AUS – Prostě denní rutina, aneb proč moc nepíši

Všichni si asi všimli, že poslední dobou prakticky nepíši. Důvod je jednoduchý – tak nějak není o čem. Život se mi tady v Sydney ustálil v každotýdenní rutinu a díky trochu špatně časově rozložené práci není moc prostotu na zábavu. Na nějaké cestování není čas, sobota na to nestačí, a ve středu se prakticky nic stihnout nedá, protože musím být ve čtyři odpoledne ve škole. Takže prostě se prostě musím smířit s osudem, přežít pár dalších týdnů a normálně začít žít až budu zase zpět v České republice. Ale aby se neřeklo, tak v pár odstavcích shrnu alespoň těch několik posledních týdnů.

Ve škole došlo k přestupu ze začátečnického levelu do pokročilých. Větší obtížnost probírané látky určitě není na škodu, ale jinak se o žádnou výhru nejedná. Celý první týden stál za nic. Opět se mi totiž podařilo trefit do posledního vyučovacího týdne odcházejícího vyučujícího – v tomto případě učitelka Mary. Rozená Australanka, což mimo jiné znamenalo i úplně typickou australskou angličtinu. Přiznám se, jestli se mi podařilo zachytit 50% z toho co říkala, že možná přeháním. Každopádně ten týden stál dost za nic, moc totiž už neučila, na vše kašlala a s ní i celá naše skupina. Ta mi oproti mé původní přišla dost nekomunikativní a jakoby bez zájmu, ale doufal jsem, že za to může jen ten poslední týden Mary. Jenže nic se nezměnilo ani s novou učitelkou – Amber – a stále se jedná o dost mizernou třídu. Amber je dvaadvacetiletá slečna (celkem pěkná) pocházející z Anglie a v Austrálii je teprve druhý měsíc. Britskou angličtinu jsem jen přivítal, ale to je asi jediné pozitivní. Sice nám řekla, že dříve učila 7 měsíců v kuse v Anglii, ale moc se mi tomu nechce věřit. Její vedení výuky se dá vyjádřit poměrně snadno slovy „bez velkého zájmu“ a k tomu „velká nuda“ – pracuje totiž jenom s učebnicí a nic jiného nevymýšlí. Stále doufám, že se její přístup časem zlepší. Jedná se o mou pátou učitelku a já stále mohu s klidem v srdci říci, že nejlepší ze všech je Jeanette, která učí v začátečnících.

Práce se ustálila na opakující se nudné rutině a až do Vánoc žádná změna nepřijde. Původně slibované dva týdny full-time od mé kolegyně se totiž nekonají. Na jednu stranu jsem si oddechl, ale na druhou by se ty peníze docela šikly. Po finanční stránce si nestěžuji, ale každý dolar navíc dobrý, že? Dost velkou hrůzu jsem měl z Vánoc, protože mi kolegyně řekla, že po Štědrém dni se musí jít dva dny do práce na pátou ranní, aby se vše stihlo, jde hlavně o krabice a balící papíry. Což by nebyl problém, hrůzu mi nahánělo jen to, že to budou dva dny se šéfovou, které stále moc nerozumím a nepracuje se mi s ní dobře. Je to vždy (jednou týdně) zbytečně stresující. Jenže ani to nebude, protože šéfová si prý za dva týdny odjede na dovolenou a vrátí se až po novém roce. Štěstí zatím stojí na mé straně. Práci mám prostě na háku. Ty tři týdny se šéfovou v lednu pak už nějak doklepu.

