V Katalánsku před závodem

Konečně nastal den odletu do Katalánska, středa 18. září 2013, 3 dny před závodem Ultra Cavalls del Vent. Schválně jsem odlétal takhle brzy, za prvé kvůli aklimatizaci na počasí a za druhé jsem chtěl strávit co nejvíc času s mým kamarádem Xavim, kterého jsem poznal v Austrálii přes běhání.

Středa 18. září

Ranní cesta na letiště byla trochu stresující, protože jsem ještě chtěl zajet Na poříčí do směnárny. Doprava mě trochu dost překvapila, ze směnárny sešlo a já byl rád, že se mi podařilo vůbec stihnout letadlo. Let z Prahy do Barcelony trval 2 hodiny a 10 minut s ČSA. Proč já nestudoval v Barceloně? Cesta mi s krátkým čekáním na letišti zabrala stejný čas, jako mi častokrát zabrala cesta z Tábora do Brna. Když čekání na letišti nepočítám, byla výrazně kratší. Pohodlí, nádherná mladá spolucestující a příjemné letušky. Cestu tedy trochu kazilo malé uřvané dítě, které měla na kolenou jedna nádherná maminka. Rozhodně jsem měl cestou dost potěšení pro oči. Zajímavé bylo, že vždy, když jsem se na dítě naštvaně koukl, vždy na chvíli zmlklo a bylo celé zaražené.

V Praze
V Praze

Let proběhl v pořádku a letadlo v jednu odpoledne dosedlo v Barceloně. Tam už na mě čekal Xavi. Po hujarém uvítání jsem si vystál frontu na směnárnu (Asiati hrozně zdržovali), zjistil jsem, že se mi dostalo lepšího kurzu než v Praze (o letišti v Praze radši nemluvit, tam prodávali Eura za 29 Kč!) a co nejrychleji jsme opustili letiště a jeli do Manresy. Ta se stala na příštích pár dní mým domovem. Xavi mě vzal k sobě domů, ukázal mi pokoj (já čekal gauč) a představil Aidě, své přítelkyni. S tou jsem si moc nepopovídal, z angličtiny zná jen základy. Byt mě dostal, byl velký (podle Xaviho malý), světlý a měl úžasnou terasu s nádherným výhledem.

Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)
Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)

Město Manresa mě dostalo na první pohled. Nádherné malé město s úžasnou atmosférou a skvělými lidmi. Ve městě žije přibližně 75 000 lidí, takže je tak o polovinu větší než Tábor. Má spoustu historických památek, proplétajících se malých uliček, majestátní katedrálu, i horší čtvrtě se najdou, prostě všeho tolik, aby se člověk nenudil. Chvilku po příjezdu mě Xavi vzal prvně do města. Šli jsme do velkého sportovního obchodu, já na koukanou a Xavi vyměnit pásek u jeho Suunto hodinek. Řeknu vám, že něco podobného jsem neviděl. Mají tam vybavení na vše od běhu přes horolezectví k přežití v horách a ještě něco navíc. V obchodě jsem strávil hodinu a stejně jsem si neprohlédl vše. Co mě asi nejvíc zaujalo a překvapilo, byl stojan s věcmi na dog-trekking a české hůlky Leki. Vše je na fotkách.

Manresa
Manresa
Manresa 2
Manresa 2

 

Manresa 3
Manresa 3

Asi po hodině, kdy jsem si střídavě prohlížel věci a odpovídal na otázky od obsluhy, kterou Xavi dobře znal, taky šlo o běžce, přišel Xaviho bratr a pozval nás na kafe. Moc anglicky nemluvil, řekl bych tak pokročilý začátečník. Mluvit se s ním dalo celkem dobře. Na kávě jsme strávili asi hodinu, po kterou jsem byl pod útokem otázek ohledně České republiky. Počet otázek jsem s radostí vracel zpět otočené na Katalánsko. Byla zábava, ale skončila, šel jsem totiž s Xavim za jeho kamarády koukat na Barcelonu. Takže další hodina a půl všelijakých srovnávání Katalánska a ČR. No, bavil jsem se. I když kluci moc anglicky nemluvili, tak se snažili, což je hodně pozitivní. Zajímavé je, že Katalánci nemají moc rádi Messe, sice je Argentinec (opraveno na upozornění Jitky), ale to ho neomlouvá a ani po hodně letech v Barceloně stále nemluví katalánsky. Po návratu na apartmánu překvapení, Aida si udělala malou párty s kamarádkami. Pěkné holky jsou v Katalánsku, opravdu nádherné. Řekl bych, že asi nejhezčí, které jsem kdy viděl, a to jsem něco procestoval. I když, každý má jiný vkus… Pak jsem nějak odpadl, to cestování a trochu jiné klima mě zmohlo.

Obchod - batohy
Obchod – batohy
Obchod - batohy 2
Obchod – batohy 2
Obchod - horolezci
Obchod – horolezci
Obchod - dog-trekking
Obchod – dog-trekking
Obchod - Leki
Obchod – Leki
Obchod - místní časopisy pro běžce
Obchod – místní časopisy pro běžce

Čtvrtek 19. září

Ráno jsem vstal až před desátou, což mě hodně udivilo, protože normálně doma vstávám kolem šesté a později kolem sedmé. Asi to bude jiným vzduchem. Přišel na řadu první běh před závodem. Rovnou jsem řekl Xavimu, že nechci nic dlouhého. Rychle nás vzal městem, pak jsem běhali kolem atletické zóny a zase městem zpátky. Ke konci byl menší kopeček a po něm jsme museli zastavit. Xavi nějak není ve formě, změnil práci a vůbec nemá čas na běhání. Běh nám zabral cca 35 minut, tak akorát na zahřátí.

Katalánské pivo (5.4% vol.)
Katalánské pivo (5.4% vol.)

