Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

Průběh třídenního půstu

A plate, fork and knife

Měsíc bolesti nohy uběhl a s ním spojené nesportování taktéž. Prakticky celou dobu bez běhu. Plně jsem cítil, jak se mi organismus zpomaluje a lehounce přibírám. Nemám doma váhu, ale za ty roky v běhu (tréninku) už umím odhadovat každých pár gramů. Jelikož noha znemožnila běhání, strávil jsem z něj spoustu času v bazénu, tedy ve studené vodě a ta, jak je známo, nakopne organismus k lehkému ukládání ochranné vrstvy – tuků. Doma a vlastně všude se sprchuji od poloviny léta studenou vodou, takže další plus pro tepelnou izolaci. Sprchování studenou provádím ze zdravotních důvodů, takové lehčí otužování.

Ke všemu výše zmíněnému přibily dva víkendy, které proběhly v lehkém alkoholovém opojení. Párty se prostě malinko zvrhly a s tělem pěkně pohnuly. Vždy až do úterý byly v těle pocity, které se mi moc nelíbily.

Prostě jsem se rozhodl restartovat tělo půstem. Již před pár lety, tehdá ještě na vysoké, proběhl pokus s týdenním půstem. Proběhl celkem bez problémů a přesně jak popisovaly všechny zdroje, ke kterým se mi podařilo před pokusem dostat. První den pohoda, druhý den šílený hlaďák, třetí den najednou příval energie a chutě zmizely, čtvrtý stále dost energie s lehce sníženou pozorností (nedoporučuje se řídit) a pátý den stejný jako čtvrtý. Šestý den mi už přišlo zbytečné pokračovat, protože tělo se vyčistilo přímo ukázkově, tak jsem už pomalu najel na jídlo. Dále v průběhu let jednodenní půsty, někdy i nedobrovolné. 😀 Jenže už déle žádný neproběhl.

Tentokrát mi přišel vhodný půst třídenní. Musím přeci jenom fungovat v práci a k tomu lehce sportovat. Lehký klus mi přišel vhodný pro lepší pročistění organismu. Vím, že by se při půstu měly namáhavé činnosti omezovat, ale nejsem přeci žádné béčko, ne? Jako startovní večer jsem zvolil neděli večer po proběhlém namáhavějším víkendu s kamarády a vínem.

Zahájení – neděle večer

O neděli se snad ani nedá nic psát. Dal jsem si někdy v šest večer večeři a poté už nic nejedl. Takový normální večer. Sranda začne až někdy zítra odpoledne.

Před večeří jsem si koupil čistící čaj, který mám v plánu během půstu pít. Že je to chyba mi došlo naštěstí během prvních hodin půstu.

Na půst se přímo neskutečně těším, tělo je po proběhlém víkendu značně rozhozené. Jako by ani nebylo moje. Cítím se jakoby nateklý, přesnější je slovo nakynutý.

Další jídlo až ve čtvrtek ráno.

Přepis mých skromných poznatků:

Den první – pondělí

  • 5:45 – Po dvou týdnech opět ranní tibeťani. Ani nevím proč jsem s nimi přestal. Chyběli mi.
  • 6:30 – Normálně doba, kdy si dávám první jídlo dne – vždy ve všední dny jde o bílý kyselý jogurt. Dnes jen první čistící čaj od Teekanne. Chutná mi.
  • 8:20 – Dostavily se první pocity hladu. Tělo si možná začíná uvědomovat, že se tržim na pár dní změní.
  • 10:20 – Po druhé čaji je s čajem konec. Na internetu se mi podařilo nalézt informace, že se čaj při půstu nesmí. Zabraňuje totiž základní myšlence půstu. V čaji jsou různé minerály, vitamíny a silice, které nechávají střeva aktivní. To při půstu nechceme. Cíl je zastavení činnosti střev aby se energie normálně potřebná na trávení přesunula na opravu organismu.
  • 16:00 – Den v práci bez problémů. Dostavují se první pocity lehkého hladu.
  • 18:00 – Naplánovaná masáž u klientky. Nedalo se jinak, objednaná masáž musí proběhnout. Půst nepůst. Energie v pohodě.
  • 19:40 – Po masáži první postní běh (zajímavé spojení).Jen lehoučký klus, i přes to, že energie je stále nadbytek. Hlad jen ze začátku, pak ho ubil adrenalin.

Zítřek bude ten pocitově zajímavý den.

