Týden do PIMu

Týdny od posledního maratonu v Nantes utekly jako voda a Volkswagen Maraton Praha (jinak PIM) je za dvěřmi. Do startu zbývá necelých 8 dní a já jsem opět natěšen stejně jako napoprvé.

Co se týká tréninku, povedlo se mi v dubnu naběhat pro mě rekordních 317 km. Až na pár výjimek se jednalo o velmi kvalitní tréninky. První tři horší tréninky byly v týdnu před Marathonem de Nantes, protože jsem se šetřil. Pro ty tedy omluvu beru. Ale pro několik dalších tréninků v minulém týdnu omluvu nemám. Běhal jsem svou dopředu naplánovanou kilometráž, ale bohužel se mi nedařilo moc držet naplánované tempo u jednotlivých běhů. Ona byla totiž šílená vedra, počasí se nám zbláznilo a teploty okolo 30°C ve stínu nebyly nijak výjimečné. Bohužel se mi nedařilo vstávat brzy a tak na tréninky zbyl vždy čas kolem poledne, tedy v největším vedru. I když byla voda na pití vždy v mé ruce, stejně se běhalo těžce. Nedařilo se mi moc stlačovat tempo pod 5 min/km. Jeden den jsem si řekl, že si zase dám rychlostní test na desítku, ale po necelých dvou kilometrech běhu mi bylo tak hrozně, i přes dostatečný přísun vody, že jsem trénink přehodnotil a doběhl to raději fartlekově. Nakonec to bylo celkem dobré, ale štvalo mě, že se mi nepodařilo udržet dopředu naplánované tempo.

Nikdy mi horko nevadilo, tréninky v něm jsem míval rád, ale něco se změnilo a najednou to mé tělo nezvládá. Možná za to mohla tzv. aklimatizace těla na horké počasí. Podle článku na běhej.com potřebuje lidské tělo při takové rychlé změně přibližně 4 dny na aklimatizaci. Nevím jestli je to pravda, ale po pár dnech se mi už běhalo celkem dobře.

Naštěstí už se teploty umoudřily a venku začaly klasické květnové dny. Žádné tropy. Dnes ráno jsem si dal poslední trénink před PIMem a mám z něj velmi dobrý pocit. Podařilo se mi běžet přibližně o 20 sekund na km rychleji než je mé plánované tempo na maraton a neměl jsem jediný problém. Střevní potíže nepočítám, za to mohly včerejší tři piva.

Takže opět vidím nadcházející maraton kladně. Pokud bude teplota okolo 15°C, tak si věřím, že bych si čas mohl o těch 10 minut zlepšit. Každopádně natrénováno na to mám! Pokud byste chtěl někdo prohodit pár slov, tak budu mít číslo 2614 a oholenou hlavu s velikýma ušima. Nelze si mě s nikým splést.

Co se týká studia, byly to velmi perné tři týdny. Nebudu si vymýšlet, když řeknu, že jsem 80% volného času (zbylých 20% byl běh) věnoval učení a dělání věcí do školy. Vypadalo to chvílemi všelijak, ale nakonec se to uklidnilo. Bakalářku stačí vytisknout a odevzdat, zkoušky se mi podařilo zvládnout a už zbývá jen ta obhajoba BP a státnice. Jelikož státnice kvůli Austrálii musím dát, tak je vidím více než kladně. Je to nádherný pocit mít vše takhle hotové…

Rychlý přehled měsíce března

Od posledního příspěvku již nějaká doba uběhla. Důvod výpadku byl nedostatek času (celkem dost úkolů do školy + psaní BP) a trochu i chuti do psaní.

Běžecky se jednalo o celkem vydařený měsíc. Podařilo se mi rychle navrátit do původních tréninkových dávek a přípravě na Marathon de Nantes tedy nic nebránilo. Taky se mi podařilo za březen naběhat 191 km. Mohlo to být i více, ale ke konci měsíce mě postihl tzv. dráždivý kašel a radši jsem pár tréninků vynechal. Teď už je kašel pryč a opět trénuji. Běh ve Francii vidím více než optimisticky.

Krapet mě mrzí, že kvůli dřívějšímu třítýdennímu výpadku v tréninku kvůli noze se mi nedaří splnit jedno z novoročních předsevzetí. Přesně se jedná o přání naběhat každý měsíc alespoň 120 km měsíčně – za únor pouze 50 km. Průměrově mi to zatím vychází, ale i tak mě to mrzí, já to chtěl naběhat v každém měsíci…

Zdravotně to celkem ušlo. Obě nohy naprosto v pořádku, stěžovat si nemůžu. Jen tedy ke konci měsíce již zmíněný dráždivý kašel, ale ty tři vynechané tréninky mi moc žíly netrhají.

