Lehké zhodnocení výdrže minimalistických a hlavně barefoot bot

Zastánci klasické obuvi často jako důvod proč neběhat v botách simulující běh naboso uvádějí jejich výdrž. Podle nich ty tři až pět milimetrů hmoty u barefoot obuvi nic nevydrží a po několik stovkách kilometrů jsou na vyhození. Rád bych tuto demagogii v tomto krátkém příspěvku vyvrátil. Tuším, že spoustě lidem se možná mé názory nebudou líbit a že jsem se pustil na horkou půdu, ale já musel. Jedná se totiž o mé osobní zkušenosti a postřehy z užívání.

První barefoot boty jsem si pořídil na konci roku 2011 a byly to Vibram Fivefingers koupené na Ebay.com z Číny. Podle všeho nešlo o originály. Od té doby jsem je z Ebay koupil ještě dvakrát, tudíž mi sloužily tři páry. Celkově jsem za ty roky v pětiprstech naběhal 1736 km. Nejsem si jistý kolik v každém páru, ale dejme tomu, že průměrně mi vydržely 600 km jedny. Nic moc výsledek, ale převážně sloužily na asfaltu a tvrdých površích, kde se rychle opotřebovaly, navíc stály pouze cca 1100 Kč pár. Nevýhoda byla, že než si boty sedly, měl jsem trochu sedřené nárty. Kritická místa – trhliny z boku svršku a vždy jako první prošoupaná podrážka pod malíčkem. Fotky nemám bohužel k dispozici, vždy jsem je po jejich dosloužení dal na hraní psovi. Další detail, který se mi za roky běhání v prsťácích nepodařilo vyřešit, je zapáchání. Stačilo cca 100 km a boty dost nesnesitelně voněly, ani několikeré praní nepomáhalo. To, že nedávají moc volnosti prstům a hodně špatně je chrání snad ani nemusím zmiňovat.

S pětiprsty jsem vždy, převážně v zimě při mrazech, střídal New Balance MT10, úplně původní průkopnický model. Koupil jsem ho ve stejné době jako první FiveFingery. Pomalu nemám co těmto botám vytknout, sloužily a ještě stále mohou sloužit, pro mě spíš už jenom na chození. Naběháno v nich mám zatím něco přes 1400 km. Snad jediné, co mi na nich vadí je, že přibližně po 900 km začaly být cítit přes podrážku kameny a všechny nerovnosti na cestách. Každou chvíli mi nějaký kamen zajel do prstů na noze, vždy mi to přišlo, že se zařízl až do kosti. Kritické místo je žlutá nechráněná guma podrážky v přední části u špičky, na fotkách dobře vidět, jde i o nejošoupanější místo. Další věc, která přišla s unavenou podrážkou a byla předtím nemyslitelná, je únava plosek nohou. Nevím proč, ale při delších bězích (maraton a víc) mě šíleně v těchto botách trápí přední plocha chodidel. Nejvíc jsem si asi užil na posledních 20 km závodu Krakonošova 100. I přesto, že nemají prakticky žádnou technologii v podrážce, je její opotřebování znát na funkčnosti. Spokojený jsem ale s výdrží svršku, jen trochu odrbaný, ale žádná díra, trhlina a ani nic podobného.

IMG_2430IMG_2434

Od září 2013 jsou v mé stáji boty od Vivobarefoot. Přesněji multiterénní model Evo M 4.0. Hned po prvním výběhu mě boty nadchly. Spousta místa pro nohy, prsty volnější než v pětiprstech, a přitom lepší ochrana. Na podrážku jsem koukal s despektem, ale překvapila mě. Těch blbých 5 mm se za celou dobu používání skoro neopotřebovalo. Po prvních pár desítkách kilometrů mě trochu vyděsila kvalita zpracování, lehce se mi odchlípla podrážka od svršku, cca 2 mm miniaturního odlepení na délku a tak milimetr do hloubky. Podle výrobce je to prý normální a nebrání užívání. Nevěřil jsem, ale po půl roce můžu potvrdit, že se mi ta původní rozlepená místa už více nerozlepila. Prostě drží a hotovo. Botky jsem používal jako hlavní tréninkové, takže jsem v nich naběhal nejvíc, převážnou většinu tréninků. Od září mají natočeno cca 1240 km. A jak po nich vypadají? Podrážka, jak už jsem psal, překvapila, je stále dobrá, i v mokrém terénu pořád celkem drží. Ale zklamal mě svršek, ten už po cca 800 km začal z vnitřní strany nártu praskat, až z toho vznikla jedna velká trhlina (k vidění na fotkách), která ovšem vůbec nebrání užívání. I ve sněhu a bahně k mému překvapení v pohodě. Svršek boty je totiž ze dvou vrstev a ta druhá se mi zdá oproti venkovní přímo nezničitelná, nějaká hrubá kvalitní síťovina. Oproti pětiprstům se nekonal ani zápach a už vůbec ne nějaké dření kůže na nártu, boty jsou maximálně pohodlné hned napoprvé, nemusí se nějak rozcházet nebo na ně zvykat. Navíc stejné pocity jako na začátku jsou po celou dobu užívání. Takže až na roztrhnutý bok hodnotím boty na jedničku a v těch svým ještě něco naběhám. Snad jediná škoda je, že Vivobarefoot bude ukončovat výrobu této multiterénní podrážky, prý je moc minimalistická a málo barefoot. Budu si je muset koupit do zásoby.IMG_2437IMG_2439 IMG_2440

