„Dělej, co miluješ; miluj, co děláš.“

Jeden z nejznámějších citátů, kterým se v dnešní době neustále lidé ohánějí. Podle mého za to může hlavně vliv východních filosofií. Přiznám se, že sám jsem tomuto citátu nevěřil ani za mák. Vždy mi totiž rodiče a vlastně všichni říkali, že zábava a práce se neslučuje a ten kdo má to štěstí, že dělá co ho vážně baví, patří mezi výjimky potvrzující pravidlo. Je to těžký život, když už od malička člověk žije s vědomím, že ho podle všeho jeho práce nebude bavit a bude do ní chodit s nechutí, jako většina lidí v dnešní společnosti.

Do oslavy mého čtvrtstoletí mi ani nepřišlo na mysl, že bych někdy mohl milovat a těšit se na každou minutu strávenou v práci. Do té doby jsem se stále hledal, každou chvíli pracoval někde jinde, cestoval, s nechutí dostudoval bakaláře v oboru, který mě ke konci víc než jenom nudil, pokusil se podnikat… Spousta se toho dá přečíst ve starých článcích zde na blogu, nemá cenu se o té době více rozepisovat. U podnikání se tedy s dovolením na pár vět zastavím. Jak se na mém blogu dá poznat, jsem dlouholetý vášnivý běžec a když mě v Austrálii napadlo, že bych si mohl po návratu otevřít běžecký obchod a ani po několika měsících mě to nepřešlo, dal jsem se s chutí do realizace. Obchody šly dobře dokud bylo zboží, jenže pak mi selhal jeden z nasmlouvaných distributorů, delší dobu neměl v republice zboží a mě už nebavilo čekat jak se situace vyvine. Dá se říci, že situace přišla jako na zavolanou, protože už mě delší dobu tento typ podnikání duševně nenaplňoval, i přes to, že se dají celkem lehce vydělat zajímavé peníze. Uvědomil jsem si, že peníze pro mě nejsou všechno…

Dal jsem si tu práci, trochu zahledal a zjistil, že slova v nadpisu jsou lehkou obměnou slov Carly Fioriny (Američanka narozená 1954 v Austinu v Texasu. Jako první dokázala, že i ženy mohou řídit největší světové firmy.), která řekla: „Miluj to, co děláš, nebo to nedělej… Vyber si něco, co zaujme tvé srdce stejně jako tvou mysl.

Na tu kratší verzi se mi podařilo narazit díky facebooku před necelým rokem a hned mi začala vrtat v hlavě. Každý den se mi ta slova x-krát zhmotňovala před očima a ne a ne je dostat pryč. Až si červík cestu našel a já začal přemýšlet kam dál se životem. Konečně ale vážně, už mě prostě přestaly bavit ty věčné začátky. Taky jsem chtěl být v něčem dobrý a časem i třeba patřit mezi nejlepší. Co čert nechtěl, odpověď se mi během pár dnů objevila na obrazovce počítače, jak taky jinak, když se člověk živý internetovým obchodem. reklama na rekvalifikační masérský kurz. Jelikož jsem o něm už přemýšlel před x lety, rozhodnutí bylo rychlé.

Hned první den kurzu mi došlo, že tohle je ono, tahle činnost mě vážně baví. A postupující čas, když nám lektoři ukazovali i spoustu technik navíc, které se běžně neučí, mi můj prvotní pocit jen utvrdil. Kurz zdárně zakončen ne úplně nejlehčí zkouškou a mohl jsem se vrhnout do masírování. Jelikož už jsem živnostenský list měl, nejednalo se o žádnou těžkou administrativu. Krásně se mi mobilní masírování doplňovalo s obchodem. Jenže problém byl, že obchod mi bral hodně energie a jenom mě zbytečně stresoval. Až jsem se prostě po necelém roce rozhodl ho zavřít úplně. To bylo v době, kdy se mi podařilo dostat místo maséra v jednom táborském hotelu. Nebylo to nejsnazší, člověk musel ukázat prakticky, že něco dovede, ale podařilo se. Já, masérské batole, jsem byl přijat do exkluzivního wellness náležejícímu k hotelu. Člověk by tomu ani nevěřil. Tam mi tedy rychle z očí spadly růžové brýle. Ono totiž masírování není žádná romantická práce, ale z velké většiny pěkná rasovina a dřina. Odmasírovat třeba osm hodinových masáží denně chce opravdu morál a výdrž. Taky hodně dobrou techniku, ale to bych už zahýbal moc do podrobností. Takové ty představy, že si člověk udělá kurz, otevře salon a pak už jenom chodí lidé, jsou vážně k smíchu a všem doporučuji na tento scénář zapomenout. Možná bude fungovat v nějaké vesničce, kde není žádná konkurence, ale ve městě vážně ne.

