AUS – BBQ na Shelly Beach

Předminulý víkend byl krapet více o grilovaném mase. Možná ne jenom krapet. V pátek proběhlo dlouho naplánované barbeque na Shelly Beach. Což je malá útulná plážička hned vedle Manly Beach. Z Circual quay se na Manly jelo lodí, přibližně dvacet minut, a jeden směr stál 7 AUD. Nejdřív jsem z toho byl kyselý, že musím platit takovou pálku jen kvůli třem hodinám strávených grilováním, ale nakonec převážila spokojenost, že jsem jel a nevykašlal se na to. I přes horší počasí, silný vítr a zataženou oblohu, se akce povedla.

V přístavu se nás sešlo asi 16 a další lidé čekali u zastávky na druhé straně, na Manly. Celkově nás nakonec bylo 25. Před akcí se řeklo, ať si každý přinese vlastní jídlo a pití. Já si vzal láhev červeného a lehce nějakého jídla. Jenže většina lidí s sebou nic neměla a tak se udělala zastávka v supermarketu vedle Manly přístavu. A lidi opravdu nešetřili, zvlášť ty, pro které to byl poslední den ve škole. Což byl třeba Ubaldo, jeden super chlápek z Itálie. Takového masa jsem už dlouho neviděl. A aji klokan byl k dispozici.

Každopádně, po dalších 20 minutách chůze jsme byli na místě. Celou cestu nás otravoval protivný protivítr, takže jsem vyhlídky na zbytek odpoledne a večera neměl zrovna růžové, ale naštěstí jsem se naprosto mýlil. Z šíleně větrné otevřené Manly Beach se totiž přešlo po pobřeží na Shelly Beach, příjemně malou a útulnou pláž, hezky schovanou za útesem, takže závětří. A zábava začala. Všichni hned vyndali všechno jídlo a pití. Italové se spolu s pár lidmi z Asie nahrnuli ke grilu, Brazilci šli kopat do kulaté věci, Kolumbijci byli tak nějak všude, pár lidí vyrazilo do vody a já se s kelímkem vína pohyboval mezi grilem a místem s ostatním jídlem a povídal si s každým na koho se mi podařilo narazit. Takže pořád s někým. Na fotbal jsem nějak neměl náladu a na koupání mi osobně přišla zima. Veřejné grily jsou v Austrálii Elektrické, takže člověk jen přijde, krapet gril očistí, položí alobal, otočí knoflík a už může grilovat jako pominutý. Špatné to není, ale kam se to hrabe na dřevo.

A pak bylo konečně hotové první maso a všichni začali jíst. Já ovšem taky, i když ne moc, protože jsem byl už celkem najedený. Ale ochutnat klokana jsem si nemohl nechat ujít. Hrozně zajímavé maso. Strukturou bych ho přirovnal k srnčímu, ale krapet lehčí a tak nějak zvláštně aromatické. Podle Jeanette se prý jedná o nejdietnější maso, které je v Austrálii k dostání. Celkem bych to i věřil. Každopádně jsem na pláži strávil ještě pár hodin a pak se vydal domů. Chtěl jsem se totiž pořádně vyspat a oči mi už padaly únavou. Na zpáteční cestě povídání s jedním Italem. Zase další, který si Sydney zamiloval a hodlá se sem do roka vrátit. To se to žije, když má pouze turistická víza, nepracuje a jen si ten pobyt užívá…

A abych upřesnil první větu tohohle článku, tak i sobota byla pro mě překvapením. Když jsem se odpoledne vrátil domů z města a po chvilce si to namířil do kuchyně udělat večeři, tak mě odchytl Brian a že se prý mám k nim přidat na zahradě. Brian totiž slavil narozeniny a jeho oslava byla hlavně o jídle. Typická oslava Asiatů, vždy hromady jídla. Tož nenechal jsem se dlouho přemlouvat a šel tam. Takového jídla jsem už dlouho neviděl, všelijaké saláty, mušle, špízy a hromady, ale opravdu hromady, zajímavě naloženého masa. Masa tam museli mít minimálně 10 kg. A to tam pak ještě nějaké další maso lidi přinesli. No zase masakr. Tož poseděl jsem, najedl se, popřál jsem a pak se po anglicku vytratil. Na můj vkus moc lidí, které jsem neznal a většinou mezi sebou mluvili thajsky, takže také nic moc. Oslava pokračovala ještě dlouho. Druhý den mi Oskar říkal, že na ně sousedi zavolali policii. Nebylo to ani tak kvůli hluku, jako spíš, že byli z půlky roztahaní na ulici (taková ulička mezi domy, žádný provoz) a možná i kvůli kouři z grilu. No, prostě příjemné sousedské vztahy.

Jeden víkend, dva večery, po dlouhé době na mase a na dlouho zase utrum. Bylo mi po tom všem mase totiž nějak těžko. Tělo na něj přeci jenom není moc zvyklé a najednou takováhle bomba. Každopádně 30 km dlouhý běh v neděli pomohl a pak už mi bylo zase dobře. Ale jako užil jsem si to. 🙂

Pepa roste, barevná Jana a byl jsem při vaření za blázna a největšího nešiku

V pátek dopoledne mi Jani napsala: „po škole půjdu pro cvrcky, chces vzit hole nebo neco?“ Pepa jedl naposledy v pondělí, takže jasná odpověď, že hole určitě vzít může. Byl jsem připraven dát mu ho ještě ten den a pak by další krmení bylo třeba až za deset dní nebo tak. Pár dní předtím jsem jednou Janě říkal, že Pepa je ještě moc malý a může jenom holata myší. Jednou mi totiž doporučila zverimex kde měli holata mít, ale měli jenom veliký potkaní, takže zbytečná cesta. To jsem jí to říkal, alespoň je vidět, jak mě poslouchá… A co Jana nepřinese?! Malého potkana, kompletně osrstěný, zoubky vyrostlé, kdybych ho krmil a snažil se, v pohodě by přežil a vyrostl. No což, zkusil jsem ho Pepovi dát, ale ten o něj nejevil nejmenší zájem. Pepa šel zpět domů a hole do mrazáku, hezky schované na časy budoucí.

Kteréžto nastaly v sobotu, po obědě jsem se vrátil domů (odešel v pátek) a co nevidím. Pepa se svlékl! Tak proto neměl o hole zájem. Rozmražení a pokus číslo dvě. Nejdříve si ho vůbec nevšímal, ale stačilo s potkánkem párkrát zašramotit před Pepovo čumákem a okamžitě po něm vystartoval. Vůbec jsem nevěřil, že ho spořádá. Tělo holete bylo přibližně dvakrát větší než Pepovo hlava. Ale Pepík se nedal a po několikaminutovém boji měl potkana v sobě. Chtěl jsem sem dát fotku jak se láduje, ale bohužel se ty z mobilu nepovedly. Po uložení našeho jedlíka jsem přeměřil svléknutou kůži. Pepa měří přesně 44 cm. Je to můj milááášek…

V pátek večer konečně došlo na dodržení sázky ze strany Jany. Barvilo se. Nakonec ne na modro a ne pruhy, ale i tak dobrý. Barva tmavě červená a jen podbarvená půlka hlavy. Do poslední chvíle jsme nikdo nevěděl jak to dopadne. Já seděl, klábosil a pil víno, které jsem čas od času prokládal Martiny speciálními jednohubkami (mimochodem vynikající), Martina barvila a pila no a Janča, ta jen seděla, pila víno a byla už chudinka smířená úplně se vším. Viděl jsem jí to na očích. Přitom nevím proč. Barva se chytla dobře a Janča s novou vizáží vypadá úplně skvěle. Přesně jak jsem jí říkal celou dobu předtím. Sice nám to nikomu pořád nevěří, ale je to pravda!

Opět jsem vařil a chvílu si připadal jako naprostý blázen. Dělal jsem Janče k večeři míchaná vajíčka podle mé speciální receptury. Přidání různých dodatkových pochutin (cible, česnek apod.) v různém pořadí. Není to nejvíc pracný recept, ale ani nejmíň. Hezky jsem jí všechno naservíroval a co ona neudělala, vzala kečup, vajíčka jím zalila a jedla. No nenaštvalo by to? Mě trochu jo (asi na 3 sekundy), kdybych věděl, že to udělá, nedělal bych se s mým speci receptem a udělal bych normální míchaná vajíčka. Taky jsem jí to hezky řekl. Příště se budu hodně rozmýšlet jak jí vařit. Alespoň, že dneska si mnou uvařené Boloňské špagety dala bez kečupu. Poučila se, po mém výkladu ví, že když špagety, tak jedině s omáčkou. S kečupem je jí jen úplní společenští negramoti. V Itálii by za kečup na špagetách člověka ukamenovali. Nechci se chlubit, ale poslední dobou mi vaření celkem jde, ta Boloňská omáčka nebyla vůbec špatná, až skoro vynikající. Proto se nedochucovalo kečupem. Stejně jako pečeni minulý týden jsem jí dělal poprvé.

Z vaření míchaných vajíček jsem si odnesl jednu dost důležitou zkušenost. Při otvírání sklenice se sádlem, která nebyla nikdy předtím otevřená, dávat pozor nad čím se otevírání uskutečňuje. Sklenice totiž může vyklouznout a spadnou na to co je pod ní. Ze dvou připravených vajec mi přežilo jen jedno. A to rozbité se mi ještě stihlo pořádně pomstít. Rozprsklo a rozteklo se po celé lince a okolí. O tom, že nateklo do ingrediencí, ani nemluvit. A vajíčka nejdou moc dobře uklízet. Věřte mi. Vypadal jsem jako největší nešika, tolik chyb při tak jednoduchém jídle jsem neudělal ani nepamatuji. Připadal jsem si jako herec v komediální scénce s vařením, obecenstvo mi nechybělo (Janička se očividně hodně dobře bavila), všechno mi padalo z rukou, nepořádek po celé kuchyni a naštvanost nad vlastní nešikovností s následnými záchvaty smíchu a zlosti najednou. Opravdu chyběla jen nějaká ta opice na dokreslení atmosféry…

Wegett je doma, brzy bude i Pepa Škrtič a taky hóóódně pálivá jídla

Konečně měl bratříček cestu do Brna a přivezl mi s sebou několik věcí, o které jsem ho požádal. Jednou z nich byl můj sedací pytel Wegett, dále jsem chtěl terárko a nakonec chilli stromek.

