V krátkosti o 2019

Rok 2019 přišel rychlostí blesku. Ani mi nepřišlo a byl tady. Na to, že se toho v roce 2018 z hlediska sportu moc nestalo, uběhl nějak moc rychle. Ono se asi není čemu divit, protože v jiných životních rovinách se pořád něco dělo. Kamarádi kolem mě rodili jak na běžícím pásu, svatbovali ještě rychleji, má matka se podruhé vdala (ano, dříve než její nejmladší syn – má maličkost! – poprvé!), spousta lidí slavila různá jubilea a ještě hromada věcí, na které si momentálně nevzpomenu. Můj osobní život byl jedním slovem skvělý, ale to do dnešního příspěvku nepatří a nevím jestli vůbec někdy na blogu bude. Chci být trochu tajemný. Doby, kdy jsem se rozepisoval naprosto o všem co se v mém životě šustlo, jsou asi už nenávratně pryč.

Jóga

U mě se toho asi nejvíce událo v oblasti jógy. Pokusil jsem se v roce 2018 o celoroční denní praxi jógy, ale snad každému musí bát jasné, že 365 dní s ásanovou praxí se nekonalo. Přišlo pár rýmiček (každý muž mě pochopí), nějaká celodenní cestování, účast na x svatbách a jednoduše spousta událostí znemožňující denní praxi. Ovšem, o dovolených se jógovalo, ať už šlo o lyžování na horách a nebo dovolenou u moře. Naštěstí mi sem tam den volna nějak extrémně nevadil, kvůli dnu nebo dvěma se svět nezboří a mé tělo se nezkrátí jako fotbalista, když se po letech bez protahování pokusí dát ruce na zem. Ono i ve světě jógy není čas od času odpočinek špatný, tělo si odpočine a člověk se pak s ještě větší vervou může pustit do další praxe a co dřív nešlo najednou jde samo. Plus, ve dnech volna je vždy víc času na pránajamu, meditaci a nebo nějaké další aspekty jógy.

Jen dva muži (včetně mě) ve skrumáži žen u spojené hodiny dvou skupin. Z původně mužské záležitosti je momentálně toto…

Kurz jógy

Jóga mě zaujala až natolik, že jsem se o ní rozhodl dozvědět víc. Už od roku 2017 jsem čas od času pokukoval po instruktorských kurzech, ale nikdy jsem se nerozhoupal se přihlásit. Vždy jen pročtení informací, zasnění se, chvíle koukání do blba a pak zase návrat do reality. Jenže s blížícím se létem jsem byl asi s občasnými zmínkami o kurzu a hlavně hodnocení lidí na Instagramu větami typu: „Cože?! Tenhle člověk si jako udělal instruktorský kurz?! Vždyť se józe věnuje jen pár měsíců!“ doma už moc otravný a začal jsem být ze strany mé polovičky lehce podporovaný (pokud se mě jen nechtěla na těch několik víkendů zbavit a mít doma klid), že bych si měl kurz také udělat. Józe jsem podle všeho propadl víc, než jsem si myslel. Tož jsem se rozhoupal a na kurz se přihlásil. Ke kurzu sem nebudu přidávat víc informací, jak probíhal a podobně, protože se nejednalo o moc dobrou zkušenost. Trval od června do listopadu a jeho informační hodnota byla opravdu nevalná. Pár informací se mi vysosat podařilo, ale s ohledem na časovou a i finanční náročnost se jednoznačně nevyplatily. Příště už nebudu koukat na cenu jako na hlavní parametr výběru. K mé vlastní obraně, pokoušel jsem se najít na internetu názory na mnou absolvovaný kurz, ale bohužel nikde nejsou. Stejně jako já je nikdo nikam nepublikoval. Osobně si myslím, že za tím je strach co by se mohlo stát, kdyby informace vyšly na povrch (reakce majitelů školy) a pak také, že absolventi dodržují ahimsu – neubližování. Kdyby se někdo chystal v ČR na kurz instruktora jógy, jen mi napište a budete vědět kterému se vyhnout. Každopádně papír mám zdárně doma a u toho asi zůstane. Kurz jsem absolvoval hlavně pro obohacení vlastní praxe, nějak mi nešlo o vedení lekcí. Sice se mě lidé kolem mě a kamarádi ptají, jestli nebudu vést někde lekce, ale výhledově není v plánu. Ale abych nelhal, sem tam vedu lekci v jindřichohradecké posilovně Raw gym. Ale opravdu jen, když nemůže nikdo jiný a hodina by se musela zrušit.

