AUS – Konec v práci, ve škole a užívání si volna

Jedná se sice o události, které se udály před delší dobou a jak se říká „vzala je voda“, ale k jejich napsání se mi podařilo dostat až teď. Naštěstí si vše živě pamatuji, takže blog nebude o nic ochuzen.

Ukončení práce pro mě byla jedna velká neznámá. V Austrálii totiž existují tři typy legálních pracovních poměrů – Casual, Part-time a Full-time. Part a Full zaměstnanci mají veškeré výhody dané australskými zákony, např. proplacenou dovolenou, často i svátky a zaměstnavatel je nemůže jen tak z práce vyhodit. Je u nich normální výpovědní doba (týden až čtyři) a při její porušení jsou dané sankce. Vše je prostě jisté. Bohužel pro mě a většinu cizinců se studentskými vízy je získání Part-time nebo Full-time zaměstnání prakticky nemožné. Většina zahraničních studentů v Sydney tedy pracuje na Casual pracovní poměr (pokud tedy nepracují na černo). Jeho jedinou výhodou bývá, že hodinová mzda bývá o málo vyšší než u dříve zmíněných. Nic více se k tomuto problému člověk nedozví, ani po několikahodinovém hledání informací na internetu. Zaměstnavatel má jednoduše volnost. Takže neproplacené dovolené, neproplacená nemoc, možnost vyhození z hodiny na hodinu, nejistota počtu hodin na týden atd. Což byl tedy i můj případ okořeněný o naprosto neodhadnutelnou a výbušnou šéfovou.

Nejhorší bylo, že ani Katka nevěděla. A ta už několik výměn kolegů/yň zažila. Jen mi řekla, že Patricia se vždy zachovala jinak. Jelikož mě šéfová neměla moc ráda, očekávál jsem, že mě vyhodí ze dne na den a tak jsem na nějaké předčasné oznámení o ukončení práce rezignoval. Plán byl jednoduchý – skončit v neděli 20. ledna a vše říci poslední pátek 18. ledna. Datum se blížilo a já byl stále víc a víc nervozní. Pořád se ve mě pralo jestli mám říci o mém ukončení týden dopředu a nebo to nechat až na ten poslední pátek před víkendem. Nervy to byly značné, dost se to podle mě podepsalo i na bolestech mé nohy. Nakonec se mi podařilo mé vnitřní já uklidnit kompromisem, čtvrtek mi přišel jako nejlepší řešení. Na internetu se mi totiž někde podařilo vyčíst, že nic dopředu hlásit nemusím a prostě skončím, což mi potvrdila i Jeanette ve škole. A ta jako Australanka o tom snad něco musí vědět ne? Nastal den D, já byl hezky v práci o pár minut dřív, abych měl čas si s Patricií promluvit, a ona nikde. Sprostě se zpozdila, normálně přišla o čtvrt hodiny později. Celou tu dobu jsem se flákal u hlavního vchodu, lehce šílel nedočkavostí a dělal jsem, že něco dělám, aby mi neutekla. Konečně se objevila a hned jsem na ní vyrukoval s ukončením. Ona na mě koukla a řekla jen, že jsem jí to měl ohlásit dva týdny dopředu, prý to bylo v papírech, které jsem podepisoval před zahájením práce. Na to jsem odvětil, že jsem to nevěděl, protože mi ty papíry nedala domů. Což jí trochu vzalo vítr z plachet. Pak měla ještě nějaké kecy a otázky, ale překvapivě nebyla naštvaná. Nakonec mi řekla, že je šťastná, že končím a laskavě mi dovolila skončit. Spokojen s výsledkem a lehčí o obrovský kámen, který mě značně drtil poslední dny, jsem se dal do další práce. A co se nestalo, přesně scénář, který jsem předpovídal. Za deset minut se Patricia vrátila a řekla mi, že můžu skončit ještě ten den. Což bylo vlastně slušně a stručně řečeno abych se tam už neukazoval. Moc mě to nebolelo, vlastně vůbec, protože jsem to od ní čekal hned. Ten den se mi v práci líbil nejvíce, vše šlo od ruky, nálada byla skvělá, šéfovou se mi podařilo více nepotkat a jako bonus jsem si domů odnášel hromadu ovoce, která mi vydržela následující týden.

