AUS 33. den – Práce, běh, škola, práce, běh… a nějaká ta zábava

Od té doby, co chodím každé ráno do práce mi dny utíkají nějak rychleji. Ani nemám nějak čas na internet a na blog. Takže pokud se články nebudou objevovat moc často, opravdu za to nemůžu.

Běžný den…

Nadpis mluví za vše. Ve všední dny brzy ráno vstávám, buď v pět nebo v půl páté, jdu nebo běžím (častěji) do práce, tu si odbudu, pak cesta domů (opět chůze nebo běh), kde vždy něco sním, rychle se podívám na internet a pak jdu ven, nejčastěji do Hyde parku hrát nebo se dívat na šachy nebo si něco číst či se učit, pak škola a kolem půl deváté dorazím domů, dám sprchu a celkem vyčerpaný do deseti večer usnu jako neviňátko. Ale celkem jsem si na tento režim zvykl a jsem s ním spokojený. Ani žádnou větší únavu nepozoruji.

Škola

Ve škole minulý týden proběhl takzvaný food-day a byla to docela sranda. Hlavně hrozná neorganizovanost a chaos, všichni byli všude, hrozně lidí. Každý něco přinesl a na stolech bylo tolik jídla, že se všichni doslova přejedli. Některá jídla byla velmi zajímavá, jak chuťově, tak vzhledově. Bohužel jsem neudělal moc fotek, ale snad i ta trocha bude stačit. Foo-day (čtvrtek 30.8.) byl můj poslední den v dopolední škole. Od pondělí jsem nastoupil do večerního kurzu. A abych řekl pravdu, je to to nejlepší co jsem mohl udělat. V mé dopolední třídě byla většina lidí z Thajska a často spolu mluvili tím svým kvákáním. Jejich výslovnost byla přímo příšerná a nebylo jim vůbec rozumět. I Jamesovo styl výuky byl takový zvláštní.

Zato večerní třída, to je jiné kafe. Lidi z Asie jsou tam také, ale je jich minimum. Ve třídě nás je okolo 15, ale většinou je stav do 12 lidí. Národnostně jsou z Brazílie, Peru, Malajsie, Korea, Itálie, Thajsko, Maďarsko a možná ještě od jinud, ale na to si nevzpomenu. Každopádně výslovnost všech těchto lidí je na úplně jiné úrovni a jde jim docela dobře rozumět, tedy až na jednoho Thajce a Korejce. Těm často nerozumí ani učitel – George.

George by si zasloužil vlastní kapitolu. Asi 27letý kluk, šíleně vitální, samý vtip a srandička a jeho styl výuky je dokonalý. Dokonale nás všechny rozmluvil a zbavil studu z mluvení. Vždy na tabuli napíše na začátku hodiny témata k hovoru, udělá z nás dvojice či skupinky a nechá nám prostor. Když vidí, že to někde nefunguje, tak přijde a zapojí se do hovoru. Nebo vyučuje formou her plných rozhovorů, využívá projektor, i nějaká ta písemná gramatika. No prostě dokonalé. Jen škoda, že jsem si ho mohl užít pouze týden. Byl to totiž jeho poslední na této škole, takže v pátek večer proběhla rozlučková party. Opět hrozně všelijakého jídla a hlavně zábava. Všechny nás zajímá, jaký bude náš nový učitel či učitelka…

Zábava

Po této rozlučkové party mě kluci ze třídy přemluvili a šlo se „na jedno“. Jelikož mi včera přišla první výplata, tak jsem neviděl nejmenší problém. Jeden džbán piva stojí 14 AUD (cca 4 – 5 sklenic). V druhé hospodě se nám podařilo chytit stůl a už to jelo. Pivo, jídlo (to platil spolužák na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, dostal totiž od svého šéfa prý 200 AUD spropitné za to, že mu pomohl s kufry do auta) a zábava. Jen jsem začal být po hodině dost unavený, přeci jen jsem vstával v půl páté ráno. V té hospodě měli několik projektorů, na kterých zrovna běželo finále australské ligy rugby, které promítali na velké stěny, takže úhlopříčka dobrých 5 metrů. Dost mě to zaujalo a koukal jsem na to. Až tak, že se mě spolužák ptal, jestli jsem v pořádku. Ujistil jsem ho, že jsem a radši se více zapojoval do hovoru. Ale sledovat plátno hru jsem nepřestal. Ty manévry na hřišti byly přímo neuvěřitelné. Kam se na to hrabe americký fotbal. Rugby má spád, žádné zbytečné zastavování hry. Každopádně jsem kluky přibližně v půl jedenácté opustil a kolem čtvrt na dvanáct jsem přejedený padl do postele a usnul. Vstávání dnes ráno bylo těžší, přeci jen měsíc jsem nepil a nejedl moc masa a najednou takový nátřask. Prostě jsem byl nafouklý. Ani to pivo mi neudělalo nějak dobře se žaludkem. Příště s tím jídlem volněji, o pivě nemluvit.

