Sydney Marathon 2012 – lepší než jsem čekal!

A je to za mnou, v neděli dopoledne jsem se zúčastnil závodu  Sydney Marathon 2012. Třetí maratonská vzdálenost v tomto roce. Můj cíl na výsledný čas byl jasný – pokořit 3:15:00. Naběháno bylo a hlavně psychická stránka věci byla lepší než kdy dřív. Prostě jsem si na to věřil.

Středa – Marathon Expo

Expo trvalo celé 4 dny, ale já se rozhodl zajít si na něj hned ten první. Na středu jsem měl totiž naplánovaný volný den bez běhu a tak mi to přišlo takové nejvhodnější. Hlavním sponzorem tohoto běžeckého seriálu (běží se ještě běh s dětmi, 10 km a půlmaraton) je Asics a podle toho také expo vypadalo. Žádná jiná značka tam nebyla, tedy pokud nepočítám sporttestery a nějakou tu výživu. Takže jsem byl s expem během dvou minut hotový. V jedné části prodávali trika s nápisy letošního ročníku maratonu, což mě krapet překvapilo, protože v propozicích slibovali tričko. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl triko si nekoupit (45 AUD není zrovna málo) a doufat, že ho dostanu v cíli.

Vydání čísla bylo otázkou chviličky, desetiminutovou frontu nepočítám. Vytvořila se i přes to, že odbavovacích okének bylo opravdu hodně.

Registrace – všelijaké závody
Expo 1
Expo 2
Expo 3

Startovní balíček byl dost malý, až mě to překvapilo. Malá modrá plátěná taška od Asics s číslem, nějakými letáky, vzorky krému Q10 denní a noční od Nivey, energetický nápoj a cereální tyčinka. Ta samotná velikost balíčku vyvážila. Tak dobrou tyčinku jsem snad ještě nejedl, navíc 100% přírodní. A dostal jsem číslo A 10173. Aznamená první koridor pro běžce s cílovým časem pod 3:45, rychlejší možnost na výběr nebyla. U čísla nechyběly špendlíky a čip byl řešený zajímavě, jen dva magnetické proužky zezadu čísla. Nic se tedy nemusí vracet pořadatelům.

Startovní balíček

Sobota – den před závodem

Program jsem měl promyšlený dopředu. Celý den nic nedělat, jíst hodně těstovin s rýží a hodně pít. Musím se pochlubit, že se mi to podařilo do puntíku splnit. Celý den jsem se povaloval na posteli, hrál šachy, brouzdal po internetu a dodržoval klidový režim. Ani mi to nebylo líto, protože počasí bylo se mnou a venku byl dost nevlídně. Spát se šlo brzy, protože budíček byl naplánovaný na šestou

Neděle – Sydney Marathon 2012

Vstávání bylo v pohodě, jen mě trochu překvapila teplota v místnosti. Jelikož se v Austrálii netopí, bylo mi jasné, že venku to bude stejné. Taky ano – 11°C. No což, navlékl jsem si připravené věci (dlouhé kalhoty s mikinou), ještě jednou zkontroloval obsah batohu a pomalým tempem vyběhl směr start. Měl jsem to naplánované jako rozehřátí před závodem. Necelých 4,5 km bylo akorát, teď to můžu potvrdit. Jen jsem si asi po kilometru uvědomil, že jsem si zapomněl dát k snídani banán a jablko. No co, nemělo by to vadit, vždyť by mělo být dostupné jídlo na občerstvovacích stanicích.

Před Harbour Bridge mě vyděsili běžci na silnici. Nevěděl jsem co se děje, ale každopádně běželi závod. Že bych si špatně přečetl propozice a start byl dřív? Naštěstí ne, jeden pořadatel mi potvrdil, že se jedná o jiný závod. Dost jsem si oddychl.

Potkal jsem při přesunu na start

Při přebíhání Harbour Bridge a po mojí pravé ruce pozorování východu slunce mi došlo, že dnes je úplně nejideálnější den na maraton. Obloha bez mráčku, teplota ideální (v předpovědi bylo max 22°C, a to až odpoledne), bezvětří a u mě naprosto skvělé pocity. Věděl jsem, že dnes je můj den!

U startovního prostoru jsem se převlékl, zabalil batoh do igelitky, nalepil na ní číslo a odevzdal ho na převoz k cíli. Poté následovala už jen návštěva záchodu a klidný přesun do mého koridoru u startu. Pochopitelně jsem opět běžel ve Vibram FiveFinger, tentokrát ale model Bikila.

Před startem
Opět je mám
Odvoz věcí do cíle

Samotný závod

Maratonu se zúčastnilo je 2896 běžců, takže koridory nebyly moc velké, ale i přes to bylo místa dost. Žádné mačkání jako v Praze. Procházel jsem svůj A koridor a hledal vodiče na 3:15:00, ale nikde jsem ho neviděl. Tak jsem si stoupl do míst, kde by podle mě měl být, a čekal na něj. Po deseti minutách tam vodič přišel, jen to nebyl 3:15, ale 3:00. Přesun o pár metrů vzad byl samozřejmostí. Napodruhé jsem se s místem trefil a dva vodiči na 3:15 stáli vedle mě. Pár minut čekání a odstartovalo se. Cítil jsem se naprosto lehce, mohl bych přímo létat.

Někde na trati

Vodiči byli dva a v tlačenici na startu se od sebe oddělili. Tak jsem se držel toho, který byl víc vzadu. Vyrazil krapet rychleji než jsem čekal, snažil se totiž postupně dohnat svého kolegu vepředu. Nějak mi to nevadilo. Rychlost mi přišla naprosto v pohodě, takový rychlejší výklus. Opravdu ze mě ten den energie přímo čišela. Běh s vodičem mi nečinil žádné problémy.

Měřím mezičas – asi 25. km

Během chvilky jsme byli na druhé straně Harbour Bridge v místě na fotce výše. Samá zatáčka za mostem. Dost mě po dalším kilometru překvapilo docela dlouhé táhlé stoupání, ale stačilo jen nepatrně upravit tempo a pohoda. Jedna zatáčka a prvních 5 km bylo za mnou, ani mi to nepřišlo. 50 m za nafukovacím kuželem s číslem 5 km byla občerstvovací stanice. Už jsem se těšil na banán. Jaké bylo ale mé překvapení, stanice měla jen vodu a iontový nápoj, jídlo se nekonalo. No což, dal jsem dva doušky vody a spoléhal na další stanici. Tempo se ustálilo a já si v klidu běžel tak 30 m před mým vodičem. Kolem trati nebylo moc lidí, ale i tak celkem pěkně fandili. S Prahou se to ovšem srovnávat nedá. Ustálil jsem si tempo na příjemné hodnotě a prostě běžel a kochal se okolím. Při tom jsem si všiml, že svého vodiče nechávám vzadu a pomalu mu utíkám. Ale jelikož se mi běželo lehce, nechal jsem to tak. Běželo se okolo Royal Botanic Garden a kousek za ní byla za zatáčkou další občerstvovací stanice. Tak brzy jsem jí nečekal, takže jen osvěžení. Opět bez jídla.Tak snad příště na 10. kilometru.

Cca 1 km do cíle, za mnou u opery

Najednou tady bylo 10 km. Ani jsem se nenadál a čtvrtka byla za mnou. 10. km byl v Hyde parku, jen pár metrů od mého oblíbeného šachového koutku. Bylo ale ještě brzy a nikdo tam nebyl.  A u této mety velká občerstvovací stanice. A co myslíte? Jídlo opět nebylo. Myslím si, že z toho by byla Veronika přímo nešťastná. Na konci Hyde parku jsem doběhl druhého vodiče na 3:15. Řekl jsem si, že toho už bych se mohl držet, ale jeho tempo bylo o něco pomalejší než mi vyhovovalo a tak jsem ho nechal po chvilce daleko za sebou. Proběhlo se ven z centra do příměstských čtvrtí a běželo se kolem velikého parku a několika volně přístupnými hřišti na Rugby. To v Čechách se člověk na ty fotbalová hřiště nesmí pomalu ani podívat.

Taková nálada byla po většinu závodu

Na 13. km mě předběhl zajímavý kluk. Měl zatejpované levé koleno a hrozně zajímavý styl běhu. Běžel jako slon, hrozně dusal, dýchal hlasitě a bylo vidět, že běží úplně na krev. To jsi začal brzy hochu, tohle tempo nemůžeš vydržet. Víc jsem si ho nevšímal a běžel si svoje. I tak jsem stále někoho předbíhal. A 15. km s občerstvením, už jsem se nemohl dočkat. Jídlo bylo nebo ne? Jistě, že ne. Voda a ionťák přeci musí na maratonu stačit. Vždyť je to jen 42 km. Mé tělo už si na to nějak zvyklo a tak mi postačila voda.

Cílová rovinka byla nejtěžší

Dále se cesta různě klikatila Centennial Parkem. Musím uznat, že je opravdu obrovský. Bylo to přímo pokochání pro oči, kdyby takové parky byly v ČR… V parku bylo několik občerstvovací stanic, ale vždy jen osvěžení. Až těsně před půlmaratonem měli něco do žaludku. I když jsem nikdy energy gel neměl, riskl jsem to a tentokrát si jeden dal. Měl jahodovou příchuť, nebo mi to alespoň jahody připomínalo. Trochu mi žaludek zaplnil a bylo to v pohodě. Už jsem neměl pocit lehkého hladu.

Ale i tak jsem se snažil držet styl

Jenže na 23. km přišel jiný pocit. Pomalu jsem cítil, že by nebylo špatné zajít si na záchod. A nejednalo se o malou. Naštěstí pocit nebyl nijak silný a já si řekl, že těch necelých 20 km do konce vydržím. Pocit se pomalu stupňoval, ale pořád to bylo v normě. Cesta se vracela zpátky do centra. Proběhlo se několik občerstvovaček (na všech už byly gely a někde dokonce dávali i gumová zvířátka) a najednou jsem si všiml, že i přes nepříjemné pocity tlaku se mi běží hrozně lehce. Začal jsem zrychlovat, vždyť už mi zbývalo jen 10 km do cíle. Každou chvíli byl na trati někdo kdo šel, někteří to kapánek přepískli. Na 30. km mi bylo jasné, že hranici 3:15:00 s přehledem překonám. Oni taky vodiči byli Bůh ví jak daleko za mnou.

35. km tu byl jako nic a pak konečně začal maraton. Neměl jsem krizi, jen kilometry byly nějaké delší než předtím. Navíc ty táhlé kopce a do toho v některých místech protivítr. Jako na potvoru vždy tam kde se běželo do kopce. Poslední kilometry vedly i přes Pyrmont, v jednu chvíli jsem byl od své postele vzdálený jen necelých 50 metrů vzdušnou čarou. Jak se mi tam chtělo. Ale nepolevil jsem, hezky jsem si držel tempo a běžel. Nechci si nijak extra stěžovat, ale těch kopců bylo v posledních 5 kilometrech nějak moc. I zpětný pohled v Endomondu mi to potvrdil.

STOP – Je to za mnou, pocity nepopsatelné jako obvykle

Z Pimu jsem věděl, že by mi někdy kolem 38. km měli začít hrozně tvrdnout lýtka. A taky, že ano. Ony ty pětiprsťáky jsou prostě botym které o sobě dají vědět. Naštěstí se nejednalo o nic hrozného. V Praze bylo hůř. Věděl jsem, že mi zbývají jen 4 km, tak jsem začal zrychlovat a stále někoho předbíhal. Slyšel jsem od běžce, se kterým jsem dlouho běžel, toto: „Strong finish. GO!“ Když GO, tak GO. A běžel jsem. Jenže na 41. km přišla krize a tempo se mi zpomalilo až na 5:00/km. Bylo to těžké, ale sebral jsem se a posledních několik set metrů si běžel to své. Závěrečný 195 m dlouhý sprint jsem si neodpustil. Cílový čas podle mých hodinek i podle sms od pořadatelů 3:11:42. Můj předem naplánovaný čas jsem překonal o 3 minuty a 8 sekund. No prostě paráda. A nejlepší na tom bylo, že jsem něco podobného očekával už na startu. Takový to prostě byl den a na to jsem se cítil.