Po skončení v práci mi ještě zbýval celý týden ve škole. Končil jsem v ní přesně týden po práci, tedy následující čtvrtek. Pro mě asi nejhorší týden ve škole. Vůbec pro nic nebyla chuť. Jediné co se mi líbilo, byly rozhovory o všem možném, jinak mi všechny činnosti lezly tak říkajíc krkem. Byl jsem rád, že končím, protože Amber nám řekla, že bude týden po mě končit a já bych asi novou učitelku snášel špatně. Jedna tam byla půl hodiny na zkušební hodině a přišla mi úplně nemožná. Takže načasování dobré. Nakonec se vše tak nějak dovleklo ke svému konci a poslední den mi byl předán certifikát o absolvovaném kurzu. Hned po jeho prohlédnutí jsem ho vrátil s žádostí o vydání nového. Skvělá komunikace lidí vě škole totiž zapříčinila, že mi na certifikát napsali špatná data kurzů (ta původní ještě z Čech) a o několik týdnů mě okradli. Měnil jsem totiž datum zahájení druhé poloviny kurzu (rušil jsem měsíc prázdnin) a jako by vůbec nikoho nezajímalo, že jsem vyplňoval dva formuláře a mluvil o tom se třemi lidmi. Přijde konec kurzu a data špatně… No, prostě komunikace na úrovni. Kdyby od sebe měli kanceláře třeba přes celou budovu, tak to pochopím, ale oni od sebe sedí pár metrů! O tom, že na recepci v době večerní školy sedí naprosto tupý člověk bych se snad ani nezmiňoval. Snažil jsem se mu vysvětlit asi 10 minut, druhých 5 za pomoci Jeanette, co mě trápí a on pořád nemohl pochopit kde je problém. Naštěstí přišla holčina, která má recepci dopoledne a vše pochopila po jedné větě. Chápu, že Asijci jsou levná pracovní síla, ale proč jazyková škola zaměstnává někoho kdo moc dobře nemluví anglicky a neumí řešit primitivní problémy jako recepčního? A to jsem zdaleka nebyl jediný kdo s tím klukem měl problém… Naštěstí už to není moje starost. Prostě si budu muset před odletem udělat ještě jednu procházku do školy pro nový certifikát. Času bude dost.

Jinak skoro celý týden po skončení práce trvalo, než si mé tělo zase zvyklo na normální režim. Jak to bylo příjemné mít zase po dlouhé době normální víkend a ve všední dny dopoledne volno, které jsem věnoval převážně sportu. Po zbavení stresu z práce mě i dost přestala bolet noha, jako by se zázračně začala uzdravovat. „Ve zdravém těle, zdravý duch!“ platí i naopak. Jedno dopoledne jsem si vyběhl se školním kamarádem Xaviérem (maratonec a ultra běžec ze Španělska – jsem pozvaný na podzimní závod). Dali jsme něco přes deset kilometrů konverzačním tempem a prostě si to užili. Xavi měl s sebou GoPro kamerku, snad z něj vytáhnu záběry.

O mém putování po Austrálii, které začalo 25. ledna napíšu příště. Zážitků bylo hodně, takže se s největší pravděpodobností bude jednat o více článků.

AUS 41. den – O práci, škole a jaké jsou šachy v Hyde Parku

Práce

V práci se mi tenhle týden povedla parádní bota. Ve čtvrtek ráno jsem se probral a koukám, že je venku nějak více světlo než normálně. A sotva se mi začal zapínat mozek, tak mi přišla sms od Katky: „No dobré ráno, kde seš?“ Můj milý dotykový mobil, nějak se mi podařilo jeden ze tří budíků vymáčknout a zrovna to byl ten čtvrteční. Pozitivní je, že jsem se zařídil aby se to neopakovalo. Hodně nepříjemný začátek dne. A začaly fofry. Obléknutý jsem byl během půl minuty a zrovna když jsem vycházel z domu tak telefon, řekl jsem, že budu v práci za 15 minut a zavěsil. Jelikož do práce běžně běhám, ani čtvrtek nebyl výjimkou. To bylo poprvé, kdy mi cesta do práce trvala necelých 15 minut, takhle po ránu mi takové tempo moc nesvědčí, ale co jsem mohl dělat. Nakonec jen 35 minut zpoždění. Zůstal jsem v práci o půl hodinky déle. No, neměl by z toho být problém.

