Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

PIM 2016

Z letošního PIMu mám hodně rozporuplné pocity. Snad se mi podaří sepsat všechno popravdě a na nic nezapomenu.

12419058_861950630589920_3358356847129372297_o
Ach ta naivita!

Začal bych přípravou. Plán jsem v hlavě tvořil od ledna a byl velmi smělý. Proč si také dávat malé cíle, že? Prvně jsem se chtěl na maraton připravovat poctivě, tak jsem si sám vytvořil 16 týdenní tréninkový plán ušitý na míru. Základní mustr jsem převzal z metody Hansonů, ke které přibyly mé oblíbené fartleky a hlavně dlouhé běhy nad 30 km. Musím říci, že příprava šla více než dobře, do nějakého 9 týdne se mi dařilo držet přesně plánu, možná ještě o malinko lépe než říkal plán, a vše prostě vycházelo. Hlavně dlouhé běhy nad 30 kilometrů byly za neskutečné časy. Jenže jak už to bývá, vše se pokazilo. Nejdřív na mě přišla lehká únava, bylo vidět na kontrolní desítce ve Kbelech, která byla sice čtvrt minuty pod 35, ale původní plány byly úplně jiné. To už jsem se v únavě lehce nacházel. Ale uvědomil jsem si to a na skoro dva týdny zvolnil = první výpadek z plánu. Energie se vrátila, ale přišel jiný problém – totálně se mi rozhodil žaludek. Už jsem s ním měl problémy na podzim, tenkrát vyřešilo vysazení lepku (držím do dneška), ale tentokrát ne a ne přijít na důvod. Ono opakované chození na záchod, nafouklé břicho a křeče nejsou pro kvalitní trénink moc vhodné. Pár závodů jsem s tím zkusil, ale nedopadly moc dobře – všechny za osobním očekáváním. Nejvíc mě mrzela 25 okolo Hluboké, kde jsem byl několikrát na záchodě během závodu a přišel jsem o dobrý čas (o umístění ani nešlo).

Břicho se mi podařilo vyřešit přibližně dva týdny před startem. Šlo o narušenou střevní mikroflóru – řešení bílé jogurty selského typu a kefír. Najednou zažívání v pohodě, trávení jakbysmet a běhy šly krásně. Dva detaily ale žaludek přinesl. První bylo lehounké navýšení váhy oproti optimálu (osobně cítím každým několik set gramů). Za druhé, dva týdny do maratonu člověk už nic nepoladí ani nenatrénuje. Šlo spíš o takové klusání a udržování. Přiznám se, že kdybych PIM neměl zadarmo v rámci mistrovství republiky, nikdo by mě tam ani nedostal. Kór po takovémto zakončení přípravy.C0468E83-8E84-4DF0-8C5B-41391106A52B

Do Prahy jsem vyrazil o den dříve. Na Expu zažil srandu při vydávání batohů – přijdu tam a týpek na mě spustil anglicky jakou barvu batohu bych rád. Když jsem mu řekl, že může klidně česky, tak málem spadl z višně. Asi fakt vypadám jako cizinec. 😀 Pak už jen sraz s Jirkou V., pobrouzdání po Expu (kde mě nic až na ochutnávky zdarma nezaujalo) a přesun k Jirkovi domů. Ještě krátký výklus s abecedou (já jí dělal prvně v životě) a už jen flákací večer s brzkým spánkem. Jirka si celkem dlouho tejpoval kyčel a já mezitím objevoval taje Instagramu. 😀 Jídlo jsem nepodcenil a jedl klasiku suchou rýži. Pro jistotu. Přeci jen 100% důvěra v žaludek chyběla…

Ráno brzké vstávání a přesun ke startu. Hezky už v sedm 15°C a jasno? Proč ne! Jirka jen prohodil, že start je za dvě hodiny a teplota bude určitě o pár stupňů vyšší. Nemýlil se… Kéž by! V zázemí odevzdání batohu, já se šel rozklusat a Jirka odešel směrem k A koridoru. Cestou se ještě dařilo potkávat spousta známých. V tom mám Prahu rád, vždy se tam sejde spousta srdcařů. 🙂 Rozklusání se povedlo, střeva se rozhýbala, odlehčení tedy proběhlo v pořádku (ne jako před Hlubokou – to jsem na záchodě nebyl) a v klidu jsem se lehoučkým klusem přesouval do koridoru. Deset minut do startu uteklo a já stále netušil jak závod rozběhnout. Jestli risknout, rozběhnout rychle a doufat, že výpadek v tréninku nebyl moc velký a nebo vyběhnout na nějaký rozumný čas – třeba 2:50 – na který bych normálně v pohodě měl? čím déle běhám, tím jsem blbější! Jasně, že jsem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a doufat. Přiznám se, že na čas 2:35 jsem ani nepomyslel, ale ve skrytu duše jsem doufal v 2:39. Na což jsem závod také nakonec rozběhl. V koridoru už byli všichni známí. Ještě lehký pokec před závodem, vyslechnutí hymny (moc nechápu proč jí hrají???), pak klasicky ohraná Vltava (nic bych proti ní neměl, ale Runczech její atmosféru díky hraní na úplně všech akcích totálně zkazil) a konečně se mohlo vyrazit.

Po startu
Po startu

Snad prvně se povedlo nepřepálit start, ale jinak se mi první kilometry neběželo moc dobře. Nedařilo se nějak chytit správné tempo. Pořád mi kolísalo. Na čtvrtém kilometru se docela ustálilo a pak už to šlo. Vítr byl nepříjemný, ale aspoň chladil, bez něj slunce nepříjemně žhnulo a cítil jsem rychlé přehřívání. Přeci jenom x-měsíční trénink v nízkých teplotách tělo adaptuje na jinou teplotu než je 20°C ve stínu. Ani nevím jak, ale najednou jsem běžel ve skupince a běželo se mi celkem dobře. Při probíhání Staromákem byly nohy stále jako pírko. Ono energii přidala i zpráva, že Eva má rozběhnuto na čas 2:27! Podobné zprávy člověk slyší rád. K samotnému závodu toho o moc víc není. Na 15. kilometru mi najednou došlo, že to lehounké kručení žaludku není z hladu a od té doby nestál závod za moc. Na metě půlmaratonu jsem byl se skupinou přibližně 2 minuty za původně naplánovaným časem za 1:22:xx. chtěl jsem 1:19:20. Ještě den předtím jsem se bavil s Jirkou, že pokud to nepůjde, na půlce bude čas horší a nebudu se moc cítit, tak zvolním a závod doklušu. No… ještě asi tři kilometry jsem běžel se skupinkou jejich tempem, které mi ani nepřišlo rychlé, ale nechtěl jsem před ně kvůli nepříjemnému protivětru. ale potřeba záchodu byla stále citelnější. Jsem rád, že se mi otázkou kde je nejbližší záchod, podařilo rozesmát nějaké dva mladé pořadatele tk, že určitě začali smíchy i slzet. No, mně neporadili. 😀 U občerstvení kolem 25. km jsem závod psychicky zabalil. Střeva mě totiž dohnala na Toi-Toi a mě definitivně došlo, že na žádný dobrý čas už není. Od té doby klus a boj s chutí vzdát a v klidu si dojít do cíle. Jenže na 30. kilometru stál vedle trati Jirka Homoláč a já si řekl, že teď prostě doběhnu. Přeci nevzdám závod jen kvůli na nic pocitům. Nic proti Jirkovi, jeho rozhodnutí ukončit plně chápu. Být v jeho situaci, asi limit ani v Praze nezkouším. Je to něco, že to zkusil s tak málo regenerací. Největší nechuť k pokračování byla u Čechova mostu. Pařížská tak blízko, jen zvolnit do chůze a přejít most… Ne, prostě jsem běžel. Na 36. km mě doběhl Petr Hošna a v klidu si to o něco rychlejším tempem pelášil do cíle. Stačili jsme prohodit sotva pár vět. Tenhle kluk je talent, škoda, že má kvůli práci málo času na běh. Poslední kilometry na slunečném grilu byly takové delší než ostatní, ale utekly celkem rychle bez nějakých větších problémů. Na jednom místě jsem sice zastavil do dřepu kvůli divným pocitům u šlach pravého kolena, ale hned jsem pokračoval. Na začátku Pařížské jsem se snažil vymámit kolo z projíždějícího cyklisty a zrovna mě při tom viděla Lenka H. To bylo keců, co se flákám?! No, prostě jsem to vyklusával, tak jsem vtipkoval s okolím. 😀 Pařížská pohodička, posledních 200 metrů lehké zrychlení a v cíli zklamání. Ono doběhnout do cíle o 18 minut později oproti plánu není nic světoborného. (Přikládám odkaz na video – je krásně vidět má nespokojenost v cíli. 😀 )

Pařížská (cca 250 m před cílem)
Pařížská (cca 250 m před cílem)

A na co jsem v cíli myslel? Kde je nejbližší Toi-Toi! Nic jiného mě nezajímalo. Ani ta medaile za účast. Která je každým rokem blíž a blíž slonímu uchu. Nepochopím. Největší odměna stála 200 metrů za cílem – krásná zelená Toi-Toi. Ta úleva. Jak je vidět, má střeva mě opět zklamala. Pak už jen v klidu do sprchy, pak slunění spojené s lehkým protažením a po potkání Jirky přesun do hospody na pár pozávodních pivek spojených s pokecem s Babičáky. Je to super grupa běhajících bláznů! Tak nějak jsem tam hodil za hlavu neúspěch a nechal se nalákat Pavlem na podzimní akci v Chorvatsku. O tom kdyžtak jindy. Pak už jen rychle domů, večer jsem slíbil diváckou účast na kamarádovu koncertu orchestru.

Abych se vrátil k žaludku. Maraton mi organismus tak rozhodil, že se mi ho povedlo dostat pod kontrolu až ve čtvrtek dopoledne. Nějak mi to ze sportovního hlediska nevadilo, stejně jsem neběhal. Ale lehce diskomfortní to bylo.

Maraton hodnotím dobře i záporně.

  • Co se povedlo – Doběhl jsem. Pod tři hodiny. Díky doklusání druhé půlky bez nějaké větší únavy. Tělo neunavené. Byla sranda. Znovu – nevzdal jsem! Jsem rád, že jsem to zkusil na čas 2:39 rozběhnout. Uzrály nové plány – chuť k běhu je! Technika bez problémů udržená od startu do cíle.
  • Co se nepovedlo – Tempo 3:46/km je pro mě prostě momentálně neudržitelné. Počasí – slunce + vítr. Žaludek opět zklamal. Proč jsem najednou tak hotový z blbých 42 km?
Prý diplom :-D
Prý diplom 😀

Tip na trénink: BeTa aneb z Bechyně do Tábora

Snímek obrazovky pořízený 2015-04-20 10:22:51Jestli někdy budete na dovolené v Bechyni nebo Táboře, nemůžete vynechat tuto krásnou trasu na trénink. Pro běžce zabere něco do tří hodinek, takže pokud budete mít málo času, můžete své drahé polovičce říci, že se vrátíte brzy. Osobně běhám z Bechyně do Tábora, ale lze i opačně. Jednou za čas nasednu ráno na naší Bechyňskou střelu a ve tři čtvrtě na osm vysednu v Bechyni na nádraží, odkud už se dá krásně běžet.

Celá trasa vede po červené turistické značce. Hned od nádraží se musí seběhnut okrajem lázeňského parku k prudké stráni a tou dolů k řece. A už stačí jen běžet proti proudu po červené a jen si užívat panoramata.

Asi tak po dvou až třech kilometrech se trasa malinko odkloní od řeky, ale nejedná se o nic drastického. Ještě vloni vedl značný úsek po silnici, ale KČT trasu obnovil a běží se po silnici všehovšudy 100 metrů a pak se zase zaběhne mezi pole a lesy. Zpátky u řeky je člověk coby dup. Dva zákruty řeky a už je na trase první zajímavost. Zříceni hradu v Dobronicích u Bechyně. Ještě vloni byla trasa odkloněná od řeky po silnici, ale letos další změna a vede krásnou pěšinkou kolem zříceniny. Podle mě skvělá úprava trasy.

Pár set metrů za zříceninou je vyhlídka u starého kostela pár desítek metrů nad řekou. Je krásně vidět na všechny strany. Od ní se parádní pěšinou sbíhá zpátky k řece, kde se kolem chatové osady patřící Kalovo univerzitě běží dále kolem řeky k „řetězáku“, jak mu v Táboře říkáme. Jedná se o Stádlecký řetězový most, který původně vedl přes Vltavu na místě Podolského mostu, ale bohužel musel být při stavbě Orlické přehrady přesunut na jiné místo. Možná bohudík. Vždy přes něj rád chodím.

Na Stádleckém mostě se přebíhá na druhou stranu řeky, doteď trasa vedla po pravém břehu (bráno podle toku řeky) a následně pokračuje po levém. Dále se běží celkem upravenou oblastí, i ty silnice se najdou, mezi chatovými osadami a kolem Suchomelova a Bejšovcova mlýna, za kterým opět začíná trail. Kousek za druhým mlýnem se běží okolo penzionu Příběnice, který stojí pod zříceninou hradu. Moc krásné místo, doporučuji navštívit. Hned za tímto ostrohem je lávka nad řekou, taková místní zajímavost.

Aby těch zajímavostí po cestě nebylo málo, ještě se probíhá krátkým tunelem, krásnou přírodou vedoucí kolem dalších mlýnů, tentokrát Matoušovského a Kvěchova. No a kousíček za Kvěchovo mlýnem už narazíme na most u Harrachovky. Ten dostal předloni nový kabát. Normálně je dobré přeběhnou po něm na druhou stranu, třeba se zastavit na Harrachovce na něco dobrého a v poklidu pokračovat do Tábora na nádraží, které už je kousek, ale já vždy pokračuji po stejném břehu, protože si ještě užiji několik kilometrů lesních pěšin, než nastoupí táborské silnice a chodníky.

Jedná se o opravdu nádherný výlet. Je krásný v kterémkoliv ročním období, ale za mě vede čas od dubna do října. Trasa z vlakového nádraží v Bechyni k nádraží v Táboře měří cca 32 km.

Takové mé tajné přání je udělat jednou z téhle krásné trasy závod. Už mám i jméno: BeTa… 🙂

Plán na první polovinu 2015

Tak nějak se stále dávám do pořádku po posledním pro mě úspěšném maratonu ve Florencii. Nohy se netočí, o rychlosti si můžu leda tak nechat zdát. Můžu tak leda běhat pro radost, radši si tréninky vůbec neměřím. Snažím se prostě dát do kupy před příští sezónou. Spíš před Silvestrem, chci se totiž pokusit obhájit loňské vítězství v Jistebnici. Každopádně, už jsem moc odbočil. Prostě regenerace jde po totálním vyždímání pomaleji než jsem čekal.

Od nového roku se mi krapet změní pracovní rozvrh a to pro mě hlavně znamená méně závodů. Budu mít volné pouze dva víkendy v měsíci. Takže jsem se rozhodl, že jich bude opravdu méně a budu na ně více ladit. Původně jsem chtěl celé jaro ladit na PIM, ale nevypadá to s ním díky posunutí termínu organizátory vůbec pozitivně. Nejvíc pravděpodobný je teď pro mě asi Rotterdam Marathon. Sice zase celkem dlouhé cestování, ale doufám, že se mi podaří dát do kupy stejně pošetilou partu bláznů a zas nepojedu sám. Tentokrát ale běžečtí blázni, takže se klidně hlaste. 😉 A jak víme, na maraton se musí člověk někde naladit na půlmaratonu nebo nějakém podobně dlouhém závodě. Při prohlížení termínovky mě mrzí, že nebudu na 25 km kolem Hluboké nad Vltavou a nebo v Pardubicích. Holt bude to krušné. Nakonec mi z toho vychází pouze půlmaraton ve Zlíně na začátku března. U toho ale opět nemám jistotu účasti z určitých osobních důvodů. Pevně věřím, že v termínovce na běhej.com ještě spousta závodů chybí a nějaké v ideálním termínu se tam objeví. Ještě uvažuji na Pečetskou desítkou dva týdny po Zlínu, ale nad tou stále váhám.

Také hodlám malinko změnit přístup k tréninku. Už nebude pouze jednostranně zaměřený. Hodlám přidat cyklistické vložky na nízkých tepech. Čistě běžeckou kilometráž uberu a budu jí víc běhat kolem ANP a také víc intervalů. Prostě úplně změním přístup. Ovšem, pár dlouhých běhů kolem 35 km v měsíci si nechám. Co se osvědčilo měnit nehodlám. Každopádně doufám, že jeden den v týdnu věnovaný dlouhým vyjížďkám na kole, časem snad až 150 km, na nízké tepovce nebude na škodu.

Každopádně první polovina roku nevypadá z hlediska závodění nijak slavně. Opravdu asi jen tři závody. O kratších nic nevím, prakticky žádný z termínovky JBP mi nevyhovuje. Takže je snad jasné, že ani poháru se účastnit nebudu. Snad se ještě dostanu na Okolo Vlasti, ale jinak vážně hlavně o tréninku a asi běhání pro radost. Pokud se mi tedy v tom Rotterdamu podaří přiblížit k 2h40m. Pokud ne, zkusím natrénovat ještě jednou na podzim. A když ani na podzim, přesedlám na 100 km závody. Ale co, stejně na ně přesedlám, i když se to nepovede. 🙂

Svěřit se nebo ne?

Všude možně na běžeckých blozích člověk čte, jak všichni tvrdě trénují na maratony, mají vysněné časy a šíleně se řeší každá blbost. Nejvíce známou blogerkou v tomto ohledu je asi poslední dobou Barborka. Veřejně píše na běhej.com články o tom, že by chtěla splnit maratonský limit pro olympiádu v Riu 2016. Tvrdě trénuje, má trenéra, sponzory a hromadu chutě do běhání. Co ale po x měsíční snaze chybí? Výsledky. Její časy se prakticky na všech distancích skoro nezlepšily. Skoro by se dalo říci, že někde v tréninku je chyba. A jelikož její seriál článků na běhej.com pokračuje, dostává od tamních uživatelů pořádně zabrat. Nebudeme si nic nalhávat, její cíl je asi opravdu moc velké sousto, ale snaha se cení. Já Báře fandím, jsem realista, ale fandím. Musela by sice ještě moc zabrat aby limit splnila, ale kdo ví co se stane, že?

Sám vím, jaké to je říci dopředu na běhej.com svůj cíl pro určitý závod. Udělal jsem to před Benešovem a co následovalo mě malinko překvapilo. Takovou sprchu jsem už dlouho nedostal. Dokonce i od lidí, kteří nikdy žádný maraton neběželi. To se to od stolu kritizuje něčí výkon, když tam ten člověk nebyl, nebyl v kůži toho kritizovaného a netušil co se stalo, proč to nevyšlo. Neprožil si prostě všechny ty detaily.

Na názoru té většiny anonymů na běhej.com mi opravdu nezáleží. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Dalo by se říci, že mě to v určité věci posunulo, v jiné zase lehce utvrdilo. Nejvíc asi hláška méně o výkonech mluvit a prostě je dokázat. Jenže tohle funguje dost jednostranně. Pokud se člověk nikde nezmíní o vysněném cíli, není pak o čem debatovat. Hlavně když ví, na co má natrénováno a jak tvrdé tréninky podstupuje. Prostě se pak zaběhne závod za nějaký čas a hotovo šmitec. Maraton se sice nepovedl, ale o dva týdny později jsem si vše vybral zpět i s úroky na půlmaratonu ve Velešíně. Ten mi hlavně potvrdil, že má cesta je správná.

Zajímavé je, že po povedeném Velešínu bylo celkem ticho po pěšině. Pár uživatelů mi poblahopřálo a to bylo všechno. Nejde mi o uznání, jen je někdy na fóru vidět šílený nepoměr. Když se nějaký začátečník zlepší na desítce z 55 na 48 minut, to je velké haló. Jako by se to nedalo u začátečníků očekávat… Jenže když se někdo, kdo se na fóru pohybuje už roky a trénuje jak blázen, zlepší na osobáku o několik tvrdě vydřených minut, nikoho to moc nezajímá, protože se to dalo přece čekat. Ten člověk trénuje mnoho hodin a tak ty výsledky musí mít. Jedním slovem – populismus. Jak lze vidět, Češi jsou prostě jasní, jakmile vidí, že si do někoho můžou rýpnout, tak to udělají. Ale jakmile by měli někoho pochválit, dodat mu sebevědomí nebo se omluvit za nepříjemné poznámky z dřívějška, raději mlčí a nekomentují. Čest výjimkám.

Podle mě si větší uznání zaslouží ti dlouholetí vytrvalci, kteří jsou třeba svými časy blízko svých maxim a stále se je snaží posouvat, než běžci, kteří ani zdaleka netuší, kde leží jejich limity. U obou totiž stojí úplně jiné úsilí, čas v tréninku a bolest ty hranice posunout.

Nejvíc mě vždy pobaví, když někdo někoho hodnotí podle kalkulaček předpokládaných výkonů z kratších vzdáleností. Mě taky říkali, že se svou desítkou nemám šanci zaběhnout maraton pod tři hodiny nebo půlmaraton pod hodinu dvacet. Jenže tihle hodnotitelé si neuvědomují, že ten čas na desítku může být u toho kterého běžce (například u mě) třeba rok nebo dva roky stará záležitost a prostě desítky v závodech neběhá. To ale nikoho nezajímá a hned se podle toho chystá hodnotit. Párkrát tak hodnotili mě a častokrát i výše uvedenou Báru. Nejlepší je, že tyhle kalkulačky berou v potaz pouze dřívější výkony. Už se do nich nemůže doplnit, co by bylo, kdyby se v den závodu všechno povedlo od spánku po pocity při běhu. To pak člověk třeba běží závod o 20 vteřin na kilometr rychleji, než si myslel, že by byl schopný, a přijde mu to navíc úplně stejně lehké jako nedělní výklus. Také se mi několikrát díky skvělému dni podařilo zmíněné kalkulačky výkonů předběhnout o x minut oproti jejich tipům.

Takže lidi, až budete chtít příště hodnotit něčí výkon a třeba si ho dobírat při neúspěchu, rozmyslete si to. Pokud jste nebyli v jeho kůži, nevíte co se stalo. Sice řekl dopředu, co chtěl dokázat, ale že se mu to nepovedlo ještě neznamená neúspěch. Prostě nevyšel den a podaří se příště. Už svěřit se dopředu s vysněným výsledkem chce ohromnou odvahu, které většina lidí není schopná. Osobně si myslím, že třeba Bára by se někdy mohla dostat k maratonskému času 2h50m. Pokud se dostane níže, třeba až k limitu na olympiádu, bude mít můj obdiv. Je před ní ale ještě hodně dřiny. A co se týká mě, netuším k jakému času bych se mohl na maratonu někdy dostat. V blízké budoucnosti pokukuji po 2h48m, v delším časovém horizontu po 2h39m. Je to silné prohlášení? Možná. Ale nebojím se svůj cíl říct veřejně. Sice si jedu Firenze marathon na konci měsíce čistě užít, ale pokud padne první zmíněná meta, bylo by to úžasné. Podle mě je lepší svěřit se se svým cílem veřejně, ať už má vyjít nebo nemá. Člověk ho pak může sdílet s více lidmi. A nesmíme zapomenout na to hlavní – každý v cíli (maratonu) je vítěz.

Běhání není jenom o nohách, aneb trocha cvičení

Všichni, kteří začnou s běháním, ale stává se i zkušeným běžcům, se časem do běhu ponoří tak, že pro ně jiné sporty skoro neexistují. O nějakém cvičení nemluvě. Každý dlouhodobě běhající mi dá za pravdu, že bez udržování horní poloviny těla začne člověk stagnovat. Běh nejsou jenom silné nohy, ale i vršek od pasu nahoru. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jakmile jsem se zase začal věnovat doplňujícímu cvičení, tak se mé výkony a výsledné časy raketově zlepšily.

Core cviky (tedy hloubkové svaly středu těla) můžete cvičit podle mého dřívějšího článku. Níže předlkádám několik typů intervalových cvičení, které procvičí celé tělo a nezaberou moc času. Nejsou potřeba žádné doplňky, snad jen cvičební podložka je nutnost. I když, i ta se dá nahradit složenou osuškou nebo ručníkem.

Podle mě stačí cvičit třikrát týdně a k tomu běhat. Já mimo to ještě cvičím své vlastní sestavy všelijakých typů kliků a cviků na břicho, takže mi to vychází na třikrát týdně intervalové cvičení a k tomu třikrát mé více silové sestavy a ovšem spousta běhání.

Wake up! – Jedná se o jednodušší cvičení, které je opravdu rychlé. I když je lehčí, účinnost je skvělá. Ovšem, doporučuji začít u obtížnosti beginner. Snad je jasné, že u jednotlivých obrázků je napsaný počet opakování cviku.wake up!

300! (aneb Sparťani) – Trochu těžší, než předešlé cvičení, ale oproti němu není na opakování všech cviků třeba tolik času. Je prostě rychlejší na provedení. Zde počet opakování každého cviku napsán u Levelů.300!Gladiator – Jde o nejtěžsí variantu intervalového cvičení, kterou momentálně znám. Pokud nepočítám cvičení, kde předcvičuje dvakrát týdně kamarádka. 😀 Radím opravdu začít na Levelu 1. Osobně mi při prvním cvičení přišly nejtěžší poslední dva cviky, ale teď už mi to ani nepřijde.GladiatorOffice – Intervalko, které sem dávám pouze pro zajímavost. Sám ho necvičím, ani jsem necvičil, ale věřím, že někomu službu udělat může.Office

Bruce Lee abs – Masakr cvičení na břicho. Dávám opět jenom pro zajímavost, protože si myslím, že v prvních třech sestavách je břicho zapojeno dostatečně. Bruce Lee level si nějak ani nedokážu představit…Bruce Lee abs

Díky Jítě sem můžu napsat, odkud obrázky pocházejí. Na stránce http://neilarey.com/ najdete x desítek jiných cvičení (zásoba do konce života) a k tomu i rady co a jak jíst, recepty a dokonce i celé knihy ke stažení. Jednoznačně doporučuji navštívit.

Třífázový týden

Před Silvestrem mě napadlo, že by nebylo vůbec špatné dát si v lednu víc do těla. Začal se v hlavě rodit plán na třífázový trénink. Původně měl začít hned na Nový rok, ale jelikož na Silvestra a hned druhý den jsem se účastnil závodů, kde dostaly nohy zabrat, tak jsem odložil plnění plánu až na druhý týden roku 2014. Plán byl jednoduchý: ráno běh – těžší trénink, odpoledne cvičení a večer zase běh, ale ten už jen regenerační. Navíc první víkend nebyl čas na žádný pohyb, tak se mi drsnější týden více než hodil.

Pondělí ráno hezky 20 km a pomalu. Vyběhal nabrané tuky, které se usadily přes víkend. Ony asi nebyly žádné, ale pocitově mi nebylo nic moc. Odpoledne (něco přes 2 a půl hodiny od oběda) Level I intervalového cvičení zvaného 300 (podle toho filmu). Večer výklusově 11 km. Musím říct, že to pěkně bolelo, nohám se vůbec nechtělo. Navíc díky tomu cvičení hrozně bolely stehna. Celkem 31 km.

Úterý ráno nebylo vstávání nic hezkého, ale když si něco zamanu, musím to udělat. Protentokrát byly v plánu intervaly na dráze (250 m okruh). Nejdřív doběhnout tam 2.5 km = rozehřátí (nohy bolely fakt hodně, vůbec se nechtěly rozběhnout), pak 10x 500 m naplno s 10x 250 meziklusy a zase výklus domů 2.5 km. Odpoledne moje vlastní verze cvičení, jde o všelijaké druhy kliků (od klasických až po kliky ve stojce na rukou), proložené různými cviky na břicho. Mám tohle cvičení rád. Večer zase regeneračně, tentokrát 10 km podél řeky. Celkem 23 km.

Středa byla ráno asi nejhorší. Tělo rozlámané, dvakrát se mi podařilo odložit budík, než se mé tělo uráčilo vstát z postele. Včera byly sice intervaly, ale přišlo mi jako dobrý nápad pokračovat v kvalitě. Hezky 17.3 km v tempu, z toho první kilometr za 5:42/km a zbytek v tempu 4:13/km. Odpoledne sen lehké cvičení kliků ze židle, proložené břichem a nakonec nějaké stojky. Večer byl výživnější, zaběhl jsem si na intervalové cvičení, které dělá kamarádka. Tam a zpátky dohromady 10.6 km. Bylo teplo, takže jen v kraťasech. Cvičení bylo výživné (hodinka pohybu), fest mě po něm bolelo břicho. Celkem 28 km.

Čtvrtek jsem prohodil s pátkem, takže místo dlouhé trasy hezky jenom 8.13 km fartlekově. Udělal jsem dobře, sice se mi ráno vstávalo naprosto v pohodě, ale přišlo mi, že dát dlouhou po dvou dnech kvality by nebylo to pravé ořechové. Odpoledne zase mé vlastní cvičení, což byly kliky, břicho a tak. Večer byl volejbal (hodinu a půl), a tak jsem si na něj zaběhl a po něm domů, dalo to 10.42 km. Zase teplo, takže krátké kalhoty. Celkem 19 km.

Pátek bylo vstávání, jako bych vůbec neběhal. Nohy naprosto v pohodě. Asi se navykly na zátěž a rychleji regenerovaly. Takže jsem si dal delší výběh ve středním tréninkovém tempu – 26.4 km a 4:37/km. Odpoledne mi bylo dobře, takže přišel level I intervalového cvičení, které se jmenuje Gladiator. Dost mě rozsekalo, podcenil jsem ho. Večer klasicky 10.6 km regeneračně. Celkem 37 km.

Sobota nebyla běžecky nic moc. Dělám si totiž masérský kurz a tím pádem od rána do večera plný program. Večer se mi podařilo jenom zaběhnout 10 km podél Lužnice. Celkem 10 km.

Neděle opět bez času, ale večer se na 11.15 km čas našel. Celkem 11.15 km.

Ještě bych dodal, že před každým během si rozhýbu kostru a dám si pár kliků a cviků na břícho. Po běhu vždy opět kliky a cviky na břicho a po nich strečink. Takže jsem si cvičení tento týden užil opravdu hodně. První dva dny byly fyzicky náročné, pak už mi to ani nepřišlo. Spíš šlo o to si dobře naplánovat volný čas, abych vše stíhal. Podařilo se mi naběhat 159 km, kolik času mi zabraly bohužel nevím, protože ne všechny běhy byly měřené, vím ale, že při sportovních činnostech se mi podařilo spálit cca 12 000 calorií. Mým laickým odhadem se mi je zpět jídlem doplnit nepodařilo. I přes to se mi ale nezměnila váha, asi se jen transformovaly tuky do svalů, protože i ta zbývající vrstvička tuku, co jsem měl, zmizela a svaly jsou pořád stejné. Jediné, co se mi nelíbí, že díky tomuto šílenému záběru pro organismus a tomu, že jsem jedl hodně zdravě, se mi tělo začalo čistit a to přes záda, celé se mi obsypaly tzv. potěnkami. Je to dost nepříjemné, ale už pomalu ustupují.

Podobný týden určitě mohu s klidem v srdci doporučit. Cítím, že mě hodně posunul. Výklusovou rychlost už mám pod pěti minutami a ani mi to nepřijde. Původně jsem chtěl dát tři týdny v kuse, ale jelikož se 25. ledna budu účastnit maratonu, kde chci zaběhnout hodně dobrý čas, tak si dám tento týden opět jen dvoufázový (ráno běh a odpoledne cvičení), s tím, že budu běhat kvalitu a příští týden převážně výklusový a hlavně odpočinkový. Výše popsané intervalové cvičení dám k dispozici s obrázky a popisem v samostatném článku.