Den druhý – úterý

  • 5:20 – Budík nebyl třeba, podařilo se vstát dlouho před ním. Tělo má více energie. Alespoň něco funguje. Ranní cvičení tiběťanů bez nejmenších problémů.
  • 9:00 – Hlad se zatím nedostavil. Ani chutě. Nějak je ani nečekám. (Jak jsem byl naivní!!!)
  • 11:15 – Dostavily se pocity lehké otupělosti. Nohy jako by nebyly moje, jsou takové lehké a bez energie. Asi právě začíná ta pravá zábava.
  • 15:00 – Chutě jsou zpět. Nejraději bych cestou domů koupil celé grilované kuře s deseti rohlíky a vše to spláskal na posezení. Samozřejmě se udržím…
  • 16:30 – Únava. Jelikož mám zkušenosti z běhání, vím, že se jedná o hypoglykémii = organismu chybí cukry a nestíhá se s tím vyrovnávat. Vyjít dvě patra do bytu byla celkem slušná zábava,
  • 17:50 – Už po běhu. Byl to přímo spirituální zážitek. Již od první metrů se mi nechtělo, hrozná únava. Tak první dvě třetiny hrozné, celé v hypo stavu. Ale poslední dva kilometry se najednou energie vrátila. A ano, jen kilometrů. I tak to pro mě bylo psychicky jak třicet. Teď mě čeká sauna, zajímá mě, jak jí zvládnu.
  • 21:15 – Žiju! Jen sranda. Sauna naprosto v klidu. Ještě víc než normálně. Vůbec se mi totiž nedařilo zahřát tělo. Poslední sauna byla skoro dvacet minut dlouhá a na konci mi kamarád poklepal na rameno, že už jdeme a úplně se lekl, jak jsem studený. No, bylo mi příjemně, o tom žádná.

Den třetí – středa

  • 5:00 – Jsem vyspaný. Na to, že se mi podařilo vzbudit ve čtyři a už jsem nezabral, tak překvapení.
  • 5:30 – Ranní tibeťani a následné cvičení namáhavější než jindy. Po každém cviku byla třeba chvilička na vydýchání. Výbušná síla nějak zmizela. No nic, směr ranní předpracovní bazén.
  • 7:20 – Tak bazén naprosto v pohodě. Pořádně mě probudil. Plavání bylo krásné, přímo jsem se ve vodě vznášel. Lehoučký jako dlouho ne.
  • 8:30 – Tak dnes energie naprosto neskutečná. Přímo jí překypuji. Po ani sebemenší malátnosti žádná stopa.
  • 11:00 – Asi zabiju kolegu! Vezmu sešívačku a… On si z domova přinesl vepřo-knedlo-zelo! Neskutečná vůně. Málem mě dostal. Pomalu jsem chtěl sníst i desku od stolu.
  • 17:00 – Až na malý psychicky náročný kiks během doby obědů proběhl den naprosto skvěle. Energie jako by ještě přibilo.
  • 18:00 – Běh stejně dlouhý jako včera. Po hypoglykémii ani stopa. Jak já říkám – užívačka.
  • 20:00 – Přiznám se – těším se na jídlo.

Návratový den – čtvrtek

  • 1:40 – Ano, vážně je před druhou ranní! Organismus se zbláznil. Jako by vůbec nepotřeboval spánek. 4 hodiny spánku! Po psychické stránce nic moc pocit. Na usnutí vyzkoušeno snad vše. Nefungovalo nic, smůla. No… četl jsem si.
  • 4:30 – Vážně se mi nepodařilo zabrat. Ani četba nepomohla. A ta normálně funguje stoprocentně.
  • 5:25 – Energie na ranní cvičení prakticky žádná. Přemohl jsem se a s přestávkami odcvičil svou klasickou sestavu. Ale úsilí to dalo hodně.
  • 6:30 – Nevydržel jsem déle a už vařím. Přinesl jsem si kvůli tomu do práce paříci nástavec na hrnec. Dvě brambory, půlka cibule a jedno rajče.
  • 7:00 – Konečně po jídle! 🙂 Přiznám se, že očekávání byla větší. Nějaký extrémní výbuch chutí, jaký se mi podařilo zažít před lety po půstu, se nekonal. Ale i tak naprosto vynikající.
  • 8:10 – Ve střevech mi snad pochodují permoníci. Zvláštní věci se tam dole dějí. Zajímá mě, jestli mě ta pařená zelenina prožene, jak se všude na internetu píše. Údajně by měl přijít pročisťující průjem.
  • 13:30 – Tak nic. Zelenina mě neprohnala. Už pomalu najíždím na normální režim. Ani po indickém čištění střev jsem se doporučeného režimu (až na první jídlo) nedržel.

Půst mi začal v neděli kolem sedmé hodiny večer a skončil ve čtvrtek v sedm ráno. Celou dobu se mi dařilo pít pouze čistou vodu. Celkem se mi podařilo 74 hodin bez jídla. Započítal jsem i těch pár hodin na čaji první den.

Správný návrat k normální stravě by podle teorie měl trvat stejně dlouho jako půst. V momentálním případě tedy 3 dny. Nepovedlo se. Čekal jsem všelijaké problémy, ale žádné se nedostavily. Střeva spokojená. Tělo nějak neprojevovalo potřebu být tři dny na pařené zelenině.

Půst splnil co jsem potřeboval a chtěl. Zmizela oteklost, navrátila se energie a chuť k běhu. Malý bonus byl, že jsem i lehce shodil. Podle všeho na tuku. Se vším spokojenost. Podobný detox můžu jenom doporučit. Ale bez načtení informací předem se do něj nepouštět.

V plánu mám každé dva až tři týdny jednodenní půst. Jen víc dobrých věcí pro organismus.