Vivobarefoot Breatho II M používám stejně dlouho jako Evo. Ale oproti nim v nich mám naběháno pouze přibližně 483 km. Jejich podrážka je prostě do terénu a toho, přiznejme si, se v Čechách zas tak moc nenachází, kor kolem Tábora. Hned na první nazutí pocity jako v bačkorách. Po jejich ozkoušení na 10 km mi hned posloužily při závodě Ultra Cavalls del Vent 2013 – 100 km libůstka v Pyrenejích v Katalánsku. Žádný puchýř ani nepříjemné pocity, prostě jako druhá kůže. Od té doby žádný problém. I když jednu výtku mám, a to k předku boty. Spojení podrážky s vrškem mi přijde, že je moc nízko. Při trénincích v Chorvatsku v kopcích nad Makarskou jsou úžasné terény, ale hodně z nich s velmi ostrými kameny. Jednou jsem si nedal pozor, noha se mi zachytila za špičku a podařilo se mi natrhnout několik milimetrů podrážky od svršku po obvodu. Naštěstí nic vážného ani hlubokého a na funkci opět žádný vliv, stejně jako u modelu Evo. Podrážka prakticky bez opotřebení (a to není oděruvzdorná jako u modelu Evo), nevadí jí ani těch několik kilometrů po asfaltu, které mám mezi domovem a terénem. Za mě opět ideální botky do terénu. Myslím si, že minimálně ten 1000 km s nimi bez problémů dám.IMG_2432IMG_2433

Poslední speciálka, kterou jsem si pořídil, jsou Inov-8 ROAD-X-TREME 138. Prakticky nic nevážící boty určené k použití na tvrdém a hladkém povrchu, nejlépe silnice. Původní záměr byl běhat v nich pouze závody, ale ten brzy vzal za své. Běhání v nich je prostě až moc lákavé. Podle všeho bych potřeboval o půl čísla větší, ale naštěstí se dá vyndat vložka a bez ní mi jsou botky akorát. Jejich váha 138 g opravdu na noze není znát. V porovnání s Vivobarefoot jsou ale o hodně užší, zvykání chvíli trvalo… V botách zatím naběháno 403 km a není to na nich znát, pokud se tedy nebere v potaz lehké zašpinění síťoviny, podrážka není opotřebovaná ani trochu. Mám dojem, že udávaných 600 mil výrobcem (960 km) vydrží s přehledem. Lehké překvapení mi ale udělaly při Mercury marathonu. Jejich podrážka je opravdu hodně tenká a daly nohám pořádně zabrat – popraskala mi zespodu za prsty kůže a z boku prstů bylo pár puchýřů. Léčení trvalo skoro další dva týdny po maratonu. Na boty jsem ovšem nezanevřel, běhá se mi v nich parádně, do vzdálenosti půlmaratonu podle mě ideální boty. Maraton v nich zkusím ještě jednou určitě, příště si ale nohy namažu nějakou mastí, třeba to pomůže. Pro závody na silnici do vzdálenosti půlmaratonu neznám lepší volbu.IMG_2435IMG_2436

Co z mého článku plyne? Barefoot boty mají minimálně stejnou výdrž, jako boty normální. Oproti normálním (rozumíme se zbytečným tlumením pod patou) si ale až do rozpadnutí drží stále stejné vlastnosti a beze změny nechávají chodidlo pracovat tak, jak je fyziologicky uzpůsobené. Oproti avizovaným cca 800 km, kdy se mají podle prodejců klasické boty obměňovat, protože ztrácí své vlastnosti, mi to přijde jako velmi pozitivní zjištění. Tolik moje zjištění z dlouhodobého užívání.

Ultra Cavalls del Vent 2013

VýstřižekNejdříve odkážu na Samův článek: http://skyrunning.cz/2013/09/26/ultra-cavalls-del-vent-povest-skveleho-zavodu-nelhala/. Měl ho napsaný dřív a určitě nebude na škodu, když si ho přečtete před tím mým. Ten můj bude totiž víc o pocitech a hlavně popisu trati. Předchozí článek o dnech před závodem.

K mému překvapení jsem se vyspal na závod dobře. Vstávání v pět, rychlá hygiena, poslední zkontrolování věcí v batohu a vyjeli jsme – já, Xavi a jeho bratr. Po 45 minutách, kdy se mi i přes snahu nepodařilo zavřít oči, jsme vystoupili z auta, bylo 6:20, ještě celých 40 minut do startu. Při výstupu z auta mě překvapila dost vlezlá zima. Až taková, že jsem z batohu vyndal bundu. V batohu jsem ještě kromě bundy s kapucí měl termo-přikrývku (kdyby to někoho zajímalo, dá se za pár korun koupit v Hudy), mobilní telefon, rukavice, peníze, občanku, doklad o pojištění, energetické tyčinky, energetické gely, kelímek a 1.5 l vak na vodu. Dále v něm mělo být povinně od startu teplé triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty a čelovka. Ty jsem si já poslal do Bellveru v drop-bagu, protože jsem si špatně přeložil jedno slovo a hned byl celý překlad špatně. Nic jsem s tím nemohl dělat a jen se modlil, že si mě prvních 40 km nikdo nevšimne a pak už budu v pohodě. Před vstupem do startovního koridoru jsem si ještě zašel na záchod, po něm mi už nepřišla taková zima, tak jsem bundu sundal a jen si navlékl rukavice. Xavi na mě ještě nandal GoPro kameru, ukázal jak se ovládá, nastavil jí a řekl mi, že ty videa budou skvělá. Po fotce už sám směr startovní koridor, kam se mi nakonec podařilo dostat, ale asi třikrát mě poslali na špatnou stranu. Čekalo v něm už hodně běžců, tak jsem se nějak zařadil, asi tak do 2/3 startovního pole, a čekal. Čekání naštěstí nebylo dlouhé, po chvíli začal moderátor připomínat jména favoritů a po nich začala konečně hrát písnička z Posledního mohykána. Lepší song si pro start UCV nedovedu představit. Kam se hrabe, podle mě, už zcela ohraná česká Vltava. Každý závod by měl mít svůj vlastní startovní song, má pak lepší atmosféru. A ta při startu UCV byla neuvěřitelná!

Profil trati
Profil trati
Před startem
Před startem
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
882 běžců, z toho 42 žen
882 běžců, z toho 42 žen

 

V úzké uličce se na prvních pár metrech vytvořil špunt a šlo se krokem, ale pak se to rozběhlo a bránou se dalo běžet v plné rychlosti. Xavi s bratrem na mě volali a přáli mi štěstí. Začalo předbíhání, bylo mi totiž jasné, že nechci být v prvním kopci někde vzadu. Za městem už jsem byl podle svého ohledu někde v první třetině a tak jsem zvolnil a běžel si své. Začalo totiž stoupání. I když jsem věděl, že se mám držet zpátky, tak jsem do těch kopců nad městem běžel. Šlo to samo, tak jsem to nehrotil. Na Krakonošovce jsem si celou dobu říkal ať se neženu a nakonec jsem skončil s hromadou energie, nechtěl jsem opakování. Jenže běh po chvíli skončil, nastaly krpály mezi stromy a jeden dlouhý štrůdl lidí, kde se dalo předbíhat jen s ostrými lokty. A že to bylo nějaké stoupání, vždyť na prvních 14 km bylo víc jak 1700m+. Přibližně v polovině kopce před první občerstvovací stanicí byl krátký seběh lesem. Maximálně jsem si ho vychutnal, letěli jsem kolem stromů v plné rychlosti a byla to prostě nádhera. První občerstvovačku jsem jenom proběhl, neměl jsem důvod se zdržovat. Ale gel hned za ní pro jistotu padl za vlast. A udělal jsem dobře, to co nás čekalo se nedá nazvat jinak než masakrem. Dalších 6 km do prudkého kopce se šlapalo a šlapalo. Na běh mi ani nepřišly myšlenky. Kor po tom, co jsme v jednom místě vyšli z lesa a já viděl o cca 500 metrů výše lajnu lidí a věděl jsem, že tam se budu muset také vyškrábat. Radši jsem stočil pohled doleva a užíval si panoramata. Ne na moc dlouho, přišly totiž kamenité pešinky, pod nohama vratké kameny a po levé ruce sráz s ostrými výstupky. Bez soustředění to nešlo. Levá, pravá, levá, pravá a pořád nahoru. A najednou byl vrchol, po pohledu na hodinky se mi protočily panenky, to najednou trvalo od startu přes 3 a půl hodiny! Mých nejpomalejších cca 13 km v životě! Za vrcholem běh sedlem, pak kousek nahoru a byl tu druhý check-point Niu de L´áliga.

Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Seběh do sedla
Seběh do sedla
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 3
Niu de L´áliga 3

Opět ne moc dlouhé zdržení. Jen vypití dvou deci vody, snědení jedné tyčinky, trochu pokochání krajinou a rychle dál. Pln optimismu rychle dolů z kopce, jsem si totiž ještě myslel, že nejhorší je za mnou. Dolů se běželo krásně. Sice jsem na pár místech bruslil po jemných kamínkách, s tím, že po mé pravé ruce byl zase hodně hluboký a nebezpečně vypadající sráz, ale užíval jsem si to. I horolezecká vložka se našla. Až na hodně prudké a těžké stoupání na 20. km (po něm jsem byl vyčerpán, nohy bolely, a spravila to vše až pár minutová přestávka s jedním gelem) byl běh k třetí občerstvovací stanici Serrat de les Esposes celý z kopce a celý hodně rychlý. Krátký několikaminutový výšlap před stanicí nepočítám. Takže celých těchto 14 km jsem si užíval, diváky, uchvacující panoramata a hlavně závodění = předbíhání. Protože terény v tomto úseku mi sedly jedna báseň.

Po stoupání na 20. km
Po stoupání na 20. km
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 2
Serrat de les Esposes 2

Po doběhu na Serrat de les Esposes jsem opět cítil, že jsem bez energie. Hrozně mě to udivilo, protože tyto problémy normálně nemívám a i maraton jsem schopný běžet nalačno. Bylo mi tak hrozně, že jsem do sebe musel nacpat asi pět celých energetických čokoládových tyčinek, které tam měli, k tomu melouny a hodně vody. Až potom mi přišlo, že můžu pokračovat dál. Před seběhem do Belleru na 39. km bylo ještě jedno stoupání, nebylo veliké, ale i tak mi na jeho vrcholu přišlo, že mi zase chybí energie a spravil to zase další gel. Pro mě opravdu nepochopitelné a nezvyklé, po necelé hodině od najedení byla energie pryč. Seběh do Bellveru se mi nelíbil. Nejdřív se běželo lesy po stezkách, které bych přirovnal k pěšinám v lesích před koncem Krakonošovy stovky, a dále se pokračoval po dá se říci rovině mezi poli, kde nefoukl větřík a na hlavu pražilo slunce. Takže pro všechny, kteří si na Krakonošově stovce stěžovali v posledních kilometrech mezi poli na horko, říkám, že na Krakonošce bylo velmi příjemné klima. Těsně před Bellverem opět pocity pod psa, energie pryč. Ale kousl jsem se a prostě ty poslední kilometry běžel. I přes zvětšující se tlak v břiše… V Bellveru (po 6 a půl hodinách) hned po příchodu do stanu nasměrování ke stolu, kde kontrolovali vybavení. Kluk na mě tvrdě katalánsky, já na něj koukám a jen vystřelím: „Do you speak english?“ To ho zaskočilo a těžce ze sebe vysoukal, jestli mám mobil, termo-přikrývku a bundu? V batohu byly a už se mnou nezabýval. Spadl mi kámen ze srdce. Sebral jsem drop-bag, vyndal z něj povinné věci, narovnal v batohu, najedl se, těstoviny radši rovnou ignoroval, došel na záchod, smyl z obličeje tak kilo soli, dal si ještě pár kousků melounu a pokračoval dál. Vše mi zabralo tipuji mezi 15 a 20 minutami. Také jsem poslal Xavimu sms s tím, že mě obtížnost trati hodně překvapila, a přečetl jeho odpověď: „Už jen 60 km! Čekám na tebe v Estasenu na 70. km.“ Prej jen 60 km…

Bellver
Bellver

Jídlo v Bellveru se mi podařilo přehnat, takže dalších 10 minut na běh nepřišlo pomyšlení a radost mi dělala i jen chůze. Do další občerstvovací stanice jen 8 km a profil nevypadal moc obtížně. Poučení pro příště zní: Když profil nevypadá obtížně, ještě to neznamená, že obtížný není! Po úvodních tipuji 5 pohodových kilometrech, které se daly převážně běžet, přišlo všemi oblíbené stoupání. A ne ledajaké, v obtížnosti si podle mě nezadalo s tím na začátku. Po 40 minutách toho stoupání mi došla energie = další gel. Pomohl hodně, překonal jsem už x-tou krizi a vylezl k občerstvovačce na 47. km Cortals de l´inga. Doslova vylezl, pěšiny v tom lese byly maximálně příkré. Tam opět hrozně moc jídla, energie z gelu byla ta tam. Chvilka slunění, doplnění vaku vodou zředěnou s kolou a hezky dál.

Zase pár minut přeplněné chůze a pak svižně nahoru. Běžet se nedalo, výšlap byl dost těžký. Asi po hodině a půl svižného stoupání mi připadalo, že by toho kopce mohlo už být dost ne? Najednou se prosvětlilo a vyšlo se z lesa na krátkou rovinku, ze které byly nádherné výhledy. Tam jsem sedl, vyndal tyčinku, ano opět bez energie, a kochal se. Čas od času se mě někdo zeptal, jestli jsem OK a po mém ujištění pospíchali dál. Dojedl jsem a zeptal se jednoho kolemjdoucího jak daleko je další point? Odpověď mi shodila psychiku na dno. Prý přibližně 5 km. Takže 6 km od posledního bodu se mi podařilo překonat za 1.5 hodiny! Šílenost! Okolo šla pěkná holka, tak jsem se k ní přidal a chvíli si s ní anglicky povídal. Italka, vzdálenost měla v malíčku, rozhovor pohodový a tempo také. Šel jsem s ní. Trochu odbočím – na trati běžci převážně anglicky uměli a na dost slušné úrovni. Po další hodině, kdy se různě po pěšinách běželo nahoru a dolů, víc směrem hore, a kdy jsme potkali i vojáky na výcviku v plné polní, se mi podařilo doškrábat na nejvyšší bot mezi těmito občerstvovačkami. Další gel a rychle dolů. Moc to nešlo, ale přemluvil jsem se a běžel. Pak byl chvilkový běh po vrstevnici a najednou 500 m vzdušnou čarou přede mnou Prat d´Aguiló, další stanice. Co ale ti zmr.. pořadatelský neudělali. Najednou 150 metrů klesání a na druhé straně to samé nahoru ke stanici. Bylo hodně prudké, klouzavé a nebezpečné. Vzalo mi dost sil. Až jsem si musel dát dole tyčinku. Nechtěl jsem, ale bez ní by mi to moc nešlo. Nějak jsem doklopýtal na ten 58. km do Prat d´Aguiló a byl rád, že se můžu zase najíst a trochu odpočinout.

Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 2
Prat d´Aguiló 2
Dlouho na trati...
Dlouho na trati…

Seděl jsem chvilku a najednou přišel nějaký běžec, totálně vytočený, švihl batohem o zem, začal do něj kopat, nadával a byl prostě naštvaný. Já vůbec netušil o co může jít. Kluk vedle mě se na mě podíval a jen něco řekl v katalánštině a ukázal za mě. Tam u brány byla totiž kontrola povinného vybavení a ten běžec jí neprošel. Drsné, skončit po 58. km kvůli takové blbosti. Po vydatném posilnění ke mě přišel pořadatel a zeptal se jestli vše mám a náhodou něco nepotřebuji. Jen mě zajímalo, jak dlouho to trvá k dalšímu bodu. Prý teď budeme cca hodinku stoupat a potom jen příjemný běh z kopce až do Estasenu. Při pohledu na ten kopec se mi udělalo špatně. Končil někde v mracích a lidi nahoře jsem sotva viděl. Nevěřil jsem, že to půjdu jen hodinu. Za stanicí se ke mě přidal jeden Katalánec a ten mi dokonce řekl, že to bude tak 45 minut nahoru. Nakonec bylo, ale fakt náročných 45 minut. V Prat d´Aguiló jsem se navíc oblékl do dlouhého a teď toho litoval. Celý výstup byl na západní straně a bez větříku. Peklo! Navíc podle profilu se má jednat o přibližně 375m+. To bylo víc! Jak jsem lezl po kopcích v Chorvatsku s GPS, tak jsem se naučil lehce odhadovat výšky a při pohledu zeshora na Prat d´Aguiló mi bylo jasné, že se jedná minimálně o 500 výškových metrů.

Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló
Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló

Nahoře už jen příjemný běh po vrcholku a na druhé straně slibovaný běh z kopce až do Estasenu. Technicky nejjednodušší ale nebyl, vyvrknout kotník se dal nesčetněkrát. Při něm se mi podařilo předběhnout asi 15 lidí. Ne, že by na tom záleželo. Jen mě lehce naštvalo, že se mi nepodařilo doběhnout do Estasenu za světla. Těsně před ním přišla na řadu čelovka. Tam mě čekal nadšený Xavi. Byl u vytržení z toho, že mě vidí. Omluvil jsem se mu za to zpoždění, ale on byl v pohodě, prý si to tam celý den užíval. Pomohl mi s doplněním vaku čistou vodou. Ten nápad s ředěnou colou byl dobrý asi jen prvních 5 minut, pak mě z ní bylo divně od žaludku. Nejhorší nápad, který jsem kdy měl. Ani jsem nic nejedl. Jen si od Xaviho vzal z jeho zásob 3 gely, došel na záchod, vypil lahev vody a pokračovalo se. Xavi prý: „Už jen 30 km. To je jak třešnička na dortu. Nejsou těžké.“ To možná ne, ale já věděl, že 30 km s čelovkou bude slušný očistec.

