Jako psi

Minulý víkend už je sice delší dobu za mnou, ale stejně o něm musím napsat.

Po dlouhé době (cca 2 roky) jsem se byl podívat s tátou, dědou a bábi na Šumavě, máme tam chalupu. Jedná se o starší, nemodernizovanou, zcela typickou šumavskou usedlost. To znamená, že tlaková voda neexistuje, takže se člověk musí umývat pod pumpou (mimochodem velmi příjemné) a pokud chce na velkou, má k dispozici supermoderní suchý záchod. Co víc si přát. Miluji to tam. Vážně. Skvěle jsem se tam odreagoval a konečně po dlouhé době parádně vyspal.

Víkendový program byl jednoduchý, dělat jarní práce okolo chalupy. Do nich spadají každoročně i dědovo včely a s nimi spojený jarní zákrok. Ten musí být pořádný, protože děda se k nim vždy nedostane dřív než za měsíc. Dostali jsme se k němu v neděli dopoledne. Vzal jsem si hezky kuklu a šel s tátou do nich. Táta si nikdy do včel nic nebere. První tři včelstva byly úplně v pohodě, bezproblémová práce. Byli jsme sehraní jak tým formule jedna. Prohození nástavků, na kterých včely zimovaly, přidání dalšího na kladení a na něj ještě jeden jako medník. Problém nastal u čtvrtých. Otevřeli jsme a než jsme stihli něco udělat, vrhly se na nás. Ale jak. Množství včel ve vzduchu bylo fascinující, chvilku mi připadalo, že jsou opravdu všude. Hodně rychle jsem se přesunul do chalupy, táta zůstal na včelíně, ale musel si vzít kuklu. To už je co říct. Chvilku jsem okouněl, ale pak jsem našel věci a po obléknutí mohl opět jít do včelína. Silná mikina v kombinaci se včelařskými rukavicemi a včely už nic nezmůžou. Teda skoro. Zbytek včelstev už byl v naprostém pořádku, taky jich má děda dohromady jen sedm. Děda pak jenom říkal: „Já vím, ta čtyrka je trošičku ostřejší.“ Prý trošičku. „Hotovo!“

Musím popsat, co je podle mě nejhorší pocit, když jsem u včel. Ten nastane, když se člověk parádně oblékne aby na něj včely nemohly. To znamená dlouhé kalhoty, silná mikina nebo bunda, včelařské rukavice a kukla. Úplný taktický oblek, z pohledu včelaře. Takhle oblečený člověk stojí na včelíně, včely na něj neustále útočí a je úplně v klidu. V tom se najednou předkloní a když se vrátí do původní pozice, má přímo před očima včelu. Jenže ona není zvenku na kukle, ale zevnitř. A útočí. Tak tomu říkám opravdu nepříjemný, přímo nejhorší, pocit. Bohužel se stává celkem často.

Ještě něco k přírodní medicíně. Celý víkend mě bolel loket, asi nějaký zánět, protože jsem nebyl schopný v ruce nic udržet. V neděli ráno mě to už přestalo bavit, došel jsem do včelína a do kleštiček si chytl jednu včelu. Byla zkřehlá, takže žádný problém. Držel jsem jí hezky za hlavičku a pomalu jí přiložil k bolavému lokti. Přesně na místo největší bolesti. Chvíli mi teda trvalo překonat pud sebezáchovy, ale nakonec se mi podařilo. Nechal jsem hezky napumpovat do ruky všechen jed a čekal. Netrvalo ani dvě minuty a ruka byla v pohodě. Tomu říkám léčba. Už se vůbec nedivím, že v Číně léčení včelími žihadly oficiálně uznávají.

Neděle skončila hezky. Táta musel dostat minimálně třicet žihadel. Já osobně jich schytal sedm. Původně jsem myslel, že jen čtyři, ale díky trochu umrtvené ruce na bolest po vlastnoručně aplikovaném žihadle jsem další dvě necítil. Jen jsem večer koukal, jak mi ruka narostla. Trvalo do dnešního rána, než konečně splaskla. Celkem nepříjemný pocit při ohýbání, ale alespoň krásně hřála. I posilku jsem kvůli ní musel vynechat. Opravdu se těším na další víkend, opět celý ve včelách…

Kdyby jen lidé tušili co všechno musí včelař podstoupit a udělat aby získal med. Určitě by nenadávali, že 120 Kč za kilo je moc.