Podzimní sezóna 2016 zazděná

ilustrační obrázeklZačátkem léta během tréninků jsem si říkal, jakou mám formu. Běhalo se naprosto lehce, tepy dole, tělo špičkově připravené na cokoliv prakticky bez tuku, nic nebyl problém… Nohy neuvěřitelně létaly prakticky bez námahy. V té době přišlo i přihlášení na Dalmacija ultratrail – prvním ročníku ultra trailu v Chorvatsku kolem Dubrovniku. Natěšenost byla veliká. Trénink se mi dařilo plnit přesně podle představ, nebudu lhát, začal jsem si pomýšlet ohledně Dalmacija ultratrailu na bednu. Těch 110 km s nějakými 4000 m+ převýšení mi nepřišlo jako nic hrozného.

Cíli jsem upravil i mou osobní termínovku. Hlavně aby závodů nebylo moc a někde jsem se neoddělal. Vše se dařilo. V červenci pouze dva závody – krátký běh do vrchu v Prčicích a na konci měsíce 24 hodin v Kladně. Prčicě dopadly jak dopadly, vrchař prostě nejsem a Kladno s bídným výsledkem mi nakonec přišlo jako dobrý trénink být 24 hodin v kuse na nohou. Po Kladně proběhla důkladná několikadenní regenerace a opět návrat do tréninku. Ten probíhal ještě lépe než předtím. Těch 24 hodin nohy o kousek posunuly.

Ale pak přišla dovolená v Rakousku, která podle všeho může za později vzniklý problém. Byla totiž hodně sportovní – vždy ráno běh ve velmi slušném tempu a odpoledne nějaká činnost jako ferraty, kolo, plavání nebo tak. A podle všeho ferraty mi oddělaly nohy. Samotné skály za to nemohou, může za to zbytečné spěchání být rychle nahoře a co nejrychleji dole. Chybu jsem udělal na ferratě u Traunsee. Odpálil jsem si svaly v nohách a to mohlo dle všeho za můj problém.

V druhém týdnu po dovolené mě zničeho nic začalo lehce píchat uprostřed pravého lýtka z vnitřní strany kosti holenní. První zmínka bolesti byla 25. srpna. O pět dní později už noha bolela i v klidu a nad během se nedalo ani uvažovat. Dal jsem pár dní klidu, po kterých se ovšem noha nezlepšila. Před problémy jsem ale Renče slíbil, že jí zaběhnu běžeckou část štafety při triatlonu v Hrádku nad Nisou. Zde jsem o proběhlém závodě nepsal. Adrenalin mi totiž povolil běžet a podařilo se mi zaběhnout myslím 4. nejrychlejší čas běhu ten den. Celkově jsme vyhráli smíšené štafety a ve štafetách skončili třetí ze všech (snad si dobře pamatuji). S během nespokojenost, připadal jsem si obratný asi jako dinosaurus, o rychlosti nemohla být řeč. Pomalost!

Adrenalin mi sice umožnil běhat, ale jinak byl závod asi chyba. Totálně mi zazdila běhání na několik týdnů. V týdnu po triatlonu raději návštěva ortopeda s rentgenem, hezky vyloučit únavovou zlomeninu. Rentgen nic a že prý jde o natažený vaz. Hmm, by mě zajímalo jaký vaz se uprostřed nohy nachází… Nevadí, bylo mi jasné, že s během je amen. I tak jsem se stále nevzdával Dalmacije. U té mi došlo koncem září, že je nereálná. Triatlon byl 4. září a první trochu bezbolestný běh po něm byl možný až za 16 dní totálně bez běhu. Dalo se lehce klusat jen s nepatrnou bolestí. Klus o délce 3 až 4 kilometrů. Prostě k smíchu. V tu dobu účast v Dalmáciji definitivně vzdaná. Až tehdy jsem informoval ostatní, že nepoběžím.

Brněnský masakr a Dušanovo SUM (Strom Ultra Maraton startující z Vlastibořic) mě asi mrzí ještě víc. Na víkend s přáteli jsem se těšil, vždy mě neuvěřitelně nabyl pozitivní energií a chtíčem běhat a zlepšovat se. Dlouhá léčba neobjasněných potíží prostě vezme energii i elán.

Volba neběžet Dalmáciji byla dobrá, protože první opravdu bezbolestný běh se konal až v polovině října. Přibližně týden před startem v Dalmáciji (startuje se 21. 10.). V momentálním stavu bych nebyl schopný těch 110 km ani odbelhat, natož běžet. Mrzí mě to, ale nedalo se nic dělat. Padlo rozhodnutí poslouchat tělo. Nejhorší je, že i po zdárném vyléčení stále nevím (a vědět asi nebudu) důvod problému…

Co bohužel provázelo zranění ruku v ruce je pokles motivace. Podzimní sezóna totálně zrušená, což bych i přežil, ale problém je, že se nedaří nalézt chuť pro návrat do tréninku. Vůbec chuť běhat najednou zmizela. Nemám náladu závodit a s někým se poměřovat, ani sám se sebou. Běhat chodím jen klusem do 12 kilometrů a nad tempem ani nepřemýšlím. Je mi ukradené. Koukám na zápisky ostatních na DM, blozích nebo FB a vůbec nic se mnou nedělají. Ještě před zraněním byly vždy jak červený hadr na býka.