Estasen 1
Estasen 1
Estasen 2
Estasen 2

Krize odezněla, trvala jen 70 km, přišla apatie a jen cíl před očima. Pak už to bylo jen běžet, sledovat těch pár metrů před sebou a hlavně sebou někde nefláknout o zem. V této fázi by mě destruktivní blbá chyba mrzela hodně. Každou chvilku jsem se míjel s klukem, kterého jsem potkal za stanicí Prat d´Aguiló. Vždy pár vět anglicky a makat a makat. Za stanicí na 74. km (tam jsem snědl pár melounů a jednu tyčinku) následoval krátký výšlap, krátký, ale dost namáhavý. Po něm běh z kopce až do St. Martí na 83 km. Opravdu běh, i jsem jednou spadl a sedřel si kůži na malíčku (to jsem zjistil až potom v autě), naštěstí jsem měl ale zase rukavice, tak pohoda. I když stezka všude klouzala, tak jsme šli naplno. Kdyby to viděl někdo z mých blízkých, tak by o mě řekl, že jsem magor. Bylo to hodně nebezpečné. Běžel jsem se 4 běžci, ale pak nějak začali zaostávat a na 83. km doběhli až pár minut po mě. A to mi nejdřív jejich tempo přišlo hrozné. Tam jenom gel před posledním opravdu těžkým výstupem a hurá nahoru.

Vážně jsem začal pořadatele nenávidět. Značení měli výborné, o tom žádná. Každých pár metrů značka, která v noci odráží světlo z čelovky, no super. U nás by se mohli pořadatelé závodů na UCV hodně naučit. Ale ta trasa… Poslední těžké stoupání a přetínalo asi 7x horskou bystřinu. Ve dne bych neřekl ani B, ale v noci s čelovkou opravdu zážitek. Hlavně ta část, kdy se jednou šlo asi 100 m přímo korytem po kluzkých ostrých kamenech proti proudu, aby toho nebylo málo, tak se i lezlo pár metrů nahoru proti proudu. Luxus! Vždy jsem si něco takového přál. Každopádně se to přežilo, a nahoře jsme byli skupinka 4 a postupně jsme se střídali ve vedení. Tedy dva jsme se střídali, ti druzí dva parchanti se jen vezli. Vypozoroval jsem zajímavou věc. Vždy, když se dostanu do vedení, nasadím tempo, i když se sám sebe snažím brzdit. Prostě mi lidi za zády vadí. Když už jsem se chtěl po asi hodině stoupání zastavit a dát si gel (odpočívajících skupinek jsme pár minuli), tak se najednou objevila světla St. Jordi na 88. kilometru. Tam neměli ovoce, čímž mě zklamali. Jen pečivo. Dal jsem jeden croissant, oblékl bundu, bylo lezavo a pokračoval.

Čekal jsem jen krátký běh z kopce a pak stoupání. Když už jsme s kamarádem, opět ten samý, běželi asi 20 minut dolů a pořád nic, tak nás to pěkně naštvalo, protože jsme věděli, že musíme ještě nahoru a čím níž jdeme, tím víc toho bude opačným směrem. Nakonec směr nahoru byl a k mému překvapení trval asi jenom 20 minut ostré chůze. Nějak se nás tam sešla skupinka asi deseti. Najednou nahoře na posledním vrcholu celé trasy a před námi pouhých 8 km do cíle. Sedl jsem si, dal poslední gel a běžel. Zbytek už odběhl. Postupně jsem je stahoval. Jen dolů a dolů. I bundu jsem svlékl, bylo horko a já chtěl vypadat dobře v cíli. U silnice jsem doběhl dva běžce a dal se s nimi do řeči. Porovnávali jsme závody v ČR a u nich. Nemohli pochopit, jak Pražská stovka může mít 4 body na UTMB, když má o kilometr nižší kladné převýšení než UCV. Trochu je to naštvalo. Běželo se, pěkně se běželo. Běžel jsem i poslední trail těsně před Bagá, o kterém předtím nebyla ani zmínka. Přiznám se, že jsem to hnal, důvod byl čas pod 20h a 30m. Spoluběžci byli někde daleko za mnou. Dokonce jsem těsně před městem ještě pár lidí dal. Pak už jen běh po schodech, které jsem znal z videa s Kiliánem z minulého ročníku, cílová rovinka, kde čekal Xavi a nejlepší pocity za poslední rok po proběhnutí cílem! Nevzdal jsem to! Doběhl jsem! Jsem kůň! (cavalls = kůň) Nedokážu to popsat…556

YES!!!
YES!!!

Ono mít v létě před takovým závodem 5 týdenní tréninkový výpadek pro únavovou zlomeninu holenní kosti není zrovna dobré. Myslím si, že i kdybych měl kompletní trénink, tak lepší čas než 18 hodin bych nedal. Teď trochu čísel. Na startu bylo 882 běžců (z toho 42 žen), dokončilo 628 běžců (593 mužů a 35 žen). Můj reálný čas byl 20:18:47 a oficiální 20:19:39. Umístil jsem se 355. celkově a 218. v kategorii.