Co se týká školy, bylo to jak na houpačce. Všichni na nás navalili hromadu úkolů, vše z látek, které jsem moc nechápal. Ještě k tomu psaní bakalářky. Času moc nazbyt tedy nebylo. Naštěstí jsem všechnu látku tak nějak pochopil a u bakalářky se dá říci, že finišuji. Takže se nakonec vše obrátilo správným směrem.

Každopádně frekvence psaní příspěvků se vrátí do starých kolejí. Tedy alespoň jeden příspěvek každý týden, radši dva.

Přeji všem běžcům i neběžcům hlavně splněné cíle a nádherné jaro

KN

Životní sen získal více než obrysy

Pokud vím, ještě o mém životním snu nepadlo na tomto blogu ani slovo. Hlavní důvod utajení byl ten, že když se prý o něčem moc mluví, nesplní se to. A jelikož to můžu potvrdit, radši jsem čekal, až bude vše dost jisté. A po dlouhé době, pro mě velmi dlouhé, můžu konečně s mými plány ven. O co se jedná? Zcela jednoduše řečeno o několik let cestování po světě, kteréžto začne v Austrálii, kde se nejprve naučím anglicky.

Přibližně ve čtvrtém ročníku střední školy se mi v hlavě usadil červík, a i když jsem se snažil o jeho ignorování s tím, že po určité době zmizí, bohužel nemizel a k tomu ještě sílil. Ten červík se týkal Austrálie. Ani nevím proč zrovna ona, ale prostě to tak už je. Jelikož v mém snu nenastávaly žádné změny, začalo zjišťování všech možných informací, které trvá vlastně již několik let až do dnes. Přečetl jsem snad všechny blogy a české stránky o Austrálii, které se daly najít, pravidelně pročítám stránky agentur a čas od času se i osobně bavím s někým, kdo v Austrálii byl. Hodně lidí z mého okolí si myslí, že si vše neuvědomuji, ale díky tomuto dlouhodobému shromažďování informací vím snad o všech problémech, ke kterým při pobytu u protinožců může dojít. Takže jedno je jisté, vím do čeho jdu.

Volba padla na agenturu AustraliaOnline, která mi zprostředkuje vízum a školu. Pavla v Brně je zatím velmi příjemná a na všechny mé dotazy zodpovídala s velkou trpělivostí. Ono jich taky moc nebylo, spíš se jednalo jen o takové ujišťování, že vše co vím z internetu je pravdivé. Pár věcí už je jistých, jedním s nich je i škola a místo kde budu studovat. Většina českých a slovenských studentů míří studovat angličtinu do Sydney, ale já chtěl něco méně frekventovaného. Všem mým požadavkům vyhovuje jen málo škola a já vybral školu v Darwinu, agentura v tom městě nabízí pouze jedinou. Do Darwinu totiž jezdí za studiem údajně absolutní minimul Čechů, prakticky žádní. Kdo neví nic o Darwinu, tak se nachází v oblasti, kde se nátáčely filmy Krokodýl Dundee. Povinností v této oblasti je pojištění proti pokousání krokodýlem. 🙂 Jedná se o nejtepleší oblast celé Austrálie, takže si od zimy dostatečně odpočinu, poslední dobou mi hodně leze krkem.

Už znám i itinerář své cesty k protinožcům. Nástup do školy je 13. 8. 2012, což je pondělí. Hezky až v srpnu, dokončím BC studium, převezmu diplom, dám pár týdnů volna s kamarády, možná nějaká ta práce a až pak odletím. Odlet mám naplánovaný a zaplacený 2. 8. z Berlína se společností Finnair (snad do té doby nezkrachuje :-D), přes Stockholm do Singapuru. V Singapuru pár dní pobudu a 8. 8. (možná o den déle) se společností JetStar přeletím ten poslední kousek do Darwinu. Ráno 9. 8. (10. 8.) 2012 stanu nohou u klokanů a tam pár měsíců strávím studiem angličtiny, cestováním a prací. Zatím to vypadá tak na 30 týdnů, ale to se ještě možná změní.

Jedno je ale už teď jisté, celá tahle sranda mě bude stát veškeré mé úspory. Šetřím si už od 15 a jedno vím, od mámy si nebudu muset půjčovat skoro nic, maximálně peníze na začátek pobytu. První položkou je vízum, to stojí 500 australských dollarů. Letenka přes Singapuru stojí 16 500 Kč až do Darwinu, plus pár tisíc na pobyt v Singapuru (kdo by nevyužil možnost nejlevnějšího nákupu elektroniky na světě, že?). Škola v AUS stojí přibližně 80 000 Kč a k tomu potřebuji tak 1 000 dollarů do začátku, než si najdu práci. Suma sumáru 125 000 Kč plus mínus pár tisíc podle toho, jak se bude pohybovat kurz.

Hodně lidem by několik měsíců v Austrálii stačilo a pak by se vrátili spokojení domů, jenže ne já. Cítím u sebe, že musím dohnat těch několik let strávených na škole, která mě nebaví a tudíž je pokládám za ztracené. Kdybych místo studia poslouchal srdce, žil jsem spokojeně úplně jinak a možná někde jinde. Tedy musím dohnat vše, co jsem nestihl. Po klokanech mě na několik měsíců až rok láká Nový Zéland, což s lehce získatelným vízem Working Holiday není vůbec problém. No a po Zélandě vypadá hodně lákavě Kanada, do které se dají sehnat stejné typy víz jako na NZ. Ale to bych až moc předbíhal, zatím je jistá Austrálie a toho se budu držet.

Prvních 12 dní 2012 bylo hlavně o běhu

Jako každoročně shrnu první dny nového roku.

Poslední dobou se mi nedostávalo moc času na všechny mé činnosti. Alespoň, že na běh se čas našel. Takže rychle: dost jsem pracoval, hodně jsem se učil (přeci jen zkouškové je zkouškové), hodně jsem běhal, dostalo se i na četbu a ještě další učení, do toho taky nějaká ta zábava. No prostě naplno využitý čas.

Co se týká učení, už je za mnou. Dnes se mi podařilo splnit dvě poslední a nejtěžší zkoušky tento semestr. Dvě opravdu zasloužená áčka. To píšu jen proto, že jich moc nemám a na tyhle zkoušky byla jako na jedny z mála opravdu poctivá příprava, takže zasloužené. Žádné náhody.

Knih jsem i při nedostatku času stihl přečíst několik a podobný počet rozečíst. Velmi se mi líbí životopis Steva Jobse – přečteno přibližně ze třetiny. Jinak série Hry o trůny je předběžně jako na houpačce, chvilkami se člověk nudí a pak zase ne. Možná později sepíši nějaké krátké zhodnocení.

K práci se vyjadřovat nebudu, ale k běhu ano. První velká věc, začal jsem běhat s mobilem, měřím s jeho vestavěnou GPS své tréninky. Vyzkoušel jsem několik programů a nakonec si vybral Endomondo (proč napíšu někdy příště). Podařilo se mi naběhat v devíti trénincích přes 79 km, což považuji za úspěch. Zatím své novoroční předsevzetí dodržuji (nebo mám alespoň krásně našlápnuto) – min 120 km měsíčně. Dále, mé startovní číslo na Pardubický vinařský půlmaraton změnilo majitele, stal se jím můj kamarád Petr. Důvod přeprodání napíši opět v jednom z dalších reportů, který se bude týkat běhu. A nakonec, došlo k pořízení nových botek.

Bylo to hodně plodných 12 dní. Jen doufám, že stejně aktivně to bude pokračovat i nadále…

Znovu fotograf?

Dne 30. 5. 2011 mi oficiálně začalo zkouškové období. Ale já už slavím, dnes se mi podařilo úspěšně udělat poslední (šestou) zkoušku. Musím poznamenat, že na tu jsem se poctivě učil. Pan inženýr mě totiž napoprvé vyhodil, tudíž byl dnešní pokus již druhý. Naštěstí úspěšný. Podařilo se mi dostat za D, ale otázku jsem uměl na A. Zkazila mi to totiž otázka kolegy, který byl se mnou. Vždy, když něco nevěděl, byla odpověď na mně. Bohužel mi otázky neseděli a proto zhoršená známka o několik písmenek. Ale nevadí, jsem spokojený, že to mám. I´m Happy!