Úplně první hodina vedená mou maličkostí…

Do Indie!

Díky hlubšímu ponoření do jógy a také nedostatku informací na kurzu zde v ČR jsem se ještě během podzimu přihlásil na intenzivní měsíční kurz jógy v Indii. O něm se více rozepíši v dalším příspěvku, je to přeci jenom víc informací. Až se vrátím z Indie, budu se rozhodovat znovu jestli někde povedu lekce nebo ne. Ale abych mnou absolvovaný kurz jen nehanil, za jedno mu vděčím, začal jsem díky němu denně meditovat. Psal jsem o začátcích s meditováním práci, takže asi tak. Každopádně má meditace se od léta velmi prohloubila. Nemedituji už sice každý den jako na začátku, ale zase se mi daří meditace delší a koncentrovanější. Vše chce svůj čas a výsledky se dostaví. Sám jsem stále na začátku cesty…

A co běh?

Všechny mé běžecké známé asi nejvíc zajímá jak jsem na tom s během. Abych byl přesný, momentálně nijak. V červnu sice vypadala situace kolem nohy růžově a už už jsem se stavěl do bloků, ale nakonec jsem raději odpočinek protáhl na neurčito. Bolesti se vrátily a já rozhodl nechat tělo prostě regenerovat. Co to je cca rok bez běhu, že? Pohoda, klídek a cigárko. Ale vážně, nějak jsem pohybově nestrádal, i když kondička šla krapet dolů. Asi jako když se hodí kamen ze skály, dopadne do jezera a skončí pár metrů pod hladinou v bahně. Přibližně tam je momentálně moje kondička týkající se vytrvalosti. Znát byla i na jediném závodě, kterého jsem se vloni zúčastnil. Velikonoční Běh okolo Harrachovky dopadl neslavně a byl jsem rád, že jsem nedostal infarkt. Bohužel ani článek jsem o tom nenapsal…

Umírání před cílem!

Neběhám, maximálně chodím na výlety, ale žádný strach, kondolence posílat nemusíte, já se vrátím. Mám v plánu pokusit se o lehké pobíhání po mém návratu z Indie. Tedy začnu zas v březnu. Sám jsem zvědavý jak mi to půjde. Žádnou slávu neočekávám. Ale těším se! Snad se na nějakém závodě zase brzy uvidíme, já tam budu ovšem jenom do počtu někde vzadu v poli závodníků. 😉

Snad letošní rok bude stejně krásný jako byl rok 2018. Spousta se toho udála i bez mé běžecké vášně a věřím, že letošek bude na zážitky ještě bohatší. Už jen únorová Indie bude skvělý start se zážitky. Snad toho cestování bude nakonec více než vloni, a i když jsem se o něm zde nezmiňoval, bylo výletů za poznáním po ČR i Evropě dost. Uvidíme co rok 2019 přinese, vážně se na něj těším. 🙂

Běháš nebo utíkáš?

Již více než rok se má aktivita na blogu rovnala nule. Přes rok nepřidán žádný článek ani stupidní fotka. Takový skandál! Spousta lidí si určitě myslela, že jsem s blogem skončil… ale nic není dál od pravdy. Jen jsem si dal dlouhou pauzu. Jak od psaní (snadné a lehké vyjádření na Instagramu mě na chvíli pohltilo), tak i od běhání.

