AUS – Konec v práci, ve škole a užívání si volna

Jedná se sice o události, které se udály před delší dobou a jak se říká „vzala je voda“, ale k jejich napsání se mi podařilo dostat až teď. Naštěstí si vše živě pamatuji, takže blog nebude o nic ochuzen.

Ukončení práce pro mě byla jedna velká neznámá. V Austrálii totiž existují tři typy legálních pracovních poměrů – Casual, Part-time a Full-time. Part a Full zaměstnanci mají veškeré výhody dané australskými zákony, např. proplacenou dovolenou, často i svátky a zaměstnavatel je nemůže jen tak z práce vyhodit. Je u nich normální výpovědní doba (týden až čtyři) a při její porušení jsou dané sankce. Vše je prostě jisté. Bohužel pro mě a většinu cizinců se studentskými vízy je získání Part-time nebo Full-time zaměstnání prakticky nemožné. Většina zahraničních studentů v Sydney tedy pracuje na Casual pracovní poměr (pokud tedy nepracují na černo). Jeho jedinou výhodou bývá, že hodinová mzda bývá o málo vyšší než u dříve zmíněných. Nic více se k tomuto problému člověk nedozví, ani po několikahodinovém hledání informací na internetu. Zaměstnavatel má jednoduše volnost. Takže neproplacené dovolené, neproplacená nemoc, možnost vyhození z hodiny na hodinu, nejistota počtu hodin na týden atd. Což byl tedy i můj případ okořeněný o naprosto neodhadnutelnou a výbušnou šéfovou.

Nejhorší bylo, že ani Katka nevěděla. A ta už několik výměn kolegů/yň zažila. Jen mi řekla, že Patricia se vždy zachovala jinak. Jelikož mě šéfová neměla moc ráda, očekávál jsem, že mě vyhodí ze dne na den a tak jsem na nějaké předčasné oznámení o ukončení práce rezignoval. Plán byl jednoduchý – skončit v neděli 20. ledna a vše říci poslední pátek 18. ledna. Datum se blížilo a já byl stále víc a víc nervozní. Pořád se ve mě pralo jestli mám říci o mém ukončení týden dopředu a nebo to nechat až na ten poslední pátek před víkendem. Nervy to byly značné, dost se to podle mě podepsalo i na bolestech mé nohy. Nakonec se mi podařilo mé vnitřní já uklidnit kompromisem, čtvrtek mi přišel jako nejlepší řešení. Na internetu se mi totiž někde podařilo vyčíst, že nic dopředu hlásit nemusím a prostě skončím, což mi potvrdila i Jeanette ve škole. A ta jako Australanka o tom snad něco musí vědět ne? Nastal den D, já byl hezky v práci o pár minut dřív, abych měl čas si s Patricií promluvit, a ona nikde. Sprostě se zpozdila, normálně přišla o čtvrt hodiny později. Celou tu dobu jsem se flákal u hlavního vchodu, lehce šílel nedočkavostí a dělal jsem, že něco dělám, aby mi neutekla. Konečně se objevila a hned jsem na ní vyrukoval s ukončením. Ona na mě koukla a řekla jen, že jsem jí to měl ohlásit dva týdny dopředu, prý to bylo v papírech, které jsem podepisoval před zahájením práce. Na to jsem odvětil, že jsem to nevěděl, protože mi ty papíry nedala domů. Což jí trochu vzalo vítr z plachet. Pak měla ještě nějaké kecy a otázky, ale překvapivě nebyla naštvaná. Nakonec mi řekla, že je šťastná, že končím a laskavě mi dovolila skončit. Spokojen s výsledkem a lehčí o obrovský kámen, který mě značně drtil poslední dny, jsem se dal do další práce. A co se nestalo, přesně scénář, který jsem předpovídal. Za deset minut se Patricia vrátila a řekla mi, že můžu skončit ještě ten den. Což bylo vlastně slušně a stručně řečeno abych se tam už neukazoval. Moc mě to nebolelo, vlastně vůbec, protože jsem to od ní čekal hned. Ten den se mi v práci líbil nejvíce, vše šlo od ruky, nálada byla skvělá, šéfovou se mi podařilo více nepotkat a jako bonus jsem si domů odnášel hromadu ovoce, která mi vydržela následující týden.

