Závod startoval v 9 hodin večer, což znamená velkou část přes noc s čelovkou, tedy hodně z Krkonoš vidět není. Co jsem měl vše s sebou jako vybavení najdete zde: http://kaen.cz/2013/06/14/vybaveni-na-krakonosovu-100-pripravene/.

IMG_2244-2Na startu 47. ročníku se sešlo na 400 bláznů. Oficiálně bylo přihlášeno 424 účastníků, 368 mužů a 56 žen. Ovšem, na náměstí ve Vrchlabí mi počet účastníků přišel o hodně nižší. Mohlo jít ale také jen o pocit, přeci jen tamní náměstí není úplně nejmenší a účastníci byli všude. I když se na startovní čáře sešla spousta běžců, je Krakonošova 100 stále a hlavně dálkový pochod. Což znamená, že na startu se daly najít účastníci s všelijakým vybavením, od těch co běželi prakticky jen v tom co měli na sobě a malým baťůžkem s vodou na zádech až po ty, kteří šli na těžko a měli v plánu si hospůdky po cestě náležitě užít.IMG_2243-2Já zvolil variantu co nejrychleji do cíle a běžet kde to půjde, bylo mi jasné, že například do prudších stoupání se bude muset jít chůzí a někde ani ta moc nepůjde. Odpočatý jsem byl naštěstí dost a ani achillovka nevypadala, že by mi chtěla nadcházející akci zkazit.IMG_2242-2Za hlasitého výkřiku START byl pochod (běh) přesně v devět hodin večer odstartován. Rychlost, se kterou se všichni vydali dopředu, mě až nemile překvapila. Pomalu mi startovní tempo přišlo jak na nějakém maratonu. Jako by před všemi nebylo ještě 100 km. Před startem jsem se potkal s Honzou (skončil 3. na Šutru54 a na letošním ročníku K100 nakonec 8. v neuvěřitelném čase 11:54) a rozhodl jsem se běžet ze začátku s ním. Tímto mu ještě jednou gratuluji k neuvěřitelnému výsledku.

Já a Honza (nakonec osmý) na startu
Já a Honza (nakonec osmý) na startu

Výstup k první kontrole na Žalý mi dal neuvěřitelně zabrat. Na začátek hodně slušný masakr. Nejvíc mě překvapilo, jak mě braly záda, konkrétně kříž. Mohla za to tíha batohu, přeci jen s ním nejsem zvyklý běhat. Nahoře na kopci se ale vše dalo do pořádku a po relativní rovince se nádherně běželo. I výhledy byly pěkné. Po chvíli ale cesta zahýbala do lesa a tam přišel čas na nasazení čelovky. V tom i jejím vyzkoušení. Přišla mi totiž den před akcí a já jí neměl ozkoušenou. Vybral jsem dobře, Silva L3 obstála na 1 mínus. V lese došlo i na kalhoty, nějak mi byla zima. Pak se hlavně běželo a běželo, dávalo se pozor na trasu, na jednom místě mezi Žalým a Rovinkou měli organizátoři trasu špatně značenou (tedy dobře, ale jiný závod) a málem jsme špatně odbočili. Jak vím, spousta lidí tam seběhla, ošklivě vypadající strmý seběh po moc neschůdné lesní pěšině. Po těžkém stoupání před orientačním bodem Dvoračky se mi podařil první pád dne. Zbývalo 10 km do Harrachova, já zakopl a lehce si narazil pravé koleno. Naštěstí nic vážného a ani dlaně nebyly odřené. Běžet jsem mohl dál celkem normálně. Honza se mi ovšem začal vzdalovat a já se rozhodl, že s ním nepoběžím. Jeho tempo mi přišlo moc rychlé. Ne, že bych se na něj necítil, ale šetřil jsem kotník, neustále jsem dával pozor na achillovku.

Kontroloval nás i Krakonoš
Kontroloval nás i Krakonoš

Do Harrachova, tedy na cca 30. km, jsem dorazil v čase 3:17 a na celkem 24. místě. Kontrola přišla vhod. Pár chlebů se sádlem a solí, čaj s cukrem a hlavně záchod. Chvíli po mě dorazil i Wagi, tak jsme prohodili pár slov a on odběhl od občerstvení chvíli přede mnou. Dojedl jsem a vyběhl za ním, s tím, že ho pomalu doženu. Jenže co se nestalo? Pád číslo dvě. A tentokrát dost tvrdý. Zakopl jsem o kámen a upadl, jenže byl tam ještě druhý kámen. Větší a o metr dál a do něj jsem přímo narazil kamenem ještě „za letu.“ No bolest neskutečná, chvíli jsem bolestí ani nevěděl kde jsem. Opět bez zakrvácených dlaní a dokonce ani kalhotám nic nebylo. Rozhodl jsem se to překousnout a za pár minut se mi Wagiho a jeho kamaráda Pavla podařilo doběhnout. Jenže pocitově nanic. Celých 10 km stoupání z Harrachova na Svinské kameny nehorázné utrpení. Noha bolela čím dál více a k ní se dostavila krize. Chvíli (asi 2 až 3 km) jsem dokonce uvažoval o návratu zpět do Harrachova a odstoupení ze závodu. Naštěstí (i když na to se také dá koukat z různých úhlů pohledu) jsem si vzpomněl na Stína a jeho popisy závodů. Také kolikrát někde spadl nebo se zranil, ale i přes to závod vždy dokončil. Tak proč bych měl končit já, že? Sám před sebou bych se styděl.

Výstup na Žalý
Výstup na Žalý

Za Svinskými kameny najednou krize zmizela a já měl spoustu chuti běžet. Koleno sice šíleně bolelo, ale najednou to přestalo vadit. Následujících cca 12 km na Lužickou boudu jsem si užíval. Výhledy na Polsko ve tmě jsou uchvacující. Navíc počasí přálo, bylo jasno a bezvětří. Až na pár úseků jsme vše běželi. Na Lužické v čase 6:28 a průběžném 44 místě. Bohužel nebyly k dispozici namazané chleby, jenom guláš a ten já nechtěl. Takže pár suchých chlebů, nová voda do rezervoáru a opět na cestu.IMG_2249-2

Polská část cesty před námi. Ještě před ní jsme sundali čelovky a užívali si východ slunce. Výhled na Polsko opět uchvacující. Přišlo nám ale, že těch jezer tam mají Poláci nějak moc… Abych se vrátil k trase. Polská část nestála za nic. Pořadatelé varovali před bahnem, ale to naštěstí moc nebylo. Zato byla spousta kamenů, kluzkých kořenů a čas od času i trocha toho bahna. Běžet se nedalo, bylo to minimálně o podvrtnutí nohy. A na tomto nekonečném úseku se mi podařilo potřetí spadnou. Na jednom kořenu mi podklouzla noha (a to jsem si zrovna říkal, jak mi to vybírání terénu jde, stále suchou nohou), zajela do vody a já se kácel na bok, ze kterého jsem se převalil na záda. Vůbec jsem to nevybral, alespoň jsem se snažil dopadnout tak, aby pravá noha byla v pohodě. Podařilo se a nakonec jsem měl lehce mokrou jen pravou botu a nohavici. Nic se mi naštěstí nestalo. Pak po chvíli následovala kontrola v Polsku v Domku Mysliwski. Moc dobré sušenky a koláčky tam měli, možná jsem jich snědl krapet víc, než bylo dobré. Pak už jenom nahoru a nahoru, hezky na Sněžku. Prý přes 700 výškových metrů na necelých 6 km. Wagi nám na jednom místě ukázal, jak funguje Národní park v Polsku. Nějakému milionářovi povolili stavbu chatky a on si postavil monstrózní hotel. Opravdu ošklivá věc. Stoupání bylo v pohodě, tedy až k Slaski dom, od něj jsme se vydali po strmější cestě až na vrchol. Oficiálně byla uzavřená (podle všeho kvůli opravě chodníku), ale my tam šli a v pohodě prošli. Krpál fascinující, ale dal se, čekal jsem ho horší. Ani jsem se nenadál a byli jsme nahoře. Účastníky, kteří šli pár minut po nás, už Poláci odkláněli po cestě, která Sněžku obíhala. Konečně jsem se dostal na Sněžku. Nepamatuji si totiž, jestli jsem na ní někdy byl. Hrozně jsem se tam těšil, jak si udělám fotky a rozhlédnu se po kraji… No, realita byla jiná, počasí na vrcholu pod psa, mlha, studený ne moc silný vítr a zima, bylo +6.6°C. Takže jen chvilkový odpočinek v bufetu, kde byla i první žena, která ovšem nevypadal, že bude v závodě pokračovat (nevím, možná dokončila), a hurá směr Malá Úpa.

U Horních Míseček
U Horních Míseček

Seběh ze Sněžky nic moc. Vlastně se ani o běhu mluvit nedá. Koleno o sobě začalo dávat pořádně vědět a já z kopce opravdu nemohl pomalu ani chůzí. Ani nevím jak, ale nějak se mi podařilo dostat na pěšinu vedoucí po hřebeni, kde bylo opět nádherně jasno. Tam se běželo krásně, ale následující kamenité schody mě málem dodělaly. Běžet nešlo vůbec a skoro ani jít. Postupoval jsem hezky pomaloučku, doběhli mě nějací běžci a já pak s nimi strávil dalších zbytek do Malé Úpy. Seběh ze Sněžky do Malé Úpy je úžasný, tedy byl by, protože se jedná o velmi pěkný terén, který mám jinak rád a nehorázně bych si ho užil. V Malé Úpě na hraničním přechodu opět kontrola s občerstvením. Takže jídlo, pití, informace, že do cíle je to cca 27 km a ďábelské lákání na cyklo-bus, který právě přijížděl. Prý by nás do Vrchlabí odvezl. Pokušení se odolalo.

Východ slunce nad Polskem
Východ slunce nad Polskem

Do cíle necelých 27 km a do vysněného limitu 14 hodin zbývalo okolo 3 hodin a 20 minut. Stále jsem doufal, že to dám. Co to taky je 27 km, že? Teď už vím, co to je 27 km v Krkonoších. Vyběhl jsem, se mnou i první žena závodu, kterou jsem míjel, když jsem vybíhal ze Sněžky. Ona šla ke kontrole, já od ní. Na dlouhý seběh kolem kostela v Malé Úpě jsem se jí trhl, ale dole na Spáleném mlýně mě doběhla a odtud jsem běžel s ní. A běželo se dobře, hovor moc nevázl, sranda byla a i cesta dobře ubíhala. Kopec mezi Malou a Velkou Úpou překvapil, ale dal se, i když klesání k Velké bylo opravdu příkré. Tou dobou mě začaly bolet obě dvě chodidla, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, myslel jsem totiž, že jde jen o velké puchýře, stejné jako se mi udělaly na maratonu v Nantes. Úsek cesty po silnici mezi Velkou Úpou a Pecí pod Sněžkou, kde byla kontrola, byl přímo nekonečný. Nakonec jsme se ale dočkali a na kontrolu dorazili. V čase 12:26 a na průběžném 52. místě.