Následovalo něco, co moc místních a cizinců vůbec normálně nevidí. Xaviho bratr je totiž kriminalista ve vedlejším městě a den předtím mi slíbil prohlídku celé jejich policejní stanice. Celkem mě to zajímalo, tak proč ne, že? Jedna jeho kolegyně mluvila anglicky lépe než já, takže prohlídka byla i s průvodkyní. Opravdu mi ukázali všechno, od nudných kanceláří, přes garáže a uložení zbraní (pistole ČZ prý dostávají jen vyšší důstojníci), po výslechové místnosti a cely prvního zadržení. Ty cely mě dostaly. Malé místnosti s mřížemi jak z filmů o divokém západě, uvnitř cel všude beton, takže žádná pohodlná lůžka, jako lůžko na jedné straně místnosti udělán velký betonový schod a na něm tenoučká matrace, do i té nejtvrdší postele opravdu daleko. Záchod také chuťovka, jen udělaná malá zídka z betonu a za ní díra v zemi, tedy oplechovaná nerezem, ale stejně. Bohužel jsem si je nevyfotil. Když jsem upozornil na to, že ty cely jsou opravdu tvrdé, tak mi jen odpověděli, že zadržení lidé nic jiného nepotřebují, že jsou tam jak v hotelu! Každopádně ta prohlídka byla něco.

Logo místní policie
Logo místní policie
Místnost jak z filmu
Místnost jak z filmu

Potom směr Barcelona, kde přišel na řadu typický katalánský oběd. Dále mi Xavi ukázal Sagradu Famílii, která mě ale moc nezaujala. Přišla mi podobná Katedrále sv. Víta. Dovnitř se mi nechtělo, jen jsem koupil pár pohledů a jeli jsem tam, kam se mi chtělo více – stadion FC Barcelona. Žádné škudlení a těch 20 euro za prohlídku jsme si zaplatili. Normálně 23 eur na osobu, ale pro nás levněji, výhoda mít jako průvodce rodilého Katalánce. Atmosféra na stadionu je nepopsatelná. To člověk až chápe, proč Barceloně tolik lidí fandí. Nejvíc mě dostal průchod ze šaten tunelem na hřiště, měl jsem až husinu. Člověk prochází, z repráků jsou slyšet diváci na stadionu a do toho hudba. No, ještě teď mám husinu, když na to vzpomenu. Je to opravdu zážitek. A ty lavičky pro hráče… kam se české stadiony hrabou. Prostě a jednoduše mě stadion dostal. Asi začnu v Champion League fandit Barceloně.

Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Typické jídlo
Typické jídlo
Sagrada Família
Sagrada Família
Stadion
Stadion

IMG_20130919_162543

Stadion ze stanoviště reportérů
Stadion ze stanoviště reportérů

Večer po návratu jsme byli oba nějací unavení. Xavi udělal makaróny a brzy po večeři jsem zase odpadl. To místní klima je pro mě prostě únavné.

Pobřeží u restaurace v Barceloně
Pobřeží u restaurace v Barceloně

Pátek 20. září

Ráno už se mi podařilo vstát normálně. Sebrali jsme se s Xavim a šli si zaběhat. Opravdu na chviličku, jen aby se neřeklo, že nic neděláme. Následovala delší procházka městem s koupením pohledů. A jelikož Manresa není turistické město, daly se koupit jen v informačním centru. Od něj jsme to vzali kolem katedrály. Tam mi Xavi řekl, že ve čtvrti hned u ní bydlí nejvíc prostitutek v celém městě. Cestou městem se Xavi několikrát zastavil na pokec s kamarády, pokaždé mi přáli štěstí na závod. Zajímavé je, že v Katalánsku zná Ultra Cavalls del Vent naprosto každý. Ti lidé tím závodem žijí. To není jako u nás, kdy se stává, že se někde ve vesnici běží závod a často o tom ani lidé nevědí. V Katalánsku je UCV jeden z vrcholů roku. Jsou toho plné noviny, televize a internet. Je to prostě něco.

Manresa
Manresa

Odpoledne po siestě, která trvá přibližně od 12 do 16 a obchody až na potraviny jsou zavřené, jsme se vydali do vesničky Bagá pro startovní balíček a vyřešení všech věcí před závodem. Už od 16:00 byl z Bagá online přenos, ale moc lidí tam nebylo. Před odjezdem jsem ještě zkontroloval povinnou výbavu a podle toho si jí připravil a připravil i věci do drop-bagu. Do Bagá jsme dorazili za 45 minut pohodové jízdy. Vyzvednutí startovního balíčku proběhlo rychle a bez problémů. Nechal jsem si zkontrolovat čip, jestli je funkční, v balíku byly rovnou dva, jeden na náhradní boty. Vše funkční, tak jsem šel dát věci do drop-bagu, který se posílal do Bellveru na 39. kilometru. V klidu jsem do něj před obsluhou dal věci a odevzdal ho. Až doma mi potom došlo, že jsem si povinnou výbavu na internetu špatně přeložil a ty věci jsem měl mít u sebe už od startu. Dost mě to rozhodilo, trochu jsem se bál i diskvalifikace, ale Xavi říkal, že to nikdo řešit nebude a ať nemám strach. Prý je to hlavně pro Katalánce, protože ty by mohly teploty v Pyrenejích překvapit. Stejně mi to vrtalo hlavou, ale věděl jsem, že v Bellveru už u sebe budu mít vše. Pro příště ale vím, že nechci aby se podobná situace opakovala. Zbytečně mě to před závodem rozhodilo. Prohlídli jsme si Expo, podívali se na rozhovor s favority, který mi Xavi přeložil. Nuria Picas říkala, že by ráda doběhla za 12 hodin, na to jí Tofol Castanyer Bernat odpověděl, že on bude tedy rád za 11:59. No, sranda byla. Pak jsem si s Nurii a Tofolem Bernatem udělal fotky a spokojeně zpět směr Manresa, večeře a spánek před mým letošním dnem D.

READY TO GO
READY TO GO
U startovní brány
U startovní brány
Já a Nuria Picas
Já a Nuria Picas
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Startovní balíček
Startovní balíček
Kontrolní náramek
Kontrolní náramek

Pro závod jsem zvolil boty Vivobarefoot Breatho II. Sice jsem je měl na nohou pouze 3x, ale ty boty jsou prostě pohodlné a věřím jim.

