Svěřit se nebo ne?

Všude možně na běžeckých blozích člověk čte, jak všichni tvrdě trénují na maratony, mají vysněné časy a šíleně se řeší každá blbost. Nejvíce známou blogerkou v tomto ohledu je asi poslední dobou Barborka. Veřejně píše na běhej.com články o tom, že by chtěla splnit maratonský limit pro olympiádu v Riu 2016. Tvrdě trénuje, má trenéra, sponzory a hromadu chutě do běhání. Co ale po x měsíční snaze chybí? Výsledky. Její časy se prakticky na všech distancích skoro nezlepšily. Skoro by se dalo říci, že někde v tréninku je chyba. A jelikož její seriál článků na běhej.com pokračuje, dostává od tamních uživatelů pořádně zabrat. Nebudeme si nic nalhávat, její cíl je asi opravdu moc velké sousto, ale snaha se cení. Já Báře fandím, jsem realista, ale fandím. Musela by sice ještě moc zabrat aby limit splnila, ale kdo ví co se stane, že?

Sám vím, jaké to je říci dopředu na běhej.com svůj cíl pro určitý závod. Udělal jsem to před Benešovem a co následovalo mě malinko překvapilo. Takovou sprchu jsem už dlouho nedostal. Dokonce i od lidí, kteří nikdy žádný maraton neběželi. To se to od stolu kritizuje něčí výkon, když tam ten člověk nebyl, nebyl v kůži toho kritizovaného a netušil co se stalo, proč to nevyšlo. Neprožil si prostě všechny ty detaily.

Na názoru té většiny anonymů na běhej.com mi opravdu nezáleží. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Dalo by se říci, že mě to v určité věci posunulo, v jiné zase lehce utvrdilo. Nejvíc asi hláška méně o výkonech mluvit a prostě je dokázat. Jenže tohle funguje dost jednostranně. Pokud se člověk nikde nezmíní o vysněném cíli, není pak o čem debatovat. Hlavně když ví, na co má natrénováno a jak tvrdé tréninky podstupuje. Prostě se pak zaběhne závod za nějaký čas a hotovo šmitec. Maraton se sice nepovedl, ale o dva týdny později jsem si vše vybral zpět i s úroky na půlmaratonu ve Velešíně. Ten mi hlavně potvrdil, že má cesta je správná.

Zajímavé je, že po povedeném Velešínu bylo celkem ticho po pěšině. Pár uživatelů mi poblahopřálo a to bylo všechno. Nejde mi o uznání, jen je někdy na fóru vidět šílený nepoměr. Když se nějaký začátečník zlepší na desítce z 55 na 48 minut, to je velké haló. Jako by se to nedalo u začátečníků očekávat… Jenže když se někdo, kdo se na fóru pohybuje už roky a trénuje jak blázen, zlepší na osobáku o několik tvrdě vydřených minut, nikoho to moc nezajímá, protože se to dalo přece čekat. Ten člověk trénuje mnoho hodin a tak ty výsledky musí mít. Jedním slovem – populismus. Jak lze vidět, Češi jsou prostě jasní, jakmile vidí, že si do někoho můžou rýpnout, tak to udělají. Ale jakmile by měli někoho pochválit, dodat mu sebevědomí nebo se omluvit za nepříjemné poznámky z dřívějška, raději mlčí a nekomentují. Čest výjimkám.

Podle mě si větší uznání zaslouží ti dlouholetí vytrvalci, kteří jsou třeba svými časy blízko svých maxim a stále se je snaží posouvat, než běžci, kteří ani zdaleka netuší, kde leží jejich limity. U obou totiž stojí úplně jiné úsilí, čas v tréninku a bolest ty hranice posunout.