Práce

V práci se mi podařilo více než dobře zaběhnout. Všechny své činnosti již zvládám s naprostým přehledem a každý den mi zbývá tak hodina času, po kterou se vždy snažím vyhýbat Katce, aby mi nedala nějakou protivnou práci navíc. Takže se jedná opravdu o snadno vydělané peníze. Pár fotek interiérů o které se starám je pod článkem. Nejen, že se jedná o celkem lehce vydělané peníze, ještě to má spoustu dalších výhod. Dvakrát do týdne dostanu v práci toustový chléb, buď sladký nebo normální světlý. Také mám k dispozici neomezené množství ovoce. V budově je totiž restaurace a oni nám dvakrát do týdne dají dvě bedny plné ovoce, které jim zbylo. Momentálně se jedná o hromady jablek, banánů a hroznového vína. Katka říkala, že v létě to bude i dost melounů, manga a jiné všelijaké plody. No prostě paráda. Nemám si na co stěžovat. Navíc si vždycky v neděli můžu vzít z práce domů libovolné množství toaletního papíru.

Lidé, kteří v námi uklízeném domě žijí, jsou všichni bohatí nebo z vyšších vrstev. Jejich životní styl je pro normálního člověka dost nepochopitelný. Hodně jich vstává kolem 11 dopoledne, stále někdo někam cestuje, zato dost sportují, kromě cyklistiky i běh, a nás berou jako inventář. Ale s tím už jsem se smířil, člověk se prostě musí chovat jako neviditelný a neustále se usmívat. Když se stěhují, tak běžně vyhazují zajímavé věci: knihy (výběr žánrů je opravdu široký), všelijaké vybavení bytu, monitory od počítačů, televize (Katka říkala, že má doma z práce LCD), čas od času cennosti. Mě například vyřešil odpad problém s polštářem. Našel jsem na zemi v „Garbage room“ (místnost s odpadovou šachtou) prakticky nový polštář, stačilo vyprat a spaní je zase po dlouhé době pohodlné. Dokud také nebudu mít takový životní styl, tak to asi nepochopím.

Běh

Běh je také dost v pohodě. Převážně do práce běhám a už jsem si na ty ranní běhy zvykl. Na rozproudění organismu neznám nic lepšího. Opravdu, zkuste si to. V práci jsem pak vždy naprosto svěží. Skutečný trénink následuje ale až po práci. Buď běžím domů stejnou trasu jako do práce (odpočinkový den) a nebo si to nějak prodloužím. Mám několik tras různých délek – 5, 7, 10, 12, 16 a 22 km. Takže až na jednotvárný podklad také paráda. Dost jsem se rozběhal a běhám týdně objemy, o kterých se mi dřív ani nezdálo, ale mám v plánu po maratonu, který je příští neděli, zvolnit. Začnu si asi více hrát s bosoběhem a více chodit hrát šachy. O těch ale někdy příště…

AUS 22. den – Pohodová práce a s ní změna ve škole

A je to přesně tři týdny co žiji vzhůru nohama. A je to opravdu něco zažít si to na vlastní kůži. Nikdy bych neřekl, že to bude tak těžké. Jedno je ale už celkem dobré, začínám si zde zvykat. I když domů mě to neustále hrozně táhne.

Kromě školy a běhání patřily všechny dny od mého ukončení mytí nádobí v české restauraci snaze sehnat práci novou. Byl jsem na několika pohovorech a všechny dopadly stejně. „Tvá angličtina není dost dobrá a to je překážka“, tuto větu jsem slyšel prakticky neustále. Když už to bylo asi potřetí, vzpomněl jsem si, že mi Jakub (jeho blog zde: http://vaustralii.blog.cz/), po tom co jsem ho kontaktoval, poslal několik kontaktů na možné práce. Jelikož jsem byl už dost zoufalý, tak z mého mobilu odešla v pátek dopoledne sms nějaké Patricii (prý Francouzka, která sjednává práci na cleaning). Po chvíli jsem na to zapomněl a když jsem za dvě hodiny svačil v Hide parku v centru města, tak mi přišla sms. Jelikož mé číslo prakticky nikdo nemá, tak jsem hned tušil, že to bude Patricie, a taky ano! Chtěla poslat životopis, který jsem jí také za několik hodin odeslal. Mezitím jsem sledoval docela dlouho obří šachy v parku. Podle všeho si můj e-mail okamžitě přečetla a napsala mi, že nejsem vhodný, protože můžu pracovat podle životopisu jen odpoledne. Dost mě naštvalo, že jsem byl tak krátkozraký a do životopisu napsal jen jednu variantu mých časových možností, teď už to mám opravené. Každopádně jsem si s milou Patricií vyměnil ještě asi 12 e-mailů a prakticky jsem jí dotlačil ke schůzce se mnou. Tož jsem měl hned dobrou náladu a plánoval si, jak budu zbytek víkendu lenošit. Jenže ještě večer mi přišla sms, jestli nemůžu přijít na schůzku v neděli v 10pm a tak jsem šel. Co mám povídat, setkali jsme se, všechno stále v pohodě, došli do kanceláře, já vyplnil nějaké formuláře, Patricie si ode mě okopírovala pas a pak se mě začala na něco ptát ohledně pondělí. A mluvila pěkně rychle. A jelikož jsem jí nerozuměl ani po zopakování, tak opět stejná věta jako jindy: „Tvá angličtina není dobrá, zavolej až se zlepší.“ Totální propadák! Tak co, hodil jsem to okamžitě za hlavu a šel si zaběhat. Zbytek dne nic moc program, ono také bylo zvláštní počasí. Nějaké učení, filmy a průběžné sledování inzerátů s prací.

V pondělí plán dopoledne škola a odpoledne chození po městě s životopisy. Jenže změna, těsně před zazvoněním budíku mi někdo volal. A jelikož spím ve spacáku (jsem Skrblík a nechci utrácet za deky a ložní prádlo), tak než jsem dokázal vyndat ruce a mobil najít, přestal zvonit. Podle čísla šlo o Patricii, „Co asi tak mohla chtít? Že by něco s těma papírama co jsem vyplňoval?“ Za minutu sms se zprávou, že má pro mě práci a jestli mám stále zájem. Což o to, zájem byl, ale pro jistotu jsem se zeptal jestli jde o cleaning a v jakých denních hodinách bude. Napsala, že je to uklízení a většinou od 6am do 11am, takže dopolední práce v dobrých hodinách. Řekl jsem, že to beru a zeptal se kam mám dorazit. Napsala mi ať jsem v úterý v 6am u domu 61 Macleay Street v Potts Point. Tož paráda, nálada hned lepší. Škola v pondělí byla taky v pohodě, dopoledne uteklo jako voda a odpoledne nás Jason vzal ven a říkal nám něco z historie Austrálie a tak.