Po skončení v práci mi ještě zbýval celý týden ve škole. Končil jsem v ní přesně týden po práci, tedy následující čtvrtek. Pro mě asi nejhorší týden ve škole. Vůbec pro nic nebyla chuť. Jediné co se mi líbilo, byly rozhovory o všem možném, jinak mi všechny činnosti lezly tak říkajíc krkem. Byl jsem rád, že končím, protože Amber nám řekla, že bude týden po mě končit a já bych asi novou učitelku snášel špatně. Jedna tam byla půl hodiny na zkušební hodině a přišla mi úplně nemožná. Takže načasování dobré. Nakonec se vše tak nějak dovleklo ke svému konci a poslední den mi byl předán certifikát o absolvovaném kurzu. Hned po jeho prohlédnutí jsem ho vrátil s žádostí o vydání nového. Skvělá komunikace lidí vě škole totiž zapříčinila, že mi na certifikát napsali špatná data kurzů (ta původní ještě z Čech) a o několik týdnů mě okradli. Měnil jsem totiž datum zahájení druhé poloviny kurzu (rušil jsem měsíc prázdnin) a jako by vůbec nikoho nezajímalo, že jsem vyplňoval dva formuláře a mluvil o tom se třemi lidmi. Přijde konec kurzu a data špatně… No, prostě komunikace na úrovni. Kdyby od sebe měli kanceláře třeba přes celou budovu, tak to pochopím, ale oni od sebe sedí pár metrů! O tom, že na recepci v době večerní školy sedí naprosto tupý člověk bych se snad ani nezmiňoval. Snažil jsem se mu vysvětlit asi 10 minut, druhých 5 za pomoci Jeanette, co mě trápí a on pořád nemohl pochopit kde je problém. Naštěstí přišla holčina, která má recepci dopoledne a vše pochopila po jedné větě. Chápu, že Asijci jsou levná pracovní síla, ale proč jazyková škola zaměstnává někoho kdo moc dobře nemluví anglicky a neumí řešit primitivní problémy jako recepčního? A to jsem zdaleka nebyl jediný kdo s tím klukem měl problém… Naštěstí už to není moje starost. Prostě si budu muset před odletem udělat ještě jednu procházku do školy pro nový certifikát. Času bude dost.

Jinak skoro celý týden po skončení práce trvalo, než si mé tělo zase zvyklo na normální režim. Jak to bylo příjemné mít zase po dlouhé době normální víkend a ve všední dny dopoledne volno, které jsem věnoval převážně sportu. Po zbavení stresu z práce mě i dost přestala bolet noha, jako by se zázračně začala uzdravovat. „Ve zdravém těle, zdravý duch!“ platí i naopak. Jedno dopoledne jsem si vyběhl se školním kamarádem Xaviérem (maratonec a ultra běžec ze Španělska – jsem pozvaný na podzimní závod). Dali jsme něco přes deset kilometrů konverzačním tempem a prostě si to užili. Xavi měl s sebou GoPro kamerku, snad z něj vytáhnu záběry.

O mém putování po Austrálii, které začalo 25. ledna napíšu příště. Zážitků bylo hodně, takže se s největší pravděpodobností bude jednat o více článků.

AUS – BBQ na Shelly Beach

Předminulý víkend byl krapet více o grilovaném mase. Možná ne jenom krapet. V pátek proběhlo dlouho naplánované barbeque na Shelly Beach. Což je malá útulná plážička hned vedle Manly Beach. Z Circual quay se na Manly jelo lodí, přibližně dvacet minut, a jeden směr stál 7 AUD. Nejdřív jsem z toho byl kyselý, že musím platit takovou pálku jen kvůli třem hodinám strávených grilováním, ale nakonec převážila spokojenost, že jsem jel a nevykašlal se na to. I přes horší počasí, silný vítr a zataženou oblohu, se akce povedla.

V přístavu se nás sešlo asi 16 a další lidé čekali u zastávky na druhé straně, na Manly. Celkově nás nakonec bylo 25. Před akcí se řeklo, ať si každý přinese vlastní jídlo a pití. Já si vzal láhev červeného a lehce nějakého jídla. Jenže většina lidí s sebou nic neměla a tak se udělala zastávka v supermarketu vedle Manly přístavu. A lidi opravdu nešetřili, zvlášť ty, pro které to byl poslední den ve škole. Což byl třeba Ubaldo, jeden super chlápek z Itálie. Takového masa jsem už dlouho neviděl. A aji klokan byl k dispozici.