Nejvíc mě vždy pobaví, když někdo někoho hodnotí podle kalkulaček předpokládaných výkonů z kratších vzdáleností. Mě taky říkali, že se svou desítkou nemám šanci zaběhnout maraton pod tři hodiny nebo půlmaraton pod hodinu dvacet. Jenže tihle hodnotitelé si neuvědomují, že ten čas na desítku může být u toho kterého běžce (například u mě) třeba rok nebo dva roky stará záležitost a prostě desítky v závodech neběhá. To ale nikoho nezajímá a hned se podle toho chystá hodnotit. Párkrát tak hodnotili mě a častokrát i výše uvedenou Báru. Nejlepší je, že tyhle kalkulačky berou v potaz pouze dřívější výkony. Už se do nich nemůže doplnit, co by bylo, kdyby se v den závodu všechno povedlo od spánku po pocity při běhu. To pak člověk třeba běží závod o 20 vteřin na kilometr rychleji, než si myslel, že by byl schopný, a přijde mu to navíc úplně stejně lehké jako nedělní výklus. Také se mi několikrát díky skvělému dni podařilo zmíněné kalkulačky výkonů předběhnout o x minut oproti jejich tipům.

Takže lidi, až budete chtít příště hodnotit něčí výkon a třeba si ho dobírat při neúspěchu, rozmyslete si to. Pokud jste nebyli v jeho kůži, nevíte co se stalo. Sice řekl dopředu, co chtěl dokázat, ale že se mu to nepovedlo ještě neznamená neúspěch. Prostě nevyšel den a podaří se příště. Už svěřit se dopředu s vysněným výsledkem chce ohromnou odvahu, které většina lidí není schopná. Osobně si myslím, že třeba Bára by se někdy mohla dostat k maratonskému času 2h50m. Pokud se dostane níže, třeba až k limitu na olympiádu, bude mít můj obdiv. Je před ní ale ještě hodně dřiny. A co se týká mě, netuším k jakému času bych se mohl na maratonu někdy dostat. V blízké budoucnosti pokukuji po 2h48m, v delším časovém horizontu po 2h39m. Je to silné prohlášení? Možná. Ale nebojím se svůj cíl říct veřejně. Sice si jedu Firenze marathon na konci měsíce čistě užít, ale pokud padne první zmíněná meta, bylo by to úžasné. Podle mě je lepší svěřit se se svým cílem veřejně, ať už má vyjít nebo nemá. Člověk ho pak může sdílet s více lidmi. A nesmíme zapomenout na to hlavní – každý v cíli (maratonu) je vítěz.

Hejt o běhu a trochu víc

10171917_788494767850651_1140351262435591135_nJenom lehce zareaguji na Zbyňův hejt. Prostě musím, když už zareagovala i Jíťa (odkaz). Vyjádřím několik svých názorů a i lehce zahejtuji. Proč taky ne, dnes je moderní hejtovat na vše.

Všeho všudy se Zbyňkem souhlasím. Až na to, že já mezi běžci rozlišuji tedy trochu víc. Taky mi vadí, že se vyrojilo tolik nových blogů, kde se píše o každém kroku těchto Sluníčkových běžců, jak je Zbyněk pojmenoval, ale zase je pravda, že nás je nikdo nenutí číst. Tolik k tématu jejich blogů. K tématu běžců. Již dříve jsem svůj názor napsal na Běhej.com v diskuzi, kterou založil Maraton3r (tamní uživatel, už má změněný nick). Zasvěcení vědí, byla to sranda číst ty sci-fi v jeho vlákně. A kdo je tedy podle mě běžec? Je to každý, kdo je schopný několikrát týdně trénovat za každého počasí, je jedno jestli třikrát nebo dvacetkrát, ale dává do toho vše a připravuje se po celý rok. Nejsou to pro mě běžci, kteří si obují boty jenom několikrát do roka na závod a pár dní před ním, jinak ani neví, že je doma mají. Co to jako je několikrát do roka si obout boty a říkat o sobě, že jsem běžec? Lidi, máte soudnost?! Úplně to shazuje všechny ty ostatní, kteří běhu dávají skoro hromady času, nevěnují pozornost počasí, nemocem, hlídají si jídelníček, vyhýbají se alkoholu, odpírají si všemožné radosti a to vše je z lásky k jejich sportu. Vůbec nejde o tempo jakým ti běžci trénují, ať si klidně běží tempem kolem 8 minut na kilometr, jde prostě o tu výdrž v tréninku a potom o snahu prodat vše na nějakém závodě. Tohle je podle mě definice běžce/sportovce. A nemluvím zde o začátečnících, všichni jsme začínali stejně. Mluvím o těch, kteří u sportu vydrželi nebo alespoň říkají, že sportují dlouho.