Při masírování se člověk musí neustále vzdělávat, zdokonalovat techniky, zjišťovat novinky a podobně, vlastně jako ve všech jiných oborech. Kdo nejde s dobou, má prostě smůlu. Dodělat si víc kurzů je samozřejmostí, ale zase jich podle mě člověk nemá mít moc. Jsem zastánce kvality a ne kvantity, proto mě lidé, kteří se chlubí co největším počtem dovedností přímo odrazují. A ovšem, vše stojí peníze. Když jsem dostal první výplatu, měl jsem co dělat udržet poker-face. Suma byla vážně směšná a sotva mi pokryla náklady spojené s cestami do práce. Ale vytrval jsem, protože mě prostě každá minuta práce bavila. Druhá výplata už lepší a ty další už úplně neuvěřitelné. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohl něčím, co mě baví a naplňuje mohl vydělat takové peníze. Dokonce i mí blízcí pochopili, že už jsem se našel a nesnaží se mě odradit. Celou dobu se totiž snažili a mysleli si, že se zase jedná jen o nějaký koníček, kterým zbytečně ztrácím čas. Ale já na jejich názory nedal, i přes to, že některé měsíce při kombinování masírování a obchodu s běžeckým zbožím pomalu nebyly peníze ani na jídlo, což byl největší argument lidí kolem mě. To je pak těžké nepřemýšlet o nějaké nudné práci, která člověka zajistí finančně. Vnitřně mi ale bylo jasné, že tohle je ono, že se mi konečně podařilo najít co mé srdce přesně chtělo.

A proč o tomhle všem takhle obšírně píši. Jen chci poukázat, že ti lidé, kteří člověka vychovali a nebo lidé, kteří za sebou mají třeba úspěšný život a myslí si, že na něj mají návod, nemusí mít vždycky pravdu. Na svém příkladu chci ukázat na to, že je možné z koníčka vybudovat slušnou kariéru. Jde jen o to překonat počáteční obtíže a vydržet. Když se tenčí finance a člověk se dlouhou dobu pohybuje na hraně, jedná se o nejtěžší chvilky, ale ta odměna po jejich překonání…

Na internetu je spousta motivačních videí i úžasně motivačních filmů z Hollywoodu, ale ani jedno z nich není nad osobní zkušenost. Prostě jsem musel napsat svůj příběh, který ovšem neustále pokračuje. Momentálně trávím v práci i přes 180 hodin měsíčně, ale ani jediné té hodiny nelituji. Každá chvilka strávená v práci mě neskutečně naplňuje a díky tomu jsem lepší a lepší. Přímo mě masírování díky tomu naplnění a zábavě nutí pracovat na 120%. A přiznejme si to, takového zaměstnance chce mít ve firmě každý zaměstnavatel. Někoho, kdo i přes to, že jede třeba šestou 12 hodinovou směnu za sebou, je schopný dodávat energii ostatním, protože on sám získává energii při své práci. To je podle mě pocit, který by měl člověk mít při všem, co dělá. Chodit z práce plný energie a ne totálně vyždímaný. Takhle se podle mě pozná, když člověk dělá, co miluje, a miluje, co dělá. Každý takovou práci může mít, protože každého baví něco jiného…

Videa Ralpha Smarta na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=DMvw18Gi5Q4 a skvělý film s Willem Smithem o cestě za životním snem: http://www.csfd.cz/film/221903-stesti-na-dosah/.

Malá úvaha nad tetováním

Proč o tom vůbec píšu? Asi proto, že ho sám mám a stále mě nepřestává fascinovat. Proč by si člověk vůbec dobrovolně nechal “zohyzdit” tělo do konce života? Původní význam byl náboženský, ale dnes?

Jednou jsem někde četl, jak začaly tzv. “nadprdeláče”. Na začátku 20. století se tak nechali tetovat prostitutky v Americe, aby byly snadno rozeznatelné na ulici pro zákazníky a aby nedocházelo k omylům. Po chvilce se to začalo líbit i bohatým paničkám a původní smysl ztratil význam. A už to bylo opět jen estetické. Nevím jestli je to pravda, ale věřím tomu. Když tak mě vyveďte z omylu. Rád se nechám poučit.

Nedávno jsem vedl na tohle téma pár dlouhých debat s jednou kamarádkou. Zjistil jsem totiž, že se chce nechat v blízké budoucnosti tetovat. Má to opravdu hodně dobře promyšlené, asi proto, že to má v plánu už dlouhou dobu. Konkrétní důvod jsem z ní ale neostal. Prostě se jí to líbí a sedí to k jejímu stylu života. Vlastně jedno odůvodnění má, ne že by to tak přímo řekla, ale pochopil jsem to tak. Chce se tímto jedinečným způsobem vyjádřit. Trochu jejího vnitřního světa vyndat na povrch. V tom s ní souhlasím. Volnomyšlenkářka jako já. 🙂 Hlavní je, že nad tím ani trochu nepochybuje a ví, že to chce. Jakmile totiž člověk byť i jen na chvilku zapochybuje, ať se na to radši vykašle. Není to pro něj.

Nejčastější otázka lidí je “Proč ses proboha nechal tetovat?” a také “Co tě k tomu vedlo?” Každý koho znám a má tetování vždycky odpovídá, že se nechal tetovat hlavně kvůli sobě a nebo jen ze svých vlastních důvodů, nebo že se mu to prostě líbí. Nejzajímavější je, že lidé si v tomhle lžou sami sobě. Důvod, že to dělají jen pro sebe je prostě kravina. Nikdo nikdy takovouhle věc neudělá jen čistě pro sebe nebo z osobních důvodů. Tetování se dělá hlavně kvůli okolí, člověk se chce buď něčím hodně zvýraznit nebo naopak potřebuje zapadnout. A to je vše, v dnešní době v tom jednoduše žádný hlubší smysl najít nejde. Povídal jsem si o tom s jedním tatérem a ten byl úplně stejného názoru. Ještě prý netetoval člověka, který by to dělal jen čistě pro sebe. Vždy tam je nějaký důvod…

Já sám neznám přesně důvod svého tetování. Jedno vím ale jistě, vždycky jsem ho chtěl a líbilo se mi. Osobně jsem si motiv a místo promýšlel několik let. Mám okolo ramene obtočeného hada. Je to mé znamení v čínském zvěrokruhu, to zaprvé. A zadruhé, hodně na mě sedí vlastnosti toho konkrétního druhu, co tam mám. Jinak jsem se asi chtěl ještě více vyjádřit lidem kolem sebe a taky tam bude trocha ješitnosti. Ale další tetování budou, to je jisté.

Proč zrovna pátek?

Včerejší páteční večer se mi zase po dlouhé době podařilo strávit osamoceně. Ono taky nic moc jiného dělat nejde, když se člověk nedávno přestěhoval a nikoho ve svém novém bydlišti nezná. Nějak jsem neměl náladu někam vyrazit sám se snahou o seznámení s novými lidmi. Tudíž jsem měl zase celý večer jen na svoje myšlenky…a filmy. Myšlenky úřadovaly v krátkých přestávkách mezi promítáním.

Hlavní věc, o které jsem přemýšlel bylo: Proč je za „akční“ večer všeobecně považován zrovna pátek? Co si pamatuji, tak akce s kamarády byly vždy naplánované na pátky a nebo se prostě každý pátek někam zašlo.

Jednotlivé důvody spolu nesouvísí a jsou seřazeny tak, jak mě napadly. Ty důvody, na které jsem přišel.:

  1. O víkendu nemá většina lidí žádné povinnosti a tudíž se dá celý den po propařené noci strávit léčením.
  2. Vždy v pátek přijedou všichni ze škol domů a je to vlastně jediný večer, kdy se s nimi může člověk sejít.
  3. Bereme to jako takovou malou oslavu nadcházejících dvou dnů volna.
  4. Zvykli jsme si na to a přijde nám to jako normální trávení pátečního večera. Pátek je bez toho o ničem.
  5. Je to v něčem jiné než v ostatní dny.
  6. Někdo nás na to prostě naučil nebo jsme to viděli u jiných a postupem času je pátek bez posezení o ničem.

Osobně mi je úplně jedno kdy jdu s někým posedět, ale kouzlo pátku na mě taky působí. Díky němu mi každý pátek strávený o samotě doma připadá jako ztracený. Nejhorší je, že se z tohoto nátlaku společnosti jde jen těžko vymanit, je to prakticky nemožné. A proto mi ten včerejší večer přijde jako ztracený, tedy ne přímo, ale něco ve mně hlodá, i když jsem se doma celkem bavil…

Pokud přijdete ještě na nějaký důvod, můžete ho napsat do komentářů.