Brněnské Hamburgy 29. 5. 2012

Jen šest dní po úspěšné hodinovce v Českých Budějovicích mě čekal další závod, tentokráte 10 km a opět na dráze. Jeden ze závodů Brněnských Hamburgů, které pořádá RNDr. Petr Kaňovský každý týden v Brně. Blíže k závodům (vždy popis nejbližšího) na jeho stránkách zde: http://www.kanovsky.cz/brnenskehamburgy.htm.

Start byl naplánovaný na sedmou, takže mi budíček zazvonil o hodinu a půl dříve. S venkovní teplotou nebyl žádný problém, řekl bych, že byla ideální. Půl hodiny předem jsem již stepoval před brankou na stadion a čekal na Petra s klíči. Naštěstí mě napadlo vzít za kliku, bylo otevřeno, a tak jsem se mohl jít rozklusávat. Během chvilky přišel i zbytek účastníků – celkově nás běželo pět. Několik koleček na rozklusání a startovalo se. Můj plán byl držet se na tempu 1:33 – 1:36 na okruh, tedy 400 m. Prvních pár kol se mi podařilo přepísknout, naštěstí se mi to podařilo brzy srovnat a držet se plánovaného tempa. Před čtvrtým kilometrem přišla krize (lehké zpomalení), která se mnou vydržela až do osmého kilometru, tedy dvacátého kola. Pak jsem se kousnul a vrátil se do původního tempa, vlastně jsem běžel trochu rychleji a zrychloval jsem. Poslední okruh nejrychleji, také ale šeredně bolel. Proběhnutí cílem byl opět parádní pocit. Ovšem, vyčerpání bylo maximální, pár minut mi trvalo než jsem se sebral a šel se vyklusat bos po trávě.

Časy jednotlivých kol:

  1. 1:29,30
  2. 1:33,36
  3. 1:33,71
  4. 1:33,42
  5. 1:32,64
  6. 1:34,93
  7. 1:36,08
  8. 1:36,41
  9. 1:37,24
  10. 1:38,44
  11. 1:38,64
  12. 1:39,98
  13. 1:39,58
  14. 1:38,57
  15. 1:37,81
  16. 1:36,18
  17. 1:36,89
  18. 1:37,36
  19. 1:37,00
  20. 1:36,80
  21. 1:37,91
  22. 1:35,78
  23. 1:33,51
  24. 1:33,25
  25. 1:27,00

Průměrný čas na kolo 1:35 a průměrné tempo bylo 3:59/km.

Takto jsem vypadal minutu po doběhu

Cílový čas byl 39:51! Konečně se mi podařilo pokořit hranici 40 minut na 10 km. Maximální spokojenost! Vlastně se mi podařilo pokořit více rekordů, všechny časy až po 10 km jsem zaběhl v osobních rekordech: 1 km za 3:59, 1 míle za 6:25, 3 míle za 19:14, 5 km za 19:53 a k tomu rekord na Cooperově testu – 3,01 km. Prostě úspěšný den.

Vítěz Ladislav Netopil – čas 37:08

Celých deset kilometrů jsme doběhli dva. Vítěz Ladislav Netopil mě porazil o necelé dvě kola, časově to dělá přesně 2:44. Zbylí běžci (Petr Kaňovský, Zdeněk Moravec a Pavel Juřica) skončili dříve. Všichni z různých důvodů, ale měli to dopředu naplánované, že nedoběhnou.

Závod byl parádní a atmosféra příjemná. Jen škoda, že se na tyto závody nedostavuje o něco více lidí…

Jelikož se mi původní cíle na Zátopkův zlatý týden podařilo pokořit již nyní, asi budu muset ty původní cíle trochu upravit. Ale tomu dám ještě čas. Teď se musím soustředit na 1/2maraton v Českých Budějovicích 9. 6. 2012.

Volkswagen Maraton Praha 2012

Logo PIM

Stále ještě plný dojmů, takže hezky ven s nimi…

Sport Expo 11. 5. 2012

Nedá mi to a musím začít s výstavou Sport Expo, na kterou se muselo kvůli vyzvednutí startovních čísel. Což mě, abych se přiznal, hodně naštvalo. Jako by nestačilo jet do Prahy na samotný nedělní závod, musí se tam jet dvakrát. V zahraničí je většinou vyzvednutí startovních čísel v den závodu možné, jen na PIMu stále ne. Za to má ode mě jeden z mála minusových bodů.

