AUS – Konec v práci, ve škole a užívání si volna

Jedná se sice o události, které se udály před delší dobou a jak se říká „vzala je voda“, ale k jejich napsání se mi podařilo dostat až teď. Naštěstí si vše živě pamatuji, takže blog nebude o nic ochuzen.

Ukončení práce pro mě byla jedna velká neznámá. V Austrálii totiž existují tři typy legálních pracovních poměrů – Casual, Part-time a Full-time. Part a Full zaměstnanci mají veškeré výhody dané australskými zákony, např. proplacenou dovolenou, často i svátky a zaměstnavatel je nemůže jen tak z práce vyhodit. Je u nich normální výpovědní doba (týden až čtyři) a při její porušení jsou dané sankce. Vše je prostě jisté. Bohužel pro mě a většinu cizinců se studentskými vízy je získání Part-time nebo Full-time zaměstnání prakticky nemožné. Většina zahraničních studentů v Sydney tedy pracuje na Casual pracovní poměr (pokud tedy nepracují na černo). Jeho jedinou výhodou bývá, že hodinová mzda bývá o málo vyšší než u dříve zmíněných. Nic více se k tomuto problému člověk nedozví, ani po několikahodinovém hledání informací na internetu. Zaměstnavatel má jednoduše volnost. Takže neproplacené dovolené, neproplacená nemoc, možnost vyhození z hodiny na hodinu, nejistota počtu hodin na týden atd. Což byl tedy i můj případ okořeněný o naprosto neodhadnutelnou a výbušnou šéfovou.

Nejhorší bylo, že ani Katka nevěděla. A ta už několik výměn kolegů/yň zažila. Jen mi řekla, že Patricia se vždy zachovala jinak. Jelikož mě šéfová neměla moc ráda, očekávál jsem, že mě vyhodí ze dne na den a tak jsem na nějaké předčasné oznámení o ukončení práce rezignoval. Plán byl jednoduchý – skončit v neděli 20. ledna a vše říci poslední pátek 18. ledna. Datum se blížilo a já byl stále víc a víc nervozní. Pořád se ve mě pralo jestli mám říci o mém ukončení týden dopředu a nebo to nechat až na ten poslední pátek před víkendem. Nervy to byly značné, dost se to podle mě podepsalo i na bolestech mé nohy. Nakonec se mi podařilo mé vnitřní já uklidnit kompromisem, čtvrtek mi přišel jako nejlepší řešení. Na internetu se mi totiž někde podařilo vyčíst, že nic dopředu hlásit nemusím a prostě skončím, což mi potvrdila i Jeanette ve škole. A ta jako Australanka o tom snad něco musí vědět ne? Nastal den D, já byl hezky v práci o pár minut dřív, abych měl čas si s Patricií promluvit, a ona nikde. Sprostě se zpozdila, normálně přišla o čtvrt hodiny později. Celou tu dobu jsem se flákal u hlavního vchodu, lehce šílel nedočkavostí a dělal jsem, že něco dělám, aby mi neutekla. Konečně se objevila a hned jsem na ní vyrukoval s ukončením. Ona na mě koukla a řekla jen, že jsem jí to měl ohlásit dva týdny dopředu, prý to bylo v papírech, které jsem podepisoval před zahájením práce. Na to jsem odvětil, že jsem to nevěděl, protože mi ty papíry nedala domů. Což jí trochu vzalo vítr z plachet. Pak měla ještě nějaké kecy a otázky, ale překvapivě nebyla naštvaná. Nakonec mi řekla, že je šťastná, že končím a laskavě mi dovolila skončit. Spokojen s výsledkem a lehčí o obrovský kámen, který mě značně drtil poslední dny, jsem se dal do další práce. A co se nestalo, přesně scénář, který jsem předpovídal. Za deset minut se Patricia vrátila a řekla mi, že můžu skončit ještě ten den. Což bylo vlastně slušně a stručně řečeno abych se tam už neukazoval. Moc mě to nebolelo, vlastně vůbec, protože jsem to od ní čekal hned. Ten den se mi v práci líbil nejvíce, vše šlo od ruky, nálada byla skvělá, šéfovou se mi podařilo více nepotkat a jako bonus jsem si domů odnášel hromadu ovoce, která mi vydržela následující týden.