Každopádně, po dalších 20 minutách chůze jsme byli na místě. Celou cestu nás otravoval protivný protivítr, takže jsem vyhlídky na zbytek odpoledne a večera neměl zrovna růžové, ale naštěstí jsem se naprosto mýlil. Z šíleně větrné otevřené Manly Beach se totiž přešlo po pobřeží na Shelly Beach, příjemně malou a útulnou pláž, hezky schovanou za útesem, takže závětří. A zábava začala. Všichni hned vyndali všechno jídlo a pití. Italové se spolu s pár lidmi z Asie nahrnuli ke grilu, Brazilci šli kopat do kulaté věci, Kolumbijci byli tak nějak všude, pár lidí vyrazilo do vody a já se s kelímkem vína pohyboval mezi grilem a místem s ostatním jídlem a povídal si s každým na koho se mi podařilo narazit. Takže pořád s někým. Na fotbal jsem nějak neměl náladu a na koupání mi osobně přišla zima. Veřejné grily jsou v Austrálii Elektrické, takže člověk jen přijde, krapet gril očistí, položí alobal, otočí knoflík a už může grilovat jako pominutý. Špatné to není, ale kam se to hrabe na dřevo.

A pak bylo konečně hotové první maso a všichni začali jíst. Já ovšem taky, i když ne moc, protože jsem byl už celkem najedený. Ale ochutnat klokana jsem si nemohl nechat ujít. Hrozně zajímavé maso. Strukturou bych ho přirovnal k srnčímu, ale krapet lehčí a tak nějak zvláštně aromatické. Podle Jeanette se prý jedná o nejdietnější maso, které je v Austrálii k dostání. Celkem bych to i věřil. Každopádně jsem na pláži strávil ještě pár hodin a pak se vydal domů. Chtěl jsem se totiž pořádně vyspat a oči mi už padaly únavou. Na zpáteční cestě povídání s jedním Italem. Zase další, který si Sydney zamiloval a hodlá se sem do roka vrátit. To se to žije, když má pouze turistická víza, nepracuje a jen si ten pobyt užívá…

A abych upřesnil první větu tohohle článku, tak i sobota byla pro mě překvapením. Když jsem se odpoledne vrátil domů z města a po chvilce si to namířil do kuchyně udělat večeři, tak mě odchytl Brian a že se prý mám k nim přidat na zahradě. Brian totiž slavil narozeniny a jeho oslava byla hlavně o jídle. Typická oslava Asiatů, vždy hromady jídla. Tož nenechal jsem se dlouho přemlouvat a šel tam. Takového jídla jsem už dlouho neviděl, všelijaké saláty, mušle, špízy a hromady, ale opravdu hromady, zajímavě naloženého masa. Masa tam museli mít minimálně 10 kg. A to tam pak ještě nějaké další maso lidi přinesli. No zase masakr. Tož poseděl jsem, najedl se, popřál jsem a pak se po anglicku vytratil. Na můj vkus moc lidí, které jsem neznal a většinou mezi sebou mluvili thajsky, takže také nic moc. Oslava pokračovala ještě dlouho. Druhý den mi Oskar říkal, že na ně sousedi zavolali policii. Nebylo to ani tak kvůli hluku, jako spíš, že byli z půlky roztahaní na ulici (taková ulička mezi domy, žádný provoz) a možná i kvůli kouři z grilu. No, prostě příjemné sousedské vztahy.

Jeden víkend, dva večery, po dlouhé době na mase a na dlouho zase utrum. Bylo mi po tom všem mase totiž nějak těžko. Tělo na něj přeci jenom není moc zvyklé a najednou takováhle bomba. Každopádně 30 km dlouhý běh v neděli pomohl a pak už mi bylo zase dobře. Ale jako užil jsem si to. 🙂

AUS – Prosinec, měsíc Vánoc v Sydney

Od posledního příspěvku utekl skorem měsíc. Moc dobře to vím. Snahy o psaní dalších reportů byly, ale vždy po usednutí k počítači z toho nějak sešlo. Snažil jsem se co nejvíce energie věnovat běhu a na psaní prostě nějak nezbývala. Událo se toho ovšem více, ale zde hlavně o vánocích a věcech okolo. Jak jsem byl na dvou klasických BBQ napíši zase příště. Tak tedy, jak se Sydney připravuje na Vánoce a já též.

Vánoce v Sydney mi přijdou z pohledu Středoevropana směšné. Sem tam nějaká Vánoční výzdoba, ve výlohách obchodů betlémy, které vřískají na celou ulic, ozdobené stromy, speciální prapory s vánoční tématikou a do toho slevy v obchodech a všudypřítomná barevná světýlka a vánoční melodie. Bez sněhu vše vypadá ale hrozně kýčovitě, není v tom žádná tradice jako u nás. V Sydney je vidět, že Vánoce jsou hlavně o komerci. A tu já ze všeho nejvíc na těchto svátcích nesnáším. Prostě o ničem… Dole jsou nějaké fotky, na těch je kýčovitost vidět nejlépe – viz obrovský krab a pes alá Santa.