Výdej tašek naprosto plynulý

A co bylo ještě lepší. V cíli jsem normálně vzal několik lahví energy drinků, lahev vody, nějakou výživnou zmrzlinu bo co to bylo, převzal medaili, tričko (opravdu jsem ho dostal, propozice nelhaly) a v klidu šel pro své věci. K těm to bylo dobrých 500 m do parku vedle Royal Botanic Garden. Vůbec jsem necítil únavu a potřebu si sednou tak jako na jaře v Nantes. Na PIMu jsem si možná v cíli dokonce na chvíli sedl na zem. Ale tady… nic. Prostě v pohodě pro věci. Chvíli posedět na slunci, protáhnout se a bez problému odkráčet domů. Prostě krásně strávené dopoledne. Původní plán snajíst se v cílovém bufetu vzal rychle za své, žádný cílový bufet alá Nantes nebo PIM se nekonal. Vzpomínky na úžasné občerstvení v Nantes mi proběhly během závodu několikrát.

Maximálně spokojený u výdeje věcí

Pozávodní dodatek

Cesta domů nádherná, poslední 2 km jsem sundal boty a šel bos. Nálada báječná. Doma sprcha a zasloužené jídlo. Toho jsem snědl opravdu hodně. Aspoň bude rychlejší regenerace. Díky chybějícímu ovoci na občerstvovacích stanicích a chybějícímu cílovému bufetu hodnotím závod na dvě, také kvůli fotkám ze závodu. Za tu nehoráznou cenu totiž mohly být fotky ze závodu zadarmo. Jenže ne, stejně jako na PIMu by si je musel člověk draze zaplatit…

Cílové triko a medaile
Medaile líc
Medaile rub

Mezičasy:

  • 5. km – 21:18
  • 10. km – 42:50
  • 15. km – 1:05:45
  • 20. km – 1:28:30
  • 21.0975 – 1:33:36
  • 25. km – 1:51:10
  • 30. km – 2:14:26
  • 35. km – 2:37:35
  • 40. km – 3:01:28
  • 42,195 – 3:11:42

Časy pětek:

  1. 21:18
  2. 21:31
  3. 22:54
  4. 22:45
  5. 22:40
  6. 23:15
  7. 23:08
  8. 23:53
  9. 2,195 km – 10:14

Malé srovnání s PIMem. Po dnešku mi totiž nejde do hlavy, proč jsem na něm zaběhl tak špatný čas – 3:27:09. Přitom pokud porovnám tyto dva maratony, tak PIM je naprostá rovina, ne-li trochu z kopce. Tak těžkou městskou trať jako v Sydney jsem ještě neběžel. Samá táhlá hodně dlouhá stoupání a přišlo mi, že trať byla udělána tak, aby se to klesání, které by člověk čekal po otočce, moc nevyužilo. Vždy se rychle někam odbočilo. Že se jedná o těžkou trať dokazuje i čas prvního muže – 2:11:52. Takže na osobáky tuto tra´t moc nedoporučuji. Její profil si můžete prohlédnout na mém Endomondu (na čas a délku nekoukat, vždy mi to hodí lepší než oficiální čas): http://www.endomondo.com/workouts/92295023. Nastoupáno 816 m a 833 m klesání. Pro porovnání profil PIMu 2012: http://www.endomondo.com/workouts/55241385. Nastoupáno 402 m a klesání 393 m.

A jak jsem nakonec dopadl? Oficiální čas: 147. z 2896 závodníků, 139. z 2160 mužů a 8. ve své kategorii M18-24. Reálný čas: 151. ze všech, 143. z mužů a 8. místo v kategorii zůstalo. To 8. místo mě maximálně těší. Ani nevím, jestli jsem náhodou něco nevyhrál. Každopádně úspěch. Druhá půlka o pár minut pomalejší než první, ale to se dalo čekat. Taky jsem si pořád říkal: „Nežeň to tolik. Zpomal!“ A pak to tak dopadá. První půlka je jen minutu za osobákem, opravdu jsem jí běžel rychleji než jsem měl, ale já to tak prostě cítil.

Mé výsledky Sydney Marathon 2012

Byl to můj čtvrtý maraton za necelý rok. Při prvním startu jsem měl čas 4:30:24 a povedlo se mi zlepšit až na dnešních 3:11:42. Běhám vážněji necelý rok, ale žádné tepy a plány, prostě jen na pocity. Kam až se můžu takto dostat? Že by v Praze na PIMu 2013 padla hranice 3 hodin? Uvidíme…

AUS 41. den – O práci, škole a jaké jsou šachy v Hyde Parku

Práce

V práci se mi tenhle týden povedla parádní bota. Ve čtvrtek ráno jsem se probral a koukám, že je venku nějak více světlo než normálně. A sotva se mi začal zapínat mozek, tak mi přišla sms od Katky: „No dobré ráno, kde seš?“ Můj milý dotykový mobil, nějak se mi podařilo jeden ze tří budíků vymáčknout a zrovna to byl ten čtvrteční. Pozitivní je, že jsem se zařídil aby se to neopakovalo. Hodně nepříjemný začátek dne. A začaly fofry. Obléknutý jsem byl během půl minuty a zrovna když jsem vycházel z domu tak telefon, řekl jsem, že budu v práci za 15 minut a zavěsil. Jelikož do práce běžně běhám, ani čtvrtek nebyl výjimkou. To bylo poprvé, kdy mi cesta do práce trvala necelých 15 minut, takhle po ránu mi takové tempo moc nesvědčí, ale co jsem mohl dělat. Nakonec jen 35 minut zpoždění. Zůstal jsem v práci o půl hodinky déle. No, neměl by z toho být problém.

Zde pracuji

Má práce má kromě ovoce a chleba zadarmo ještě jiné výhody. Tento týden jsem si domů přitahal trochu vybavení do kuchyně. Nejdřív ocelové sítko na promývání zeleniny s celou jinou škálou využití a další dny to byl toaster a rýžovar. Obojí prakticky nové, stačilo jen vydrhnout. Rýžovar vaří parádně a toaster taktéž bezproblémový.

Jako nové

Škola

Ve škole máme novou učitelku, už jsem se možná zmiňoval posledně. Každopádně se mi na ní podařilo celkem zvyknout a zase tak hrozná není. Bereme s ní o hodně víc gramatiky, což je dobré. Ale zase méně mluvíme, ta špatná stránka věci. Týden ve škole celkem ušel, pořád nějaké vyplňování papírů. Většinou se jedná o gramatiku. Vše s přehledem dávám. V pátek jsme dostali okopírované stránky z nějaké učebnice a když jsem to dodělal a měl asi jen tři chyby, tak mi „Jannet“ (nevím jak se její jméno píše) řekla, že je to obtížnost ze školy jejího syna – 7 až 8 třída střední školy, tedy pro děti 13 až 14 let. A, že mé výsledky jsou naprosto v pohodě, hodně dětí v australských školách je prý horších než já. Tož pohoda.

Šachy

Posledně jsem slíbil, takže jedna fotečka, jak to může vypadat. Bohužel jsem několik dní neměl čas na šachy do parku zajít. Ale ve středu jsem tam byl a hrál s několika lidmi. Sice jsem 4 hry ze 4 prohrál, ale byla to zábava. Ještě pár dní a zase se rozehraji… Hru na fotce jsem vyhrál, není ze středy. Lidi v parku hrají hrozně útočně a dělají odvážné tahy, když se člověk soustředí, není problém vyhrát. Jenže někdy se holt nechám strhnout a pak dopadám, jak dopadám.

Hyde park – šachový koutek

V dalším příspěvku bude popis mé účasti na Sydney Marathon 2012. Bylo to velmi zajímavé…

AUS 33. den – Práce, běh, škola, práce, běh… a nějaká ta zábava

Od té doby, co chodím každé ráno do práce mi dny utíkají nějak rychleji. Ani nemám nějak čas na internet a na blog. Takže pokud se články nebudou objevovat moc často, opravdu za to nemůžu.

Běžný den…

Nadpis mluví za vše. Ve všední dny brzy ráno vstávám, buď v pět nebo v půl páté, jdu nebo běžím (častěji) do práce, tu si odbudu, pak cesta domů (opět chůze nebo běh), kde vždy něco sním, rychle se podívám na internet a pak jdu ven, nejčastěji do Hyde parku hrát nebo se dívat na šachy nebo si něco číst či se učit, pak škola a kolem půl deváté dorazím domů, dám sprchu a celkem vyčerpaný do deseti večer usnu jako neviňátko. Ale celkem jsem si na tento režim zvykl a jsem s ním spokojený. Ani žádnou větší únavu nepozoruji.

Škola

Ve škole minulý týden proběhl takzvaný food-day a byla to docela sranda. Hlavně hrozná neorganizovanost a chaos, všichni byli všude, hrozně lidí. Každý něco přinesl a na stolech bylo tolik jídla, že se všichni doslova přejedli. Některá jídla byla velmi zajímavá, jak chuťově, tak vzhledově. Bohužel jsem neudělal moc fotek, ale snad i ta trocha bude stačit. Foo-day (čtvrtek 30.8.) byl můj poslední den v dopolední škole. Od pondělí jsem nastoupil do večerního kurzu. A abych řekl pravdu, je to to nejlepší co jsem mohl udělat. V mé dopolední třídě byla většina lidí z Thajska a často spolu mluvili tím svým kvákáním. Jejich výslovnost byla přímo příšerná a nebylo jim vůbec rozumět. I Jamesovo styl výuky byl takový zvláštní.

Zato večerní třída, to je jiné kafe. Lidi z Asie jsou tam také, ale je jich minimum. Ve třídě nás je okolo 15, ale většinou je stav do 12 lidí. Národnostně jsou z Brazílie, Peru, Malajsie, Korea, Itálie, Thajsko, Maďarsko a možná ještě od jinud, ale na to si nevzpomenu. Každopádně výslovnost všech těchto lidí je na úplně jiné úrovni a jde jim docela dobře rozumět, tedy až na jednoho Thajce a Korejce. Těm často nerozumí ani učitel – George.

George by si zasloužil vlastní kapitolu. Asi 27letý kluk, šíleně vitální, samý vtip a srandička a jeho styl výuky je dokonalý. Dokonale nás všechny rozmluvil a zbavil studu z mluvení. Vždy na tabuli napíše na začátku hodiny témata k hovoru, udělá z nás dvojice či skupinky a nechá nám prostor. Když vidí, že to někde nefunguje, tak přijde a zapojí se do hovoru. Nebo vyučuje formou her plných rozhovorů, využívá projektor, i nějaká ta písemná gramatika. No prostě dokonalé. Jen škoda, že jsem si ho mohl užít pouze týden. Byl to totiž jeho poslední na této škole, takže v pátek večer proběhla rozlučková party. Opět hrozně všelijakého jídla a hlavně zábava. Všechny nás zajímá, jaký bude náš nový učitel či učitelka…