Abych si jen nestěžoval. S nechutí bojuji a pevně doufám, že na Silvestra budu v Jistebnici připraven obhajovat umístění z minulých let. Já se vrátím…

Spiroergometrie poprvé

Mám za sebou 4 týdny maratonského tréninku, momentálně se nacházím ma konci pátého. Můj trénink se v příštích týdnech hodně zaměří na posunutí hranice ANP a výdrži v ní. Jenže do minulého pátku jsem svou hranici ANP netušil, vlastně ani jiné zóny tepové frekvence. Vím, že existují tréninkové metody jak zjistit potřebné údaje v tréninku, ale já se raději rozhodl jít na spiroergometrické vyšetření.

Metody v tréninku totiž zabírají celkem hodně času, jeden pokus nestačí, a nejsou dostatečně průkazné nebo se vůbec nemusí povést. Několikrát jsem zkoušel zjistit svou maximální TF metodou opakovaného vybíhání mírného kopce (prý prakticky nejjednodušší metoda), jenže ani jednou se mi nepodařilo dostat se na maximálku. Párkrát se mi to asi podařilo při fartlekovém tréninku, ale u čísel z hodinek si člověk nikdy nemůže být moc jistý (chybovost se čas od času vyskytne), tedy pokud je nemá podložené z laboratoře nebo jiných vyšetření. Raději jsem do minulého týdne používal hodnoty z různých kalkulátorů a podobně. Nic úžasného, ale jako hrubý rastr musely stačit.

Osobně jsem si pro test vybral FTVS UK v Praze. Ono jako běžec zas tolik možností nemám, tedy pokud nechci jet někam přes celou republiku. Potřebuji prostě vyšetření na běhátku (na jihu Čech není k dispozici), což moc časté není. Pokud člověku postačí cyklistický trenažér (což běžci vážně ne, zóny jsou úplně jinde), tak si může nechat udělat spiroergometrii skoro v každém městě u sportovního lékaře. Navíc se mi u FTVS líbila i cena – 750 peněz podle mě cajk (třeba taková Palestra za 1500 a k dispozici polovina údajů).

Na FTVS Univerzity Karlovy je opravdu skvělá laboratoř. Sice o mě nevěděli (i přes mé objednání e-mailem), ale prý jim jen nedal sekretariát vědět. 😀 Byl bych naštvaný, vzít si volno v práci, táhnout se až do Prahy a nic by z toho nebylo. Naštěstí jsou na fakultě samí pohodáři a prostě mě vzali. Laboratoř mají v suterénu, k dispozici šatna se sprchou, vše moderně zařízené. Na starost si mě vzal nějaký Slovák, bohužel nevím jméno. Podle všeho asi doktorant.

Abych řekl pravdu, nebyl jsem si do poslední chvíle jistý, jestli vyšetření zvládnu. V úterý se mi totiž na tempovějším tréninku udělal díky mým nejstarším botám (už jsou v popelnici) na noze krvavý puchýř. Nic nenormálního, jenže on byl pod vrstvou ztvrdlé kůže na došlapovém místě pod kloubem malíčku a za boha se nedal odstranit. Středeční trénink se mi nějak podařilo odklusat, ale ve čtvrtek radši pro bolest pauza a celé odpoledne mazání mastičkami s doufáním, že místo změkne a přestane bolet. Nic moc před důležitým a ne zrovna nejlevnějším testováním. Naštěstí se noha během vyšetření úplně uklidnila, prostě jsem o ní nevěděl. Už samo o sobě je u spiroergometrie vysoká pravděpodobnost, že se nepovede. Hlavně když na ní jde člověk poprvé. S čímž jsem ale předem počítal a psychicky se připravil nechat na pásu maximum. Často se totiž stává, že člověk není schopný dostat se během vyšetření na své maximum, moc brzy z pohodlnosti nebo pro nastupující bolest ukončí a jedná se o vyhozené peníze. Naštěstí se mi dařilo užívat si bolesti do sytosti při fartlekovém tréninku a pocitů na zvracení celkem často. 😀

Chlápek mě nejdřív vzal do místnosti vedle trenažéru na různá měření. Nejdřív tělesné složení na Tanitě. Už jsem dříve na podobné byl, ale ta neměla oddělené ruce a měřila jen přes plosky. Výsledky vyšly zajímavé. Po Tanitě přišlo podle všeho EKG, nejsem si jistý, ale podobné senzory na mě lepily nedávno u doktorky. Následoval tlak, ten mi raději dvakrát přeměřili, protože byl vysoký. Není se čemu divit, trochu nervozity z měření, nevyspání, chvátání po Praze a tamní přesuny, prostě byl momentálně vyšší. Normálně mám nižší, doktorka mě dokonce při jedné návštěvě přeměřovala myslím třikrát, protože hodnotám nechtěla věřit. Celkově mají vytrvalci nižší tlak, takže v normě. Pro běžce a podobné mají lékaři jiné normy. 😉

Pak se šlo konečně na věc. Kluci mě nechali se pořádně rozhýbat, prokřupat, prostě připravit, během čehož mi dávali podrobnou instruktáž. Nejdřív rozehřátí a zvyknutí na běh na páse se sklonem 5% (nevím proč neudávají ve stupních). V úvodních 4 minutách rozehřátí se postupuje takto – nejdřív běh v rychlosti 11 km/h, po uvyknutí organismu se rychlost zvýší na 13 km/h a zase se běží do uvyknutí. Normálně každá část rozehřátí trvá 2 minuty. Pak rozehřátí končí, jsou cca 2 minutky na vydýchání a jde se na hlavní část testu. Ta začíná na 13 km/h a každou minutu se zvýší o 1 km/h, každých 20 vteřin se zaznamenají hodnoty. Celou dobu má člověk v puse dýchátko se senzory a navíc vidí na všechny hodnoty, takže bohužel ví jestli už je u maximální TF nebo ne. Z psychického hlediska nic moc. Hodnoty lezou nahoru vážně pomalinku.