Zde pracuji

Má práce má kromě ovoce a chleba zadarmo ještě jiné výhody. Tento týden jsem si domů přitahal trochu vybavení do kuchyně. Nejdřív ocelové sítko na promývání zeleniny s celou jinou škálou využití a další dny to byl toaster a rýžovar. Obojí prakticky nové, stačilo jen vydrhnout. Rýžovar vaří parádně a toaster taktéž bezproblémový.

Jako nové

Škola

Ve škole máme novou učitelku, už jsem se možná zmiňoval posledně. Každopádně se mi na ní podařilo celkem zvyknout a zase tak hrozná není. Bereme s ní o hodně víc gramatiky, což je dobré. Ale zase méně mluvíme, ta špatná stránka věci. Týden ve škole celkem ušel, pořád nějaké vyplňování papírů. Většinou se jedná o gramatiku. Vše s přehledem dávám. V pátek jsme dostali okopírované stránky z nějaké učebnice a když jsem to dodělal a měl asi jen tři chyby, tak mi „Jannet“ (nevím jak se její jméno píše) řekla, že je to obtížnost ze školy jejího syna – 7 až 8 třída střední školy, tedy pro děti 13 až 14 let. A, že mé výsledky jsou naprosto v pohodě, hodně dětí v australských školách je prý horších než já. Tož pohoda.

Šachy

Posledně jsem slíbil, takže jedna fotečka, jak to může vypadat. Bohužel jsem několik dní neměl čas na šachy do parku zajít. Ale ve středu jsem tam byl a hrál s několika lidmi. Sice jsem 4 hry ze 4 prohrál, ale byla to zábava. Ještě pár dní a zase se rozehraji… Hru na fotce jsem vyhrál, není ze středy. Lidi v parku hrají hrozně útočně a dělají odvážné tahy, když se člověk soustředí, není problém vyhrát. Jenže někdy se holt nechám strhnout a pak dopadám, jak dopadám.

Hyde park – šachový koutek

V dalším příspěvku bude popis mé účasti na Sydney Marathon 2012. Bylo to velmi zajímavé…

AUS 33. den – Práce, běh, škola, práce, běh… a nějaká ta zábava

Od té doby, co chodím každé ráno do práce mi dny utíkají nějak rychleji. Ani nemám nějak čas na internet a na blog. Takže pokud se články nebudou objevovat moc často, opravdu za to nemůžu.

Běžný den…

Nadpis mluví za vše. Ve všední dny brzy ráno vstávám, buď v pět nebo v půl páté, jdu nebo běžím (častěji) do práce, tu si odbudu, pak cesta domů (opět chůze nebo běh), kde vždy něco sním, rychle se podívám na internet a pak jdu ven, nejčastěji do Hyde parku hrát nebo se dívat na šachy nebo si něco číst či se učit, pak škola a kolem půl deváté dorazím domů, dám sprchu a celkem vyčerpaný do deseti večer usnu jako neviňátko. Ale celkem jsem si na tento režim zvykl a jsem s ním spokojený. Ani žádnou větší únavu nepozoruji.

Škola

Ve škole minulý týden proběhl takzvaný food-day a byla to docela sranda. Hlavně hrozná neorganizovanost a chaos, všichni byli všude, hrozně lidí. Každý něco přinesl a na stolech bylo tolik jídla, že se všichni doslova přejedli. Některá jídla byla velmi zajímavá, jak chuťově, tak vzhledově. Bohužel jsem neudělal moc fotek, ale snad i ta trocha bude stačit. Foo-day (čtvrtek 30.8.) byl můj poslední den v dopolední škole. Od pondělí jsem nastoupil do večerního kurzu. A abych řekl pravdu, je to to nejlepší co jsem mohl udělat. V mé dopolední třídě byla většina lidí z Thajska a často spolu mluvili tím svým kvákáním. Jejich výslovnost byla přímo příšerná a nebylo jim vůbec rozumět. I Jamesovo styl výuky byl takový zvláštní.