Moje časy na kontrolních stanovištích:

  • Time                    20:19:39
  • Rebost                01:23:22
  • Niu d’Àliga        02:41:18
  • Serrat                  04:46:22
  • Bellver               06:14:02
  • Prat d’Aguiló     11:09:16
  • Estasen               13:39:12
  • St. Martí             16:36:07
  • St. Jordi              18:13:11
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Můj kamarád z trati
Můj kamarád z trati
Poslední
Poslední v cíli – pro mě BOREC

Potom cesta domů a po důkladné sprše spánek. Ten první jen 4 hodiny. Což mě překvapilo. Co bolelo? Stehna, úplně šíleně svaly na břiše a pak hodně trapézy od hůlek. Lýtka vůbec, zafungovaly kompresní podkolenky (vždy jsem myslel, že je to placebo, až teď tomu věřím). Čekal jsem, že mě budou bolet chodidla, stejně jako na Krakonošově 100, ale nebolela vůbec. Ani nehty černé a puchýře také ne. Dost dobré, na to, že jsem měl Vivobarefoot Breatho II potřetí na noze.

Pak ještě v neděli a pondělí akce s Xavim a jeho rodinou, v tom bylo v pondělí večer pěkné opití do nálady – miluji katalánská piva, a v úterý ráno na letiště a domů. Málem jsem o 5 minut nestihl let, ale jinak pohoda. Jo a v pondělí byl i první běh, který dopadl skvěle, skoro nic nebolelo. Jsem spokojený. Moje nejlepší dovolená v životě!

Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Pro vegetariány :-D
Pro vegetariány 😀

 

V Katalánsku před závodem

Konečně nastal den odletu do Katalánska, středa 18. září 2013, 3 dny před závodem Ultra Cavalls del Vent. Schválně jsem odlétal takhle brzy, za prvé kvůli aklimatizaci na počasí a za druhé jsem chtěl strávit co nejvíc času s mým kamarádem Xavim, kterého jsem poznal v Austrálii přes běhání.

Středa 18. září

Ranní cesta na letiště byla trochu stresující, protože jsem ještě chtěl zajet Na poříčí do směnárny. Doprava mě trochu dost překvapila, ze směnárny sešlo a já byl rád, že se mi podařilo vůbec stihnout letadlo. Let z Prahy do Barcelony trval 2 hodiny a 10 minut s ČSA. Proč já nestudoval v Barceloně? Cesta mi s krátkým čekáním na letišti zabrala stejný čas, jako mi častokrát zabrala cesta z Tábora do Brna. Když čekání na letišti nepočítám, byla výrazně kratší. Pohodlí, nádherná mladá spolucestující a příjemné letušky. Cestu tedy trochu kazilo malé uřvané dítě, které měla na kolenou jedna nádherná maminka. Rozhodně jsem měl cestou dost potěšení pro oči. Zajímavé bylo, že vždy, když jsem se na dítě naštvaně koukl, vždy na chvíli zmlklo a bylo celé zaražené.

V Praze
V Praze

Let proběhl v pořádku a letadlo v jednu odpoledne dosedlo v Barceloně. Tam už na mě čekal Xavi. Po hujarém uvítání jsem si vystál frontu na směnárnu (Asiati hrozně zdržovali), zjistil jsem, že se mi dostalo lepšího kurzu než v Praze (o letišti v Praze radši nemluvit, tam prodávali Eura za 29 Kč!) a co nejrychleji jsme opustili letiště a jeli do Manresy. Ta se stala na příštích pár dní mým domovem. Xavi mě vzal k sobě domů, ukázal mi pokoj (já čekal gauč) a představil Aidě, své přítelkyni. S tou jsem si moc nepopovídal, z angličtiny zná jen základy. Byt mě dostal, byl velký (podle Xaviho malý), světlý a měl úžasnou terasu s nádherným výhledem.

Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)
Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)

Město Manresa mě dostalo na první pohled. Nádherné malé město s úžasnou atmosférou a skvělými lidmi. Ve městě žije přibližně 75 000 lidí, takže je tak o polovinu větší než Tábor. Má spoustu historických památek, proplétajících se malých uliček, majestátní katedrálu, i horší čtvrtě se najdou, prostě všeho tolik, aby se člověk nenudil. Chvilku po příjezdu mě Xavi vzal prvně do města. Šli jsme do velkého sportovního obchodu, já na koukanou a Xavi vyměnit pásek u jeho Suunto hodinek. Řeknu vám, že něco podobného jsem neviděl. Mají tam vybavení na vše od běhu přes horolezectví k přežití v horách a ještě něco navíc. V obchodě jsem strávil hodinu a stejně jsem si neprohlédl vše. Co mě asi nejvíc zaujalo a překvapilo, byl stojan s věcmi na dog-trekking a české hůlky Leki. Vše je na fotkách.

Manresa
Manresa
Manresa 2
Manresa 2

 

Manresa 3
Manresa 3

Asi po hodině, kdy jsem si střídavě prohlížel věci a odpovídal na otázky od obsluhy, kterou Xavi dobře znal, taky šlo o běžce, přišel Xaviho bratr a pozval nás na kafe. Moc anglicky nemluvil, řekl bych tak pokročilý začátečník. Mluvit se s ním dalo celkem dobře. Na kávě jsme strávili asi hodinu, po kterou jsem byl pod útokem otázek ohledně České republiky. Počet otázek jsem s radostí vracel zpět otočené na Katalánsko. Byla zábava, ale skončila, šel jsem totiž s Xavim za jeho kamarády koukat na Barcelonu. Takže další hodina a půl všelijakých srovnávání Katalánska a ČR. No, bavil jsem se. I když kluci moc anglicky nemluvili, tak se snažili, což je hodně pozitivní. Zajímavé je, že Katalánci nemají moc rádi Messe, sice je Argentinec (opraveno na upozornění Jitky), ale to ho neomlouvá a ani po hodně letech v Barceloně stále nemluví katalánsky. Po návratu na apartmánu překvapení, Aida si udělala malou párty s kamarádkami. Pěkné holky jsou v Katalánsku, opravdu nádherné. Řekl bych, že asi nejhezčí, které jsem kdy viděl, a to jsem něco procestoval. I když, každý má jiný vkus… Pak jsem nějak odpadl, to cestování a trochu jiné klima mě zmohlo.

Obchod - batohy
Obchod – batohy
Obchod - batohy 2
Obchod – batohy 2
Obchod - horolezci
Obchod – horolezci
Obchod - dog-trekking
Obchod – dog-trekking
Obchod - Leki
Obchod – Leki
Obchod - místní časopisy pro běžce
Obchod – místní časopisy pro běžce

Čtvrtek 19. září

Ráno jsem vstal až před desátou, což mě hodně udivilo, protože normálně doma vstávám kolem šesté a později kolem sedmé. Asi to bude jiným vzduchem. Přišel na řadu první běh před závodem. Rovnou jsem řekl Xavimu, že nechci nic dlouhého. Rychle nás vzal městem, pak jsem běhali kolem atletické zóny a zase městem zpátky. Ke konci byl menší kopeček a po něm jsme museli zastavit. Xavi nějak není ve formě, změnil práci a vůbec nemá čas na běhání. Běh nám zabral cca 35 minut, tak akorát na zahřátí.

Katalánské pivo (5.4% vol.)
Katalánské pivo (5.4% vol.)

Následovalo něco, co moc místních a cizinců vůbec normálně nevidí. Xaviho bratr je totiž kriminalista ve vedlejším městě a den předtím mi slíbil prohlídku celé jejich policejní stanice. Celkem mě to zajímalo, tak proč ne, že? Jedna jeho kolegyně mluvila anglicky lépe než já, takže prohlídka byla i s průvodkyní. Opravdu mi ukázali všechno, od nudných kanceláří, přes garáže a uložení zbraní (pistole ČZ prý dostávají jen vyšší důstojníci), po výslechové místnosti a cely prvního zadržení. Ty cely mě dostaly. Malé místnosti s mřížemi jak z filmů o divokém západě, uvnitř cel všude beton, takže žádná pohodlná lůžka, jako lůžko na jedné straně místnosti udělán velký betonový schod a na něm tenoučká matrace, do i té nejtvrdší postele opravdu daleko. Záchod také chuťovka, jen udělaná malá zídka z betonu a za ní díra v zemi, tedy oplechovaná nerezem, ale stejně. Bohužel jsem si je nevyfotil. Když jsem upozornil na to, že ty cely jsou opravdu tvrdé, tak mi jen odpověděli, že zadržení lidé nic jiného nepotřebují, že jsou tam jak v hotelu! Každopádně ta prohlídka byla něco.

Logo místní policie
Logo místní policie
Místnost jak z filmu
Místnost jak z filmu

Potom směr Barcelona, kde přišel na řadu typický katalánský oběd. Dále mi Xavi ukázal Sagradu Famílii, která mě ale moc nezaujala. Přišla mi podobná Katedrále sv. Víta. Dovnitř se mi nechtělo, jen jsem koupil pár pohledů a jeli jsem tam, kam se mi chtělo více – stadion FC Barcelona. Žádné škudlení a těch 20 euro za prohlídku jsme si zaplatili. Normálně 23 eur na osobu, ale pro nás levněji, výhoda mít jako průvodce rodilého Katalánce. Atmosféra na stadionu je nepopsatelná. To člověk až chápe, proč Barceloně tolik lidí fandí. Nejvíc mě dostal průchod ze šaten tunelem na hřiště, měl jsem až husinu. Člověk prochází, z repráků jsou slyšet diváci na stadionu a do toho hudba. No, ještě teď mám husinu, když na to vzpomenu. Je to opravdu zážitek. A ty lavičky pro hráče… kam se české stadiony hrabou. Prostě a jednoduše mě stadion dostal. Asi začnu v Champion League fandit Barceloně.

Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Typické jídlo
Typické jídlo
Sagrada Família
Sagrada Família
Stadion
Stadion

IMG_20130919_162543

Stadion ze stanoviště reportérů
Stadion ze stanoviště reportérů

Večer po návratu jsme byli oba nějací unavení. Xavi udělal makaróny a brzy po večeři jsem zase odpadl. To místní klima je pro mě prostě únavné.

Pobřeží u restaurace v Barceloně
Pobřeží u restaurace v Barceloně

Pátek 20. září

Ráno už se mi podařilo vstát normálně. Sebrali jsme se s Xavim a šli si zaběhat. Opravdu na chviličku, jen aby se neřeklo, že nic neděláme. Následovala delší procházka městem s koupením pohledů. A jelikož Manresa není turistické město, daly se koupit jen v informačním centru. Od něj jsme to vzali kolem katedrály. Tam mi Xavi řekl, že ve čtvrti hned u ní bydlí nejvíc prostitutek v celém městě. Cestou městem se Xavi několikrát zastavil na pokec s kamarády, pokaždé mi přáli štěstí na závod. Zajímavé je, že v Katalánsku zná Ultra Cavalls del Vent naprosto každý. Ti lidé tím závodem žijí. To není jako u nás, kdy se stává, že se někde ve vesnici běží závod a často o tom ani lidé nevědí. V Katalánsku je UCV jeden z vrcholů roku. Jsou toho plné noviny, televize a internet. Je to prostě něco.

