AUS 41. den – O práci, škole a jaké jsou šachy v Hyde Parku

Práce

V práci se mi tenhle týden povedla parádní bota. Ve čtvrtek ráno jsem se probral a koukám, že je venku nějak více světlo než normálně. A sotva se mi začal zapínat mozek, tak mi přišla sms od Katky: „No dobré ráno, kde seš?“ Můj milý dotykový mobil, nějak se mi podařilo jeden ze tří budíků vymáčknout a zrovna to byl ten čtvrteční. Pozitivní je, že jsem se zařídil aby se to neopakovalo. Hodně nepříjemný začátek dne. A začaly fofry. Obléknutý jsem byl během půl minuty a zrovna když jsem vycházel z domu tak telefon, řekl jsem, že budu v práci za 15 minut a zavěsil. Jelikož do práce běžně běhám, ani čtvrtek nebyl výjimkou. To bylo poprvé, kdy mi cesta do práce trvala necelých 15 minut, takhle po ránu mi takové tempo moc nesvědčí, ale co jsem mohl dělat. Nakonec jen 35 minut zpoždění. Zůstal jsem v práci o půl hodinky déle. No, neměl by z toho být problém.

Zde pracuji

Má práce má kromě ovoce a chleba zadarmo ještě jiné výhody. Tento týden jsem si domů přitahal trochu vybavení do kuchyně. Nejdřív ocelové sítko na promývání zeleniny s celou jinou škálou využití a další dny to byl toaster a rýžovar. Obojí prakticky nové, stačilo jen vydrhnout. Rýžovar vaří parádně a toaster taktéž bezproblémový.

Jako nové

Škola

Ve škole máme novou učitelku, už jsem se možná zmiňoval posledně. Každopádně se mi na ní podařilo celkem zvyknout a zase tak hrozná není. Bereme s ní o hodně víc gramatiky, což je dobré. Ale zase méně mluvíme, ta špatná stránka věci. Týden ve škole celkem ušel, pořád nějaké vyplňování papírů. Většinou se jedná o gramatiku. Vše s přehledem dávám. V pátek jsme dostali okopírované stránky z nějaké učebnice a když jsem to dodělal a měl asi jen tři chyby, tak mi „Jannet“ (nevím jak se její jméno píše) řekla, že je to obtížnost ze školy jejího syna – 7 až 8 třída střední školy, tedy pro děti 13 až 14 let. A, že mé výsledky jsou naprosto v pohodě, hodně dětí v australských školách je prý horších než já. Tož pohoda.

Šachy

Posledně jsem slíbil, takže jedna fotečka, jak to může vypadat. Bohužel jsem několik dní neměl čas na šachy do parku zajít. Ale ve středu jsem tam byl a hrál s několika lidmi. Sice jsem 4 hry ze 4 prohrál, ale byla to zábava. Ještě pár dní a zase se rozehraji… Hru na fotce jsem vyhrál, není ze středy. Lidi v parku hrají hrozně útočně a dělají odvážné tahy, když se člověk soustředí, není problém vyhrát. Jenže někdy se holt nechám strhnout a pak dopadám, jak dopadám.

Hyde park – šachový koutek

V dalším příspěvku bude popis mé účasti na Sydney Marathon 2012. Bylo to velmi zajímavé…

AUS – 2. a 3. den

Druhý den začal tak nějak všelijak. Asi se na mně podepsala únava z letu a já vstal až v deset dopoledne. Nějak extrémně mi to nevadilo, protože vím, že si to spaní musím užívat dokud to jde. Od pondělí budu zase muset každý týden od pondělí do čtvrtka vstávat na osmou do školy, nebo půl devátou, teď nevím. Každopádně po rychlé snídani ze sušenek a jablka opět směr město.

Dnes v plánu založení bankovního účtu a pak obíhání bytů. Banku jsem navštívil už včera, ale bohužel nebyla v bance přítomná mnou požadovaná úřednice, jediná Češka pracující v Sydney jako bankovní úřednice. Dnes se poštěstilo, hned po vstupu do banky jsem si říkal, že jedna pracovnice za okýnkem má české rysy, a já se opravdu trefil. Ani nevím jak jsem to poznal. Založení studentského účtu bylo pak už otázkou příjemné půlhodiny, po kterou jsem si prakticky celou povídal s Hanou a čas od času podal požadované dokumenty jejímu kolegovi. Hana už je v Sydney 8 let, a to původně také přijela jen na několik měsíců…

Pak jsem měl ještě fůru času před prohlídkou prvního bytu, takže jsem se rozhodl si má potencionální budoucí bydliště předem prohlédnout. První se nachází na ulici Hay Street číslo 92. Už na první pohled se mi okolí nelíbilo, rušná ulice v čínské čtvrti (ti Číňané by nevadili) a navíc i ošklivý bytový dům. Druhý dům byl také bytový, na rušné křižovatce, teď nevím kde, a sice moderně vypadající, ale okolí opět dost rušné. A třetí nabídka byl rodinný domek kousek od rybího trhu v docela klidné ulici. Hned se mi zalíbil, ale plané naděje jsem si nedělal, protože prohlídka byla naplánovaná až na 8:00pm.