Původně měl dorazit v pátek, s tím, že se na chvilku staví a pak pojede na svojí akci. Počítal jsem s tím. Týden dopředu mi napsal, že přijede až v sobotu a nakonec mi v sobotu přišla sms abych mu zítra poslal GPS souřadnice místa kam má dorazit. Krapet mě to naštvalo, ale stejně jsem trávil pomalu celý víkend doma s… Dorazil, dal mi chilli stromek v šíleném stavu, jedno malé terárium a nakonec pytel. Stromek prej zmrznul, že se snad zberká. Terárko malý, ale na první půlrok by mělo stačit a sedačka. O tý radši nemluvit. Úplně šíleně zašpiněná. Když jsem se ho zeptal proč, tak jen řekl, že jí museli přeciž ozkoušet. Ozkoušet klidně může, ale proč někde u ohně?!?! Trvalo mi skoro třičtvrtě hodiny z toho ten bordel dostat a stejně se mi to nepodařilo úplně. Zažranej je tam dost. A to není všechno, na zadní straně je hodně prodřený, skoro až dovnitř. No, ještě si s ním o tom promluvím.

A proč terárium a chilli stromek? Začnu teráriem, k chilli se totiž váže malá historka.

Se spolubydlícím jsme se rozhodli, že si pořídíme zvířátko. A jelikož se známe, nic o co se musí člověk nějak moc starat by nám nevydrželo. Proto po hodně krátkém rozhodování došlo ke shodě na hadovi. Bude to užovka červená (pro rejpaly a chytráky Elaphe guttata). Je totiž nejmíň náročná a podle všeho by nám měla přežít, tedy snad. Jméno už šlo samo, nejdřív bylo v plánu nějaké vznešené, ale nakonec zvítězila průraznost a snadná zapamatovatelnost – Pepa Škrtič. Tedy pokud to bude samec, jinak to ještě asi přehodnotíme. 😀

Teď co se váže k chilli papričkám za historku. Bylo nebylo jedno krá… heh to určitě, jasně že zase akce. Dokonce už jsem jí i zmínil. Kamarádovo narozeniny uprostřed léta, oslava 6. – 8. srpna. Byl na ní pozvaný i brácha. On to byl, všechno to začal. Zrovna v té době mu totiž začaly konečně plně plodit jeho chilli stromečky, které měl doma. Takže s sebou všude tahal igeliťák plný různých papriček a snažil se napálit každého koho potkal. U mě se mu to nepodařilo, protože jsem si s jednou jeho papričkou dřív udělal pizzu. Že jsem necítil na té pizze žádnou chuť je asi jasné. Dorazili jsme na akci a začali pít. Všechno skvělý, pohodička, začalo se grilovat a různě dělat maso na rožni. Co bratra nenapadlo, jelikož ty papričky jí skoro pořád, tak si s nimi začal přikořeňovat steaky. A tam to začalo, lidi to hned museli zkoušet. Začal Lukáš, i přes mé varování. Jenom s “Dej to sem, to přece nepálí!” do sebe hodil první, nic se nedělo (uběhly asi tři sekundy) a dal si ještě jednu. Dvě hezký žlutý chilli papričky, cca 3 – 5 cm dlouhé. Najednou se otočil, hodil do sebe pivo a úplně rudej v obličeji odběhl do domu něco s tím udělat. Za chviličku se vrátil, hodil do sebe na ex pivko a řekl, že se nám na to může vysrat. Pak začali zkoušet všichni, aji já si dal. Ještě s kamarádem se mi díky tomu podařilo sníst celý bochník chleba ani ne za minutu. Určitě světovej (Českej tutovně) rekord. 😀 A do toho hlášky typu: “Takhle jsem naposledy brečel, když jsem prvně viděl Titanik.” To člověk seděl, z očí mu tekly potoky a nešlo s tím nic udělat, ale vůbec. Aj pár holek jsem přemluvil na vyzkoušení, kamarádova přítelkyně mě od té doby nemá ráda ještě víc. Když se omrzí vodka s naloženou chilli papričkou, ještě stále zbývá samotná chilli paprička. 😉 Byl to potom srandovní víkend. Pokračování bylo nedávno ve Zlivi, jak sestřenka prohrála mojí oblíbenou sázku s rohlíkem. Bráchovi se podařilo jí přesvědčit, aby kousek papričky ochutnala. Už nám asi nikdy nebude věřit. 🙂 Tak mi to nedalo a konečně mám vlastní. Nejvíc se těším na mé oblíbené mexické fazole vařené s čerstvou chilli. To bude mňamka…