Zato večerní třída, to je jiné kafe. Lidi z Asie jsou tam také, ale je jich minimum. Ve třídě nás je okolo 15, ale většinou je stav do 12 lidí. Národnostně jsou z Brazílie, Peru, Malajsie, Korea, Itálie, Thajsko, Maďarsko a možná ještě od jinud, ale na to si nevzpomenu. Každopádně výslovnost všech těchto lidí je na úplně jiné úrovni a jde jim docela dobře rozumět, tedy až na jednoho Thajce a Korejce. Těm často nerozumí ani učitel – George.

George by si zasloužil vlastní kapitolu. Asi 27letý kluk, šíleně vitální, samý vtip a srandička a jeho styl výuky je dokonalý. Dokonale nás všechny rozmluvil a zbavil studu z mluvení. Vždy na tabuli napíše na začátku hodiny témata k hovoru, udělá z nás dvojice či skupinky a nechá nám prostor. Když vidí, že to někde nefunguje, tak přijde a zapojí se do hovoru. Nebo vyučuje formou her plných rozhovorů, využívá projektor, i nějaká ta písemná gramatika. No prostě dokonalé. Jen škoda, že jsem si ho mohl užít pouze týden. Byl to totiž jeho poslední na této škole, takže v pátek večer proběhla rozlučková party. Opět hrozně všelijakého jídla a hlavně zábava. Všechny nás zajímá, jaký bude náš nový učitel či učitelka…

Zábava

Po této rozlučkové party mě kluci ze třídy přemluvili a šlo se „na jedno“. Jelikož mi včera přišla první výplata, tak jsem neviděl nejmenší problém. Jeden džbán piva stojí 14 AUD (cca 4 – 5 sklenic). V druhé hospodě se nám podařilo chytit stůl a už to jelo. Pivo, jídlo (to platil spolužák na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, dostal totiž od svého šéfa prý 200 AUD spropitné za to, že mu pomohl s kufry do auta) a zábava. Jen jsem začal být po hodině dost unavený, přeci jen jsem vstával v půl páté ráno. V té hospodě měli několik projektorů, na kterých zrovna běželo finále australské ligy rugby, které promítali na velké stěny, takže úhlopříčka dobrých 5 metrů. Dost mě to zaujalo a koukal jsem na to. Až tak, že se mě spolužák ptal, jestli jsem v pořádku. Ujistil jsem ho, že jsem a radši se více zapojoval do hovoru. Ale sledovat plátno hru jsem nepřestal. Ty manévry na hřišti byly přímo neuvěřitelné. Kam se na to hrabe americký fotbal. Rugby má spád, žádné zbytečné zastavování hry. Každopádně jsem kluky přibližně v půl jedenácté opustil a kolem čtvrt na dvanáct jsem přejedený padl do postele a usnul. Vstávání dnes ráno bylo těžší, přeci jen měsíc jsem nepil a nejedl moc masa a najednou takový nátřask. Prostě jsem byl nafouklý. Ani to pivo mi neudělalo nějak dobře se žaludkem. Příště s tím jídlem volněji, o pivě nemluvit.

Práce

V práci se mi podařilo více než dobře zaběhnout. Všechny své činnosti již zvládám s naprostým přehledem a každý den mi zbývá tak hodina času, po kterou se vždy snažím vyhýbat Katce, aby mi nedala nějakou protivnou práci navíc. Takže se jedná opravdu o snadno vydělané peníze. Pár fotek interiérů o které se starám je pod článkem. Nejen, že se jedná o celkem lehce vydělané peníze, ještě to má spoustu dalších výhod. Dvakrát do týdne dostanu v práci toustový chléb, buď sladký nebo normální světlý. Také mám k dispozici neomezené množství ovoce. V budově je totiž restaurace a oni nám dvakrát do týdne dají dvě bedny plné ovoce, které jim zbylo. Momentálně se jedná o hromady jablek, banánů a hroznového vína. Katka říkala, že v létě to bude i dost melounů, manga a jiné všelijaké plody. No prostě paráda. Nemám si na co stěžovat. Navíc si vždycky v neděli můžu vzít z práce domů libovolné množství toaletního papíru.