Zábava

Po této rozlučkové party mě kluci ze třídy přemluvili a šlo se „na jedno“. Jelikož mi včera přišla první výplata, tak jsem neviděl nejmenší problém. Jeden džbán piva stojí 14 AUD (cca 4 – 5 sklenic). V druhé hospodě se nám podařilo chytit stůl a už to jelo. Pivo, jídlo (to platil spolužák na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, dostal totiž od svého šéfa prý 200 AUD spropitné za to, že mu pomohl s kufry do auta) a zábava. Jen jsem začal být po hodině dost unavený, přeci jen jsem vstával v půl páté ráno. V té hospodě měli několik projektorů, na kterých zrovna běželo finále australské ligy rugby, které promítali na velké stěny, takže úhlopříčka dobrých 5 metrů. Dost mě to zaujalo a koukal jsem na to. Až tak, že se mě spolužák ptal, jestli jsem v pořádku. Ujistil jsem ho, že jsem a radši se více zapojoval do hovoru. Ale sledovat plátno hru jsem nepřestal. Ty manévry na hřišti byly přímo neuvěřitelné. Kam se na to hrabe americký fotbal. Rugby má spád, žádné zbytečné zastavování hry. Každopádně jsem kluky přibližně v půl jedenácté opustil a kolem čtvrt na dvanáct jsem přejedený padl do postele a usnul. Vstávání dnes ráno bylo těžší, přeci jen měsíc jsem nepil a nejedl moc masa a najednou takový nátřask. Prostě jsem byl nafouklý. Ani to pivo mi neudělalo nějak dobře se žaludkem. Příště s tím jídlem volněji, o pivě nemluvit.

Práce

V práci se mi podařilo více než dobře zaběhnout. Všechny své činnosti již zvládám s naprostým přehledem a každý den mi zbývá tak hodina času, po kterou se vždy snažím vyhýbat Katce, aby mi nedala nějakou protivnou práci navíc. Takže se jedná opravdu o snadno vydělané peníze. Pár fotek interiérů o které se starám je pod článkem. Nejen, že se jedná o celkem lehce vydělané peníze, ještě to má spoustu dalších výhod. Dvakrát do týdne dostanu v práci toustový chléb, buď sladký nebo normální světlý. Také mám k dispozici neomezené množství ovoce. V budově je totiž restaurace a oni nám dvakrát do týdne dají dvě bedny plné ovoce, které jim zbylo. Momentálně se jedná o hromady jablek, banánů a hroznového vína. Katka říkala, že v létě to bude i dost melounů, manga a jiné všelijaké plody. No prostě paráda. Nemám si na co stěžovat. Navíc si vždycky v neděli můžu vzít z práce domů libovolné množství toaletního papíru.

Lidé, kteří v námi uklízeném domě žijí, jsou všichni bohatí nebo z vyšších vrstev. Jejich životní styl je pro normálního člověka dost nepochopitelný. Hodně jich vstává kolem 11 dopoledne, stále někdo někam cestuje, zato dost sportují, kromě cyklistiky i běh, a nás berou jako inventář. Ale s tím už jsem se smířil, člověk se prostě musí chovat jako neviditelný a neustále se usmívat. Když se stěhují, tak běžně vyhazují zajímavé věci: knihy (výběr žánrů je opravdu široký), všelijaké vybavení bytu, monitory od počítačů, televize (Katka říkala, že má doma z práce LCD), čas od času cennosti. Mě například vyřešil odpad problém s polštářem. Našel jsem na zemi v „Garbage room“ (místnost s odpadovou šachtou) prakticky nový polštář, stačilo vyprat a spaní je zase po dlouhé době pohodlné. Dokud také nebudu mít takový životní styl, tak to asi nepochopím.

Běh

Běh je také dost v pohodě. Převážně do práce běhám a už jsem si na ty ranní běhy zvykl. Na rozproudění organismu neznám nic lepšího. Opravdu, zkuste si to. V práci jsem pak vždy naprosto svěží. Skutečný trénink následuje ale až po práci. Buď běžím domů stejnou trasu jako do práce (odpočinkový den) a nebo si to nějak prodloužím. Mám několik tras různých délek – 5, 7, 10, 12, 16 a 22 km. Takže až na jednotvárný podklad také paráda. Dost jsem se rozběhal a běhám týdně objemy, o kterých se mi dřív ani nezdálo, ale mám v plánu po maratonu, který je příští neděli, zvolnit. Začnu si asi více hrát s bosoběhem a více chodit hrát šachy. O těch ale někdy příště…

AUS – Poběžím Sydney Marathon

Ještě doma jsem hledal nějaký pěkný závod v Austrálii, který bych mohl běžet. Sydney Marathon mi padl do oka okamžitě, jenže doma mě od účasti na něm odradilo celkem vysoké startovné. V té době mi ještě přišlo 180 dolarů jako hodně peněz. Jak jsem byl naivní. Ono je to pořád dost peněz, ale jelikož mám dobrou práci, tak si tento běh můžu úplně v klidu dovolit běžet. Katka v práci řekla, že jedna neděle není problém a tak byl dnes den koupě startovného. Jen nestálo 180 dolarů, ale o 15 víc, protože jsem promeškal levnější registraci. Číslo, pod kterým poběžím se dozvím až v Expu (nevýhoda pozdní registrace), které je od 12. do 15. září v centru Sydney v Lower Town Hall na George Street.

Musím podotknout, že bych si do konce života vyčítal svou neúčast, kdybych neběžel. Třeba se sem už v životě nepodívám, takže tuto šanci musím využít.

Od Zátopkova půlmaratonu uběhla přeci jen už nějaká doba, už vůbec nemluvím o posledním maratonu, a na maratonek je teď prostě chuť. Navíc si chci otestovat jestli mám na čas, který plánuji. Zátopkův půlmaraton ukázal, že výkonnost moc dolů nešla, jen jsem před ním neměl moc naběháno a tudíž mi trochu ztěžkly nohy. Poslední měsíc také nebyla kilometráž veliká, ale zato jsem se snažil o snížení tepovky pomalými běhy (již několik měsíců snažení), kterých byla většina, a byl také hodně změněný jídelníček, minimum masa, takže spíše vegetariánský. Takže si myslím, že bych opět mohl zaběhnout osobní rekord. Možná o dobrých 10 minut lepší než v květnu na PIMu (to je vlastně můj poslední maraton, pak jsem měl potíže s okosticí).