Minulý týden jsem se opět rozhodl si koupit fotoaparát a hned poté proběhla realizace objednávky na internetu. Hlavní důvod koupi fotoaparát je plánované cestování v budoucnu, již za měsíc budu na cestě do Gruzie. Nemůžu se dočkat. Rozhodování bylo lehké, buď kompakt nebo EVF (elektronická zrcadlovka, jinak ultrazoom). Jakmile jsem narazil na Fujifilm Finepix S1600 za 3,5k bylo jasno. Nejlevnější a dostatečně kvalitní EVF s pěkným gripem na trhu. Nerozhodoval jsem se jen cenově, ale i vzhledově a parametry. Kupoval jsem na e-shopu Fotolabu.

Během pár dnů dorazila na prodejnu. Vyzkoušel jsem, zalíbila se, dokoupil jsem k ní ještě dobíjecí baterky Sanyo Eneloop a šel domů. Večer ještě dokoupena v Tescu brašna, spíš větší pouzdro. Velikost výběru obalů a brašen v tomto supermarketu mě až překvapila. Začala nejoblíbenější fáze – zkoušení a zjišťování co vše nová hračka dovede. Makro umí exklusivně, tomu se nedá nic vytknout. Horší je to se světelností. S1600 začíná na f3,1, což je poměrně vysoké číslo (2,8 by se mi líbilo více). Při focení detailů na makro nebo venku na slunci nehraje světelnost roli, ale při focení v místnostech se okamžitě projeví největší slabina Fuji S1600. Fotky jsou dost šumivé, sice jsem se naučil pohrát s nastavení, takže není šum tak velký, ale stejně je znatelný. Ostatním by možná ani nepřišel, ale já dřív (2007 – 2009) vlastnil zrcadlovku Canon 400D s dobrými objektivy a vidím ho dost jasně. Možná jsem neobjektivní, přece jenom zrcadlo je něco jiného a já jsem z něj zhýčkaný. Teď mlátím hlavou o zeď, že jsem tenkrát ten Canon prodával. Asi jsem ho v té době nedokázal plně využít, na lepší vysvětlení se mi nedaří přijít.

Focení mě začíná opět velmi bavit. Hodně se bojím, že si do pár let znovu tu zrcadlovku pořídím. Kdo jednou zkusí, nechce nic jiného…

Pár fotek na makro s novým Fuji. První tři bez blesku, poslední pokus s bleskem. Stále se učím ovládání, i když tyhle fotky jsou na automatiku. Na fotkách figuruje můj Pepa. 😀

 

 

20. týden

Krátký popis tohoto týdne. Bylo to něco.

V pondělí zkouška z STV (Stavebně truhlářská výroba), na kterou jsem se snažil učit většinu víkendu. Celovíkendovou snahu o učení jsem před zkouškou sám sobě nehodnotil dobře, ale opět jsem se mýlil. Průběh zkoušky byl naprosto v pohodě, dostal jsem totiž stejné otázky jako před několika dny v zápočtovém testu. Sice jsem jenom díky své lenosti použil tahák, ale dal bych to i bez něj. Jen jsem byl líný ty detaily oken dolovat z paměti. Nejlepší byla reakce pana docenta, když vzal písemku do ruky. „Tenhle člověk to umí, ten to má v ruce. Být vámi, tak se s panem ……. kamarádím. Tady se není o čem bavit, jednoznačně za A.“ Čekal jsem spoustu doplňujících otázek, jako u ostatních, a ono áčko. Za dva roky mé první. Úplná paráda. Moje písemka byla nakonec vyhodnocena jako jedna z nejlepších. Ještě, že si nezačal číst tu písemnou část s teorií, asi by hodně rychle změnil názor. Lucker.

Ve středu zkouška z dřevostaveb. Mám na ní sporné pocity. Paní docentka nám zadal tři otázky, hodinu času a začal chodit po třídě. První úkol bylo nakreslit detail uložení stropu na obvodovou zeď se skladbami. Pohodička, to jsem měl hned. Ve druhé otázce s rozdělením dřevostaveb jsem ani nemusel nějak složitě přemýšlet, vše stále levou zadní. Ale třetí otázka byla zrada. O masivní moderní dřevostavby jsem se nikdy moc nezajímal… a najednou se o nich rozepsat. No, napíši to asi tak, třetí otázka nebyla žádná sláva. Celkově mi celá písemka zabrala asi dvacet minut. Jen při opravě mě paní docentka krapet naštvala. Rozdělení dřevostaveb v druhé otázce jsem měl podle Kolba, ale to se jí nelíbilo. Ona ho chtěla podle svého vlastního systému, takže to nebyla otázka na A, ale za C. A přitom je Kolb všude uznávaný. No, nevadí, celková známka byla C.