Po skončení v práci mi ještě zbýval celý týden ve škole. Končil jsem v ní přesně týden po práci, tedy následující čtvrtek. Pro mě asi nejhorší týden ve škole. Vůbec pro nic nebyla chuť. Jediné co se mi líbilo, byly rozhovory o všem možném, jinak mi všechny činnosti lezly tak říkajíc krkem. Byl jsem rád, že končím, protože Amber nám řekla, že bude týden po mě končit a já bych asi novou učitelku snášel špatně. Jedna tam byla půl hodiny na zkušební hodině a přišla mi úplně nemožná. Takže načasování dobré. Nakonec se vše tak nějak dovleklo ke svému konci a poslední den mi byl předán certifikát o absolvovaném kurzu. Hned po jeho prohlédnutí jsem ho vrátil s žádostí o vydání nového. Skvělá komunikace lidí vě škole totiž zapříčinila, že mi na certifikát napsali špatná data kurzů (ta původní ještě z Čech) a o několik týdnů mě okradli. Měnil jsem totiž datum zahájení druhé poloviny kurzu (rušil jsem měsíc prázdnin) a jako by vůbec nikoho nezajímalo, že jsem vyplňoval dva formuláře a mluvil o tom se třemi lidmi. Přijde konec kurzu a data špatně… No, prostě komunikace na úrovni. Kdyby od sebe měli kanceláře třeba přes celou budovu, tak to pochopím, ale oni od sebe sedí pár metrů! O tom, že na recepci v době večerní školy sedí naprosto tupý člověk bych se snad ani nezmiňoval. Snažil jsem se mu vysvětlit asi 10 minut, druhých 5 za pomoci Jeanette, co mě trápí a on pořád nemohl pochopit kde je problém. Naštěstí přišla holčina, která má recepci dopoledne a vše pochopila po jedné větě. Chápu, že Asijci jsou levná pracovní síla, ale proč jazyková škola zaměstnává někoho kdo moc dobře nemluví anglicky a neumí řešit primitivní problémy jako recepčního? A to jsem zdaleka nebyl jediný kdo s tím klukem měl problém… Naštěstí už to není moje starost. Prostě si budu muset před odletem udělat ještě jednu procházku do školy pro nový certifikát. Času bude dost.

Jinak skoro celý týden po skončení práce trvalo, než si mé tělo zase zvyklo na normální režim. Jak to bylo příjemné mít zase po dlouhé době normální víkend a ve všední dny dopoledne volno, které jsem věnoval převážně sportu. Po zbavení stresu z práce mě i dost přestala bolet noha, jako by se zázračně začala uzdravovat. „Ve zdravém těle, zdravý duch!“ platí i naopak. Jedno dopoledne jsem si vyběhl se školním kamarádem Xaviérem (maratonec a ultra běžec ze Španělska – jsem pozvaný na podzimní závod). Dali jsme něco přes deset kilometrů konverzačním tempem a prostě si to užili. Xavi měl s sebou GoPro kamerku, snad z něj vytáhnu záběry.

O mém putování po Austrálii, které začalo 25. ledna napíšu příště. Zážitků bylo hodně, takže se s největší pravděpodobností bude jednat o více článků.

AUS – BBQ na Shelly Beach

Předminulý víkend byl krapet více o grilovaném mase. Možná ne jenom krapet. V pátek proběhlo dlouho naplánované barbeque na Shelly Beach. Což je malá útulná plážička hned vedle Manly Beach. Z Circual quay se na Manly jelo lodí, přibližně dvacet minut, a jeden směr stál 7 AUD. Nejdřív jsem z toho byl kyselý, že musím platit takovou pálku jen kvůli třem hodinám strávených grilováním, ale nakonec převážila spokojenost, že jsem jel a nevykašlal se na to. I přes horší počasí, silný vítr a zataženou oblohu, se akce povedla.