Krakonošova stovka 2013 – video ze startu

Konečně bylo zveřejněno video z prvních několika kilometrů K100. Byl jsem hodně nedočkavý až se objeví, protože se nacházím na několika záběrech. Ten kluk s číslem 322.

Najdete ho zde:

A teď ta méně pěkná zpráva. Z důvodu časového vytížení se nezúčastním hodinovky v Písku, která se běží ve středu. Opravdu jsem se na ní těšil, ale objevily se nové povinnosti a já se jim musím věnovat…

Krakonošova Stovka 2013 – poučná záležitost

logoK100Akce, na kterou jsem se přihlásil hned, co to bylo možné. Jedná se o dálkový pochod po nejkrásnějších místech Krkonoš. Hlavní důvody byly dna. První stovka, abych věděl jestli jí vůbec zvládnu a za druhé samotné Krkonoše. Nepamatuji si kdy jsem tam byl naposledy a chtěl jsem všechna ta místa vidět. A jaká může být lepší možnost, než to spojit se závodem? Popravdě, najde se jich určitě víc. 😀 Závod startoval v 9 hodin večer, což znamená velkou část přes noc s čelovkou, tedy hodně z Krkonoš vidět není. Co jsem měl vše s sebou jako vybavení najdete zde: http://kaen.cz/2013/06/14/vybaveni-na-krakonosovu-100-pripravene/.

IMG_2244-2Na startu 47. ročníku se sešlo na 400 bláznů. Oficiálně bylo přihlášeno 424 účastníků, 368 mužů a 56 žen. Ovšem, na náměstí ve Vrchlabí mi počet účastníků přišel o hodně nižší. Mohlo jít ale také jen o pocit, přeci jen tamní náměstí není úplně nejmenší a účastníci byli všude. I když se na startovní čáře sešla spousta běžců, je Krakonošova 100 stále a hlavně dálkový pochod. Což znamená, že na startu se daly najít účastníci s všelijakým vybavením, od těch co běželi prakticky jen v tom co měli na sobě a malým baťůžkem s vodou na zádech až po ty, kteří šli na těžko a měli v plánu si hospůdky po cestě náležitě užít.IMG_2243-2Já zvolil variantu co nejrychleji do cíle a běžet kde to půjde, bylo mi jasné, že například do prudších stoupání se bude muset jít chůzí a někde ani ta moc nepůjde. Odpočatý jsem byl naštěstí dost a ani achillovka nevypadala, že by mi chtěla nadcházející akci zkazit.IMG_2242-2Za hlasitého výkřiku START byl pochod (běh) přesně v devět hodin večer odstartován. Rychlost, se kterou se všichni vydali dopředu, mě až nemile překvapila. Pomalu mi startovní tempo přišlo jak na nějakém maratonu. Jako by před všemi nebylo ještě 100 km. Před startem jsem se potkal s Honzou (skončil 3. na Šutru54 a na letošním ročníku K100 nakonec 8. v neuvěřitelném čase 11:54) a rozhodl jsem se běžet ze začátku s ním. Tímto mu ještě jednou gratuluji k neuvěřitelnému výsledku.

Já a Honza (nakonec osmý) na startu
Já a Honza (nakonec osmý) na startu

Výstup k první kontrole na Žalý mi dal neuvěřitelně zabrat. Na začátek hodně slušný masakr. Nejvíc mě překvapilo, jak mě braly záda, konkrétně kříž. Mohla za to tíha batohu, přeci jen s ním nejsem zvyklý běhat. Nahoře na kopci se ale vše dalo do pořádku a po relativní rovince se nádherně běželo. I výhledy byly pěkné. Po chvíli ale cesta zahýbala do lesa a tam přišel čas na nasazení čelovky. V tom i jejím vyzkoušení. Přišla mi totiž den před akcí a já jí neměl ozkoušenou. Vybral jsem dobře, Silva L3 obstála na 1 mínus. V lese došlo i na kalhoty, nějak mi byla zima. Pak se hlavně běželo a běželo, dávalo se pozor na trasu, na jednom místě mezi Žalým a Rovinkou měli organizátoři trasu špatně značenou (tedy dobře, ale jiný závod) a málem jsme špatně odbočili. Jak vím, spousta lidí tam seběhla, ošklivě vypadající strmý seběh po moc neschůdné lesní pěšině. Po těžkém stoupání před orientačním bodem Dvoračky se mi podařil první pád dne. Zbývalo 10 km do Harrachova, já zakopl a lehce si narazil pravé koleno. Naštěstí nic vážného a ani dlaně nebyly odřené. Běžet jsem mohl dál celkem normálně. Honza se mi ovšem začal vzdalovat a já se rozhodl, že s ním nepoběžím. Jeho tempo mi přišlo moc rychlé. Ne, že bych se na něj necítil, ale šetřil jsem kotník, neustále jsem dával pozor na achillovku.

Kontroloval nás i Krakonoš
Kontroloval nás i Krakonoš

Do Harrachova, tedy na cca 30. km, jsem dorazil v čase 3:17 a na celkem 24. místě. Kontrola přišla vhod. Pár chlebů se sádlem a solí, čaj s cukrem a hlavně záchod. Chvíli po mě dorazil i Wagi, tak jsme prohodili pár slov a on odběhl od občerstvení chvíli přede mnou. Dojedl jsem a vyběhl za ním, s tím, že ho pomalu doženu. Jenže co se nestalo? Pád číslo dvě. A tentokrát dost tvrdý. Zakopl jsem o kámen a upadl, jenže byl tam ještě druhý kámen. Větší a o metr dál a do něj jsem přímo narazil kamenem ještě „za letu.“ No bolest neskutečná, chvíli jsem bolestí ani nevěděl kde jsem. Opět bez zakrvácených dlaní a dokonce ani kalhotám nic nebylo. Rozhodl jsem se to překousnout a za pár minut se mi Wagiho a jeho kamaráda Pavla podařilo doběhnout. Jenže pocitově nanic. Celých 10 km stoupání z Harrachova na Svinské kameny nehorázné utrpení. Noha bolela čím dál více a k ní se dostavila krize. Chvíli (asi 2 až 3 km) jsem dokonce uvažoval o návratu zpět do Harrachova a odstoupení ze závodu. Naštěstí (i když na to se také dá koukat z různých úhlů pohledu) jsem si vzpomněl na Stína a jeho popisy závodů. Také kolikrát někde spadl nebo se zranil, ale i přes to závod vždy dokončil. Tak proč bych měl končit já, že? Sám před sebou bych se styděl.

Výstup na Žalý
Výstup na Žalý

Za Svinskými kameny najednou krize zmizela a já měl spoustu chuti běžet. Koleno sice šíleně bolelo, ale najednou to přestalo vadit. Následujících cca 12 km na Lužickou boudu jsem si užíval. Výhledy na Polsko ve tmě jsou uchvacující. Navíc počasí přálo, bylo jasno a bezvětří. Až na pár úseků jsme vše běželi. Na Lužické v čase 6:28 a průběžném 44 místě. Bohužel nebyly k dispozici namazané chleby, jenom guláš a ten já nechtěl. Takže pár suchých chlebů, nová voda do rezervoáru a opět na cestu.IMG_2249-2

Polská část cesty před námi. Ještě před ní jsme sundali čelovky a užívali si východ slunce. Výhled na Polsko opět uchvacující. Přišlo nám ale, že těch jezer tam mají Poláci nějak moc… Abych se vrátil k trase. Polská část nestála za nic. Pořadatelé varovali před bahnem, ale to naštěstí moc nebylo. Zato byla spousta kamenů, kluzkých kořenů a čas od času i trocha toho bahna. Běžet se nedalo, bylo to minimálně o podvrtnutí nohy. A na tomto nekonečném úseku se mi podařilo potřetí spadnou. Na jednom kořenu mi podklouzla noha (a to jsem si zrovna říkal, jak mi to vybírání terénu jde, stále suchou nohou), zajela do vody a já se kácel na bok, ze kterého jsem se převalil na záda. Vůbec jsem to nevybral, alespoň jsem se snažil dopadnout tak, aby pravá noha byla v pohodě. Podařilo se a nakonec jsem měl lehce mokrou jen pravou botu a nohavici. Nic se mi naštěstí nestalo. Pak po chvíli následovala kontrola v Polsku v Domku Mysliwski. Moc dobré sušenky a koláčky tam měli, možná jsem jich snědl krapet víc, než bylo dobré. Pak už jenom nahoru a nahoru, hezky na Sněžku. Prý přes 700 výškových metrů na necelých 6 km. Wagi nám na jednom místě ukázal, jak funguje Národní park v Polsku. Nějakému milionářovi povolili stavbu chatky a on si postavil monstrózní hotel. Opravdu ošklivá věc. Stoupání bylo v pohodě, tedy až k Slaski dom, od něj jsme se vydali po strmější cestě až na vrchol. Oficiálně byla uzavřená (podle všeho kvůli opravě chodníku), ale my tam šli a v pohodě prošli. Krpál fascinující, ale dal se, čekal jsem ho horší. Ani jsem se nenadál a byli jsme nahoře. Účastníky, kteří šli pár minut po nás, už Poláci odkláněli po cestě, která Sněžku obíhala. Konečně jsem se dostal na Sněžku. Nepamatuji si totiž, jestli jsem na ní někdy byl. Hrozně jsem se tam těšil, jak si udělám fotky a rozhlédnu se po kraji… No, realita byla jiná, počasí na vrcholu pod psa, mlha, studený ne moc silný vítr a zima, bylo +6.6°C. Takže jen chvilkový odpočinek v bufetu, kde byla i první žena, která ovšem nevypadal, že bude v závodě pokračovat (nevím, možná dokončila), a hurá směr Malá Úpa.

U Horních Míseček
U Horních Míseček

Seběh ze Sněžky nic moc. Vlastně se ani o běhu mluvit nedá. Koleno o sobě začalo dávat pořádně vědět a já z kopce opravdu nemohl pomalu ani chůzí. Ani nevím jak, ale nějak se mi podařilo dostat na pěšinu vedoucí po hřebeni, kde bylo opět nádherně jasno. Tam se běželo krásně, ale následující kamenité schody mě málem dodělaly. Běžet nešlo vůbec a skoro ani jít. Postupoval jsem hezky pomaloučku, doběhli mě nějací běžci a já pak s nimi strávil dalších zbytek do Malé Úpy. Seběh ze Sněžky do Malé Úpy je úžasný, tedy byl by, protože se jedná o velmi pěkný terén, který mám jinak rád a nehorázně bych si ho užil. V Malé Úpě na hraničním přechodu opět kontrola s občerstvením. Takže jídlo, pití, informace, že do cíle je to cca 27 km a ďábelské lákání na cyklo-bus, který právě přijížděl. Prý by nás do Vrchlabí odvezl. Pokušení se odolalo.

Východ slunce nad Polskem
Východ slunce nad Polskem

Do cíle necelých 27 km a do vysněného limitu 14 hodin zbývalo okolo 3 hodin a 20 minut. Stále jsem doufal, že to dám. Co to taky je 27 km, že? Teď už vím, co to je 27 km v Krkonoších. Vyběhl jsem, se mnou i první žena závodu, kterou jsem míjel, když jsem vybíhal ze Sněžky. Ona šla ke kontrole, já od ní. Na dlouhý seběh kolem kostela v Malé Úpě jsem se jí trhl, ale dole na Spáleném mlýně mě doběhla a odtud jsem běžel s ní. A běželo se dobře, hovor moc nevázl, sranda byla a i cesta dobře ubíhala. Kopec mezi Malou a Velkou Úpou překvapil, ale dal se, i když klesání k Velké bylo opravdu příkré. Tou dobou mě začaly bolet obě dvě chodidla, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, myslel jsem totiž, že jde jen o velké puchýře, stejné jako se mi udělaly na maratonu v Nantes. Úsek cesty po silnici mezi Velkou Úpou a Pecí pod Sněžkou, kde byla kontrola, byl přímo nekonečný. Nakonec jsme se ale dočkali a na kontrolu dorazili. V čase 12:26 a na průběžném 52. místě.