A jak se na Vánoce připravuji já? Vůbec je neprožívám. Ono také není proč. Na Štedrý den budu normálně v práci, protože v Austrálii se stejně jako třeba v Anglii nebo v Americe slaví Vánoce až 25. prosince, což budu mít ovšem volno. Původně jsem myslel, že budeme normálně v práci, ale naštěstí ne. Ten den volna dostaneme. A jelikož zde nejsme v Čechách a přilehlých státech, tak si můžeme o několika dnech volna nechat zdát. Volno je jen 25. 12. a ostatní dny se normálně pracuje. To, že v našich luzích a hájích máme tři volné dny je ve světe celkem výjimka. Měli bychom si jí vážit a být za ní rádi. Kdepak, tří dnům volna strávených s rodinou se prostě nic nevyrovná.

Co si ale užiji, bude týden 25. – 31. 12. To, že bude mít dovolenou šéfová, což je stará známá věc, ta jí bude mít i první týden v lednu. Ale že si jí v týdnu před Silvestrem vezme i Katka, jsem opravdu nečekal. Já na vše budu asi sám, nebo možná dostanu na jeden den někoho na pomoc, ale i tak to bude masakr. Komunikace a vysvětlování práce v angličtine někomu naprosto cizímu není zkušenost, o kterou bych zrovna stál a cítil se na ní. Ještě nic není jisté, ale jak znám svou kolegyni, tak bych s více „busy“ týdnem měl počítat. No co, alespoň mi to rychleji uteče a nebudu mít čas myslet na kraviny.

Poslední dobou zkouším všelijaké recepty z internetu. Většinou nic složitého. Nejobtížnější na udělání byly asi palačinky, ty ovšem umím dělat vynikající už dlouho. Zkuste si udělat doma palačinky pouze za pomoci vidličky a pochopíte mě. A jelikož mě čas strávený v kuchyni baví, rozhodl jsem se upéct si alespoň jeden druh cukroví a bude to linecké. Udělám ho hezky v týdnu před Vánocemi, alespoň budu mít co vzít s sebou do školy na vánoční piknik. Ten by měl být poslední den před desetidenními školními vánočními prázdninami.

 

AUS – Prostě denní rutina, aneb proč moc nepíši

Všichni si asi všimli, že poslední dobou prakticky nepíši. Důvod je jednoduchý – tak nějak není o čem. Život se mi tady v Sydney ustálil v každotýdenní rutinu a díky trochu špatně časově rozložené práci není moc prostotu na zábavu. Na nějaké cestování není čas, sobota na to nestačí, a ve středu se prakticky nic stihnout nedá, protože musím být ve čtyři odpoledne ve škole. Takže prostě se prostě musím smířit s osudem, přežít pár dalších týdnů a normálně začít žít až budu zase zpět v České republice. Ale aby se neřeklo, tak v pár odstavcích shrnu alespoň těch několik posledních týdnů.

Ve škole došlo k přestupu ze začátečnického levelu do pokročilých. Větší obtížnost probírané látky určitě není na škodu, ale jinak se o žádnou výhru nejedná. Celý první týden stál za nic. Opět se mi totiž podařilo trefit do posledního vyučovacího týdne odcházejícího vyučujícího – v tomto případě učitelka Mary. Rozená Australanka, což mimo jiné znamenalo i úplně typickou australskou angličtinu. Přiznám se, jestli se mi podařilo zachytit 50% z toho co říkala, že možná přeháním. Každopádně ten týden stál dost za nic, moc totiž už neučila, na vše kašlala a s ní i celá naše skupina. Ta mi oproti mé původní přišla dost nekomunikativní a jakoby bez zájmu, ale doufal jsem, že za to může jen ten poslední týden Mary. Jenže nic se nezměnilo ani s novou učitelkou – Amber – a stále se jedná o dost mizernou třídu. Amber je dvaadvacetiletá slečna (celkem pěkná) pocházející z Anglie a v Austrálii je teprve druhý měsíc. Britskou angličtinu jsem jen přivítal, ale to je asi jediné pozitivní. Sice nám řekla, že dříve učila 7 měsíců v kuse v Anglii, ale moc se mi tomu nechce věřit. Její vedení výuky se dá vyjádřit poměrně snadno slovy „bez velkého zájmu“ a k tomu „velká nuda“ – pracuje totiž jenom s učebnicí a nic jiného nevymýšlí. Stále doufám, že se její přístup časem zlepší. Jedná se o mou pátou učitelku a já stále mohu s klidem v srdci říci, že nejlepší ze všech je Jeanette, která učí v začátečnících.

