Lehké zhodnocení výdrže minimalistických a hlavně barefoot bot

Zastánci klasické obuvi často jako důvod proč neběhat v botách simulující běh naboso uvádějí jejich výdrž. Podle nich ty tři až pět milimetrů hmoty u barefoot obuvi nic nevydrží a po několik stovkách kilometrů jsou na vyhození. Rád bych tuto demagogii v tomto krátkém příspěvku vyvrátil. Tuším, že spoustě lidem se možná mé názory nebudou líbit a že jsem se pustil na horkou půdu, ale já musel. Jedná se totiž o mé osobní zkušenosti a postřehy z užívání.

První barefoot boty jsem si pořídil na konci roku 2011 a byly to Vibram Fivefingers koupené na Ebay.com z Číny. Podle všeho nešlo o originály. Od té doby jsem je z Ebay koupil ještě dvakrát, tudíž mi sloužily tři páry. Celkově jsem za ty roky v pětiprstech naběhal 1736 km. Nejsem si jistý kolik v každém páru, ale dejme tomu, že průměrně mi vydržely 600 km jedny. Nic moc výsledek, ale převážně sloužily na asfaltu a tvrdých površích, kde se rychle opotřebovaly, navíc stály pouze cca 1100 Kč pár. Nevýhoda byla, že než si boty sedly, měl jsem trochu sedřené nárty. Kritická místa – trhliny z boku svršku a vždy jako první prošoupaná podrážka pod malíčkem. Fotky nemám bohužel k dispozici, vždy jsem je po jejich dosloužení dal na hraní psovi. Další detail, který se mi za roky běhání v prsťácích nepodařilo vyřešit, je zapáchání. Stačilo cca 100 km a boty dost nesnesitelně voněly, ani několikeré praní nepomáhalo. To, že nedávají moc volnosti prstům a hodně špatně je chrání snad ani nemusím zmiňovat.

S pětiprsty jsem vždy, převážně v zimě při mrazech, střídal New Balance MT10, úplně původní průkopnický model. Koupil jsem ho ve stejné době jako první FiveFingery. Pomalu nemám co těmto botám vytknout, sloužily a ještě stále mohou sloužit, pro mě spíš už jenom na chození. Naběháno v nich mám zatím něco přes 1400 km. Snad jediné, co mi na nich vadí je, že přibližně po 900 km začaly být cítit přes podrážku kameny a všechny nerovnosti na cestách. Každou chvíli mi nějaký kamen zajel do prstů na noze, vždy mi to přišlo, že se zařízl až do kosti. Kritické místo je žlutá nechráněná guma podrážky v přední části u špičky, na fotkách dobře vidět, jde i o nejošoupanější místo. Další věc, která přišla s unavenou podrážkou a byla předtím nemyslitelná, je únava plosek nohou. Nevím proč, ale při delších bězích (maraton a víc) mě šíleně v těchto botách trápí přední plocha chodidel. Nejvíc jsem si asi užil na posledních 20 km závodu Krakonošova 100. I přesto, že nemají prakticky žádnou technologii v podrážce, je její opotřebování znát na funkčnosti. Spokojený jsem ale s výdrží svršku, jen trochu odrbaný, ale žádná díra, trhlina a ani nic podobného.