Lidé, kteří v námi uklízeném domě žijí, jsou všichni bohatí nebo z vyšších vrstev. Jejich životní styl je pro normálního člověka dost nepochopitelný. Hodně jich vstává kolem 11 dopoledne, stále někdo někam cestuje, zato dost sportují, kromě cyklistiky i běh, a nás berou jako inventář. Ale s tím už jsem se smířil, člověk se prostě musí chovat jako neviditelný a neustále se usmívat. Když se stěhují, tak běžně vyhazují zajímavé věci: knihy (výběr žánrů je opravdu široký), všelijaké vybavení bytu, monitory od počítačů, televize (Katka říkala, že má doma z práce LCD), čas od času cennosti. Mě například vyřešil odpad problém s polštářem. Našel jsem na zemi v „Garbage room“ (místnost s odpadovou šachtou) prakticky nový polštář, stačilo vyprat a spaní je zase po dlouhé době pohodlné. Dokud také nebudu mít takový životní styl, tak to asi nepochopím.

Běh

Běh je také dost v pohodě. Převážně do práce běhám a už jsem si na ty ranní běhy zvykl. Na rozproudění organismu neznám nic lepšího. Opravdu, zkuste si to. V práci jsem pak vždy naprosto svěží. Skutečný trénink následuje ale až po práci. Buď běžím domů stejnou trasu jako do práce (odpočinkový den) a nebo si to nějak prodloužím. Mám několik tras různých délek – 5, 7, 10, 12, 16 a 22 km. Takže až na jednotvárný podklad také paráda. Dost jsem se rozběhal a běhám týdně objemy, o kterých se mi dřív ani nezdálo, ale mám v plánu po maratonu, který je příští neděli, zvolnit. Začnu si asi více hrát s bosoběhem a více chodit hrát šachy. O těch ale někdy příště…

AUS 22. den – Pohodová práce a s ní změna ve škole

A je to přesně tři týdny co žiji vzhůru nohama. A je to opravdu něco zažít si to na vlastní kůži. Nikdy bych neřekl, že to bude tak těžké. Jedno je ale už celkem dobré, začínám si zde zvykat. I když domů mě to neustále hrozně táhne.

Kromě školy a běhání patřily všechny dny od mého ukončení mytí nádobí v české restauraci snaze sehnat práci novou. Byl jsem na několika pohovorech a všechny dopadly stejně. „Tvá angličtina není dost dobrá a to je překážka“, tuto větu jsem slyšel prakticky neustále. Když už to bylo asi potřetí, vzpomněl jsem si, že mi Jakub (jeho blog zde: http://vaustralii.blog.cz/), po tom co jsem ho kontaktoval, poslal několik kontaktů na možné práce. Jelikož jsem byl už dost zoufalý, tak z mého mobilu odešla v pátek dopoledne sms nějaké Patricii (prý Francouzka, která sjednává práci na cleaning). Po chvíli jsem na to zapomněl a když jsem za dvě hodiny svačil v Hide parku v centru města, tak mi přišla sms. Jelikož mé číslo prakticky nikdo nemá, tak jsem hned tušil, že to bude Patricie, a taky ano! Chtěla poslat životopis, který jsem jí také za několik hodin odeslal. Mezitím jsem sledoval docela dlouho obří šachy v parku. Podle všeho si můj e-mail okamžitě přečetla a napsala mi, že nejsem vhodný, protože můžu pracovat podle životopisu jen odpoledne. Dost mě naštvalo, že jsem byl tak krátkozraký a do životopisu napsal jen jednu variantu mých časových možností, teď už to mám opravené. Každopádně jsem si s milou Patricií vyměnil ještě asi 12 e-mailů a prakticky jsem jí dotlačil ke schůzce se mnou. Tož jsem měl hned dobrou náladu a plánoval si, jak budu zbytek víkendu lenošit. Jenže ještě večer mi přišla sms, jestli nemůžu přijít na schůzku v neděli v 10pm a tak jsem šel. Co mám povídat, setkali jsme se, všechno stále v pohodě, došli do kanceláře, já vyplnil nějaké formuláře, Patricie si ode mě okopírovala pas a pak se mě začala na něco ptát ohledně pondělí. A mluvila pěkně rychle. A jelikož jsem jí nerozuměl ani po zopakování, tak opět stejná věta jako jindy: „Tvá angličtina není dobrá, zavolej až se zlepší.“ Totální propadák! Tak co, hodil jsem to okamžitě za hlavu a šel si zaběhat. Zbytek dne nic moc program, ono také bylo zvláštní počasí. Nějaké učení, filmy a průběžné sledování inzerátů s prací.