První část testu naprostá pohodička. Na rychlosti 11 km/h jsem strávil cca minutu dvacet a šlo se na 13 km/h. Obě dvě mi přišly naprosto v pohodě, taky se mi hned ustálily hodnoty. Pan profesor docela koukal. Ony ty tempa mám často jako výklusová, takže je na ně můj organismus uvyklý. Mít v ústech skousnutý při běhu již zmíněný náústek nic moc, braly z něj křeče. Jenže bez něj smůla. Taky dost sucho v ústech. Druhá část testu byla zajímavější. První rychlost, vlastně i druhá, v pohodě. Na 15 km/h začala sranda, konečně se nohy trochu roztočily (tempo 4:00/km), ona to na tom sklonu byla malinko větší námaha než ve skutečnosti. Ani se člověk nenaděje a už pípá 16 km/h (= 3:45/km). Nečekal jsem, ale nohy daly docela zabrat, bylo znát, že v tréninku rychlosti nejsem moc dlouho. Další bylo 17 km/h (3:32/km), na kterých mi došlo, že má rychlost je vážně bída, protože obtížnost byla hodně nahoře. Běh už byl silový. Další stupeň radši ani nezmiňovat, normálně ustát rychlost pásu hrozně úsilí, prakticky všechno (18 km/h = 3:20/km). Nevím jak se podařilo, ale dosáhl jsem 19 km/h na skloněném pásu (tempo na pásu 3:09/km, v reálu na rovině prý hodně pod 3 minuty na kilometr). Přestalo se mi dařit stíhat pás, každý krok neuvěřitelně bolel, ale pan profesor hecoval ať vydržím alespoň 20 vteřin do záznamu. Bylo to hodně těžké, pás mi vážně ujížděl a já se pomalu sunul dozadu k hraně. Pípl záznam a seskočil jsem. Na víc v nohou nebylo. Ta úleva! Neskutečná!

Pan profesor a kolega celkem nad výsledky překvapení. Asi ode mě nic nečekali. Vyklusání na pásu, trochu kecání nad prvními výsledky, sprcha a jít zaplatit. Peníze nebyly, zapomněl jsem vybrat. Naštěstí se nikam nechystali, tak jsem si sjel k nejbližšímu bankomatu městskou. Kdyby někdo byl v podobné situaci, tak nejbližší bankomat je druhá zastávka směr město u KFC, o jednu dál je Spořka. Rychlý výběr, alespoň jsem mezitím vychladl, zaplacení a čekání na výsledky. Měli je prý poslat do úterý, ale mákli a odpoledne přistály na mailu. Docestoval jsem po Praze a jel domů, nové Salming Speed v ruce. Příjemná cesta.

Jak jsem dopadl (pás sklon 5%):

  • 174cm/62,8kg
  • %tuku – 8,8
  • max rychlost – 19 km/h
  • VO2max – 68,2 ml/kg
  • SF max – 195
  • Laktát – 12,1 mmol/l
  • ANP –  176 tepů, 3:29/km
  • %max – 82,3 VO2
  • AEP – 156 tepů
  • ANZ – 187 tepů
  • hmotnost jednotlivých částí těla: PDK – 9,9; LDK – 9,5; trup – 30,8; PHK – 3,2; LHK – 3,3

Neuvedl jsem úplně vše, jen to hlavní. Je jasně vidět, že v hodně věcech musím ještě zapracovat. Podle FTVS bych měl přibrat na 65, trochu tuku nabrat a běhat víc rychlost v ANP a nad ní. S prací na rychlosti naprosto souhlasím. Na té i pracuji a po malinkých krůčkách se zlepšuje. S přibráním a tukem ale nesouhlasím.  Jako někdo kdo se chce nad zemí pokud možno vznášet přibrání neholduji. Pocitově vím, že ideální běžeckou váhu mám 60-61 kg. Malinko mě vyděsila rozdílná váha nohou, skoro půl kila je fakt hodně. Budu muset na pár týdnů zařadit dřepy na jedné noze.

S vyšetřením a jeho výstupy jsem velmi spokojený. Přesně mi zjistilo jednotlivé zóny, i když lepší je říct upřesnilo. Díky upřesnění jsem zkvalitnil přípravu na maraton ohledně tepů a podobně. Neřídím se jimi vždycky, někdy se řídím i jenom určenými tempy, ale každopádně je kvalitnější. Uvidíme po maratonu, jestli se mi kondice někam posunula a nebo jsem pomalu už u hranice. Pokud někdo na podobné vyšetření chce jít, můžu jenom doporučit.