IMG_2430IMG_2434

Od září 2013 jsou v mé stáji boty od Vivobarefoot. Přesněji multiterénní model Evo M 4.0. Hned po prvním výběhu mě boty nadchly. Spousta místa pro nohy, prsty volnější než v pětiprstech, a přitom lepší ochrana. Na podrážku jsem koukal s despektem, ale překvapila mě. Těch blbých 5 mm se za celou dobu používání skoro neopotřebovalo. Po prvních pár desítkách kilometrů mě trochu vyděsila kvalita zpracování, lehce se mi odchlípla podrážka od svršku, cca 2 mm miniaturního odlepení na délku a tak milimetr do hloubky. Podle výrobce je to prý normální a nebrání užívání. Nevěřil jsem, ale po půl roce můžu potvrdit, že se mi ta původní rozlepená místa už více nerozlepila. Prostě drží a hotovo. Botky jsem používal jako hlavní tréninkové, takže jsem v nich naběhal nejvíc, převážnou většinu tréninků. Od září mají natočeno cca 1240 km. A jak po nich vypadají? Podrážka, jak už jsem psal, překvapila, je stále dobrá, i v mokrém terénu pořád celkem drží. Ale zklamal mě svršek, ten už po cca 800 km začal z vnitřní strany nártu praskat, až z toho vznikla jedna velká trhlina (k vidění na fotkách), která ovšem vůbec nebrání užívání. I ve sněhu a bahně k mému překvapení v pohodě. Svršek boty je totiž ze dvou vrstev a ta druhá se mi zdá oproti venkovní přímo nezničitelná, nějaká hrubá kvalitní síťovina. Oproti pětiprstům se nekonal ani zápach a už vůbec ne nějaké dření kůže na nártu, boty jsou maximálně pohodlné hned napoprvé, nemusí se nějak rozcházet nebo na ně zvykat. Navíc stejné pocity jako na začátku jsou po celou dobu užívání. Takže až na roztrhnutý bok hodnotím boty na jedničku a v těch svým ještě něco naběhám. Snad jediná škoda je, že Vivobarefoot bude ukončovat výrobu této multiterénní podrážky, prý je moc minimalistická a málo barefoot. Budu si je muset koupit do zásoby.IMG_2437IMG_2439 IMG_2440

Vivobarefoot Breatho II M používám stejně dlouho jako Evo. Ale oproti nim v nich mám naběháno pouze přibližně 483 km. Jejich podrážka je prostě do terénu a toho, přiznejme si, se v Čechách zas tak moc nenachází, kor kolem Tábora. Hned na první nazutí pocity jako v bačkorách. Po jejich ozkoušení na 10 km mi hned posloužily při závodě Ultra Cavalls del Vent 2013 – 100 km libůstka v Pyrenejích v Katalánsku. Žádný puchýř ani nepříjemné pocity, prostě jako druhá kůže. Od té doby žádný problém. I když jednu výtku mám, a to k předku boty. Spojení podrážky s vrškem mi přijde, že je moc nízko. Při trénincích v Chorvatsku v kopcích nad Makarskou jsou úžasné terény, ale hodně z nich s velmi ostrými kameny. Jednou jsem si nedal pozor, noha se mi zachytila za špičku a podařilo se mi natrhnout několik milimetrů podrážky od svršku po obvodu. Naštěstí nic vážného ani hlubokého a na funkci opět žádný vliv, stejně jako u modelu Evo. Podrážka prakticky bez opotřebení (a to není oděruvzdorná jako u modelu Evo), nevadí jí ani těch několik kilometrů po asfaltu, které mám mezi domovem a terénem. Za mě opět ideální botky do terénu. Myslím si, že minimálně ten 1000 km s nimi bez problémů dám.IMG_2432IMG_2433

Poslední speciálka, kterou jsem si pořídil, jsou Inov-8 ROAD-X-TREME 138. Prakticky nic nevážící boty určené k použití na tvrdém a hladkém povrchu, nejlépe silnice. Původní záměr byl běhat v nich pouze závody, ale ten brzy vzal za své. Běhání v nich je prostě až moc lákavé. Podle všeho bych potřeboval o půl čísla větší, ale naštěstí se dá vyndat vložka a bez ní mi jsou botky akorát. Jejich váha 138 g opravdu na noze není znát. V porovnání s Vivobarefoot jsou ale o hodně užší, zvykání chvíli trvalo… V botách zatím naběháno 403 km a není to na nich znát, pokud se tedy nebere v potaz lehké zašpinění síťoviny, podrážka není opotřebovaná ani trochu. Mám dojem, že udávaných 600 mil výrobcem (960 km) vydrží s přehledem. Lehké překvapení mi ale udělaly při Mercury marathonu. Jejich podrážka je opravdu hodně tenká a daly nohám pořádně zabrat – popraskala mi zespodu za prsty kůže a z boku prstů bylo pár puchýřů. Léčení trvalo skoro další dva týdny po maratonu. Na boty jsem ovšem nezanevřel, běhá se mi v nich parádně, do vzdálenosti půlmaratonu podle mě ideální boty. Maraton v nich zkusím ještě jednou určitě, příště si ale nohy namažu nějakou mastí, třeba to pomůže. Pro závody na silnici do vzdálenosti půlmaratonu neznám lepší volbu.IMG_2435IMG_2436

Co z mého článku plyne? Barefoot boty mají minimálně stejnou výdrž, jako boty normální. Oproti normálním (rozumíme se zbytečným tlumením pod patou) si ale až do rozpadnutí drží stále stejné vlastnosti a beze změny nechávají chodidlo pracovat tak, jak je fyziologicky uzpůsobené. Oproti avizovaným cca 800 km, kdy se mají podle prodejců klasické boty obměňovat, protože ztrácí své vlastnosti, mi to přijde jako velmi pozitivní zjištění. Tolik moje zjištění z dlouhodobého užívání.

