Jako psi

Minulý víkend už je sice delší dobu za mnou, ale stejně o něm musím napsat.

Po dlouhé době (cca 2 roky) jsem se byl podívat s tátou, dědou a bábi na Šumavě, máme tam chalupu. Jedná se o starší, nemodernizovanou, zcela typickou šumavskou usedlost. To znamená, že tlaková voda neexistuje, takže se člověk musí umývat pod pumpou (mimochodem velmi příjemné) a pokud chce na velkou, má k dispozici supermoderní suchý záchod. Co víc si přát. Miluji to tam. Vážně. Skvěle jsem se tam odreagoval a konečně po dlouhé době parádně vyspal.

Víkendový program byl jednoduchý, dělat jarní práce okolo chalupy. Do nich spadají každoročně i dědovo včely a s nimi spojený jarní zákrok. Ten musí být pořádný, protože děda se k nim vždy nedostane dřív než za měsíc. Dostali jsme se k němu v neděli dopoledne. Vzal jsem si hezky kuklu a šel s tátou do nich. Táta si nikdy do včel nic nebere. První tři včelstva byly úplně v pohodě, bezproblémová práce. Byli jsme sehraní jak tým formule jedna. Prohození nástavků, na kterých včely zimovaly, přidání dalšího na kladení a na něj ještě jeden jako medník. Problém nastal u čtvrtých. Otevřeli jsme a než jsme stihli něco udělat, vrhly se na nás. Ale jak. Množství včel ve vzduchu bylo fascinující, chvilku mi připadalo, že jsou opravdu všude. Hodně rychle jsem se přesunul do chalupy, táta zůstal na včelíně, ale musel si vzít kuklu. To už je co říct. Chvilku jsem okouněl, ale pak jsem našel věci a po obléknutí mohl opět jít do včelína. Silná mikina v kombinaci se včelařskými rukavicemi a včely už nic nezmůžou. Teda skoro. Zbytek včelstev už byl v naprostém pořádku, taky jich má děda dohromady jen sedm. Děda pak jenom říkal: „Já vím, ta čtyrka je trošičku ostřejší.“ Prý trošičku. „Hotovo!“

Musím popsat, co je podle mě nejhorší pocit, když jsem u včel. Ten nastane, když se člověk parádně oblékne aby na něj včely nemohly. To znamená dlouhé kalhoty, silná mikina nebo bunda, včelařské rukavice a kukla. Úplný taktický oblek, z pohledu včelaře. Takhle oblečený člověk stojí na včelíně, včely na něj neustále útočí a je úplně v klidu. V tom se najednou předkloní a když se vrátí do původní pozice, má přímo před očima včelu. Jenže ona není zvenku na kukle, ale zevnitř. A útočí. Tak tomu říkám opravdu nepříjemný, přímo nejhorší, pocit. Bohužel se stává celkem často.

Ještě něco k přírodní medicíně. Celý víkend mě bolel loket, asi nějaký zánět, protože jsem nebyl schopný v ruce nic udržet. V neděli ráno mě to už přestalo bavit, došel jsem do včelína a do kleštiček si chytl jednu včelu. Byla zkřehlá, takže žádný problém. Držel jsem jí hezky za hlavičku a pomalu jí přiložil k bolavému lokti. Přesně na místo největší bolesti. Chvíli mi teda trvalo překonat pud sebezáchovy, ale nakonec se mi podařilo. Nechal jsem hezky napumpovat do ruky všechen jed a čekal. Netrvalo ani dvě minuty a ruka byla v pohodě. Tomu říkám léčba. Už se vůbec nedivím, že v Číně léčení včelími žihadly oficiálně uznávají.

Neděle skončila hezky. Táta musel dostat minimálně třicet žihadel. Já osobně jich schytal sedm. Původně jsem myslel, že jen čtyři, ale díky trochu umrtvené ruce na bolest po vlastnoručně aplikovaném žihadle jsem další dvě necítil. Jen jsem večer koukal, jak mi ruka narostla. Trvalo do dnešního rána, než konečně splaskla. Celkem nepříjemný pocit při ohýbání, ale alespoň krásně hřála. I posilku jsem kvůli ní musel vynechat. Opravdu se těším na další víkend, opět celý ve včelách…

Kdyby jen lidé tušili co všechno musí včelař podstoupit a udělat aby získal med. Určitě by nenadávali, že 120 Kč za kilo je moc.

Lehce o proběhlých akcích minulý týden – narozeniny a sklípek

Opravdu jen lehká zmínka, protože toho bylo tolik, že by se dalo napsat přímo několik příspěvků.

Ve středu odpoledne jsem se pokoušel spolužáky během jednoho cvičení přemluvit, ať se mnou jdou na víno před přednáškou. Nikomu se nechtělo, tak jsem i já přišel o chuť. Jenže mě pak Lukáš přemluvil a tak jsem s ním šel sednout. Já chtěl platit po první sklínce, ale on byl proti. Takže přednáška se nekonala a sklínky byly nakonec tři. Dojel jsem pak na byt a zrovna po dovaření jídla mi zavolal kamarád, že ke mně jede na vodnici a skleničku. To jsme dali a po osmé se přesunuli na oslavu kamarádových narozenin na koleje. Přišla mi takhle znějící sms: „Tak jak chlape…Decko 2xx! Je tady 5 slecen a ja se spolubydlicim…help“ Úžasné povzbuzení. Dorazili jsme a pili jednoho panáka za druhým. Podařilo se nám opít holky, které prý normálně nepijí a jsou šíleně slušné. Vím jen, že zábava byla hodně dobře rozjetá a pak už si moc nepamatuji. Jen jsem se ráno probral doma. Stav těla byl úžasný, jak kdyby moje hlava se žaludkem byla na diskotéce a tančili spolu rokenrol.

