SUM 2015 – Strom ultramaraton

Můj popis SUMu, zjistil jsem, že by si určitě zasloužil víc slov. Jsem plný zážitků, jen mi nějak nejdou přenést na obrazovku. Snad i z toho mála bude znát, jak byla celá akce super.

Brífink
Brífink

Jak jsem v září začal opět běhat, hned mi pozvánka na SUM naskočila v paměti. Ale odvaha nebyla. Pak proběhl maraton v Písku a já po jeho ukončení, i když neproběhl podle představ, věděl, že chci běžet celý SUM. Hlavní důvod asi byl, že se opět uvidím s hodně běžci z DM a hlavně s Dušanem a Lůcou. Den dva u nich jsou vždy neuvěřitelně nabíjející, prostě oáza klidu. Zaregistrováno, zaplaceno a už jen těšivo.

Kus našeho diskuzního kroužku
Kus našeho diskuzního kroužku

Přibližně dva týdny před, jsem si psal s Jirkou a vypadlo z něj, že asi poběží také. Super zpráva! Pak chvilku ticho v éteru a v týdnu před akcí mi napsal, že neví, protože na něj něco leze. Já také nebyl moc v pohodě – zlobilo koleno. Podle všeho zánět, tzv. ITBS. Před závodem už tolik netahalo, ale předchozí dva týdny jsem jenom klusal, žádné dlouhé štreky a prostě si pokud možno běh užíval, když aspoň chvilku koleno nebolelo. Několikrát denně protahování a neustálé mazání vším možním, Alpou počínaje, Flector Gelem konče, se stahovacím obvazem a často i fólií. Noha se jakž takž dala do kupy, Jirka se uzdravil a víkendová best Akce podzimu mohla začít.IMG_20151017_104701

Cesta opět zajímavá, snad ani jednou za ty roky se mi nepodařilo trefit do Vlastibořic bez problémů. 😀 Praha je prostě moje Achillova pata. Do Prahy bez problémů. V Praze jen čtvrt hodinová kolona k Nuseláku, za ním už pohodička. Jirku jsem vyzvedával na Karlíně v obchodě Salmingu. Nečekal tam pouze Jirka, ale i mé nové boty Salming Distance A2 (recenze těchto Salmingů brzy). Obojí se mi podařilo vyzvednout bez problémů a už se frčelo. Hezky nastavit navigaci a poslouchat jí. Že já si radši konečně nepořídím autoatlas… Zapomněl jsem na navigaci zapnout placené úseky, takže mě vedla špatným výjezdem z Prahy směr Kralupy nad Vltavou. Už na dálnici jsem si to uvědomil, přenastavil a hle, navigace vedla zpět na centrum. Nevěda, že se nacházíme na špatné dálnici jsem jí neposlouchal a jel si svou. Až po chvíli mi to došlo, ale to jsme už byli daleko od Prahy. Takže hezky podjet Kostelec nad Labem, malými silničkami dojet do Staré Boleslavi a odtud už po správné dálnici směr cíl. To už navigoval Jirkův mobil, můj se odporoučel nedostatkem energie, a ten se nás rozhodl protáhnout centrem Mladé Boleslavi. Podle všeho se navigace od strejdy Gůgla vyhýbala koloně. Město pěkné, o tom žádná. Zbytek cesty bez problémů, za Boleslaví znám cestu už z paměti. Prostě žádná nuda, díky bloudění a hlavně díky spolujezdci, ty rozhovory vždy stojí za to.

Tady ještě kolena nebolela
Tady ještě kolena nebolela

Dušan odjel pro Jonnyho, takže přivítání od Lůci. Po příjezdu Dušana směr k Ivanovi na pivo a probrat závodní strategii. Pivo dobré, závodní strategii mně a Jirkovi nikdo nechtěl věřit (prostě na pohodu na 5:30/km a hlavně se nezničit, já si k tomu ještě přidal sledovat tepovku a nepřekračovat pokud možno 171) a společnost prostě suprová. Matěj, Jirka, Jonny, Dušan a místní, kteří už začínají běžce z jiných koutů republiky díky Dušanovo půlmaratonu bezpečně poznávat. Prostě vesnice žijící běháním, úžasná to věc.

Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)
Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)

Ráno vstávačka tak nějak s ostatními, rovnou do sportovního, naládování do sebe několik chlebů se sádlem smíchaným se škvarky (best jídlo!) a pomalou chůzí na start. Počasí přálo, předchozí den neustálý déšť, den závodu pod mrakem s bezvětřím a hlavně bez padající vody. Na startu se sešlo 29 bláznů. Hodně pěkná účast na první ročník prakticky bez reklamy. Hodně tváří bylo i neznámých. Tak nějak mi bylo jedno kdo je na startu, opravdu jsem neměl v plánu závodit. Dušan udělal rychlý brífink, že prý mezi cca 15 a 25 km není moc dobré značení, ať dáváme pozor, a pak nás hezky vypustil. Pár běžců vyrazilo jako blázni, ale já s Jirkou se radši drželi plánu a skupinky Jonny, Pavel, Michal, Micha a kdo další se nachomýtl. Běželi jsme hezky pomalu, povídali si, Jirka fotil za běhu a kilometry ubíhaly. Nehorázná kochačka krajinou, hrozně to okolí Dušanovi k tréninku závidím. První dva až tři kilometry se tempíčko trochu přehánělo (nějáké 4 a půl minuty na kilák je prostě moc rychle na začátku 50 km), ale pak se uklidnilo a pohoda. Krásná příroda, super lidi, zajímavá témata, blouděníčko. Ano, povedlo se dvakrát. Nejdřív ve velké skupině na cca 13. kilometru (dost jsme se v tu chvíli báli bídněji značení části) a pak pár kilometrů později s Jirkou, když jsme se trochu trhli a hned přehlídli šipku na zemi a naběhli si kilometr do kopce. Po druhém kiksu mě na chvíli opustila nálada na závodění a já se rozhodl prostě nezávodit a vážně v klidu běžet. Najednou občerstvovačka, bodla holka, běžel jsem totálně nalehko bez ničeho (byla žízeň), a hned dál.

Nebudu lhát, koleno nic moc. Od začátku jsem ho cítil každý krok, takže jsem byl za pomalé tempo skupiny hrozně rád. Druhá občerstvovačka neskutečně super, i když bylo ideální běžecké počasí bez horka , bez sluníčka a větru, byl jsem dost vyschlý. Lemtal jsem do sebe hrozně vody s kolou. Ty občerstvovačky byly hrozně rychle proběhnuté, zase hned do kopců… Nemám je rád. Vážně! Skupinka držela do cca 35. kilometru. Pokud nepočítám Jirku, ten se odpojil pár kilometrů předtím. Pak jsme se nějak s Pavlem trhli a běželi dlouho spolu. Cestou jsem díky němu zjistil, že se mi pauzují hodinky, takže to pod pět hodin určitě nedám. Pavel suprově vyprávěl o závodě v Holandsku. Masakr akce!

Na třetí občerstvovačce nám řekli, že před námi jsou jen 4 běžci, což mě překvapilo a já trochu zrychlil. Na nějakém 42. kilometru jsem Pavlovi utekl, celkem se mi zalíbila vidina pátého místa. Další občerstvení ve Vlastibořicích kousek od koupaliště, hrozně morálně náročná zastávka, věděl jsem, že cíl je vzdušnou čarou ani ne 100 m. Navíc ještě horší bylo, že prý do cíle 6 kilometrů! Tři z nich pohodička, ale ten zbytek šílenost. Dušane, jak já tě proklínal… Za prvé šíleně moc kopců! A za druhé, za co ale mohl déšť, chybělo značení u pár rozcestí. Naštěstí mi instinkt radil dobře. Poslední kilometr shodný s prvním. Pohodový doběh do cíle. Cíl byl hezky v hospodě na stole a byl to zvonek s nápisem Sex time! Originální! 🙂

Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!
Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!