Postupně se mi v hlavě utřídily myšlenky a já s odstupem potřebuji přenést obsah své hlavy do textu a ventilovat ho. Třeba mé myšlenky v textové podobě někomu pomůžou. Více než roční pauza od běhání (čistě bez běhu pouze pár měsíců) mi ujasnila priority a hlouběji jsem se mohl nad mým běháním zamyslet.

Dokonce i někdo jako já, naprostý šílenec do běhu, někdo kdo si bez běhu vůbec nedovedl představit život, totální závislák, který během žil 24 hodin denně 7 ní v týdnu, se dokáže vyléčit a opět normálně žít. A běh si zase užívat jako naprosto normální smrtelník. Bez ambicí, prostě jen tak, pro radost.

Zamyšlení napomohl i e-mail od jedné čtenářky mého blogu. V lednu mi od ní přišel e-mail a já na něj zapomněl odpovědět. Za to se omlouvám, ale v zapomnění nezapadl. Dost často mi jeho obsah vytanul před očima. Paní K. psala jak se v pokročilejším věku dostala k běhu, v čem jí pomohl a jak jí postupně pohltil. Začala během žít a postupně to došlo tak daleko, že nejít běhat byl přímo hřích. Přeběhávala nachlazení, chřipky, záněty okostice a další problémy. Všichni běžci nakonec nemoci přeběhávají a nebo se na tréninkovou trasu vracejí zbytečně brzy v době, kdy by tělo ještě potřebovalo po nemoci odpočívat. Když se k tomu přičte stres spojený s prací a jinými problémy, je až s podivem, že se naše těla nesesypou dřív. Paní K. postupně také musela pro různé zdravotní peripetie přestat běhat.

Ale paní K. měla štěstí a zrovna v období neběhání/léčení (nejhorší období závislého běžce – pro nedostatek denní dávky endorfinů je s ním v jedné místnosti k nevydržení) se k ní dostala Modrá knížka o běhání a o životě (přiznám se, že osobně jsem jí nečetl a nebudu, protože Škorpil). A v e-mailu zdůraznila na co díky knize přišla. Mně se stejné myšlenky honily hlavou taky už chvíli, jen jsem je neuměl pojmenovat.

Paní K. si uvědomila, že neběhala, ale utíkala. Běháním si jenom kompenzovala jiné věci. Každému snad musí dojít, že podobný přístup nelze dlouhodobě provozovat. Ovšem, nemusí jít jenom o běhání (jako útěk může sloužit jakýkoliv sport a vlastně i činnost). Začneme běhat (dělat nějakou činnost) pro vyplněné volného času nebo proto, že nám pohyb pomáhá s nějakým psychickým (např. deprese) či fyzickým (např. zvýšená váha) problémem. Nakonec se z běhání stane prakticky druhá práce a pokud nemůžeme trénovat, je nám psychicky špatně a původní dobrý vliv na psychiku najednou nefunguje jako na začátku. Výsledky pak nejsou podle očekávání (ono zaběhnout osobák s rozhozenou hlavou jaksi nejde) a pocity z běhu se ještě zhorší. Najednou se stresujeme z volnočasové aktivity (návrat deprese pro neplnění a nespokojenost). A když není v pořádku psychika, není ani tělo (pro změnu můžeme trpět podvýživou). Začarovaný kruh.

Útěk… podle mě velmi vystihující slovo. Při ohlédnutí se zpět jsem popravdě stále před něčím utíkal. Nejdřív před rozhodnutím kam se v životě posunout, následovaly problémy v práci, které jsem ignoroval, protože hlavní byl pro mě běh a k tomu všemu trpěly i vztahy s kamarády a blízkými a nakonec i osobní vztahy. Stále jsem někde běhal a málo trávení času s lidmi jsem si obhajoval tím, že mám přeci tréninkový plán a musím ho plnit. Bez něj těch pár vteřin na svém rekordu přeci nestáhnu! Tak proč někde sedět u piva a bavit se, když mám ráno dlouhý běh, že? Proč se obtěžovat v nějakém vztahu, nemohl bych trénovat jak potřebuji, vždyť bych byl omezován…