Prvních 11 dní roku 2011 za mnou

Člověk se ani nenaděje a další týden je za ním. Tenhle byl zvláštní pouze v tom, že byl první v Novém kalendářním roce. Jinak mi nijak zvláštní nepřišel. I když…

Jen tak z hecu jsem se zapsal na jednu zkoušku. Příprav na ní probíhala formou hry S.T.A.L.K.E.R., seriálů a několika filmů. Čistého učení cca 3 hodiny. Ale štěstí stálo zase za mnou a mě se úplně haluzácky povedla. Nejdřív to moc nevypadalo. Přišla inženýrka, že prý nemám ještě jeden test. Oponoval jsem jí tím co nám řekla před Vánoci, a to že můžeme nejdřív na zkoušku a až pak dodělat test. Nic takového podle sebe údajně nikdy neřekla. Vůbec nevadilo, že si to všichni pamatovali. Nevadilo, test mě přeci nerozhodí. Vyhledávat věty ve stavebním zákoně a mít dobře tři z pěti. Kdo by to nedal. Jenže najednou jsme slyšeli: ,,Ono už je po novém roce, takže to budou čtyři z pěti.“ Čůza jedna! Skousl jsem to, zaskřípal si zuby, a nějak s pomocí pánaboha ty čtyři z pěti trefil. Psalo nás to asi šest a nikomu jinému se to nepovedlo. Oproti ostatním, kteří nešli na zkoušku, já to dát musel. Pak všichni odešli a já dostal pět otázek. Jistota jen u prvních dvou, výpočet schodiště a jeho obecné rozměry, zbytek otázek tipovačka. Naštěstí mě to zachránilo a na E stačilo. Neskutečný štěstí.

A ve čtvrtek po dvou týdnech zase domů. Tentokrát ale i s Jančou. Předem jsme se dohodli. abychom si to zbytečně nemuseli zase komplikovat, že dojde k představení mámě. Tátu už potkala, ten nikdy podobné věci moc neregistruje. Jelikož nás očekávali až v neděli dopoledne, nemohl jsem si pomoct a návštěva se mým přičiněním přeložila neočekávaně už na čtvrteční večer. Ti koukali! Podobně jsem se už dlouho nezasmál. Měli domácí pohodu u televize a najednou já se seznamováním. Poté co si vzali delší kalhoty, byli připraveni. Nemohl jsem z Vik hlášky: ,,Teď vůbec nevím, jak bych se měl tvářit.“ No byla to sranda. Když se všechno uklidnilo, hned museli otevřít různé aperitivy. Jelikož jsem měl na starosti řízení, zůstalo vše na Janče. Asi si musela myslet, že su úplní alkoholici. Ale což, každí jsme nějací. Další dny u probíhali normálně, bez sebemenších zádrhelů. V sobotu proběhl plánovaný oběd, naštěstí byla pozván i T s jeho přítelkyní, takže sranda. A potom v sobotu večer na maturák. Jana ještě nikdy na žádném plese nebyla, takže trochu koukala. Zatancovali, popili, dobře se bavili a prostě všechno co k plesu má patřit. Musel jsem kamarádovi gratulovat. Za ty roky jsem byl na hodně maturitních plesech, ale takové půlnoční překvapení jako měli oni jsem ještě neviděl. Nejdřív naběhli na parket, polovina z nich do půl těla s havajskými věnci a udělali jednoduchý tanec, následně se stáhli, začala speciální muzika a na scénu vyšly dvě striptérky se skvělou šou. Striptérky zakomponované v půlnočku byl hodně originální nápad. Jako kulturní vložku jsem je již dříve viděl, ale kombinované s překvapením maturantů dosud ne. V neděli večer opět v Brně. Bylo hezký sledovat, jak je Janča ráda v domácím prostředí.

Osobně týden hodnotím víc než úspěšně. Po dlouhé době dokonce dorazil můj spolužáka a spolubydlící v jedné osobě, Martin, a sdělil mi, že to prostě nedává a končí. V tom samém týdnu jsem se dozvěděl, že na bytu končí i holčina, co tu byla s námi. Nikoho se mi nepodařilo sehnat, takže tu budu nějakou dobu sám. Zajímavý… Alespoň něco pozitivního na tom je, vezmu si konečně ten jednolůžák.