Práce se ustálila na opakující se nudné rutině a až do Vánoc žádná změna nepřijde. Původně slibované dva týdny full-time od mé kolegyně se totiž nekonají. Na jednu stranu jsem si oddechl, ale na druhou by se ty peníze docela šikly. Po finanční stránce si nestěžuji, ale každý dolar navíc dobrý, že? Dost velkou hrůzu jsem měl z Vánoc, protože mi kolegyně řekla, že po Štědrém dni se musí jít dva dny do práce na pátou ranní, aby se vše stihlo, jde hlavně o krabice a balící papíry. Což by nebyl problém, hrůzu mi nahánělo jen to, že to budou dva dny se šéfovou, které stále moc nerozumím a nepracuje se mi s ní dobře. Je to vždy (jednou týdně) zbytečně stresující. Jenže ani to nebude, protože šéfová si prý za dva týdny odjede na dovolenou a vrátí se až po novém roce. Štěstí zatím stojí na mé straně. Práci mám prostě na háku. Ty tři týdny se šéfovou v lednu pak už nějak doklepu.

A velká kapitola mého života – běh. Přibližně tři týdny procházím běžeckou krizí a ta ne a ne skončit. Motivace šla do kopru a mě se stále nedaří jí v něm najít. Je nějaký hustý. A to i přes to, že důvody znám. Jsou jednoduché – stále stejné monotonní trasy (opravdu to nejde běhat jinde), stále stejný povrch (beton, beton a pro změnu beton), nemožnost oživení na nějakém závodě (v ČR si člověk každý víkend může vybrat z desítek závodů všech délek a nakopnout se, zde nic takového není), chybí mi běhání v lesích a přírodě obecně, nemám s kým běhat a prakticky možnost běhu jen po rovině. A možná nejhorší je, že prostě běhat musím, protože do práce se rychleji dostat nejde a když už jsem v běžeckém, tak běžím i domů. Ono bych ani v jiném čase než těsně po práci mít trénink nemohl. Ta nutnost, jinak povinnost, mi vadí nejvíc, doma jsem běhal prostě pro radost, tu teď momentálně v běhu nenacházím. I přes to běhám, ještě jsem nepřestal a jen tak nepřestanu, ale běh mi nečiní žádnou radost jako dřív. Tři týdny se to snažím vyřešit a bez úspěchu. A tuším, že vysazení běhu by to jenom zhoršilo. Okamžitě by se totiž přihlásilo mé svědomí. Začarovaný kruh bez východiska.

A poslední věc kterou se stále snažím dostat pod kontrolu, je můj jídelníček. V několika posledních týdnech, prakticky to jde ruku v ruce s během, se mi šíleně rozhodil a mě se nedaří dostat ho pod kontrolu. Přibral jsem přibližně tři kila (i přes vysokou týdenní kilometráž!). Vím, že to není moc, ale já to hned poznal na pocitech při běhu a celkové spokojenosti. Snažím se dodržovat přísnější jídelní režim, ale výsledky se moc nedostavují a já stále čas od času hřeším sladkým, i když už ne moc. Hlavním důvodem je asi brzké vstávání bez snídaně, pak v práci jím ovoce a normálnější jídlo mám smrsknuté v čase od 13:00 do 18:30. Takže takové dost na nic. Ta normální snídaně mi chybí. Doma jsem na ní byl zvyklý, sice jenom na lehkou, ale byla. A tělo i po třech měsících stále není přeučené. Nejhorší je, že si ke konci pobytu určitě dokáže konečně zvyknout a já pak budu mít problémy pro změnu doma v ČR. Také začarovaný kruh. 😀

Jo a mé pocity z Austrálie se stále nezměnily. Lidé (spolubydlící, učitelé ve škole, spolužáci, Veronika na FB) mi ze začátku říkali, že mám počkat 2 – 3 měsíce a pak to určitě už bude dobré a začne se mi líbit. Tak já ty 2 měsíce počkal a jelikož se nic nezměnilo, počkal jsem i na konec toho 3. A jako to vypadá? Austrálie prostě není pro mě, tedy alespoň Sydney určitě ne. Život zde mám snadný, už i nějaké známé zde mám (kdybych tu chtěl zakotvit tak ani přítelkyně by nebala problém), na tu rutinu jsem si zvykl, ale není to ono a asi ani nikdy nebude. Po třech měsících to už říkám s jistotou: „Českou republiku mám prostě zažranou pod kůží a jen tak něco mi jí odtud nevypreparuje.“ Těším se na návrat domů! Dokonce si píši seznam věcí, které chci po příjezdu udělat a podniknout. Momentálně má 18 bodů, ale tuším, že ještě nějaké přibudou…

AUS – Prostě poslední dva týdny, bylo toho dost…

Chinatown Night Market (19. 10.)

