Běh na Javorovou skálu těsně za hranicí kraje

To byl zas jednou nápad. Zajet si na závod do Prčic. Prý krátký běh do kopce s názvem Prčický trhák. Takhle špatně umístit se mi už dlouho nepodařilo! Pěkně děkuji za pozvání! 😀 Takže jak vše probíhalo…13647087_10206334658676760_1049085114_oBylo nebylo… dělám si srandu! Na konzultaci běžecké techniky přijela i Domča z okolí Prčic. Malinko překvapila, že kvůli pár větám a videu jela takovou dálku, ale byla s ní sranda a do běhání je vážně zapálená. Když se budeme bavit o dálce, ono cca 40 km z pohledu ultra běžců není nic jiného než běžný trénink, že. 😉 Během kecání na našem malém ovále nás pozvala do Prčic na krátký závod – prý pěkný závod na 5 a půl kilometru do kopečka. Abych řekl pravdu, nějak mě pozvání na poprvé nezaujalo. Jenže pak jsem si o závodě zjišťoval detaily na internetu a časy mi na tu vzdálenost nepřišly nějak rychlé. Já si, jako ovšem vždy, věřil na bednu. Ach ta nezkušenost a naivita.13647020_10206334656836714_2089389959_oV sobotu se mi podařilo dorazit k registraci v radnici Prčic na náměstí jako jednomu z prvních. Rychlá registrace a po ní, jelikož bylo spousta času, válení na trávě a slunění se. Jenže nic netrvá věčně, člověk se před závodem přeci jenom musí trochu rozhýbat a zahřát svaly. Hodil jsem na sebe svůj nejoblíbenější závodní outfit a s dobrým pocitem se šel vyklusat. Celou dobu výklusu čekován žaludek, ale dnes se podle všeho rozhodl být kamarád a ani jednou se neozval. Pevný jak skála. Dost mě udivil, normálně je šíleně hádavý a náladový. Napsal bych jako co, ale asi by se jednalo o genderový stereotyp. Při doběhu náměstí se mi podařilo potkat Honzu Macouna, hned mi bylo jasné, kdo bude dnes vítěz. Pak tam najednou byli všichni. Kluci z Tábora, Domča, Jirka (ten mi ukázal kudy se poběží, moc se mi to nelíbilo – zlatá nevědomost) s částí CBC teamu, staří pardálové a prostě hrozně známých. A mimo ně i nových tváří, ze kterých se zase několik stalo známými a kamarády. Prostě standardní předzávodní sranda. Naštěstí vždy skryje mou nervozitu.

Bolest pár set metrů před cílem
Bolest pár set metrů před cílem

A už se stálo na startu, hezky po Honzově boku a běželo se. Ještě před startem rychlé zhodnocení soupeřů, a jelikož nikdo koho bych znal kromě Honzy nebyl na dohled, sebedůvěra se vrátila. První kilometr byl více než svižný, ale běželo se mi krásně. Vedle mě Honza a ještě jeden kluk, mezi námi a zbytkem dost velká mezera. Jenže pak se silnice začala více a více zvedat a já usoudil, že se nechci zavařit a raději malinké polevení v tempu. I přes něj mi ale po dalším kilometru přišlo, že se mé nohy brodí čerstvým betonem a plíce se nacházejí přímo u komínu uhelné elektrárny. Najednou nohy neběžely. A to měla největší sranda teprve začít. A jaká byla!

Plní endorfinů
Plní endorfinů

Hned po proběhnutí vesnicí se už tak dost zajímavý sklon zvedl ještě víc. Nebudu lhát, připadalo mi to jako běh do kolmé stěny. Najednou kolem mě profrčel další závodník. Nevěřil bych, že někdo může při běhu do kopce vypadat tak čerstvě a nezadýchaně. Bylo poznat, že se jedná o jeho terén, na silnici nic moc (spíš nic), ale v kopcích najednou v nohách dynamit. Mě nějak kotel vyhasínal a spíš doutnal. Kopec se ještě víc zvedl a kdo mě nepředbíhal potom, klučina s roztrhanými Inov8, ze kterého jsme si dělali kvůli botám na začátku srandu. Jako by tam ani kopec nebyl, v běhu se na mě otočil a řekl, že už to horší nebude. Lhář jeden! Nebudu lhát, ještě se kolem mě prohnali dva závodníci. Dva staříci! Po x letech mě předběhli běžci, u kterých už od pohledu bylo jasné, že kategorie M49 dávno není jejich. Na porážky od M49 běžců si člověk zvykl, ale od M59?! Jako vážně?! Pak už za mnou nikdo nebyl, šílená mezera. A správně jsem tušil, že kopec bude ještě horší, byla tam i prakticky skoro kolmá stěna (možná lehce přeháním, ale přišla mi taková). Až jsem přešel do svižné chůze s rukami na kolenou. Že jsem funěl jako lokomotiva je všem asi jasné. A najednou asfalt, tedy poslední kilometr do cíle. Jak ten se vlekl! Uběhneš 500 metrů, zeptáš se člověka kolik ještě, on 600 metrů, zakleješ, pak po 200 metrech Dominiky maminka, prý 500 metrů, radši už jen mlčíš a doufáš, že to utrpení a potupa brzy skončí. Už nebojuješ s lidmi, časem, umístěním, ani sám se sebou, už bojuješ jenom s kopcem. Rád bych řekl, že jsem ho porazil, ale to bych přeháněl.