Úleva, nekonečná úleva. Celkem necelých 52 km, 1050m+ a 5 hodin 21 minut. SUM byl pro mě skvělý závod, hlavně v tom, že mi ukázal, že kopce nejsou vážně pro mě (promiň Romane, ale B7 vážně nepůjdu). Na posledních cca 10 kilometrech mě bolely hrozně kolena. Ale co, přežil jsem. Byli super lidi, skvělý počasí, nádherná trať. Večer po závodě neskutečný, plný historek a budoucích plánů. Prostě… Ten víkend mě nabil na hodně dlouho. Děkuji moc Dušane za super závod a Lůce za pohostinnost. V červnu jsem tam zas jak na koni!

Šutr54 jaro 2014 – opět mě dostal

Nevím proč, ale Šutr je pro mě prostě zakletý závod. Jelikož se mi posledních pár týdnů vlekly různé problémy s mýma nohama – nejdřív levá achilovka a pak divná bolest na vnější straně pravého nártu. Týden před bylo vše celkem v pohodě, takže plán na závod byl jasný, prostě ho celý vyklusat a nikam se nehnat. Hlavně si užít den na parádní trase a se skvělými lidmi. Trochu mi mé plány upravily v práci, v pět odpoledne nástup, ale nic moc se nestalo a jen jsem ráno v den startu poprosil o start se čtyřkolovými závodníky, který mi byl umožněn.

Brífing o nástrahách tratě
Brífing o nástrahách tratě

DSC00642-MOTION

Opravdu se mi podařilo držet se mého přesvědčení. Na startu žádné blbosti s rychlostí, hezky na chvostu. Držel jsem si své tempo, které mi opravdu přišlo šnečí a prostě běžel. I přes lehké tempo jsem pomalu předběhl prakticky všechny. Jen Radek byl nenávratně pryč. Běželo se dobře, cítil jsem, že dnes je den, který proběhne naprosto bez problémů. Jak já se mýlil. První překvapení přišlo na občerstvovačce v půlce. Za prvé mi přišlo, že jsem tam moc rychle a za druhé mi tam vyrazili běh, když mi bylo sděleno, že je přede mnou jen Radek. To prostě nemohlo být možné, vždyť jsem se sotva vlekl. Radši jsem neřešil, ještě chvilku pokecal a pokračoval. Nahoře bylo trochu víc bahna než vloni, ale nepřišlo mi ho nijak moc. Za silnicí v seběhu jsem se přistihl, že to chci hodně pustit, tak hezky zpátečka a nikam se nehnat. Pak jen nahoře okolo zahrádek, kde mě dost nepříjemně poškrábala šípková větev, která trčela přes cestu. Seběhnout dolů, tam jsem si terén přímo užil, nahoru stylem Kilian, pak vyhlídka na Prahu, nepříjemný kus po asfaltu mezi domy, další super seběh, nasledovala opět šplhačka na Kiliana, zase super běh dolů, i když se mi málem podařilo přeběhnout odbočku, pak předcílové schody a klidná rovinka. Bylo by to super první kolo a poslední rovinka, kdyby mě kousek za půlkou nezačal trápit žaludek a potřeba záchodu. Naštěstí jsem jí vydržel až k cíli, kde mi lidi začali fandit, ale já na ně jen mávnul a fofrem do ToiToiky. Potěšilo mě, jak se tím všichni pobavili. Rád vyrábím úsměvy lidem na rtech. Pak následovala občerstvovačka, kde jsem si dal jenom Ionťák a zase na trať. Evžen se divil, jak jsem čistý, že prý před chvilkou proběhl Radek a ten byl zasraný až po hlavu. Prostě jsem nespěchal no. 🙂 Při probíhání branou jsem jen nevěřícně koukal na čas, 1:34 jsem opravdu nečekal.

Po prvním kole, to bylo ještě dobře...
Po prvním kole, to bylo ještě dobře…

To byla ještě dobrá nálada a pocity. Ty mě měly ale brzy opustit. Žaludek byl vyřešen, takže běh byl zase ladný a lehký, ale pod prvním kopcem jsem začal cítit, že pravý nárt začíná pobolívat. Nezasloužil si pozornost, v závodě stejně žádné řešení nevymyslím. Dole v lese pod občerstvovačkou přišla studená sprcha, zjištění, že jsem v prvním kole běžel špatně a zkrátil si ho tak o 250 – 300 m. K rostoucím bolestem pravého nártu tohle zjištění opravdu nepřidalo. Později jsem se dozvěděl, že nějací „vtipálci“ schválně změnily značení trati. Zbytek kola od půlky nestál za nic. Rovinky ještě jakž takž šly, ale zbytek byl každý došlap na pravou utrpením. A víme kolik rovinek na Šutru v Šárčině údolí je, že… Každopádně kopec na vyhlídku byl pro mě jako Everest, několikrát jsem musel pro bolest zastavit. O následném asfaltu radši nemluvit. Dokonce jsem cítil, že mi noha natéká. Každý krok horší a horší. Nebudu to prodlužovat, celý zbytek kola se mi hlavou honilo proč ukončit dřív a proč ne, tělo nechtělo a mozek taky ne, ale našla se malinká část mého racionálního myšlení, která přebila zbytek a rozhodla prostě skončit po druhém kolem, než si v tom třetím přivodit něco na dlouhodobější léčení. Nějak jsem se dopotácel k Evženovi a občerstvení a v klidu začal jíst a pít, když Evžen zjistil, že ukončuji, tak mě popoháněl do cíle, ale já jen odvětil, že není kam spěchat, že mi cíl neuteče a potom později po pár minutách v klidu prošel cílem a odevzdal čip. Druhé kolo za 1:48, celkem 3:22:58 na dvě kola. Prostě jsem lůzr.

Satan s budoucím vítězem Radkem při brífingu
Satan s budoucím vítězem Radkem při brífingu

Nějakou dobu po mě přiběhl Satan a taky odevzdal čip. No jo, holt jsme banda lazarů a ne běžci. 😀 Taky radši ukončil, než aby si něco udělal. Tak jsme tam stáli, klábosili o všem možném a nemožném, povzbuzovali běžce a prostě si to užívali, když v tom přišlo největší překvapení. Vítek přišel k cíli z druhé strany a rovnou odevzdal čip. Taky ukončil, on ale pro hypoglykemii. Prostě tenhle den stál za to. Ale i přes problémy jsem si ho užil. To, že mi druhý den natekla noha do přímo obřích rozměrů a každý krok byl lahůdka, radši nezmiňovat. Podle všeho nějaká šlacha, nevím, celkem se to dalo po pár dnech do pořádku. Toliko k mé třetí účasti na Šutru a druhé v řadě neúspěšné.

(Fotky různě sesbírané z internetu, autoři ať se kdyžtak přihlásí.)

Šumavský Šutr 2013

Šutr na Šumavě? Jasná odpověď! Jak taky jinak než ano, v jižních Čechách pro mě naprostá povinnost. Navíc jsem chtěl zase vidět po dlouhé době lidi z Dailymile. Cesta až na malé bloudění v pohodě. Malinko mě sice na Churáňově překvapilo počasí, trochu víc mlhy a zimy, než jsem očekával, ale jinak pohoda. U startu se pomalu scházeli účastníci na tři kola a vládla super pozitivní nálada. Zdeněk vypadal v tom všem vybavení jako profesionál. Čas před startem rychle utekl a přišla úvodní instruktáž. Prý kolečko nemá 18 km, ale je o trochu delší, cca 21 km. Nějak mi to bylo v tu chvíli jedno. To bylo tím předstartovním nadšením.