Po několikaminutovém občerstvení opět na cestu. Už mi bylo jasné, že hranice 14 hodin je utopie (18 km za hodinu a půl ve stavu jakém jsem byl bylo nemožných), ale 15 hodin, že je reálných. Výstup z Pece opět náramný, ale podle mě lepší než konečný seběh od Hrnčířských Boud do Vrchlabí. Nádherný trail lesem, řekl by běžec v dobrém stavu. Já říkám, jedno velké utrpení, hlavně šíleně dlouhé klesání v lese před Horním Lánovem. Mě vůbec nešlo běžet, za prvé koleno, za druhé achillovka, která o sobě čas od času dala vědět a za třetí bolest chodidel. U té jsem ale přišel o co jde, žádné puchýře, jen únava, takže jsem jí moc nevěnoval pozornost a prostě jsem jí vypnul. V tom klesání lesem mě opustila i má společnice, která se trhla, když nás doběhli její známí.

Konečný úsek mezi poli před Vrchlabím také úžasný, ale nepříjemně. Já myslel, že tam už se poběží převážně z kopce, a ono ne! Sice malé, ale pořád kopečky! A koruna na závěr, zabloudil jsem. Na trase modré mezi rozcestími Nad Dolním Dvorem a Pod Jankovským Kopcem bylo napojení z louky na asfaltku. A na ní bylo svítícím sprejem pořadatelů nakreslené velké X a šipka doleva. A já jakožto čestný člověk se dal po šipce a se mnou ještě jeden účastník, který také běžel poprvé a nevěděl také kudy. Ještě před touto odbočkou jsme se ptali tří slečen, jak daleko je do Vrchlabí a bylo nám sděleno, že necelé tři km. To bylo radosti, měli jsme na ně ještě skoro celých 40 minut do hranice 15 hodin. Jenže ne. Po špatném odbočení jsem doběhl oklikou skoro až do Horního Lánova, těsně před ním jsem to odbočil na polní cestu a po ní doběhl (byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem letěl jako vítr, bolest nebolest), skutečně doběhl do Vrchlabí, kde jsem se po třetím nasměřování dostal do cíle. Oficiální délka 99.1 km a převýšení 3900 m+, má délka díky bloudění cca 103 km, cílový čas 15:15:33, celé 4:46:33 za prvními dvěma v cíli, celkově 58. místo, 57. mezi muži. Celkové výsledky zde na sportchallenge.cz. Pocity v cíli úžasné smíšené s naštvaností nad vlastní blbostí. Nakonec ale vyhrály šťastné, protože když lidé viděli mé koleno, tak se divili, že jsem vůbec dokončil. Jsem rád, že jsem dokončil a nevzdal. V tom stavu, v jakém jsem byl se jedná podle mě o dobrý výsledek.

Tričko jsem si prostě koupit musel
Tričko jsem si prostě koupit musel

Letošní ročník vyšlo úžasně počasí a toho hned využil Roman Košťák a Michal Veselý, kteří doběhli do cíle shodně v traťovém rekordu, který vylepšili po 30 letech na 10:29:00. První žena Kristýna Jeřábková v čase 14:48:36. Všem upřímná gratulace a obdiv.

Jednalo se o mou první stovku. V průběhu jsem měl všelijaké myšlenky o masochistických bláznech a podobně, ale jedno vím jistě, věděl jsem to už i při závodě, příští rok poběžím znovu, tedy pokud mi to zdraví dovolí. Prakticky ani jednu věc jsem s sebou neměl zbytečně, jenom boty musím příště zvolit lépe prošlápnuté. Mé Minimusky byly už před K100 za zenitem a na ní se to jen potvrdilo. Opět na tento závod sedí prohlášení Vítka: „Někdy to musí stát zahovno, aby sis to mohl jindy pořádně užít ;-)

Pocity první den po závodě: Koleno nateklé a achillovka bolí a je nateklá. Během dne se vše srovnalo a ani nebolelo. Chození v pohodě, jen schody malý problém. Běh nebyl, zas takový šílenec nejsem. Druhý den po závodě: Koleno už skoro splasklé, ale hybnost stále není 100%, kotník lepší než včera, ale nic moc. Achillovka jen lehce nateklá, lehce bolí na zmáčknutí, ale jinak v pohodě. Běh opět odložen.

Vybavení na Krakonošovu 100 připravené

Dnes je den D. Den, na který připadla letošní Krakonošova 100. Závod/pochod okolo Krkonoš o délce 100 Km. Blíže k závodu až v reportu. Necelých jedenáct hodin do startu a já mám konečně připravené všechny věci, které bych měl potřebovat.

Všechno v kupě (chybí energetické tyčinky)
Všechno v kupě (chybí energetické tyčinky)

Seznam:

  • Batoh s camelbackem 1.5l
  • Dlouhé nepromokavé kalhoty
  • Bunda (zatím stále cyklistická)
  • Funkční triko
  • Funkční teplejší triko s dlouhým rukávem místo mikiny
  • Elastické kraťasy
  • Energetické tyčinky (Nutrend)
  • Čelovka (Silva L3)
  • Mobilní telefon (nabitý)
  • Fotoaparát
  • Náhradní ponožky
  • Náplasti
  • Papírové kapesníčky 2x
  • Magnesiové tablety
  • Endiaron
  • Švýcarský nůž
  • Obinadlo
  • Kšiltovka a čelenka
  • Sluneční brýle
  • Občanský průkaz a peníze

Hlavní je, že mám snad vše. Pravá noha sice moc v pořádku není – zlobí achillovka a při jejím léčení jsem si omylem udělal spáleninu 2. stupně (blbá alternativní medicína, nebo spíš špatné aplikování), ale i s tou to snad půjde. Tož s chutí do toho a půl je hotovo. 🙂

Trénink na UCV13, aneb změněné běžecké plány

Několikrát jsem své běžecké plány změnil a tohle by mělo být naposledy. Kvůli Ultra Cavalls Del Vent, kterého mám v plánu se v září účastnit, jsem musel pozměnit svůj plán na léto. Dokud nebyla účast jistá, nechtěl jsem si nic plánovat a kdyžtak být spontánní. Účast jistá je a bude chtít trénink. Hlavně hodně kilometrů. Takže jsem sedl k termínovce, radil se s Veronikou (lepší než termínovka) a začal plánovat. Zvolil jsem několik maratonů, nějaké kratší trasy a pak i sranda závody. Zde je přehledný seznam:

    • 22/05/2013 Hodinovka na dráze České Budějovice – naplno
    • 01/06/2013 BarefootRunPrague – relax
    • 14/06/2013 Krakonošova 100 – naplno
    • 26/06/2013 Písecká hodinovka – naplno
    • 06/07/2013 Půlmaraton Liberec – naplno
    • 06/07/2013 Okolo Vlasti – relax
    • 10/07/2013 10 km v Písku na dráze – naplno
    • 27/07/2013 Zlatý maraton Emila Zátopka – naplno s pokusem pod čas 03:00:00
    • 28/07/2013 O kolo Svaté Anny – co nohy dají
    • 11/08/2013 Maraton Českým rájem – tréninkově
    • 18/08/2013 10 lužických sedmistovek, maraton – tréninkově
    • 25/08/2013 Rychnov classic marathon – naplno pod čas 03:00:00, pokud už nebude splněno, jinak tréninkově
    • 07/09/2013 Parkmaraton Krásná Lípa – tréninkově
    • 21/09/2013 Ultra Cavalls Del Vent – naplno co to dá 🙂

Jedno vím jistě, závody následují v krátkých časových úsecích po sobě, takže je možné, že nepoběžím všechny. Závody tak brzy po sobě mám schválně, rád bych totiž své tělo naučit běhat ve velké zátěži. Budu se pozorně sledovat a kdyby se měl objevit problém, hned zvolním. Například u posledního závodu před Španělskem si nejsem moc jistý. Pokud bude mé tělo zvyklé a regenerace bude rychlá, nevidím problém ho neběžet. Ale pokud budu cítit, že by se jednalo o bláznovství, raději ho vynechám a zvolím nějaký kratší závod.

Podzim po Cavalls ještě neřeším. Výhledově chci na Šutr, ale závodů je tam hezkých víc. Pokud by se se mnou někdo chtěl proběhnout nebo jen setkat, víte kde mě potkáte. Radši mi ale dopředu napište, jestli neproběhla změna.

Dodatek 26. května: Přidány tři závody – 1/2M Okolo Vlasti, Písecká hodinovka a 10 km v Písku na dráze.

Jarní Šutr54 2013 – Můj ultra křest

sutr54-logoŠutr54, závod, který se mi podařilo zaregistrovat hned při první zmínce o něm před několika lety. Hned mi bylo jasné, že to je závod přímo pro mě. Bohužel z časových důvodů se mi na něj ani jednou nepodařilo dostat. Až letos se zadařilo…

Jelikož se mi časově podařilo na Šutr54 dostat až po několika proběhlých ročnících, rozhodl jsem se celý víkend pojmout trochu jako svátek. Jakou délku tratě mi bylo hned jasné, nic kratšího než 54 km nepřipadalo v úvahu. Stejně jsem s ultra chtěl někdy začít, tak proč ne zde, že?

Pátek 17. 5. 2013 – den před závodem

Večer před jsem si doma sepisoval seznam, co vše chci ten den v Praze stihnout. U nějaké deváté položky mi přišel už dost dlouhý a raději jsem další přání odložil na někdy příště. Přeci jen do Prahy se nedostanu každý den a konečně navštívit pražské běžecké i neběžecké obchody jsem měl v plánu už dlouho.

Takže pátek zkráceně. Od 10 dvouhodinová schůzka v NC Chodov, která se podle mě více než povedla. Následovala návštěva penShopu a malý nákup, najít obchod mi dalo zabrat. Třetí zastávka byla v trailpointu, hlavně koukání po běžeckém batohu, ale i samotný obchod mě zajímal. To víte, přeci jen několikanásobná prodejna roku je úžasné hodnocení. Obchod je pěkný, ale nějak jsem čekal víc. Přehnaná očekávání se nevyplácejí.

Od trailpointu směr triexpert na Radlické. Když ideální batoh neměli v trailpointu, tak se jednalo o poslední volbu. Měl jsem vyhlédnutý jeden Salomon, který mě nechali ráno vyzkoušet na Chodově. Nejdřív to vypadalo, že ho nemají, ale nakonec se objevil. Vyzkoušel, seděl a koupě byla jasná volba. SALOMON XA 10+3 EXP INSULATED SET M je doma.

Pak už jen oběhnout pár bank, vyzvednout kamaráda na starém městě, o chvíli později dostat pokutu za vjezd do pěší zóny (naštěstí jen 200 Kč, policista byl v pohodě), dojet k němu domů, zajít na pár piv a vyspat se před dnem D.

Sobota 18. 5. 2013 – den závodu

Počasí se spiklo! Výhled z okna po probuzení stál naprosto za nic a ani po určité době se nelepšil. Snídaně žádná, nastartoval jsem své ekologické gas-car a směr start. U něj jsem musel přeparkovat, protože jsem nevěděl kde je přesně start a málem jsem tam překážel.

Na sobě triko Odlo z Nantes a elastické kraťasy od Craftu. To bylo bohužel vše. Déšť neustával, čas od času fouklo a byla celkem zima. Oblékl bych se i víc, ale nešlo to. Krom mikiny jsem si žádné věci navíc nevzal. Podle předpovědi mělo být hezky! Alespoň, že po deváté ráno přestalo pršet, jen mrholilo. Vyzvednutí čipu, zaplacení dobrovolného příspěvku a lelkování u zázemí.