U prvního bytu se potvrdil jeho zevnějšek. Za $120 týdně spát v pokoji na palandě se třemi dalšími lidmi a bez pořádného stolu se mi opravdu nechtělo. Plus k tomu ty pokoje pro čtyři tam byli asi 3 a s tolika lidmi sdílet kuchyni a koupelnu by bylo peklo. Takže jsem odmítl. Druhý dům sice vypadal moderně, ale v inzerátu stálo, že postel je v hlavní místnosti, takže jsem díky tomu, okolí a také ceně $125/týden napsal předem, že se nedostavím. Jako důvod jsem si ovšem vymyslel něco jiného.

Prostě jsem vše vsadil na poslední kartu. Na ten pěkně vypadající rodinný domek na Harris Street v Pyrmontu. V 8:00pm jsem zaťukal na domovní dveře, otevřel mi nějaký mladý asiat a vůbec netušil co tam chci. Super! Takže začala hodně zajímavá komunikace, ze které vyplynulo, že jsem se musel snažil zavolat domácímu, to mi nějak nešlo kvůli blbnoucímu mobilu (měl jsem novou SIM ve starém Samsungu, který s ní odmítá spolupracovat) a potom to, že mi klučina ukázal rychle vnitřek domu a já šel hezky čekat před dům. Naštěstí tam stojí starý gauč, takže pohodlí. Po prohození SIMkarty do mého HTC už jsem se klukovi dovolal (dokonce i předtím z neznámého důvodu nefungující GPS už zase funguje) a za pár minut přisvištěl na kole. Opět mi vše ukázal, já mu hned řekl, že to beru, a pak začala sranda největší. Vysvětlení způsobu placení, mezitím on odmítl mobilem dalšího tutového zájemce (mám štěstí), a domluvení stěhování. Po třičtvrtě hodině, kdy jsme museli dost často používat papír, chyba byla na mé straně, hlavně v mé výslovnosti než slovní zásobě, jsme byli konečně oba dva naprosto spokojení a vše jsem věděl. V sobotu ráno se stěhuji a po obědě se jde nakoupit povlečení. Jinak, budu bydlet v rodinném domku, celkem nás tam bude bydlet 5, já budu v místnosti pro tři. Dům má velkou koupelnu, společenskou místnost, velkou kuchyni, balkon (v pokoji), zahradu, předzahrádku (třeba bude kolo…), a vybaven všemi spotřebiči a Wi-Fi. Za $120 AUD týdně je to podle mě dobré.

Zdejší SIM jsem si koupil už včera, jen na to má paměť při psaní nějak zapomněla. Za $30 AUD karta se stejně vysokým kreditem. Operátor YES Optus. Volání v síti a sms zdarma + 30 mb na internet. Ty sms jsou možná zdarma do všech sítí, ale nějak si nejsem jistý. Zařízení chtělo 10 minut trpělivosti s pofidérní komunikací a za další půlhodinku byla SIM aktivovaná.

Na druhý den to vůbec není špatné. Prakticky vše, až na práci, zařízené – pojištění, pracovní číslo, vlastní bydlení, místní SIM, bankovní účet, i město jsem trochu poznal, našel si skvělou venkovní posilovnu, místo na běhání mám… Dokonce školu se mi konečně podařilo najít. Ti šmejdi se přestěhovali z původního umístění a mě trvalo půl dne, než jsem našel ve městě nezaheslovanou Wi-Fi a mohl si najít jejich novou adresu. Tentokrát Google zklamal, ten mi nabízel starou adresu. Přestěhovali se do budovy naproti přes ulici od domu, kde sídlí AustraliaOnline. Jo a do školy to budu mít ze svého bydliště necelých dvacet minut pohodové chůze. Cestou budu chodit kolem ponorky a lodě australského námořnictva. Bezpečnost zaručena!