Co mi dále vadí? Vadí mi, že spousta běžců nemá soudnost. Jak to myslím? Jde mi hlavně o závody. Vezměte si můj pohled. Celý rok tvrdě trénuji, makám na sobě, pomalu cedím krev při tréninku tempa a intervalů a potom tohle vše chci prodat na nějakém závodě. Jenže co se nestane, na závodě si přede mě stoupne někdo jiný, kdo na první pohled vypadá jako úplně jiná výkonnostní třída, tak ho tam nechám a jsem rozhodnut si na něj dávat pozor. Jaké je pak ale mé překvapení, když mi po startovním výstřelu překáží a já musím investovat energii do jeho oběhnutí, někdy člověk musí použít i lokty a to je o hodně víc energie. Přiznám se, že se mi tohle více stávalo dříve, teď už vím do čeho jdu a taky lépe odhaduji soupeře. Ještě více je tahle nesoudnost vidět například na PIMu. Hned za elitními běžci stojí štafetáři. Dost často se jedná o „běžce“ z předcházejícího odstavce a nebo lidi, kteří umí desítku za 45. Jenže oni si neuvědomují, že lidé hned za nimi běhají maraton pod a kolem 3 hodin startují o hodně rychleji a ti se pak nimi musí prodírat. U maratonu se jedná o extrémní ztrátu energie, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Lidi, buďte soudní a naučte se startovat z pozic, na které máte. Oni pak ti milí běžci, kterým překážíte, najednou vůbec nejsou milí.

Tolik omílané téma zdravení během běhu. K němu nejde moc co napsat. Lidé prostě nekoukají, mají sluchátka v uších, hlavu skloněnou a nic je nezajímá. Můžu se uzdravit a stejně nic. A když už mě vidí, tak na mě koukají jako na někoho z vesmíru. Co si to vůbec dovoluji? Nějaký spratek a bude na mě mávat a ještě se u toho blbě smát. Jo, prostě to jsem já. Ale abych jenom nehanil, někdy také sám nezdravím. A kdy? Když trénuji fartleky nebo tempo blízké závodnímu. Stíhám vnímat maximálně svůj dech, své tělo, cestu, auta a psy. Na ty se zaměřuji, ale to asi každý běžec chápe. Třeba páníčky už vůbec nevnímám a už vůbec ne jejich obličeje. A ani nestíhám zdravit. Omluva všem, které prostě nepozdravím, ne vždy na to mám mozkové kapacity a nebo si všimnu. Možná to má spousta běžců podobné. Tím by se pak vysvětlovalo nezdravení ostatních. Ale moc tomu nevěřím. Snad poznám na výrazu jestli někdo proti mně běží na krev nebo ne. Zas tak dobří herci nikdo nejsme.

Trochu jsem ten hejt protáhl a možná je z něj nakonec úvaha, ale je mi to jedno. Za vším zde napsaném si stojím a rád si o problému popovídám i někdy osobně.

„Dělej, co miluješ; miluj, co děláš.“

Jeden z nejznámějších citátů, kterým se v dnešní době neustále lidé ohánějí. Podle mého za to může hlavně vliv východních filosofií. Přiznám se, že sám jsem tomuto citátu nevěřil ani za mák. Vždy mi totiž rodiče a vlastně všichni říkali, že zábava a práce se neslučuje a ten kdo má to štěstí, že dělá co ho vážně baví, patří mezi výjimky potvrzující pravidlo. Je to těžký život, když už od malička člověk žije s vědomím, že ho podle všeho jeho práce nebude bavit a bude do ní chodit s nechutí, jako většina lidí v dnešní společnosti.