Jarní Šutr54 2013 – Můj ultra křest

sutr54-logoŠutr54, závod, který se mi podařilo zaregistrovat hned při první zmínce o něm před několika lety. Hned mi bylo jasné, že to je závod přímo pro mě. Bohužel z časových důvodů se mi na něj ani jednou nepodařilo dostat. Až letos se zadařilo…

Jelikož se mi časově podařilo na Šutr54 dostat až po několika proběhlých ročnících, rozhodl jsem se celý víkend pojmout trochu jako svátek. Jakou délku tratě mi bylo hned jasné, nic kratšího než 54 km nepřipadalo v úvahu. Stejně jsem s ultra chtěl někdy začít, tak proč ne zde, že?

Pátek 17. 5. 2013 – den před závodem

Večer před jsem si doma sepisoval seznam, co vše chci ten den v Praze stihnout. U nějaké deváté položky mi přišel už dost dlouhý a raději jsem další přání odložil na někdy příště. Přeci jen do Prahy se nedostanu každý den a konečně navštívit pražské běžecké i neběžecké obchody jsem měl v plánu už dlouho.

Takže pátek zkráceně. Od 10 dvouhodinová schůzka v NC Chodov, která se podle mě více než povedla. Následovala návštěva penShopu a malý nákup, najít obchod mi dalo zabrat. Třetí zastávka byla v trailpointu, hlavně koukání po běžeckém batohu, ale i samotný obchod mě zajímal. To víte, přeci jen několikanásobná prodejna roku je úžasné hodnocení. Obchod je pěkný, ale nějak jsem čekal víc. Přehnaná očekávání se nevyplácejí.

Od trailpointu směr triexpert na Radlické. Když ideální batoh neměli v trailpointu, tak se jednalo o poslední volbu. Měl jsem vyhlédnutý jeden Salomon, který mě nechali ráno vyzkoušet na Chodově. Nejdřív to vypadalo, že ho nemají, ale nakonec se objevil. Vyzkoušel, seděl a koupě byla jasná volba. SALOMON XA 10+3 EXP INSULATED SET M je doma.

Pak už jen oběhnout pár bank, vyzvednout kamaráda na starém městě, o chvíli později dostat pokutu za vjezd do pěší zóny (naštěstí jen 200 Kč, policista byl v pohodě), dojet k němu domů, zajít na pár piv a vyspat se před dnem D.

Sobota 18. 5. 2013 – den závodu

Počasí se spiklo! Výhled z okna po probuzení stál naprosto za nic a ani po určité době se nelepšil. Snídaně žádná, nastartoval jsem své ekologické gas-car a směr start. U něj jsem musel přeparkovat, protože jsem nevěděl kde je přesně start a málem jsem tam překážel.

Na sobě triko Odlo z Nantes a elastické kraťasy od Craftu. To bylo bohužel vše. Déšť neustával, čas od času fouklo a byla celkem zima. Oblékl bych se i víc, ale nešlo to. Krom mikiny jsem si žádné věci navíc nevzal. Podle předpovědi mělo být hezky! Alespoň, že po deváté ráno přestalo pršet, jen mrholilo. Vyzvednutí čipu, zaplacení dobrovolného příspěvku a lelkování u zázemí.