Ke startu se pomalu začalo trousit více a více běžců a já konečně poprvé potkal první lidi z dailymile naživo. S Vítkem jsem toho napovídal asi nejvíc. Pak další lidi, bohužel si moc nepamatuji jména, pár lidí poznalo zas mě, někteří i jen díky blogu, třeba Láďa, se kterým jsem předběžně dohodnutý na Krakonošovu 100. Prostě parádně strávený čas před startem v pohodové a odlehčené náladě. Na nikom nebylo vidět, že poběží 54 km, nikde žádná nervozita. I první denní jídlo jsem si dal – kousek banánu. Těsně před startem rychlý záchod a odpočítávání posledních sekund. V těch mi Vítek ještě stihl říct, že Šutr nemá nějak těžkou trať a celkově se jedná o lehčí závod. Udělal mi v tu chvíli radost, ale příště si dám na podobné osobní subjektivní hodnocení pozor.

Start 54 trati by Garf-Mikhael
Start 54 trati by Garf-Mikhael

První kolo: Ještě na startu jsem Láďovi řekl: „Teď koukej, od teď už uvidíme jen Vítkovo záda.“ A on opravdu vyrazil jak kamzík a okamžitě nám zmizel. Jednalo se ale jen o první seběh, pak běžel schválně pomalu. První seběh mi ukázal, že ve VFF to nebude žádná sranda. Dost klouzání a i kamenů. Po ostré zatáčce dole rovinka po silnici, která mi vzala dost sil a po ní stoupání. Ještě na rovince jsem si naštěstí uvědomil, že běžím moc rychle a rapidně jsem zpomalil. První stoupání také ukázalo, o čem asi tak trať bude. Pak už šlo vše tak nějak v pohodě. Nejprudší úseky jsem vycházel a ostatní vybíhal lehkým klusem. Ani jsem se nenadál a přišlo velmi příjemné stoupání lesem před občerstvovačkou v polovině okruhu. Opravdu jsem si ho užil a běh po hřebeni před ní i po ní taktéž. Moc pěkně se mi běželo. Trasa se po hřebeni chvíli točí a pak je na místě dost prudké klesání po pěšině, která vypadá jako vyschlé koryto. Tam jsem vždy nejvíce ztratil, protože v těch VFF se opravdu nedalo. Navíc jsem s nimi při těch klesáních spíš sklouzával dolů než nějak víc kontrolovaně sbíhal. Pak opět stoupání, po něm běh mezi domy (ten jsem začal nenávidět hned při prvním průběhu), další klesání s navazujícím stoupáním, mnou nenáviděné schody těsně před cílem a po pár set metrech průběh startem/cílem. Celé kolo se mi běželo lehce, nic nebolelo a byl jsem na 5. – 6. pozici. Ta ovšem nehraje žádnou roli. Čas kola byl 1:35:15.

Chytaly mě křeče
Chytaly mě křeče

Druhé kolo: Po letmém občerstvení a napití s chutí do dalšího okruhu. Při úvodním seběhu mě předběhl klučina v bílých kraťasech, který se připojil ke čtvrtému, který běžel s hůlkami a celou dobu se drželi pár set metrů přede mnou. Nikam jsem nepospíchal, lehce jsem zpomalil a trať si celkově užíval. Kluci byli stále přede mnou na dohled. Také mě dost překvapilo, když najednou za jízdárnou zmizeli. Prostě nikde nebyli. Neřešil jsem a běžel si své. V klidu výběh na hřeben (tam mě předbíhal první ze 72 km tratě, na třetí okruh vypadal svěží) opět jsem si užil rovinku na něm a na občerstvovačce se tentokrát zastavil na trochu delší dobu, na dva kelímky pití. Už tam odpočíval kluk, který mě předběhl v seběhu po startu. Nevypadal moc dobře. Ani se není čemu divit, když se udělalo dost horko a bylo polojasno. Vyběhl jsem, on pár sekund za mnou a po dalších několika stech metrech najednou nikde nebyl. Vůbec nevím co se s ním stalo a ani v cíli nevěděli. Před vybíháním stoupání před schody mi nehorázně bodlo pití zdarma, které nabízeli u jednoho domu V prudkém stoupání po něm mě předbíhal Dan. Zatímco já byl rád za chůzi, on kolem mě proběhl v naprosté pohodě. Pěkně mu to běželo. Při vylézání schodů jsem si říkal, že už nikdy nikomu nebudu věřit ohledně popisu tratě. Před cílem mě předbíhal naprosto svěží kluk a po mém dotazu kolik kol běží řekl tři. Dost mě to naštvalo, protože vypadl naprosto svěží. Jenže u občerstvovačky v cíli z něj pak vylezlo, že běžel jenom jedno kolo a už má po závodě. U pití jsem strávil delší dobu, trochu i pojedl a vyrazil. Čas kola 1:49:15.

Seběh kopečku do cíle
Seběh kopečku do cíle

Třetí kolo: Slunce svítilo, ty tam byly mraky, a mě se krásně běželo. Ani stoupání a klesání nevadily, vždyť byly už celkem suché. Jenže pak okolo 41. km nastal problém. Tupá bolest na levé straně hrudníku. Taková, že se nedalo běžet a vždy jsem musel přejít do chůze. Podle všeho křeče na bránici. Hrozně mě to štvalo, protože energie a chuti bylo dost. Celý krásný úsek lesem do kopce a pak na hřebeni jsem se trápil a pohyboval se dopředu indiánským během. Na občerstvovačce se mi podařilo zastavit na minimálně 4 minuty. Zrovna, když jsem se chystal vyběhnout, přiběhl Vítek s Ančou, první ženou. Rozhodl jsem se nehnat a držel se jich. Nejlepší rozhodnutí. Těch posledních 9 km byl očistec, ale dostal jsem při rozhovoru s Vítkem pár tipů, jak si okořenit trénink a možná se i zlepšit. Nejsem si jistý, ale kdybych běžel sám, asi bych tu poslední šestinu závodu tak rychle neodběhl. Překvapila mě jedna věc, poprvé po dvou letech se mi při běhu ozvaly křeče, nejdřív lýtka, po několika minutách následovaly stehna a před seběhem do cíle nesnesitelné křeče obojího, až jsem si musel přidřepnout. To budou cílové fotografie! Vítku, ještě jednou za to vedení děkuji a Ančo, tobě taky za společnost. Čas třetího kola 2:10:35.