Třetí den kompletně volno, tak jen návštěva AustralieOnline, kde jsem byl chvíli na internetu a pak už jen procházení po městě a poslání pár pohledů. Zdejší parky mě fascinují, jsou úžasné. V jednom se mi podařilo objevit i šachový koutek. Kolem pobřeží skvělé místo na běhání, dokonce tam mají zákaz cyklisté, bruslaři, psi a lidé s míči. Pro mě je tohle město prostě ráj. Proč jsem sem nepřijel už dřív?

Jestli tento týden najdu i práci (na což další tři týdny vůbec nespěchám), tak se asi zblázním radostí…

Upřesnění mého šachového umu, aneb jak jsem vybouchl

Z mého příspěvku http://kaen.cz/2010/11/13/ma-sachova-historie-a-soucasnost/ mohlo vyznít pár omylů. Určitě jsem nechtěl aby ten příspěvek vyzněl nějak nabubřele a nafoukaně. Já nejsem nejlepší šachista, jen jsem se vždycky dostal rychle nad úroveň soupeřů, které jsem měl k dispozici. Abych popravdě uvedl jak na tom jsem, popíši svou účast na mezinárodním turnaji FIDE OPEN Tábor 2009.

Vždycky jsem si myslel, že na to mám a už v roce 2008 jsem přemýšlel, že se zúčastním. Jenže mi do toho vlezla práce a nemohl jsem. Rok utekl jako voda a opět byla možnost se přihlásit. Jenže se mi opět moc nechtělo, dokopala mě k tomu až mami. Přihlásil jsem se a začal hrát. Byl to můj první velký turnaj, myslím s mezinárodní účastí. Hned ze začátku mě štval čas určený pro partie. Už si to moc dobře nepamatuji, ale myslím, že to bylo dvě hodiny na hru pro každého. Jen dvě partie denně. Tedy na můj vkus moc dlouho, byl a jsem zvyklý na krátké partie, tak do 60 minut celkem. Čas byl to, co mě zabilo. Byl jsem zvyklý hrát rychle a takticky, ale tam mi byla taktika k ničemu… Strategie hrála hlavní roli. Přemýšlet nad tahem půl hodiny prostě není můj šálek čaje. Hned první partii s nějakým mistrem z Ruska (ELO myslím nad 2000) jsem okolo 25. tahu vzdal a pak už se to se mnou vezlo. Nevyhrál jsem ani jednou, ani se snižující se úrovní soupeřů se mi výhra nepovedla, dokonce ani remíza. Šílená potupa. Moje ego hodně utrpělo…

Odnesl jsem si z toho turnaje několik zkušeností. Za prvé: udělal jsem chybu už v přípravě. Šel jsem na turnaj prakticky bez přípravy se skoro roční pauzou v hraní se živým soupeřem. Hrál jsem jen korespondenčně. Za druhé: špatně jsem se soustředil při partiích a hrál zbytečně rychle. Nepřizpůsobil jsem se času. A za třetí: zjistil jsem, že dlouhé partie prostě nejsou pro mě. Rapid šach je pro mě lepší.

Podobného turnaje se asi už nezúčastním, ale je dobré vědět co všechno člověk udělal špatně. Třeba se mi tahle zkušenost v budoucnu bude někdy hodit. Přece jen hrát proti lidem (ne všichni na turnaji ovšem), kteří se šachu věnují profesionálně, není žádný čajíček. Menších turnajů se, pokud bude možnost, zúčastním rád. I když to spíš vidím na Go…

Má šachová historie a současnost

Naučil jsem se je jako malý klučina. Myslím, že mi bylo kolem šesti, ale nejsem si jistý. V té době jsem skoro nehrál, alespoň co si pamatuji. Více hraní přišlo až na mé druhé základní škole.

Na již výše zmíněné druhé základní škole to teprve začalo. O přestávkách, o hodinách, prostě vždy, když to šlo jsem hrál se spolužáky, hlavně s Kalim. Byly to partie ne moc dobré, ale hlavní bylo, že nás hra bavila. Více zlepšovat a pronikat do hry jsem začal na druhém stupni, na mé třetí základní škole. Na konci devítky se mi už nikdo na škole nerovnal. Všechny jsem měl prokouklé a v klidu je porážel. Ani ti, kteří chodili do školního šachového klubu, na mě neměli. Alespoň s jejich nejlepším jsem hrál a o těžkou hru nešlo. Šachový klub jsem v páté třídě zkoušel navštěvovat, ne školní, a nebylo a není to nic pro mě. Soutěžní tlak mě vůbec nezaujal. Vystřídal jsem tři základky a ani na jedné nebyli žádní pořádní soupeři. Radši to upřesním, soupeři byli dobří, ale vždy jen chvilku, po pár partiích jsem byl vždy o kousek výš než oni.