Ke startu se pomalu začalo trousit více a více běžců a já konečně poprvé potkal první lidi z dailymile naživo. S Vítkem jsem toho napovídal asi nejvíc. Pak další lidi, bohužel si moc nepamatuji jména, pár lidí poznalo zas mě, někteří i jen díky blogu, třeba Láďa, se kterým jsem předběžně dohodnutý na Krakonošovu 100. Prostě parádně strávený čas před startem v pohodové a odlehčené náladě. Na nikom nebylo vidět, že poběží 54 km, nikde žádná nervozita. I první denní jídlo jsem si dal – kousek banánu. Těsně před startem rychlý záchod a odpočítávání posledních sekund. V těch mi Vítek ještě stihl říct, že Šutr nemá nějak těžkou trať a celkově se jedná o lehčí závod. Udělal mi v tu chvíli radost, ale příště si dám na podobné osobní subjektivní hodnocení pozor.

Start 54 trati by Garf-Mikhael
Start 54 trati by Garf-Mikhael

První kolo: Ještě na startu jsem Láďovi řekl: „Teď koukej, od teď už uvidíme jen Vítkovo záda.“ A on opravdu vyrazil jak kamzík a okamžitě nám zmizel. Jednalo se ale jen o první seběh, pak běžel schválně pomalu. První seběh mi ukázal, že ve VFF to nebude žádná sranda. Dost klouzání a i kamenů. Po ostré zatáčce dole rovinka po silnici, která mi vzala dost sil a po ní stoupání. Ještě na rovince jsem si naštěstí uvědomil, že běžím moc rychle a rapidně jsem zpomalil. První stoupání také ukázalo, o čem asi tak trať bude. Pak už šlo vše tak nějak v pohodě. Nejprudší úseky jsem vycházel a ostatní vybíhal lehkým klusem. Ani jsem se nenadál a přišlo velmi příjemné stoupání lesem před občerstvovačkou v polovině okruhu. Opravdu jsem si ho užil a běh po hřebeni před ní i po ní taktéž. Moc pěkně se mi běželo. Trasa se po hřebeni chvíli točí a pak je na místě dost prudké klesání po pěšině, která vypadá jako vyschlé koryto. Tam jsem vždy nejvíce ztratil, protože v těch VFF se opravdu nedalo. Navíc jsem s nimi při těch klesáních spíš sklouzával dolů než nějak víc kontrolovaně sbíhal. Pak opět stoupání, po něm běh mezi domy (ten jsem začal nenávidět hned při prvním průběhu), další klesání s navazujícím stoupáním, mnou nenáviděné schody těsně před cílem a po pár set metrech průběh startem/cílem. Celé kolo se mi běželo lehce, nic nebolelo a byl jsem na 5. – 6. pozici. Ta ovšem nehraje žádnou roli. Čas kola byl 1:35:15.

Chytaly mě křeče
Chytaly mě křeče

Druhé kolo: Po letmém občerstvení a napití s chutí do dalšího okruhu. Při úvodním seběhu mě předběhl klučina v bílých kraťasech, který se připojil ke čtvrtému, který běžel s hůlkami a celou dobu se drželi pár set metrů přede mnou. Nikam jsem nepospíchal, lehce jsem zpomalil a trať si celkově užíval. Kluci byli stále přede mnou na dohled. Také mě dost překvapilo, když najednou za jízdárnou zmizeli. Prostě nikde nebyli. Neřešil jsem a běžel si své. V klidu výběh na hřeben (tam mě předbíhal první ze 72 km tratě, na třetí okruh vypadal svěží) opět jsem si užil rovinku na něm a na občerstvovačce se tentokrát zastavil na trochu delší dobu, na dva kelímky pití. Už tam odpočíval kluk, který mě předběhl v seběhu po startu. Nevypadal moc dobře. Ani se není čemu divit, když se udělalo dost horko a bylo polojasno. Vyběhl jsem, on pár sekund za mnou a po dalších několika stech metrech najednou nikde nebyl. Vůbec nevím co se s ním stalo a ani v cíli nevěděli. Před vybíháním stoupání před schody mi nehorázně bodlo pití zdarma, které nabízeli u jednoho domu V prudkém stoupání po něm mě předbíhal Dan. Zatímco já byl rád za chůzi, on kolem mě proběhl v naprosté pohodě. Pěkně mu to běželo. Při vylézání schodů jsem si říkal, že už nikdy nikomu nebudu věřit ohledně popisu tratě. Před cílem mě předbíhal naprosto svěží kluk a po mém dotazu kolik kol běží řekl tři. Dost mě to naštvalo, protože vypadl naprosto svěží. Jenže u občerstvovačky v cíli z něj pak vylezlo, že běžel jenom jedno kolo a už má po závodě. U pití jsem strávil delší dobu, trochu i pojedl a vyrazil. Čas kola 1:49:15.