A velká kapitola mého života – běh. Přibližně tři týdny procházím běžeckou krizí a ta ne a ne skončit. Motivace šla do kopru a mě se stále nedaří jí v něm najít. Je nějaký hustý. A to i přes to, že důvody znám. Jsou jednoduché – stále stejné monotonní trasy (opravdu to nejde běhat jinde), stále stejný povrch (beton, beton a pro změnu beton), nemožnost oživení na nějakém závodě (v ČR si člověk každý víkend může vybrat z desítek závodů všech délek a nakopnout se, zde nic takového není), chybí mi běhání v lesích a přírodě obecně, nemám s kým běhat a prakticky možnost běhu jen po rovině. A možná nejhorší je, že prostě běhat musím, protože do práce se rychleji dostat nejde a když už jsem v běžeckém, tak běžím i domů. Ono bych ani v jiném čase než těsně po práci mít trénink nemohl. Ta nutnost, jinak povinnost, mi vadí nejvíc, doma jsem běhal prostě pro radost, tu teď momentálně v běhu nenacházím. I přes to běhám, ještě jsem nepřestal a jen tak nepřestanu, ale běh mi nečiní žádnou radost jako dřív. Tři týdny se to snažím vyřešit a bez úspěchu. A tuším, že vysazení běhu by to jenom zhoršilo. Okamžitě by se totiž přihlásilo mé svědomí. Začarovaný kruh bez východiska.

A poslední věc kterou se stále snažím dostat pod kontrolu, je můj jídelníček. V několika posledních týdnech, prakticky to jde ruku v ruce s během, se mi šíleně rozhodil a mě se nedaří dostat ho pod kontrolu. Přibral jsem přibližně tři kila (i přes vysokou týdenní kilometráž!). Vím, že to není moc, ale já to hned poznal na pocitech při běhu a celkové spokojenosti. Snažím se dodržovat přísnější jídelní režim, ale výsledky se moc nedostavují a já stále čas od času hřeším sladkým, i když už ne moc. Hlavním důvodem je asi brzké vstávání bez snídaně, pak v práci jím ovoce a normálnější jídlo mám smrsknuté v čase od 13:00 do 18:30. Takže takové dost na nic. Ta normální snídaně mi chybí. Doma jsem na ní byl zvyklý, sice jenom na lehkou, ale byla. A tělo i po třech měsících stále není přeučené. Nejhorší je, že si ke konci pobytu určitě dokáže konečně zvyknout a já pak budu mít problémy pro změnu doma v ČR. Také začarovaný kruh. 😀

Jo a mé pocity z Austrálie se stále nezměnily. Lidé (spolubydlící, učitelé ve škole, spolužáci, Veronika na FB) mi ze začátku říkali, že mám počkat 2 – 3 měsíce a pak to určitě už bude dobré a začne se mi líbit. Tak já ty 2 měsíce počkal a jelikož se nic nezměnilo, počkal jsem i na konec toho 3. A jako to vypadá? Austrálie prostě není pro mě, tedy alespoň Sydney určitě ne. Život zde mám snadný, už i nějaké známé zde mám (kdybych tu chtěl zakotvit tak ani přítelkyně by nebala problém), na tu rutinu jsem si zvykl, ale není to ono a asi ani nikdy nebude. Po třech měsících to už říkám s jistotou: „Českou republiku mám prostě zažranou pod kůží a jen tak něco mi jí odtud nevypreparuje.“ Těším se na návrat domů! Dokonce si píši seznam věcí, které chci po příjezdu udělat a podniknout. Momentálně má 18 bodů, ale tuším, že ještě nějaké přibudou…

AUS – Prostě poslední dva týdny, bylo toho dost…

Chinatown Night Market (19. 10.)

Kdo se dostane někdy do Sydney, tuhle atrakci by neměl vynechat. Každý pátek večer od 16:00 je ve čtvrti Chinatown noční market. A jelikož se nachází přibližně 3 minuty chůze od mé školy, čas od času se tam zajdu projít. V pátek večer po škole mám dost času a tohle je pěkný relax. Tedy když je nálada.

Většina stánků je o jídle, ale dá se nakoupit i všelijaké oblečení, hračky, suvenýry, kosmetické a hygienické potřeby a spousta dalších věcí. Do toho hudebníci a jiní umělci. Prostě docela slušný zážitek. Navíc ceny jsou v pohodě, přeci jen jde o čínskou čtvrť.

