Šutr54 – vyrovnávám skóre

Přihlašování na letošní jarní Šutr v Praze bylo otevřené od 22. února a jelikož tou dobou byly mé nohy v neuvěřitelné formě, rychlé přihlášení bylo jasná volba. Muselo se pospíchat, místa mizela rychleji než banány v akci při dopoledním nájezdu důchodců v Kauflandu. Jednu chvíli dokonce spadl server a nebylo možné nic. Nával bych až tak veliký, že se situace dá připodobnit snad jenom k dds útoku. Každopádně lidé ve Sportovním servisu situaci rychle vyřešili a jelo se v přihlašování dál.

Příprava nijaká…

O mé dovolené na Mallorce na přelomu února/března jsem se zde na blogu nezmiňoval. Nejdříve jsem chtěl, ale pak byla má běžecká část osobnosti v takovém útlumu, že jednoduše nebyla chuť. Považoval jsem jí totiž za osobní neúspěch (i když mi hodně řekla o mých možnostech).

Ve zkratce jsem byl na Mallorce dva týdny, hlavně kvůli nabírání běžeckých objemů a sluníčku. Pořádně vypnout a nic neřešit. Jen běh a regeneraci. Za 8 výživných běžeckých dnů se mi podařilo nasekat 189 km od temp po klidné běhy. Veliká spokojenost s průběhem bez nejmenšího problému. Po návratu to vypadalo, že z tohoto objemu se podaří čerpat celou jarní sezónu. Tedy vypadlo týden, pak mě zradila noha a celé běhání šlo do kopru.

Jak nakonec probíhala příprava na Šutr? Nijak. Termín se nemilosrdně blížil a já až přibližně měsíc a půl před ním mohl začít poklusávat. Do té doby pouze a jenom jóga na denní bázi. K tomu přibyla koloběžka do/z práce a nakonec i se mi podařilo obden jí střídat do/z práce s běháním. O víkendech vždy delší běh, který ovšem nepřesáhl 20 km a hlavní čemu jsem se věnoval, bylo hodně regenerace. Opravdu hodně.

Ani těsně před závodem nepřišla žádná změna. Pořád jenom do/z práce a maximálně občasné prodloužení trasy z práce. Hlavní pro mě ovšem každý den byla jóga. Víc něž běhání a koloběžka. Ideální příprava na 54 km ultra, že?

Zakletý závod

Nebojte, Šutr v Praze je úžasný závod. Má neskutečnou atmosféru, řekl bych, neopakovatelnou. Zakletý je pro mě. Celkem jsem se akce Šutr od Michala Dobiáše z Trailpointu účastnil už třikrát (dnešek je čtvrtá účast), dvakrát Praha, jednou Šumava a vždy 3 kola/1200m+. Jsou pro mě totiž magické a neskutečně srdcové. Jedno kolo zabolí, protože se jde rychle, dvě kola dá každý, ale už se musí kousnout, na třech je vidět pořádná dávka morálu (ono přemluvit se do třetího kola není zábava) a na čtyři kola jdou podle mě už jenom opravdoví blázni (v dobrém lidi). Má první účast skončila úspěšným dokončením za 5:35 a nějaké drobné ve vteřinách. Totální zničenost. Druhá účast na Šumavě neúspěšně zabalena po dvou kolech kvůli psychice (teď už si přiznám – moc veliký kufr, který mě sesadil až na poslední pozice a já vzdal z důvodu totální únavy při nahánění prvních, hlava nedala) a třetí účast opět v Praze také po dvou kolech konec, tam mě zradila noha a zabloudění spojené se zkrácením kola (ach, jaká byla forma ten rok!)

Pro mě prostě zakletý závod, ke kterému mám respekt. Veliký respekt. Ale věděl jsem jedno. Dnes bude naprosto jiný než všechny předchozí účasti. Prvně jsem si totiž přišel Šutr pouze užít totálně bez ambic. Prvně mi nešlo o umístění a boj s lidmi, hlavní pro mě bylo porazit trať a celý závod si užít v dobré náladě a rozprávění s ostatními. I bez tréninku jsem si věřil na dokončení.

Před startem

Vůbec, ale vůbec se mi na Šutr nechtělo. Celý týden před nebyla nálada na podobnou akci. A proč jsem nakonec jel? Peníze bych klidně nechal propadnout, ale slíbil jsem Jítě (určitě znáte jako mamavbehu.blogspot.cz), že jí dovezu Škorpilovu knihu (odkaz na report). To byl hlavní důvod, proč jsem dorazil na závod.

S Jíťou před startem

Ráno nic moc, málo spánku, počasí o 10°C horší než v pátek, po zaparkování mě otravovala nějaká místní babka, ať koukám s tím autem odprejskout, že jinak nevyjede ze vrat (pro upřesnění, stál jsem úplně mimo silnici jako všechna ostatní auta a z jejích vrat by na prázdnou silnici vyjel i úplný začátečník – nehádal jsem se a auto prostě přeparkoval, kdo by měl náladu na nějakou starou ochechuli ze Soborské 20, že 😀 ) a ještě ke všemu začalo hodně zlobit auto na zadní nápravě. Fakt super začátek dne.

Koukl jsem na start 4 kol a pak už jenom kecal s lidmi. Nejdřív s Klárkou o běhání, přípravě, cestování, Indii a vlastně životě vůbec. No a potom se všemi možnými známými. Najednou mi bylo skvěle. Sice mi nikdo nevěřil, že jdu bez ambic jen porazit trať (se kterou mám negativní bilanci 2:1), ale byla zábava a hlavně dobrá nálada. Nejvíc byla Jíťa! Nevím co bere, ale chci taky! Člověka tak moc vyzařující pozitivní energii jsem už dlouho nepotkal, měla jí tolik, že mě skoro srazila k zemi. Měl jsem si jí napytlovat, ještě dneska z ní těžím. Bylo jí tolik, že ani celý závod jí nespotřeboval. Jíťo, díky! 😉 Opravdu, kde tu energii bereš? A jsem vážně zvědavý co na nejnovějšího Škorpila řekneš. Tak nějak tuším, že já byl oproti tobě po přečtení ještě mírný.

Instruktáž před startem

Pak už jenom rychle převlečení, poslední návštěva záchodu, která mi tedy připadala dost nedostatečná vzhledem k množství jídla snědeného předchozí večer, a v deset dopoledne se šlo na věc.

1. kolo

Rychlost po startu mě velmi překvapila. Klárka s ostatními vystřelili jako při rovinatém půlmaratonu. Najednou byli skoro všichni pryč a já si uvědomil, že se držím někde v druhé polovině pole běžců. A bylo mi to úplně putna. Rozhodl jsem se pomalinku proklusat celý závod. Bylo mi jedno jestli běžím z kopce nebo do kopce, prostě pomalu, nikam se nehnat a hlavně nezastavovat. Pokud možno si držet pocitovou nízkou tepovku (hodinky zůstaly doma) a nezadýchat se.

Konec prvního stoupání

Z začátku jsem prohodil pár slov a Aničkou, ale pak jsem jí lehce cukl a držel si své šnečí tempo. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl u občerstvovačky v půlce kola, kde jsem se opravdu jenom lehce napil a pokračoval. Při té příležitosti se mnou od občerstvení vyběhl i Pavel (z Teamu NVPP), se kterým se mi podařilo prokecat celou druhou polovinu okruhu. Pavel má na svém kontě obdivuhodné výkony, hlavně závodem Western States 100 mě dostal do kolen. Ještě jsem osobně nepoznal nikoho kdo by ho běžel (natož dokončil). Moc příjemný pokec, první kolo díky němu uběhlo opravdu jako nic. Kde jsem chtěl jít, měl i v plánu on, prostě sehranost celou tu polovinu kola co jsme strávili spolu.

Pozitivní bylo. Nenudil jsem se, poznal skvělého nového člověka, nic nebolelo ani netahalo a prostě užívačka. V každém kopci kde jsem začal cítit silnější bušení srdce zpomalení a pořádné zklidnění dechu (alespoň něco použitelného z jógy při běhu). Negativního ani špetka.

Čímpak se občerstvím?

2. kolo

Před vběhnutím do druhého kola se opět jen minimální občerstvení, jedno kousnutí do bagelu s trochou arašídového másla, zbytek mi bohužel upadl na zem, napití se trochy ionťáku a pokračovalo se. Na nic víc nějak nebyla chuť. Chvíli jsem uvažoval nad návštěvou záchodu, ale žaludek držel, tak proč nezkusit štěstí na další kolo.

Nohy byly v cajku a já se rozhodl ho pokud možno zaběhnout stejně jako předchozí. Od občerstvovačky už bez Pavla, ten se zdržel o něco déle, nic se nedalo dělat. Začátek po druhý kopec jsem běžel s v té době druhou ženou (asi tak doběhla celkově, teď nevím), prohodili jsme pár slov, ale ve stoupání jsem jí potom odešel a od té doby mi její umístění nebylo známé. Zase chvíli sám, až v ulici s asfaltovou vložkou po koních se mi podařilo doběhnout kluky, v jejichž společnosti jsem strávil spoustu času. Dá se říci, zbytek závodu. Bohužel (sypu si popel na hlavu) si pamatuji jenom jméno Karel, druhý spoluběžec snad odpustí.

Závěrečné schody v druhém kole

Krásně s nimi probíhalo druhé kolo. Na občerstvení žádné zdržení, což byla asi má práce. Opět mi přišlo zbytečné se nějak zastavovat, rychlé napití stačilo. Druhá půlka propovídána neskutečně. Uběhla hodně rychle. Až mi přišlo divné. Za Babou malinké nečekané překvapení, kluci byli pár metrů přede mnou a předběhl mě první „čtyřkolař“! Řekl, že mu už lehce tuhnou nohy a byl pryč. Dostal mě kluk, dostal. 😀 Hezkých pár minut jsem se v duchu smál a taky mu hrozně fandil. Tomu říkám forma!

Do prostoru startu/cíle se nám podařilo vběhnout s časem kola cca 1:50 (tedy podobné jako první) a k tomu v mém případě naprosto skvělém stavu. Malinko byly cítit stehna, ale jinak naprosto bez problému. Žádný náznak puchýře, žaludek se uklidnil a nic jiného ani náznakem. Až na lehkou celkovou únavu organismu stejné pocity jako při startu.

3. kolo

Před ním opět stejné občerstvení jako v případě druhého. Kousíček bagelu s arašídovým máslem zapitý vodou s ionťákem. Nic víc, nic méně. Jakýmkoliv sušenkám, čokoládě, brambůrkům a podobnému jsem se striktně vyhnul. Tak nějak mi přišlo, že by mi moc rychle rozjely střeva a to prostě nechceš.

Lehounce byly cítit stehna, ale nic nepříjemného co by zabraňovalo pohybu vpřed. Pozitivní bylo, že jsme s kluky pokračovali od prostoru startu společně. Chvíli s námi běžel i další běžec, který původně po startu zmizel s ostatními vlčáky v prachu, ale po chvíli odpadl. Nuda nebyla, i po více jak hodině a půl spolu bylo stále co probírat. Rovinky, kopce, seběhy… vše ubíhalo tak nějak samo. Ovšem, únava byla lehce znát, takže kopeček ke koním jsme dole z údolí až nahoru k nim s Karlem šli. Šetřili jsme stehna na zbytek trati.

Kdesi na trati…

U koní jsme se opět spojili do trojice a prostě běželi dál spolu. S Kájou jsme dostali zhodnocení, že náš krok už nevypadá tak ladně jako v předchozím kole. Stehna už prostě byla na kaši i pohledově. Všichni měli prkenný krok! 😀 Já si ovšem stále nepřipouštěl. Moc dlouho nám naše skupinka nevydržela, po krátké asfaltové vložce kolem rodinných domků začali kluci lehce tuhnout a já držící si své tempo jsem jim lehounce cukl. Začalo mi být veliké horko, počasí značně dusné, takže triko šlo dolů a i kompresky šly ke kotníkům. Ach ta úleva! Hned nová míza do celého těla.

Do kopce k občerstvení v polovině se mi podařilo předběhnout několik dívčin z kratších distancí a s úsměvem s nimi prohodit pár slov. Koukaly na mě jako na blázna. Ano, asi krapet jsem, já se vlastně usmíval a měl dobrou náladu od začátku do konce. Má neskutečná radost z účasti na dlouhém závodě po neuvěřitelné době a že nic nebolelo se drala sama ven.

Když jsem chtěl předběhnout další slečnu tak na mě koukla a hned prý, jestli nejsem Karel. Tož jsme se zakecali. Potkat naživo někoho z DM je vždy zážitek a hrozná zábava. Krása je, že většina je jich ultráků nebo ultraček, z čehož plyne neskutečně moc témat k hovoru. S Erikou je sranda a najednou začala trať rychleji ubíhat. Kluci za námi asi viděli, že jsem se zakecal se slečnou a rozhodli se zjistit o koho jde, takže za to vzali. Na občerstvovačce nás doběhli a od ní běželi s námi. Bohužel se pak z kopce více rozběhli a v dalším stoupání jsme Eriku opustili.

Zbytek kola uběhl už tak nějak sám. Kluky jsem na chviličku ztratil, Káju totálně zradil sval a musel zastavit protahovat a další někde zůstali za mnou, myslím že za Babou na asfaltu se mi jej podařilo předklusat. Pak už jenom seběh, ve kterém šli dva další za mě a úžasné neoficiální občerstvení před posledním těžkým chodeckým stoupáním. Mockrát těm lidem s tou vodou děkuji, v každém kole mě jejich voda zachránila před velikými problémy.

Konečně v cíli!

Závěrečné schody před cílem byly už jenom třešnička na dortu. Sice mě před nimi předběhl jeden běžec (vrátil mi mé předběhnutí v seběhu před chvilkou) ze stejného závodu, ale bylo mi to putna, stejně už o nic nešlo. V cíli nakonec celkově šestý, devět vteřin za Jirkou co mě předbíhal, v čase 5:28:34.

Po závodě

Což je, lidi, nový osobák! Ano, bez nějakého systematického tréninku v posledním čtvrtroce a s polovinou ze směšné kilometráže dokonce na koloběžce jsem si zaběhl osobák o 7 minut. Euforie! Časy na jednotlivá kola i dost podobné. A k tomu všemu vyrovnávám negativní skóre s Šutrem na 2:2. Příště bejby! 😉

V cíli hrozně moc jídla, příjemného pokecu se spoluběžci a i kamarády z ostatních tratí, které jsem už dlouho neviděl. Prostě najednou jen a jen příjemné pocity, které po Šutru vždy jsou. Hlavně ale to jídlo!

Celkovou vítězkou našich tří kol byla Klárka, která se jediná vešla pod 5 hodin. Všechny si nás natřela na chleba. Neskutečná forma! Gratulace!

Vyhlášení

Vyhlášení výsledků v pohodovém duchu, po něm tombola, která opět nic nedala, a po ní odjezd domů. Druhý den po závodě vše až na lehce namožená stehna naprosto v pořádku. Žádné puchýře, bolavá kolena, problémy s kotníky, oteklými prsty a podobně se nekonaly. Velmi mile mě to překvapilo. Zpětně si říkám, že trénink na koloběžce není u kopcovitých závodů vůbec špatný. Koloběžka podle všeho připraví v nohách svaly, které v rovinaté krajině běháním prostě nezískáte. V tomto ohledu jí s klidem v srdci doporučuji a budu v ní pokračovat.

Vím, že jsem říkal, že na Šumavu nepojedu, ale ještě si raději promyslím. Chtěl bych na podzim běžet opět po loňské pauze Strom ultramaraton a mám takové tušení, že Šutr na Zadově je jenom týden před ním. Uvidíme…

Výsledky: https://www.sportt.cz/racesResults/resultlist/492

Kladno 24h Self-Transcendence 2016

aneb 24 hodin běžeckého sebetrýznění za pomoci Sri-Chinmoy Marathon Teamu.

Nikdy by mě ani nenapadlo se podobné akce účastnit, jenže nepovedené závody mění často názor. Díky nepovedenému PIMu jsem šel z hecu už jednu delší akci než maraton a to 6 h Self-Transcendence Run ve Stromovce v Praze. Mé nohy a tělo po něm byly pěkně rozbité, ale znáte ty pocity. Tak nepříjemné, až se člověku zalíbí a masochistická část jeho osobnosti je touží prožít znovu. Po PIMu mě v hospodě Pavel pozval na první ročník říjnového Dalmacia Ultratrailu. Nejdříve jsem ho odmítl, ale po zjištění, že mají i dětskou trasu cca 110 kilometrů, mému souhlasu už nic nebránilo (již zaregistrováno a úspěšně zaplaceno). A jelikož je třeba na podobnou akci pořádně připravit tělo a mysl, rozhodl jsem se pro 24 hodinový běh v Kladně. Hezky mě na něj i nalákal Jirka. Jeho popisu šíleně dlouhého utrpení by neodolal každý alespoň trochu nenormálního ražení. Možná i maličko masochistických sklonů.  Já mu prostě nevěřil, že se jedná o tak hrozný závod a myslel jsem, že jenom přehání. Plán byl zúčastnit se a poznat na vlastní kůži pravdu. Že jsem předem v mysli koketoval s víc kilometry než byl výsledek nebudu tajit.

Předzávodní příprava

Trénink pár týdnů před závodem šel úplně sám. Průměrná kilometráž byla přes 110 km týdně a dobrá polovina tréninků v tvrdších tempech. Nejednalo se o žádné klusy. Předposlední týden se mi podařilo naběhat i přes 120 km, což bylo po dlouhé době konečně pěkné číslo na běžeckém tachometru. Momentální plán (až se dostanou nohy do pohody) bude se těch 120 nějakou dobu držet a pak se uvidí, jestli půjdou ještě navýšit.  Co mě velmi potěšilo bylo, že v tom předposledním týdnu jsem ani na chvíli nepociťoval únavu nebo nějaké podobné problémy. Jako by si tělo zvyklo na vyšší výdej energie. V týdnu před Kladnem už jenom pomalé klusy a spíš se šetřit, naběháno pouze lehce přes maraton. Dokonce byla příprava taková, že jsem chodil dřív spát a od středy pil hodně mladého ječmene. Díky naprosto skvělým pocitům připraveno nejel tělo, ale i hlava. Alespoň jsem si myslel, že je připravená.VýstřižekVečer před úspěšně odmítnuté všechny pozvánky na pivo a s dobrým pocitem v srdci se držel doma a nikam nešel. Příprava vybavení na závod mi zabrala o trochu více času než normálně. Člověk je zvyklý vzít si třeba na maraton boty, jedny trenky, triko s hodinkami a jde. Někdy ještě sluneční brýle. Tentokrát byl na místě lepší přístup, hlavně nic neponechat náhodě. Kromě výše zmíněného přibaleny kompresní návleky, nové ponožky, druhé boty, triko s dlouhým rukávem, větrovka, náhradní kraťasy a dlouhé kalhoty. Pro jistotu i kompresní podkolenky, kdybych během závodu dostal odvahu sundat stávající ponožky a vydržel pohled na stav nohou. Místo klasické hromádky prostě veliká hromada. Ke které ještě přibil raději i spacák a nafukovací karimatka. Sice nebylo v plánu spát, ale jistota je jistota. Když se sečte i nějaké jídlo s pitím, táhl jsem toho s sebou jak normálně na dvoutýdenní dovolenou.WP_20160729_20_00_24_Pro (2) (765x1024)Doprava na závod byla jednoduchá – před sedmou autobusem do hlavního města a odtud z druhé strany metropole dalším autobusem k nemocnici v Kladně. Na Nádraží Veleslavín na mě čekala Anička. Nejvíc bláznivá holka/běžkyně, kterou jsem zatím poznal. První setkání na 6/12 h ve Stromovce, kde běžela s rodinou štafetu na 12 hodinách. Po ne moc dlouhém pobíhání se přihlásí na 24 hodinový závod?! Neměl bych se divit, jelikož její rodina je trochu do ultra zapálená (taková ultra rodina), ale i tak měla a má můj neskutečný obdiv. Hlavně potom co v Kladně předvedla. Z Prahy do Kladna mi cesta utekla v mžiku. Hodně člověka uklidnilo, že nemocnice je od stadionu Sletiště opravdu za rohem. Stát se mohlo cokoliv, pomoc byla vedle. Já byl v klidu úplně, hlavně že se nejednalo o Táborskou nemocnici. 😀 Na místě dvě a půl hodiny před startem, podle mě ideální. Co mě hodně překvapilo bylo, že první závodník 48 hodinového běhu už měl natočených 200 km. Zase jsem si připadal jako v Praze ve Stromovce, bylo mi jasné, že jen minimum lidí na 24 hodinách jeho výkon překoná.

48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu
48 hodin závod po cca 22 hodinách běhu

Pak už se začali scházet pomalu všichni a mezi nimi i dost známých tváří. Poslední hodinu před startem jsem proležel ve stínu na trávníku a prostě se snažil nehýbat. Začalo mi být nějak nepříjemně teplo a vypadalo to, že bude ještě víc horko. Nemýlil jsem se. Už jen poslední foto před startem a šlo se na to.

Mé místo na případné spaní v tělocvičně
Mé místo na případné spaní v tělocvičně

Závod – 1. polovina

Na startu rychlé popřání štěstí všem okolo a už se běželo. Ještě než se vyběhlo, vzpomínám, že se mi točilo v hlavě přání, aby žaludek vydržel co nejdéle a nezačal protestovat. Normálně si stoupám dopředu, tentokrát mazácky do zadních řad. Byl tam i Pavel Marek, takže správné místo. Závod jsem rozběhl s ním a držel jeho tempo. Jen mě překvapilo, jakým tempem se vepředu vyrazilo. Já byl rád za nasosání trochu Pavlových zkušeností. Točili jsme to spolu skoro 10 kilometrů tempem něco kolem 5:45-5:55/km. Podle mě a hlavně podle Pavla ideální na začátek. Byla to sranda, hrozně jsme pokecali, probrali různé závody, dostal jsem spoustu rad o 24 hodinovce a hlavně se parádně nasmáli. Jenže pak jsme se oddělili a už se potkali ve stejném tempu jen párkrát. Od té doby člověk točil sám a jen čas od času na chvilku s někým sladil tempo. Hlavně jsem si pořád opakoval nezrychlovat a k vlastnímu překvapení to dokázal dodržet.

Anička a má maličkost - ještě plni optimismu před startem
Anička a má maličkost – ještě plni optimismu před startem

Jenže pak přišla kolem třetí hodiny běhu krize. Ale ne taková, jaká každého běžce napadne. Tělo plné energie stejně jako na začátku. Problém byl hlava, jenže tentokrát se vydala do úplně nových nezmapovaných krizových oblastí. Mě to kroužení prostě totálně nebavilo, nemělo pro mě žádný smysl. Tělo v cajku plné energie, hlava rozsekaná a šprajclá – „Proč tady kroužím? Co si tím dokážu? Nebaví mě to!“ Snaha s hlavou bojovat byla, ale po další necelé hodině jsem uznal prohru. Nasadil těžký kalibr knihy do uší – Analfabetky od Jonase Jonassona. Léta už jsem s přehrávačem neběžel, jsem tvrdý zastánce a obhájce čisté hlavy a vlastních myšlenek. Jenže když všechny ostatní myšlenky vytlačí negativum, musí se ubít z vnějšku. Analfabetka byla skvělá. Najednou se nohy zase rozběhly a čas od času jsem se přistihl, jak se nahlas směji a ušklíbám. Čas od času se jiní běžci otáčeli, když jsem za nimi vybuchl smíchy. Do toho zase stejné tempo jako na začátku. Prostě pohoda, dokonce mě zase běh bavil.

Zázemí
Zázemí

Přibližně od doby nasazení přehrávače jsem i začal lehce jíst. Došlo mi, že bych měl, aby se žaludek nestáhl a v pozdější fázi závodu pak jídlo neodmítal. Každé dvě hodiny jem do sebe lupnul i kelímek mladého ječmene. Zpětně hodnotím jako zbytečnost. Nějak podle mě nepomohlo.

Zázemí podruhé
Zázemí podruhé

A pak přišlo veliké poučení pro příště! Z toho plyne i má rada pro všechny. Když půjdete na dlouhý závod, nemusí se jednat jen o 24 hodin, kupte si přehrávač, který dlouho vydrží. 😀 Můj umřel přesně po třech hodinách přehrávání, zrovna když se Analfabetka začala pořádně rozjíždět a tlemil jsem se pořád víc a víc. Jo, můj přehrávač za 200 Kč z Ebay už po těch letech v šuplíku dost ztratil kapacitu baterie. O víc než 50%. Tak jsem jenom prošel cílem k mým věcem, mp3 odložil a v hlavě přepnul na dalších necelých 18 hodin kroužení. 😀 Tak kde jsi ZENe? Čekal jsem na něj a on stále nepřicházel. I nějaké halucinace by byly lepší než co probíhalo. A ono nic! Prostě jsem se zatnul a začal kroužit. Ani nevím jak, ale prostě to pořád běželo tak nějak stejně. Ono i když se tempo malinko zpomalilo, přišlo mi tak nějak stejné. Pomalé až hrůza.

Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)
Zázemí po třetí (vpravo část stanového městěčka)

Snad prvně v životě, kdy mě běh totálně nebavil. Vážně nepamatuji, že by se mi něco podobného někdy stalo. A jak jsem k tomu přistoupil? Prostě jsem si řekl, že poběžím bez zábavy a prostě tam budu minimálně do sto kilometrů sekat jedno kolo za druhým. Světe div se, ale ono to fungovalo. Připadal jsem si jako stroj. Bez sebemenšího záchvatu uspokojení z pohybu nebo podobných pocitů jsem prostě donutil tělo k pohybu vpřed. Nebyla to zábava, prostě pohyb. Co taky jiného dělat, když už tam člověk jednou je, že? Alespoň, že ostatní můj přístup pobavil. Jasně, že jsem si své pocity nenechal pro sebe. Nejsem si úplně jistý, ale hranici 100 km jsem podle všeho protínal tak 45 minut před půlnocí. 11 hodin a nějaké minuty na 100 km? Spokojenost nebyla, ale ani nespokojenost. Věděl jsem, že ze začátku by byla blbost běžet rychleji. Po 100 km naplánována pauza na větší jídlo a hlavně výměnu bot. Mé NB Zante už dávno přestaly být komfortní a chtělo to něco širšího. Lepší boty než Salmingy Distance A2 prošláplé cca 1500 naběhanými kilometry snad ani nemohly být. Taková úleva…

Zázemí se stany podruhé
Zázemí počtvrté (stany)

Co jsem zapomněl zmínit, je žaludek. Začal se ozývat někdy mezi 4. a 5. hodinou. Nebudu lhát. Prostě jsem začal hodně často chodit na záchod. Frekvence byla asi tak dvě až tři kola. Opravdu nepříjemné a omezující, ale jak měl člověk vymleto, nenapadlo ho prostě řešení. Co jsem se nazkoušel žaludečních čajů a podobných nápojů, vždy zabraly jenom na chvilku. Až když jsem měl v nohách 100 km a zase po delší době se při kroužení zastavil na chodecký pokec u Aničky, poradila mi ať si zajdu pro Imodium ke zdravotníkům. Jak snadné! Imodium zabralo během chvilky. Zlatá Anička! Asi by mi to bez ní nedošlo a trápil se tam až do rána. Po Imodiu žaludek pevný jako skála, hned byl pohyb snadnější, když člověk nemusel poslouchat žbluňkání a přiznám, čas od času i zadržovat svěrače. 😀 Kdybych se snažil popsat, co ze mě vycházelo při čůrání, nešlo by mi to. Taková barva snad ani neexistuje, tedy když už ze mě něco vyšlo. Vypadalo to na dost přetížené ledviny, ještě ke všemu.

Štosování před startem
Štosování před startem

Ale co se potom nestalo, přibližně u 105. kola mi najednou začaly padat samy od sebe víčka. Mozek a tělo by jel pořád dál, ale oči nechtěly. Na chvíli jsem lehl na lavičku vedle trati a zkusil usnout, ale nešlo to. Tak jsem poprosil o kávu, řekli, že v dalším kole bude. Tak jsem ho tedy odkroužil a s chutí jí vypil. Čekal jsem ránu energie, bez kávy totiž asi tak 2 roky. A co přišlo? Nic. Vůbec nepomohla. Ještě jsem odkroužil dvě kola a jelikož byly oči neúnosné, šel si lehnout do tělocvičny. A to jsem vážně před závodem nechtěl…

Když bych se zmínil o ostatních v první polovině. Pavel Marek si běžel úplně svůj vlastní závod. Byl jako robot, stále stejné tempo, stále stejná nálada, bylo vidět, že mu závod maximálně sedl. Pavel F. měl už od cca 3. hodiny slušnou krizi, ale statečně s ní bojoval. Problém se trochu zvětšil s bolestí prstu, ale i tak stále kroužil. Holky běžely všechny famózně, rvaly se o první pozice mezi sebou úplně šíleně. Anička překvapila nejen mě, ale i sebe, ještě před půlnocí už měla nakroužíno 70 kilometrů. Výkon neskutečný, původně si myslela, že dá sotva maraton. Já jí předpovídal jiné číslo a taky ho nakonec skoro dosáhla. Evžen šel své a hlavně si závod užíval.

Anička po 12 hodinách (super výkon nakonec - na to že běhá jen cca 9 masíců...)
Anička po 12 hodinách (cituji „Za tu fotku tě zabiju!“), aneb jak zničeně vypadali skoro všicí

Závod – 2. polovina

Odpočinek nestál za nic. Dvě hodiny převalování beze spánku. Jen ruka přes oči a tím i jejich úleva. Někdy lehce po druhé návrat na trať. V zázemí na židličce seděl Pavel a byl v krizi. Prý už měl 100 km. Poblahopřál jsem mu k prakticky stejnému číslu jako jsem měl já a požádal ho, jestli by se se mnou kousek neprošel, že potřebuji rozhýbat nohy. Během ležení mi totiž dost zatuhly a krapet natekly chodidla, pohyb v botách byl utrpení. Naštěstí se po jejich důkladném zavázání po chvilce pocit zlepšil. S Pavlem jsem bohužel moc dlouho nešel, po nějakých 400 metrech mi najednou došlo, že chodidla se rozhýbala a tedy by se měl rozhýbat i zbytek těla.

Ještě vysmátý před startem
Ještě vysmátý před startem

Začalo kroužení. Jednoduše jsem tam začal sekat kilometr za kilometrem zase tempem kolem 6:00/km. Přišlo mi pohodové a kola ubíhala nějak jednoduše. Najednou bylo 110 km, ani jsem se nenadál a 120 a po další hodince 130. Krátký odpočinek v tělocvičně tělu vážně pomohl. Před ním měla má moč naprosto šílený odstín (i přes dodržování pitného režimu), najednou bylo chození na záchod opět v normálu a i barva průsvitná. Jako by se za ty dvě hodiny zregenerovaly ledviny s játry. Nevím, ale zafungovalo.

130 kilometrů se mi podařilo zdolat někdy kolem páté hodiny ranní. To už začínalo i svítat a konečně se lehce ochladilo. Od startu bylo hrozné horko, přišlo mi, že pořád beru namočenou houbu a nebo sáček s ledem, abych udržel teplotu těla trochu dole. Svítání bylo nádherné a vlilo úplně energii do žil. Za živa jsem viděl rudou záři nad Kladnem. 😀 Najednou všichni, včetně mě, lehce zrychlili. Asi už cítili poslední čtvrtinu závodu. Pavel tedy momentálně přemáhal nejtěžší krizi, což se mu povedlo a pak se mu konečně nohy roztočily. Z nočního odpočinku se vrátila Anička a normálně koketovala s myšlenkou překonání hranice 100 km! Popřál jsem jí hodně štěstí a soustředil se sám na sebe. U mě totiž nastalo kolem 135. km lehké zpomalení a zase se do běhu vložila hlava. Navíc ranní chládek rychle mizel.

Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)
Evžen s Pavlem v pět ráno (oba měli krizi)

Hlava vyhrála a já se rozhodl na 150. kilometru prostě skončit. Posledních 15. kilometrů co mi zbývalo jsem vždy 3-4 kolečka běžel indiánsky od cedule k ceduli (kolem trati byly po cca 50 metrech motivační citáty, jako vždy na závodě Sri Chinmoy) a jedno až dvě kolečka pomalinku proklusal. Příjemné bylo, že začalo pršet, což jsem si neskutečně užíval. Dopolední začínající vedro konečně přestalo a ochladilo se. Nádhera! Nějak jsem nechápal ty Němce v pláštěnkách, mně bylo v promoklém triku nádherně. Čím blíže byla meta 150, tím více bylo indiánského běhu. Nejvíce za to asi mohly puchýře, byly cítit čím dál víc a pěkně znemožňovaly pohyb všech. Nic pro slabé povahy, ale zdárně si s tím poradila masochistická část mé osobnosti. Druhá racionální část se zapřísahala, že už nikdy (minimálně příštích pár let) podobnou akci nepůjde! Zbytek osobnosti, má normální část mezi lidi, jí souhlasně přikyvovala.

Konečně začalo to nejlepší – běh všech na okruhu začal připomínat zombie run (spíš walk). 😀 Každého něco bolelo nebo si na něco stěžoval (Pavel M. s Ondrou a vedoucími holkami jsou výjimky potvrzující pravidlo). Taková Markétka Gruberová byla jako stroj a nevypadala, že má za sebou 21 hodin běhu. Sekala tam jedno kolo za druhým v tempu cca 6:00/km a prostě bojovala o umístění. Zajímavé bylo, že tak bojovala celých posledních 7 hodin. Slovy SEDM hodin! Něco neskutečného! Klaním se až k zemi. Mně puchýře už nedovolovaly moc pohybu.

A i já se dočkal, poslední 150. kolo hezky vyklusané a po něm v klidu k občerstvení naložit si ten největší talíř jídla za celou dobu (hromada sladkého) a jít si s ním v klidu sednout. Ještě jsem nebyl ani v polovině a už u mě byli hecaři. Prý mám ještě dvě a půl hodiny a proč končit na 150 kilometrech. Za zbývající čas těch 11 km do 100 mil úplně na pohodu dojdu. Jo, nechal jsem se vyhecovat. V klidu si dojedl jídlo, dopil pití, přezul boty z mokrých Salmingů za suché Zante a šel pochodovat. Jasně jsem řekl, že 100 mil udělám, ale už nepoběžím.

V prvních třech hodinách - soustředěn na běh
V prvních třech hodinách – soustředěn na běh

Snížené těžiště, mávání rukama a rychlý pochod vpřed. Stejný pohyb, který jsem na různých závodech odkoukal od starých veteránů běhu. Mají to promakané, fakt se jde rychleji a ekonomičtěji. 😀 Ujít zbývajících 11 kilometrů mi trvalo skoro 2 hodiny. Pěkně hrozné dvě hodiny. Kilometry jsem měl přesně po 10 minutách, a to jsem se na ně ještě musel hodně snažit. Až mi zas někdo bude tvrdit, že při chůzi je schopný ujít za hodinu 8 kilometrů, tak přesně vím kam ho pošlu. A pak už konec. Poslední kolo mě napadlo, že bych ho uběhl, ale po 200 metrech jsem se hezky pokorně vrátil k chůzi. Puchýře nedovolily a navíc protestovaly i kotníky.

Po závodě

Dočkal jsem se. 161 km doma! Došel jsem se zase najíst, pak sebral věci a šel se dát do kupy. Po sundání ponožek tak nějak masakr podle očekávání. Nebudu popisovat, fotka to za mě řekne lépe. Jen mi věřte, že při dávání puchýřů do kupy v lékařském stanu jsem s láskou vzpomínal na doby z dětství a vrtání zubů. Při likvidaci puchýře pod patou jsem měl co dělat, abych potupně nevykřikl. 😀 Kluci z toho měli srandu a prý má chodidla zdaleka nebyla nejhorší. Dali mi na puchýře „second skin“ (pro neanglicky mluvící – druhá kůže, novinka z Émeriky) pro podporu hojení a po zalepení nohou mě propustili. Slézt z lehátka a udělat pár kroků byl výkon hodný olympionika.

Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.
Nahoře těsně po sundání ponožek. Dole pár hodin po závodě už s úplným otokem.

Přežilo se, sprcha byla super. Křeče byly najednou všude a nejvíc na břichu. Nezmínil jsem se o tom, ale od nějaké 10. hodiny běhu mě do něj braly křeče a bolelo, jako bych udělal několik tisíc sed lehů, které následoval stejný počet sklapovaček. U dlouhých závodů to tak vždy mám, myslím, že za to může hodně hluboké dýchání do břicha a to je pak celé unavené. Tak nějak tuším, že zabalení věcí by mi normálně zabralo o čtyřikrát kratší dobu, ale to je detail. Už zbývalo jenom závěrečné jídlo, pokec se všemi nadšenými běžci, smání se chůzi ostatních (včetně té své) a vyhlášení. To mě začíná bavit čím dál více. Mladí muži v plné formě jdou pro medaile, ale jak jdou! Pochod devadesátiletých důchodců by byl svižnější. Nikdy mě to nepřestane bavit!

Když jsem šel pro diplom, stala se jedna zajímavost. Beru diplom a koukám, mám na něm DNF. Jak je to vůbec možné?! Jak mi moc mozek neslouží, dávám ho na věci a jdu si sednout k Pavlovi. Tomu to po chvilce říkám a on na mě jen nevěřícně kouká, že to není možné. Tak jsem došel za pořadateli a oni na to taky koukali jak blázni. Asi chyba programu co to tiskl. Pošlou nový štítek poštou a později i opraví výsledky. Alespoň už vím, proč mi tolik lidí psalo, jestli jsem OK. Na netu jsem měl totiž DNF. Sranda! 😀 Alespoň mám na světě naprosto jedinečný diplom s DNF umístěním na 24 hodinovém závodě. 🙂

Jooo! Jediný na světě!
Jediný na světě!

Nevím jak to Pavel dokázal, ale ještě nás odvezl do Prahy (všechna čest, já bych na to neměl, taky jsem v autě začal krutě usínat), kde jsem se přes metro (sejít schody do podzemí byl výkon) dostal k vlaku, ve kterém jsem mohl konečně zalomit. V Táboře se mi podařilo na schodech z nástupiště naštvat pár lidí, kteří asi pospíchali, ale mě to prostě z těch schodů rychleji nešlo. Připadal jsem si jako blesk, nemůžu za to, že ostatním to tak nepřipadalo. Doma bylo v plánu vítězné pivo, ale nepodařilo se mi ho dopít. Prostě jsem to zalomil a hotovo.

Výsledky: kladno-2016-mcr

Zhodnocení plus regenerace

Je tři dny po závodě. Pondělí bylo nejhorší, nohy byly šíleně nateklé. Na ranní rituál pěti tibeťanů následovaný krátkým cvičením nebylo ani pomyšlení. V práci ze mě měli srandu a jinak byl klid, pokud to šlo, nevstával jsem ze židle. Naštěstí mělo dost lidí dovolenou, tak si mě dobírala jen půlka. Večer se šlo spát hodně brzo, hezky po sauně, která hodně moc pomohla. Úterý už bylo vstávání naprosto v pohodě, ale i přes dobré pocity jsem ještě ranní cvičení zazdil. Jelikož se mi už chůze v pohodě dařila, už si mě v práci moc nedobírali. Odpoledne chuť na klusání. Čekal jsem všechno možné, ale to co bylo ne. Běželo se mi naprosto parádně, nohy nebolely, puchýře také ne, kdybych neměl tempo šneka, nevěřil bych si, že jsem o víkendu někde byl. Běh hodně pomohl, nohy skoro celé splaskly. Dnes, ve středu, už naprostá pohoda, sice trochu zatvrdly puchýře a jeden začal být cítit, ale jinak pohoda. Tempo v tréninku už na pohodu pod 5:30/km a kilometrů bylo dost přes 10. Alespoň na něco byla zvýšená kilometráž v tréninku před dobrá, nohy se mi díky ní zregenerovaly skoro okamžitě. Po zbytek týdně naplánované klusy a ten další zas návrat k tréninku.

Abych to zhodnotil. Jsem se svým výkonem spokojený. Sice jsem před závodem myslel, že bych mohl dát cca 180 km, ale i 100 mil je pěkných. Na první účast podle mě celkem dobré. Vím jistě, že několik příštích let na 24 nebo 48 hodinovku určitě nepůjdu. Delší vůbec nepřipadají v úvahu. Kdybych náhodou dostal choutky, má ode mě kamarádka jasné instrukce co udělat. Budu se držet závodů do 110 kilometrů a co se týká časových závodů, tak do 12 hodin. Na delší jsem prostě pořád moc velkej měkouš. Teď se musím pořádně připravit na říjnový Dalmacia Ultratrail. Tahle 24 hodinovka se mi moc hodila do přípravy a podle mě naprosto splnila funkci – dostat tělo a hlavu na dno.

Na zázemí v Kladně se mi asi nejvíc líbila domácí atmosféra a zázemí pro podpůrné týmy běžců. Stanový tábor vedle trati s rodinami a kamarády všelijakých účastníků byl prostě suprový. Tahle věc se mi hrozně zalíbila. Děkuji Sri Chinmoy Marathon Teamu a všem ostatním dobrovolníkům za naprosto super akci se skvělým zázemím. Nevím jestli se do Kladna vrátím (v příštích letech maximálně se štafetou), ale děláte ty akce vážně skvěle. Sri Chinmoy Team prostě umí nejenom špičkové zázemí, ale hlavně bezkonkurenční pozitivní atmosféru.

6 hodinové kroužení Stromovkou

aneb 6/12h Self-Transcendence Run Prague 2016.

IMG_3184Po nevyvedeném PIMu jsem okamžitě hledal nové výzvy. Pavel z Babic mě překecal na jednu podzimní srandu a Jirka zas doporučit 24h na Kladně. Prý něco neskutečného. Vyprávěl o skvělém sebepoznávacím zážitku a hlavně o hromadě vynikajícího jídla na bezkonkurenční občerstvovací stanici. Po maratonu byl člověk plný endorfinů z doběhu a tak sám sobě odkýval všechno. Maraton vzala voda, týden po něm patřil regeneraci prakticky bez běhu a pak byla na místě dovolená. Před dovolenou jsem se tedy ještě stihl docela dost běžecky v tréninku vyšťavit, ale na ní bylo pohybu, kterému by se mohlo říkat sport, minimum.

IMG_3183Na dovolené se mnou byl mimo jiné Jirka a tak nějak mě při našich ranních klusech po písečných plážích nalomil jít si po příjezdu zaběhat 6 hodinovku. Jelikož mám nečekané výzvy rád, začalo vážné uvažování, že se zúčastním. Jeden z důvodů také byl, že se mi podařilo lehce na dovolené přibrat (ne moc, ale pocitově mi tělo říkalo, že se zpomalilo) a bylo na čase zase organismus rozhýbat. Konečné rozhodnutí jsem nechal na zpáteční cestu domů a jak se po ní budu cítit. Ono strávit víc jak 12 hodin v různých dopravních prostředcích a nebo čekáním tělu moc energie nedodá. Jenže tentokrát se z mých nohou nestalo pocitové olovo a já se rozhodl závod zkusit. Takže v rozmezí několika hodin opět vlakem směr Praha, tentokrát s taškou plnou běžeckých věcí.

IMG_3186
Zázemí

 

Starty v jednu hodinu po poledni mají výhodu v tom, že člověk nemusí vstávat nějak časně, pospí si, jede pozdějším spojem a na start přijde hezky odpočatý. A na jaký start! Jako by člověk přišel do oázy klidu. Probíhal závod, ale tak klidná atmosféra se jen tak nevidí. Počtářů sedělo za stoly jen pár, měli dost času odškrtávat své svěřence, nikdo nezmatkoval (když vzpomenu na naše vlastní pořádání…) a ovzduší bylo až ospalé. Takové krásné, ničím nerušené dopoledne, které doplňovali stále se usmívající běžci. Z nichž jsem dost znal osobně nebo od vidění. Také za sebou měli necelé 4 hodiny běhu. Registrace pro můj závod ještě nebyla otevřená, tak jsem chvilku fotil a následně sluněním strávil chvilku do jejího otevření. Proběhla během chviličky, jen triko neměli v mé velikosti – aspoň měl táta měl radost. V registračním formuláři byla i kolonka „Váš dnešní cíl:“ nebo tak nějak – napsal jsem do ní uběhnout alespoň 65 km. (Jirka mě tipoval minimálně na 75 km, ale já se znám a tak byl cíl malinko nižší. Také sebedůvěra byla po dovolené nižší.) Po registraci líné projití tratě v protisměru proložené fanděním a povídáním s běžci a nakonec hodinové leháro na úžasně měkké trávě spojené se sluněním. Až se mi nakonec vůbec nechtělo jít běhat, ležení najednou vypadalo jako jasná volba.

Přibližně hodinu a čtvrt po startu
Přibližně hodinu a čtvrt po startu

Nedalo se nic dělat, dopajdal jsem se do převlékárny, hodil na sebe věci, ještě si došel na záchod a už jen čekat na start a čas si krátit kecáním s Evženem. Byla pohodička, tedy až na horké dusno. Přes 24°C, nic moc ovzduší pro následujících 6 hodin strávených v běhu. Nedalo se nic dělat, muselo se běžet. Na startu nás stálo necelých 40. Najednou se řeklo „start“ a my vyběhli.

Hodinu a čtvrt, to bylo stále hej!
Hodina a čtvrt běhu, to bylo stále hej!

Původně byly mé představy o tempu cca 5:00/km. No, představy jsou jedna věc, realita jiná. Najednou se mi nohy točily 4:30 za minutu a tělo se naprosto spokojeně pohybovalo vpřed. Řekl jsem si, že dám na pocity a poběžím podle nich. (Chyba! Obrovská chyba!) Přibližně 300 metrů přede mnou běžel první běžec na 6 hodinách, nějaký Němec. Za mnou dlouho po dvou kolech prázdno. Pokud tedy nepočítám pořád někoho z 12 hodin. Začátek byl opravdu až moc rychlý, ale zase dobře utíkal. Deset kilometrů uteklo jako nic a já teprve začínal cítit, že se tělo pořádně zahřálo. Kilometry tam padaly někdy i k 4:20/km a pořád se běželo dobře, jak by taky ne jenom po hodině běhu. Po dvou hodinách už jsem vedl šestihodinovku (Němec vypadal hodně špatně a rapidně zpomalil) a dělal si malinký náskok. Bavilo mě to, pořád se bylo s kým bavit nebo aspoň v rychlosti prohodit pár slov. Na dlouhé rozhovory došlo později při krizi. Byla očekávána, věděl jsem, že po takovém začátku musí přijít trest. Někdy kolem třetí hodiny běhu se podél trati pohyboval Radek se Satanem, povzbuzovali, kecali s běžci, dělali mobilní občerstvovací stanice a prostě odlehčovali atmosféru. Ještě, že přišli tak brzo, kdyby mě viděli jen o hodinu později, asi by mě nepoznali. 😀 Maratonem se mi podařilo proběhnout naprosto v poklidu bez sebemenšího problému v čase 3h22m. Byla to taková užívačka. Počtáři pokaždé zafandili a mě běh stále bavil. Hlavně asi proto, že po dlouhé době vůbec nezlobil žaludek a já i po třech a půl hodinách běhu necítil ani sebemenší náznak problémů. To bylo na celém odpoledni úplně nejlepší.

Celkové výsledky
Celkové výsledky

Abych se konečně dostal k tomu hlavnímu – KRIZE. Krize nejenom s velkým K, ale prostě MEGA krize. Kolem čtvrté hodiny a asi kolem 48. kilometru mi najednou kleslo tempo. Energií to nebylo, ta se mi dařila doplňovat. Z občerstvování se mi podařilo udělat si malý systém, od začátku každé tři kilometry pití, další tři pár soust s pitím a tak pořád dokola. Hlad nebyl, žízeň ani dehydratace také ne. Jen šílené vedro. Jako jediný jsem běhal bez trika, což malinko pomohlo. Ale krize přišla i tak, přeci jen tělo takovou vzdálenost dlouho neběželo a podařilo se mi narazit na jeho hranici. Bylo třeba jí jenom překonat. Moc mi to nešlo. Po 4 a půl hodinách běhu jsem na tom byl tak špatně, že se mi nedařilo držet tempo ani s Pavlem na 12 hodinovce. On měl už 9 hodin v nohách! Já se svým walking dead stylem se mu nemohl rovnat. Dorazil jsem k němu, povídali jsme si a on najednou, že jdeme. Rozběhl se pětkovým tempem, vůbec se mi nedařilo se ho držet. Tak špatně na tom mé tělo zrovna bylo. Ale co, aspoň se mi podařilo seznámit se s novými lidmi a hodně dobře pokecat. Úplně skvěle se ploužilo a povídalo s Aničkou, která byla v rodinné štafetě na 12 hodinách. Měla pro mě ideální tempo a i témata byla zajímavá. Krize trvala přes hodinu. Přes hodinu šourání se, vypadání na umření, bylo to tak hrozné, že si i pořadatelé mysleli, že ukončím nebo se na běh vykašlu. V této hodině se mi zdárně povedlo ztratit první pozici na šestihodinovce a k mému překvapení i druhou. Vůbec nevím kde mě první předběhl ten druhý. Naštěstí třetí místo bylo dobře ohlídané, díky značnému náskoku z prvním čtyř hodin. Ale co se nestalo?! Já se opět rozběhl. Takových 50 minut do konce najednou všechny problémy přestaly a tempo se zase vyhouplo z 6:30/km na 5:00/km a i rychleji. Zase se mi dařilo předbíhat ostatní a hezky stahovat Němce na druhé pozici. Už si nebylo s kým povídat. Popravdě to ani nešlo, najednou byl můj dech šíleně hlasitý. Tělo jelo na poslední zbytky energie. Na jídlo už nebylo pomyšlení, jediné co fungovalo bylo pivo 50/50 s coca colou. Vždy kelímek a jako by mi někdo zatopil pod kotlem. Posledních 20 minut tempo na cca 4:40/km, vůbec netuším kde se ta energie v mém těle vzala. Deset minut do konce jsem probíhal startem a vyžadoval po organizátorech vlaječku (do posledního kola jí dávali a běžci pak po zatroubení nechali vlaječku na místě), jenže oni můj požadavek odmítli, že minimálně jedno kolo ještě dám. Tělo bolelo, dýchat mi nešlo, předbíhal jsem jednoho běžce za druhým, v obličeji výraz šíleného utrpení, ale nakonec se podařilo. Kolo jsem probíhal se značnou rezervou. Do zatroubení se mi podařilo uběhnout ještě kilometr.

Vyhlášení 6 hodin
Vyhlášení 6 hodin

Poslední hodina mě šíleně napumpovala. Tělo sice bolelo, ale únava byla ta tam. Naprosto plný adrenalinem. I organizátoři koukali kde se to ve mně vzalo. Taková má malá osobní show (hlavně pro sebe samého). Po konci hned směr občerstvovačka pro věci a hlavně se konečně pořádně najíst. Pavel už tam byl a ládoval se. O občerstvení nebylo moc zmínek, byla by škoda se nezmínit. Nejlepší občerstvovací stanice co se mi kdy podařilo vidět a při závodě z ní jíst. Ani Francouzi v Nantes neměli tak skvělé občerstvení. Na výběr bylo z ani nevím kolika druhů studeného a teplého pití, u studeného včetně piva. Jídlo měli jak pro masožravce, tak i pro maso odmítající část běžecké komunity. Nápojová část skvělá, ale to jídlo. Co se týkalo jídla, naprosto bezkonkurenční. První možnost dát si během závodu sushi se mi poštěstilo až zde. Řeknu to jednoduše – Sri Chinmoy Team prostě umí. O večeři před vyhlášením a příjemném povídání během ní ani nemluvit.

Výhra s diplomem
Výhra s diplomem

Nakonec více než povedený den. Podařilo se mi překonat vzdálenost napsanou při přihlášení, a naopak se mi nepovedlo přiblížit ani trochu Jirkovo tipu z Řecka – 75 km je vážně moc. Suma sumárum 6 hodin běhu a ne špatných 68,2875 km. Stačilo na třetí místo celkově i v kategorii. Ale hlavně, zas mě šíleně chytly dlouhé běhy. Po dlouhé době jednoduše spokojenost.

Výsledky: stromovka-2016-all_0

SUM 2015 – Strom ultramaraton

Můj popis SUMu, zjistil jsem, že by si určitě zasloužil víc slov. Jsem plný zážitků, jen mi nějak nejdou přenést na obrazovku. Snad i z toho mála bude znát, jak byla celá akce super.

Brífink
Brífink

Jak jsem v září začal opět běhat, hned mi pozvánka na SUM naskočila v paměti. Ale odvaha nebyla. Pak proběhl maraton v Písku a já po jeho ukončení, i když neproběhl podle představ, věděl, že chci běžet celý SUM. Hlavní důvod asi byl, že se opět uvidím s hodně běžci z DM a hlavně s Dušanem a Lůcou. Den dva u nich jsou vždy neuvěřitelně nabíjející, prostě oáza klidu. Zaregistrováno, zaplaceno a už jen těšivo.

Kus našeho diskuzního kroužku
Kus našeho diskuzního kroužku

Přibližně dva týdny před, jsem si psal s Jirkou a vypadlo z něj, že asi poběží také. Super zpráva! Pak chvilku ticho v éteru a v týdnu před akcí mi napsal, že neví, protože na něj něco leze. Já také nebyl moc v pohodě – zlobilo koleno. Podle všeho zánět, tzv. ITBS. Před závodem už tolik netahalo, ale předchozí dva týdny jsem jenom klusal, žádné dlouhé štreky a prostě si pokud možno běh užíval, když aspoň chvilku koleno nebolelo. Několikrát denně protahování a neustálé mazání vším možním, Alpou počínaje, Flector Gelem konče, se stahovacím obvazem a často i fólií. Noha se jakž takž dala do kupy, Jirka se uzdravil a víkendová best Akce podzimu mohla začít.IMG_20151017_104701

Cesta opět zajímavá, snad ani jednou za ty roky se mi nepodařilo trefit do Vlastibořic bez problémů. 😀 Praha je prostě moje Achillova pata. Do Prahy bez problémů. V Praze jen čtvrt hodinová kolona k Nuseláku, za ním už pohodička. Jirku jsem vyzvedával na Karlíně v obchodě Salmingu. Nečekal tam pouze Jirka, ale i mé nové boty Salming Distance A2 (recenze těchto Salmingů brzy). Obojí se mi podařilo vyzvednout bez problémů a už se frčelo. Hezky nastavit navigaci a poslouchat jí. Že já si radši konečně nepořídím autoatlas… Zapomněl jsem na navigaci zapnout placené úseky, takže mě vedla špatným výjezdem z Prahy směr Kralupy nad Vltavou. Už na dálnici jsem si to uvědomil, přenastavil a hle, navigace vedla zpět na centrum. Nevěda, že se nacházíme na špatné dálnici jsem jí neposlouchal a jel si svou. Až po chvíli mi to došlo, ale to jsme už byli daleko od Prahy. Takže hezky podjet Kostelec nad Labem, malými silničkami dojet do Staré Boleslavi a odtud už po správné dálnici směr cíl. To už navigoval Jirkův mobil, můj se odporoučel nedostatkem energie, a ten se nás rozhodl protáhnout centrem Mladé Boleslavi. Podle všeho se navigace od strejdy Gůgla vyhýbala koloně. Město pěkné, o tom žádná. Zbytek cesty bez problémů, za Boleslaví znám cestu už z paměti. Prostě žádná nuda, díky bloudění a hlavně díky spolujezdci, ty rozhovory vždy stojí za to.

Tady ještě kolena nebolela
Tady ještě kolena nebolela

Dušan odjel pro Jonnyho, takže přivítání od Lůci. Po příjezdu Dušana směr k Ivanovi na pivo a probrat závodní strategii. Pivo dobré, závodní strategii mně a Jirkovi nikdo nechtěl věřit (prostě na pohodu na 5:30/km a hlavně se nezničit, já si k tomu ještě přidal sledovat tepovku a nepřekračovat pokud možno 171) a společnost prostě suprová. Matěj, Jirka, Jonny, Dušan a místní, kteří už začínají běžce z jiných koutů republiky díky Dušanovo půlmaratonu bezpečně poznávat. Prostě vesnice žijící běháním, úžasná to věc.

Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)
Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)

Ráno vstávačka tak nějak s ostatními, rovnou do sportovního, naládování do sebe několik chlebů se sádlem smíchaným se škvarky (best jídlo!) a pomalou chůzí na start. Počasí přálo, předchozí den neustálý déšť, den závodu pod mrakem s bezvětřím a hlavně bez padající vody. Na startu se sešlo 29 bláznů. Hodně pěkná účast na první ročník prakticky bez reklamy. Hodně tváří bylo i neznámých. Tak nějak mi bylo jedno kdo je na startu, opravdu jsem neměl v plánu závodit. Dušan udělal rychlý brífink, že prý mezi cca 15 a 25 km není moc dobré značení, ať dáváme pozor, a pak nás hezky vypustil. Pár běžců vyrazilo jako blázni, ale já s Jirkou se radši drželi plánu a skupinky Jonny, Pavel, Michal, Micha a kdo další se nachomýtl. Běželi jsme hezky pomalu, povídali si, Jirka fotil za běhu a kilometry ubíhaly. Nehorázná kochačka krajinou, hrozně to okolí Dušanovi k tréninku závidím. První dva až tři kilometry se tempíčko trochu přehánělo (nějáké 4 a půl minuty na kilák je prostě moc rychle na začátku 50 km), ale pak se uklidnilo a pohoda. Krásná příroda, super lidi, zajímavá témata, blouděníčko. Ano, povedlo se dvakrát. Nejdřív ve velké skupině na cca 13. kilometru (dost jsme se v tu chvíli báli bídněji značení části) a pak pár kilometrů později s Jirkou, když jsme se trochu trhli a hned přehlídli šipku na zemi a naběhli si kilometr do kopce. Po druhém kiksu mě na chvíli opustila nálada na závodění a já se rozhodl prostě nezávodit a vážně v klidu běžet. Najednou občerstvovačka, bodla holka, běžel jsem totálně nalehko bez ničeho (byla žízeň), a hned dál.

Nebudu lhát, koleno nic moc. Od začátku jsem ho cítil každý krok, takže jsem byl za pomalé tempo skupiny hrozně rád. Druhá občerstvovačka neskutečně super, i když bylo ideální běžecké počasí bez horka , bez sluníčka a větru, byl jsem dost vyschlý. Lemtal jsem do sebe hrozně vody s kolou. Ty občerstvovačky byly hrozně rychle proběhnuté, zase hned do kopců… Nemám je rád. Vážně! Skupinka držela do cca 35. kilometru. Pokud nepočítám Jirku, ten se odpojil pár kilometrů předtím. Pak jsme se nějak s Pavlem trhli a běželi dlouho spolu. Cestou jsem díky němu zjistil, že se mi pauzují hodinky, takže to pod pět hodin určitě nedám. Pavel suprově vyprávěl o závodě v Holandsku. Masakr akce!

Na třetí občerstvovačce nám řekli, že před námi jsou jen 4 běžci, což mě překvapilo a já trochu zrychlil. Na nějakém 42. kilometru jsem Pavlovi utekl, celkem se mi zalíbila vidina pátého místa. Další občerstvení ve Vlastibořicích kousek od koupaliště, hrozně morálně náročná zastávka, věděl jsem, že cíl je vzdušnou čarou ani ne 100 m. Navíc ještě horší bylo, že prý do cíle 6 kilometrů! Tři z nich pohodička, ale ten zbytek šílenost. Dušane, jak já tě proklínal… Za prvé šíleně moc kopců! A za druhé, za co ale mohl déšť, chybělo značení u pár rozcestí. Naštěstí mi instinkt radil dobře. Poslední kilometr shodný s prvním. Pohodový doběh do cíle. Cíl byl hezky v hospodě na stole a byl to zvonek s nápisem Sex time! Originální! 🙂

Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!
Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!

Úleva, nekonečná úleva. Celkem necelých 52 km, 1050m+ a 5 hodin 21 minut. SUM byl pro mě skvělý závod, hlavně v tom, že mi ukázal, že kopce nejsou vážně pro mě (promiň Romane, ale B7 vážně nepůjdu). Na posledních cca 10 kilometrech mě bolely hrozně kolena. Ale co, přežil jsem. Byli super lidi, skvělý počasí, nádherná trať. Večer po závodě neskutečný, plný historek a budoucích plánů. Prostě… Ten víkend mě nabil na hodně dlouho. Děkuji moc Dušane za super závod a Lůce za pohostinnost. V červnu jsem tam zas jak na koni!

Šutr54 jaro 2014 – opět mě dostal

Nevím proč, ale Šutr je pro mě prostě zakletý závod. Jelikož se mi posledních pár týdnů vlekly různé problémy s mýma nohama – nejdřív levá achilovka a pak divná bolest na vnější straně pravého nártu. Týden před bylo vše celkem v pohodě, takže plán na závod byl jasný, prostě ho celý vyklusat a nikam se nehnat. Hlavně si užít den na parádní trase a se skvělými lidmi. Trochu mi mé plány upravily v práci, v pět odpoledne nástup, ale nic moc se nestalo a jen jsem ráno v den startu poprosil o start se čtyřkolovými závodníky, který mi byl umožněn.

Brífing o nástrahách tratě
Brífing o nástrahách tratě

DSC00642-MOTION

Opravdu se mi podařilo držet se mého přesvědčení. Na startu žádné blbosti s rychlostí, hezky na chvostu. Držel jsem si své tempo, které mi opravdu přišlo šnečí a prostě běžel. I přes lehké tempo jsem pomalu předběhl prakticky všechny. Jen Radek byl nenávratně pryč. Běželo se dobře, cítil jsem, že dnes je den, který proběhne naprosto bez problémů. Jak já se mýlil. První překvapení přišlo na občerstvovačce v půlce. Za prvé mi přišlo, že jsem tam moc rychle a za druhé mi tam vyrazili běh, když mi bylo sděleno, že je přede mnou jen Radek. To prostě nemohlo být možné, vždyť jsem se sotva vlekl. Radši jsem neřešil, ještě chvilku pokecal a pokračoval. Nahoře bylo trochu víc bahna než vloni, ale nepřišlo mi ho nijak moc. Za silnicí v seběhu jsem se přistihl, že to chci hodně pustit, tak hezky zpátečka a nikam se nehnat. Pak jen nahoře okolo zahrádek, kde mě dost nepříjemně poškrábala šípková větev, která trčela přes cestu. Seběhnout dolů, tam jsem si terén přímo užil, nahoru stylem Kilian, pak vyhlídka na Prahu, nepříjemný kus po asfaltu mezi domy, další super seběh, nasledovala opět šplhačka na Kiliana, zase super běh dolů, i když se mi málem podařilo přeběhnout odbočku, pak předcílové schody a klidná rovinka. Bylo by to super první kolo a poslední rovinka, kdyby mě kousek za půlkou nezačal trápit žaludek a potřeba záchodu. Naštěstí jsem jí vydržel až k cíli, kde mi lidi začali fandit, ale já na ně jen mávnul a fofrem do ToiToiky. Potěšilo mě, jak se tím všichni pobavili. Rád vyrábím úsměvy lidem na rtech. Pak následovala občerstvovačka, kde jsem si dal jenom Ionťák a zase na trať. Evžen se divil, jak jsem čistý, že prý před chvilkou proběhl Radek a ten byl zasraný až po hlavu. Prostě jsem nespěchal no. 🙂 Při probíhání branou jsem jen nevěřícně koukal na čas, 1:34 jsem opravdu nečekal.

Po prvním kole, to bylo ještě dobře...
Po prvním kole, to bylo ještě dobře…

To byla ještě dobrá nálada a pocity. Ty mě měly ale brzy opustit. Žaludek byl vyřešen, takže běh byl zase ladný a lehký, ale pod prvním kopcem jsem začal cítit, že pravý nárt začíná pobolívat. Nezasloužil si pozornost, v závodě stejně žádné řešení nevymyslím. Dole v lese pod občerstvovačkou přišla studená sprcha, zjištění, že jsem v prvním kole běžel špatně a zkrátil si ho tak o 250 – 300 m. K rostoucím bolestem pravého nártu tohle zjištění opravdu nepřidalo. Později jsem se dozvěděl, že nějací „vtipálci“ schválně změnily značení trati. Zbytek kola od půlky nestál za nic. Rovinky ještě jakž takž šly, ale zbytek byl každý došlap na pravou utrpením. A víme kolik rovinek na Šutru v Šárčině údolí je, že… Každopádně kopec na vyhlídku byl pro mě jako Everest, několikrát jsem musel pro bolest zastavit. O následném asfaltu radši nemluvit. Dokonce jsem cítil, že mi noha natéká. Každý krok horší a horší. Nebudu to prodlužovat, celý zbytek kola se mi hlavou honilo proč ukončit dřív a proč ne, tělo nechtělo a mozek taky ne, ale našla se malinká část mého racionálního myšlení, která přebila zbytek a rozhodla prostě skončit po druhém kolem, než si v tom třetím přivodit něco na dlouhodobější léčení. Nějak jsem se dopotácel k Evženovi a občerstvení a v klidu začal jíst a pít, když Evžen zjistil, že ukončuji, tak mě popoháněl do cíle, ale já jen odvětil, že není kam spěchat, že mi cíl neuteče a potom později po pár minutách v klidu prošel cílem a odevzdal čip. Druhé kolo za 1:48, celkem 3:22:58 na dvě kola. Prostě jsem lůzr.

Satan s budoucím vítězem Radkem při brífingu
Satan s budoucím vítězem Radkem při brífingu

Nějakou dobu po mě přiběhl Satan a taky odevzdal čip. No jo, holt jsme banda lazarů a ne běžci. 😀 Taky radši ukončil, než aby si něco udělal. Tak jsme tam stáli, klábosili o všem možném a nemožném, povzbuzovali běžce a prostě si to užívali, když v tom přišlo největší překvapení. Vítek přišel k cíli z druhé strany a rovnou odevzdal čip. Taky ukončil, on ale pro hypoglykemii. Prostě tenhle den stál za to. Ale i přes problémy jsem si ho užil. To, že mi druhý den natekla noha do přímo obřích rozměrů a každý krok byl lahůdka, radši nezmiňovat. Podle všeho nějaká šlacha, nevím, celkem se to dalo po pár dnech do pořádku. Toliko k mé třetí účasti na Šutru a druhé v řadě neúspěšné.

(Fotky různě sesbírané z internetu, autoři ať se kdyžtak přihlásí.)

Šumavský Šutr 2013

Šutr na Šumavě? Jasná odpověď! Jak taky jinak než ano, v jižních Čechách pro mě naprostá povinnost. Navíc jsem chtěl zase vidět po dlouhé době lidi z Dailymile. Cesta až na malé bloudění v pohodě. Malinko mě sice na Churáňově překvapilo počasí, trochu víc mlhy a zimy, než jsem očekával, ale jinak pohoda. U startu se pomalu scházeli účastníci na tři kola a vládla super pozitivní nálada. Zdeněk vypadal v tom všem vybavení jako profesionál. Čas před startem rychle utekl a přišla úvodní instruktáž. Prý kolečko nemá 18 km, ale je o trochu delší, cca 21 km. Nějak mi to bylo v tu chvíli jedno. To bylo tím předstartovním nadšením.

Start byl podle mě na pohodu, i když po pár set metrech nějak všichni zmizeli vzadu a já si užíval běh v čelní tříčlenné skupince. Ani nešlo si ho neužívat. Vždyť prvních cca 7 kilometrů bylo celých z kopce a nádherně technických. Opravdu luxusní trail. Po sedmém kilometru, kde byla přibližně občerstvovací stanice, už ale nádhera trasy pokulhávala a nepřišla mi moc zábavná. Konečně přišly i kopečky, ale moc jich nebylo a všechny byly krátké. Někde přibližně na 17. km jsem byl na třetí pozici a zrovna v místě ostré zatáčky doleva se mi druhý na minutku ztratil z očí a já, při koukání na zem abych se nezabil, přehlédl značení odbočky a hodně ošklivě si zaběhl. Nejdřív mi to nepřišlo, protože jsem běžel krásně z kopečka, hezky jsem to napálil. Došlo mi to až asi po 10 minutách běhu z kopce, když jsem doběhl na křižovatku a značení nikde nebylo. Cesta zpátky mi ubrala dost sil. Taky mi hodně sil vzalo nadávání sám době. Než jsem se vrátil na trasu, kdy mi ještě hodně problémů dělalo nezabloudit po jiných lesních cestách, mě prakticky všichni předběhli. Přibližně 25 minut proběhaných mimo trasu. Potvrdil mi to Honza, kolem kterého jsem probíhal. Nebudu lhát, tohle zabloudění a ztráta pozice mi sebralo většinu sil a i nálady. O zbytek jsem přišel při dohánění čela závodu. Vlastně ne čela, to mi pak bylo ukradené, ale chtěl jsem alespoň dohonit Zdeňka s Klárkou. Nevím kolik lidí jsem předběhl, ale bylo jich hodně. Při probíhání cílem bylo osm minut po startu jednokolařů. Nezdržel jsem se a hned vpřed. Po pár kilometrech jsem potkal Renču, která vypadala naprosto svěží a že si běh plně užívá. Řekla mi, že Zdeněk s Klárkou jsou asi 10 minut přede mnou. V tu chvíli mi došlo, že dohnat Zdeňka je prostě nemožné, protože on neví, že já jsem za ním a on se mě snaží také chytit. 😀 Nic se nedělo, stále stejnou rychlostí vpřed, čas od času předběhnutí závodníků na méně kol a čas od času dobrý pokec s některým z nich. Bohužel druhá polovina byla o ničem. Začala mě bolet oblast kolem pravé kyčle, cítil jsem brnění v rukou a k tomu dost velká zima. Že mě to přestalo bavit ani snad nemusím zmiňovat. Brnění bylo nejhorší, protože to mi vždycky signalizuje, že tělo je bez energie a pomalu vyčerpává i zásobní. Důvod asi byl, že za celý den jsem snědl dva kousky banánu. Energie prostě došla a já poslechl nakonec hlavu a po tom, co jsem se vyškrábal do cíle, jsem to prostě zabalil. Dvě kola a konec, druhé navíc ještě s negativním splitem…

Ve 2. kole - problémy začaly až chcilku po focení (foto: Michael Dobiáš)
Ve 2. kole – problémy začaly až chvilku po focení (foto: Michael Dobiáš)

Po doběhu jsem několik minut strávil u občerstvení a cpal jsem se vším, co mi přišlo pod ruku. Zdeněk byl dost překvapený, že jsem za ním. Kdyby to prý věděl, tak by to také nezabalil a to jedno kolo ještě běžel. U cíle byla zábava, u oběda potom také. Dost mě překvapilo, že se mi v prvním kole toho Zdeňka skoro podařilo doběhnout. Po prvním kole byl mezi námi rozdíl necelé 4 minuty. V cíli o rozdílu radši nemluvit…Celkově cca 42 km (kolik jsem si zaběhl nevím) za 4:27:52. Což zase na maraton s převýšením cca +1200m není špatný čas.

Nevím co se mi v průběhu závodu stalo, ale takový rychlý pokles energie je trochu divný. Na důvod se snažím přijít, ale stále nic. Možná to bylo počasím, chladno moc nemusím, nebo moc brzy po Ultra Cavalls del Vent, možná jenom nebyl můj den a nebo jsem na to prostě a jednoduše neměl. Trasa se mi líbila jenom v první polovině, druhá mě moc nezaujala. Prostě mi přišla nudná. Nebo mi tam možná chyběla ta atmosféra, jako je v Praze. Podle mě patří Šutr do Prahy a tečka. Jinak čas strávený po závodě byl naprosto super, taková třešnička na dortu. Lístek do tomboly jsem dal Zdeňkovi, ani nevím jestli se na něj něco vyhrálo. Celkově hodnotím akci za vydařenou, ale hlavně kvůli lidem. Pokud se závod bude ještě někdy na Šumavě běžet, určitě přijedu. Ale jenom proto, že s ním mám nevyřízené účty…

Ultra Cavalls del Vent 2013

VýstřižekNejdříve odkážu na Samův článek: http://skyrunning.cz/2013/09/26/ultra-cavalls-del-vent-povest-skveleho-zavodu-nelhala/. Měl ho napsaný dřív a určitě nebude na škodu, když si ho přečtete před tím mým. Ten můj bude totiž víc o pocitech a hlavně popisu trati. Předchozí článek o dnech před závodem.

K mému překvapení jsem se vyspal na závod dobře. Vstávání v pět, rychlá hygiena, poslední zkontrolování věcí v batohu a vyjeli jsme – já, Xavi a jeho bratr. Po 45 minutách, kdy se mi i přes snahu nepodařilo zavřít oči, jsme vystoupili z auta, bylo 6:20, ještě celých 40 minut do startu. Při výstupu z auta mě překvapila dost vlezlá zima. Až taková, že jsem z batohu vyndal bundu. V batohu jsem ještě kromě bundy s kapucí měl termo-přikrývku (kdyby to někoho zajímalo, dá se za pár korun koupit v Hudy), mobilní telefon, rukavice, peníze, občanku, doklad o pojištění, energetické tyčinky, energetické gely, kelímek a 1.5 l vak na vodu. Dále v něm mělo být povinně od startu teplé triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty a čelovka. Ty jsem si já poslal do Bellveru v drop-bagu, protože jsem si špatně přeložil jedno slovo a hned byl celý překlad špatně. Nic jsem s tím nemohl dělat a jen se modlil, že si mě prvních 40 km nikdo nevšimne a pak už budu v pohodě. Před vstupem do startovního koridoru jsem si ještě zašel na záchod, po něm mi už nepřišla taková zima, tak jsem bundu sundal a jen si navlékl rukavice. Xavi na mě ještě nandal GoPro kameru, ukázal jak se ovládá, nastavil jí a řekl mi, že ty videa budou skvělá. Po fotce už sám směr startovní koridor, kam se mi nakonec podařilo dostat, ale asi třikrát mě poslali na špatnou stranu. Čekalo v něm už hodně běžců, tak jsem se nějak zařadil, asi tak do 2/3 startovního pole, a čekal. Čekání naštěstí nebylo dlouhé, po chvíli začal moderátor připomínat jména favoritů a po nich začala konečně hrát písnička z Posledního mohykána. Lepší song si pro start UCV nedovedu představit. Kam se hrabe, podle mě, už zcela ohraná česká Vltava. Každý závod by měl mít svůj vlastní startovní song, má pak lepší atmosféru. A ta při startu UCV byla neuvěřitelná!

Profil trati
Profil trati
Před startem
Před startem
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
882 běžců, z toho 42 žen
882 běžců, z toho 42 žen

 

V úzké uličce se na prvních pár metrech vytvořil špunt a šlo se krokem, ale pak se to rozběhlo a bránou se dalo běžet v plné rychlosti. Xavi s bratrem na mě volali a přáli mi štěstí. Začalo předbíhání, bylo mi totiž jasné, že nechci být v prvním kopci někde vzadu. Za městem už jsem byl podle svého ohledu někde v první třetině a tak jsem zvolnil a běžel si své. Začalo totiž stoupání. I když jsem věděl, že se mám držet zpátky, tak jsem do těch kopců nad městem běžel. Šlo to samo, tak jsem to nehrotil. Na Krakonošovce jsem si celou dobu říkal ať se neženu a nakonec jsem skončil s hromadou energie, nechtěl jsem opakování. Jenže běh po chvíli skončil, nastaly krpály mezi stromy a jeden dlouhý štrůdl lidí, kde se dalo předbíhat jen s ostrými lokty. A že to bylo nějaké stoupání, vždyť na prvních 14 km bylo víc jak 1700m+. Přibližně v polovině kopce před první občerstvovací stanicí byl krátký seběh lesem. Maximálně jsem si ho vychutnal, letěli jsem kolem stromů v plné rychlosti a byla to prostě nádhera. První občerstvovačku jsem jenom proběhl, neměl jsem důvod se zdržovat. Ale gel hned za ní pro jistotu padl za vlast. A udělal jsem dobře, to co nás čekalo se nedá nazvat jinak než masakrem. Dalších 6 km do prudkého kopce se šlapalo a šlapalo. Na běh mi ani nepřišly myšlenky. Kor po tom, co jsme v jednom místě vyšli z lesa a já viděl o cca 500 metrů výše lajnu lidí a věděl jsem, že tam se budu muset také vyškrábat. Radši jsem stočil pohled doleva a užíval si panoramata. Ne na moc dlouho, přišly totiž kamenité pešinky, pod nohama vratké kameny a po levé ruce sráz s ostrými výstupky. Bez soustředění to nešlo. Levá, pravá, levá, pravá a pořád nahoru. A najednou byl vrchol, po pohledu na hodinky se mi protočily panenky, to najednou trvalo od startu přes 3 a půl hodiny! Mých nejpomalejších cca 13 km v životě! Za vrcholem běh sedlem, pak kousek nahoru a byl tu druhý check-point Niu de L´áliga.

Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Seběh do sedla
Seběh do sedla
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 3
Niu de L´áliga 3

Opět ne moc dlouhé zdržení. Jen vypití dvou deci vody, snědení jedné tyčinky, trochu pokochání krajinou a rychle dál. Pln optimismu rychle dolů z kopce, jsem si totiž ještě myslel, že nejhorší je za mnou. Dolů se běželo krásně. Sice jsem na pár místech bruslil po jemných kamínkách, s tím, že po mé pravé ruce byl zase hodně hluboký a nebezpečně vypadající sráz, ale užíval jsem si to. I horolezecká vložka se našla. Až na hodně prudké a těžké stoupání na 20. km (po něm jsem byl vyčerpán, nohy bolely, a spravila to vše až pár minutová přestávka s jedním gelem) byl běh k třetí občerstvovací stanici Serrat de les Esposes celý z kopce a celý hodně rychlý. Krátký několikaminutový výšlap před stanicí nepočítám. Takže celých těchto 14 km jsem si užíval, diváky, uchvacující panoramata a hlavně závodění = předbíhání. Protože terény v tomto úseku mi sedly jedna báseň.

Po stoupání na 20. km
Po stoupání na 20. km
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 2
Serrat de les Esposes 2

Po doběhu na Serrat de les Esposes jsem opět cítil, že jsem bez energie. Hrozně mě to udivilo, protože tyto problémy normálně nemívám a i maraton jsem schopný běžet nalačno. Bylo mi tak hrozně, že jsem do sebe musel nacpat asi pět celých energetických čokoládových tyčinek, které tam měli, k tomu melouny a hodně vody. Až potom mi přišlo, že můžu pokračovat dál. Před seběhem do Belleru na 39. km bylo ještě jedno stoupání, nebylo veliké, ale i tak mi na jeho vrcholu přišlo, že mi zase chybí energie a spravil to zase další gel. Pro mě opravdu nepochopitelné a nezvyklé, po necelé hodině od najedení byla energie pryč. Seběh do Bellveru se mi nelíbil. Nejdřív se běželo lesy po stezkách, které bych přirovnal k pěšinám v lesích před koncem Krakonošovy stovky, a dále se pokračoval po dá se říci rovině mezi poli, kde nefoukl větřík a na hlavu pražilo slunce. Takže pro všechny, kteří si na Krakonošově stovce stěžovali v posledních kilometrech mezi poli na horko, říkám, že na Krakonošce bylo velmi příjemné klima. Těsně před Bellverem opět pocity pod psa, energie pryč. Ale kousl jsem se a prostě ty poslední kilometry běžel. I přes zvětšující se tlak v břiše… V Bellveru (po 6 a půl hodinách) hned po příchodu do stanu nasměrování ke stolu, kde kontrolovali vybavení. Kluk na mě tvrdě katalánsky, já na něj koukám a jen vystřelím: „Do you speak english?“ To ho zaskočilo a těžce ze sebe vysoukal, jestli mám mobil, termo-přikrývku a bundu? V batohu byly a už se mnou nezabýval. Spadl mi kámen ze srdce. Sebral jsem drop-bag, vyndal z něj povinné věci, narovnal v batohu, najedl se, těstoviny radši rovnou ignoroval, došel na záchod, smyl z obličeje tak kilo soli, dal si ještě pár kousků melounu a pokračoval dál. Vše mi zabralo tipuji mezi 15 a 20 minutami. Také jsem poslal Xavimu sms s tím, že mě obtížnost trati hodně překvapila, a přečetl jeho odpověď: „Už jen 60 km! Čekám na tebe v Estasenu na 70. km.“ Prej jen 60 km…

Bellver
Bellver

Jídlo v Bellveru se mi podařilo přehnat, takže dalších 10 minut na běh nepřišlo pomyšlení a radost mi dělala i jen chůze. Do další občerstvovací stanice jen 8 km a profil nevypadal moc obtížně. Poučení pro příště zní: Když profil nevypadá obtížně, ještě to neznamená, že obtížný není! Po úvodních tipuji 5 pohodových kilometrech, které se daly převážně běžet, přišlo všemi oblíbené stoupání. A ne ledajaké, v obtížnosti si podle mě nezadalo s tím na začátku. Po 40 minutách toho stoupání mi došla energie = další gel. Pomohl hodně, překonal jsem už x-tou krizi a vylezl k občerstvovačce na 47. km Cortals de l´inga. Doslova vylezl, pěšiny v tom lese byly maximálně příkré. Tam opět hrozně moc jídla, energie z gelu byla ta tam. Chvilka slunění, doplnění vaku vodou zředěnou s kolou a hezky dál.

Zase pár minut přeplněné chůze a pak svižně nahoru. Běžet se nedalo, výšlap byl dost těžký. Asi po hodině a půl svižného stoupání mi připadalo, že by toho kopce mohlo už být dost ne? Najednou se prosvětlilo a vyšlo se z lesa na krátkou rovinku, ze které byly nádherné výhledy. Tam jsem sedl, vyndal tyčinku, ano opět bez energie, a kochal se. Čas od času se mě někdo zeptal, jestli jsem OK a po mém ujištění pospíchali dál. Dojedl jsem a zeptal se jednoho kolemjdoucího jak daleko je další point? Odpověď mi shodila psychiku na dno. Prý přibližně 5 km. Takže 6 km od posledního bodu se mi podařilo překonat za 1.5 hodiny! Šílenost! Okolo šla pěkná holka, tak jsem se k ní přidal a chvíli si s ní anglicky povídal. Italka, vzdálenost měla v malíčku, rozhovor pohodový a tempo také. Šel jsem s ní. Trochu odbočím – na trati běžci převážně anglicky uměli a na dost slušné úrovni. Po další hodině, kdy se různě po pěšinách běželo nahoru a dolů, víc směrem hore, a kdy jsme potkali i vojáky na výcviku v plné polní, se mi podařilo doškrábat na nejvyšší bot mezi těmito občerstvovačkami. Další gel a rychle dolů. Moc to nešlo, ale přemluvil jsem se a běžel. Pak byl chvilkový běh po vrstevnici a najednou 500 m vzdušnou čarou přede mnou Prat d´Aguiló, další stanice. Co ale ti zmr.. pořadatelský neudělali. Najednou 150 metrů klesání a na druhé straně to samé nahoru ke stanici. Bylo hodně prudké, klouzavé a nebezpečné. Vzalo mi dost sil. Až jsem si musel dát dole tyčinku. Nechtěl jsem, ale bez ní by mi to moc nešlo. Nějak jsem doklopýtal na ten 58. km do Prat d´Aguiló a byl rád, že se můžu zase najíst a trochu odpočinout.

Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 2
Prat d´Aguiló 2
Dlouho na trati...
Dlouho na trati…

Seděl jsem chvilku a najednou přišel nějaký běžec, totálně vytočený, švihl batohem o zem, začal do něj kopat, nadával a byl prostě naštvaný. Já vůbec netušil o co může jít. Kluk vedle mě se na mě podíval a jen něco řekl v katalánštině a ukázal za mě. Tam u brány byla totiž kontrola povinného vybavení a ten běžec jí neprošel. Drsné, skončit po 58. km kvůli takové blbosti. Po vydatném posilnění ke mě přišel pořadatel a zeptal se jestli vše mám a náhodou něco nepotřebuji. Jen mě zajímalo, jak dlouho to trvá k dalšímu bodu. Prý teď budeme cca hodinku stoupat a potom jen příjemný běh z kopce až do Estasenu. Při pohledu na ten kopec se mi udělalo špatně. Končil někde v mracích a lidi nahoře jsem sotva viděl. Nevěřil jsem, že to půjdu jen hodinu. Za stanicí se ke mě přidal jeden Katalánec a ten mi dokonce řekl, že to bude tak 45 minut nahoru. Nakonec bylo, ale fakt náročných 45 minut. V Prat d´Aguiló jsem se navíc oblékl do dlouhého a teď toho litoval. Celý výstup byl na západní straně a bez větříku. Peklo! Navíc podle profilu se má jednat o přibližně 375m+. To bylo víc! Jak jsem lezl po kopcích v Chorvatsku s GPS, tak jsem se naučil lehce odhadovat výšky a při pohledu zeshora na Prat d´Aguiló mi bylo jasné, že se jedná minimálně o 500 výškových metrů.

Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló
Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló

Nahoře už jen příjemný běh po vrcholku a na druhé straně slibovaný běh z kopce až do Estasenu. Technicky nejjednodušší ale nebyl, vyvrknout kotník se dal nesčetněkrát. Při něm se mi podařilo předběhnout asi 15 lidí. Ne, že by na tom záleželo. Jen mě lehce naštvalo, že se mi nepodařilo doběhnout do Estasenu za světla. Těsně před ním přišla na řadu čelovka. Tam mě čekal nadšený Xavi. Byl u vytržení z toho, že mě vidí. Omluvil jsem se mu za to zpoždění, ale on byl v pohodě, prý si to tam celý den užíval. Pomohl mi s doplněním vaku čistou vodou. Ten nápad s ředěnou colou byl dobrý asi jen prvních 5 minut, pak mě z ní bylo divně od žaludku. Nejhorší nápad, který jsem kdy měl. Ani jsem nic nejedl. Jen si od Xaviho vzal z jeho zásob 3 gely, došel na záchod, vypil lahev vody a pokračovalo se. Xavi prý: „Už jen 30 km. To je jak třešnička na dortu. Nejsou těžké.“ To možná ne, ale já věděl, že 30 km s čelovkou bude slušný očistec.

Estasen 1
Estasen 1
Estasen 2
Estasen 2

Krize odezněla, trvala jen 70 km, přišla apatie a jen cíl před očima. Pak už to bylo jen běžet, sledovat těch pár metrů před sebou a hlavně sebou někde nefláknout o zem. V této fázi by mě destruktivní blbá chyba mrzela hodně. Každou chvilku jsem se míjel s klukem, kterého jsem potkal za stanicí Prat d´Aguiló. Vždy pár vět anglicky a makat a makat. Za stanicí na 74. km (tam jsem snědl pár melounů a jednu tyčinku) následoval krátký výšlap, krátký, ale dost namáhavý. Po něm běh z kopce až do St. Martí na 83 km. Opravdu běh, i jsem jednou spadl a sedřel si kůži na malíčku (to jsem zjistil až potom v autě), naštěstí jsem měl ale zase rukavice, tak pohoda. I když stezka všude klouzala, tak jsme šli naplno. Kdyby to viděl někdo z mých blízkých, tak by o mě řekl, že jsem magor. Bylo to hodně nebezpečné. Běžel jsem se 4 běžci, ale pak nějak začali zaostávat a na 83. km doběhli až pár minut po mě. A to mi nejdřív jejich tempo přišlo hrozné. Tam jenom gel před posledním opravdu těžkým výstupem a hurá nahoru.

Vážně jsem začal pořadatele nenávidět. Značení měli výborné, o tom žádná. Každých pár metrů značka, která v noci odráží světlo z čelovky, no super. U nás by se mohli pořadatelé závodů na UCV hodně naučit. Ale ta trasa… Poslední těžké stoupání a přetínalo asi 7x horskou bystřinu. Ve dne bych neřekl ani B, ale v noci s čelovkou opravdu zážitek. Hlavně ta část, kdy se jednou šlo asi 100 m přímo korytem po kluzkých ostrých kamenech proti proudu, aby toho nebylo málo, tak se i lezlo pár metrů nahoru proti proudu. Luxus! Vždy jsem si něco takového přál. Každopádně se to přežilo, a nahoře jsme byli skupinka 4 a postupně jsme se střídali ve vedení. Tedy dva jsme se střídali, ti druzí dva parchanti se jen vezli. Vypozoroval jsem zajímavou věc. Vždy, když se dostanu do vedení, nasadím tempo, i když se sám sebe snažím brzdit. Prostě mi lidi za zády vadí. Když už jsem se chtěl po asi hodině stoupání zastavit a dát si gel (odpočívajících skupinek jsme pár minuli), tak se najednou objevila světla St. Jordi na 88. kilometru. Tam neměli ovoce, čímž mě zklamali. Jen pečivo. Dal jsem jeden croissant, oblékl bundu, bylo lezavo a pokračoval.

Čekal jsem jen krátký běh z kopce a pak stoupání. Když už jsme s kamarádem, opět ten samý, běželi asi 20 minut dolů a pořád nic, tak nás to pěkně naštvalo, protože jsme věděli, že musíme ještě nahoru a čím níž jdeme, tím víc toho bude opačným směrem. Nakonec směr nahoru byl a k mému překvapení trval asi jenom 20 minut ostré chůze. Nějak se nás tam sešla skupinka asi deseti. Najednou nahoře na posledním vrcholu celé trasy a před námi pouhých 8 km do cíle. Sedl jsem si, dal poslední gel a běžel. Zbytek už odběhl. Postupně jsem je stahoval. Jen dolů a dolů. I bundu jsem svlékl, bylo horko a já chtěl vypadat dobře v cíli. U silnice jsem doběhl dva běžce a dal se s nimi do řeči. Porovnávali jsme závody v ČR a u nich. Nemohli pochopit, jak Pražská stovka může mít 4 body na UTMB, když má o kilometr nižší kladné převýšení než UCV. Trochu je to naštvalo. Běželo se, pěkně se běželo. Běžel jsem i poslední trail těsně před Bagá, o kterém předtím nebyla ani zmínka. Přiznám se, že jsem to hnal, důvod byl čas pod 20h a 30m. Spoluběžci byli někde daleko za mnou. Dokonce jsem těsně před městem ještě pár lidí dal. Pak už jen běh po schodech, které jsem znal z videa s Kiliánem z minulého ročníku, cílová rovinka, kde čekal Xavi a nejlepší pocity za poslední rok po proběhnutí cílem! Nevzdal jsem to! Doběhl jsem! Jsem kůň! (cavalls = kůň) Nedokážu to popsat…556

YES!!!
YES!!!

Ono mít v létě před takovým závodem 5 týdenní tréninkový výpadek pro únavovou zlomeninu holenní kosti není zrovna dobré. Myslím si, že i kdybych měl kompletní trénink, tak lepší čas než 18 hodin bych nedal. Teď trochu čísel. Na startu bylo 882 běžců (z toho 42 žen), dokončilo 628 běžců (593 mužů a 35 žen). Můj reálný čas byl 20:18:47 a oficiální 20:19:39. Umístil jsem se 355. celkově a 218. v kategorii.

Moje časy na kontrolních stanovištích:

  • Time                    20:19:39
  • Rebost                01:23:22
  • Niu d’Àliga        02:41:18
  • Serrat                  04:46:22
  • Bellver               06:14:02
  • Prat d’Aguiló     11:09:16
  • Estasen               13:39:12
  • St. Martí             16:36:07
  • St. Jordi              18:13:11
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Můj kamarád z trati
Můj kamarád z trati
Poslední
Poslední v cíli – pro mě BOREC

Potom cesta domů a po důkladné sprše spánek. Ten první jen 4 hodiny. Což mě překvapilo. Co bolelo? Stehna, úplně šíleně svaly na břiše a pak hodně trapézy od hůlek. Lýtka vůbec, zafungovaly kompresní podkolenky (vždy jsem myslel, že je to placebo, až teď tomu věřím). Čekal jsem, že mě budou bolet chodidla, stejně jako na Krakonošově 100, ale nebolela vůbec. Ani nehty černé a puchýře také ne. Dost dobré, na to, že jsem měl Vivobarefoot Breatho II potřetí na noze.

Pak ještě v neděli a pondělí akce s Xavim a jeho rodinou, v tom bylo v pondělí večer pěkné opití do nálady – miluji katalánská piva, a v úterý ráno na letiště a domů. Málem jsem o 5 minut nestihl let, ale jinak pohoda. Jo a v pondělí byl i první běh, který dopadl skvěle, skoro nic nebolelo. Jsem spokojený. Moje nejlepší dovolená v životě!

Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Pro vegetariány :-D
Pro vegetariány 😀