Sbírka pro Honzíka z Českých Budějovic

Úplně jsem zapomněl, mlátím hlavou do zdi a kaji se. Prosím všechny s dobrým srdcem, aby se zapojili nebo alespoň poslali informaci dál. Možná jste o Honzíkovi už zaslechli skrz sbírku víček od PET lahví, jenom už asi nevíte, že se můžete zapojit přímo.

Kamarádka Dita má syna Honzíka, který trpí Dunchennovou svalovou dystrofií. Zjednodušeně se jedná o degeneraci svalů. Podrobné informace o nemoci na stránkách o Honzíkovi (odkaz níže). Jenom řeknu, že ta nemoc je opravdu ošklivá a její léčba velmi drahá až v Izraeli.

Ditu osobně znám, před skoro dvěma roky mě učila masírovat (spolu s Karlem Tejčkem, který se různými akcemi na podporu Honzíka velmi zapojuje). Do akce jsem se zapojil v rámci masírování, výdělek z celého jednoho týdne za masáže jsem věnoval na Honzíkův transparentní účet.

Pokud pořádáte závod, nějakou sbírku nebo znáte někoho kdo by mohl pomoci, zapojte se. Sám uvažuji nad pořádáním závodu, jehož celý výdělek by šel na dobrou věc. V tomto případě na Honzíkovu léčbu.

Všechny informace o Honzíkovi a pořádaných akcích přímo na stránkách Dity a Honzíka: http://honzik.wbs.cz.

KMMP 2015 , aneb M bez tréniku rovná se očistec

Po půl roce prakticky neběhání jsem se vrátil začátkem září do tréninku. A co mě hned nenapadlo? Vrátím se k závodění a rovnou maratonem v Písku – Královský maraton města Písku. Ale nejdřív, co mému spontánnímu rozhodnutí běžet předcházelo.11887570_901894433221730_1956798041556253379_oJak už jsem řekl, trénink v posledních pěti měsících nestál za nic. V dubnu po podařeném závodě Kolem Harrachovky se mi stalo něco s kolenem a běh začal být prakticky nemožný. – Každé zvednutí kolena bolelo. Abych to zkrátil. Doktoři nepomohli, pomohl jsem si opět sám. Problém byl jednoduchý, proto mi trvalo přijít na něj skoro dva měsíce. Nejdříve mi totiž přišlo, že mi koleno prochladlo, takže léčba prochladlého kolena. Jenže ani po měsíci (prochladnutí by tou dobou mělo mizet) se nelepšilo a já začal zjišťovat jiný důvod. Až po několikahodinovém studia anatomie kolene mi došlo, že problém bude ve čtyřhranném stehenním svalu, přesně jeho vnější hlavy. Byla zkrácená, táhla mi čéšku a to způsobovalo nesnesitelnou bolet při zvedání kolene za běhu, dopad byl bezbolestný. Léčba snadná a po týdnu bylo po bolestech. Stačilo pouze několikrát denně protahovat již zmíněnou vnější hlavu čtyřhranného svalu stehenního. Každý fyzio nebo běžec by řekl, že stačí jen přitáhnout nohu k hýždi (levá k levé a pravá k pravé) a tím se celý sval protáhne. Omyl. Touto klasikou se protahuje hlavně přímá hlava a ne vnější. Pokud chce běžec protáhnout hodně důležitou vnější hlavu, musí přitáhnout nohu úhlopříčně, tedy levou k pravé hýždi a pravou k levé hýždi. Okamžitě je cítit protažení vnější hlavy svalu stehenního. Doporučuji zařadit k poběhovému strečinku. Jednoduché a funkční. – Každopádně, naběhané kilometry se pohybovaly do 200 km měsíčně, někdy ani 150 km nebylo. Což, přiznejme si, není trénink na dobrý maraton. V červnu ještě test kolena na závodě Radimovický koňák, který jsem vyhrál, ale běh byl ke konci přes bolest a výsledný čas oproti loňsku o pár vteřin horší… Na začátku září pak návrat k tréninku, zase skoro 100 km každý týden. 🙂 (Přepísknutí – puchýře, bolesti kotníků, kyčle – prostě přetížení. Naštěstí si tělo zase zvyklo. Vlastně se mi zase musely posílit a vytvořit svaly na nohou, takže se není co divit.) A jelikož trénink šel, padlo rozhodnutí, že prostě Písek zkusím a uvidím jestli si nohy pamatují něco z jara (jó, tehdá bylo natrénováno na maraton pod 2:40, kde ty loňský sněhy jsou, že…). Hned druhý den od rozhodnutí (8 dní do maratonu) mě začalo bolet v krku, ten se mi podařilo vyléčit za tři dny, pak ale nastoupila rýma, opravdu krutá rýmička, která trvala dva dny a pak byl další dva dny suchý kašel. Energie celý týden žádná, trénink jen pomalinký běh a při něm nabalený jak eskymák a k tomu nová práce, která také ubírala energii. Předzávodní příprava naprosto ideální a podle představ. Naštěstí den před startem vše odeznělo a já potvrdil Helen, že s ní jedu.