Dnešní test na necelých sedm kilometrů (vím, není to maraton, nějaké už mám za sebou) v ostřejším tempu (průměr 4:08/km) mi dokázal, že bych plánované tempo měl udržet úplně s přehledem. Můj plán je pokusit se o dosažení času 3 hodiny a 15 minut nebo se k tomuto času alespoň co nejvíce přiblížit. Mám naplánováno běžet v tempu 4:37/km (podle generátoru Petra Kanovského), což je tempo, které mi nedělá problémy. Určitě se pokusím běžet na tento čas, pokud to nepůjde, nic se nestane a prostě zpomalím.

Bohužel nevlastním českou vlajku, ale snad se mi nějaká do té doby podaří schrastit. Musím přeci dobře reprezentovat, že?

Pravdu jak to celé dopadne a jak poběžím uvidím na trati, stát se může všechno. Každopádně budu rád i jenom za doběhnutí. Rekord by byl taková pěkná třešnička na dortu. Držte mi palce!

AUS 22. den – Pohodová práce a s ní změna ve škole

A je to přesně tři týdny co žiji vzhůru nohama. A je to opravdu něco zažít si to na vlastní kůži. Nikdy bych neřekl, že to bude tak těžké. Jedno je ale už celkem dobré, začínám si zde zvykat. I když domů mě to neustále hrozně táhne.

Kromě školy a běhání patřily všechny dny od mého ukončení mytí nádobí v české restauraci snaze sehnat práci novou. Byl jsem na několika pohovorech a všechny dopadly stejně. „Tvá angličtina není dost dobrá a to je překážka“, tuto větu jsem slyšel prakticky neustále. Když už to bylo asi potřetí, vzpomněl jsem si, že mi Jakub (jeho blog zde: http://vaustralii.blog.cz/), po tom co jsem ho kontaktoval, poslal několik kontaktů na možné práce. Jelikož jsem byl už dost zoufalý, tak z mého mobilu odešla v pátek dopoledne sms nějaké Patricii (prý Francouzka, která sjednává práci na cleaning). Po chvíli jsem na to zapomněl a když jsem za dvě hodiny svačil v Hide parku v centru města, tak mi přišla sms. Jelikož mé číslo prakticky nikdo nemá, tak jsem hned tušil, že to bude Patricie, a taky ano! Chtěla poslat životopis, který jsem jí také za několik hodin odeslal. Mezitím jsem sledoval docela dlouho obří šachy v parku. Podle všeho si můj e-mail okamžitě přečetla a napsala mi, že nejsem vhodný, protože můžu pracovat podle životopisu jen odpoledne. Dost mě naštvalo, že jsem byl tak krátkozraký a do životopisu napsal jen jednu variantu mých časových možností, teď už to mám opravené. Každopádně jsem si s milou Patricií vyměnil ještě asi 12 e-mailů a prakticky jsem jí dotlačil ke schůzce se mnou. Tož jsem měl hned dobrou náladu a plánoval si, jak budu zbytek víkendu lenošit. Jenže ještě večer mi přišla sms, jestli nemůžu přijít na schůzku v neděli v 10pm a tak jsem šel. Co mám povídat, setkali jsme se, všechno stále v pohodě, došli do kanceláře, já vyplnil nějaké formuláře, Patricie si ode mě okopírovala pas a pak se mě začala na něco ptát ohledně pondělí. A mluvila pěkně rychle. A jelikož jsem jí nerozuměl ani po zopakování, tak opět stejná věta jako jindy: „Tvá angličtina není dobrá, zavolej až se zlepší.“ Totální propadák! Tak co, hodil jsem to okamžitě za hlavu a šel si zaběhat. Zbytek dne nic moc program, ono také bylo zvláštní počasí. Nějaké učení, filmy a průběžné sledování inzerátů s prací.

V pondělí plán dopoledne škola a odpoledne chození po městě s životopisy. Jenže změna, těsně před zazvoněním budíku mi někdo volal. A jelikož spím ve spacáku (jsem Skrblík a nechci utrácet za deky a ložní prádlo), tak než jsem dokázal vyndat ruce a mobil najít, přestal zvonit. Podle čísla šlo o Patricii, „Co asi tak mohla chtít? Že by něco s těma papírama co jsem vyplňoval?“ Za minutu sms se zprávou, že má pro mě práci a jestli mám stále zájem. Což o to, zájem byl, ale pro jistotu jsem se zeptal jestli jde o cleaning a v jakých denních hodinách bude. Napsala, že je to uklízení a většinou od 6am do 11am, takže dopolední práce v dobrých hodinách. Řekl jsem, že to beru a zeptal se kam mám dorazit. Napsala mi ať jsem v úterý v 6am u domu 61 Macleay Street v Potts Point. Tož paráda, nálada hned lepší. Škola v pondělí byla taky v pohodě, dopoledne uteklo jako voda a odpoledne nás Jason vzal ven a říkal nám něco z historie Austrálie a tak.