V pondělí plán dopoledne škola a odpoledne chození po městě s životopisy. Jenže změna, těsně před zazvoněním budíku mi někdo volal. A jelikož spím ve spacáku (jsem Skrblík a nechci utrácet za deky a ložní prádlo), tak než jsem dokázal vyndat ruce a mobil najít, přestal zvonit. Podle čísla šlo o Patricii, „Co asi tak mohla chtít? Že by něco s těma papírama co jsem vyplňoval?“ Za minutu sms se zprávou, že má pro mě práci a jestli mám stále zájem. Což o to, zájem byl, ale pro jistotu jsem se zeptal jestli jde o cleaning a v jakých denních hodinách bude. Napsala, že je to uklízení a většinou od 6am do 11am, takže dopolední práce v dobrých hodinách. Řekl jsem, že to beru a zeptal se kam mám dorazit. Napsala mi ať jsem v úterý v 6am u domu 61 Macleay Street v Potts Point. Tož paráda, nálada hned lepší. Škola v pondělí byla taky v pohodě, dopoledne uteklo jako voda a odpoledne nás Jason vzal ven a říkal nám něco z historie Austrálie a tak.

V úterý vstávání v 5 ráno, bolelo to méně, než jsem čekal. Holt, když chce člověk peníze, musí pro to něco udělat. V šest jsem byl na určeném místě, ale nikdo tam nebyl. Ještě, že do té zprávy napsala další informace o budově, pochopitelně napsala špatné číslo popisné a já čekal o pět domů vedle. Nevadí, hlavně, že jsem to našel. Hned si mě vzala na starost jedna Češka (je to trapné, ale jméno jsem zapomněl) a začala mi ukazovat jak ta práce vypadá. Taky mi hned zvedla nálada, protože se zeptala: „Máš dost silný žaludek? Poslední holčina vydržela dva měsíce.“ No, co si po takovém úvodu může člověk myslet. Já si radši nemyslel nic. Prostě jsem se snažil dělat vše co po mě chtěla a byl jsem za vodou. Práci moc popisovat nebudu, prostě se jedná o uklízení luxusního bytového domu, takže vytírání, mytí oken, zrcadel, vynášení popelnic, vysávání a podobné jednoduché práce, na které je navíc vždy dost času. Takže nic těžkého, celkem mě to i bavilo (aby také ne za ty peníze) a čas utíkal celkem rychle. Do práce budu chodit šestkrát týdně, z toho pětkrát od 6:00 do 11 :00a jednou od 5:30 do 11:30. Dělá to 29 hodin práce. A plat je taky hodně pěkný. Na ten jsem se tedy zeptal až té holčiny, se kterou vlastně pracuji. Prý 21 dolarů za hodinu. Kdo by za takové peníze tak lehkou práci nedělal, že? Navíc ani nebude mít moc velký vliv na mou angličtinu, protože vždy jen dostanu instrukce a pak jsem sám se sebou. Češtiny minimum. Ještě se zítra musím zeptat, jak to má Patricie ošetřené s těmi 20 hodinami, které můžu legálně pracovat. Věřím, že to má ošetřené a že to nebude problém.

Do školy jsem přišel pochopitelně pozdě. Ale aspoň jsem přišel přesně na pauzu na oběd. Po ní jsem Jasonovi oznámil, že chci přejít na večerní kurz a on to se mnou šel vyřídit. Mé důvody naprosto chápal. Takže bude změna třídy. Jsem hrozně zvědavý, jaká má nová třída bude. Pak už jen pohodová dvouhodinovka a hezky domů a běhat. Úplně jsem zapomněl napsat, že mi v pondělí přišly konečně mé objednané nové botky Vibram Fivefingers Bikila. Sice opět jen z ebay.com, ale na funkčnosti to nic nemění. Více o nich v samostatném článku. Díky nim byl běh konečně po třech týdnech naprosto bez bolesti. I když bylo běhání v Minimusech zajímavé, přeci jenom jsou mi krapet užší a mám z nich bolesti malíčků. A ty dneska konečně nebyly.

Můj plánovaný nový režim: Po-Pá: práce, 5 nebo 4,5 hodiny volna – takže běh a nákupy s vařením, večer škola; So: volno a možná běh; Ne: práce a volno s možným během. Začíná se to obrace k lepšímu…

AUS 16. den – Snažím se zvyknout, ale moc to nejde

Dnešek je den, kdy skončil můj druhý týden ve škole zde v Sydney. Za těch 16 dní se toho vlastně ani moc nestalo, ale to se snad změní.

K mé první práci. Jak už jsem psal minule, šlo o práci mytí nádobí v kuchyni. Nic složitého a peníze celkem pěkné, i když ne nejvíc. Když jsem dorazil do restaurace, hned mi bylo jasné, že to asi nebude moc dobré. Nemyslím práci, ta byla lehká, myslím dobré pro mou angličtinu. Jelikož se jedná o českou hospodu, tak tam pracují pouze Češi a tudíž pouze čeština. Po dvou směnách jsem tam z toho důvodu skončil. Trochu mě to štve, ale kdybych chtěl pracovat s Čechy, mohl jsem zůstat v ČR.

Ve škole žádná změna, jen možná o něco lépe rozumím. Dost mě štve, že mám ve třídě 9 lidí z Thajska. Pořád mezi sebou kvákají tou svojí hatmatilkou a stále se diví, že mají špatnou angličtinu a není jim rozumět. Jak by taky mohli dobře mluvit, že? No, každopádně to s nimi není žádný med. Ještě, že tam je jeden klučina z Mongolska a jedna holka z Peru, s těmi to celkem jde.

Přiznám se, že se mi tady pořád nezačalo líbit. Dokonce jsem uvažoval, že bych jel domů. Ale pochopitelně z toho sešlo. Bylo mi totiž řečeno, že mi škola peníze nevrátí. Trochu dost mě to překvapilo, v ČR mi totiž bylo řečeno něco jiného. No, nic se nedá dělat. Holt si tady budu muset zvyknout…

Příští čtvrtek je ve škole den národních jídel, tak snad už budou konečně nějaké akčnější fotky. Asi udělám klasický český řízek, tedy pokud na něj seženu suroviny.

Dva týdny bez běhu

Dnes je to přesně dva týdny kdy jsem naposledy běžel. Jen připomenu, že poslední běh, kterému se tak dá říkat, byl 1/2M v Českých Budějovicích. Od té doby mi bolest v noze a má soudnost běhat nedovolily. Ale i když jsem neběhal, tak se pár důležitých událostí přihodilo.

Nejdříve proč to byly dva týdny prakticky bez pohybu. Rovnou se přiznám, že bolest levé nohy v oblasti holeně byla tak veliká, že jsem se bát únavové zlomeniny. Pokus o běh proběhl pět dní po půlmaratonu a nedopadl vůbec dobře. Bolest přímo šílená, sotva jsem těch 250 metrů doklopýtal zpátky domů. Přeběhání tentokrát nefungovalo a vůbec nepřichází v úvahu. Ze studijních důvodů a tím i časových jsem ani neměl čas zajít si v Brně na rentgen, vždycky jsou tam hrozné fronty. Tak rentgen a doktor počkal až domů na páteční dopoledne. Naštěstí se zlomenina nepotvrdila, takže jde jen o silný zánět. Dostal jsem injekci a speciální mast. V době kdy jsem se vydal k doktorovi, byla bolest sice častá, ale už na ústupu, takže to byla návštěva pouze pro jistotu, že nejde o nic vážného. Dnes už můžu konstatovat, že bolest zmizela. Běhat stále ale minimálně týden, radši dva, nepůjdu. Kolo a občasné plavání mi musí momentálně běh nahradit. Sice nevím co udělám se svým startovným na Zátopkův zlatý týden v Praze, protože se mi po takových komplikacích nechce zase tak moc zatížit svůj pohybový aparát, ale to se nějak samo vytříbí.