Cca 16. km - ještě nádhera
Cca 16. km – ještě nádhera

Bylo skvělé zase po dlouhé době vidět všechny kamarády a známé. Takhle zpětně nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Té energie kolem. Už jen atmosféra člověka nabije na týdny. Hned jsem byl zpátky ve své živlu, jako bych ani nebyl půl roku mimo. Rychle jsem se zaregistroval, převlékl a šel rozhýbat. Nevím proč, ale nějak mi nesedlo ráno a mně se od rána nedařila nejdůležitější věc před dlouhým závodem – pořádné vyprázdnění na záchodě. I přes mega večeři, dávno strávená, prostě nic. Ani několika kilometrové rozběhání se střevy nehlo. V hlavě hlodal velký červík, opravdu veliký.

K průběhu závodu není moc co říct. Od začátku na čele, po kilometru mě doběhl budoucí vítěz a já mu prakticky celý závod koukal na záda. Rozběhl svižně, cca 4 min/km a já se ho držel na dohled. Zpětně vím, že to byla chyba. Prostě nebylo naběháno. Až do 33. kilometru nádhera, běželo se bez sebemenšího problému, nádrže prostě plné. Trať v Písku udělaná hodně dobře, až na první dva kilometry čtvrtmaratonského okruhu vedoucí a klikatící se po parkovišti u zimního stadionu, které mohly být klidně protažené dozadu podél řeky, se celý závod běžel po rovině na stezce podle řeky ve 4 okruzích. Jediné trochu nepříjemné stoupání byl kopeček u Písecké elektrárny, ale nic extrémního. Vlastně rovina. Na tiatřicátém kilometru mi ale došla šťáva. Nohy začaly drhnout a mé do té doby průměrné tempo 4:10-13/km šlo do říše snů. 34. km za 4:30, motor se definitivně zadřel a pak už jenom hůře. Posledních pět kilometrů očistec, i přes snahu zpomalit na 5:00/km (bohužel jsem je nebyl schopný udržet). Doslova jsem se rozmázl o pověstnou maratonskou zeď (od prvního maratonu v roce 2011 prvně!) a k tomu mi připadalo, že se broddím po kolena bažinou. Tak mi poslední kilometry připadaly. Také mě v nich předběhli dva soupeři (jednoho jsem si vůbec nevšiml, měl číslo jako štafetáři) a já se lehkým klusem nakonec dobelhal do cíle v čase 3:03:37. K lehkému klusu donucení přes bolest, nemohl jsem se před lidmi přeci ztrapnit. Stačilo, že na posledních třech kilometrech mi tělo vypovědělo službu, já musel přejít několikrát do chůze a dokonce si asi třikrát dřepnout na bobek, při čemž mě viděli snad všichni ostatní závodníci.

Zpětně s odstupem hodnotím závod jako povedený. Prakticky bez speciální přípravy a nebo aspoň naběhaných kilometrů se nedalo nic jiného čekat. Jako návrat k závodům povedené. Maraton je za mnou skoro dva týdny, já trénuji jak divý (naštěstí byl druhý den úplně v pohodě, nic nebolelo) a cítím, že forma vzrůstá. Brzy bude na úrovni před dubnovým zraněním kolene. Zařekl jsem se sám sobě, že poběžím PIM 2015 a zkusím ho dát pod 2:40. Uzpůsobím svému cíli trénink a k tomu ale tentokrát i jídelníček a regeneraci. Mám spoustu nápadů. Jo, běh mě stále baví. Jeden neúspěch mi ho nezkazí, spíš mě ještě víc utvrdil, jaká je běh zábava, stále překvapení. 🙂

Kategorie M39
Kategorie M39

Výsledky: KMMP2015

Poprvé na noze pijavice

Nebudu lhát a půjdu rovnou k věci. Má práce vyžaduje dlouhé stání na nohou, dělám dvanáctky, takže hodin je to dost. Ovšem, kdekdo namítne, že čas od času sedím, ale ono to je převážně být na nohou, když už nemasíruji, zařizuji různé věci, prostě sezení minimum. Už se v této práci pohybuji skoro rok, boha to to uteklo… A přitom mě má práce stále baví víc a víc. Abych se vrátil k věci. Na závodě minulý týden jsem si všiml, že mám něco divného na levé noze. Bylo to těsně před závodem, tak se mi to nechtělo řešit a zaobírat se tím. Akorát by mě to rozhodilo. Po závodě mi kamarádka řekla, že se asi jedná o křečovou žílu, ale není si jistá. Popravdě mě už předtím napadlo to samé, ale doufal jsem v jinačí výsledek.

Druhý den ráno mi to nedalo a po výklusu jsem se sebral a zajel si k doktorce, abych měl jistotu. Všeobecně doktory nemám rád, protože většinou nepoznají co člověku je (vlastní zkušenost z dřívějška a z blízké minulosti zkušenosti přátel), ale křečovou žílu by snad mohli poznat. Doktorka jenom koukla a jasně řekla, že mám křečovou žílu. Má obava se naplnila. Na mou otázku co s tím řekla jen, že nic, čekat až začne bolet, může mi napsat warfarin nebo nějakou podobnou sr…u na ředění krve a počítat do budoucna s operací. A řekla mi, že to mám podle všeho z toho svého běhání. To tak, babo jedna!