V přístavu se nás sešlo asi 16 a další lidé čekali u zastávky na druhé straně, na Manly. Celkově nás nakonec bylo 25. Před akcí se řeklo, ať si každý přinese vlastní jídlo a pití. Já si vzal láhev červeného a lehce nějakého jídla. Jenže většina lidí s sebou nic neměla a tak se udělala zastávka v supermarketu vedle Manly přístavu. A lidi opravdu nešetřili, zvlášť ty, pro které to byl poslední den ve škole. Což byl třeba Ubaldo, jeden super chlápek z Itálie. Takového masa jsem už dlouho neviděl. A aji klokan byl k dispozici.

Každopádně, po dalších 20 minutách chůze jsme byli na místě. Celou cestu nás otravoval protivný protivítr, takže jsem vyhlídky na zbytek odpoledne a večera neměl zrovna růžové, ale naštěstí jsem se naprosto mýlil. Z šíleně větrné otevřené Manly Beach se totiž přešlo po pobřeží na Shelly Beach, příjemně malou a útulnou pláž, hezky schovanou za útesem, takže závětří. A zábava začala. Všichni hned vyndali všechno jídlo a pití. Italové se spolu s pár lidmi z Asie nahrnuli ke grilu, Brazilci šli kopat do kulaté věci, Kolumbijci byli tak nějak všude, pár lidí vyrazilo do vody a já se s kelímkem vína pohyboval mezi grilem a místem s ostatním jídlem a povídal si s každým na koho se mi podařilo narazit. Takže pořád s někým. Na fotbal jsem nějak neměl náladu a na koupání mi osobně přišla zima. Veřejné grily jsou v Austrálii Elektrické, takže člověk jen přijde, krapet gril očistí, položí alobal, otočí knoflík a už může grilovat jako pominutý. Špatné to není, ale kam se to hrabe na dřevo.

A pak bylo konečně hotové první maso a všichni začali jíst. Já ovšem taky, i když ne moc, protože jsem byl už celkem najedený. Ale ochutnat klokana jsem si nemohl nechat ujít. Hrozně zajímavé maso. Strukturou bych ho přirovnal k srnčímu, ale krapet lehčí a tak nějak zvláštně aromatické. Podle Jeanette se prý jedná o nejdietnější maso, které je v Austrálii k dostání. Celkem bych to i věřil. Každopádně jsem na pláži strávil ještě pár hodin a pak se vydal domů. Chtěl jsem se totiž pořádně vyspat a oči mi už padaly únavou. Na zpáteční cestě povídání s jedním Italem. Zase další, který si Sydney zamiloval a hodlá se sem do roka vrátit. To se to žije, když má pouze turistická víza, nepracuje a jen si ten pobyt užívá…

A abych upřesnil první větu tohohle článku, tak i sobota byla pro mě překvapením. Když jsem se odpoledne vrátil domů z města a po chvilce si to namířil do kuchyně udělat večeři, tak mě odchytl Brian a že se prý mám k nim přidat na zahradě. Brian totiž slavil narozeniny a jeho oslava byla hlavně o jídle. Typická oslava Asiatů, vždy hromady jídla. Tož nenechal jsem se dlouho přemlouvat a šel tam. Takového jídla jsem už dlouho neviděl, všelijaké saláty, mušle, špízy a hromady, ale opravdu hromady, zajímavě naloženého masa. Masa tam museli mít minimálně 10 kg. A to tam pak ještě nějaké další maso lidi přinesli. No zase masakr. Tož poseděl jsem, najedl se, popřál jsem a pak se po anglicku vytratil. Na můj vkus moc lidí, které jsem neznal a většinou mezi sebou mluvili thajsky, takže také nic moc. Oslava pokračovala ještě dlouho. Druhý den mi Oskar říkal, že na ně sousedi zavolali policii. Nebylo to ani tak kvůli hluku, jako spíš, že byli z půlky roztahaní na ulici (taková ulička mezi domy, žádný provoz) a možná i kvůli kouři z grilu. No, prostě příjemné sousedské vztahy.

Jeden víkend, dva večery, po dlouhé době na mase a na dlouho zase utrum. Bylo mi po tom všem mase totiž nějak těžko. Tělo na něj přeci jenom není moc zvyklé a najednou takováhle bomba. Každopádně 30 km dlouhý běh v neděli pomohl a pak už mi bylo zase dobře. Ale jako užil jsem si to. 🙂

AUS – Prosinec, měsíc Vánoc v Sydney

Od posledního příspěvku utekl skorem měsíc. Moc dobře to vím. Snahy o psaní dalších reportů byly, ale vždy po usednutí k počítači z toho nějak sešlo. Snažil jsem se co nejvíce energie věnovat běhu a na psaní prostě nějak nezbývala. Událo se toho ovšem více, ale zde hlavně o vánocích a věcech okolo. Jak jsem byl na dvou klasických BBQ napíši zase příště. Tak tedy, jak se Sydney připravuje na Vánoce a já též.

Vánoce v Sydney mi přijdou z pohledu Středoevropana směšné. Sem tam nějaká Vánoční výzdoba, ve výlohách obchodů betlémy, které vřískají na celou ulic, ozdobené stromy, speciální prapory s vánoční tématikou a do toho slevy v obchodech a všudypřítomná barevná světýlka a vánoční melodie. Bez sněhu vše vypadá ale hrozně kýčovitě, není v tom žádná tradice jako u nás. V Sydney je vidět, že Vánoce jsou hlavně o komerci. A tu já ze všeho nejvíc na těchto svátcích nesnáším. Prostě o ničem… Dole jsou nějaké fotky, na těch je kýčovitost vidět nejlépe – viz obrovský krab a pes alá Santa.

A jak se na Vánoce připravuji já? Vůbec je neprožívám. Ono také není proč. Na Štedrý den budu normálně v práci, protože v Austrálii se stejně jako třeba v Anglii nebo v Americe slaví Vánoce až 25. prosince, což budu mít ovšem volno. Původně jsem myslel, že budeme normálně v práci, ale naštěstí ne. Ten den volna dostaneme. A jelikož zde nejsme v Čechách a přilehlých státech, tak si můžeme o několika dnech volna nechat zdát. Volno je jen 25. 12. a ostatní dny se normálně pracuje. To, že v našich luzích a hájích máme tři volné dny je ve světe celkem výjimka. Měli bychom si jí vážit a být za ní rádi. Kdepak, tří dnům volna strávených s rodinou se prostě nic nevyrovná.

Co si ale užiji, bude týden 25. – 31. 12. To, že bude mít dovolenou šéfová, což je stará známá věc, ta jí bude mít i první týden v lednu. Ale že si jí v týdnu před Silvestrem vezme i Katka, jsem opravdu nečekal. Já na vše budu asi sám, nebo možná dostanu na jeden den někoho na pomoc, ale i tak to bude masakr. Komunikace a vysvětlování práce v angličtine někomu naprosto cizímu není zkušenost, o kterou bych zrovna stál a cítil se na ní. Ještě nic není jisté, ale jak znám svou kolegyni, tak bych s více „busy“ týdnem měl počítat. No co, alespoň mi to rychleji uteče a nebudu mít čas myslet na kraviny.

Poslední dobou zkouším všelijaké recepty z internetu. Většinou nic složitého. Nejobtížnější na udělání byly asi palačinky, ty ovšem umím dělat vynikající už dlouho. Zkuste si udělat doma palačinky pouze za pomoci vidličky a pochopíte mě. A jelikož mě čas strávený v kuchyni baví, rozhodl jsem se upéct si alespoň jeden druh cukroví a bude to linecké. Udělám ho hezky v týdnu před Vánocemi, alespoň budu mít co vzít s sebou do školy na vánoční piknik. Ten by měl být poslední den před desetidenními školními vánočními prázdninami.