Night Marketu patří první 4 fotografie.

Bronte Beach (20. 10.)

Minulou sobotu mi štěstí konečně přálo a bylo nádherné počasí. Dlouhé čekání se vyplatilo a já konečně mohl zajet v sobotu hodit válečku na pláž. Jako prvně jsem v klídku došel do centra na Museum Station a nasedl do prvního autobusu směr Bondi Beach. Začtený do knihy od Paula Coelha jsem vůbec nevnímal okolí, až asi po 15 minutách rozhlédnutí a zjištění, že ty ulice okolo si od posledně nějak nepamatuji. Autobus jel opravdu jinak, ale nějak mi to nevadilo. Na něm byl nápis Beach a tak na ní musel dojet.

Také dojel, jen ne na Bondi Beach, ale na Bronte Beach. Vůbec mi to nevadilo. Tuto pláž mi párkrát doporučili ve škole jako dobrou na grilování a musím uznat, že je na to jako dělaná. Oproti Bonde Beach je hodně malá a víc uzavřená, což se mi moc líbí. Od tak 200 metrů dlouhé písčité pláže je chodníkem oddělený prostor na ležení na trávě, který po několika desítkách metrů přechází v místo se stoly na grilování a setkávání s přáteli. Vládne tam skvělá atmosféra. Sprchy a sociály k dispozici, co víc si přát.

Vydržel jsem tam něco přes tři hodiny. Ono taky bylo 32°C ve stínu a na obloze ani mráček. První opalování celého těla a celkem jsem chytl. Ne moc, ale chytl. Slunce je zde opravdu o hodně silnější než v Evropě. Kůže o sobě pak dávala vědět ještě 5 dní.

Fotografie: 5 – 7.

Sydney Fish Market (27. 10.)

Něco pro milovníky ryb a všelijakých jiných mořských potvor a plodů. Sydney Fish Market mám přibližně 8 minut chůze od domu. A jelikož jsem měl konečně chuť se tam jít podívat (po víc než 10 týdnech pobytu v Pyrmontu), tak jsem při té příležitosti udělal i nějaké fotky. Doufám, že se trefím mnoha lidem na správnou notu a do chuti.

Otvírací doba je příjemná, celý týden cca od půl páté ráno do tří odpoledne (tím si nejsem jistý, možná do čtyř odpoledne). Ceny sice nejsou nic moc, v čínské tržnici mají nižší (s menším výběrem), ale všechno vypadá moc dobře.

Fotografie: 8 – 14.

Mega Halloween-Birthday-Barbeque party (27. 10.)

Ještě než Luis odešel na prázdniny, tak mě pozval na barbeque. A jelikož jsem si s tímhle brazilským klukem padnul do noty, tak odmítnutí nepřipadalo v úvahu. V určenou hodinu a den jsem byl na místě. Velký rodinný dům ve čtvrti Kensington. Tři veliké pokoje, obývák, veliká kuchyně, dvě koupelny a obrovská zahrada (tedy největší, kterou jsem zatím v Sydney navštívil). V porovnání s tímhle domem musím říkat mému bydlišti chatrč, označení dům si snad ani nezaslouží.

Nikde nikdo a všude výzdoba na Halloween. To mi Luis nenapsal, že si mám vzít kostým. No co, hlavní je se bavit. První hodinu nás tam bylo asi deset, pilo se, grilovalo všelijaké maso a seznamovalo. Což byla fakt sranda, ale po dvou skleničkách červeného to šlo úplně samo. Jazyk se rozvázal ještě víc než obvykle. A začali chodit lidé, proud prakticky neustával. Převážně Brazilci, ale i jiné národnosti se čas od času našly, sice poskrovnu, ale byly jsme tam.