A důvod proč jsem neměl čas zajít si na rentgen byl opravdu studijní. V úterý 19. 6. jsem měl totiž bakalářské státnice a tudíž těch pár týdnů předtím probíhalo co nejintenzivnější studium. Rovnou řeknu, že státnice se mi podařilo úspěšně absolvovat. Bylo to ovšem hodně lehké, z našeho oboru to dali naprosto všem. A to nás bylo u státnic přes 30! Prostě k smíchu. Pokud chce někdo diplom prakticky zadarmo, jděte v Brně na Mendelu na obor dřevostavby. Ale jen na dřevostavby, na státnicích ostatních oborů vyhodili lidí hodně.

Dál toho už moc není. Snažím se sehnat dopředu bydlení v Sydney a k tomu snaha o naučení se co nejvíce angličtiny před odletem. Pokud někdo máte tip na bydlení v Sydney tak sem s ním! Jinak bude do odletu nějaká ta práce, dovolená s kamarády a co nejvíc ježdění na kole, aby alespoň nějaký ten pohyb byl.

Austrálie zařízená

Posledně jsem lehce popsal co plánuji, takže dnes novinky. Plány se změnily jen málo. Původně bylo v plánu město Darwin s velmi přítulnými krokodýly v jeho blízké přírodě, ale bohužel Darwin nebude. Nakonec jsem se nad tím pořádně zamyslel a radši se přihlásil na školu v Sydney, která je o dobrých 40 dolarů týdně levnější. Kancelář AustraliaOnline pár minut pěšky od školy možná také nebude vůbec na škodu.Budu navštěvovat školu CASS Training College. Tam budu nejdříve chodit 12 týdnů na kurz General English, po němž si užiji měsíc prázdnin a na stejné škole nastoupím na další 12 týdnů trvající kurz, ale tentokráte zakončený zkouškou IELTS. Po zkoušce další měsíc volna a pak mi na začátku dubna 2013 končí víza. Původně jsem sice chtěl rovnou po jazykovce nastoupit na odbornou školu, ale radši jsem to nakonec udělal takhle s tím, že je možnost si víza eventuélně v Austrálii bez problémů prodloužit.Vyplnění formůlářů na získání víz byla docela zábava. Jde o formulář 157A (24 stránek s 79 údaji k vyplnění) a 956A (pouze 7 stránek s 28 údajovými poli). I přes to, že jsem měl k dispozici předvyplněné vzory, mi to trvalo dobré dvě hodiny. První hodinu mi zabralo vyplňování formuláře na počítači přímo do oficiálního PDF, po skončení jsem soubor hezky uložil, zavřel a radši se na něj hned pro jistotu podíval znovu. A co se nestalo, soubor se neuložil. Takže trochu hodně velké naštvání následované vytištěním všech těch stránek na tiskárně a vyplněním hezky ručně. Dobrých deset stránek se mi ještě podařilo zkazit a tak došlo k jejich opětovnému dotisku. Prostě likvidace lesů, nic jiného. Venca se mi jenom smál, jeho žádost o víza na Nový Zéland jsou jednoduchý online formulář x-krát snažší. V jednom poli se muselo pár větami napsat proč zrovna Austrálie, k čemu mi to bude, důvod výběru školy a podobné hemzy. Těžce jsem to, s Vencovo menší pomocí, anglicky sesmolil, aji pyšný jsem byl, a co mi pak nebylo sděleno: „To jste mohl napsat česky. Oni to stejně řeší ve Vídni Slováci. V další verzi tohoto formůláře to tam asi budu muset dopsat, ať se s tím lidé zbytečně nepřekládají.“ Kocourkov hadr! Ale nijak se nezlobím, co bych pro Austrálii neudělal. Na vydání víza mají standardně 21 dní, ale u mě si dali nějak extra záležet… bylo doma druhý den po zaplacení. Ve čtvrtek strhlá platba z účtu a v pátek schváleno.

Letenky jsou zaplacené až do Sydney s třídenním mezipřistáním v Singapuru, škola pochopitelně také zaplacená, zdravotní pojištění jakbysmet a víza získána. Každodenní příprava také probíhá – angličtina minimálně hodinu denně. Celkem jí začínám ovládat, v nejhorších třídě určitě nebudu.

Čím víc se to blíží, tím se nervozita zvětšuje, ale věřím, že jí bez problémů překonám. Já opravdu odletím!