Seběh kopečku do cíle
Seběh kopečku do cíle

Třetí kolo: Slunce svítilo, ty tam byly mraky, a mě se krásně běželo. Ani stoupání a klesání nevadily, vždyť byly už celkem suché. Jenže pak okolo 41. km nastal problém. Tupá bolest na levé straně hrudníku. Taková, že se nedalo běžet a vždy jsem musel přejít do chůze. Podle všeho křeče na bránici. Hrozně mě to štvalo, protože energie a chuti bylo dost. Celý krásný úsek lesem do kopce a pak na hřebeni jsem se trápil a pohyboval se dopředu indiánským během. Na občerstvovačce se mi podařilo zastavit na minimálně 4 minuty. Zrovna, když jsem se chystal vyběhnout, přiběhl Vítek s Ančou, první ženou. Rozhodl jsem se nehnat a držel se jich. Nejlepší rozhodnutí. Těch posledních 9 km byl očistec, ale dostal jsem při rozhovoru s Vítkem pár tipů, jak si okořenit trénink a možná se i zlepšit. Nejsem si jistý, ale kdybych běžel sám, asi bych tu poslední šestinu závodu tak rychle neodběhl. Překvapila mě jedna věc, poprvé po dvou letech se mi při běhu ozvaly křeče, nejdřív lýtka, po několika minutách následovaly stehna a před seběhem do cíle nesnesitelné křeče obojího, až jsem si musel přidřepnout. To budou cílové fotografie! Vítku, ještě jednou za to vedení děkuji a Ančo, tobě taky za společnost. Čas třetího kola 2:10:35.

Zasloužený odpočinek
Zasloužený odpočinek

Po závodě ještě lepší atmosféra než před ním. Vyhlášení bylo ve skvělém duchu, spousta lidí zůstala, ale přišlo mi, že byli hlavně z více okruhů. A po vyhlášení tombola s cenami od Inov8. Byly tam i dva batohy, jeden vyhrála Anča a druhý Vítek. Oba si ho zasloužili. Já se naopak modlil, ať ho nedostanu. Byl bych totiž pěkně naštvaný, vždyť jsem si den před jeden koupil. Naštěstí jsem vyhrál láhev a čelenku, ty jsem chtěl. Lehké rozloučení a směr Barrandov za kamarádem.

Délka závodu 54 km, celkové převýšení 1320 m, cílový čas 5:35:04. Celkově na 9. místě a v mužích na 8. místě. Startovalo 25 lidí a 8 se rozhodlo trať zkrátit, tedy DNF. Z původního vysněného času okolo 4:45 rychle sešlo. Na začátku druhého kola mi bylo jasné, že pod pět to nemám šanci momentálně dát. Nějak mi to nevadí, jsem rád, že jsem doběhl a nevzdal. Potrénuji a na podzim se ukáže…

Stav těla druhý den po závodu naprosto v pohodě. Nic nebolelo a odpoledne jsem si v klidu vyklusal něco přes 6 km naboso. Třetí den po závodu se lehce ozývaly stehna, ale rychle se rozchodily a opět nic víc. S tím spokojenost veliká, je vidět, že naběhané km dělají své a tělo je na zátěž zvyklé.

Běžet Šutr54 ve VFF? Nedoporučuji! V posledních 5 km jsem už nějak nedokázal udržet správnou techniku. Vím, je to hlavně o tréninku. Ale ty seběhy v nich opravdu nebyly dobré a hodně jsem na nich ztratil. VFF nejsou špatné botky, ale ne na podobný masakr.

Na závěr bych rád poděkoval Michalovi za úžasnou akci, dobrovolníkům za jejich neustávající dobrou náladu a všem ostatním za úžasnou atmosféru.

Fotky dodám až se nějaké objeví, sám jsem nefotil. Jak odkazy, tak přímo do článku.