Kdo se dostane někdy do Sydney, tuhle atrakci by neměl vynechat. Každý pátek večer od 16:00 je ve čtvrti Chinatown noční market. A jelikož se nachází přibližně 3 minuty chůze od mé školy, čas od času se tam zajdu projít. V pátek večer po škole mám dost času a tohle je pěkný relax. Tedy když je nálada.

Většina stánků je o jídle, ale dá se nakoupit i všelijaké oblečení, hračky, suvenýry, kosmetické a hygienické potřeby a spousta dalších věcí. Do toho hudebníci a jiní umělci. Prostě docela slušný zážitek. Navíc ceny jsou v pohodě, přeci jen jde o čínskou čtvrť.

Night Marketu patří první 4 fotografie.

Bronte Beach (20. 10.)

Minulou sobotu mi štěstí konečně přálo a bylo nádherné počasí. Dlouhé čekání se vyplatilo a já konečně mohl zajet v sobotu hodit válečku na pláž. Jako prvně jsem v klídku došel do centra na Museum Station a nasedl do prvního autobusu směr Bondi Beach. Začtený do knihy od Paula Coelha jsem vůbec nevnímal okolí, až asi po 15 minutách rozhlédnutí a zjištění, že ty ulice okolo si od posledně nějak nepamatuji. Autobus jel opravdu jinak, ale nějak mi to nevadilo. Na něm byl nápis Beach a tak na ní musel dojet.

Také dojel, jen ne na Bondi Beach, ale na Bronte Beach. Vůbec mi to nevadilo. Tuto pláž mi párkrát doporučili ve škole jako dobrou na grilování a musím uznat, že je na to jako dělaná. Oproti Bonde Beach je hodně malá a víc uzavřená, což se mi moc líbí. Od tak 200 metrů dlouhé písčité pláže je chodníkem oddělený prostor na ležení na trávě, který po několika desítkách metrů přechází v místo se stoly na grilování a setkávání s přáteli. Vládne tam skvělá atmosféra. Sprchy a sociály k dispozici, co víc si přát.

Vydržel jsem tam něco přes tři hodiny. Ono taky bylo 32°C ve stínu a na obloze ani mráček. První opalování celého těla a celkem jsem chytl. Ne moc, ale chytl. Slunce je zde opravdu o hodně silnější než v Evropě. Kůže o sobě pak dávala vědět ještě 5 dní.

Fotografie: 5 – 7.

Sydney Fish Market (27. 10.)

Něco pro milovníky ryb a všelijakých jiných mořských potvor a plodů. Sydney Fish Market mám přibližně 8 minut chůze od domu. A jelikož jsem měl konečně chuť se tam jít podívat (po víc než 10 týdnech pobytu v Pyrmontu), tak jsem při té příležitosti udělal i nějaké fotky. Doufám, že se trefím mnoha lidem na správnou notu a do chuti.

Otvírací doba je příjemná, celý týden cca od půl páté ráno do tří odpoledne (tím si nejsem jistý, možná do čtyř odpoledne). Ceny sice nejsou nic moc, v čínské tržnici mají nižší (s menším výběrem), ale všechno vypadá moc dobře.

Fotografie: 8 – 14.

Mega Halloween-Birthday-Barbeque party (27. 10.)

Ještě než Luis odešel na prázdniny, tak mě pozval na barbeque. A jelikož jsem si s tímhle brazilským klukem padnul do noty, tak odmítnutí nepřipadalo v úvahu. V určenou hodinu a den jsem byl na místě. Velký rodinný dům ve čtvrti Kensington. Tři veliké pokoje, obývák, veliká kuchyně, dvě koupelny a obrovská zahrada (tedy největší, kterou jsem zatím v Sydney navštívil). V porovnání s tímhle domem musím říkat mému bydlišti chatrč, označení dům si snad ani nezaslouží.