V úterý vstávání v 5 ráno, bolelo to méně, než jsem čekal. Holt, když chce člověk peníze, musí pro to něco udělat. V šest jsem byl na určeném místě, ale nikdo tam nebyl. Ještě, že do té zprávy napsala další informace o budově, pochopitelně napsala špatné číslo popisné a já čekal o pět domů vedle. Nevadí, hlavně, že jsem to našel. Hned si mě vzala na starost jedna Češka (je to trapné, ale jméno jsem zapomněl) a začala mi ukazovat jak ta práce vypadá. Taky mi hned zvedla nálada, protože se zeptala: „Máš dost silný žaludek? Poslední holčina vydržela dva měsíce.“ No, co si po takovém úvodu může člověk myslet. Já si radši nemyslel nic. Prostě jsem se snažil dělat vše co po mě chtěla a byl jsem za vodou. Práci moc popisovat nebudu, prostě se jedná o uklízení luxusního bytového domu, takže vytírání, mytí oken, zrcadel, vynášení popelnic, vysávání a podobné jednoduché práce, na které je navíc vždy dost času. Takže nic těžkého, celkem mě to i bavilo (aby také ne za ty peníze) a čas utíkal celkem rychle. Do práce budu chodit šestkrát týdně, z toho pětkrát od 6:00 do 11 :00a jednou od 5:30 do 11:30. Dělá to 29 hodin práce. A plat je taky hodně pěkný. Na ten jsem se tedy zeptal až té holčiny, se kterou vlastně pracuji. Prý 21 dolarů za hodinu. Kdo by za takové peníze tak lehkou práci nedělal, že? Navíc ani nebude mít moc velký vliv na mou angličtinu, protože vždy jen dostanu instrukce a pak jsem sám se sebou. Češtiny minimum. Ještě se zítra musím zeptat, jak to má Patricie ošetřené s těmi 20 hodinami, které můžu legálně pracovat. Věřím, že to má ošetřené a že to nebude problém.

Do školy jsem přišel pochopitelně pozdě. Ale aspoň jsem přišel přesně na pauzu na oběd. Po ní jsem Jasonovi oznámil, že chci přejít na večerní kurz a on to se mnou šel vyřídit. Mé důvody naprosto chápal. Takže bude změna třídy. Jsem hrozně zvědavý, jaká má nová třída bude. Pak už jen pohodová dvouhodinovka a hezky domů a běhat. Úplně jsem zapomněl napsat, že mi v pondělí přišly konečně mé objednané nové botky Vibram Fivefingers Bikila. Sice opět jen z ebay.com, ale na funkčnosti to nic nemění. Více o nich v samostatném článku. Díky nim byl běh konečně po třech týdnech naprosto bez bolesti. I když bylo běhání v Minimusech zajímavé, přeci jenom jsou mi krapet užší a mám z nich bolesti malíčků. A ty dneska konečně nebyly.

Můj plánovaný nový režim: Po-Pá: práce, 5 nebo 4,5 hodiny volna – takže běh a nákupy s vařením, večer škola; So: volno a možná běh; Ne: práce a volno s možným během. Začíná se to obrace k lepšímu…

AUS 16. den – Snažím se zvyknout, ale moc to nejde

Dnešek je den, kdy skončil můj druhý týden ve škole zde v Sydney. Za těch 16 dní se toho vlastně ani moc nestalo, ale to se snad změní.

K mé první práci. Jak už jsem psal minule, šlo o práci mytí nádobí v kuchyni. Nic složitého a peníze celkem pěkné, i když ne nejvíc. Když jsem dorazil do restaurace, hned mi bylo jasné, že to asi nebude moc dobré. Nemyslím práci, ta byla lehká, myslím dobré pro mou angličtinu. Jelikož se jedná o českou hospodu, tak tam pracují pouze Češi a tudíž pouze čeština. Po dvou směnách jsem tam z toho důvodu skončil. Trochu mě to štve, ale kdybych chtěl pracovat s Čechy, mohl jsem zůstat v ČR.

Ve škole žádná změna, jen možná o něco lépe rozumím. Dost mě štve, že mám ve třídě 9 lidí z Thajska. Pořád mezi sebou kvákají tou svojí hatmatilkou a stále se diví, že mají špatnou angličtinu a není jim rozumět. Jak by taky mohli dobře mluvit, že? No, každopádně to s nimi není žádný med. Ještě, že tam je jeden klučina z Mongolska a jedna holka z Peru, s těmi to celkem jde.

Přiznám se, že se mi tady pořád nezačalo líbit. Dokonce jsem uvažoval, že bych jel domů. Ale pochopitelně z toho sešlo. Bylo mi totiž řečeno, že mi škola peníze nevrátí. Trochu dost mě to překvapilo, v ČR mi totiž bylo řečeno něco jiného. No, nic se nedá dělat. Holt si tady budu muset zvyknout…

Příští čtvrtek je ve škole den národních jídel, tak snad už budou konečně nějaké akčnější fotky. Asi udělám klasický český řízek, tedy pokud na něj seženu suroviny.

AUS 11. den – První týden školy za mnou, hledání práce a úspěch!

Vůbec mi to nepřijde, ale utíká to jako voda. Už jsem v Sydney celých 11 dní. Moc se toho od posledně nestalo, ale něco přeci jen. Přiznám se, že mě zatím Austrálie docela zklamala. Nemyslím prostředí, počasí a tak. Myslím ten styl života. Je takový moc rychlý, všichni se pořád někam ženou. Třeba mí spolubydlící se vždy staví na pokoji jen vyspat a hned zase někam ženou. Pro Čecha zvyklého na pohodu z domova prostě veliký skok jinam a mě se to moc nelíbí.

Nejdřív zase o škole. Týden v ní utekl jako voda. Jakpak by neutekl, když mám vyučování pouze od pondělí do čtvrtka od 8:45 do 14:30. O spolužácích jsem už psal a nic se nezměnilo. Vyučování vypadá asi tak, že se neustále skáče od jednoho tématu k druhému. Chvíli se probírá gramatika, pak se čte, najednou si povídáme o zajímavostech z našich zemí, pak hned nějaké doplňování, to se najednou přeruší a Jason (náš učitel) pustí ze svého Ipodu do reproduktorů písničku třeba od Lennona, kterou všichni povinně zpíváme a potom si třeba povídáme o Austrálii nebo o australské angličtině. Prostě se to jen tak nedá popsat. To se musí zažít. Ve čtvrtek byla poslední hodina spojená s druhou třídou, nižší level angličtiny, a byla vědomostní soutěž o Austrálii. Týmy byly promíchané, ale jelikož naší třídu Jason na soutěž připravil, tak to nebylo nic složitého. Těch dvacet otázek se nám podařilo skvěle až na tři zvládnout a naše skupina soutěž vyhrála. Za první místo sice nic nebylo, ale bylo příjemné porazit druhého v pořadí o dobrých 15 bodů, měli jsme jich 39,5 a maximum bylo myslím 44 nebo tak nějak. Musím se pochlubit, že většinu věcí jsem už věděl předtím, než nám je Jason řekl. České školství není, nebo nebylo, zase tak hrozné. A pak už jen domů na volné tři dny.

