Vše o plánování mého odjezdu do předaleké Indie

V minulém příspěvku bylo popsané vše co předcházelo rozhodnutí odjet do Indie. Dnes popíši jakou anabázi jsem musel podstoupit před odjezdem a co vše by si měl cestovatel/turista zařídit.

Kde jsem vzal tolik času?

První co asi všechny napadne, když někdo někam na měsíc nebo delší dobu odjíždí je, že ten týpek určitě nepracuje, bydlí u rodičů a nechává se jimi i živit. Jelikož náklady na život nulové plus žádné povinnosti, začne se nudit a rozhodne se, že bude cestovat. Vždyť v zahraničí se nuda nekoná a je tam vše růžovější. Pojede třeba na měsíc pryč (viz má Indie), půl roku cestovat po Asii/Africe/dosaď své a nebo dokonce na cestu kolem světa. Jo, tyhle lidi povoláním dcera/syn se mají…

Na to všechno hezky zapomeneme. Nic z toho se u mě nekoná. Bydlení si platím, živím auto, živím „sebe“ (uvozovky schválně, protože prakticky žiji s přítelkyní), do kolbenky chodím a peníze od rodičů vidím maximálně na Vánoce (a to i přes to, že jim to rezolutně zakazuji).

Tak kde jsem vzal měsíc volna? Jsou čtyři možnosti, jak toho docílit, když je člověk zaměstnaný:

  • Varianta číslo jedna – čtyři týdny dovolené.
  • Varianta dvě – neplacené volno.
  • Třetí varianta – nadělání si hodně hodin dopředu a vybrání v dalším roce (člověk ovšem tu možnost s naděláváním hodin musí mít, nejde u všech prací).
  • Poslední čtvrtá varianta – dát výpověď.

Nejsem blázen, takže varianta jedna a čtyři nepřipadá v úvahu. Tedy o jedničce jsem uvažoval, ale neprošla u zaměstnavatele a navíc se mi nechtělo vyplýtvat dovolenou najednou. O druhé variantě jsem uvažoval, ale nakonec jí zamítl. Tu si raději nechám v záloze. Takže varianta tři. Jelikož jsem se rozhodl odcestovat už v září 2018, bylo na nadělání hodin dost času. Dohoda se zaměstnavatelem zněla 2 týdny dovolené a 2 týdny z nadělaných hodin. Upřímně, nejsem žádný workoholik, takže nadělání 80 hodin mi dalo celkem zabrat a trvalo mi v podstatě celý podzim. Jelikož mám rád trávení času po práci svými koníčky, vyplývá z toho, že každodenní vstávání bylo brzké a pochopitelně krušné. Často jsem vstával i v půl páté, abych si užil odpolední čas po práci a měl k tomu nadělané hodiny. Ale nakonec se zadařilo a ještě mi zůstalo pár hodin k dobru, kdybych náhodou na něco potřeboval. Já spokojený, zaměstnavatel spokojený, lepší to už být nemůže.

Co nemoci?

Další co okamžitě napadlo mé kamarády i rodinu – očkování. Ano, strašák smrtelných nemocí číhajících v zahraničí hned u výstupu z letadla. Okamžitě na mě mají všechny skočit a totálně mě odrovnat. A vlastně člověk nemusí čekat na vystoupení z letadla, už v něm přeci může chytnout smrtelnou chřipku! Ještě, že nejezdím autobusem…

Okamžitě se začalo mluvit o žloutenkách, břišním tyfu, malárii, vzteklině, chřipce a bůh ví co ještě padlo. Popravdě, při mé cestě do Austrálie na půl roku s mezizastávkami v Asii jsem nic podobného vůbec neřešil. Ale jelikož jsem trochu rozumnější (chápejme, dost na mě tlačí i doma), tak jsem si informace zjistil. I z důvodu, že cestovat chci v budoucnu krapet víc a tak by se zapláclo víc much jednou ranou. Nakonec došlo na Hepatitidu A+B, Břišní tyfus a obnovení tetanovky. A s B na pohodu, břišní tyfus také bez reakce, jen na tetanovku trochu reakce. Nateklá ruka několik dní a k tomu jeden den zvýšená teplota. Když už jsem do sebe něco nechal vpravit, tak už pořádně. Tetanovka byla v kombinaci s černým kašlem a ještě dvěma nemocemi. Reakce pak trochu byla, jak už jsem řekl, ale nic hrozného. Každopádně mám na x let vystaráno.

Problematika malárie. Řešil jsem jí jak s lékaři, tak s lidmi, kteří v Rishikeshi byli, s googlem a i přímo se školou. Lékaři – antimalarika s sebou a brát je. Předepsáno. Kamarádi co již byli – jako nějací komáři tam létali, ale netrápilo je to vůbec a neřešili. Google – do severní části Indie nemá smysl a navíc antimalarická profylaxe zbytečně zatěžuje organismus. Odpověď školy – s malarií ještě problém nebyl, moskytiéry na pokojích máme a repelenty poskytujeme (něco podobného jsem od nich očekával – hlavně DON´T PANIC!). Mé zjištění po nákupu léků na recept v lékárně. Lékaři v ČR nepředepisují antimalarika, ale antibiotika, která mají stejnou funkční látku jako antimalarika. Prý to vyjde o hodně levněji. Upřímně, měsíc a něco antibiotika brát nebudu, nemám zájem zjišťovat co by tomu řeklo mé tělo. Takže antibiotika pojedou se mnou v kufru a snad i neotevřená zpátky. Budu je mít jen pro jistotu. Pokud budou nějaké horečky, u místního lékaře test na malárii a když bude pozitivní, tak léčba. Údajně nejlepší postup v oblastech, kde se nevyskytuje těžká forma malárie jako v Africe. Tam bych si antimalarika nebrat netroufl.

Jsi pojištěný?

Co se dále hodně řešilo a každý k tomu měl co říci bylo a je cestovní pojištění.Všichni mě tlačili do komerčního pojištění na denní bázi. Protože jiné typy pojištění mě prostě plně nepojistí a ještě toho budu litovat. Já se o komerční pojistky ze začátku zajímal také, protože pojištění storna cesty. Ale jakmile jsem zjistil, že podmínky storna jsou dost o ničem a ještě musí být placené v den koupě letenek (obojí bylo dávno zařízené), tak z něj rychle sešlo. Ono platit cca 600 a víc za měsíční pojištění mi přišlo krapet moc. Se stornem cesty hodně přes 1 000 Kč.

Nakonec jsem si zjistil jak se momentálně mají pojištění k platebním kartám a zjistil jsem, že FIO banka je na tom velmi dobře. Jejich nejvyšší varianta pojištění za 75 Kč měsíčně je pro tento typ cesty více než dostatečný. A tento názor mám i po detailním prostudování jejich podmínek. Kdo nevěří, jen se podívejte na stránky banky. Pro cestování podle mě dostatečné pojištění. A nejedná se reklamu. Pojištění ke kartám je prostě dávno jinde, než si většina lidí myslí.

Už máš letenky?

Další bod na seznamu – letenky. K nim jen to, že pokud si najdete letenky za dobru cenu na svém počítači a vyhovují, tak je rovnou kupte. Ono je velmi pravděpodobné, že za půl hodiny už ze stejné IP adresy nebudou k dohledání. Což se mi také stalo. Dopoledne nalezen krásný spoj Praha – Nové Dillí (jiná odletová města na dostřel – Vídeň, Berlín, Bratislava… – lepší ceny nenabízela), ale řekl jsem si, že ještě pohledám dál a případně se k němu vrátím. Když jsem chtěl asi po hodině letenky koupit, už mi nabízeli jen o hodně horší časy za stejnou cenu a nebo stejný čas o hodně dráž. Po zbytek dne beze změny. A kontroloval jsem to opravdu často.

Večer na jiném počítači jsem zkusil najít znovu a najednou spoj byl a i s původní cenou. Okamžitě jsem bookoval. Do Indie letím z Prahy přes Amsterdam s KLM aerolinkami a v Novém Dillí přesedám na vnitrostátní let aerolinek IndiGo. Má to jen jednu nevýhodu, mezinárodní let má omezení 23 Kg na velké zavazadlo,vnitrostátní pouze 15 Kg. Musím s tím při zpáteční cestě počítat…

Vlastně ještě jedna věc bude asi sranda, přesunout se v Novém Dillí z terminálu 3 na Terminál 1. Terminál 3 je určený pro mezinárodní lety a Terminál 1 pro vnitrostátní. Teoreticky cesta mezi nimi zabere jen 20 minut shuttle busem, ale i tak jsem na ten přesun velmi zvědavý.

A to tam můžeš jen tak odjet?

Co jsem si myslel, že bude story sama o sobě, jsou víza. Naštěstí jsou už i Indové v 21. století a nemusí se pro ně jezdit osobně na ambasádu do Prahy. Vše jde vyřešit hezky z pohodlí domova s pomocí internetu. Na oficiální stránce https://indianvisaonline.gov.in/evisa/tvoa.html se jen vyplňuje interaktivní formulář. Doporučuji mít připravený scan pasu (platnost musí být víc jak půl roku po návratovém datu z Indie), dalšího dokladu (OP nebo ŘP) a k tomu “dokladové” foto (já si jen vyfotil před bílou stěnou selfie a trochu ho ořízl). Je dobré si i připravit kontakt s adresou na někoho v Indii, ke komu se jede. (To platí pro vízum spojené s jógovým kurzem – je přímo v nabídce, jak to mají na čistě turistickém netuším.) Samotné vyplnění trvá tři čtvrtě hodinky (chyba prakticky nemožná), zaplatí se a pak se už jenom čeká. Schválení víz trvalo v mém případě 2 dny. I když jsem věděl, že musím projít, stejně jsem byl lehce nervózní. Kdo byl v Pákistánu, mohl by mít možná problém. Jakmile se mi v aplikaci na webu objevilo slovíčko Granted, byl jsem klidný.

U víz si dát opravdu pozor jestli je člověk na oficiální stránce. Údajně existují falešné kopie a cestovatel jen přijde o peníze u podvodníků.

A není to drahé?

A kolik to nakonec celé stojí? Nikde v článcích o absolvování kurzu v Indii se člověk přesná čísla kolik podobný „výlet“ stojí nedočte a všem je jasné, že o nejlevnější zábavu se nejedná. A ano, opravdu ne. Tahle sranda prostě něco stojí a já přesně řeknu kolik (tedy alespoň náklady známé před odletem), protože podobná data mám prostě rád.

Soupis hlavních nákladů (cestovatelské drobnosti kolem moc nepočítám):

  • Kurz – 18 984 Kč (60 000 INR)
  • Víza – 1 927 Kč (82,35 USD)
  • Letenky
    • KLM – 11 455 Kč
    • IndiGo – 1 241 Kč (53 USD)
  • Očkování (cena i s aplikací)
    • Tetanovka speciální – 850 Kč
    • Hepatitida A+B (2 dávky) – 3 500 Kč
    • Břišní tyfus – 760 Kč
  • Léky na malárii – cca 450 Kč
  • Dovybavení lékárničky – cca 450 Kč
  • Dodatečné platby v Indii (taxík na/z letiště a den noclehu navíc) – 1 500 Kč

Suma sumárum = 41 117 Kč

Takže, koho napadne letět studovat jógu do Indie a bude se nad tou myšlenkou přímo rozplývat, měl by si ten nápad rychle vytlouct z hlavy, pořádně jí zchladit, zjistit si nejdřív tvrdá fakta a až s  pořádným odstupem se rozhodnout znovu. Nejedná se zrovna o levnou záležitost, i když na měsíční dovolenou pořád levné. Musím ovšem poukázat, že můj kurz nepatří vůbec mezi ty nejdražší (na druhou stranu ani nejlevnější). Průměrná cena kurzu se pohybuje okolo 1000 Eur, tedy cca 25 000 Kč. Se standardní cenou by byly náklady o kousek jinde. Zas když vezmu, že výlet na běžecké závody v zahraničí trvající pár dní vychází nákladově třeba na 8 – 10 000 Kč (doprava, ubytování, startovné, jídlo atd.), tak se vlastně jedná o levnou záležitost. Každopádně, každý musí posoudit sám. Jeden kamarád mi řekl „Takové peníze?! Jsi blázen! Bych za to nikdy nedal!“ a jiný zas „Kámo, taky bych chtěl někdy tak levnou dovolenou…“

Poznámka bokem a rada pro lidi, kteří nemají zájem o kulturní šok a dlouhé cestování. Když člověk vezme celkové náklady, klidně by mohl podobný kurz absolvovat v Evropě a vyšel by ho prakticky na stejné peníze. Příkladem jsou kurzy Sivananda Yoga, která pořádá učitelské tréninky excelentní kvality všude možně po Evropě a i jinde po světě. A možností kurzů je pochopitelně více než jenom Sivananda Yoga.

Jóga je v Indii úplně stejný byznys jako všude jinde a možná se tam budou snažit člověka ještě více obrat než třeba v Evropě. Prý na lidi ze západu koukají jako na živé bankomaty. Já beru tento výlet hlavně jako dlouhou dovolenou s přidanou hodnotou výcviku jógy a poznáním nové kultury.

Člověk ještě nevyjel a už to celkem dost stálo. Hlavně jsem díky kamarádům připraven na tvrdou realitu: “Extra money for everything…”

Spoustu informací o Indii jsem čerpal (a vy můžete také) ze stránek www.nacaj.cz a stránek www.tybrdo.cz. Skvělé stránky, které jsou informacemi o Indii přímo nabité a jsou často aktualizované. Určitě doporučuji navštívit. Mně tamní rady velmi pomohly.

Únor 2019 = Indie!

„Vážně? Indie? Co tě to zase popadlo? Ty tvé úlety už neznají konce…“ Spousta podobných vět hlavně z úst mé rodiny mi byla řečena. Jenže nikdo z nich skutečně netušil jak jsem to s Indií měl v minulosti a že mi jen trvalo o hodně déle zrealizovat něco, nad čím jsem už roky přemýšlel.

Bylo nebylo…

Indie možná mé rodině a některým přátelům připadá prvoplánově, ale vůbec není. Pro první zmínky o Indii a mém zájmu o ní musíme zabloudit do již značné historie. Psal se červen 2011 a já šel v Brně se spolubydlící na narozeniny její tehdejší nejlepší kamarádky… A co bych se opakoval, koho zajímá, může si počíst zde: http://kaen.cz/2011/06/02/indie/. Kdo si nepřečetl, tak v krátkosti: prostě jsem si s jednou holčinou domlouval celoletní cestování po Indii. Bohužel se z různých důvodů nevydařilo, jako skoro všechny jiné akce a plány v té době. Mladická naivita a nerozvážnost. Realita mě vždy velmi rychle semlela a z plánů nakonec skoro vždy sešlo. Tož teď už víte, že první pomyšlení na Indii mi sice bylo vštěpené někým jiným, ale v mé hlavě se neuvěřitelně uhnízdilo.

Z Indie sice napoprvé sešlo, ale tak nějak se mi pořád myšlenka na ní držela někde na pozadí v hlavě . Když se plánovala má cesta do Austrálie a mé smělé plány na roky po ní, opět jsem si na Indii vzpomněl. Plán byl, že po skončení v Austrálii povede má cesta přes Indii, kde bych strávil nějaký čas v místních ašrámech meditacemi a přemýšlením o životě. Prostě trocha té spirituality. Tehdy jsem totiž velmi koketoval s buddhismem a podobnými filosofickými směry, takže mě podobný pobyt v ašrámu velmi přitahoval. Bohužel Austrálie měla nakonec úplně jiný průběh než jsem očekával a na Indii opět nedošlo…

Pak bylo na několik let ticho po pěšině. Plně jsem se věnoval běhu, sem tam duševnímu rozvoji a hlavně snaze přežít denní život v ČR. Kupodivu, když mě po letech běhání náhle zradilo tělo, opět jsem se vrátil k východním naukám a nakonec po tom dlouhém hledání skončil spokojeně u jógy. K mému překvapení mě totiž od čistě fyzického cvičení postupně přivedla i k spirituální stránce věci.

Foto získáno: ww.thrillophilia.com

Ideální místo pro první návštěvu Indie?

Tím jsme přeskočili do současnosti, kdy se můj dávný plán/sen dal konečně do pohybu a realizuje se. Už je to tak, celý únor 2019 strávím v indii na intenzivním jógovém kurzu jehož výsledek je certifikát RYT200, který je uznávaný po celém světě. Kdo se alespoň malinko zajímá o jógu, tak o Indii slyšel a k tomu i určitě o Rishikeshi. Město na úpatí Himalájí nacházející se prakticky hned vedle Nepálu. Údajně se jedná o světové centrum jógy. Tak se o něm alespoň mluví. Ono těch center je pochopitelně více, namátkou – Kerala, Goa, Mysore. Rishikesh je nejznámější díky Beatles, kteří ho neuvěřitelně v 60. letech minulého století proslavili a po nich se tam každoročně hrnuly přímo davy Američanů. Proto se mu říká světové centrum jógy.

Rishikesh jsem zvolil schválně, pro člověka začínajícího s Indií (ve skrytu duše doufám, že se nebude jednat o poslední návštěvu) a chtěním studovat jógu se prý jedná o nejlepší místo na seznámení s Indií. Na intenzivní studium jógy se těším, ale doufám, že toho tedy stihnu více než jenom cvičení, meditace, očisty, ajurvédu, anatomii, mantry a podobně. Snad bude i dostatek času na poznávání okolí a doufám i v pár krátkých výletů trošičku dále.

Výběr jógové školy

Školu jsem si zvolil sám skrz stránky www.bookyogaretreats.com. Na tyto stránky jsem narazil asi předloni a od doby co je znám jsem na nich čas od času brouzdal. Vždy si zadal různé parametry pobytu a jen koukal na fotky a snil. A najednou už se nejednalo jenom o snění, najednou jsem minulý podzim vážně vybíral školu. Původně jsem cílil na jihoindické město Mysore, protože se mi hodně líbí Ashtanga yoga, ale nakonec padlo rozhodnutí, že prvotní výběr nebude omezující a nakonec jsem zahrnul prakticky celou Indii. Jen městu Goa a jeho okolí jsem se nějak instinktivně vyhýbal. Ani nevím proč, ale prostě se mi tam nechtělo a stále ani nechce (údajně až moc pozápadštělé). Možná v budoucnu navštívím, ale asi jen pokud pojedu s přítelkyní. Aby měla také vyžití, zatímco já se budu poflakovat po lekcích. Abych se vrátil k výběru školy. Každopádně jsem na školu nakonec narazil díky Facebooku, který mi do feedu díky cookies a mému velmi častémů brozdání po bookyogaretreats.com neustále házel reklamy na nějaké školy jógy v Indii. Dlouho jsem návrhy Facebooku ignoroval, ale nakonec mě jedna škola ani nevím proč zaujala. Prohlédl jsem si její informace na bookyogaretreats.com, pak její stránky – www.yogaadi.com, napsal jim pár e-mailů a nakonec se přihlásil a poslal peníze (koho by zajímalo, cena byla 60 000 rupií za vše a měla by být prakticky konečná). Nakonec budu mít kombinaci hatha a ashtanga jógy ve škole, jak už bylo zmíněno, www.yogaadi.com (její profil na stránkách Yoga Alliance). Polovina lekcí jednoho a polovina druhého. Taková je alespoň teorie, uvidíme v praxi.

Přihlášení a poslání peněz byl to ode mě trochu výstřel do tmy. Ale což, jsem už od založení malinko hráč. Protože škola měla velmi málo fotek, málo referencí a prostě vypadala stroze, skoro až neuvěřitelně. Co mě přesvědčilo byla ale jejich komunikace a hlavně jistota, že mám koupeno přes stránky bookyogaretreats.com, takže kdyby byl nějaký veliký problém, peníze by se mi vrátily. Co se mi líbilo oproti jiným školám byly seznamy bodů, které jsou v ceně a které nejsou v ceně kurzu. Jako jediná škola na kterou jsem tehdy narazil, a že jsem si prohlédl něco kurzů, měla informaci, že poplatky za Yoga Alliance certifikaci nejsou v ceně. Tedy, certifikát o absolvování programu pro registraci člověk dostane, ale registrovat se už musí sám a za své peníze. Všechny ostatní školy píší, že dávají certifikaci, ale ani jedna se už nezmiňuje, že poplatky u Yoga Alliance si musí zaplatit každý student za své (jedná se o desítky dolarů ročně plus vstupní poplatek za registraci také ve výši několika desítek dolarů). A tahle otevřenost se mi u této školy velmi zalíbila.

Už za pár dní odjezd!