Start byl podle mě na pohodu, i když po pár set metrech nějak všichni zmizeli vzadu a já si užíval běh v čelní tříčlenné skupince. Ani nešlo si ho neužívat. Vždyť prvních cca 7 kilometrů bylo celých z kopce a nádherně technických. Opravdu luxusní trail. Po sedmém kilometru, kde byla přibližně občerstvovací stanice, už ale nádhera trasy pokulhávala a nepřišla mi moc zábavná. Konečně přišly i kopečky, ale moc jich nebylo a všechny byly krátké. Někde přibližně na 17. km jsem byl na třetí pozici a zrovna v místě ostré zatáčky doleva se mi druhý na minutku ztratil z očí a já, při koukání na zem abych se nezabil, přehlédl značení odbočky a hodně ošklivě si zaběhl. Nejdřív mi to nepřišlo, protože jsem běžel krásně z kopečka, hezky jsem to napálil. Došlo mi to až asi po 10 minutách běhu z kopce, když jsem doběhl na křižovatku a značení nikde nebylo. Cesta zpátky mi ubrala dost sil. Taky mi hodně sil vzalo nadávání sám době. Než jsem se vrátil na trasu, kdy mi ještě hodně problémů dělalo nezabloudit po jiných lesních cestách, mě prakticky všichni předběhli. Přibližně 25 minut proběhaných mimo trasu. Potvrdil mi to Honza, kolem kterého jsem probíhal. Nebudu lhát, tohle zabloudění a ztráta pozice mi sebralo většinu sil a i nálady. O zbytek jsem přišel při dohánění čela závodu. Vlastně ne čela, to mi pak bylo ukradené, ale chtěl jsem alespoň dohonit Zdeňka s Klárkou. Nevím kolik lidí jsem předběhl, ale bylo jich hodně. Při probíhání cílem bylo osm minut po startu jednokolařů. Nezdržel jsem se a hned vpřed. Po pár kilometrech jsem potkal Renču, která vypadala naprosto svěží a že si běh plně užívá. Řekla mi, že Zdeněk s Klárkou jsou asi 10 minut přede mnou. V tu chvíli mi došlo, že dohnat Zdeňka je prostě nemožné, protože on neví, že já jsem za ním a on se mě snaží také chytit. 😀 Nic se nedělo, stále stejnou rychlostí vpřed, čas od času předběhnutí závodníků na méně kol a čas od času dobrý pokec s některým z nich. Bohužel druhá polovina byla o ničem. Začala mě bolet oblast kolem pravé kyčle, cítil jsem brnění v rukou a k tomu dost velká zima. Že mě to přestalo bavit ani snad nemusím zmiňovat. Brnění bylo nejhorší, protože to mi vždycky signalizuje, že tělo je bez energie a pomalu vyčerpává i zásobní. Důvod asi byl, že za celý den jsem snědl dva kousky banánu. Energie prostě došla a já poslechl nakonec hlavu a po tom, co jsem se vyškrábal do cíle, jsem to prostě zabalil. Dvě kola a konec, druhé navíc ještě s negativním splitem…

Ve 2. kole - problémy začaly až chcilku po focení (foto: Michael Dobiáš)
Ve 2. kole – problémy začaly až chvilku po focení (foto: Michael Dobiáš)

Po doběhu jsem několik minut strávil u občerstvení a cpal jsem se vším, co mi přišlo pod ruku. Zdeněk byl dost překvapený, že jsem za ním. Kdyby to prý věděl, tak by to také nezabalil a to jedno kolo ještě běžel. U cíle byla zábava, u oběda potom také. Dost mě překvapilo, že se mi v prvním kole toho Zdeňka skoro podařilo doběhnout. Po prvním kole byl mezi námi rozdíl necelé 4 minuty. V cíli o rozdílu radši nemluvit…Celkově cca 42 km (kolik jsem si zaběhl nevím) za 4:27:52. Což zase na maraton s převýšením cca +1200m není špatný čas.

Nevím co se mi v průběhu závodu stalo, ale takový rychlý pokles energie je trochu divný. Na důvod se snažím přijít, ale stále nic. Možná to bylo počasím, chladno moc nemusím, nebo moc brzy po Ultra Cavalls del Vent, možná jenom nebyl můj den a nebo jsem na to prostě a jednoduše neměl. Trasa se mi líbila jenom v první polovině, druhá mě moc nezaujala. Prostě mi přišla nudná. Nebo mi tam možná chyběla ta atmosféra, jako je v Praze. Podle mě patří Šutr do Prahy a tečka. Jinak čas strávený po závodě byl naprosto super, taková třešnička na dortu. Lístek do tomboly jsem dal Zdeňkovi, ani nevím jestli se na něj něco vyhrálo. Celkově hodnotím akci za vydařenou, ale hlavně kvůli lidem. Pokud se závod bude ještě někdy na Šumavě běžet, určitě přijedu. Ale jenom proto, že s ním mám nevyřízené účty…