Běháš nebo utíkáš?

Již více než rok se má aktivita na blogu rovnala nule. Přes rok nepřidán žádný článek ani stupidní fotka. Takový skandál! Spousta lidí si určitě myslela, že jsem s blogem skončil… ale nic není dál od pravdy. Jen jsem si dal dlouhou pauzu. Jak od psaní (snadné a lehké vyjádření na Instagramu mě na chvíli pohltilo), tak i od běhání.

Postupně se mi v hlavě utřídily myšlenky a já s odstupem potřebuji přenést obsah své hlavy do textu a ventilovat ho. Třeba mé myšlenky v textové podobě někomu pomůžou. Více než roční pauza od běhání (čistě bez běhu pouze pár měsíců) mi ujasnila priority a hlouběji jsem se mohl nad mým běháním zamyslet.

Dokonce i někdo jako já, naprostý šílenec do běhu, někdo kdo si bez běhu vůbec nedovedl představit život, totální závislák, který během žil 24 hodin denně 7 ní v týdnu, se dokáže vyléčit a opět normálně žít. A běh si zase užívat jako naprosto normální smrtelník. Bez ambicí, prostě jen tak, pro radost.

Zamyšlení napomohl i e-mail od jedné čtenářky mého blogu. V lednu mi od ní přišel e-mail a já na něj zapomněl odpovědět. Za to se omlouvám, ale v zapomnění nezapadl. Dost často mi jeho obsah vytanul před očima. Paní K. psala jak se v pokročilejším věku dostala k běhu, v čem jí pomohl a jak jí postupně pohltil. Začala během žít a postupně to došlo tak daleko, že nejít běhat byl přímo hřích. Přeběhávala nachlazení, chřipky, záněty okostice a další problémy. Všichni běžci nakonec nemoci přeběhávají a nebo se na tréninkovou trasu vracejí zbytečně brzy v době, kdy by tělo ještě potřebovalo po nemoci odpočívat. Když se k tomu přičte stres spojený s prací a jinými problémy, je až s podivem, že se naše těla nesesypou dřív. Paní K. postupně také musela pro různé zdravotní peripetie přestat běhat.

Ale paní K. měla štěstí a zrovna v období neběhání/léčení (nejhorší období závislého běžce – pro nedostatek denní dávky endorfinů je s ním v jedné místnosti k nevydržení) se k ní dostala Modrá knížka o běhání a o životě (přiznám se, že osobně jsem jí nečetl a nebudu, protože Škorpil). A v e-mailu zdůraznila na co díky knize přišla. Mně se stejné myšlenky honily hlavou taky už chvíli, jen jsem je neuměl pojmenovat.

Paní K. si uvědomila, že neběhala, ale utíkala. Běháním si jenom kompenzovala jiné věci. Každému snad musí dojít, že podobný přístup nelze dlouhodobě provozovat. Ovšem, nemusí jít jenom o běhání (jako útěk může sloužit jakýkoliv sport a vlastně i činnost). Začneme běhat (dělat nějakou činnost) pro vyplněné volného času nebo proto, že nám pohyb pomáhá s nějakým psychickým (např. deprese) či fyzickým (např. zvýšená váha) problémem. Nakonec se z běhání stane prakticky druhá práce a pokud nemůžeme trénovat, je nám psychicky špatně a původní dobrý vliv na psychiku najednou nefunguje jako na začátku. Výsledky pak nejsou podle očekávání (ono zaběhnout osobák s rozhozenou hlavou jaksi nejde) a pocity z běhu se ještě zhorší. Najednou se stresujeme z volnočasové aktivity (návrat deprese pro neplnění a nespokojenost). A když není v pořádku psychika, není ani tělo (pro změnu můžeme trpět podvýživou). Začarovaný kruh.

Útěk… podle mě velmi vystihující slovo. Při ohlédnutí se zpět jsem popravdě stále před něčím utíkal. Nejdřív před rozhodnutím kam se v životě posunout, následovaly problémy v práci, které jsem ignoroval, protože hlavní byl pro mě běh a k tomu všemu trpěly i vztahy s kamarády a blízkými a nakonec i osobní vztahy. Stále jsem někde běhal a málo trávení času s lidmi jsem si obhajoval tím, že mám přeci tréninkový plán a musím ho plnit. Bez něj těch pár vteřin na svém rekordu přeci nestáhnu! Tak proč někde sedět u piva a bavit se, když mám ráno dlouhý běh, že? Proč se obtěžovat v nějakém vztahu, nemohl bych trénovat jak potřebuji, vždyť bych byl omezován…

Ten paradox, pár vteřin osobního rekordu naprosto bezvýznamného času z hlediska dějin a proti nim vlastně celý osobní život daného jedince. Nejedná se jenom o mě a můj život. Znám více lidí, kteří běhání (jiné činnosti na pro dějiny nedůležité úrovni) zasvětili život, kteří jsou po x letech obětovaných sportu sami (převážnou část doby byli také) a někdy jim to ani nepřijde jako problém. Důvod je snadný, člověk má život vyplněný činností pro něj nesmírně důležitou a je jako závodní kůň, do stran nevidí. Nevidí nebo nechce vidět, vždy s plnou nůší výmluv proč je mu krásně. Ale roky letí šíleným tempem. To uvědomení je pak tvrdý pád na zem.

Vždycky se mě lidé ptali co budu dělat, až nebudu moct běhat. Já pokaždé odpověděl, že taková doba nenastane a kdyby náhodou, tak vůbec netuším, protože si bez běhu (myslel jsem hlavně závody a celou komunitu) nedokáži život představit. Největší překvapení pro mě bylo, že po 10 letech běhání, těžkých tréninků, dodržování jídelníčku, víkendových závodech, běžeckých dovolených, rozhovorech jenom o běhu a nevím čeho všeho ještě, přišlo zranění. A? Mně vůbec nevadilo, že neběhám. Opravdu, běh mi vůbec nechyběl. Ani trochu! Najednou jsem prostě neběhal a hotovo šmitec.

Jako kdyby se mi život sám od sebe spravil. Najednou byla spousta času, vztahy s rodinou se napravily, práce taky, i vážný vztah najednou sám od sebe přišel. Prostě všechno, co celé roky nešlo a bylo na vedlejší koleji, se najednou přihlásilo o slovo. Celkově i já osobně byl a jsem jakoby vyrovnanější. Dokonce se mi zalíbila konečně jóga, které se mi v předchozích letech nedařilo ani na x pokusů přijít na chuť.

Tělu došlo, že útěk skončil. Hlavě zjištění ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec i ona prozřela. Klid…

Z textu by až člověk dostal dojem, že lituji těch 10 let v běhu. Tak to ale není. Nelituji ničeho. Běh mě naplňoval a já si celé to období užíval. Byla sranda a spousta zážitků. Hlavně jsem poznal neskutečné množství lidí a za to jsem rád.

Minulý měsíc, po více než roce od zranění, mi došlo, že noha je konečně v pořádku a přestala bolet. Pozitivní informace potěšila, ale to je tak vše. Neplánuji se vrátit k intenzivnějšímu běhání a závodům. Bohatě mi stačí jít si zaběhat 2-3x týdně jen pár kilometrů a k tomu se věnovat józe a meditacím. Běh mi zase přináší radost a ani mi nevadí, že dávno nejsem ve svém okolí známých a kamarádů ten nejlepší běžec. Je mi to prostě jedno. Cvičím jógu a medituji, což mě velmi baví a až neuvěřitelně naplňuje. Beru jógu celkem vážně, ale do stavu jako při běhu se nikdy nedostane. Ani nechci aby se tam dostala. Co se stane pokud vynechám denní praxi? Vůbec nic. Svět se mi nezboří. Sice je lepší praktikovat každý den, ale proč se stresovat něčím co dělám pro uklidnění, že?

Nečetl jsem žádnou knihu, vše mi došlo samo, ale zjištění trvalo dlouho – roky. Je dobré se čas od času zamyslet a podívat se na vše s nadhledem a hlavně osobním odstupem. Vystoupit z bubliny kontaktů a známých může taky pomoci. Pak někdy člověk zjistí, že něco co bere hodně vážně, není nakonec vůbec tak důležité jak si myslel.

Takže, otázka na konec vystihující vše: „Běháš nebo utíkáš?“

Svěřit se nebo ne?

Všude možně na běžeckých blozích člověk čte, jak všichni tvrdě trénují na maratony, mají vysněné časy a šíleně se řeší každá blbost. Nejvíce známou blogerkou v tomto ohledu je asi poslední dobou Barborka. Veřejně píše na běhej.com články o tom, že by chtěla splnit maratonský limit pro olympiádu v Riu 2016. Tvrdě trénuje, má trenéra, sponzory a hromadu chutě do běhání. Co ale po x měsíční snaze chybí? Výsledky. Její časy se prakticky na všech distancích skoro nezlepšily. Skoro by se dalo říci, že někde v tréninku je chyba. A jelikož její seriál článků na běhej.com pokračuje, dostává od tamních uživatelů pořádně zabrat. Nebudeme si nic nalhávat, její cíl je asi opravdu moc velké sousto, ale snaha se cení. Já Báře fandím, jsem realista, ale fandím. Musela by sice ještě moc zabrat aby limit splnila, ale kdo ví co se stane, že?

Sám vím, jaké to je říci dopředu na běhej.com svůj cíl pro určitý závod. Udělal jsem to před Benešovem a co následovalo mě malinko překvapilo. Takovou sprchu jsem už dlouho nedostal. Dokonce i od lidí, kteří nikdy žádný maraton neběželi. To se to od stolu kritizuje něčí výkon, když tam ten člověk nebyl, nebyl v kůži toho kritizovaného a netušil co se stalo, proč to nevyšlo. Neprožil si prostě všechny ty detaily.

Na názoru té většiny anonymů na běhej.com mi opravdu nezáleží. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Dalo by se říci, že mě to v určité věci posunulo, v jiné zase lehce utvrdilo. Nejvíc asi hláška méně o výkonech mluvit a prostě je dokázat. Jenže tohle funguje dost jednostranně. Pokud se člověk nikde nezmíní o vysněném cíli, není pak o čem debatovat. Hlavně když ví, na co má natrénováno a jak tvrdé tréninky podstupuje. Prostě se pak zaběhne závod za nějaký čas a hotovo šmitec. Maraton se sice nepovedl, ale o dva týdny později jsem si vše vybral zpět i s úroky na půlmaratonu ve Velešíně. Ten mi hlavně potvrdil, že má cesta je správná.

Zajímavé je, že po povedeném Velešínu bylo celkem ticho po pěšině. Pár uživatelů mi poblahopřálo a to bylo všechno. Nejde mi o uznání, jen je někdy na fóru vidět šílený nepoměr. Když se nějaký začátečník zlepší na desítce z 55 na 48 minut, to je velké haló. Jako by se to nedalo u začátečníků očekávat… Jenže když se někdo, kdo se na fóru pohybuje už roky a trénuje jak blázen, zlepší na osobáku o několik tvrdě vydřených minut, nikoho to moc nezajímá, protože se to dalo přece čekat. Ten člověk trénuje mnoho hodin a tak ty výsledky musí mít. Jedním slovem – populismus. Jak lze vidět, Češi jsou prostě jasní, jakmile vidí, že si do někoho můžou rýpnout, tak to udělají. Ale jakmile by měli někoho pochválit, dodat mu sebevědomí nebo se omluvit za nepříjemné poznámky z dřívějška, raději mlčí a nekomentují. Čest výjimkám.

Podle mě si větší uznání zaslouží ti dlouholetí vytrvalci, kteří jsou třeba svými časy blízko svých maxim a stále se je snaží posouvat, než běžci, kteří ani zdaleka netuší, kde leží jejich limity. U obou totiž stojí úplně jiné úsilí, čas v tréninku a bolest ty hranice posunout.

Nejvíc mě vždy pobaví, když někdo někoho hodnotí podle kalkulaček předpokládaných výkonů z kratších vzdáleností. Mě taky říkali, že se svou desítkou nemám šanci zaběhnout maraton pod tři hodiny nebo půlmaraton pod hodinu dvacet. Jenže tihle hodnotitelé si neuvědomují, že ten čas na desítku může být u toho kterého běžce (například u mě) třeba rok nebo dva roky stará záležitost a prostě desítky v závodech neběhá. To ale nikoho nezajímá a hned se podle toho chystá hodnotit. Párkrát tak hodnotili mě a častokrát i výše uvedenou Báru. Nejlepší je, že tyhle kalkulačky berou v potaz pouze dřívější výkony. Už se do nich nemůže doplnit, co by bylo, kdyby se v den závodu všechno povedlo od spánku po pocity při běhu. To pak člověk třeba běží závod o 20 vteřin na kilometr rychleji, než si myslel, že by byl schopný, a přijde mu to navíc úplně stejně lehké jako nedělní výklus. Také se mi několikrát díky skvělému dni podařilo zmíněné kalkulačky výkonů předběhnout o x minut oproti jejich tipům.

Takže lidi, až budete chtít příště hodnotit něčí výkon a třeba si ho dobírat při neúspěchu, rozmyslete si to. Pokud jste nebyli v jeho kůži, nevíte co se stalo. Sice řekl dopředu, co chtěl dokázat, ale že se mu to nepovedlo ještě neznamená neúspěch. Prostě nevyšel den a podaří se příště. Už svěřit se dopředu s vysněným výsledkem chce ohromnou odvahu, které většina lidí není schopná. Osobně si myslím, že třeba Bára by se někdy mohla dostat k maratonskému času 2h50m. Pokud se dostane níže, třeba až k limitu na olympiádu, bude mít můj obdiv. Je před ní ale ještě hodně dřiny. A co se týká mě, netuším k jakému času bych se mohl na maratonu někdy dostat. V blízké budoucnosti pokukuji po 2h48m, v delším časovém horizontu po 2h39m. Je to silné prohlášení? Možná. Ale nebojím se svůj cíl říct veřejně. Sice si jedu Firenze marathon na konci měsíce čistě užít, ale pokud padne první zmíněná meta, bylo by to úžasné. Podle mě je lepší svěřit se se svým cílem veřejně, ať už má vyjít nebo nemá. Člověk ho pak může sdílet s více lidmi. A nesmíme zapomenout na to hlavní – každý v cíli (maratonu) je vítěz.

Hejt o běhu a trochu víc

10171917_788494767850651_1140351262435591135_nJenom lehce zareaguji na Zbyňův hejt. Prostě musím, když už zareagovala i Jíťa (odkaz). Vyjádřím několik svých názorů a i lehce zahejtuji. Proč taky ne, dnes je moderní hejtovat na vše.

Všeho všudy se Zbyňkem souhlasím. Až na to, že já mezi běžci rozlišuji tedy trochu víc. Taky mi vadí, že se vyrojilo tolik nových blogů, kde se píše o každém kroku těchto Sluníčkových běžců, jak je Zbyněk pojmenoval, ale zase je pravda, že nás je nikdo nenutí číst. Tolik k tématu jejich blogů. K tématu běžců. Již dříve jsem svůj názor napsal na Běhej.com v diskuzi, kterou založil Maraton3r (tamní uživatel, už má změněný nick). Zasvěcení vědí, byla to sranda číst ty sci-fi v jeho vlákně. A kdo je tedy podle mě běžec? Je to každý, kdo je schopný několikrát týdně trénovat za každého počasí, je jedno jestli třikrát nebo dvacetkrát, ale dává do toho vše a připravuje se po celý rok. Nejsou to pro mě běžci, kteří si obují boty jenom několikrát do roka na závod a pár dní před ním, jinak ani neví, že je doma mají. Co to jako je několikrát do roka si obout boty a říkat o sobě, že jsem běžec? Lidi, máte soudnost?! Úplně to shazuje všechny ty ostatní, kteří běhu dávají skoro hromady času, nevěnují pozornost počasí, nemocem, hlídají si jídelníček, vyhýbají se alkoholu, odpírají si všemožné radosti a to vše je z lásky k jejich sportu. Vůbec nejde o tempo jakým ti běžci trénují, ať si klidně běží tempem kolem 8 minut na kilometr, jde prostě o tu výdrž v tréninku a potom o snahu prodat vše na nějakém závodě. Tohle je podle mě definice běžce/sportovce. A nemluvím zde o začátečnících, všichni jsme začínali stejně. Mluvím o těch, kteří u sportu vydrželi nebo alespoň říkají, že sportují dlouho.

Co mi dále vadí? Vadí mi, že spousta běžců nemá soudnost. Jak to myslím? Jde mi hlavně o závody. Vezměte si můj pohled. Celý rok tvrdě trénuji, makám na sobě, pomalu cedím krev při tréninku tempa a intervalů a potom tohle vše chci prodat na nějakém závodě. Jenže co se nestane, na závodě si přede mě stoupne někdo jiný, kdo na první pohled vypadá jako úplně jiná výkonnostní třída, tak ho tam nechám a jsem rozhodnut si na něj dávat pozor. Jaké je pak ale mé překvapení, když mi po startovním výstřelu překáží a já musím investovat energii do jeho oběhnutí, někdy člověk musí použít i lokty a to je o hodně víc energie. Přiznám se, že se mi tohle více stávalo dříve, teď už vím do čeho jdu a taky lépe odhaduji soupeře. Ještě více je tahle nesoudnost vidět například na PIMu. Hned za elitními běžci stojí štafetáři. Dost často se jedná o „běžce“ z předcházejícího odstavce a nebo lidi, kteří umí desítku za 45. Jenže oni si neuvědomují, že lidé hned za nimi běhají maraton pod a kolem 3 hodin startují o hodně rychleji a ti se pak nimi musí prodírat. U maratonu se jedná o extrémní ztrátu energie, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Lidi, buďte soudní a naučte se startovat z pozic, na které máte. Oni pak ti milí běžci, kterým překážíte, najednou vůbec nejsou milí.

Tolik omílané téma zdravení během běhu. K němu nejde moc co napsat. Lidé prostě nekoukají, mají sluchátka v uších, hlavu skloněnou a nic je nezajímá. Můžu se uzdravit a stejně nic. A když už mě vidí, tak na mě koukají jako na někoho z vesmíru. Co si to vůbec dovoluji? Nějaký spratek a bude na mě mávat a ještě se u toho blbě smát. Jo, prostě to jsem já. Ale abych jenom nehanil, někdy také sám nezdravím. A kdy? Když trénuji fartleky nebo tempo blízké závodnímu. Stíhám vnímat maximálně svůj dech, své tělo, cestu, auta a psy. Na ty se zaměřuji, ale to asi každý běžec chápe. Třeba páníčky už vůbec nevnímám a už vůbec ne jejich obličeje. A ani nestíhám zdravit. Omluva všem, které prostě nepozdravím, ne vždy na to mám mozkové kapacity a nebo si všimnu. Možná to má spousta běžců podobné. Tím by se pak vysvětlovalo nezdravení ostatních. Ale moc tomu nevěřím. Snad poznám na výrazu jestli někdo proti mně běží na krev nebo ne. Zas tak dobří herci nikdo nejsme.

Trochu jsem ten hejt protáhl a možná je z něj nakonec úvaha, ale je mi to jedno. Za vším zde napsaném si stojím a rád si o problému popovídám i někdy osobně.