Střední škola byla ještě lepší. Nejednalo se ani tak o školu, jako o intr. Začalo to hned první den. Na pokoj jsem dostal jednoho starého kamaráda, Harryho, a on si hned první večer musel zahrát. Celou dobu na mě po dobu hry machroval jak se od našich dřívějších her na základní škole zlepšil, hrál jsem s ním naposledy v šesté třídě na mé druhé základce. Uznal jsem,. že se hodně zlepšil, ale ani to mu nepomohlo. Hodně velkou rychlostí se o mě rozneslo, že hraji šachy a jsem dobrý. V tom měl asi prsty Harry, protože byl naštvaný, že prohrál, a stále mi vodil lepší a lepší soupeře, i on se skoro každý den snažil. Štěstí se mě ale drželo a já téměř všem odolal. Za čtyři roky na intru se podařilo pouze sedmi lidem uštědřit mi byť i jedinou porážku. A, že jsem za ty roky hrál spousty her, pár set jich bylo. Až na několik všechny vítězně. V té době jsem byl do hry úplně nejvíce „zažraný“, pomyslná třešnička na dortu byla, když jsem od matky dostal k vánocům velkou přenosnou šachovou soupravu. Zúčastnil jsem se i meziškolního týmového turnaje, hrál jsem na první nejtěžší šachovnici. Úplně jsem musel přemlouvat ředitele aby nás pustil, vůbec nevěřil, že máme nějakou šanci. Trofej se nám přivézt podařilo, i přes tu nedůvěru. Jeli jsme tam totiž jako outsideři, ale hned po prvním kole jsme si vybojovali zasloužený respekt u soupeřů.

Poslední dobou už můžu hrát šachy bohužel jen na internetu. Reální soupeři v mém okolí nejsou, a ti kdo hrají, nechtějí hrát se mnou. Do klubu se mi jít nechce, berou to v nich na mě až moc vážně, a na vysedávání po hospodách nemám moc času a ani žádné kde se hraje neznám. Naživo se mi podařilo zahrát naposledy tak před rokem, možná to je i déle. Bez internetu bych se šachy skončil…

A teď to hlavní, co mě celé roky u šachů drželo. Přišlo to kolem šesté třídy a stále mi to zůstalo. Byly i doby kdy jsem s šachy chtěl seknout, ale vydržet jsem. Pomohla mi moje fantasie. Vždycky, když hraji, tedy jen v zahajovací fázi partie, představuji si proti sobě stojící armády a místo normálních figurek vidím vojáky a při braní soupeřových nebo i mých figurek si představuji ten boj. Úplně stejně jako to je v intru ke hře Age of Empires II. Kdo ho nezná, doporučuji najít na youtube. Za skouknutí určitě stojí, a ti kdo zmíněnou hru dříve hráli určitě zažijí nával nostalgických vzpomínek. Je to sice dětinské představování, ale již dlouho mě baví a asi jen tak nepřestane.

Kde hraji a kde můžete také

Kromě hraní šachů a Go naživo hraji taky online. Dříve jsem hodně využíval server www.herna.net, ale přestal mi stačit. Jsou to přece jenom malé stránky a ještě navíc se mi nelíbí graficky.

Šachy nejvíce hraji na serveru www.brainking.cz. Je to vlastně stránka umožňující nastavit čas na jednotlivé tahy, od minut až po dny, přes měsíce do neomezena. Jedná se vlastně o korespondenční hraní. Jen je stvárněno graficky. Na brainkingu hraji také Go, ale není to nic moc.

Na živé online hraní jsem z už zmíněné herny.net přešel na www.playok.com. Čas od času tam zahraji šachy a piškvorky, ale nejvíc tam hraji poslední dobou Go. Playok mi přijde takový nejvíc v pohodě ze všech stránek a serverů co jsem vyzkoušel. A že jsem jich za ty roky vyzkoušel hodně, ani vyjmenovat to nedokážu.

K tomu Go. Zatím hraji na playoku, ale plánuji za nějaký čas přejít s jeho hraním na KGS. KGS je herní server speciálně určený pro Go. Existuje ještě IGS, což je vlastně to samé jako KGS s pár odlišnými detaily. Já si vybral KGS, a to jenom proto, že má program počeštěné prostředí. Možná časem přejdu na druhý a nebo, to je více možné, budu hrát na obou.

Pokud by chtěl někdy nějaký čtenář z Brna zahrát šachy nebo Go naživo, není problém. Stačí zkontaktovat.