Nedalo mi to a začal jsem hledat na internetu co s tím. Rad moc nebylo, snad jediné, na čem se lidé shodli bylo mazat si nohy tinkturou z kaštanů (je jedno jestli plod nebo květ) a ta prý zesílí cévy a křečáky se potom nedělají. Hezká informace, ale kde je nějaké řešení už udělaných? Odpoledne, když jsem masíroval jednoho klienta, mi najednou vyskočila odpověď před očima – pijavice! Nejedná se o nějaký můj bláznivý nápad, ale tak nějak se mi honily všelijaké myšlenky a vzpomínky hlavou a já si vzpomněl na fyzioterapeutku z kurzu tradičních thajských masáží. Slečna, ještě stále, pracuje v Rakousku ve vlastní soukromé praxi, vyprávěla, že je v Rakousku momentálně obrovský hit léčba pijavicemi. (Pijavice uznané oficiálně jako léčivo.) Prý má úžasné výsledky s křečovými žilami a všelijakými jinými bolístkami, hlavně lidé chodí ale kvůli problémům se žílami. Moc dobře si pamatuji, že se prý jedná o řešení na půl roku a pak se musí procedura opakovat. Co mě ale nenapadlo, já si křečáky stáhnu pijavicemi a pak budu pravidelně mazat kaštanovými produkty, i měsíček je prý skvělý.

Jak mě napadlo, tak jsem udělal. V pátek jsem měl v ruce pijavice, které mi sehnal táta u místní léčitelky, já neměl čas zajít za ní osobně. No a čtvrt kila květů kaštanovníku (Jírovec Maďal jinak) je na cestě domů, už jen koupit denaturovaný líh a výroba tinktury může začít. Holky nejsou levné, dvě mě stály 480 Kč. Ale zas nejsou na jedno použití, jakmile po dvou až tří týdnech vyhladoví, mohou se použít znovu. Dole fotky, jak celý proces probíhal, popis pokračuje pod nimi.

Čerstvé
Čerstvé
První je skoro přesně
První je skoro přesně
Druhá (pravá) úplně mimo
Druhá (pravá) úplně mimo
Rostou...
Rostou…
Už jsou veliké
Už jsou veliké
První jde dolů
První jde dolů
Krev začala z toho kráteru hned téct
Krev začala z toho kráteru hned téct
Jak z hororu
Jak z hororu
Zpátky doma
Zpátky doma
Po třech dnech jenom strupy a spokojený uživatel :-)
Po třech dnech jenom strupy a spokojený uživatel 🙂

Návod byl jednoduchý, vzít panáka, dát do něj pijavici, pak rychle otočit nad potřebným místem a počkat až se kamarádka zakousne. Zní to lehce, že? Už jenom vyndat je ze skleničky byl horor. Ono čas od času dostat pijavici v přírodě je něco jiného, než když si je má člověk dát na kůži dobrovolně a manipulovat s nimi. První se nějak povedla, rychle s ní do panáku a na kůži. Jenže i když jsem jí dal nad křečák, tak se zakousla o kousek vedle, než bylo třeba. Nevadí, v zásobě byla ještě jedna. Tu bylo opravdu problémové vyndat ze skleničky, ale nějak se nakonec podařilo. Pak s ní na kůži, ale ta mrcha se nějak vysmekla bo co a zakousla se úplně jinde, než bylo třeba. No, už byly na noze, tak zbývalo jenom čekání. Podle informací od táty cca půl hodiny pohodového bezbolestného ležení. Nevím co se stalo, ale ta první se najednou začala nějak zakusovat bo co a bolelo to úplně neuvěřitelně. Navíc takový divný pocit, jako by mi někdo řezal nohu malinkou pilkou, možná ještě pomalá vrtačka by se mohla tomu pocitu blížit. ta druhá pak už nějak nebolela, asi jiné místo. Každopádně za minutku to přestalo a pak už holky jenom pily. Původní informace o půlhodině vzaly za své. První, na nohu až druhá v pořadí, se pustila za cca 45 minut, druhá, na nohu první, o půl hodiny později.

Čekal jsem, že mi z nohy poteče krev, ony holky totiž mimo jiných prospěšných látek, vpouštějí do člověka vlastní podobu látky ředící krev, ale že poteče až tolik, to ne. No co, nohu jsem obalil ručníkem, předtím ještě řekl bych domácí tlakové náplasti, a šlo se spát. ráno už podle mě daných instrukcí krev téct neměla. Ale ouha, jako z vola. Nějak se mi podařilo zalepit nohu tak, že netekla a šel jsem běhat. Bylo mi dost blbě, asi to celonoční krvácení, ale nakonec jsem doběhl a ani krev netekla. Definitivně téct přestala někdy kolem desáté dopoledne, tedy přes dvanáct hodin krvácení…

A výsledek po třech dnech na poslední fotce. Pijavice sice byly mimo, ale křečák je pryč. Tak centimetr nalevo od té pravé. Za tři týdny zopakuji, tentokrát přímo na žílu a pak už jenom mazat tinkturou. Jednoduchý funkční návod, jak se zbavit křečových žil. vážně doporučuji. Prý se člověk zbaví i úplně obrovských. 😉

Informace k hirudoterapii (tak se metoda léčení pijavicemi jmenuje) zde: http://www.hirudoterapie.cz/ a http://www.pijavice-lekarska.cz/.