Nikde nikdo a všude výzdoba na Halloween. To mi Luis nenapsal, že si mám vzít kostým. No co, hlavní je se bavit. První hodinu nás tam bylo asi deset, pilo se, grilovalo všelijaké maso a seznamovalo. Což byla fakt sranda, ale po dvou skleničkách červeného to šlo úplně samo. Jazyk se rozvázal ještě víc než obvykle. A začali chodit lidé, proud prakticky neustával. Převážně Brazilci, ale i jiné národnosti se čas od času našly, sice poskrovnu, ale byly jsme tam.

Bylo mi řečeno, že se očekává kolem 60 lidí, čemuž jsem vůbec nevěřil, ale jak večer pokročil, ukázalo se, že to číslo bylo podstřelené. Osobně odhaduji 70 – 80 lidí a z toho dobrá polovina v kostýmech. Nehorázný masakr. Na soukromé akci takové velikosti a tohoto typu jsem byl poprvé  v životě. Opravdu se tomu nic co jsem kdy zažil v ČR nevyrovná.

Dokonce tam byla i jedna Slovenka v kostýmu čarodějky. Tušil jsem to od začátku, ale promluvit jsem si s ní šel až asi po hodině.  Hezky pomalu jsem se přišoural a začal rozhovor v angličtině, protože tam byla ještě se dvěma kamarádkami. Po otázce odkud je mi potvrdila Slovensko a bavili jsme se dál. Jen se nějak nezeptala odkud jsem já. Tak jsem si z ní chvíli dělal srandu a pak na ní spustil česky. Koukala jak čerstvě vyoraná myš. Byla maximálně překvapená. Prý se nezeptala odkud jsem, protože prý vypadám jako Brazilec a tak si mě mezi ně automaticky zařadila. To jsem slyšel prvně, prý Brazilec! I když je pravda, že mi lidi čas od času doma tipovali nějakou přímořskou národnost. No, seznámili jsme se, hned jsem dostal kontakt na ksichtí knihu, předběžná domluva menšího bbq a šlo se pokračovat v party.

Maximálně vydařená akce! Jen škoda, že jsem musel odejít brzy. Původní plán byl v devět večer, ale ten jsem nakonec posunul na desátou. Práce v neděli je někdy pěkně na nic. Po probuzení pocity na umření, toho alkoholu bylo nějak moc, pocity z práce si nechám pro sebe, jen dodám, že ani teď odpoledne ještě nejsem úplně ready. Ale bral jsem to jako oslavu poloviny pobytu zde, takže se to dá omluvit.

Pár fotek:  15 – 20. Na první já a Luis, pak pár dobrých masek a oslavenec je na čtvrté s Luisem – měl 20tiny.

Slíbené bramboráky

A na posledních fotkách slíbené bramboráky pro Veroniku. Na to, že je musím dělat kompletně růčo bez robota jsou dost dobré.

AUS – Víc jak dva měsíce…

Už je to tak. Minulý víkend to byly dva měsíce zde v Sydney. Díky celkem nabitým dnům mi čas celkem letí. V práci končím sedmý týden a doufám, že tam budu až do konce pobytu. Tak nějak jsem si už na to ranní vstávání zvykl. Ovšem, nic není jisté. Vždy, když pracuji se šéfkou, což je dvakrát týdně, tak je to poměrně stresující. Vždy po mně chce nějaké věci navíc a té její příšerné a hrozně rychlé angličtině prostě nerozumím. Všude jinde od školy, přes obchody, s lidmi na ulici, se spolubydlící, s ostrahu v práci a už i s obsluhu v bance nemám problém, jen se svou šéfkou. I když se maximálně snažím, její řeč je pro mě prostě záhadou a asi i zůstane. Jen doufám, že řeč nakonec nebude důvod proč skončím. Ale zase si říkal, že když už si mě tam nechala sedm týdnů, tak snad nemá důvod se mě zbavovat. Svou práci dělám kvalitně a v čas. A často udělám i dost práce navíc. Uvidíme jak se to bude vyvíjet. Doufám, že to zůstane stále stejné…

Tenhle týden se mi podařilo objevit jedno z nejlevnějších míst v centru města co se týká ovoce, zeleniny, oblečení, suvenýrů a spousty dalších věcí. Prvně jsem vešel dovnitř Market City v Chinatown. Až po dvou měsících! Vůbec netuším proč jsem po celou dobu chodil jen okolo. Kolik já mohl ušetřit peněz… Jako ovoce si nekupuji (toho mám dostatek z práce), ale zato například brambory a cibuli čas od času koupím. A 50% rozdíl v ceně je už znát. Ono těch brambor sním celkem dost, rád si totiž dělám bramboráky. Jedno z mála českých jídel, které opravdu nemám problém ukuchtit. Pro představu cen zboží v marketu vezmu svou novou čepici, tmavě modrá kšiltovka s vyšívaným znakem klokana. Normálně v obchodech pro turisty od 15 do 30 AUD, já jí mám za 3 AUD. A spokojenost!