Od mého přihlášení uteklo několik měsíců a už se nebojím, že má škola neexistuje a nebo že jde o podvod. Škola neustále komunikuje, dodala na své stránky i na stránky přes které jsem se registroval spoustu doplňujících informací, fotek a navíc začaly přibývat i reference od lidí. K mému překvapení všechny pozitivní, na to, že se jedná o školu založenou v říjnu 2017 a je tedy velmi mladá a měla by být přeci nezkušená. Nebudu lhát, jsem velmi zvědavý na kvalitu. Na druhou stranu nějak vůbec nemám strach, že by škola nebyla kvalitní, nějak věřím, že jsem vybral správně a učitelé budou velmi kvalitní. Určitě se nemůže jednat o horší zkušenost, než jsem měl v ČR s rekvalifikačním kurzem. Tady si alespoň měsíc odpočinu od práce a když už nic, tak pocestuji.

Toť ve zkratce vše k tomu, jak se u mě podrobněji Indie v průběhu let vyvíjela. Příště napíši něco blíže k letenkám, očkování, věcem s sebou a prostě všemu kolem plánování.

Poznámka na konec, v článku odkazy s affiliate programem od Bookyogaretreats. Pokud byste přes ně rezervovali pobyt, budu více než rád. 😉

AUS – Konec v práci, ve škole a užívání si volna

Jedná se sice o události, které se udály před delší dobou a jak se říká „vzala je voda“, ale k jejich napsání se mi podařilo dostat až teď. Naštěstí si vše živě pamatuji, takže blog nebude o nic ochuzen.

Ukončení práce pro mě byla jedna velká neznámá. V Austrálii totiž existují tři typy legálních pracovních poměrů – Casual, Part-time a Full-time. Part a Full zaměstnanci mají veškeré výhody dané australskými zákony, např. proplacenou dovolenou, často i svátky a zaměstnavatel je nemůže jen tak z práce vyhodit. Je u nich normální výpovědní doba (týden až čtyři) a při její porušení jsou dané sankce. Vše je prostě jisté. Bohužel pro mě a většinu cizinců se studentskými vízy je získání Part-time nebo Full-time zaměstnání prakticky nemožné. Většina zahraničních studentů v Sydney tedy pracuje na Casual pracovní poměr (pokud tedy nepracují na černo). Jeho jedinou výhodou bývá, že hodinová mzda bývá o málo vyšší než u dříve zmíněných. Nic více se k tomuto problému člověk nedozví, ani po několikahodinovém hledání informací na internetu. Zaměstnavatel má jednoduše volnost. Takže neproplacené dovolené, neproplacená nemoc, možnost vyhození z hodiny na hodinu, nejistota počtu hodin na týden atd. Což byl tedy i můj případ okořeněný o naprosto neodhadnutelnou a výbušnou šéfovou.

Nejhorší bylo, že ani Katka nevěděla. A ta už několik výměn kolegů/yň zažila. Jen mi řekla, že Patricia se vždy zachovala jinak. Jelikož mě šéfová neměla moc ráda, očekávál jsem, že mě vyhodí ze dne na den a tak jsem na nějaké předčasné oznámení o ukončení práce rezignoval. Plán byl jednoduchý – skončit v neděli 20. ledna a vše říci poslední pátek 18. ledna. Datum se blížilo a já byl stále víc a víc nervozní. Pořád se ve mě pralo jestli mám říci o mém ukončení týden dopředu a nebo to nechat až na ten poslední pátek před víkendem. Nervy to byly značné, dost se to podle mě podepsalo i na bolestech mé nohy. Nakonec se mi podařilo mé vnitřní já uklidnit kompromisem, čtvrtek mi přišel jako nejlepší řešení. Na internetu se mi totiž někde podařilo vyčíst, že nic dopředu hlásit nemusím a prostě skončím, což mi potvrdila i Jeanette ve škole. A ta jako Australanka o tom snad něco musí vědět ne? Nastal den D, já byl hezky v práci o pár minut dřív, abych měl čas si s Patricií promluvit, a ona nikde. Sprostě se zpozdila, normálně přišla o čtvrt hodiny později. Celou tu dobu jsem se flákal u hlavního vchodu, lehce šílel nedočkavostí a dělal jsem, že něco dělám, aby mi neutekla. Konečně se objevila a hned jsem na ní vyrukoval s ukončením. Ona na mě koukla a řekla jen, že jsem jí to měl ohlásit dva týdny dopředu, prý to bylo v papírech, které jsem podepisoval před zahájením práce. Na to jsem odvětil, že jsem to nevěděl, protože mi ty papíry nedala domů. Což jí trochu vzalo vítr z plachet. Pak měla ještě nějaké kecy a otázky, ale překvapivě nebyla naštvaná. Nakonec mi řekla, že je šťastná, že končím a laskavě mi dovolila skončit. Spokojen s výsledkem a lehčí o obrovský kámen, který mě značně drtil poslední dny, jsem se dal do další práce. A co se nestalo, přesně scénář, který jsem předpovídal. Za deset minut se Patricia vrátila a řekla mi, že můžu skončit ještě ten den. Což bylo vlastně slušně a stručně řečeno abych se tam už neukazoval. Moc mě to nebolelo, vlastně vůbec, protože jsem to od ní čekal hned. Ten den se mi v práci líbil nejvíce, vše šlo od ruky, nálada byla skvělá, šéfovou se mi podařilo více nepotkat a jako bonus jsem si domů odnášel hromadu ovoce, která mi vydržela následující týden.