Himalájský tygr 2013

Bolelo to, bolí to a ještě nějakou dobu bolet bude! O čem je řeč? O akci Himalájský tygr, která je každoročně pořádaná 1. května od 7:00 do 16:00 na šumavském vrcholu Kleť. O této bláznivině jsem se dozvěděl ze stránek Bezva Běh, kde o ní byl krátký report. Hned jsem věděl, že se jedná o něco co musím vyzkoušet. Jen mi moc ze začátku neseděl termín, ale ten se nakonec také poddal a já mohl vyrazit získat novou přezdívku. Trasa vede z parkoviště pod lanovkou až k horní restauraci, tam se odštípne výstup a znovu dokola. Po zemi má výstup délku 2 km, převýšení je 418 m. Na nohou obuté pětiprsty, schválně kvůli vyzkoušení být v nich více hodin.

Vstávání v 5:40, rychle s Eddym ven, převléknout se, popadnout připravenou tašku, svačinu a v šest už jsem si to razil směr České Budějovice. Na místo se mi podařilo dorazit v 7:10, celých 10 minut po startu. Zaparkování, zaplacení symbolického poplatku (celých 50 Kč! :-D) a mohlo se začít. Čas 7:15 ráno. Cestou v autě se mi podařilo ještě sníst energetickou ořískovou tyčinku, takže na lačno jsem neběžel. Na místě už byla spousta lidí, parkoviště bylo skoro plné.

Jelikož jsem nevěděl do čeho jsem se uvrtal, rozhodl jsem se jít první výstup volněji. Hezky pomalu, ono to stejně moc rychle nešlo. Když se pěšina trochu srovnala, popoběhl jsem, ale jinak prudká chůze. Po 10 minutách mi to už přišlo celkem dlouhé a říkal jsem si, kde že ten vrchol je. Já byl ale naiva! Nejhorší bylo stále přede mnou. Úsek, který jsem si sám pro sebe pojmenoval Peklo. Dobrých 100-150 m tak prudkého stoupání, že z něj i oči bolely. O nohou nemluvě, a zádech radši vůbec. Podařilo se, po 25 minutách byl první výstup za mnou. Dolů jsem se hezky pomalu a opatrně rozběhl. Žádné velké kvalty, přeci jen jsem měl na nohou pětiprsťáky a musel jsem si dávat setsakramentský pozor aby se mi něco nestalo. Dolů mi to přišlo jako pohádka, ani jsem se nenadál a byla tu občerstvovací stanice na parkovišti. „Jen“ 20 minut dolů. To to ale pěkně uteklo. Kelímek jonťáku a zase nahoru.

Počasí nic moc a i přes to se dostavilo hrozně moc lidí. Podle mého tam mohlo být od rána tak 100 lidí a stále přibývali. Po 30. dubnu, tedy čarodějnicích a pro někoho májce, fascinující pohled. Všichni s dobrou náladou pochodovali nahoru a dolů (někteří sbíhali) a jak s přibývajícími výstupy ubývala energie, jejich pohyby byly pomalejší a pomalejší, ale dobrá nálada zůstávala. Vždy je dobré vědět, že podobných magorů je víc a člověk v tom není sám.

Při třetím výstupu jsem předbíhal dva pány a zrovna se bavili, že obvykle dochází lidem síla při 5. až 6. výstupu. Jen jsem se pousmál, sil stále dost, a šel si své tempo, které jen tak pro zajímavost bylo opravdu svižné. Každý výstup se mi podařilo předejít x lidí. Stejně to nehrálo roli… 😀 Při dokončování 4. výstupu mi došlo, že na těch řeček o ubývání sil něco bude, začínalo mi být nějak divně. Čas na druhou energetickou tyčinku. Po sestupu zkonzumována, doplňeny tekutiny a hurá nahoru. Tyčinka pomohla a výstup byl lehčí než ten čtvrtý. Nohy se ale ozývaly přímo šíleně. Hlavně stehna. Nahoře jsem se zařadil za jednoho blázna a sbíhal dolů za ním. Vzal to hned doprava po takové menší pěšině, na kterou jsem chtěl celou dobu běžet, ale raději ne, protože jsem se bát, že někde zabloudím a pak bych hledal moc dlouho cestu zpět k lanovce.