A středeční večer patřil oslavě kamarádovo narozenin a domlouvání letního stopu s Bárou. Stop se domluvil skvěle do větších detailů a oslava byla taky parádní. Pivo, vodnice (tu jsem se snažil kouřit co nejméně), holky a hlavně spousta srandy. No klasika jako vždy. Teď ale to důležité. Kolem desáté a asi po pěti pivech mi jeden spolužák řekl, že druhý den je od osmi ráno předtermín z předmětu Údržba strojů a zařízení. Ani nevím proč, ale v tu chvíli mi přišlo jako dobrý nápad tam jít. Sice mě na přednáškám moc vidět nebylo, a když už tak jsem nedával pozor, žádná předpříprava tedy nebyla a strojům jsem nikdy moc nerozuměl, ale proč to nezkusit, že? Na oslavě jsem skončil po půlnoci. Druhý den to vstávání nebylo vůbec příjemné. Jenže, když už něco slíbím, tak se to snažím dodržet ať se děje co se děje. U školy jsem byl o pár minut později a kamarádi nikde. Po dalších deseti minutách postávání před kabinetem se mi podařilo sebrat odvahu a zazvonil na kabinet pana docenta. Kamarád už byl uvnitř. Pan docent byl přímo rád, že mě vidí. Nechal mě vylosovat si otázky, dal mi papír a odešel na chvíli pryč. V té chvíli mi spolužák naštěstí stihl půjčit tahák na mou první otázku – o kapalinách do obvodů v různých strojích bych toho moc dohromady nedal. Zato druhá otázka týkající se bezpečnosti na čtyřstranné frézce byla naprosto v pohodě. První šel spolužák, a na to, že večer předtím mi řekl, že se prakticky neučil, věděl úplně všechno co se ten semestr bralo. Nevadí. Po něm jsem šel já, ta první otázka byla slabší, ale jinak pohoda. Dostal jsem za C a ještě jsem se dozvěděl, že nejlepší olej do letadel je syntetický na alkoholové bázi.

Prostě se mě štěstí opět drželo a díky tomu mi už zbývají pouze dvě zkoušky…

Člověk zatuhne

O škole radši pomlčet. Celou neděli jsem se trápil nad seminárkou a milý vyučující mi v pondělí sdělil: „Špatně jste pochopil zadání, to musíte předělat.“ Myšlenky na vraždu, ale vydržel jsem to. Po několika hodinách přemýšlení mi došlo, že mám špatně cca půlku a zbytek chce jen předělat a doplnit, takže pohoda. Rýsování projektu taky sranda. Měly se dělat základy, jenže já nevěděl jak, tak jsem se pustil do stropů. Zabraly mi tak hodinku. Ve škole potom zjištění, že stropy mít vůbec nemusíme. Opět naštvanost, tentokrát nad vlastní blbostí. Aspoň, že jsem pak ty základy stihl ve škole. Že jsme se skupinou nestihli dodělat protokol snad ani neříkat, naštěstí prý bude stačit odevzdat v pondělí. Byla to fakt sranda. Docela jsem si tenhle týden mákl. Ráno vždy brzo odchod a návrat na privát večer. Paráda!

Téměř po roce se mi podařilo jít si opět zahrát ping pong. Pár měsíců se člověk nedostane za stůl a z hraní je hned velká komedie. Kdyby nás dnes někdo sledoval, určitě by se nenudil. Jen doufám, že v tom sále nemají skrytou kameru. Naše záběry, řekl bych, že hlavně moje, by v minulosti určitě vyhrály Natoč to. Teď ale vážně, téměř rok je dlouhá doba a podle toho to taky vypadalo, člověk prostě zatuhne a hotovo. Když už jsem to měl zase v ruce, dostavila se únava a zase nic. Snad někdy příště.

Podařila se mi skvělá věc. Sehnal jsem si spolubydlící. V jednom týdnu hned dva. No, úplný jackpot. Jednoho kamaráda ke mně na pokoj a na jednolůžák kamarádku. Říkala, že bude vařit a uklízet, prý má nějakou mánii či co. Já jí určitě bránit nebudu. Nemůžu se dočkat!

A, že je ten konec března, prozradím ještě něco. Rozhodl jsem se, že si koupím kytaru. Totální začátečník, kterému se podařilo pouze jedinkrát v životě zahrát akord, chce hrát. Myslím si o sobě, že jsem vlastník polosluchu, tak by to mohlo nějak jít. Koupě kytary je sice záležitost několika dalších týdnů, ale musel jsem se pochlubit. Držte mi palce, snad to vyjde…