Po skončení v práci mi ještě zbýval celý týden ve škole. Končil jsem v ní přesně týden po práci, tedy následující čtvrtek. Pro mě asi nejhorší týden ve škole. Vůbec pro nic nebyla chuť. Jediné co se mi líbilo, byly rozhovory o všem možném, jinak mi všechny činnosti lezly tak říkajíc krkem. Byl jsem rád, že končím, protože Amber nám řekla, že bude týden po mě končit a já bych asi novou učitelku snášel špatně. Jedna tam byla půl hodiny na zkušební hodině a přišla mi úplně nemožná. Takže načasování dobré. Nakonec se vše tak nějak dovleklo ke svému konci a poslední den mi byl předán certifikát o absolvovaném kurzu. Hned po jeho prohlédnutí jsem ho vrátil s žádostí o vydání nového. Skvělá komunikace lidí vě škole totiž zapříčinila, že mi na certifikát napsali špatná data kurzů (ta původní ještě z Čech) a o několik týdnů mě okradli. Měnil jsem totiž datum zahájení druhé poloviny kurzu (rušil jsem měsíc prázdnin) a jako by vůbec nikoho nezajímalo, že jsem vyplňoval dva formuláře a mluvil o tom se třemi lidmi. Přijde konec kurzu a data špatně… No, prostě komunikace na úrovni. Kdyby od sebe měli kanceláře třeba přes celou budovu, tak to pochopím, ale oni od sebe sedí pár metrů! O tom, že na recepci v době večerní školy sedí naprosto tupý člověk bych se snad ani nezmiňoval. Snažil jsem se mu vysvětlit asi 10 minut, druhých 5 za pomoci Jeanette, co mě trápí a on pořád nemohl pochopit kde je problém. Naštěstí přišla holčina, která má recepci dopoledne a vše pochopila po jedné větě. Chápu, že Asijci jsou levná pracovní síla, ale proč jazyková škola zaměstnává někoho kdo moc dobře nemluví anglicky a neumí řešit primitivní problémy jako recepčního? A to jsem zdaleka nebyl jediný kdo s tím klukem měl problém… Naštěstí už to není moje starost. Prostě si budu muset před odletem udělat ještě jednu procházku do školy pro nový certifikát. Času bude dost.

Jinak skoro celý týden po skončení práce trvalo, než si mé tělo zase zvyklo na normální režim. Jak to bylo příjemné mít zase po dlouhé době normální víkend a ve všední dny dopoledne volno, které jsem věnoval převážně sportu. Po zbavení stresu z práce mě i dost přestala bolet noha, jako by se zázračně začala uzdravovat. „Ve zdravém těle, zdravý duch!“ platí i naopak. Jedno dopoledne jsem si vyběhl se školním kamarádem Xaviérem (maratonec a ultra běžec ze Španělska – jsem pozvaný na podzimní závod). Dali jsme něco přes deset kilometrů konverzačním tempem a prostě si to užili. Xavi měl s sebou GoPro kamerku, snad z něj vytáhnu záběry.

O mém putování po Austrálii, které začalo 25. ledna napíšu příště. Zážitků bylo hodně, takže se s největší pravděpodobností bude jednat o více článků.