Do oslavy mého čtvrtstoletí mi ani nepřišlo na mysl, že bych někdy mohl milovat a těšit se na každou minutu strávenou v práci. Do té doby jsem se stále hledal, každou chvíli pracoval někde jinde, cestoval, s nechutí dostudoval bakaláře v oboru, který mě ke konci víc než jenom nudil, pokusil se podnikat… Spousta se toho dá přečíst ve starých článcích zde na blogu, nemá cenu se o té době více rozepisovat. U podnikání se tedy s dovolením na pár vět zastavím. Jak se na mém blogu dá poznat, jsem dlouholetý vášnivý běžec a když mě v Austrálii napadlo, že bych si mohl po návratu otevřít běžecký obchod a ani po několika měsících mě to nepřešlo, dal jsem se s chutí do realizace. Obchody šly dobře dokud bylo zboží, jenže pak mi selhal jeden z nasmlouvaných distributorů, delší dobu neměl v republice zboží a mě už nebavilo čekat jak se situace vyvine. Dá se říci, že situace přišla jako na zavolanou, protože už mě delší dobu tento typ podnikání duševně nenaplňoval, i přes to, že se dají celkem lehce vydělat zajímavé peníze. Uvědomil jsem si, že peníze pro mě nejsou všechno…

Dal jsem si tu práci, trochu zahledal a zjistil, že slova v nadpisu jsou lehkou obměnou slov Carly Fioriny (Američanka narozená 1954 v Austinu v Texasu. Jako první dokázala, že i ženy mohou řídit největší světové firmy.), která řekla: „Miluj to, co děláš, nebo to nedělej… Vyber si něco, co zaujme tvé srdce stejně jako tvou mysl.

Na tu kratší verzi se mi podařilo narazit díky facebooku před necelým rokem a hned mi začala vrtat v hlavě. Každý den se mi ta slova x-krát zhmotňovala před očima a ne a ne je dostat pryč. Až si červík cestu našel a já začal přemýšlet kam dál se životem. Konečně ale vážně, už mě prostě přestaly bavit ty věčné začátky. Taky jsem chtěl být v něčem dobrý a časem i třeba patřit mezi nejlepší. Co čert nechtěl, odpověď se mi během pár dnů objevila na obrazovce počítače, jak taky jinak, když se člověk živý internetovým obchodem. reklama na rekvalifikační masérský kurz. Jelikož jsem o něm už přemýšlel před x lety, rozhodnutí bylo rychlé.

Hned první den kurzu mi došlo, že tohle je ono, tahle činnost mě vážně baví. A postupující čas, když nám lektoři ukazovali i spoustu technik navíc, které se běžně neučí, mi můj prvotní pocit jen utvrdil. Kurz zdárně zakončen ne úplně nejlehčí zkouškou a mohl jsem se vrhnout do masírování. Jelikož už jsem živnostenský list měl, nejednalo se o žádnou těžkou administrativu. Krásně se mi mobilní masírování doplňovalo s obchodem. Jenže problém byl, že obchod mi bral hodně energie a jenom mě zbytečně stresoval. Až jsem se prostě po necelém roce rozhodl ho zavřít úplně. To bylo v době, kdy se mi podařilo dostat místo maséra v jednom táborském hotelu. Nebylo to nejsnazší, člověk musel ukázat prakticky, že něco dovede, ale podařilo se. Já, masérské batole, jsem byl přijat do exkluzivního wellness náležejícímu k hotelu. Člověk by tomu ani nevěřil. Tam mi tedy rychle z očí spadly růžové brýle. Ono totiž masírování není žádná romantická práce, ale z velké většiny pěkná rasovina a dřina. Odmasírovat třeba osm hodinových masáží denně chce opravdu morál a výdrž. Taky hodně dobrou techniku, ale to bych už zahýbal moc do podrobností. Takové ty představy, že si člověk udělá kurz, otevře salon a pak už jenom chodí lidé, jsou vážně k smíchu a všem doporučuji na tento scénář zapomenout. Možná bude fungovat v nějaké vesničce, kde není žádná konkurence, ale ve městě vážně ne.

