Pravda v seriálu a krátké zamyšlení nad FB

Poslední dobou věnuji téměř všechen volný čas sledování seriálu Dva a půl chlapa. Podle mě best seriál, ale proč o tom píšu.

V jednom díle Charlie říkal, že nechodí se starými ženami kvůli tomu, že mají moc velké uši. Hlavně tam od něj zaznělo, že uši nikdy nepřestanou růst. Zasmál jsem se tomu a za chvilku už to bylo z hlavy venku. Jenže přibližně po hodince se mi to vybavilo a nedalo mi to. Tentokrát pomohl strýček Google a nestačil jsem se divit. Ona to je pravda. Uši rostou celý život. A aby to nebylo ještě horší, tak se to týká i nosu. Úžasné vyhlídky do budoucna, budu vypadat jak to slůně Jumbo. Jako by nestačilo už teď, že mám nos, pod který schovám několik lidí, a uši, o těch ani nemluvit. Alespoň se má člověk na co těšit. Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř.

Aby toho nebylo málo, všichni okolo se do mě neustále navážejí, že nemám FB. Prostě jsem si ho zrušil, nemám ho a nebudu mít. Je to věc, která jenom zbytečně připravuje člověka o čas. Má víc záporů než těch kladných věcí. Vážně vás všechny nechápu, lidi, kdybyste se na něj vykašlali, bylo by hned všechno lepší. Díky tomu, že ho nemám, alespoň chodím o hodně víc mezi lidi. Sice nemám ponětí o všech akcích, ale na ty nejdůležitější jsem vždy pozvaný. Lidský kontakt a komunikace z očí do očí, to je to oč tu běží. To vám všem ten “úžasný” Facebook kazí, jen si to uvědomit…

Zase jsem se pustil do psaní svého braku. Pátá kapitola je rozpracovaná už moc dlouho. Snad bude brzy hotová. Chuť do psaní by byla, jen ta lenost. Ještě, že je ošklivý počasí, alespoň mě nic netáhne ven. Jedna věc by se našla, ale to radši nebudu rozebírat. 😀

Infarktová situace, až jsem se zpotil

Včera jsem dostal málem infarkt. Hezky si píšu ve svých oblíbených openofficích ten svůj sci-fi brak (vím, že to není nic moc, ale mě to baví a jsem spokojený) a najednou mi začne blbnout psací kurzor (nevím jak to jinak pojmenovat). Zpozorním a pro jistotu soubor uložím. Abych měl jistotu, znovu otevřu. Dobrý, kurzor neblbne a dělá co má. To trvá bohužel jen do napsání několika dalších slov. Potom kurzor opět skáče všude možně, jen ne tam kde ho chci tou myší přiklepnout, ani šipky na klávesnici nepomáhají. Začínám být zoufalý a i pře můj vynikající zdravotní stav mi srdce buší přímo infarktově. Nic nezlepší ani to, když vyroluji o pár stránek výš a tam většina textu chybí a zbytek je zcela rozhašený. Byl jsem zoufalý, ale naštěstí se mi podařilo panické chování udržet na uzdě. Věděl jsem, že dokument je uložený ještě ve stavu, kdy byl v pořádku. Několik dalších otevření mi všechnu předchozí naději úplně zlikvidovalo. Při každém to vypadalo jako v písmenkové polévce.

Naštěstí mě napadlo soubor zkusit otevřít přes WordPad. V tom se mi sice nezobrazili poznámky, které jsem měl všude po okrajích vepsané pomocí krásné funkce openů, ale čistý text naštěstí nechyběl. Klid se vrátil, přes správce úloh ukončuji natvrdo openy a přemýšlím co dál. O těch několik stránek textu jsem nepřišel, ale asi bych nedokázal začít znovu. Ten večer se už nálada na psaní nedostavila. Pomocí Windows Live Writeru posílám text na můj blog u google, který slouží jen k tomuto účelu, pak si nechávám texty i jako koncepty v Live Writeru a k tomu mám samotný textový soubor na disku. Poslední co udělám, je záloha sem na bloguje. Snad to stačí.

Teď už vůbec nevím čemu může člověk věřit, když ani tolik vychvalované, do teď bezproblémové, openoffice začínají blbnout. Vím, že nejsou úplně dokonalé, ale pro mě byly a doufám, že i nadále zůstanou. Snad to bylo jen chvilkové selhání, protože jinak nevím co budu dělat…

Otázka: Stalo se Vám při práci s openoffice někdy něco podobného?