V úterý vstávání v 5 ráno, bolelo to méně, než jsem čekal. Holt, když chce člověk peníze, musí pro to něco udělat. V šest jsem byl na určeném místě, ale nikdo tam nebyl. Ještě, že do té zprávy napsala další informace o budově, pochopitelně napsala špatné číslo popisné a já čekal o pět domů vedle. Nevadí, hlavně, že jsem to našel. Hned si mě vzala na starost jedna Češka (je to trapné, ale jméno jsem zapomněl) a začala mi ukazovat jak ta práce vypadá. Taky mi hned zvedla nálada, protože se zeptala: „Máš dost silný žaludek? Poslední holčina vydržela dva měsíce.“ No, co si po takovém úvodu může člověk myslet. Já si radši nemyslel nic. Prostě jsem se snažil dělat vše co po mě chtěla a byl jsem za vodou. Práci moc popisovat nebudu, prostě se jedná o uklízení luxusního bytového domu, takže vytírání, mytí oken, zrcadel, vynášení popelnic, vysávání a podobné jednoduché práce, na které je navíc vždy dost času. Takže nic těžkého, celkem mě to i bavilo (aby také ne za ty peníze) a čas utíkal celkem rychle. Do práce budu chodit šestkrát týdně, z toho pětkrát od 6:00 do 11 :00a jednou od 5:30 do 11:30. Dělá to 29 hodin práce. A plat je taky hodně pěkný. Na ten jsem se tedy zeptal až té holčiny, se kterou vlastně pracuji. Prý 21 dolarů za hodinu. Kdo by za takové peníze tak lehkou práci nedělal, že? Navíc ani nebude mít moc velký vliv na mou angličtinu, protože vždy jen dostanu instrukce a pak jsem sám se sebou. Češtiny minimum. Ještě se zítra musím zeptat, jak to má Patricie ošetřené s těmi 20 hodinami, které můžu legálně pracovat. Věřím, že to má ošetřené a že to nebude problém.

Do školy jsem přišel pochopitelně pozdě. Ale aspoň jsem přišel přesně na pauzu na oběd. Po ní jsem Jasonovi oznámil, že chci přejít na večerní kurz a on to se mnou šel vyřídit. Mé důvody naprosto chápal. Takže bude změna třídy. Jsem hrozně zvědavý, jaká má nová třída bude. Pak už jen pohodová dvouhodinovka a hezky domů a běhat. Úplně jsem zapomněl napsat, že mi v pondělí přišly konečně mé objednané nové botky Vibram Fivefingers Bikila. Sice opět jen z ebay.com, ale na funkčnosti to nic nemění. Více o nich v samostatném článku. Díky nim byl běh konečně po třech týdnech naprosto bez bolesti. I když bylo běhání v Minimusech zajímavé, přeci jenom jsou mi krapet užší a mám z nich bolesti malíčků. A ty dneska konečně nebyly.

Můj plánovaný nový režim: Po-Pá: práce, 5 nebo 4,5 hodiny volna – takže běh a nákupy s vařením, večer škola; So: volno a možná běh; Ne: práce a volno s možným během. Začíná se to obrace k lepšímu…

AUS 16. den – Snažím se zvyknout, ale moc to nejde

Dnešek je den, kdy skončil můj druhý týden ve škole zde v Sydney. Za těch 16 dní se toho vlastně ani moc nestalo, ale to se snad změní.

K mé první práci. Jak už jsem psal minule, šlo o práci mytí nádobí v kuchyni. Nic složitého a peníze celkem pěkné, i když ne nejvíc. Když jsem dorazil do restaurace, hned mi bylo jasné, že to asi nebude moc dobré. Nemyslím práci, ta byla lehká, myslím dobré pro mou angličtinu. Jelikož se jedná o českou hospodu, tak tam pracují pouze Češi a tudíž pouze čeština. Po dvou směnách jsem tam z toho důvodu skončil. Trochu mě to štve, ale kdybych chtěl pracovat s Čechy, mohl jsem zůstat v ČR.

Ve škole žádná změna, jen možná o něco lépe rozumím. Dost mě štve, že mám ve třídě 9 lidí z Thajska. Pořád mezi sebou kvákají tou svojí hatmatilkou a stále se diví, že mají špatnou angličtinu a není jim rozumět. Jak by taky mohli dobře mluvit, že? No, každopádně to s nimi není žádný med. Ještě, že tam je jeden klučina z Mongolska a jedna holka z Peru, s těmi to celkem jde.

Přiznám se, že se mi tady pořád nezačalo líbit. Dokonce jsem uvažoval, že bych jel domů. Ale pochopitelně z toho sešlo. Bylo mi totiž řečeno, že mi škola peníze nevrátí. Trochu dost mě to překvapilo, v ČR mi totiž bylo řečeno něco jiného. No, nic se nedá dělat. Holt si tady budu muset zvyknout…

Příští čtvrtek je ve škole den národních jídel, tak snad už budou konečně nějaké akčnější fotky. Asi udělám klasický český řízek, tedy pokud na něj seženu suroviny.