Moc dobře jsem věděl, proč se mi na tu stezku nechtělo. Pod lanovkou, kde se vybíhalo a sbíhalo normálně, byly 2 až 3 prudké úseky a zbytek volnější. Tady na té pěšině byl jen hrozně prudký krpál prakticky až dolů, kde se potom běželo několik set metrů po pohodové pěšině a silnici, ale ten sestup za to opravdu nestál. Totálně jsem se na něm oddělal, hlavně stehna. Navíc cesta vedla dost velkou oklikou a bez běžce přede mnou bych měl asi problémy najít cestu na základnu, přesně jak jsem se obával. Po sestupu okamžitě směr auto pro poslední energetickou tyčinku, po ní tatranka a několik kelímků jonťáku. Poseděl jsem si dobrých 20 minut a zase nahoru.

Už od začátku čtvrtého sestupu se mi sesumírovalo v hlavě, že asi nebude moc chytré jít všech těch 9 výstupů pro získání medaile a přezdívky Himalájský tygr. Přeci jen za 17 dní v plánu Šutr54 a jeho donedávna nejdelší trať. Po devíti výstupech bych měl nohy asi ještě hodně dlouho oddělané a nestihl bych zregenerovat. A já chci na Šutru jít naplno a nenechat se zahanbit. Takže jsem se rozhodl, že všech 9 výstupů nepůjdu. Čas i energie by byly, přeci jen jsem nebyl časově ještě ani v půlce, traťově za, ale raději jsem to bral jenom jako dobrý trénink s tím, že příští rok budu mít alespoň co překonávat.

Na začátku šestého výstupu se ke mně přidal jeden kluk a celou cestu nahoru a dolů jsme prokecali. Byl to ten, o kterém jsem si na Dailymile přečetl, že do jeho tepláků by se někdo všel nejméně třikrát, já minimálně čtyřikrát. Kluk, bohužel jsem se ho za tu hodinu nezeptal na jméno a teď mě to mrzí, totiž dělá silový trojboj a na Kleť chodí pouze na této akci – vloni prý 6x a letos v plánu 7 výstupů. Říkal, že sehnat oblečení problém a tak musel jít v teplákách, které mu v té mlze několikanásobně ztěžkly. Byl to asi nejlepší výstup a sestup. Hezky pomalinku a probralo se spousta témat. Nahoře jsem se ještě rozhodoval jestli si to nedám ještě jednou, ale pak mi v hlavě vyskočila velká varovná 54. Raději jsem si převzal diplom a zase hezky dolů. Tam jsem se s mým jednovýstupovým parťákem rozloučil, převlékl, najedl a jel domů. Věcí jsem měl s sebou plnou tašku a dobře jsem udělal. To v čem jsem běžel bylo totálně, ale opravdu skrz naskrz, propocené a promočené. Být opět v suchém byla přímo balada.

Rád bych pozdravil běžce s červeným Inov8 šátkem z Prachatic, který mě na trati poznal, zeptal se mě jestli jsem z Tábora a pak řekl, že četl můj blog, jak jsem byl v Austrálii, a poznal mě prý podle mého typického účesu. Mockrát za to děkuji, dodalo mi to spoustu energie. Doufám, že na Krakonošově 100 budu moci oplatit nebo jinak pomoct. 😉

Spousta lidí měla hůlky a s chutí je používali. Co bych za ně v průběhu tygra také dal… Asi si budu muset jedny pořídit. Na těch ultra závodech se bude jednat o nedocenitelnou pomůcku. S nimi bych neměl nohy tak zničené. Opravdu vážně nad nimi uvažuji.

Získaná přezdívka: Alpík. Celková uběhnutá vzdálenost 24 km. Natoupáno 2508 m a to samé dolů. Celkový čas v pohybu přesně 5 hodin. Pětiprsty na nohou v pohodě, jen s nimi asi větší záhul pro nohy než v normálních botech. Podle mě moc vydařená akce se spoustou zajímavých lidí.

Poznatky po dvou dnech: Nohy bolí přímo šíleně, hlavně stehna. Sejít a vyjít schody značný problém. Běh druhý den ráno utrpení, o rychlosti se nedalo mluvit. Běh další den také chuťovka. Už jsem zvládl přes 15 km v tempu okolo 5:45/km, ale bolesti při sbíhání přímo nepopsatelné. Nejvíce bolí stehna, lýtka naprosto v pohodě. Zpětně jsem rád, že jsem racionálně skončil dřív. Jinak bych asi opravdu nestihl zregenerovat.