Při masírování se člověk musí neustále vzdělávat, zdokonalovat techniky, zjišťovat novinky a podobně, vlastně jako ve všech jiných oborech. Kdo nejde s dobou, má prostě smůlu. Dodělat si víc kurzů je samozřejmostí, ale zase jich podle mě člověk nemá mít moc. Jsem zastánce kvality a ne kvantity, proto mě lidé, kteří se chlubí co největším počtem dovedností přímo odrazují. A ovšem, vše stojí peníze. Když jsem dostal první výplatu, měl jsem co dělat udržet poker-face. Suma byla vážně směšná a sotva mi pokryla náklady spojené s cestami do práce. Ale vytrval jsem, protože mě prostě každá minuta práce bavila. Druhá výplata už lepší a ty další už úplně neuvěřitelné. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohl něčím, co mě baví a naplňuje mohl vydělat takové peníze. Dokonce i mí blízcí pochopili, že už jsem se našel a nesnaží se mě odradit. Celou dobu se totiž snažili a mysleli si, že se zase jedná jen o nějaký koníček, kterým zbytečně ztrácím čas. Ale já na jejich názory nedal, i přes to, že některé měsíce při kombinování masírování a obchodu s běžeckým zbožím pomalu nebyly peníze ani na jídlo, což byl největší argument lidí kolem mě. To je pak těžké nepřemýšlet o nějaké nudné práci, která člověka zajistí finančně. Vnitřně mi ale bylo jasné, že tohle je ono, že se mi konečně podařilo najít co mé srdce přesně chtělo.

A proč o tomhle všem takhle obšírně píši. Jen chci poukázat, že ti lidé, kteří člověka vychovali a nebo lidé, kteří za sebou mají třeba úspěšný život a myslí si, že na něj mají návod, nemusí mít vždycky pravdu. Na svém příkladu chci ukázat na to, že je možné z koníčka vybudovat slušnou kariéru. Jde jen o to překonat počáteční obtíže a vydržet. Když se tenčí finance a člověk se dlouhou dobu pohybuje na hraně, jedná se o nejtěžší chvilky, ale ta odměna po jejich překonání…

Na internetu je spousta motivačních videí i úžasně motivačních filmů z Hollywoodu, ale ani jedno z nich není nad osobní zkušenost. Prostě jsem musel napsat svůj příběh, který ovšem neustále pokračuje. Momentálně trávím v práci i přes 180 hodin měsíčně, ale ani jediné té hodiny nelituji. Každá chvilka strávená v práci mě neskutečně naplňuje a díky tomu jsem lepší a lepší. Přímo mě masírování díky tomu naplnění a zábavě nutí pracovat na 120%. A přiznejme si to, takového zaměstnance chce mít ve firmě každý zaměstnavatel. Někoho, kdo i přes to, že jede třeba šestou 12 hodinovou směnu za sebou, je schopný dodávat energii ostatním, protože on sám získává energii při své práci. To je podle mě pocit, který by měl člověk mít při všem, co dělá. Chodit z práce plný energie a ne totálně vyždímaný. Takhle se podle mě pozná, když člověk dělá, co miluje, a miluje, co dělá. Každý takovou práci může mít, protože každého baví něco jiného…

Videa Ralpha Smarta na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=DMvw18Gi5Q4 a skvělý film s Willem Smithem o cestě za životním snem: http://www.csfd.cz/film/221903-stesti-na-dosah/.

Malá úvaha nad tetováním

Proč o tom vůbec píšu? Asi proto, že ho sám mám a stále mě nepřestává fascinovat. Proč by si člověk vůbec dobrovolně nechal “zohyzdit” tělo do konce života? Původní význam byl náboženský, ale dnes?

Jednou jsem někde četl, jak začaly tzv. “nadprdeláče”. Na začátku 20. století se tak nechali tetovat prostitutky v Americe, aby byly snadno rozeznatelné na ulici pro zákazníky a aby nedocházelo k omylům. Po chvilce se to začalo líbit i bohatým paničkám a původní smysl ztratil význam. A už to bylo opět jen estetické. Nevím jestli je to pravda, ale věřím tomu. Když tak mě vyveďte z omylu. Rád se nechám poučit.