Pokec s Jirkou při vyhlašování
Pokec s Jirkou při vyhlašování

Dostal jsem od něj pěknou nakládačku. V cíli hned k občerstvení polít se vodou, až pak se mi podařilo vnímat ostatní. Honzík podle očekávání vyhrál, za ním klučina z juniorů a pak houf lidí a po něm já. Celkově asi 9. v čase 26:09. Necelé 4 minuty za vítězným časem 22:15 a podle všeho novým rekordem trati. Honza prostě běhá jinou ligu než ostatní. Ale jinak celkově neskutečná užívačka. Hlavně zjištění, že mě běh do kopce i přes bídné umístění hrozně baví a asi na něj začnu pořádně trénovat (kopce už zařazeny do tréninku). Co bylo dál? Užívání endorfinů, kecání se všemi, focení se, další povídání si a pak vyhlášení. I bídným pátým místem v kategorii jsem vyhrál základní tachometr na kolo. Dobře se mi podařilo kluky na trati věkově odhadnout, všichni starší kmeti byli z kategorie M59. Nikdo z M49 mě nepředběhl. Holt borci. I když jsem si dost jistý, že je znám ze závodů JBP a normálně jim na rovnějších tratích dávám kotel. Jo, specializace na kopce se pozná. A po vyhlášení to, na co jsem se nejvíc těšil. Společný seběh s Domčou a jejím kamarádem Lubošem zpátky do Prčice. Byl o kilometr a půl delší než výběh nahoru, ale šíleně krásný. Hlavně typický běžecký pokec o všem možném. Nakonec super den. Nakonec děkuji za pozvání a ukázání nové krásné akce.

Všichni vysmátí
Všichni vysmátí

Natáčení techniky došlapu v Táboře

Jednou při běhu se mi podařilo slíbit kamarádům, že jim pomůžu s běžeckou technikou. Přeci jenom už mám lehce něco naběháno a i na různá zranění došlo. Proč tedy nepředat nějaké zkušenosti a pomoci ostatním vyhnout se běžeckým chybám, že.

Utekla nějaká doba a nakonec muselo ke splnění slibu dojít. Jak jinak než s pomocí facebooku. Událost měla celkem ohlas a najednou se na ní přihlásilo celkem dost lidí, když vezmu v potaz funkčnost běžecké komunity v Táboře, která je prakticky nulová. Dokonce i lidi, které jsem nikdy neviděl. Což o to, vytvořit událost dokáže každý, ale když pak uteče čas jako voda a najednou je akce zde, člověk pomalu začne panikařit jak bude vše vůbec probíhat. Naštěstí mi pomoc slíbila kamarádka se stativem a fotoaparátem. Tudíž o jeden problém méně.

Jája byla na místě první, ale alespoň stihla připravit fotoaparát. Ještě než všichni přišli, vyzkoušeli jsme natáčení a jak bude vůbec probíhat. A najednou začali přicházet první účastníci. Proběhlo seznámení, pak čekání na ostatní a při něm povídání. Došel zbytek, Lukáš s Týnou přinesli druhý stativ s foťákem, a mohlo se začít.

Poslal jsem všechny jít se rozklusat, přitom koukal s Jájou a Týnou do foťáků a dolaďoval detaily. Vše nakonec bylo úplně jednoduché. První fáze – běhání v botách v nejběžnějším tréninkovém tempu. Druhá fáze – rychlá diskuze u notebooku se surovými videi a s tím spojená kritika běžeckého stylu. Třetí fáze – běh naboso bez bot a čtvrtá fáze nakonec zase v botách. Poslední část se mnou a hezky říkat všem jejich chyby a snažit se je opravovat za pohybu. Nakonec celkem dlouhá debata o běhu, příjemné povídání, ukazování strečinku, co má kdo v plánu a podobně. Prostě když se sejde banda běžců, vždy to tak dopadne.

Hotové video se celkem povedlo. Jen se mi při stříhání nepodařilo úplně načasovat texty, takže se musí stopovat, ale dá se přežít. Video k dispozici zde:

https://www.youtube.com/watch?v=GAVcaHhSkHE

Celkem se zúčastnilo 11 lidí, bohužel ne všichni počkali do konce na společné foto.DSC_0073-2Děkuji za společné odpoledne. Hrozně jsem si ho užil. 😉

Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.