Než se mi podařilo vstát, byla pomalu jedna odpoledne. Jen oběd jsem vytvářel přes hodinu. Vždy jsem vstal, nakrájel trochu zeleniny a rychle zase lehl. Neměl jsem na to. Nakonec jsem si všechnu zeleninu vzal i s prkýnkem do postele a nakrájel jí tam. To samé jsem pak udělal i s plným talířem. Oběd v leže byl v pohodě. Hned po obědě do školy na cvičení, stejně se mi začátek cvičení nepodařilo stihnout. Po otevření dveří se na mě celá třída otočila a hodně lidí dostalo nehorázný výtlem. Moje vizáž byla asi k popukání, omžná už slyšelo pár historek o předešlém večeru. Pozitivní bylo, že při následujícím cvičení, návštěvě školního včelína, jsem nedostal ani jedno žihadlo. Většinou včely na lidí trochu vonící alkoholem šíleně útočí. Štěstí bylo na mé straně, nebo už jsem byl střízlivý. I když moje pocity byly určitě jiné než normální.

Odpoledne jsem dal ještě rychlou posilovnu a hned se jelo do slibovaného sklípku. To byla nehorázná akce. Romanův děda hned začal s přednáškou a po ní okamžitě s ochutnávkou z jeho archivu. Bylo nás tam devět a během první hodiny nám stihl obětovat deset lahví. Prvních sedm litrů. Musím říct, že o tak rychlém pití vína se mi nikdy nezdálo ani v nočních můrách. Normálně bychom tak rychle nepili, ale tempo určoval děda. Bylo na něm úplně vidět, jak je smutný, že pijeme pomalu. Já ale rychleji nemohl, ke konci u mě vždy stál a čekal než dopiji předchozí ochutnávané víno. Po dopití těch deseti lahví odešel a nechal nás tam samotné. U si jen pamatuji, že se hodně moc pilo, k tomu jedlo a hrozně povídalo. Myslím, že i trocha zpěvu byla. Mám to hodně slité. Jen vím, že se nám tam holky s klukama zajímavě spárovaly. Ha si vybrala bohužel špatně, Jar spadl do postele jak meteorit a hned chrápal. Pokud vím, šel jsem spát druhý a bylo něco okolo čtvrté ráno. Zbytek šel za světla.

Probudilo mě šílené chrápání. Tom vedle mě ležel, měl zavřenou pusu a jen nosem dělal přímo zemětřesení. Předtím říkal: „Kluci, musím vás varovat. Když se připiju, trochu si chrupnu.“ Prý trochu… Já se probral a jak jsem to slyšel, tak následoval můj půlhodinový hlasitý smích, jak kdybych byl zhulený, ten smích se nedal zastavit. Mi to připomnělo jednoho bývalého spolubydlícího z intru (Digiho) a mojí každodenní snahu o usnutí se špunty v uších. Nebyl jsem jediný koho chrápání probudilo. Dostali jsme potom česnečku a hned po ní se opět přineslo víno. S pitím se skončilo okolo dvanácté a jelo se domů. Já jel s kamarádem autobusem. Lidi z nás měli velkou srandu, každý kdo nás viděl se začal šíleně smát.

Ten kamarád, se kterým jsem jel autobusem, dostal přezdívku Cestovatel. Když se snažil ráno jít za námi spát, tak ve svém stavu zabloudil a spal na různých místech. Chvíli s Ha a Jar v posteli, dvakrát se snažil jít spát ke kamarádovi dědovi a babičce, kteří už vstávali a měli z něj šílenou srandu, ale nakonec se nějak dostal k nám. Prý potkal babičku a zeptal se jí: „Vy už jdete taky spát?“ a odpověď: „Ne, já už vstávám.“

Byly to náročné dva dny, ze kterých bylo léčení naštěstí v pohodě, protože jsem kompletní střízlivění prospal z pátku na sobotu. Všechny zážitky a suprové situace se mi jednoduše popsat nepodařilo a ani nepodaří. Pořád si vybavuji další a hned je zapomínám. Bohužel se mi opět povedlo pokazit mé předsevzetí. Mám v plánu pokusit se o něj znovu. Žádné opíjení do zapomnění a ne tak často…

Další semestr…

Ten čas před očima přímo letí. Poslední zkoušku třetího semestru si pamatuji jako včera a ona už byla před měsícem. Ani se mi tomu nechce věřit.

Čeká mě hodně krátký semestr, úplná rychlovka. Naštěstí jen 6 předmětů, ale baví mě jen 2. Zbytek podle mě zbytečný. Jsem nadšený z předmětu Dřevostavby, nedozvím se sice nic nového, ale konečně předmět přímo se týkající mého zaměření. Druhý nejoblíbenější předmět je Včelařství, v tomto semestru můj jediný volitelný a zatím vůbec nelituji a pochybuji, že budu. Už na první přednášce šílená sranda, pomalu dvě hodiny smíchu. Ten vyučující je prostě skvělý vypravěč.

Včelařství studuji, protože mě hodně láká se mu po škole věnovat na profesionálnější úrovni. Zázemí se mi doma pomalu dobudovává, takže si myslím, že nebude žádný problém. Nikdy dříve bych neřekl, že by se mě mohlo týkat něco jako zemědělství a teď v něm chci pracovat. Cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné…