První venkovský a farmářský trh v Táboře

Právě proběhlý víkend se konaly v Táboře první trhy. Byly hned dva, krásně si konkurovali. Nemohl jsem jinak a na obou mě lidé potkali za stánkem s medem jako prodejce. Mohli jste ode mě slyšet věty jako: „Dobrý den, ochutnejte pravý táborský med!“, „Med z okolí Tábora, ochutnejte!“, „Pravý místní med!“ a tak podobně. Hlášky jsem často měnil. Krátce oba trhy zhodnotím.

Sobotní trh byl nazván Venkovský. Bylo to proto, že Farmářský trh dostala na starosti i s dotací jiná agentura a tento konkurenční byl zaregistrován až druhý v pořadí. Konal se v centru Tábora u hotelu Palcát a byl od osmi ráno do dvou odpoledne. Nic velkého, dohromady něco kolem patnácti stánků. Já jsem od pořadatelů dostal k dispozici dva stoly. Hezky jsem si na ně vyskládal dvě pyramidy s medy, jedna s nektarovým a druhá s pastovaným, a začal lákat lidi na ochutnávku. Při tom volání jsem si připadal jako babka na trhu. Ale když už lidé ochutnali, většinou koupili. Nechci se vychloubat, ale med máme opravdu dobrý. Jelikož se jednalo o první trh u Palcátu, ještě o něm moc lidí nevědělo. Takže za celý den, dle mého reálného odhadu, přišlo na trh něco okolo několika stovek lidí v průběhu celého dne. Dobré bylo, že všichni přišli s úmyslem nakoupit. Z toho vyplývá, že i prodeje byly krásné. V průběhu celého dne se prodalo opravdu dost medu. Byl jsem spokojený. Další krásnou věcí tohoto trhu je, že se pořádá každý víkend.

Trh v neděli byl pod záštitou města a jím vybrané pořadatelské agentury. konal se v odpočinkovém areálu Komora, hned vedle Sídliště nad Lužnicí. domlouvání s organizátory byly o hodně obtížnější než u výše popsaného trhu, ale nakonec jsem na něj také vyrazil. I přes to, že jsem nakonec nebyl jediný prodejce medu, jak mi bylo původně slibováno. Pořád nemůžu pochopit, proč mi toto pořádající agentura nezajistila. Proč v okrese Tábor dostali přednost prodejci s medem pocházejícím ze Středočeského kraje a ze Šumavy?! Místní zemědělci a výrobci by vždy měli být upřednostňovaní. Řeknu to rovnou: „Trh se mi nelíbil a moc spokojený s ním nejsem.“ To, že jsem stál hned vedle kapely a nemohl jsem díky ní lákat lidi, jsem ještě překousl, ale návštěvníky trhu už ne. Pro lidi byl trh určitě dobré odreagování, ale pro prodejce medu hrůza. Oproti sobotě se na tento trh přišlo podívat určitě několik tisíc lidí. Konal se totiž hned vedle velikého sídliště, takže se není čemu divit. Co by také měli všichni v neděli dopoledne lepšího na práci, že? Jenže prodej byl o hodně horší než v sobotu, nebyl vůbec špatný, ale ne takový, jaký by člověk s takovou návštěvností čekal. Lidé se totiž přišli jen ze zvědavosti podívat a pobavit, většina z nich nepřišla vůbec s úmyslem nakupovat. A to byla ta hlavní chyba.

Pokud oba trhy porovnám, vyhrává na celé čáře Venkovský trh před Palcátem. Sice tam měli dražší cenu za místo, ale sorta lidí, která se přišla podívat, měla jasný cíl nakupovat kvalitní potraviny. Ano, bylo o hodně méně lidí, ale prodeje byly lepší. Ze stránky komunikace s organizátory vyhrál opět trh u Palcátu. Jako místnímu včelaři mi rádi zaručili místo jediného prodejce s medem. Teď už jenom doufám, že ho budu mít po celou sezónu. Ale věřím jim. Pokud se na trhy podívám z pohledu odkud pocházeli prodejci, vyhrál opět trh u Palcátu s převahou místních.

Jako beránci

Víkend byl opět ve znamení včel. Sobotní dopoledne jsem pomáhal tátovi s přednáškou pro místní včelaře. Sešlo se jich něco okolo 40 z celkového počtu cca 120. O žádné mladíky se vážně nejednalo, převážná většina vypadala tak, že se na místě složí a budou potřebovat záchranku. Naštěstí nepotřebovali. I přes svůj vzhled byli všichni nakonec až překvapivě vitální. Přednáška se dle mého velmi povedla, byla převážně o nástavkových úlech langstroth a větších včelařských provozech.

V neděli jsme byli zase po delší době v našich včelách a musím je pochválit. Když je srovnám s těmi dědovými, tak u mě mají naše včelky maximálních sto bodů. Probíhal jednoduchý zákrok. Jelikož se včely v podletí krmily cukrem (poprvé po sedmi letech), tak se musely horní nástavky protočit se spodními. Jednalo se vlastně o taková včelařská škatulata, hejbejte se. Zimujeme totiž na čtyřech nástavkách a ty se musí kompletně  navzájem protočit, spodní nástavek šel úplně nahoru a horní zase místo něj, dva prostřední si jenom vyměnily pozice. To znamená, že jsme včelám prakticky vždy na pár minut celý úl sebrali a po přeskládání postupně vrátili. I přes to jsme nedostali ani jedno žihadlo. Lezly všude, po nohou, po rukou, mě i po hlavě, ale nebodla ani jediná. Jsou prostě krásně hodné. Vyšlechtěné včely se poznají, nezlobí. Ne jako ty dědovo agresivní na Šumavě.

Dohromady jsme udělali osmnáct úlů, z toho šest jsem jich udělal já a zbytek táta. Holt to má v rukou, zkušenosti se poznají a je jednoduše rychlejší. Ale baví mě to čím dál víc. 🙂

Proč jíst pravý český med

Co med je, jak vzniká a jaké druhy máme, tím se zabývat nebudu. O tom se toho dá na internetu najít spousta. Ovšem informace, proč vůbec jíst med hlavně z naší vlasti, moc dobře sepsané nejsou.

Nejdůležitější složkou v medu jsou určitě cukry. Ovšem, musíme si uvědomit, že se nejedná o ten samý produkt jako je průmyslově vyráběný cukr z řepy. Cukry vytvořené včelami jsou pro naše tělo prospěšné. Naše tělo je umí téměř všechny plně využít. V medu jsou jak jednoduché (glukóza, fruktóza) tak i složité cukry (sacharóza). Jak jistě všichni ví, jednoduché cukry jdou do krve prakticky okamžitě přes žaludeční stěnu, naproti tomu složité cukry potřebují pro zpracování játra. Z toho vyplývá, že med je velmi přínosný pro sportovce, jak z pohledu okamžitého dodání energie tak i díky jeho funkci při regeneraci po výkonu. V medu jsou i velmi složité cukry (dextriny), které se ale za krátkou dobu trávení v těle nestihnou rozložit. Jejich hlavní vlastností je skvělé působení na kůži a sliznici. V dřívějších dobách se obvazy s medem přikládaly na čerstvé otevřené rány nebo popáleniny a ty se potom díky medu skvěle hojily. Moderní medicína se k těmto starým technikám začíná pomalu vracet. Nedávné výzkumy dokázaly, že cukry z medu vytvářejí v trávicím traktu (střevech) speciální mikroflóru a ta má účinky proti tvorbě nádorových buněk.

S cukry bývá často spojované tzv. „cukernatění“ medu. Spousta lidí si myslí, že včelaři do medu přidávají cukr a díky němu jim potom med doma ztuhne. Rád bych tuto lež vyvrátil. Včelaři nepřidávají, nikdy nepřidávali a nikdy přidávat cukr do medu nebudou. V Čechách je to i zakázané. „Cukernatění“ medu totiž patří mezi přirozené zrání medu a správný výraz pro tento proces je „krystalizace“. Med je totiž složen z krystalků a ty se prakticky okamžitě po vytočení začínají spojovat. Některé medy hodně rychle, jiné pomaleji a najdou se i takové, které nekrystalizují prakticky vůbec.

V medu se nachází i spousta minerálů. Kromě Selenu jsou v medu ve stopovém množství prakticky všechny prvky nacházející se běžně v přírodě. Mezi nejdůležitější určitě patří draslík, vápník, fosfor, hořčík a železo. Proč si tedy potom kupovat drahé doplňky stravy, když všechny jsou krásně obsažené v medu?

Rád bych se vrátil k vápníku. Mezi lidmi je zažitá nepravda, že konzumace medu u dětí (i u dospělých) zvyšuje riziko zubního kazu. Často jsou o tom přesvědčeni i samotní zubní lékaři. Ještě jednou opakuji, že to není pravda. Pokud konzumujeme uměle vyráběný řepný cukr, musí se k jeho využití uvolnit vápník a fosfor z těla. Proto mají malé děti zkažené zuby. Med si tyto dvě složky ale nese již v sobě a tudíž je tělo nemusí dodávat externě z vlastních zásob. Při konzumaci medu vzniká v ústech mikroflóra, která vzniku zubního kazu přímo zabraňuje. A pokud se podíváme na med vs. řepný cukr z historického hlediska, zjistíme, že dokud lidstvo neznalo uměle vyráběný cukr, neznalo ani zubní kaz. Proto určitě doporučuji všem sladit medem.

Pro sportovce další dobrá zpráva. Med je plný bílkovin. Musím dodat, že se nejedná pouze o bílkoviny rostlinné, ale i živočišné. Nejde o žádné závratné hodnoty bílkovin, ale je jich dost. V minulosti měli naši vrcholoví sportovci v jídelníčku speciální koktejl složený z medu, citronů, mléka a žloutků. (Sám jsem nezkoušel, ale dost mě to láká.)

Další hodně důležitým prvkem medu je určitě pyl. Ten se do medu dostává při zpracovávání nektaru včelami. Jeden z hlavních důvodů proč jíst med z okolí našeho bydliště je ten, že při konzumaci do sebe dostáváme i pyl. Díky tomu posilujeme imunitu a léčíme přírodní cestou pylové alergie.

Med má v sobě ovšem i spoustu jiných cizích příměsí. Jedná se o různé spory, zárodky hub, již zmíněný pyl, mikroorganismy a podobně. Na celém světě ovšem není znám případ onemocnění, za které by mohl med a tyto příměsi. Větším problémem v medu jsou rezidua. Zbytky po antibiotikách používaných k léčbě včel, pozůstatky po různých postřicích používaných v zemědělství a po různých průmyslových chybách. Problém reziduí pocházejících z antibiotik je ovšem jen u medů z ciziny. U nás je léčení antibiotiky zakázané a ostatní parametry jsou také velmi přísně hlídané. Toho bych se nebál. Medy nesoucí označení z ES a mimo ES (většinou ve všech obchodech) bych si osobně nikdy nekoupil. Jsou to totiž medy, u kterých se nedá zjistit odkud pocházejí. Vetšinou se vyrábějí tak, že se vezme několik tun medu třeba z Argentiny, dalších několik tun z Číny, k nim se přidá třeba ještě med z dalších států Jižní Ameriky a Asie, vše se promíchá, často i pastuje, a pak prodává. Často se do medu přidávají další látky na zvětšení objemu a úpravu vlastností. Tímto způsobem se totiž splní všechny tabulkově dané hodnoty a může se směle prodávat. To, že je téměř nezjistitelné co všechno ta hmota obsahuje je vedlejší, hlavně, že ten „med“ lidé kupují a jsou spokojení. Hlavně z tohoto důvodu doporučuji pravý český med, nejlépe prodávaný přímo ze dvora od včelaře.

Med léčí i celou řadu nemocí. Jen namátkově: anémie, vysoký tlak, nemoci trávicího traktu, onemocnění jater, alergie, onemocnění ledvin, nemoci dýchacích cest, cukrovku (jde o typ)… Určitě doporučuji přečíst si knížečku, ze které jsem hlavně čerpal, bude uvedená pod článkem.

O medu by se dalo psát ještě dlouho. Snad jen, doporučuji med každému. Jedná se opravdu o lék, který skvěle chutná. Konzumace medu se doporučuje již přes 25 století, takže na něm opravdu něco bude…

Čerpáno (zdaleka ne všechno) hlavně z knihy Včelí produkty očima lékaře, kterou napsala Jana Hajdušková. Doporučuji k přečtení, jedná se o tenkou knihu, která člověka hodně obohatí.

Jako psi

Minulý víkend už je sice delší dobu za mnou, ale stejně o něm musím napsat.

Po dlouhé době (cca 2 roky) jsem se byl podívat s tátou, dědou a bábi na Šumavě, máme tam chalupu. Jedná se o starší, nemodernizovanou, zcela typickou šumavskou usedlost. To znamená, že tlaková voda neexistuje, takže se člověk musí umývat pod pumpou (mimochodem velmi příjemné) a pokud chce na velkou, má k dispozici supermoderní suchý záchod. Co víc si přát. Miluji to tam. Vážně. Skvěle jsem se tam odreagoval a konečně po dlouhé době parádně vyspal.

Víkendový program byl jednoduchý, dělat jarní práce okolo chalupy. Do nich spadají každoročně i dědovo včely a s nimi spojený jarní zákrok. Ten musí být pořádný, protože děda se k nim vždy nedostane dřív než za měsíc. Dostali jsme se k němu v neděli dopoledne. Vzal jsem si hezky kuklu a šel s tátou do nich. Táta si nikdy do včel nic nebere. První tři včelstva byly úplně v pohodě, bezproblémová práce. Byli jsme sehraní jak tým formule jedna. Prohození nástavků, na kterých včely zimovaly, přidání dalšího na kladení a na něj ještě jeden jako medník. Problém nastal u čtvrtých. Otevřeli jsme a než jsme stihli něco udělat, vrhly se na nás. Ale jak. Množství včel ve vzduchu bylo fascinující, chvilku mi připadalo, že jsou opravdu všude. Hodně rychle jsem se přesunul do chalupy, táta zůstal na včelíně, ale musel si vzít kuklu. To už je co říct. Chvilku jsem okouněl, ale pak jsem našel věci a po obléknutí mohl opět jít do včelína. Silná mikina v kombinaci se včelařskými rukavicemi a včely už nic nezmůžou. Teda skoro. Zbytek včelstev už byl v naprostém pořádku, taky jich má děda dohromady jen sedm. Děda pak jenom říkal: „Já vím, ta čtyrka je trošičku ostřejší.“ Prý trošičku. „Hotovo!“

Musím popsat, co je podle mě nejhorší pocit, když jsem u včel. Ten nastane, když se člověk parádně oblékne aby na něj včely nemohly. To znamená dlouhé kalhoty, silná mikina nebo bunda, včelařské rukavice a kukla. Úplný taktický oblek, z pohledu včelaře. Takhle oblečený člověk stojí na včelíně, včely na něj neustále útočí a je úplně v klidu. V tom se najednou předkloní a když se vrátí do původní pozice, má přímo před očima včelu. Jenže ona není zvenku na kukle, ale zevnitř. A útočí. Tak tomu říkám opravdu nepříjemný, přímo nejhorší, pocit. Bohužel se stává celkem často.

Ještě něco k přírodní medicíně. Celý víkend mě bolel loket, asi nějaký zánět, protože jsem nebyl schopný v ruce nic udržet. V neděli ráno mě to už přestalo bavit, došel jsem do včelína a do kleštiček si chytl jednu včelu. Byla zkřehlá, takže žádný problém. Držel jsem jí hezky za hlavičku a pomalu jí přiložil k bolavému lokti. Přesně na místo největší bolesti. Chvíli mi teda trvalo překonat pud sebezáchovy, ale nakonec se mi podařilo. Nechal jsem hezky napumpovat do ruky všechen jed a čekal. Netrvalo ani dvě minuty a ruka byla v pohodě. Tomu říkám léčba. Už se vůbec nedivím, že v Číně léčení včelími žihadly oficiálně uznávají.

Neděle skončila hezky. Táta musel dostat minimálně třicet žihadel. Já osobně jich schytal sedm. Původně jsem myslel, že jen čtyři, ale díky trochu umrtvené ruce na bolest po vlastnoručně aplikovaném žihadle jsem další dvě necítil. Jen jsem večer koukal, jak mi ruka narostla. Trvalo do dnešního rána, než konečně splaskla. Celkem nepříjemný pocit při ohýbání, ale alespoň krásně hřála. I posilku jsem kvůli ní musel vynechat. Opravdu se těším na další víkend, opět celý ve včelách…

Kdyby jen lidé tušili co všechno musí včelař podstoupit a udělat aby získal med. Určitě by nenadávali, že 120 Kč za kilo je moc.

Lehce o proběhlých akcích minulý týden – narozeniny a sklípek

Opravdu jen lehká zmínka, protože toho bylo tolik, že by se dalo napsat přímo několik příspěvků.

Ve středu odpoledne jsem se pokoušel spolužáky během jednoho cvičení přemluvit, ať se mnou jdou na víno před přednáškou. Nikomu se nechtělo, tak jsem i já přišel o chuť. Jenže mě pak Lukáš přemluvil a tak jsem s ním šel sednout. Já chtěl platit po první sklínce, ale on byl proti. Takže přednáška se nekonala a sklínky byly nakonec tři. Dojel jsem pak na byt a zrovna po dovaření jídla mi zavolal kamarád, že ke mně jede na vodnici a skleničku. To jsme dali a po osmé se přesunuli na oslavu kamarádových narozenin na koleje. Přišla mi takhle znějící sms: „Tak jak chlape…Decko 2xx! Je tady 5 slecen a ja se spolubydlicim…help“ Úžasné povzbuzení. Dorazili jsme a pili jednoho panáka za druhým. Podařilo se nám opít holky, které prý normálně nepijí a jsou šíleně slušné. Vím jen, že zábava byla hodně dobře rozjetá a pak už si moc nepamatuji. Jen jsem se ráno probral doma. Stav těla byl úžasný, jak kdyby moje hlava se žaludkem byla na diskotéce a tančili spolu rokenrol.

Než se mi podařilo vstát, byla pomalu jedna odpoledne. Jen oběd jsem vytvářel přes hodinu. Vždy jsem vstal, nakrájel trochu zeleniny a rychle zase lehl. Neměl jsem na to. Nakonec jsem si všechnu zeleninu vzal i s prkýnkem do postele a nakrájel jí tam. To samé jsem pak udělal i s plným talířem. Oběd v leže byl v pohodě. Hned po obědě do školy na cvičení, stejně se mi začátek cvičení nepodařilo stihnout. Po otevření dveří se na mě celá třída otočila a hodně lidí dostalo nehorázný výtlem. Moje vizáž byla asi k popukání, omžná už slyšelo pár historek o předešlém večeru. Pozitivní bylo, že při následujícím cvičení, návštěvě školního včelína, jsem nedostal ani jedno žihadlo. Většinou včely na lidí trochu vonící alkoholem šíleně útočí. Štěstí bylo na mé straně, nebo už jsem byl střízlivý. I když moje pocity byly určitě jiné než normální.

Odpoledne jsem dal ještě rychlou posilovnu a hned se jelo do slibovaného sklípku. To byla nehorázná akce. Romanův děda hned začal s přednáškou a po ní okamžitě s ochutnávkou z jeho archivu. Bylo nás tam devět a během první hodiny nám stihl obětovat deset lahví. Prvních sedm litrů. Musím říct, že o tak rychlém pití vína se mi nikdy nezdálo ani v nočních můrách. Normálně bychom tak rychle nepili, ale tempo určoval děda. Bylo na něm úplně vidět, jak je smutný, že pijeme pomalu. Já ale rychleji nemohl, ke konci u mě vždy stál a čekal než dopiji předchozí ochutnávané víno. Po dopití těch deseti lahví odešel a nechal nás tam samotné. U si jen pamatuji, že se hodně moc pilo, k tomu jedlo a hrozně povídalo. Myslím, že i trocha zpěvu byla. Mám to hodně slité. Jen vím, že se nám tam holky s klukama zajímavě spárovaly. Ha si vybrala bohužel špatně, Jar spadl do postele jak meteorit a hned chrápal. Pokud vím, šel jsem spát druhý a bylo něco okolo čtvrté ráno. Zbytek šel za světla.

Probudilo mě šílené chrápání. Tom vedle mě ležel, měl zavřenou pusu a jen nosem dělal přímo zemětřesení. Předtím říkal: „Kluci, musím vás varovat. Když se připiju, trochu si chrupnu.“ Prý trochu… Já se probral a jak jsem to slyšel, tak následoval můj půlhodinový hlasitý smích, jak kdybych byl zhulený, ten smích se nedal zastavit. Mi to připomnělo jednoho bývalého spolubydlícího z intru (Digiho) a mojí každodenní snahu o usnutí se špunty v uších. Nebyl jsem jediný koho chrápání probudilo. Dostali jsme potom česnečku a hned po ní se opět přineslo víno. S pitím se skončilo okolo dvanácté a jelo se domů. Já jel s kamarádem autobusem. Lidi z nás měli velkou srandu, každý kdo nás viděl se začal šíleně smát.

Ten kamarád, se kterým jsem jel autobusem, dostal přezdívku Cestovatel. Když se snažil ráno jít za námi spát, tak ve svém stavu zabloudil a spal na různých místech. Chvíli s Ha a Jar v posteli, dvakrát se snažil jít spát ke kamarádovi dědovi a babičce, kteří už vstávali a měli z něj šílenou srandu, ale nakonec se nějak dostal k nám. Prý potkal babičku a zeptal se jí: „Vy už jdete taky spát?“ a odpověď: „Ne, já už vstávám.“

Byly to náročné dva dny, ze kterých bylo léčení naštěstí v pohodě, protože jsem kompletní střízlivění prospal z pátku na sobotu. Všechny zážitky a suprové situace se mi jednoduše popsat nepodařilo a ani nepodaří. Pořád si vybavuji další a hned je zapomínám. Bohužel se mi opět povedlo pokazit mé předsevzetí. Mám v plánu pokusit se o něj znovu. Žádné opíjení do zapomnění a ne tak často…

Další semestr…

Ten čas před očima přímo letí. Poslední zkoušku třetího semestru si pamatuji jako včera a ona už byla před měsícem. Ani se mi tomu nechce věřit.

Čeká mě hodně krátký semestr, úplná rychlovka. Naštěstí jen 6 předmětů, ale baví mě jen 2. Zbytek podle mě zbytečný. Jsem nadšený z předmětu Dřevostavby, nedozvím se sice nic nového, ale konečně předmět přímo se týkající mého zaměření. Druhý nejoblíbenější předmět je Včelařství, v tomto semestru můj jediný volitelný a zatím vůbec nelituji a pochybuji, že budu. Už na první přednášce šílená sranda, pomalu dvě hodiny smíchu. Ten vyučující je prostě skvělý vypravěč.

Včelařství studuji, protože mě hodně láká se mu po škole věnovat na profesionálnější úrovni. Zázemí se mi doma pomalu dobudovává, takže si myslím, že nebude žádný problém. Nikdy dříve bych neřekl, že by se mě mohlo týkat něco jako zemědělství a teď v něm chci pracovat. Cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné…

Horký vosk v obličeji nedoporučuji

Po delší době opět doma. Z toho vyplývá, že se zapojuji do normálních prací v dílně a okolo domu. Po proleželé sobotě jsem se dneska ráno sebral a šel něco dělat. Bylo naplánované vyvařování včelího vosku. Pro ty co neví, naše rodina se docela ve velkém zabývá včelařením.

Jedná se o pohodovou práci, v jedné speciální vaně se vaří voda a do ní se sypou staré včelí plásty, ty se po rozvaření velkou naběračkou přendavají do odstředivky zahřívané párou a v té se vosk čistí. Z odstředivky již vytéká čistý vosk. Rozvaření vosku šlo parádně, hnaní páry do odstředivky taktéž, jen odstředivka sama blbla. Nemohla být neustále zapnutá a postupně do ní vosk přilévat. Musela se vždy naplnit a potom opatrně spouštět, vždy lehce zastrčit koncovku do zásuvky a okamžitě po znatelném roztočení vypnout. Jinak by horký vosk vystříkl a to by nebylo vůbec milé, protože se celá odstředivka musela držet aby neodskákala. To znamená obličej hned u roztočeného středu s možností vystříknutí.

Vše šlo naprosto bezproblémově. Táta nandaval vosk naběračkou, já topil, plnil starými plásty vřící vanu a do toho opatrně spouštěl odstřeďování. Táta ho vždy držel. Najednou přišel brácha a proč by nám chvilinku nepomohl. Nechali jsme ho to pustit. Jenže mu to krapet ujelo a… no neumíte si vůbec představit jaké to je mít vařící vosk přes půl obličeje a hlavy. Úplně první je šílený šok, nasledovaný bolestí, poté strach z popálené kůže a její sloupání. Až po těchto pocitech si člověk najednou uvědomí, že už to vůbec nebolí, jen má na obličeji slušnou vrstvu vosku a špatně se mu hýbe mimickými svaly. Pak už jsem si ten vosk jen došel ochladit do sněhu a pomalu se dal do jeho loupání. Po chvilce mi došlo, že bez zrcadla to nepůjde. U zrcadla docela velký šok, můj obličej vypadal hůř, než jsem si myslel a cítil. No, dosloupával jsem a šel zase dělat. Pročpak se nějak víc vzrušovat. Až večer ve sprše se mi podařilo doloupat poslední zbytky vosku z obočí, nešlo dolů moc dobrovolně. Naštěstí se mi nic nakonec nestalo, bude to bez následků. Jen mám podivný pocit v obličeji, ale ten přejde.

Nemůžu pochopit, že horký vosk si lidé v určitých situací užívají. Já mám k němu po tomto zážitku dost slušný odpor…