Po několikaminutovém občerstvení opět na cestu. Už mi bylo jasné, že hranice 14 hodin je utopie (18 km za hodinu a půl ve stavu jakém jsem byl bylo nemožných), ale 15 hodin, že je reálných. Výstup z Pece opět náramný, ale podle mě lepší než konečný seběh od Hrnčířských Boud do Vrchlabí. Nádherný trail lesem, řekl by běžec v dobrém stavu. Já říkám, jedno velké utrpení, hlavně šíleně dlouhé klesání v lese před Horním Lánovem. Mě vůbec nešlo běžet, za prvé koleno, za druhé achillovka, která o sobě čas od času dala vědět a za třetí bolest chodidel. U té jsem ale přišel o co jde, žádné puchýře, jen únava, takže jsem jí moc nevěnoval pozornost a prostě jsem jí vypnul. V tom klesání lesem mě opustila i má společnice, která se trhla, když nás doběhli její známí.

Konečný úsek mezi poli před Vrchlabím také úžasný, ale nepříjemně. Já myslel, že tam už se poběží převážně z kopce, a ono ne! Sice malé, ale pořád kopečky! A koruna na závěr, zabloudil jsem. Na trase modré mezi rozcestími Nad Dolním Dvorem a Pod Jankovským Kopcem bylo napojení z louky na asfaltku. A na ní bylo svítícím sprejem pořadatelů nakreslené velké X a šipka doleva. A já jakožto čestný člověk se dal po šipce a se mnou ještě jeden účastník, který také běžel poprvé a nevěděl také kudy. Ještě před touto odbočkou jsme se ptali tří slečen, jak daleko je do Vrchlabí a bylo nám sděleno, že necelé tři km. To bylo radosti, měli jsme na ně ještě skoro celých 40 minut do hranice 15 hodin. Jenže ne. Po špatném odbočení jsem doběhl oklikou skoro až do Horního Lánova, těsně před ním jsem to odbočil na polní cestu a po ní doběhl (byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem letěl jako vítr, bolest nebolest), skutečně doběhl do Vrchlabí, kde jsem se po třetím nasměřování dostal do cíle. Oficiální délka 99.1 km a převýšení 3900 m+, má délka díky bloudění cca 103 km, cílový čas 15:15:33, celé 4:46:33 za prvními dvěma v cíli, celkově 58. místo, 57. mezi muži. Celkové výsledky zde na sportchallenge.cz. Pocity v cíli úžasné smíšené s naštvaností nad vlastní blbostí. Nakonec ale vyhrály šťastné, protože když lidé viděli mé koleno, tak se divili, že jsem vůbec dokončil. Jsem rád, že jsem dokončil a nevzdal. V tom stavu, v jakém jsem byl se jedná podle mě o dobrý výsledek.

Tričko jsem si prostě koupit musel
Tričko jsem si prostě koupit musel

Letošní ročník vyšlo úžasně počasí a toho hned využil Roman Košťák a Michal Veselý, kteří doběhli do cíle shodně v traťovém rekordu, který vylepšili po 30 letech na 10:29:00. První žena Kristýna Jeřábková v čase 14:48:36. Všem upřímná gratulace a obdiv.

Jednalo se o mou první stovku. V průběhu jsem měl všelijaké myšlenky o masochistických bláznech a podobně, ale jedno vím jistě, věděl jsem to už i při závodě, příští rok poběžím znovu, tedy pokud mi to zdraví dovolí. Prakticky ani jednu věc jsem s sebou neměl zbytečně, jenom boty musím příště zvolit lépe prošlápnuté. Mé Minimusky byly už před K100 za zenitem a na ní se to jen potvrdilo. Opět na tento závod sedí prohlášení Vítka: „Někdy to musí stát zahovno, aby sis to mohl jindy pořádně užít ;-)

Pocity první den po závodě: Koleno nateklé a achillovka bolí a je nateklá. Během dne se vše srovnalo a ani nebolelo. Chození v pohodě, jen schody malý problém. Běh nebyl, zas takový šílenec nejsem. Druhý den po závodě: Koleno už skoro splasklé, ale hybnost stále není 100%, kotník lepší než včera, ale nic moc. Achillovka jen lehce nateklá, lehce bolí na zmáčknutí, ale jinak v pohodě. Běh opět odložen.