Ten paradox, pár vteřin osobního rekordu naprosto bezvýznamného času z hlediska dějin a proti nim vlastně celý osobní život daného jedince. Nejedná se jenom o mě a můj život. Znám více lidí, kteří běhání (jiné činnosti na pro dějiny nedůležité úrovni) zasvětili život, kteří jsou po x letech obětovaných sportu sami (převážnou část doby byli také) a někdy jim to ani nepřijde jako problém. Důvod je snadný, člověk má život vyplněný činností pro něj nesmírně důležitou a je jako závodní kůň, do stran nevidí. Nevidí nebo nechce vidět, vždy s plnou nůší výmluv proč je mu krásně. Ale roky letí šíleným tempem. To uvědomení je pak tvrdý pád na zem.

Vždycky se mě lidé ptali co budu dělat, až nebudu moct běhat. Já pokaždé odpověděl, že taková doba nenastane a kdyby náhodou, tak vůbec netuším, protože si bez běhu (myslel jsem hlavně závody a celou komunitu) nedokáži život představit. Největší překvapení pro mě bylo, že po 10 letech běhání, těžkých tréninků, dodržování jídelníčku, víkendových závodech, běžeckých dovolených, rozhovorech jenom o běhu a nevím čeho všeho ještě, přišlo zranění. A? Mně vůbec nevadilo, že neběhám. Opravdu, běh mi vůbec nechyběl. Ani trochu! Najednou jsem prostě neběhal a hotovo šmitec.

Jako kdyby se mi život sám od sebe spravil. Najednou byla spousta času, vztahy s rodinou se napravily, práce taky, i vážný vztah najednou sám od sebe přišel. Prostě všechno, co celé roky nešlo a bylo na vedlejší koleji, se najednou přihlásilo o slovo. Celkově i já osobně byl a jsem jakoby vyrovnanější. Dokonce se mi zalíbila konečně jóga, které se mi v předchozích letech nedařilo ani na x pokusů přijít na chuť.

Tělu došlo, že útěk skončil. Hlavě zjištění ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec i ona prozřela. Klid…

Z textu by až člověk dostal dojem, že lituji těch 10 let v běhu. Tak to ale není. Nelituji ničeho. Běh mě naplňoval a já si celé to období užíval. Byla sranda a spousta zážitků. Hlavně jsem poznal neskutečné množství lidí a za to jsem rád.

Minulý měsíc, po více než roce od zranění, mi došlo, že noha je konečně v pořádku a přestala bolet. Pozitivní informace potěšila, ale to je tak vše. Neplánuji se vrátit k intenzivnějšímu běhání a závodům. Bohatě mi stačí jít si zaběhat 2-3x týdně jen pár kilometrů a k tomu se věnovat józe a meditacím. Běh mi zase přináší radost a ani mi nevadí, že dávno nejsem ve svém okolí známých a kamarádů ten nejlepší běžec. Je mi to prostě jedno. Cvičím jógu a medituji, což mě velmi baví a až neuvěřitelně naplňuje. Beru jógu celkem vážně, ale do stavu jako při běhu se nikdy nedostane. Ani nechci aby se tam dostala. Co se stane pokud vynechám denní praxi? Vůbec nic. Svět se mi nezboří. Sice je lepší praktikovat každý den, ale proč se stresovat něčím co dělám pro uklidnění, že?

Nečetl jsem žádnou knihu, vše mi došlo samo, ale zjištění trvalo dlouho – roky. Je dobré se čas od času zamyslet a podívat se na vše s nadhledem a hlavně osobním odstupem. Vystoupit z bubliny kontaktů a známých může taky pomoci. Pak někdy člověk zjistí, že něco co bere hodně vážně, není nakonec vůbec tak důležité jak si myslel.

Takže, otázka na konec vystihující vše: „Běháš nebo utíkáš?“

Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