Manresa
Manresa

Odpoledne po siestě, která trvá přibližně od 12 do 16 a obchody až na potraviny jsou zavřené, jsme se vydali do vesničky Bagá pro startovní balíček a vyřešení všech věcí před závodem. Už od 16:00 byl z Bagá online přenos, ale moc lidí tam nebylo. Před odjezdem jsem ještě zkontroloval povinnou výbavu a podle toho si jí připravil a připravil i věci do drop-bagu. Do Bagá jsme dorazili za 45 minut pohodové jízdy. Vyzvednutí startovního balíčku proběhlo rychle a bez problémů. Nechal jsem si zkontrolovat čip, jestli je funkční, v balíku byly rovnou dva, jeden na náhradní boty. Vše funkční, tak jsem šel dát věci do drop-bagu, který se posílal do Bellveru na 39. kilometru. V klidu jsem do něj před obsluhou dal věci a odevzdal ho. Až doma mi potom došlo, že jsem si povinnou výbavu na internetu špatně přeložil a ty věci jsem měl mít u sebe už od startu. Dost mě to rozhodilo, trochu jsem se bál i diskvalifikace, ale Xavi říkal, že to nikdo řešit nebude a ať nemám strach. Prý je to hlavně pro Katalánce, protože ty by mohly teploty v Pyrenejích překvapit. Stejně mi to vrtalo hlavou, ale věděl jsem, že v Bellveru už u sebe budu mít vše. Pro příště ale vím, že nechci aby se podobná situace opakovala. Zbytečně mě to před závodem rozhodilo. Prohlídli jsme si Expo, podívali se na rozhovor s favority, který mi Xavi přeložil. Nuria Picas říkala, že by ráda doběhla za 12 hodin, na to jí Tofol Castanyer Bernat odpověděl, že on bude tedy rád za 11:59. No, sranda byla. Pak jsem si s Nurii a Tofolem Bernatem udělal fotky a spokojeně zpět směr Manresa, večeře a spánek před mým letošním dnem D.

READY TO GO
READY TO GO
U startovní brány
U startovní brány
Já a Nuria Picas
Já a Nuria Picas
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Startovní balíček
Startovní balíček
Kontrolní náramek
Kontrolní náramek

Pro závod jsem zvolil boty Vivobarefoot Breatho II. Sice jsem je měl na nohou pouze 3x, ale ty boty jsou prostě pohodlné a věřím jim.

Běhání ve Vivobarefoot Achilles?

Na expu k PIMu 2012 jsem cíleně vyhledal stánek Vivobarefoot s tím, že si od nich alespoň jeden pár jejich bot odnesu. Nakonec to vyhrály běžecké sandály Achilles. Za prvé se mi líbili už dříve, hlavně jejich futurističnost a za druhé mi ostatní boty připadaly na noze jako kdybych jí měl obalenou igelitem. Neoprenovou vložku jsem do nich kupovat nechtěl. Od pražského maratonu uběhla již dlouhá doba a tak mi přišlo dobré sandály nejen z pohledu běžce zhodnotit.

Hezky spolu
VFF a Achilles

Z hlediska vzhledu se jedná o boty, které na první pohled zaujmou každého. V tom se naprosto vyrovnají pětiprsťákům. Jelikož již před několika týdny nahradily mé staré sandály, tak je nosím opravdu často – každý den. Jakmile se v nich objevím někde mezi lidmi, tak si na mě hned co nejméně nápadně ukazují a baví se o mých botkách. Díky VFF jsem na podobnou pozornost zvyklý, tak si to už jenom užívám. 🙂 Prostě boty z budoucnosti. Zatím jsem ale potkal jen jednoho člověka, kterému se Achilles vyloženě líbily, zbytek lidí mi řeklo nebo říká, že nejsem normální.

Co se týká pohodlnosti. Již jsem psal výše, že nahradily mé staré sandály a je to tak. Poprvé jsem si je na nohy vzal, když jsem šel z expa a hned mě dostaly. Podrážka prakticky žádná, myslel jsem, že přejití prahy bude utrpení a hlavně chůze po kočičích hlavách, ale naprosto jsem se mýlil. Nohy botky hned přijaly za své a chůze mi přišla o hodně lepší než ve VFF (a v těch je dost dobrá, pokud tedy není člověk den po maratonu). Na chůzi naprosto dokonalé. Navíc prý mají podrážku z kevlaru, takže by měli vydržet opravdu hodně a propíchnutí podrážky se podle prodejců bát nemusím.

Bohužel u běhu už o dokonalosti hovořit nejde. Běžel jsem v nich zatím jenom dvakrát (poprvé 10 km a podruhé 6 km), ale myslím si, že mi to o nich řeklo dost. Co se týká pocitů z běhu, tak naprosto shodné s pětiprsty. Dokonalá volnost nohy a cítění podkladu. Teď negativa, těch se mi podařilo zaznamenat víc. Jelikož jsou sandály úplně otevřené, tak z toho důvodu je jejich ochrana nohy více než špatná. Při prvním běhu jsem se nabodl několikrát na větev nebo zakopl o výstupek některým z nekrytých prstů. Časem bych si ale možná zvykl. Dále, ať jsem se snažil nohu v sandálech upevnit páskem sebelépe, nepovedlo se mi to tak, aby se mi běželo příjemně. Pokud jsem pásek utáhl na doraz, tak mě tlačila umělá hmota zepředu do palce, když je pásek zase volnější, noha má tendenci se v botě posouvat. Nevím, na toto jsem prostě nepřišel. Díky otevřenosti také nedělá dobře sandálům sypký povrch, při trošce nepozornosti jsou boty okamžitě plné písku, štěrku nebo jiného bordelu. Moc příjemné to není. A poslední věc, která mi na botách vadí, je zvýrazněna na obrázku níže. Přesně to místo totiž při běhu dře do nohy až do krve. Nohy by si na to asi po několika bězích zvykly, ale takový sadista opravdu nejsem.

Špatně vyřešené místo

Suma sumárum jsou boty naprosto dokonale navržené k chůzi. Pohodlnější boty na teplejší část roku jsem zatím na noze neměl. Aby byly dokonalé na běh, tak by museli návrháři ve Vivobarefoot opravit vady napsané výše. Někdo si třeba mých připomínek při nošení nebo běhu nevšiml, ale pro mě jsou nepřekousnutelné. Takhle v nich určitě maraton jako ve VFF nepoběžím.