Ze zkoušek mi zbývá pouze poslední, tak se na ní snažím tak nějak připravovat. Týden času je přece jenom týden času. A pak opět dlouhá doba pohody přede mnou. Relax, hlavně No stress!

Zase jednou doma a další vyhraná sázka

Víkend je za mnou. Konečně! Bylo to bohužel jen měsíc od mé poslední návštěvy. Myslím, že delší časové období vůbec nebude vadit.

Přijedu domů a všude plno novinek. Rozepisovat je všechny nebudu. Pátek večer bylo naplánovaný posezení v jedné mojí už řadu let nejvíc oblíbené hospůdce. Oblíbené hlavně proto, že tam vždy měli sudové víno vožené z Moravy. Chuť na něj byla veliká a tudíž i zklamání. Můj oblíbený Blus bar asi změnil majitele a tím i nabídku. Rozlévané víno po litrech zmizelo z nabídky, už jenom dvojky a ještě k tomu na můj vkus moc drahé. Co se dalo dělat, pilo se pivo. Alespoň, že v té hospodě skoro každý den čistí trubky. Původně mělo přijít pokecat jen pár lidí, co vím, měli být tři, maximálně čtyři. Jenže večer se nějak rozjel a najednou nás tam bylo deset. Pochopitelně jsem se v jednu chvíli dostal i ke své oblíbené sázce pivo vs rohlík. Bořek normálně odběhl a deset minut sháněl před půlnocí rohlík. Sehnal, jen se lžící pro mě byl problém. Nakonec se dohodnulo, že budu mít jen třetinku kozlíka a budu jí jíst čajovou lžičkou. Vsadili jsme se jen o pivo, tak jsem na to přistoupil. Zas tak velkou ostudu jsem si neudělal, bagroval jsem co to šlo a i celá hospoda stála na mojí straně. Bohužel, prohra byla neodvratná. Čajová lžička je na podobné sázky opravdu malá, nedoporučuji zkoušet. A několikáté pivo čajovkou dá fakt hodně… Taky jsem se za ten večer naučil hodně hospodských sázek, musím někdy vyzkoušet.

Dokonce se v Bluesku vyskytnul člověk, kterému už několik let nemůžu přijít na jméno. Pozdravení, pár slov k minulosti a víc jsem si ho nevšímal. Opravdu ho ze srdce nenávidím a po určitých událostech už si ho nikdy k tělu nepustím. Pár lidí ví o co jde a jak jsem na to v té době zareagoval. Myslím, že dneska by to probíhalo krapet jinak.

V sobotu večer se nic moc extra nedělo, domluvil jsem definitivně hory a pak jsem s několika kamarády koukal na film v HD rozlišení, byl to Harry Potter 3. Bylo to poprvé, co jsem to v takové kvalitě viděl, a musím uznat, že fakt zážitek. Hláška, která mi uvízla v paměti. Harry hladil v jednou záběru svojí sovu Hedviku a já řekl: “Takovou sovu jsem jako malej hrozně chtěl…” A připitej Filip na to řekl: “Já mám taky rád sovy… pečený, s bramborem… hmm…” No byli jsme mrtvý, a to byla jen jedna z mnoha hlášek. Ty hory v únoru budou luxus.

V neděli k babi na oběd. Celkem to ušlo, prakticky jsem se tam jenom otočil. Ale i v té chvilce se toho hodně stihlo. Podařilo se mi všechny oslnit svým čírem, to zaprvé. A za druhé, nachytal jsem sestřenku na rohlík a polívku. Sice v sázce byly bratrovo vlasy, ale to je detail. Peťa prohrála a musí si nabarvit hlavu, hezky barevné pruhy. Střídavě svítivě jedovatá zelená se zářivě oranžovou. 😀 Kdyby prohrál brácha, tak by si musel ostříhat svojí x-letou hřívu na ježka. Já nic. 😀 Dobrou hlášku měl strejda. Taky se stříhá dohola. Přišel, viděl mě, přejel mi rukou po hlavě a řekl: “Vítám tě do klubu. Drhneš!” A pak už jen domů a dál do Brna…