A kde nakupuji zbylé potraviny? Tak třeba těstoviny, toustový chléb, sušenky, marmelády, rýži, pečivo v akci a spoustu dalších věcí ve Woolworth v centru města vedle Town Hall. Ovšem ne vše, spoustu potravin mají levnější v jednom ze dvou supermarketů nedaleko mého domu v Pyrmontu. Celkem si hlídám akční nabídky a podle toho se rozhoduji kde nakoupím. Ono ani do jednoho krámu to nemám daleko, takže často své rozhodování měním za pochodu a nebo jdu z jednoho obchodu do druhého. Jednoduše se chovám jako důchodce v Česku. Nikdy jsem se podobně chovat nechtěl, ale holt šetřím a nechci moc utrácet…

Ve škole přišlo rozhodnutí změnit můj navazující kurz. Při plánování bylo zakoupeno 12 týdnů General English a 12 týdnů IELTS. A jelikož se mi prvních 12 týdnů pomalu blíží ke konci a IELTS mě ani trochu neláká, došlo na krátký rozhovor s ředitelkou školy a budu nadále pokračovat v kurzu General English. On ten kurz IELTS má o hodně přísnější vedení hodin a já mám často v poslední čtvrtině výuky problém s večerní únavou a pozorností, takže mě to moc nelákalo. Navíc tam není taková zábava. A poslední věc proč IELTS nechci je, že závěrečná zkouška stojí přes 200 AUD…

Jarní počasí v Sydney je také kapitola sama pro sebe. Poslední dva týdny, tedy poslední zářijový a první říjnový, se nesly ve znamení veder a bylo čím dál tepleji. A co se nestane, druhý týden v říjnu je babí zima. Když říkám zima, myslím opravdovou kosu. Prakticky neustále pršelo, slunce zalezlé, otravný vítr, no fuj. Skoro jako je teď v ČR. Včera (12.10.2012) byl dokonce nejstudenější den za poslední dekádu (tzn. 10 let), v Blue Mountain a hlavním městě Austrálie Canbeře dokonce napadl sníh. No šílenost. Ale pomalu už zase začíná být teplo, tak to snad vydrží. Stačilo mi durch promoknout dvakrát cestou do práce, víckrát o to nestojím.

Taková malá zajímavost týkající se časového rozdílu mezi Evropou a Austrálií. V Austrálii se první říjnovou neděli mění zimní čas na letní, takže o hodinu méně spánku. Nebudu lhát, dost mi ta hodina chyběla (prvně v životě) a trvalo dobré čtyři dny než jsem se z toho sebral a dospal jí. O hodinu méně znamená také větší časový rozdíl, ten momentálně činí 9 hodin. Ale nebude takový moc dlouho, poslední neděli v říjnu je totiž změna doma, tam pro změnu z letního času na zimní, tudíž o hodinu déle spánku. Díky tomu bude časový rozdíl celých 10 hodin. Alespoň se to bude lépe počítat…

Jinak abych opět hodnotil život zde. Žádná sláva, ale ani to není nejhorší. Kdybych nemusel chodit do školy, tak si maximálně pískám. Takhle je to hrozná honička, ale jakžtakž se na to dalo zvyknout a teď už je každý týden taková stejná rutina. Jen škoda, že dostat se do nějaké přírody na procházku je naprostá utopie…

Na první fotce důkaz, že Škoda auto je opravdu světová značka, a dál pár fotek z marketu:

AUS – Pobíhání po North Sydney a konečně Bondi Beach

V tomto příspěvku hlavně fotky. V sobotu jsem se sebral a s foťákem v ruce si lehce proběhal North Sydney. Dřív jsem myslel, že by nebylo špatné tam bydlet, ale po sobotě to přehodnocuji. Samé luxusnější domy a všude daleko. Tam leda s autem nebo jiným dopravním prostředkem. Zlatý Pyrmont pro mě.

Dnes v neděli jsem po práci sedl na bus a dojel se podívat na Bondi Beach. Pláž je to nádherná, ale pořád jenom pláž. Počasí na koupání ještě nebylo. Jako lidi se koupali, ale já na to neměl, přeci jen je ještě jaro. Voda studená, písek také a do toho chladný vítr. Děkuji, ale koupání počká na léto.