No volné, jak se to vezme. Celý čtvrtek odpoledne jsem strávil (pokud nepočítám hodinku běhu) rozesíláním životopisů a psaním na různé práce. A najednou úspěch. Z nějaké pizzerie mi odepsali ať se v 5.30pm stavím na interview. Hledali někoho na pozici „pizza driver“. Tož dorazil jsem tam, 40 minut chůze přes celé město, a co se nestalo. Vzal si mě do parády nějaký Slovák, sjel mě za to, že jsem si vůbec dovolil přijít s tak špatnou angličtinou a po napsání si mých detailů mě poslal pryč. No nebudu lhát, že mi maximálně zvedl mande. V inzerátu se o vynikající angličtině nepsalo ani slovo. No což, za hodinku se mi to podařilo hodit za hlavu a pohoda. Zbytek dne v hledání práce opět neúspěšný.

Pátek dopoledne patřil bance a procházení se po městě. Původně jsem měl být na kurzu ohledně RSA certifikátu (povolení na roznášení alkoholu v AUS), ale nechtělo se mi za něj utrácet těch $130 AUD. Odpoledne patřilo učení se angličtiny, a jelikož bylo nádherně, šel jsem s učením do jednoho parku v přístavu (první tři fotografie). Jenže se asi za hodinu zatáhlo a začal vát silný vítr, takže zpět domů. Rychlé jídlo a směr město na domluvené interview. O tom jsem vlastně nepsal. Začátkem týdne se mi ozvali z nějaké restaurace kam jsem psal, jestli bych se nemohl stavit na pohovor. Proč ne, že? Mělo se jednat o pozici „food runner“ (jenom roznos jídla), takže angličtina moc potřeba není. Hezky ve 4pm jsem se dostavil na určenou adresu, kruhový mrakodrap uprostřed města a restaurace je ve 37. patře, cesta výtahem byla šílená, byl hodně rychlý a tudíž docela znatelné to převýšení, jak v letadle. Výtah rovnou do restaurace, která byla hodně luxusní. Jak by taky ne, když z byl takový výhled na všechny strany, restauraci patří celé 37. patro. Hned si mě všiml jeden barman a zeptal se mě co tam pohledávám. Já řekl, že mám interview s Jeremym od 4 hodin. On odpověděl jen, že tady Jeremy není, ať mu dám CV a odešel. Za chvíli přišel jiný barman, takže se situace opakovala a ten si ode mě mé CV vzal, řekl mi, že mi kdyžtak zavolají a popřál mi hodně štěstí. Takže takhle skončila má neslibněji vypadající nabídka práce. Hned jsem to hodil za hlavu a cestou domů se alespoň podíval do velkého (tři patra) Apple store. Docela to na mě zapůsobilo, ale ty cenu už tak ne. Zrovna levné ty hračky nejsou. Asi zůstanu u levnějšího Androidu a Windows. Večer už jen relax s filmem, dřív jsem nevěděl, že na youtube.com je tolik celých filmů.

Sobotní (dnešní) ráno patřilo běhu, hezky dlouhému. Pomalých 18 km podél pobřeží, i kolem domu opery a pod Harbour Bridge. Maximálně jsem si to užil. Většinu času jsem přemýšlel nad mou situací a probíral to v hlavě. Nakonec jsem se rozhodl, že se na hledání práce teď vykašlu a další čtyři týdny se budu naplno věnovat angličtině a práci najdu kdyžtak potom. Jaké ale bylo mé překvapení po doběhu domů. Na mobilu 2 SMS a dva nepřijaté hovory. Nevím proč jsem to neslyšel, celý běh jsem měl v uších handsfree a poslouchal jsem angličtinu, mimo jiného. Nevadí, každopádně psal a snažil se mi dovolat Petr z jedné české restaurace, že se jim uvolnilo místo na pozici „dishwasher“, tedy mytí nádobí. Petrovi jsem psal hned svůj první den v Sydney, ale to mi nabízená práce jako „kitchenhand“ (pomoc k kuchyni) utekla asi o hodinu. Hned jsem mu zavolal a řekl mu, že to beru. Za $13 AUD čistého na hodinu se mi to zdá dobré. Člověk při tom ani nemusí přemýšlel. Budu mít na nájem, jídlo a ještě mi hodně zbude. Hned je to lepší, ale i tak se mi ten styl života zatím moc nelíbí. Ale třeba se to změní.

Takže takhle to prostě funguje. Hned jak se člověk rozhodně, že se na něco vykašle, tak se původní věc vyřeší sama. Za hodinku a půl jdu na první šichtu, tak to snad nebude úplně nejhorší. Jenom nevím, jak vysvětlím učitelovi, že jsem nepřišel na dnešní party. Dal nám totiž každému vstupenku do jednoho klubu v Sydney a ještě se předtím ptal, jestli přijdeme. Ale snad to pochopí. Holt tu party obětuji.

A aby toho nebylo málo, malou radost mi udělal i spolubydlící Jinmin. On pracuje jako uklizeč pro jednu firmu tady v Pyrmontu a čas od času odtud něco přinese, například toaletní papír. Včera si odtud přinesl i několik piv a jedno mi dal. První australské pivo, které se mi podařilo ochutnat. A není vůbec špatné. Trošku silnější než české, možná i více hořké, ale zato dobré. Udělal mi radost, klik jeden korejská.