Zasloužený odpočinek
Zasloužený odpočinek

Po závodě ještě lepší atmosféra než před ním. Vyhlášení bylo ve skvělém duchu, spousta lidí zůstala, ale přišlo mi, že byli hlavně z více okruhů. A po vyhlášení tombola s cenami od Inov8. Byly tam i dva batohy, jeden vyhrála Anča a druhý Vítek. Oba si ho zasloužili. Já se naopak modlil, ať ho nedostanu. Byl bych totiž pěkně naštvaný, vždyť jsem si den před jeden koupil. Naštěstí jsem vyhrál láhev a čelenku, ty jsem chtěl. Lehké rozloučení a směr Barrandov za kamarádem.

Délka závodu 54 km, celkové převýšení 1320 m, cílový čas 5:35:04. Celkově na 9. místě a v mužích na 8. místě. Startovalo 25 lidí a 8 se rozhodlo trať zkrátit, tedy DNF. Z původního vysněného času okolo 4:45 rychle sešlo. Na začátku druhého kola mi bylo jasné, že pod pět to nemám šanci momentálně dát. Nějak mi to nevadí, jsem rád, že jsem doběhl a nevzdal. Potrénuji a na podzim se ukáže…

Stav těla druhý den po závodu naprosto v pohodě. Nic nebolelo a odpoledne jsem si v klidu vyklusal něco přes 6 km naboso. Třetí den po závodu se lehce ozývaly stehna, ale rychle se rozchodily a opět nic víc. S tím spokojenost veliká, je vidět, že naběhané km dělají své a tělo je na zátěž zvyklé.

Běžet Šutr54 ve VFF? Nedoporučuji! V posledních 5 km jsem už nějak nedokázal udržet správnou techniku. Vím, je to hlavně o tréninku. Ale ty seběhy v nich opravdu nebyly dobré a hodně jsem na nich ztratil. VFF nejsou špatné botky, ale ne na podobný masakr.

Na závěr bych rád poděkoval Michalovi za úžasnou akci, dobrovolníkům za jejich neustávající dobrou náladu a všem ostatním za úžasnou atmosféru.

Fotky dodám až se nějaké objeví, sám jsem nefotil. Jak odkazy, tak přímo do článku.

UCV13 – startovní listina

VýstřižekUCV13 = Ultra Cavalls Del Vent 2013. Jedná se o pátý ročník španělského běžeckého ultra závodu, kterého se s velkou radostí zúčastním. Ale raději začnu od úplného začátku…

V Sydney jsem poznal Španěla Xaviho z Katalánska. O něco staršího kluka než jsem já. To, že jsme oba běžci, se zjistilo během našeho prvního rozhovoru asi při čtvrté větě. Pak už to šlo rychle, slovo dalo slovo a společné běhání se začalo plánovat. Bylo to těžké, ale párkrát se nám  nakonec vyběhnout podařilo. Jednalo se o běhy okolo 10 km, při kterých jsme toho vždy hrozně moc probrali. Hlavně kolem běhu. Já mu vyprávěl o závodech a lidech v České republice a on mě o běhání v Katalánsku a o tamních běžcích – tak jsem se prvně doslechl o Kilianovi Jornetovi. Čas neústupně utíkal a Xavimu se pobyt začal krátit. V posledních několika týdnech jsme se dostali k ultra a k tomu, že ho oba chceme zkusit. A tam vše začalo. Xavi mě úplně nejvíc navnadil na závod konaný kousek od jeho města, na Ultra Cavalls Del Vent. Ještě chvíli jsem se rozhodoval, ale nakonec se rozhodl k registraci.

Jenže s registrací to nebylo tak jednoduché. Pro očekávaný velký zájem byla nejdříve otevřena pre-registrace, takže stále nic jistého. Po ní bylo naplánované losování o startovní čísla, které vše mělo rozhodnout. Okno pro pre-registraci bylo otevřené pouze od 23. dubna do 7. května a k dispozici pouze 900 startovních míst. Hned 23. ráno jsem se zaregistroval a už jsem byl přibližně dvoustý. Během několika dalších dnů počet přihlášených vzrostl až přibližně k 800. Pořád jsem si říkal dobré, míst je 900, ale pak mi bylo sděleno, že v těch 800 již registrovaných jsou i týmy o několika lidech (2-10). Nejistota vzrostla a pak jsem vše hodil za hlavu a řekl si, že kdyžtak dám Brněnský masakr a také bude dobře.

Losování probíhalo 14. května dopoledne od 11 hodin a štěstí stálo při mně. Mé jméno bylo vytaženo z osudí jako 833. Když jsem to odpoledne zjistil, dostal jsem nehoráznou radost. Ta ovšem trochu ochabla, když mi oficiální stránky závodu sdělily, že Xavi je na waiting listu a až na 227. pozici. Což znamená, že nemá šanci běžet. Kluk, který mě do celého podniku dokopal, neběží, a šanci na účast má prakticky nulovou. Nehorázná smůla. Bohužel, tahle smůla je život. Xavi je smutný, ale potvrdil mi, že mě u sebe nechá bydlet a bude mi dělat podporu při závodě. Takového kamaráda nemám ani v Čechách, pořád žádný nemá čas, tomu se říká charakter. Já bych to pro něj ovšem udělal také.

Lehce mě mrzí, že letos nepoběží Kilian Jornet. Několikanásobný vítěz. Tou dobou má být podle svého kalendáře v USA. Hrozně jsem s ním chtěl fotku. Snad ho potkám v budoucnosti někde jinde…

Trasa měří 100,6 km, stoupání a klesání je 13 320 m, samotné stoupání je 6 668 m. Opraveno podle upozornění Sama v komentářích. Pro bližší představu co mě čeká koukněte na toto video a nebo se podívejte na oficiální stránky závodu.

Plán na léto jasný – trénovat a trénovat. O tom jak na tuto akci plánuji natrénovat napíši příště. Ať ze sebe 21. září vydám maximum a dobře reprezentuji naší zemičku. Nebudu tam jediný Čech. Jako 412. byl vylosován pan Straka (Sam), velmi zkušený ultra běžec. Pokud nám budete držet palce, určitě se nebudeme zlobit. 🙂