Nedávno jsem vedl na tohle téma pár dlouhých debat s jednou kamarádkou. Zjistil jsem totiž, že se chce nechat v blízké budoucnosti tetovat. Má to opravdu hodně dobře promyšlené, asi proto, že to má v plánu už dlouhou dobu. Konkrétní důvod jsem z ní ale neostal. Prostě se jí to líbí a sedí to k jejímu stylu života. Vlastně jedno odůvodnění má, ne že by to tak přímo řekla, ale pochopil jsem to tak. Chce se tímto jedinečným způsobem vyjádřit. Trochu jejího vnitřního světa vyndat na povrch. V tom s ní souhlasím. Volnomyšlenkářka jako já. 🙂 Hlavní je, že nad tím ani trochu nepochybuje a ví, že to chce. Jakmile totiž člověk byť i jen na chvilku zapochybuje, ať se na to radši vykašle. Není to pro něj.

Nejčastější otázka lidí je “Proč ses proboha nechal tetovat?” a také “Co tě k tomu vedlo?” Každý koho znám a má tetování vždycky odpovídá, že se nechal tetovat hlavně kvůli sobě a nebo jen ze svých vlastních důvodů, nebo že se mu to prostě líbí. Nejzajímavější je, že lidé si v tomhle lžou sami sobě. Důvod, že to dělají jen pro sebe je prostě kravina. Nikdo nikdy takovouhle věc neudělá jen čistě pro sebe nebo z osobních důvodů. Tetování se dělá hlavně kvůli okolí, člověk se chce buď něčím hodně zvýraznit nebo naopak potřebuje zapadnout. A to je vše, v dnešní době v tom jednoduše žádný hlubší smysl najít nejde. Povídal jsem si o tom s jedním tatérem a ten byl úplně stejného názoru. Ještě prý netetoval člověka, který by to dělal jen čistě pro sebe. Vždy tam je nějaký důvod…

Já sám neznám přesně důvod svého tetování. Jedno vím ale jistě, vždycky jsem ho chtěl a líbilo se mi. Osobně jsem si motiv a místo promýšlel několik let. Mám okolo ramene obtočeného hada. Je to mé znamení v čínském zvěrokruhu, to zaprvé. A zadruhé, hodně na mě sedí vlastnosti toho konkrétního druhu, co tam mám. Jinak jsem se asi chtěl ještě více vyjádřit lidem kolem sebe a taky tam bude trocha ješitnosti. Ale další tetování budou, to je jisté.

Proč zrovna pátek?

Včerejší páteční večer se mi zase po dlouhé době podařilo strávit osamoceně. Ono taky nic moc jiného dělat nejde, když se člověk nedávno přestěhoval a nikoho ve svém novém bydlišti nezná. Nějak jsem neměl náladu někam vyrazit sám se snahou o seznámení s novými lidmi. Tudíž jsem měl zase celý večer jen na svoje myšlenky…a filmy. Myšlenky úřadovaly v krátkých přestávkách mezi promítáním.

Hlavní věc, o které jsem přemýšlel bylo: Proč je za „akční“ večer všeobecně považován zrovna pátek? Co si pamatuji, tak akce s kamarády byly vždy naplánované na pátky a nebo se prostě každý pátek někam zašlo.

Jednotlivé důvody spolu nesouvísí a jsou seřazeny tak, jak mě napadly. Ty důvody, na které jsem přišel.:

  1. O víkendu nemá většina lidí žádné povinnosti a tudíž se dá celý den po propařené noci strávit léčením.
  2. Vždy v pátek přijedou všichni ze škol domů a je to vlastně jediný večer, kdy se s nimi může člověk sejít.
  3. Bereme to jako takovou malou oslavu nadcházejících dvou dnů volna.
  4. Zvykli jsme si na to a přijde nám to jako normální trávení pátečního večera. Pátek je bez toho o ničem.
  5. Je to v něčem jiné než v ostatní dny.
  6. Někdo nás na to prostě naučil nebo jsme to viděli u jiných a postupem času je pátek bez posezení o ničem.

Osobně mi je úplně jedno kdy jdu s někým posedět, ale kouzlo pátku na mě taky působí. Díky němu mi každý pátek strávený o samotě doma připadá jako ztracený. Nejhorší je, že se z tohoto nátlaku společnosti jde jen těžko vymanit, je to prakticky nemožné. A proto mi ten včerejší večer přijde jako ztracený, tedy ne přímo, ale něco ve mně hlodá, i když jsem se doma celkem bavil…

Pokud přijdete ještě na nějaký důvod, můžete ho napsat do komentářů.