Bylo mi řečeno, že se očekává kolem 60 lidí, čemuž jsem vůbec nevěřil, ale jak večer pokročil, ukázalo se, že to číslo bylo podstřelené. Osobně odhaduji 70 – 80 lidí a z toho dobrá polovina v kostýmech. Nehorázný masakr. Na soukromé akci takové velikosti a tohoto typu jsem byl poprvé  v životě. Opravdu se tomu nic co jsem kdy zažil v ČR nevyrovná.

Dokonce tam byla i jedna Slovenka v kostýmu čarodějky. Tušil jsem to od začátku, ale promluvit jsem si s ní šel až asi po hodině.  Hezky pomalu jsem se přišoural a začal rozhovor v angličtině, protože tam byla ještě se dvěma kamarádkami. Po otázce odkud je mi potvrdila Slovensko a bavili jsme se dál. Jen se nějak nezeptala odkud jsem já. Tak jsem si z ní chvíli dělal srandu a pak na ní spustil česky. Koukala jak čerstvě vyoraná myš. Byla maximálně překvapená. Prý se nezeptala odkud jsem, protože prý vypadám jako Brazilec a tak si mě mezi ně automaticky zařadila. To jsem slyšel prvně, prý Brazilec! I když je pravda, že mi lidi čas od času doma tipovali nějakou přímořskou národnost. No, seznámili jsme se, hned jsem dostal kontakt na ksichtí knihu, předběžná domluva menšího bbq a šlo se pokračovat v party.

Maximálně vydařená akce! Jen škoda, že jsem musel odejít brzy. Původní plán byl v devět večer, ale ten jsem nakonec posunul na desátou. Práce v neděli je někdy pěkně na nic. Po probuzení pocity na umření, toho alkoholu bylo nějak moc, pocity z práce si nechám pro sebe, jen dodám, že ani teď odpoledne ještě nejsem úplně ready. Ale bral jsem to jako oslavu poloviny pobytu zde, takže se to dá omluvit.

Pár fotek:  15 – 20. Na první já a Luis, pak pár dobrých masek a oslavenec je na čtvrté s Luisem – měl 20tiny.

Slíbené bramboráky

A na posledních fotkách slíbené bramboráky pro Veroniku. Na to, že je musím dělat kompletně růčo bez robota jsou dost dobré.

AUS – Víc jak dva měsíce…

Už je to tak. Minulý víkend to byly dva měsíce zde v Sydney. Díky celkem nabitým dnům mi čas celkem letí. V práci končím sedmý týden a doufám, že tam budu až do konce pobytu. Tak nějak jsem si už na to ranní vstávání zvykl. Ovšem, nic není jisté. Vždy, když pracuji se šéfkou, což je dvakrát týdně, tak je to poměrně stresující. Vždy po mně chce nějaké věci navíc a té její příšerné a hrozně rychlé angličtině prostě nerozumím. Všude jinde od školy, přes obchody, s lidmi na ulici, se spolubydlící, s ostrahu v práci a už i s obsluhu v bance nemám problém, jen se svou šéfkou. I když se maximálně snažím, její řeč je pro mě prostě záhadou a asi i zůstane. Jen doufám, že řeč nakonec nebude důvod proč skončím. Ale zase si říkal, že když už si mě tam nechala sedm týdnů, tak snad nemá důvod se mě zbavovat. Svou práci dělám kvalitně a v čas. A často udělám i dost práce navíc. Uvidíme jak se to bude vyvíjet. Doufám, že to zůstane stále stejné…

Tenhle týden se mi podařilo objevit jedno z nejlevnějších míst v centru města co se týká ovoce, zeleniny, oblečení, suvenýrů a spousty dalších věcí. Prvně jsem vešel dovnitř Market City v Chinatown. Až po dvou měsících! Vůbec netuším proč jsem po celou dobu chodil jen okolo. Kolik já mohl ušetřit peněz… Jako ovoce si nekupuji (toho mám dostatek z práce), ale zato například brambory a cibuli čas od času koupím. A 50% rozdíl v ceně je už znát. Ono těch brambor sním celkem dost, rád si totiž dělám bramboráky. Jedno z mála českých jídel, které opravdu nemám problém ukuchtit. Pro představu cen zboží v marketu vezmu svou novou čepici, tmavě modrá kšiltovka s vyšívaným znakem klokana. Normálně v obchodech pro turisty od 15 do 30 AUD, já jí mám za 3 AUD. A spokojenost!