Do Prahy jsem se svezl se známou a hodinu před otvíračkou už se vyhříval na lavičce uvnitř areálu výstaviště, čekalo se na otevření. Hned na desátou jsme vtrhli dovnitř a všicí hned k registracím. Vyzvednutí čísel zorganizováno skvěle a vydání batohů taktéž. Konečně s batohem na zádech, kam putovaly všechny věci, jsem se rozhodl si expo v klidu projít. V prostřední hale mě nejvíc zaujala možnost vyšetření srdce, tak jsem byl hned zapsaný na čekačce za půl hodiny. Zbylá půlhodina patřila bezcílnému bloumání mezi stánky s tím, že si vše pořádně prohlédnu po vyšetření. To proběhlo naprosto skvěle, jakpak by také ne, když tam byly takové pěkné holky! Nejdřív mě oběsili spoustou drátů a činnost srdce zaznamenaly na spoustu grafů, pak následovalo měření tlaku, dále si mé srdce krásná slečna poslechla (prý naprosto čistý zvuk bo co) a nakonec mi změřili cholesterol. Přesné výsledky všeho si nepamatuji, ale myslím, že tepovku jsem měl i přes ty krásné holky mezi 55-60, cholesterol okolo 2,5 a grafy podle lékaře dopadly více než skvěle. Bylo na nich údajně vidět, že si srdce na zátěž postupně zvyklo a teď je na tom parádně. No, není se čeho bát. S nabídkou na možné další vyšetření na přístroji kde je srdce celé detailně vidět, kterou jsem pochopitelně předběžně přijal, jsem po rozloučení šel dál. Expo se mi líbilo. Nabídka všeho možného dostatečná a dokonce se mi podařilo prohodit i pár slov s Evženem, vrána Sára byla zrovna nekomunikativní, asi byla uražená. Prohlédnutí nových modelů FiveFingers bylo rychlé, protože výstavní cena stejná jako v krámu cca 3 200 Kč byla opravdu něco. Utvrdilo se, že z ebay.com mi opravdu přišly padělky, ale originály oproti nim nejsou o moc kvalitativně lepší. Takže příště zase z ebay.com. Zbytek stánků mě moc nezaujal, tedy až na Word Harmony Run a Vivobarefoot. Tak se mi podařilo zdržet a nechat skoro čtrnáct stovek za sandály Achilles. Minimalismus, to je prostě moje. Pak radši směr Tábor, další peníze jsem tam nechávat nechtěl. Cesta domů až na výluku ČD byla v pohodě a celá v nových botkách, které jsou i na normální chození výborné. Nemůžu se dočkat na první běh!

Koupeno na Expu – Vivobarefoot Achilles

Maraton 13. 5. 2012

Cesta nic moc. Původní plán byl jet autem s mami, ale jelikož jsem pak musel do Brna, tak přišel na řadu autobus. Původně jsem chtěl jet vlakem, ale ten tak brzy nejel a tak vstávání za pět pět a odjezd o tři čtvrtě hodiny později autobusem zpestřily už tak dost zábavný den. Plánovaná úschova všech nepotřebných věcí k běhu proběhla na Hlavním nádraží naprosto bez problémů. Ještě u skříňky jsem se rozhodoval mezi VFF a NB Minumus, ale VFF to tentokrát vyhrály na plné čáře. S tím, že někdy na ně dojít muselo, putovaly do batohu. Cesta do zázemí pro běžce zabrala pár minut, rychlý záchod, převléknutí do tranýrek a trička (bylo jasno a bezvětří, takže jasná volba), prohození pár slov s Mírou (pozval mě 7. července na maraton – zatím nevím), který byl s námi ve Francii, a pak směr startovní koridor. Bohužel až v G, hned vedle mě stál vodič na 4:00, takže mi hned bylo jasné, že chytit vodiče na 3:30 bude velká sranda. Vždyť v Nantes se mi je ani nepodařilo zahlédnout. Dobré bylo, že se svými VFF jsem byl docela za atrakci. Takové pozornosti se mi už dlouho nedostalo…

Start (foto: Martin Symon)

Start byl zajímavý, řekl bych až moc drsný. Ani v Nantes to nebylo tak tvrdé. Bez ostrých loktů se to bohužel neobešlo, ti cizinci máchali hrozně moc rukama, jako kdyby jim to tady patřilo. Nic proti nim, ale prostě mi to vadilo. Každopádně se mi podařilo dostat na start jen s tříminutovým zpožděním a hned jsem nasadil plánované tempo. Časy po pěti kilometrech (5, 10, 15…) jsem měl napsané na papírku od Adidasu, moc chytrý nápad. Na 5 km třičtvrtě minuty zpoždění, ale co čekat, když mi překáželo hrozně lidí, kteří jako obvykle přecenili své síly a zařadili se zbytečně dopředu. Na tom pátém kilometru mě taky nějak divně začalo bodat za palcem na pravé noze, nedalo se nic dělat a bota musela dolů, ale v botě nic a na noze také ne, tak rychle dál. Jenže po pár metrech zas, takže opět zout a opět v botě nic, ovšem po důkladnějším prohlédnutí nohy jsem objevil jako vlásek tenký střep či o co šlo a ten mi dělal v popsaném místě neplechu. Po jeho odstranění problémy naštěstí zmizely, ale zato se objevily jiné, těmi se stal ztracený čas. Ale po dalších pěti kilometrech v ostřejším tempu se mi podařilo ztracený čas dohnat a mohlo přijít zvolnění. Jenže co se nestalo, najednou se v dálce objevil fialový balónek. A jelikož vodič na 3:45 byl daleko za mnou, nemohl to být nikdo jiný než pán s 3:30. A taky že jo, což se mi podařilo zjistit přibližně za minutu opět v ostřejším tempu.

Prvních 5 km – Karlův most

Hezky jsem se zařadil pár metrů za něj a upravil tempo na jeho. Jaká pohoda najednou, takové celkem klidné tempo (až z Endomonda jsem zjisti, že běžel o cca půl minuty na km pomaleji než bylo mé předchozí tempo. Jelikož se běželo pomalu, začalo více kochání architekturou. A že je na trati PIMu na co koukat! Před 20. km jsem se začal zaobírat více svými chodidly, přeci jen běžet ve VFF chtělo odvahu. Naštěstí chodidla i lýtka naprosto v pohodě a tak jsem začal pro změnu více sledovat lidi. A co nevidím, pár metrů před vodičem běží Míra. Jelikož vybíhal z koridoru hned za černochy, měl celou dobu krásně volnou trať a nemusel každou chvíli někoho předbíhat. Prohodil jsem s ním pár slov, popřál hodně štěstí a zas s vodičem běžel dál. Po chvíli nás ještě jednou předběhl, ale to tempo bylo přeci jen o něco rychlejší než jeho, takže zůstal za námi. Po 25. km mě tempo přestalo bavit a tak jsem se pár set metrů trhl. Moc dlouho to nevydrželo, odskočil jsem si a když jsem končil jen se mi podařilo opět hezky zařadit za mého vodiče. Pak padlo rozhodnutí držet se ho až do cíle, což bylo asi to nejlepší co jsem mohl udělat. Po 30. km začal pravý maraton a já se musel soustředit na každý krok, bylo to opravdu těžké. Navíc mi začaly tvrdnout lýtka, za což podle všeho mohly VFF. S vodičem se mi to podařilo vydržet až do 40. km, pak už byly lýtka tak tvrdá, že muselo přijít zpomalení, ale ne moc velké. Poslední dva kilometry byly opravdu něco! Lýtka tvrdá a tempo lehce nad pěti minutami na km. Takže ještě nic hrozného. Holčina v modrém, která běžela kolem a jíž se mi podařilo na chvíli držet, mi řekla, že vodič běží rychleji než měl. Ale já byl v klidu i tak, protože při dobíhání vodiče jsem si hezky naběhl čas a věděl jsem, že to bude pod 3:30. I na hodinkách jsem si to celou dobu kontroloval. Posledních 1 195 m už se mnou nikdo neběžel, ale i tak jsem se pral. A jakmile jsem viděl cíl, začal jsem opět zrychlovat a posledních cca 400 m jsem z posledních sil sprintoval. Ten pocit po proběhnutí cílem je naprosto parádní! Opravdu se mu nic nevyrovná.

Výsledné časy

Hned mi přišla sms s výsledným časem, byl mi sebrán čip, medaile pověšena kolem krku, na ramena fólie proti chladu a hezky směr sprchy. Cestou ještě taška do ruky s drobnostmi a v cílovém občerstvení dlabanec. U nakrájených pomerančů jsem strávil dost dlouhou dobu. Padnout jich muselo tak kilo, protože jsem za celý den neměl nic jiného než tři kousky banánu na trati, tak hlad byl pořádný. Nafutroval jsem ještě jablka do tašky a pomalu se lopotil směr převlékárny. Tam proběhlo vyzvednutí tašky a hned směr sprchy. Tedy sprchy se nedá říct, i v Nantes byly lepší. Tady to byl jen stan, který byl z jedné strany otevřený a na ostatních byla speciální plachta s přibližně metr vysokým průhledným pásem. Turisti měli parádní podívanou. Voda byla taktéž skvělá, jelikož byly sprchy napojedné na požární hydrant, snad si dovedete teplotu vody představit. Druhé a poslední mínus patří organizátorům za ty „sprchy“. Vyrytí času na medaili pak bylo otázkou okamžiku a hned poté cesta do Brna. Jelikož stojí vlak se studentskou slevou stejně jako u Student Agency autobus, jednoznačně vyhrál. Ještě se mi podařilo stihnout dálkový spoj z Berlína a tak jsem si vychutnal tu luxusní jízdu. Dokonce jsem dobrou hodinu prokecal s jiným běžcem, prostě paráda. Překvapení dne, nohy naprosto v pohodě. Čekaly se puchýře a namožené šlachy pod kolenem jako v Nantes, ale tentokrát nic. Zato kolena a předloktí mi tedy hodně prochladly, ono totiž to sluníčko moc dlouho nevydrželo, zatáhlo se a byla zima. Budu si muset asi pořídit na ruce do podobného počasí návleky, v Nantes mi bylo také na ruce zima. Kolena neřeším, za to mohly prostě a jednouše trenýrky. Příště v dlouhých nebo alespoň tříčtvrťákách a bude dobře.

Konečné umístění (oficiální čas)

Podtrženo a sečteno: skvělý zážitek, organizace až na drobnosti bezchybná a nezbývá tedy nic jiného než PIM jednoznačně doporučit. Pokud mám zhodnotit běh ve VFF, tak hodnotím na jedničku. Jen ho v nich určitě doporučuji pouze lidem, kteří budou mít dostatečně natrénováno. Bez toho to prostě nejde a běh by nebyl požitek, ale očistec.

Zase běhám!

Po třech týdnech bez běhu jsem dnes zase konečně trénoval! Byl to neuvěřitelný pocit zase běžet a necítit při běhu žádnou bolest. Ta volnost a radost z pohybu byla nepopsatelná. Vše ještě umocnilo přímo jarní počasí a možnost běžet ve VFF. Připadal jsem si po hodně dlouhé době, jako když letím…

A proč byla tři týdny pauza od běhu? Vysvětlení je jednoduché – kotník. Přibližně od začátku ledna mě při běhu, často i chůzi, píchalo v pravém kotníku. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval, protože vždy po několika minutách (asi díky zahřátí) přišlo částečné uvolnění a běh byl celkem snesitelný. Jenže první týden v únoru najednou částečné uvolnění po několika minutách zmizelo a běhy začaly být nepříjemné (bolestivé) od začátku do konce. Zlom nastal 11. února. Po absolvování dopoledního čistě regeneračního běhu -necelých 5 km- mi bylo jasné, že rentgen mě nemine. Při běhu dosáhla bolest úplně nové dimenze a bylo to spíš kulhání než běh. Bohužel i chůze začala být velmi bolestivý zážitek.

Lékař po přibližně minutovém studování snímku řekl, že se s největší pravděpodobností jedná o mikrozlomeninu (nebo tak nějak podobně, možná vlasovou zlomeninu), která se už několik týdnů léčí a ještě několik týdnů bude potřeba. Dostal jsem ortézu a doporučení tři týdny běh a vlastně veškeré sportovní aktivity vynechat. Jelikož i chůze byl problém, rozhodl jsem se taky jednou radu od doktora poslechnout. Dva měsíce před maratonem v Nantes špatná zpráva, ale co jsem mohl dělat.

Dokonce mi bylo lékařem doporučeno vybrat si nějaký jiný sport, protože prý stav mých vazů kolem pravého kotníku je katastrofální (v minulosti byl vykloubený). Po dnešním běhu a pocitech při něm ale vím, že s běháním jen tak neskončím. Možná po těch dvou jarních maratonech (Nantes a Praha), které mě čekají, hodně uberu, ale radši nic neslibuju. Běh je pro mě jako droga a seknout s ním jednoduše nejde…

V těch neběhacích dnech se mi hlavou honily všelijaké černé myšlenky ohledně mých startů na dubnovém maratonu v Nantes a květnovém maratonu v Praze. Jenže dnešní pocity při běhu mi jasně naznačily, že o naběhanou formu jsem nepřišel a vrátit se  do 100% formy bude otázkou několika běhů. Sice budu asi muset zařadit více výběhů kopců a nějaké to posilování na nohy (nějak zlenivěly mrchy), ale i tak to vidím více než dobře. Sice ještě nevím, jestli si troufnu běžet v Nantes na čas 3:45, ale udělám pro to každopádně vše.

Nové minimalistické boty na běhání

Za úspěšně splněný 5. semestr jsem se rozhodl dát si za odměnu boty. A jelikož nemám rád plané řeči, rychle jsem svůj nápad vyplnil v brněnském Triexpertu.

Jelikož mnou vyznávaný styl běhání je minimalismus, volba musela padnout na boty, které budou skvěle doplňovat mé VFF. Nebudou je jen doplňovat, ale nahradí je v zimě. Ono běhat v pětiprstech není žádný měd, když je pod nulou, sníh a fouká vítr.

Po celkem vydařené konzultaci s prodejcem Honzou došlo na měření došlapu na páse. Na mé pronaci se stále nic nezměnilo, ale potěšilo mě, že už jsem úplně zapomněl, jak dopadal při došlapu na patu. Honza mě o to musel požádat. Měření bylo stejně jen orientační, do prodejny jsem přišel s jasným cílem koupit New Balance Minimus. Na noze seděly (a sedí) jak ulité, vyzkoušení na pásu mi pohodlnost jen potvrdilo, nebyla jiná možnost než je koupit. Stal jsem se šťastným majitelem NB Minimusů.

Jen dodám, že nad NB Minimusy mi tekly sliny už dlouho. Pokaždé, když jsem je někde viděl, ať už naživo nebo na obrázku, mi přecházelo po zádech příjemné mrazení. Vždy mě odrazovala cena, ale jednou to přijít muselo.

IMAG0397

IMAG0401Zatím v nich mám naběháno přibližně 25 km a s botkami naprostá apokojenost. Klasických bot (dobře, Minimusy nejsou úplně klasické boty) jsem se po několikaměsíčním běhánín s VFF bál, ale jednalo se o zbytečné obavy. Botky sedí jako ulité a běh je s nimi také skvělý. Troufnu si říci, že se VFF vyrovnají. Cítím, že noha pracuje v botě prakticky stejně jako ve VFF, možná jen nemůžou prsty v přední části boty tak do stran, ale při porovnání se jedná o nepatrný rozdíl.

VFF se konečně ukázaly v plné síle a první plánované závody na rok 2012

Mé oblíbené FiveFingersse ukázaly zákeřnější, než se ze začátku zdálo. Prvních několik běhů byly nohy absolutně v pohodě, ale až předevčírem ze sebe vydaly všechno. Po delší době byl totiž čas na tempový trénink a já musel běžet rychlejší kadencí kroků než obvykle. Po doběhu všechno začalo – lýtka totálně napružená se začínající bolestí. Ještě dnes je stále cítím, dnešní běh byl pocitově víc než zajímavý. Potvrzuji, co se o začátcích s těmito botami říká, že při přehnání dojde k velkému zatížení lýtek a další běh, i chození, je potom chuťovka.Doporučuji ze začátku raději zařadit krátké úseky, ale zato v tempu. K těmto krátkým běhům se klidně můžou přidat dlouhé a pomalé výběhy, při nich totiž lýtka nejsou skoro vůbec zatěžována.

Co můžu ale s klidem na srdci říct je, že mé bolesti nohou přestaly prakticky okamžitě po tom, co VFF nahradily mé normální boty na běhání. Chodidla jsou naprosto v pořádku, dokonce i kolena vržou méně než dřív. A taky pozoruji další věc, mé prsty na nohou jsou více roztažené, noha v oblasti prstů jako by šla více do šířky – což považuji za pozitivní.

Na rok 2012 už mám naplánované a zaplacené dva závody – Volkswagen maraton Praha v květnu a Pardubický vinařský půlmaraton v dubnu. Můj plán pro půlmaraton je čas okolo 1:40 a u maratonu se chci zlepšit o 50 minut oproti minulému, tedy na čas 3 hodiny 40 minut. Jelikož do tohoto maratonu zbývá přibližně 6 měsíců, věřím,že na ten čas dokážu natrénovat. Půlmaraton poběžím spíš pro zábavu.

Určitě se nejedná o jediné závody, které příští rok poběžím. Před Pardubicemi mám v plánu ještě nějaké kratší závody, možná i půlmaratony a po maratonu v Praze bych rád  zkusil nějaký ten triatlon (stále se rozhoduji nad kolem, ale teď spíš řeším jestli silnici nebo MTB, protože mě opravdu hodně lákají terénní triatlony) a ještě několik běžeckých závodů. Takže kdybyste na nějakých závodech potkali vysmátého klučinu ostříhaného dohola, budu to s největší pravděpodobností já.

Vibram FiveFingers z ebay.com

Přibližně před 6 týdny jsem se konečně odhodlal a koupil si přes inzertní server ebay.com boty Vibram FiveFingers SPEED. Uběhlo 20 dní nedočkavého čekání a boty konečně dorazily.

Podle všech indicií, které se mi podařilo vygooglit a vysledovat z fotek na internetu oproti mým exemplářů, jsem došel k závěru, že nevlastním originál, ale pouze kopii. Nějak zvlášť mi to nevadí, přece jen jsem si je zatím koupil na vyzkoušení, nevěděl jsem, jestli mě „pětiprsty“ zaujmou. Teď už vím, že další koupě je jistá a tentokrát originál.

Běhat ve FiveFingerech je přímo neuvěřitelný pocit. Tu změnu oproti „normálním“ běžeckým botám pozná asi jen ten, kdo jí zažil osobně. Při mém prvním běhu jsem se cítil, jako bych se vznášel. Únava se nedostavila. Jako pozitivum oceňuji, že mě při běhu v nich nic nebolí. Několik posledních týdnů mi má chodidla dělala hrozné problémy a běh v mých botách Nike byl přímo utrpením, doslova nemožný. Tréninky šly raději k ledu a nastoupila regenerační pauza do uzdravení. Ta trvala skoro tři týdny, ale zlepšení stavu se nedostavilo. Running Shadow mi doporučil bolesti přeběhat a já se rozhodl ho poslechnout. Jaké bylo ale mé překvapení, že ve vibramech se nohy ani jednou neozvaly?! Musím uznat, že na přirozeném běhání „na boso“ něco je. Každopádně jsem si jistý, že se jedná o směr, kterým se bude mé běhání ubírat.

Oficiální fotografie (používá jí i prodejce na ebay.com)
Skutečný stav bot (po několika trénincích)
Detailnější pohled na lepidlo u prstů (originály nemají)
Vada, která nastala hned po prvním tréninku (u originálů vlastněných lidmi z behej.com nastává tato vada až po cca 1000 km)
Zadní štítky s nápisem Vibram mi přijdou lehce posunuté ze středu (na fotce bohužel nejde vidět), kvalita ostatních nápisů taktéž kolísá

Jak mi sedí na noze můžete vidět v mém starším článku. Další špatnou známku ode mě dostává podrážka, již po prvním běhu byla lehce opotřebovaná a teď po několika bězích je její stav ještě horší. Opotřebovává se rychleji než jsem čekal, podle zkušeností jiných podrážky FiveFingerů něco vydrží. Buď je to další důkaz falzifikátu nebo mi to tak jen přijde a originály mají stejné problémy. Přeci jen se jedná o krapet jiný druh podrážky než mají jiné modely.

I přes to, že mi přišly neoriginální boty, jsem spokojený. Za tisíc korun jsem boty vyzkoušel (a ještě nějakou dobu budu určitě zkoušet), pomohly mi od bolestí (možná se jedná o placebo, ale já to tak cítím) a vím, že tohle je to, v čem chci v budoucnu běhat.

Boty na běh – jak šel čas

Stručný souhrn bot, které jsem za ty roky používal nebo stále ještě používám.

První boty pouze na běhání – Carra
V době kdy jsem se rozhodl běhat, jsem nechtěl utrácet moc velké peníze za boty na běhání. Na začátku asi nikdo nechce, nevěděl jsem totiž, zda u běhu zůstanu. Proto byly první boty z Intersportu, značky Carra. Seděly mi, tlumení minimální, ale běhalo se v nich docela dobře. Jenže se brzy projevil neduh levných bot – podrážka ztvrdla během dvou měsíců a běhání začalo být krajně  nepohodlné, nastoupilo utrpení.

Druhé boty – běžecké speciálky Nike
Tou dobou jsem ale už věděl, že běh není jen jeden z dalších koníčků, které vyzkouším a zase u nich nevydržím. Došlo mi, že jde o pořádného Koně, který mě opravdu chytil a jen tak mi neuteče. Tak jsem neváhal a zašel v Táboře do obchodu Nike (mé hodnocení obchodu k dispozici na http://www.behej.com/forum v sekci Běžeckých obchodů) a koupil své první opravdu běžecké boty. Přesné označení modelu si bohužel nevybavím (prosím o případné označení pro doplnění), ale boty měly úpravu proti lehčí pronaci. V té době pro mě nějaké vady došlapu byly ještě španělská vesnice, až později jsem se dozvěděl, že se mi podařilo došlap náhodou trefit.

Mé nynější obutí – Nike Span6+

Přibližně po dalším roce mi mé krásné Niky začaly opět odcházet (odešel vzduchový polštář v patě a ani po opravě to nebylo nic moc) a já se rozhodl, že je čas na změnu. Sondování nabídky výrobců začalo nanovo. Zrovna tou dobou dělala jedna síť sportovních obchodů (již zkrachovalá) testování běžecké obuvi Nike s možností kontroly běžeckého došlapu na pásu. Akce se mi podařila stihnout a zjistil jsem na ní, že mám při došlapu opravdu pronaci. Navíc se mi zalíbily boty Span6+ a o dva týdny později už byly moje. Radost měli opět v prodejně Nike v Táboře. Já měl radost taky, proč nevyužít 50% slevy, že?

Momentálně mám ale pocit, že za mé problémy s chodidly můžou právě Span6+. Jak si noha v Brně navykla na kecky, tak už to velké tlumení je podle mě spíše na škodu, než k užitku. Proto se tyto botky brzy odporoučí do běžeckého zapomnění.

Boty, když zapomenu speciálky doma

Párkrát se mi podařilo doma v Táboře zapomenout boty a muselo tedy dojít k improvizaci. Jelikož mě už dlouhou dobu láká minimalistické obutí, tak jsem ho vyzkoušel. Tréninky v Brně jsem začal běhat ve starých vyřazených keckách. S došlapem žádný problém, jak jsem v dřívějším článku psal – rozhodnutí ke změně došlapu bylo v plánu již delší dobu. Ovšem, je znát, že boty nejsou určené k běhaní a nohy v nich přece jenom více trpí – tím myslím prsty, ne nárazy.

Nová dimenze – Vibram FiveFingers SPEED

Kecky pohodlné sice nejsou, ale alespoň mi pomohly k tomu, že jsem se dokopal objednat konečně na ebay.com FiveFingers-ky, tzv. pětiprsťáky. Konečně dorazily a já se nemůžu dočkat až s nimi poprvé vyběhnu. Což ovšem díky neustávajícímu špatnému stavu mých chodidel vypadá někdy ke konci příštího týdne. Reference pak okamžitě napíši, zatím alespoň první fotka.

Plánovaná koupě – nějaké minimalistické boty k doplnění Vibramů. Spíše na závody, na trénování moc používány nebudou, max. 40%. Nejvíce mě zatím zaujaly New Balance Minimus.