A kde nakupuji zbylé potraviny? Tak třeba těstoviny, toustový chléb, sušenky, marmelády, rýži, pečivo v akci a spoustu dalších věcí ve Woolworth v centru města vedle Town Hall. Ovšem ne vše, spoustu potravin mají levnější v jednom ze dvou supermarketů nedaleko mého domu v Pyrmontu. Celkem si hlídám akční nabídky a podle toho se rozhoduji kde nakoupím. Ono ani do jednoho krámu to nemám daleko, takže často své rozhodování měním za pochodu a nebo jdu z jednoho obchodu do druhého. Jednoduše se chovám jako důchodce v Česku. Nikdy jsem se podobně chovat nechtěl, ale holt šetřím a nechci moc utrácet…

Ve škole přišlo rozhodnutí změnit můj navazující kurz. Při plánování bylo zakoupeno 12 týdnů General English a 12 týdnů IELTS. A jelikož se mi prvních 12 týdnů pomalu blíží ke konci a IELTS mě ani trochu neláká, došlo na krátký rozhovor s ředitelkou školy a budu nadále pokračovat v kurzu General English. On ten kurz IELTS má o hodně přísnější vedení hodin a já mám často v poslední čtvrtině výuky problém s večerní únavou a pozorností, takže mě to moc nelákalo. Navíc tam není taková zábava. A poslední věc proč IELTS nechci je, že závěrečná zkouška stojí přes 200 AUD…

Jarní počasí v Sydney je také kapitola sama pro sebe. Poslední dva týdny, tedy poslední zářijový a první říjnový, se nesly ve znamení veder a bylo čím dál tepleji. A co se nestane, druhý týden v říjnu je babí zima. Když říkám zima, myslím opravdovou kosu. Prakticky neustále pršelo, slunce zalezlé, otravný vítr, no fuj. Skoro jako je teď v ČR. Včera (12.10.2012) byl dokonce nejstudenější den za poslední dekádu (tzn. 10 let), v Blue Mountain a hlavním městě Austrálie Canbeře dokonce napadl sníh. No šílenost. Ale pomalu už zase začíná být teplo, tak to snad vydrží. Stačilo mi durch promoknout dvakrát cestou do práce, víckrát o to nestojím.

Taková malá zajímavost týkající se časového rozdílu mezi Evropou a Austrálií. V Austrálii se první říjnovou neděli mění zimní čas na letní, takže o hodinu méně spánku. Nebudu lhát, dost mi ta hodina chyběla (prvně v životě) a trvalo dobré čtyři dny než jsem se z toho sebral a dospal jí. O hodinu méně znamená také větší časový rozdíl, ten momentálně činí 9 hodin. Ale nebude takový moc dlouho, poslední neděli v říjnu je totiž změna doma, tam pro změnu z letního času na zimní, tudíž o hodinu déle spánku. Díky tomu bude časový rozdíl celých 10 hodin. Alespoň se to bude lépe počítat…

Jinak abych opět hodnotil život zde. Žádná sláva, ale ani to není nejhorší. Kdybych nemusel chodit do školy, tak si maximálně pískám. Takhle je to hrozná honička, ale jakžtakž se na to dalo zvyknout a teď už je každý týden taková stejná rutina. Jen škoda, že dostat se do nějaké přírody na procházku je naprostá utopie…

Na první fotce důkaz, že Škoda auto je opravdu světová značka, a dál pár fotek z marketu: