Pořádám závod – Táborský trail

Logo_průhledné_černé_písmoMyslím, že název krátkého článku mluví za vše. Na BezvaBěhu nedávno vyšla má pozvánka (můžete si přečíst zde) a jen bych jí zde pár slovy rád doplnil.

Táborský trail, registrace od 8:00 ráno 12. března 2016 vedle hotelu Žižkovy lázně, start v 10:30, 7/12 km, 240/350m+ a 150/200 Kč – vlastně všechny informace, které člověk potřebuje. Ještě adresa s kompletními informace a registrací: http://www.taborskytrail.webnode.cz. Závod najdete i na Facebooku.

Trasa je opravdu pěkná. Krásné čisté terény, sedmička celá v lese, dvanáctka z lesa na chvíli vybíhá, bohužel na necelých 400 metrů i na silničku v Hnojné Lhotce a běží kolem lomu u Tábora, mimo les přibližně kilometr. Dolů do lomu je během závodu nádherný pohled. Doufám, že bude počasí přát a v týdnu před závodem zaprší, ať jsou terény pořádně zrádné. Ovšem žádný strach, v den závodu je objednané krásné počasí. 😉

Závod dělám s kamarády pro radost a nic na něm nevyděláme. Chci, vlastně už chceme, hlavně udělat v Táboře závod, který bude proti ostatním místním pouťákům trochu víc na úrovni. Věřte mi, i s minimálními náklady se závod dá uspořádat velmi dobře a kvalitně.

Z organizačního týmu jsem vlastně jediný aktivní běžec, který už pár závodů objel. V porovnání s jinými běžci minimul závodů, ale dost na to, abych věděl co se mi na závodech líbilo a co mi přišlo špatně udělané. Podle toho vypadá i organizace a bude vypadat a probíhat samotná akce v den D.

V zázemí můžete čekat občerstvení – pro závodníky po doběhu něco k zakousnutí, vynikající kávu, pivečko, nealko, jídlo a možná nějaké další dobroty. Kompletní výtěžek půjde na podporu sbírky. Doufám, že si dáte co nejvíce. Máme spoustu sponzorů, takže cen bude dost. Věci, které budou přebývat půjdou do losování o ceny po závodě. Každé startovní číslo je automaticky i los. Na akci bude několik fotografů, amatéři i profesionálové, profesionální kameraman, několik Go-Pro kamerek, časomíra od Pavla Zámostného (výsledky prakticky okamžitě) a prostě zajištění bude na úrovni. Jen dodám, že všechny fotky a záběry budou k dispozici v plném rozlišení zadarmo. Na památce pro závodníky vydělávat nechceme, jsem čistě proti tomu a všude mi fotografie za peníze vadí, podle mě shazují jinak celkem dobře udělané akce. Určitě jsem nepopsal vše, ale to nevadí. Uvidíte sami.

Po závodě bude večer v hotelu Žižkovy lázně (hned vedle zázemí, hotel nám celkově hodně pomáhá, včetně zvýhodněného ubytování) afterpárty. Všichni jsou srdečně zvaní. Tábor je nádherné místo na strávení víkendu. Přijeďte, zaběhejte si, prohlédněte město, zapařte s ostatními běžci a hlavně si užijte víkend! 😉

O pořádání závodu, jak na to, co vše oběhat a podobně, napíši někdy jindy.

Velešínský půlmaraton 2015

Půlmaraton ve Velešíně se pro mě stává každoroční akcí, letos připadl státní svátek 28. října na středu, krásné rozdělení pracovního týdne. V pondělí konečně přestalo bolet koleno a já si zkusil jestli mám v nohou nějakou rychlost. Na mé tradiční necelých 15 km dlouhé tréninkové trase podél Lužnice se mi celkem bez námahy dařilo držet tempo lehce pod 4:00/km, musel jsem se brzdit abych se úplně neodvařil před závodem. Po dlouhé době radost z pohybu bez bolesti. Veselý obličej Vždy super lidi, krásné počasí, skvělá trať… prostě nejenom státní svátek, ale i běžecký svátek. Hezky ráno vyrazit, stavit se cestou u dědy a kolem desáté být v klidu na místě. Už z auta jsem se zdravil s lidmi a potom cestou na registraci samé “čau” a “ahoj”. Prostě, jako bych byl doma. Vždy mě znovu překvapí, jak se všichni tady na jihu známe, když ne nějak víc, tak alespoň od pohledu ze závodů a hlásíme se k sobě. Registrace proběhla celkem rychle, na startovce během mé registrace zatím z chrtů jenom Jirka Csirik. Asi jsem se registroval moc brzy.

Někde za třetím kilometrem - já, Jirka Csirik a momentálně na čtvrté pozici Tomáš Chlup
Někde za třetím kilometrem – já, Jirka Csirik a momentálně na čtvrté pozici Tomáš Chlup

Hned po registraci převlékání, přitom kecání se všemi co šli okolo, namíchání Hornet Turbo a pak rozklusání. Hornet Turbo mi dal na vyzkoušení Jirka při Sumu ve Vlastibořicích. Prý nějaká novinka pro vytrvalostní závodníky, měla by nastartovat tukový metabolismus  a urychlit získávání energie z tuků během závodu. Proč to nevyzkoušet, že? Chuťově neutrální a konzistence jako šumák. Jen jsem se modlil ať mi ten šumák nějak nehne se střevy během závodu, jelikož nevyzkoušená věc. Rozklusání proběhlo suprově, prostě se mi ho podařilo prokecat s Martinem. Pocity po Hornetu zatím nezměněné. Při rozklusání se mi podařilo potkat Jonnyho z DM. Vypadal natěšeně, i když říkal, že se moc necítí a na osobák to nevypadá. Pocity byly u nás obou stejné. Jelikož od jara neproběhl žádný trénink rychlosti (trénink před dvěma dny jasně řekl, že na bednu bych neměl mít nárok, na to bylo to tempo pomalé), byly mé cíle jednoduché, zaběhnout alespoň pod 1h19m. Což by mělo teoreticky stačit jako limit pro PIM 2016 (limity ještě nejsou zveřejněné, ale loni byla 1h23m na půlmaratonu). Už před startem mi bylo jasné, že k mému osobáku nemám momentálně šanci se přiblížit.

Asi budu muset trochu vylepšit náklon těla
Asi budu muset trochu vylepšit náklon těla

těsně před startem padl z davu dotaz k atletickým rozhodčím, jestli má trať opravdu délku půlmaratonu, podle odpovědi na beton ano. Start byl tradičně na čas. Vyběhlo se celkem zvolna, žádný kvapík. I když hodinky ukazovaly tempo pod 3:40/km, nepřišlo mi nějak moc rychlé. Každopádně po prvním kopci radši lehce ubrat k 3:50/km a přeci jenom nechat organismus zahřát na provozní teplotu.  Jirka Csirik běžel tak nějak u mě a pak byli kluci za námi. Všiml jsem si Tomáše Chlupa, zbytek jsem znal jen od vidění. Na třetím kilometru za druhým kopcem se roztrhala obloha a začlo být krásně slunečno. Aby se neřeklo, Jirka lehounce zrychlil a já se rozhodl nezůstat pozadu. Do závodu jsem šel bez nějakého plánu, prostě pudově, buď to pude a nebo to nepude. Veselý obličej s otevřenými ústy Na pátém kilometru na mě měl Jirka asi 100 metrů (klidně už mohl být fuč, ale on si přijel jenom pro peníze a moc se neunavit) a třetí za mnou byl Tomáš asi 200 metrů. Překvapivě se mi pořád běželo lehce, i když mi bylo krapet horko (sluníčko mě překvapilo a já měl jedno triko navíc) a tak jsem se rozhodl to udržet co nejdéle. Dobré bylo, že ani kopeček na sedmém kilometru, kousek před občerstvovačkou, mě moc nezpomalil a rozestupy byly stále stejné. Tou dobou jsem už dávno čekal zatavení, to víte, trénink bez rychlosti závodům na krev nepřeje. Jenže zatavení nepřišlo. Kolem desátého kilometru jsem se otočil a to byla chyba, Tomáš byl jen asi 50 metrů za mnou. Jak se tam dostal? Rozhodl jsem se ho neřešit, veděl jsem, že má formu (nedávno desítka za 37 minut a nějaké drobné – nevím jestli bych jí momentálně takovou vypotil), tak jen dál držet tempo a doufat, že odpadne. O kousek dál na nejvyšším bodě před druhou otočkou se připojila Linda (jela na kole, něco s lýtky, že prý léčí běžeckou pauzou), tak jí říkám “Týpek za mnou nějakej dobrej, ne?” a ona jen odvětila, že určitě skape za pár kilometrů. Tak nějak jsem tušil, že nemá pravdu. Každopádně na otočce jsem měl zase svůj náskok zpět a do kopce za otočkou se mi ho podařilo ještě lehce zvětšit. Rval jsem co to šlo. Linda pak kolem mě projížděla ještě jednou a na mou poznámku o Tomášovi zareagovala jen “Asi jsem se spletla.” Jo, Tomáš běžel fenomenálně, ale z mých zkušeností jsem věděl, že nejtěžší je poslední kilometr s nepříjemným stoupáním a skoro každoročním lehkým protivětrem. Obijí na místě bylo. I když jsem měl značný náskok, Tomáš nebyl vidět, radši jsem si záda kontroloval. Drama se nekonalo a do cíle jsem doběhl v čase 1:18:56 na druhém místě celkově, přede mnou v klidu bez potíží doklusal Jirka. Necelou minutu po mě doběhl Tomáš a pak už byl jeden běžec za druhým. Těsně po doběhu mi došlo, že nejsem nějak moc zadýchaný a ani unavený jako loni (tehdá jsem byl hodně vyšťavený). Nevím jestli za to mohl Hornet Juice a nebo o něco pomalejší tempo, ale prostě jsem byl v pohodě. Celkově jsem se rozhodl Hornet nějak nehodnotit, protože nevím jestli měl nějaké účinky nebo ne. Na někoho určitě bude mít, ale já jsem k těmhle doplňkům celkově méně citlivý.

Spokojení v cíli
Spokojení v cíli

Nevěřil jsem, že se s takovým časem dokážu vůbec umístit. Letos bylo celkově slabší pole, čemuž jsme se s Jirkou divili, protože se zde letos běželo i Mistrovství Jihočeského kraje v půlmaratonu. Nevadí, obálka se vždycky hodí. Každopádně svůj cíl jsem si splnil a umístění bylo takový bonus. Čekání na vyhlášení probíhalo skvěle, svítilo sluníčko, do toho povídání s klukama o tréninku a plánech na jaro a bylo prostě nádherně. K tomu kupa spokojených usmívajících se lidí, endorfiny ze všech jen tryskaly. Hlavně z Jonnyho, který si zaběhl nečekaně osobák – Gratulace chlape! Místo, kde chceš prostě být. Příští rok se zase rád vrátím, ale tentokrát o hodně lépe připravený, protože doběhnout v čase cca 1h19h na druhém místě není žádné terno. Až se za to trochu stydím. Potěšilo mě, že i v těch kopcích jsem měl jen 3 km ze všech nad 4:00/km. Každopádně půlmaraton jsem si maximálně užil a jsem za něj rád, vím kam se přesně v tréninku posunout. Příští závod až silvestrovská 15 v Jistebnici, do té doby nabírat kilometry a kvalitně trénovat.

Dodatek: Délka závodu je stále diskutabilní. Organizátoři se dušují, že trasu mají přeměřenou autem, na kole tachometrem a i na kole s gps. Bohužel ale všem běžcům vždy naměří gps cca 20,7 km. Odchylky jsou v desítkách metrů. Není možné, aby tolik zařízení udělalo chybu. Každopádně jde oficiálně o půlmaraton, tak snad napřesrok dojde k oficiálnímu přeměření trasy. Zatím se musíme všichni spokojit s nejistými osobáky…

výsledky: výsledky Velešínský půlmaraton 2015 19. ročník

SUM 2015 – Strom ultramaraton

Můj popis SUMu, zjistil jsem, že by si určitě zasloužil víc slov. Jsem plný zážitků, jen mi nějak nejdou přenést na obrazovku. Snad i z toho mála bude znát, jak byla celá akce super.

Brífink
Brífink

Jak jsem v září začal opět běhat, hned mi pozvánka na SUM naskočila v paměti. Ale odvaha nebyla. Pak proběhl maraton v Písku a já po jeho ukončení, i když neproběhl podle představ, věděl, že chci běžet celý SUM. Hlavní důvod asi byl, že se opět uvidím s hodně běžci z DM a hlavně s Dušanem a Lůcou. Den dva u nich jsou vždy neuvěřitelně nabíjející, prostě oáza klidu. Zaregistrováno, zaplaceno a už jen těšivo.

Kus našeho diskuzního kroužku
Kus našeho diskuzního kroužku

Přibližně dva týdny před, jsem si psal s Jirkou a vypadlo z něj, že asi poběží také. Super zpráva! Pak chvilku ticho v éteru a v týdnu před akcí mi napsal, že neví, protože na něj něco leze. Já také nebyl moc v pohodě – zlobilo koleno. Podle všeho zánět, tzv. ITBS. Před závodem už tolik netahalo, ale předchozí dva týdny jsem jenom klusal, žádné dlouhé štreky a prostě si pokud možno běh užíval, když aspoň chvilku koleno nebolelo. Několikrát denně protahování a neustálé mazání vším možním, Alpou počínaje, Flector Gelem konče, se stahovacím obvazem a často i fólií. Noha se jakž takž dala do kupy, Jirka se uzdravil a víkendová best Akce podzimu mohla začít.IMG_20151017_104701

Cesta opět zajímavá, snad ani jednou za ty roky se mi nepodařilo trefit do Vlastibořic bez problémů. 😀 Praha je prostě moje Achillova pata. Do Prahy bez problémů. V Praze jen čtvrt hodinová kolona k Nuseláku, za ním už pohodička. Jirku jsem vyzvedával na Karlíně v obchodě Salmingu. Nečekal tam pouze Jirka, ale i mé nové boty Salming Distance A2 (recenze těchto Salmingů brzy). Obojí se mi podařilo vyzvednout bez problémů a už se frčelo. Hezky nastavit navigaci a poslouchat jí. Že já si radši konečně nepořídím autoatlas… Zapomněl jsem na navigaci zapnout placené úseky, takže mě vedla špatným výjezdem z Prahy směr Kralupy nad Vltavou. Už na dálnici jsem si to uvědomil, přenastavil a hle, navigace vedla zpět na centrum. Nevěda, že se nacházíme na špatné dálnici jsem jí neposlouchal a jel si svou. Až po chvíli mi to došlo, ale to jsme už byli daleko od Prahy. Takže hezky podjet Kostelec nad Labem, malými silničkami dojet do Staré Boleslavi a odtud už po správné dálnici směr cíl. To už navigoval Jirkův mobil, můj se odporoučel nedostatkem energie, a ten se nás rozhodl protáhnout centrem Mladé Boleslavi. Podle všeho se navigace od strejdy Gůgla vyhýbala koloně. Město pěkné, o tom žádná. Zbytek cesty bez problémů, za Boleslaví znám cestu už z paměti. Prostě žádná nuda, díky bloudění a hlavně díky spolujezdci, ty rozhovory vždy stojí za to.

Tady ještě kolena nebolela
Tady ještě kolena nebolela

Dušan odjel pro Jonnyho, takže přivítání od Lůci. Po příjezdu Dušana směr k Ivanovi na pivo a probrat závodní strategii. Pivo dobré, závodní strategii mně a Jirkovi nikdo nechtěl věřit (prostě na pohodu na 5:30/km a hlavně se nezničit, já si k tomu ještě přidal sledovat tepovku a nepřekračovat pokud možno 171) a společnost prostě suprová. Matěj, Jirka, Jonny, Dušan a místní, kteří už začínají běžce z jiných koutů republiky díky Dušanovo půlmaratonu bezpečně poznávat. Prostě vesnice žijící běháním, úžasná to věc.

Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)
Na trati tedy i dost silnice (bez té se dlouhé štreky dělají špatně)

Ráno vstávačka tak nějak s ostatními, rovnou do sportovního, naládování do sebe několik chlebů se sádlem smíchaným se škvarky (best jídlo!) a pomalou chůzí na start. Počasí přálo, předchozí den neustálý déšť, den závodu pod mrakem s bezvětřím a hlavně bez padající vody. Na startu se sešlo 29 bláznů. Hodně pěkná účast na první ročník prakticky bez reklamy. Hodně tváří bylo i neznámých. Tak nějak mi bylo jedno kdo je na startu, opravdu jsem neměl v plánu závodit. Dušan udělal rychlý brífink, že prý mezi cca 15 a 25 km není moc dobré značení, ať dáváme pozor, a pak nás hezky vypustil. Pár běžců vyrazilo jako blázni, ale já s Jirkou se radši drželi plánu a skupinky Jonny, Pavel, Michal, Micha a kdo další se nachomýtl. Běželi jsme hezky pomalu, povídali si, Jirka fotil za běhu a kilometry ubíhaly. Nehorázná kochačka krajinou, hrozně to okolí Dušanovi k tréninku závidím. První dva až tři kilometry se tempíčko trochu přehánělo (nějáké 4 a půl minuty na kilák je prostě moc rychle na začátku 50 km), ale pak se uklidnilo a pohoda. Krásná příroda, super lidi, zajímavá témata, blouděníčko. Ano, povedlo se dvakrát. Nejdřív ve velké skupině na cca 13. kilometru (dost jsme se v tu chvíli báli bídněji značení části) a pak pár kilometrů později s Jirkou, když jsme se trochu trhli a hned přehlídli šipku na zemi a naběhli si kilometr do kopce. Po druhém kiksu mě na chvíli opustila nálada na závodění a já se rozhodl prostě nezávodit a vážně v klidu běžet. Najednou občerstvovačka, bodla holka, běžel jsem totálně nalehko bez ničeho (byla žízeň), a hned dál.

Nebudu lhát, koleno nic moc. Od začátku jsem ho cítil každý krok, takže jsem byl za pomalé tempo skupiny hrozně rád. Druhá občerstvovačka neskutečně super, i když bylo ideální běžecké počasí bez horka , bez sluníčka a větru, byl jsem dost vyschlý. Lemtal jsem do sebe hrozně vody s kolou. Ty občerstvovačky byly hrozně rychle proběhnuté, zase hned do kopců… Nemám je rád. Vážně! Skupinka držela do cca 35. kilometru. Pokud nepočítám Jirku, ten se odpojil pár kilometrů předtím. Pak jsme se nějak s Pavlem trhli a běželi dlouho spolu. Cestou jsem díky němu zjistil, že se mi pauzují hodinky, takže to pod pět hodin určitě nedám. Pavel suprově vyprávěl o závodě v Holandsku. Masakr akce!

Na třetí občerstvovačce nám řekli, že před námi jsou jen 4 běžci, což mě překvapilo a já trochu zrychlil. Na nějakém 42. kilometru jsem Pavlovi utekl, celkem se mi zalíbila vidina pátého místa. Další občerstvení ve Vlastibořicích kousek od koupaliště, hrozně morálně náročná zastávka, věděl jsem, že cíl je vzdušnou čarou ani ne 100 m. Navíc ještě horší bylo, že prý do cíle 6 kilometrů! Tři z nich pohodička, ale ten zbytek šílenost. Dušane, jak já tě proklínal… Za prvé šíleně moc kopců! A za druhé, za co ale mohl déšť, chybělo značení u pár rozcestí. Naštěstí mi instinkt radil dobře. Poslední kilometr shodný s prvním. Pohodový doběh do cíle. Cíl byl hezky v hospodě na stole a byl to zvonek s nápisem Sex time! Originální! 🙂

Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!
Tato fotka SUM vystihuje nejvíc!

Úleva, nekonečná úleva. Celkem necelých 52 km, 1050m+ a 5 hodin 21 minut. SUM byl pro mě skvělý závod, hlavně v tom, že mi ukázal, že kopce nejsou vážně pro mě (promiň Romane, ale B7 vážně nepůjdu). Na posledních cca 10 kilometrech mě bolely hrozně kolena. Ale co, přežil jsem. Byli super lidi, skvělý počasí, nádherná trať. Večer po závodě neskutečný, plný historek a budoucích plánů. Prostě… Ten víkend mě nabil na hodně dlouho. Děkuji moc Dušane za super závod a Lůce za pohostinnost. V červnu jsem tam zas jak na koni!

Maraton ve Florencii

Po nepodařeném Benešovském maratonu Pojizeřím mi bylo hned jasné, že někde svou těžce natrénovanou formu prodat musím. I když to z výsledku v Benešově mohlo vypadat jinak, mně samotnému bylo jasné, že natrénováno pod 2 hodiny a 50 minut určitě je. Ještě ten den jsem v Bobkovně u Dušana a Lůci probral termínovku od shora dolů a ještě jednou zpátky. Hned mi bylo jasné kam pojedu příště. Cílová destinace Itálie, město Florencie a termín poslední den listopadu vycházel krásně na první adventní neděli. Dušan chvíli koketoval s myšlenkou, že by jeli také, ale nakonec zvítězily Lůci racionální argumenty a z výletu sešlo. Nějak mi to nevadilo, hned po příjezdu domů jsem se dohodl se spolubydlícím, ještě se nám podařilo vmanévrovat k prodlouženému víkendu kamaráda a bylo rozhodnuto. Jelo se, jedno auto, pět lidí, tuna dobré nálady a z toho všeho jeden natěšený maratonec, jediný člen výpravy běžeckého vyznání.

Naše grupa
Naše grupa

Cesta do 1 000 kilometrů vzdáleného Firenze (česky Florencie) nám zabrala necelých 1 hodin. Na naší obranu, nebyl žádný spěch a tudíž se nějak nehnalo. Navíc se nám nechtěly instalovat navigace a jelikož byla má maličkost jediná z výpravy, která dřív často jezdila do italských Dolomit, což je cestou, tak jsem musel navigovat. Nevím co ostatním připadalo tak těžké, vždyť to byl jenom Salzburg, Innsbruck, Bolzano a pak kolem Milána pokračovat na Florencii. V té se vyskytl první problém, najít domluvený hostel, po nalezení přibližného místa nastal druhý problém, kde zaparkovat. Najít místo k parkování ve Florencii je opravdu umění, lehce závidím lidem, kteří ho mají v jejich DSC_4513hotelu. Nám trvalo nalézt parkoviště přibližně hodinu a půl. Podařilo se to až na vyhlídce nad městem, tam bylo veřejné parkoviště zadarmo (40 Euro v garážích v centru se nám platit nechtělo). Sice bylo necelé tři kilometry od centra a tedy i od ubytování, ale ta vyhlídka za menší procházku stála. Mám takové tušení, že jinak bychom jí ani nenašli. Do check-inu času dost, takže procházení po městě a přitom hledání expa kvůli registraci. Povedla se krásná bota se zmrzlinou, aneb jak si dát nejdražší zmrzlinu v Itálii, ne-li v Evropě. Tak jsem si vykračovali podél řeky a najednou zmrzlina a hned dáme si zmrzlinu. Tož jsem očekoval kolik stojí a po mém prohlášení, že 7 Euro je moc, se pokračovalo dál k nějaké levnější. Hned za mostem byla další, zkušeně jsem si přečetl 1 scoop za 2,5 Eura a řekl to ostatním. Cena už byla akceptovatelná. Všichni si objednali a pak došlo na placení. Jaké bylo naše překvapení, když z ženské vypadlo, že jeden kopeček stojí 10 euro si prostě nepředstavíte! Nu což, zaplatilo se a pak se už jenom užívalo. Zmrzka byla fakt dobrá, o tom žádná. Alespoň se člověk poučil a pak už se na vše rovnou ptal. Původně lehký úkol s expem se objevil jako něco neskutečně těžkého. Prakticky každý obyvatel města neuměl moc poradit a nebo neuměli anglicky, ani běžci nevěděli, a že jsem jich zastavil hodně. Pořád mě posílali někam dozadu podél řeky, že tam by to mělo být. Hezky jsem je poslouchal a věřil jim. Po hodně dlouhé době už se mi to přestalo líbit, zbytek teamu měl kecy už minimálně půl hodiny. Pak se nějak odbočilo, bloudilo v různých ulicích a najednou mi jeden Ital řekl, že stačí přejít koleje a na druhé straně to už je. Úleva! (Kamarádky VivoFit později sdělil, že se nachodilo něco kolem 30 000 kroků ten den. Většina díky tomuto bloudění.) Expo už klasika, vyzvednutí čísla, pak dlouhá chůze přes vydýchaný veletrh pro tričko a rychle pryč jít se nahlásit na Hostel. Cestou ještě prohlédnou místo cíle, který mi nepřišel ve srovnání s Bratislavou nic moc a pak už jenom užívání si města, večeře a spousty jiných zajímavostí, které Itálie nabízí. Město samotné je ve dne naprosto úchvatné, ale v noci, to si člověk musí dávat pozor na otevřenou pusu. Jak ho mají Italové krásně nasvícené se ani nedá popsat. Pohledy beroucí dech se střídaly až moc rychle. Po nějaké době jsem už sotva plet nohama a byl jsem rád, že jsem se nějak dostal do postele. Ještě než se mi podařilo usnout se mi honilo hlavou, že takto by se opravdu noc a den před maratonem trávit neměly.

Cíl byl připraven :-)
Cíl byl připraven 🙂

Rád bych napsal, že maratonské ráno bylo jako z pohádky, ale spíš bych ho přirovnal k probuzení po proflámované noci. Těch deset hodin spánku sice regeneraci pomohlo, ale na 100 % jsem se zdaleka necítil. Rychlá hygiena, převlečení (botky vyhrály Adapty, hezky naboso), předání věcí kamarádům a rychle směr start. Opět mi chvíli trvalo najít místo pro bag, ale podařilo se. Dokonce jsem cestou potkal Míru a Bohunku z JBP. Přijeli si zaběhat po vlastní ose. Bohužel nikoho jiného z JBP se mi potkat nepodařilo. Lidí bylo opravdu hodně. Frontu na záchody jsem vzdal rovnou. Naštěstí mi ranní toaleta stačila. I najít místo na rozklusání dalo zabrat. Naštěstí vedle kamionů s taškami byla za zábranami volná silnice, tedy jak takž volná. Rozklus dal dohromady kilometr, pak už byl čas jít do koridoru. Měl jsem štěstí a s mým osobním rekordem mě zařadili hned za elitu. Maraton měl startovat v devět hodin, ale podle všeho chápou Italové časy pouze přibližně. Takže se čekalo, čekalo a ještě čekalo. Při tom stání jsem přemýšlel nad tím jestli se dostavila nervozita, podle všeho ne, tepovku jsem měl mezi 70 a 80. Měřeno několikrát. Psychiku jsem si asi dopředu připravil dobře. Po čtvrt hodině dorazila elita, mimo jiné i budoucí vítěz Kipsang. Pak se ještě chvíli čekalo a přibližně v 9:20 byl konečně start. Tlačenice to tedy byla slušná, fakt byly třeba lokty. Před startem mezi nás totiž pustili i lidi z ostatních koridorů a ti hned začali překážet. Nechápu tyhle lidi. Přepálí začátek, překáží rychlejším a pak se diví, že mají časy na nic. Každopádně díky těmhle lidem jsem přibližně první dva kilometry kličkoval z jedné strany na druhou a dost často za někým musel brzdit. No, přežilo se to, ale lehce to rozhodilo. Tu časovou ztrátu se mi muselo podařit nějak stáhnout, takže mi bylo jasné, že třetí kilometr musí být rychlejší, abych dosáhl plánovaného mezičasu, pro třetí kilometr 11:30. Podařilo se o pár vteřin rychleji, takže hezky zvolnit tempo a začít si závod užívat. Trať zatím hodně rychlá, i když u začátku by byla vhodnější širší. Na pátém kilometru mezičas v normě, o pár vteřin rychlejší. Ono se do něj nic zajímavého nestalo. Jen jsem neustále předbíhal jednoho běžce za druhým. Před desátým kilometrem mi došlo, že budu muset na záchod. A to se mi zrovna tak krásně běželo ve skupince, která měla přesně mé plánované tempo 3:50/km. Nedalo se nic dělat, na dohled mezičas na 10 km a já musel zastavit a ulevit si. Bylo to pouze pár sekund, ale díky nim jsem o pár vteřinek nesplnil plánovaný mezičas. Každopádně se mi podařilo chytiti kluka v zeleném triku, který také běžel mě vyhovujícím tempem. Byl kousek za mou bývalou skupinkou, nějak se mi je podařilo doběhnout. O dva a půl kilometru dál byla stanice s namočenými houbičkami. A jelikož se ranní chlad změnil na skoro polojasno, tak byla jasná volba se pořádně smočit. Dokonce mě napadla hravá vložka, za stanicí stály koše na použité houbičky a mě napadlo se do nich trefovat. První hod se povedl, koš za běhu trefen! Za touto stanicí byla dlouhá rovinka, pro mě jediné místo, kde si prohlédnout zbytek startovního pole v protisměru. Nebyl jsem jediný, kdo sledoval. Někdo na mě zakřičel: „Češi, do toho!“ Bohužel nemám tušení kdo mě poznal, nedovedl jsem si ho nikam zařadit. I na klučinu vedle mě pokřikovali, přiznám, že častěji. Důvod bude asi v tom, že byl Ital. Každopádně se nám běželo krásně a dokonce jsme se střídali ve vedení, vždy při pocitu, že ten druhý zpomaluje. Což se mně stalo třeba před 15. kilometrem, kde se podbíhal most a muselo se vyběhnout na most přes řeku, sice krátký, ale zato citelný kopeček. Tam mě zelené triko vedle mě podrželo. A už tu byla druhá strana řeky, pár jediných kilometrů podle mapky na druhém břehu. Klučina v zeleném nějak začal zaostávat. Naštěstí mi to došlo, tak jsem malinko přidal. Najednou na mě začali diváci neuvěřitelně pokřikovat a fandit. Normálně jako by se mi navrátily síly. Příjemné. Asi už všem došlo, že pokřik nepatřil mě, kousíček za mnou totiž běžela první Italka. Holčina, vedle které jsem stál celou dobu na startu. Mně přišlo divné, že mává na kameru při vyvolání jejího jména. A jelikož mě pokřik věnovaný jí probudil, držela se několik metrů za mnou. A najednou cedule 20. kilometru. Na ní jsem čekal s gelem, který jsem si tentokrát hezky celou dobu nesl, stejně jako v Bratislavě. Metu půlmaratonu se mi podařilo proběhnout v čase 1:21:14.

Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Ten pravý kamion byl můj
Ten pravý kamion byl můj

Druhá polovina mohla začít. A stále jsem se cítil skvěle. Sice mě za půlmaratonem ta Italka předběhla, ale nějak mi to nevadilo. Já čekal, až trochu zabere gel. Mezitím jsem si udržoval konstantní tempo a začaly se vtírat myšlenky, že při druhé polovině pod 1:25 se dostanu na krásný čas. A někdy u těchto myšlenek gel zabral, najednou se mi vrátila energie. Navíc jsem přesně věděl kde se nacházím, protože den předtím se nám tam dařilo bloudit. Nebudu lhát, ale na metě 25. kilometru byla Italka jen pár metrů přede mnou a já si plánoval, že do dalšího milníku jí v pohodě předběhnu a pak budu držet tempo až do cíle. Pocity totiž skvělé, nic nebolelo, prostě paráda. A najednou PRÁSK! Bolest v levé noze, naprosto neidentifikovatelná. Já jí tam celou dobu čekal, ale asi tak 5 cm z vnitřní strany holenně pod kolenem, a ona byla sice zevnitř, ale tak 5 cm nad kotníkem. Úplně jiné místo a jiný typ bolesti. I jinak intenzivní. Úplně mi rozhodila krok a já najednou zjistil, že Italka se vzdaluje a pomalu se na mě dotahují chlapi, které jsem dal před chvílí. Vůbec mi nedocházelo co se stalo, co mám s nohou a proč běžím najednou pomaleji. Můj optimismus zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou se do hlavy začaly vtírat myšlenky typu „zpomal“, „kašli na čas“, „za tu bolest ti to nestojí“, „v klidu to doběhni“ a podobné… Jenže se objevilo i něco jiného. Pocity z mých dlouhých běhů nad 30 kilometrů, kterých v předchozím měsíci a půl bylo opravdu hodně. Jednoduše mi bylo najednou jasné, že ta bolest musí do dvou kilometrů přejít a pak běh zase nějak půjde. Bylo to opravdu trápení, řekl bych, že hodně dlouho i víc psychické, než fyzické. Ale podařilo se ho přetrpět a najednou to začalo zase jít. Já běžel. A na metu 30. kilometru se mi podařilo přiběhnout s minimální časovou ztrátou na posledních pěti kilometrech. Tam další kus gelu a pokračovalo se. Na meziobčerstvovačkách se mi i dařilo houbičkami trefovat do košů. Příjemné zpestření. Nevím co bych bez těch houbiček dělal, ráno totiž na ruce návleky a najednou na ně bylo horko. A blížil se 33. kilometr, mě začalo docházet, že do cíle zbývá už jenom 9, slovy DEVĚT, kilometrů. To už je jako nic. A najednou pokřik: „Karle! Do toho!“ doprovázený máváním českou vlajkou. Do téhle chvíle jsem si myslel, že nějaké fandění nemůže mít vliv, ale přiznám, že najednou i ty zbytky černých myšlenek zmizely a já prostě zrychlil a jen se snažil opět přiblížit tempu 3:50/km. Jasně, že se nepodařilo, ale snaha byla. Zase za mnou začínalo být víc lidí a nikdo mě nepředbíhal. Posledních sedm kilometrů uteklo ani nevím jak. Jenom vím, že tam opět byly nějaká stoupání na mosty a šíleně moc dlažby. Taky si vzpomínám, že mi v hlavě bleskla myšlenka typu, že o mém běhu ví celkem hodně lidí a možná mě i někdo sleduje online. Na 40. kilometru jsem sípal jako blázen, ale už mi bylo jasné, že se nerozhoduje jestli zaběhnu pod 2:50, ale jestli bude 46 nebo 47. Poslední kilometry vážně bolely, i když jsem na bolest na chvilku zapomněl. Tak jeden kilometr před cílem totiž lidé masáží srdce u kraje oživovali úplně modrého běžce. Nic moc pohled. Jen při rychlém shlédnutí bylo jasné, že se nejednalo o nikoho, kdo by přecenil své možnosti, vypadal jako zkušený maratonský matador. Doufám, že vše dopadlo dobře. Každopádně najednou zde bylo posledních pár set metrů a mě došlo, že se mi to podařilo. Prostě jsem se začal usmívat. Bylo mi najednou úplně skvěle. Kdybych patřil mezi měkčí typy lidí, asi bych i uronil slzu. Takhle se mi jenom podařilo zasprintovat a s vítězným JO proběhnout cílem v čase 2:46 a nějaké drobné. Dobře, málem se sprint nepovedl a spíš byla na začátku koberce pořádná tlama, ale naštěstí se mi podklouznutí podařilo ustát. Pocity opět nepopsatelné.

Kontrola tempa
Kontrola tempa
Málem jsem kamarády přehlédl
Málem jsem kamarády přehlédl

A najednou se dostavily pocity, které se posledních pár kilometrů potlačily. Bolest pravé nohy u paty, Adapty mi tam úplně sedřely kůži. Převzetí medaile, odevzdání čipu (stejný jako na PIMu) a zabalení do fólie. Nějak se mi najednou ochladilo. Pak pajdání směr tašky. Při procházení kolem záchranářů jsem si řekl proč bych se trápil a hezky mi nohu obvázaly. Ona z ní totiž krapet tekla krev. A pak mě objevili kamarádi, takže směr hostel dát sprchu a pak hned pokračovat směr Benátky. Ale ty už sem nepatří, ani to jak se nám v nich večer podařilo zabloudit a během několikahodinového bloudění nachodili dalších dobrých 10 kilometrů.

Výtlem!
Výtlem!

Maraton ve Florencii je naprosto úžasný. Organizace v pár věcech sice trošičku pokulhávala, ale zážitek jí jednoznačně překoná. Navíc se jedná o jednu z dvaceti nejrychlejších tratí na světě, věřím tomu. Pokud si někdo chce zaběhnout osobák, užít si hromadu kultury, skvělého jídla, ideálního počasí a spousty dalších věcí, je tento maraton ten pravý. Perlička na závěr, podle VivoFitu se nám za víkend podařilo nachodit něco přes 50 km. 🙂

Nevypadám, ale spokojený :)
Nevypadám, ale spokojený 🙂

Video mé maličkosti při závodě ZDE. Oficiální výsledky ZDE.

Trocha čísel nakonec:
Snímek obrazovky pořízený 2014-12-03 21:11:44

31. Benešovský maraton Pojizeřím – opět mě maraton dostal

IMG_4698Měl to být můj vrchol roku, závod, na kterém se mi podaří prolomit hranice 2 hodin a 50 minut. Jakpak by také ne, když mi každý říkal, že tamní trať je hodně rychlá. A jelikož mi to potvrdilo hodně běžců, neměl jsem důvod jim nevěřit. Opravdu dlouho jsem na tento závod trénoval a i psychicky se připravoval. Nikdy mi nebylo lépe. Víkend celý volný, dohoda s Dušanem z Vlastibořic o přespání a bylo jenom těšení se. Ladící závod týden před také dopadl skvěle.

Rozklusání
Rozklusání

img00029

K Dušanovi se mi podařilo dorazit podle dohody v sobotu kolem deváté ráno, rychlá příprava a vyrazili jsme do Benešova u Semil dát všem co proto. Když jsem koukal na výsledky z minulých ročníků, vypadalo to, že bych se mohl umístit na bedně. Natrénováno totiž pod ty 2h50m bylo. Na místě včas, rychlé převzetí čísla, pozdravení se se všemi známými a rozklusání. Měl jsem při něm divné pocity v oblasti pod břichem, ale kdo by se jim nějak věnoval, 42 kilometrů je dost času na jejich umlčení. Při rozklusu mě malinko zarazil hned kopec přibližně na prvním kilometru, byl drsnější byly jakékoliv očekávání. Ještě se mi taky nelíbilo počasí, najednou se rozjasnilo, svítilo slunce a muselo určitě být víc než dvacet stupňů ve stínu kombinované s bězvětřím. Prostě nic moc podmínky na maraton. Ale doufal jsem ve snížení teploty…

Za prvním kopcem
Za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem

Ani nevím jak a najednou bylo odstartováno. Na startu bylo opravdu hodně lidí, ale nějak to nevadilo, protože většina běžela za námi. Před startem se mi podařilo prohodit pár slov s Radkem, říkal, že nepoběží nějak rychle, prý v tempu 100 km závodu, takže asi na cílový čas 2h45m. To mě zaujalo, tak nějak mi přišlo vhodné se ho držet. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Už na prvním kilometru mi bylo jasné, že Radek běží rychleji, věděl jsem totiž čas na kilometr, který by na jeho původně plánovaný čas měl být a on běžel o dobrých 10 vteřin na kilometr rychleji. To jsem si hned běžet s ním rozmyslel a hezky začal zpomalovat. Ono ani horko nebylo moc příjemné, potil jsem s ejako už dlouho ne. Z toho předbíhání spoustou běžců jsem si nic nedělal. Vždyť se jednalo o první kilometry závodu. Nakonec se mi kolem pátého kilometru podařilo chytit mého původně plánovaného tempa a už jsem se soustředil jenom na dech a běžecký styl. Trochu i na trať, byla opravdu jiná, než očekávání. O mírně zvlněné trati se může mluvit, když se odmyslí těch několik docela brutálních táhlých stoupání. Pak bych souhlasil, že jde o rychlou trať. Ani nevím jak a byli jsme na otočce. Nevím jestli můžu říkat jsme, protože pár maratonců bylo několik desítek metrů přede mnou a za mnou široko daleko nikdo. I na většinu půlmaratonců bylo naše tempo rychlé. Ono i na mě, ale to mi mělo dojít až v druhé polovině závodu. Každopádně na občerstvovací stanici za obrátkou, těsně před 11. kilometrem, byla a fandila Lenka Horká. Moc příjemné překvapení. Ona na mě už předtím při rozklusu volala z kola, ale s mými, sice slabými, dioptriemi jsem jí předtím prostě nepoznal. Cesta zpátky na půlmaraton měla být z kopce, ale pocitově mi opravdu nepřišla. Nevím jak, ale prostě se mi zdálo, že běžíme pořád do mírného kopce. Podařilo se mi stáhnout dva kluky a i předběhnout, ale bohužel se mi zvětšily nepříjemné pocity v oblasti močového měchýře. Ano, se zvětšující bolestí mi došlo, o jaké místo se jedná. Byla to stejně řezavá bolest jako při zánětu močového měchýře. Zastavil jsem poprvé a zkusil si dojít na malou, nic. Nevadí, předběhl mě jeden z před chvílí stáhnutých běžců a já se stihl akorát zařadit za toho druhého. Co ale čert nechtěl, po pár minutách, když se mi je zase podařilo předběhnout, se zase dostavily pocity potřeby záchodu. Opět nic a opět předběhnutý oběma běžci. Ten druhý mi řekl, že kdybych pořád nezastavoval, možná bych to pod ty 2h50m dal. 😀

To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech
To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech

Každopádně ještě těsně před obrátkovou metou půlmaratonu (1h23m a nějaké drobné) byli pár metrů přede mnou, pak jsem se ale zdržel na občerstvovací stanici hledáním předem připraveného gelu a oni mi utekli. Gel se mi nalézt nepodařilo a já začal mít špatné tušení, alespoň jsem tam ale nechal rukavice, už v nich bylo moc horko. Tak nějak mi bylo už před závodem jasné, že bez doplnění cukrů v polovině závodu to mé tělo nedá, že si musím dát gel aby do nějakého 30 kilometr stihl nastartovat. A jak jsem byl rozhozený z nenalezení gelu, nevzal jsem si ani cukrové tablety na občerstvovačce a napil se jenom čaje. Stálo to za nic. Pak přišel znovu první kopec a tam mi dost spadlo tempo, ovšem nebyl

Za metou půlmaratonu
Za metou půlmaratonu

jsem sám, klukům přede mnou taktéž. Naštěstí se mi podařilo kolem 25. kilometru zastavit Dušana a vyškemrat od něj jeden TurboSnack. Zdržel jsem nás oba a tímto mu ještě jednou děkuji. Což jsem nikdy předtím nezkusil, ale byl jsem ochotný riskovat. Stále se mi totiž dařilo držet časy pod 2h50m. Jenže po pár dalších kilometrech se opět ozval podbřišek a ještě jeden pokus o malou. Další už jsem ignoroval. Na obrátce to ještě šlo, ale chvilku za občerstvovačkou mi začalo docházet, úplně stejně jako na Mercury v lednu. Došlo mi, že zbylých nějakých 10 kilometrů do cíle bude opravdové utrpení. Ani hodně časté fandění protiběžců a neustálé opakování pozice mi nepomáhalo. Já věděl, že jsem osmý, ale nějak se s tím nedalo nic dělat. I když musím uznat, že Dušanovo přidání k pozici, že jsou přede mnou jenom samí staříci, mi náladu pozvedlo. 🙂 Jaké ale bylo mé překvapení, když se mi na přibližně 36. kilometru podařilo předběhnout závodníka, kterého jsem předtím viděl mezi prvními třemi. Mazec! Posunutí na průběžnou sedmou pozici. Chvíli jsem se na něj ještě otáčel, ale on nic, jenom šel, byl na tom ještě hůře než já. Okolí pro mě přestalo existovat, jediné co mi ještě šlo bylo soustředění na každou další zatáčku a kopeček. Dával jsem si spoustu mezibodů, ke kterým se musím dostat. Kolem 39. kilometru ale další překvapení. Přede mnou běžec a já ho pomalu stahoval. (Později doma jsem se dozvěděl, že to byl Bouřňák z Běhej.com. Vážně jsem ho nepoznal, jako hodně lidí, kteří mě zdravili a bavili se se mnou.) Opravdu hodně pomalu, přišla totiž největší krize a já, přiznám se, jsem začal prokládat běh chůzí. I tak se mi ale chlapa přede mnou dařilo dobíhat. Kolem 40. kilometru se mi to podařilo a já ho dal s rozhodnutím, že už do chůze nepřejdu. Hned asi po 100 metrech jsem do ní byl přinucen přejít. Ze dvorku vedle silnice totiž vyběhl nějaký pudl a normálně mi sprostě se štěkotem zaútočil na nohu. Jak jsem měl vypnuto, nenapadlo mě nic jiného než ho pořádně nakopnout. Hezky se proletěl. Nevěřícně jsem se otočil na běžce za mnou, který se mezitím dostal na mou úrověň, ale ten na sobě vůbec nedal znát, že si nějakého psa všiml. Nezbylo než se zase otočit, doběhnout to poslední stoupání a prchat do cíle. Nebudete mi věřit, ale poslední kilometr se mi to podařilo rozbalit tempem 4:40/km! 😀 Cíl byl opravdové vysvobození.

Radek v cíli
Radek v cíli
Konec utrpení!
Konec utrpení!

Bylo mi hrozně, jak už dlouho ne. Jen jsem pogratuloval doběhnuvším přede mnou a pak strávil minimálně 10 minut u stánku s občerstvením a pil a pil. Sotva jsem si začal uvědomovat, že se mi podařilo i s tak hrozným časem 3h3m9s doběhnout celkově šestý a druhý v kategorii. Pak se mi podařilo odvalit na trávník ke stupním vítězů, tam se svalil do trávy a jen koukal. Bylo mi čím dál divněji. Co se ale po chvilce nestalo, přiběhl Dušan v novém osobním rekordu 3h25m a nějaké drobné. Fantastické! Tam, kde já naprosto pohořel, on si zaběhl osobák. Pak nějaké to povídání s ostatními, vyhlášení, kde jsem dostal krásnou medaili a balík s věcmi od Enervitu a jedny ponožky od Eleven. Bylo to super, ale nevydržel jsem u vyhlášení do konce. Najednou se mi udělalo špatně a já si šel rychle pro guláš a něco sníst, začala se mi točit hlava a asi bych sebou brzy seknul, kdybych se nenajedl. Jediné, co se mi povedlo, bylo dojít do stanu, objednat si jídlo a sednout si. Pak už nejak nebyla síla na to si pro jídlo ten metr a půl dojít… Guláš jsem jedl opravdu dlouho, ale pak už mi bylo celkem dobře. I barva se mi malinko vrátila. Jak mě krásně popsal Radek: „Vypadáš jak z Adams Family!“ 😀IMG_5006 IMG_5018

38bc4c7f62d2826765c1945120d46ebf
Radek, já a Dušan

Tolik k tomuto krásnému závodu, kam se asi jen tak na maraton nevrátím. Půlmaraton klidně, ale maraton vážně nevím. Jo a vyhrál Radek brunner s úsměvem na tváři v čase 2h38m a nějaké vteřiny. Výsledky: bema2014_mar_abs

Ultra Cavalls del Vent 2013

VýstřižekNejdříve odkážu na Samův článek: http://skyrunning.cz/2013/09/26/ultra-cavalls-del-vent-povest-skveleho-zavodu-nelhala/. Měl ho napsaný dřív a určitě nebude na škodu, když si ho přečtete před tím mým. Ten můj bude totiž víc o pocitech a hlavně popisu trati. Předchozí článek o dnech před závodem.

K mému překvapení jsem se vyspal na závod dobře. Vstávání v pět, rychlá hygiena, poslední zkontrolování věcí v batohu a vyjeli jsme – já, Xavi a jeho bratr. Po 45 minutách, kdy se mi i přes snahu nepodařilo zavřít oči, jsme vystoupili z auta, bylo 6:20, ještě celých 40 minut do startu. Při výstupu z auta mě překvapila dost vlezlá zima. Až taková, že jsem z batohu vyndal bundu. V batohu jsem ještě kromě bundy s kapucí měl termo-přikrývku (kdyby to někoho zajímalo, dá se za pár korun koupit v Hudy), mobilní telefon, rukavice, peníze, občanku, doklad o pojištění, energetické tyčinky, energetické gely, kelímek a 1.5 l vak na vodu. Dále v něm mělo být povinně od startu teplé triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty a čelovka. Ty jsem si já poslal do Bellveru v drop-bagu, protože jsem si špatně přeložil jedno slovo a hned byl celý překlad špatně. Nic jsem s tím nemohl dělat a jen se modlil, že si mě prvních 40 km nikdo nevšimne a pak už budu v pohodě. Před vstupem do startovního koridoru jsem si ještě zašel na záchod, po něm mi už nepřišla taková zima, tak jsem bundu sundal a jen si navlékl rukavice. Xavi na mě ještě nandal GoPro kameru, ukázal jak se ovládá, nastavil jí a řekl mi, že ty videa budou skvělá. Po fotce už sám směr startovní koridor, kam se mi nakonec podařilo dostat, ale asi třikrát mě poslali na špatnou stranu. Čekalo v něm už hodně běžců, tak jsem se nějak zařadil, asi tak do 2/3 startovního pole, a čekal. Čekání naštěstí nebylo dlouhé, po chvíli začal moderátor připomínat jména favoritů a po nich začala konečně hrát písnička z Posledního mohykána. Lepší song si pro start UCV nedovedu představit. Kam se hrabe, podle mě, už zcela ohraná česká Vltava. Každý závod by měl mít svůj vlastní startovní song, má pak lepší atmosféru. A ta při startu UCV byla neuvěřitelná!

Profil trati
Profil trati
Před startem
Před startem
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
Čekání na výstřel (lidi nabalení jak u nás v zimě)
882 běžců, z toho 42 žen
882 běžců, z toho 42 žen

 

V úzké uličce se na prvních pár metrech vytvořil špunt a šlo se krokem, ale pak se to rozběhlo a bránou se dalo běžet v plné rychlosti. Xavi s bratrem na mě volali a přáli mi štěstí. Začalo předbíhání, bylo mi totiž jasné, že nechci být v prvním kopci někde vzadu. Za městem už jsem byl podle svého ohledu někde v první třetině a tak jsem zvolnil a běžel si své. Začalo totiž stoupání. I když jsem věděl, že se mám držet zpátky, tak jsem do těch kopců nad městem běžel. Šlo to samo, tak jsem to nehrotil. Na Krakonošovce jsem si celou dobu říkal ať se neženu a nakonec jsem skončil s hromadou energie, nechtěl jsem opakování. Jenže běh po chvíli skončil, nastaly krpály mezi stromy a jeden dlouhý štrůdl lidí, kde se dalo předbíhat jen s ostrými lokty. A že to bylo nějaké stoupání, vždyť na prvních 14 km bylo víc jak 1700m+. Přibližně v polovině kopce před první občerstvovací stanicí byl krátký seběh lesem. Maximálně jsem si ho vychutnal, letěli jsem kolem stromů v plné rychlosti a byla to prostě nádhera. První občerstvovačku jsem jenom proběhl, neměl jsem důvod se zdržovat. Ale gel hned za ní pro jistotu padl za vlast. A udělal jsem dobře, to co nás čekalo se nedá nazvat jinak než masakrem. Dalších 6 km do prudkého kopce se šlapalo a šlapalo. Na běh mi ani nepřišly myšlenky. Kor po tom, co jsme v jednom místě vyšli z lesa a já viděl o cca 500 metrů výše lajnu lidí a věděl jsem, že tam se budu muset také vyškrábat. Radši jsem stočil pohled doleva a užíval si panoramata. Ne na moc dlouho, přišly totiž kamenité pešinky, pod nohama vratké kameny a po levé ruce sráz s ostrými výstupky. Bez soustředění to nešlo. Levá, pravá, levá, pravá a pořád nahoru. A najednou byl vrchol, po pohledu na hodinky se mi protočily panenky, to najednou trvalo od startu přes 3 a půl hodiny! Mých nejpomalejších cca 13 km v životě! Za vrcholem běh sedlem, pak kousek nahoru a byl tu druhý check-point Niu de L´áliga.

Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Lehký trail dolů v polovině prvního kopce
Seběh do sedla
Seběh do sedla
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 1
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 2
Niu de L´áliga 3
Niu de L´áliga 3

Opět ne moc dlouhé zdržení. Jen vypití dvou deci vody, snědení jedné tyčinky, trochu pokochání krajinou a rychle dál. Pln optimismu rychle dolů z kopce, jsem si totiž ještě myslel, že nejhorší je za mnou. Dolů se běželo krásně. Sice jsem na pár místech bruslil po jemných kamínkách, s tím, že po mé pravé ruce byl zase hodně hluboký a nebezpečně vypadající sráz, ale užíval jsem si to. I horolezecká vložka se našla. Až na hodně prudké a těžké stoupání na 20. km (po něm jsem byl vyčerpán, nohy bolely, a spravila to vše až pár minutová přestávka s jedním gelem) byl běh k třetí občerstvovací stanici Serrat de les Esposes celý z kopce a celý hodně rychlý. Krátký několikaminutový výšlap před stanicí nepočítám. Takže celých těchto 14 km jsem si užíval, diváky, uchvacující panoramata a hlavně závodění = předbíhání. Protože terény v tomto úseku mi sedly jedna báseň.

Po stoupání na 20. km
Po stoupání na 20. km
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 1
Serrat de les Esposes 2
Serrat de les Esposes 2

Po doběhu na Serrat de les Esposes jsem opět cítil, že jsem bez energie. Hrozně mě to udivilo, protože tyto problémy normálně nemívám a i maraton jsem schopný běžet nalačno. Bylo mi tak hrozně, že jsem do sebe musel nacpat asi pět celých energetických čokoládových tyčinek, které tam měli, k tomu melouny a hodně vody. Až potom mi přišlo, že můžu pokračovat dál. Před seběhem do Belleru na 39. km bylo ještě jedno stoupání, nebylo veliké, ale i tak mi na jeho vrcholu přišlo, že mi zase chybí energie a spravil to zase další gel. Pro mě opravdu nepochopitelné a nezvyklé, po necelé hodině od najedení byla energie pryč. Seběh do Bellveru se mi nelíbil. Nejdřív se běželo lesy po stezkách, které bych přirovnal k pěšinám v lesích před koncem Krakonošovy stovky, a dále se pokračoval po dá se říci rovině mezi poli, kde nefoukl větřík a na hlavu pražilo slunce. Takže pro všechny, kteří si na Krakonošově stovce stěžovali v posledních kilometrech mezi poli na horko, říkám, že na Krakonošce bylo velmi příjemné klima. Těsně před Bellverem opět pocity pod psa, energie pryč. Ale kousl jsem se a prostě ty poslední kilometry běžel. I přes zvětšující se tlak v břiše… V Bellveru (po 6 a půl hodinách) hned po příchodu do stanu nasměrování ke stolu, kde kontrolovali vybavení. Kluk na mě tvrdě katalánsky, já na něj koukám a jen vystřelím: „Do you speak english?“ To ho zaskočilo a těžce ze sebe vysoukal, jestli mám mobil, termo-přikrývku a bundu? V batohu byly a už se mnou nezabýval. Spadl mi kámen ze srdce. Sebral jsem drop-bag, vyndal z něj povinné věci, narovnal v batohu, najedl se, těstoviny radši rovnou ignoroval, došel na záchod, smyl z obličeje tak kilo soli, dal si ještě pár kousků melounu a pokračoval dál. Vše mi zabralo tipuji mezi 15 a 20 minutami. Také jsem poslal Xavimu sms s tím, že mě obtížnost trati hodně překvapila, a přečetl jeho odpověď: „Už jen 60 km! Čekám na tebe v Estasenu na 70. km.“ Prej jen 60 km…

Bellver
Bellver

Jídlo v Bellveru se mi podařilo přehnat, takže dalších 10 minut na běh nepřišlo pomyšlení a radost mi dělala i jen chůze. Do další občerstvovací stanice jen 8 km a profil nevypadal moc obtížně. Poučení pro příště zní: Když profil nevypadá obtížně, ještě to neznamená, že obtížný není! Po úvodních tipuji 5 pohodových kilometrech, které se daly převážně běžet, přišlo všemi oblíbené stoupání. A ne ledajaké, v obtížnosti si podle mě nezadalo s tím na začátku. Po 40 minutách toho stoupání mi došla energie = další gel. Pomohl hodně, překonal jsem už x-tou krizi a vylezl k občerstvovačce na 47. km Cortals de l´inga. Doslova vylezl, pěšiny v tom lese byly maximálně příkré. Tam opět hrozně moc jídla, energie z gelu byla ta tam. Chvilka slunění, doplnění vaku vodou zředěnou s kolou a hezky dál.

Zase pár minut přeplněné chůze a pak svižně nahoru. Běžet se nedalo, výšlap byl dost těžký. Asi po hodině a půl svižného stoupání mi připadalo, že by toho kopce mohlo už být dost ne? Najednou se prosvětlilo a vyšlo se z lesa na krátkou rovinku, ze které byly nádherné výhledy. Tam jsem sedl, vyndal tyčinku, ano opět bez energie, a kochal se. Čas od času se mě někdo zeptal, jestli jsem OK a po mém ujištění pospíchali dál. Dojedl jsem a zeptal se jednoho kolemjdoucího jak daleko je další point? Odpověď mi shodila psychiku na dno. Prý přibližně 5 km. Takže 6 km od posledního bodu se mi podařilo překonat za 1.5 hodiny! Šílenost! Okolo šla pěkná holka, tak jsem se k ní přidal a chvíli si s ní anglicky povídal. Italka, vzdálenost měla v malíčku, rozhovor pohodový a tempo také. Šel jsem s ní. Trochu odbočím – na trati běžci převážně anglicky uměli a na dost slušné úrovni. Po další hodině, kdy se různě po pěšinách běželo nahoru a dolů, víc směrem hore, a kdy jsme potkali i vojáky na výcviku v plné polní, se mi podařilo doškrábat na nejvyšší bot mezi těmito občerstvovačkami. Další gel a rychle dolů. Moc to nešlo, ale přemluvil jsem se a běžel. Pak byl chvilkový běh po vrstevnici a najednou 500 m vzdušnou čarou přede mnou Prat d´Aguiló, další stanice. Co ale ti zmr.. pořadatelský neudělali. Najednou 150 metrů klesání a na druhé straně to samé nahoru ke stanici. Bylo hodně prudké, klouzavé a nebezpečné. Vzalo mi dost sil. Až jsem si musel dát dole tyčinku. Nechtěl jsem, ale bez ní by mi to moc nešlo. Nějak jsem doklopýtal na ten 58. km do Prat d´Aguiló a byl rád, že se můžu zase najíst a trochu odpočinout.

Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 1
Prat d´Aguiló 2
Prat d´Aguiló 2
Dlouho na trati...
Dlouho na trati…

Seděl jsem chvilku a najednou přišel nějaký běžec, totálně vytočený, švihl batohem o zem, začal do něj kopat, nadával a byl prostě naštvaný. Já vůbec netušil o co může jít. Kluk vedle mě se na mě podíval a jen něco řekl v katalánštině a ukázal za mě. Tam u brány byla totiž kontrola povinného vybavení a ten běžec jí neprošel. Drsné, skončit po 58. km kvůli takové blbosti. Po vydatném posilnění ke mě přišel pořadatel a zeptal se jestli vše mám a náhodou něco nepotřebuji. Jen mě zajímalo, jak dlouho to trvá k dalšímu bodu. Prý teď budeme cca hodinku stoupat a potom jen příjemný běh z kopce až do Estasenu. Při pohledu na ten kopec se mi udělalo špatně. Končil někde v mracích a lidi nahoře jsem sotva viděl. Nevěřil jsem, že to půjdu jen hodinu. Za stanicí se ke mě přidal jeden Katalánec a ten mi dokonce řekl, že to bude tak 45 minut nahoru. Nakonec bylo, ale fakt náročných 45 minut. V Prat d´Aguiló jsem se navíc oblékl do dlouhého a teď toho litoval. Celý výstup byl na západní straně a bez větříku. Peklo! Navíc podle profilu se má jednat o přibližně 375m+. To bylo víc! Jak jsem lezl po kopcích v Chorvatsku s GPS, tak jsem se naučil lehce odhadovat výšky a při pohledu zeshora na Prat d´Aguiló mi bylo jasné, že se jedná minimálně o 500 výškových metrů.

Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló
Nahoře na kopci nad Prat d´Aguiló

Nahoře už jen příjemný běh po vrcholku a na druhé straně slibovaný běh z kopce až do Estasenu. Technicky nejjednodušší ale nebyl, vyvrknout kotník se dal nesčetněkrát. Při něm se mi podařilo předběhnout asi 15 lidí. Ne, že by na tom záleželo. Jen mě lehce naštvalo, že se mi nepodařilo doběhnout do Estasenu za světla. Těsně před ním přišla na řadu čelovka. Tam mě čekal nadšený Xavi. Byl u vytržení z toho, že mě vidí. Omluvil jsem se mu za to zpoždění, ale on byl v pohodě, prý si to tam celý den užíval. Pomohl mi s doplněním vaku čistou vodou. Ten nápad s ředěnou colou byl dobrý asi jen prvních 5 minut, pak mě z ní bylo divně od žaludku. Nejhorší nápad, který jsem kdy měl. Ani jsem nic nejedl. Jen si od Xaviho vzal z jeho zásob 3 gely, došel na záchod, vypil lahev vody a pokračovalo se. Xavi prý: „Už jen 30 km. To je jak třešnička na dortu. Nejsou těžké.“ To možná ne, ale já věděl, že 30 km s čelovkou bude slušný očistec.

Estasen 1
Estasen 1
Estasen 2
Estasen 2

Krize odezněla, trvala jen 70 km, přišla apatie a jen cíl před očima. Pak už to bylo jen běžet, sledovat těch pár metrů před sebou a hlavně sebou někde nefláknout o zem. V této fázi by mě destruktivní blbá chyba mrzela hodně. Každou chvilku jsem se míjel s klukem, kterého jsem potkal za stanicí Prat d´Aguiló. Vždy pár vět anglicky a makat a makat. Za stanicí na 74. km (tam jsem snědl pár melounů a jednu tyčinku) následoval krátký výšlap, krátký, ale dost namáhavý. Po něm běh z kopce až do St. Martí na 83 km. Opravdu běh, i jsem jednou spadl a sedřel si kůži na malíčku (to jsem zjistil až potom v autě), naštěstí jsem měl ale zase rukavice, tak pohoda. I když stezka všude klouzala, tak jsme šli naplno. Kdyby to viděl někdo z mých blízkých, tak by o mě řekl, že jsem magor. Bylo to hodně nebezpečné. Běžel jsem se 4 běžci, ale pak nějak začali zaostávat a na 83. km doběhli až pár minut po mě. A to mi nejdřív jejich tempo přišlo hrozné. Tam jenom gel před posledním opravdu těžkým výstupem a hurá nahoru.

Vážně jsem začal pořadatele nenávidět. Značení měli výborné, o tom žádná. Každých pár metrů značka, která v noci odráží světlo z čelovky, no super. U nás by se mohli pořadatelé závodů na UCV hodně naučit. Ale ta trasa… Poslední těžké stoupání a přetínalo asi 7x horskou bystřinu. Ve dne bych neřekl ani B, ale v noci s čelovkou opravdu zážitek. Hlavně ta část, kdy se jednou šlo asi 100 m přímo korytem po kluzkých ostrých kamenech proti proudu, aby toho nebylo málo, tak se i lezlo pár metrů nahoru proti proudu. Luxus! Vždy jsem si něco takového přál. Každopádně se to přežilo, a nahoře jsme byli skupinka 4 a postupně jsme se střídali ve vedení. Tedy dva jsme se střídali, ti druzí dva parchanti se jen vezli. Vypozoroval jsem zajímavou věc. Vždy, když se dostanu do vedení, nasadím tempo, i když se sám sebe snažím brzdit. Prostě mi lidi za zády vadí. Když už jsem se chtěl po asi hodině stoupání zastavit a dát si gel (odpočívajících skupinek jsme pár minuli), tak se najednou objevila světla St. Jordi na 88. kilometru. Tam neměli ovoce, čímž mě zklamali. Jen pečivo. Dal jsem jeden croissant, oblékl bundu, bylo lezavo a pokračoval.

Čekal jsem jen krátký běh z kopce a pak stoupání. Když už jsme s kamarádem, opět ten samý, běželi asi 20 minut dolů a pořád nic, tak nás to pěkně naštvalo, protože jsme věděli, že musíme ještě nahoru a čím níž jdeme, tím víc toho bude opačným směrem. Nakonec směr nahoru byl a k mému překvapení trval asi jenom 20 minut ostré chůze. Nějak se nás tam sešla skupinka asi deseti. Najednou nahoře na posledním vrcholu celé trasy a před námi pouhých 8 km do cíle. Sedl jsem si, dal poslední gel a běžel. Zbytek už odběhl. Postupně jsem je stahoval. Jen dolů a dolů. I bundu jsem svlékl, bylo horko a já chtěl vypadat dobře v cíli. U silnice jsem doběhl dva běžce a dal se s nimi do řeči. Porovnávali jsme závody v ČR a u nich. Nemohli pochopit, jak Pražská stovka může mít 4 body na UTMB, když má o kilometr nižší kladné převýšení než UCV. Trochu je to naštvalo. Běželo se, pěkně se běželo. Běžel jsem i poslední trail těsně před Bagá, o kterém předtím nebyla ani zmínka. Přiznám se, že jsem to hnal, důvod byl čas pod 20h a 30m. Spoluběžci byli někde daleko za mnou. Dokonce jsem těsně před městem ještě pár lidí dal. Pak už jen běh po schodech, které jsem znal z videa s Kiliánem z minulého ročníku, cílová rovinka, kde čekal Xavi a nejlepší pocity za poslední rok po proběhnutí cílem! Nevzdal jsem to! Doběhl jsem! Jsem kůň! (cavalls = kůň) Nedokážu to popsat…556

YES!!!
YES!!!

Ono mít v létě před takovým závodem 5 týdenní tréninkový výpadek pro únavovou zlomeninu holenní kosti není zrovna dobré. Myslím si, že i kdybych měl kompletní trénink, tak lepší čas než 18 hodin bych nedal. Teď trochu čísel. Na startu bylo 882 běžců (z toho 42 žen), dokončilo 628 běžců (593 mužů a 35 žen). Můj reálný čas byl 20:18:47 a oficiální 20:19:39. Umístil jsem se 355. celkově a 218. v kategorii.

Moje časy na kontrolních stanovištích:

  • Time                    20:19:39
  • Rebost                01:23:22
  • Niu d’Àliga        02:41:18
  • Serrat                  04:46:22
  • Bellver               06:14:02
  • Prat d’Aguiló     11:09:16
  • Estasen               13:39:12
  • St. Martí             16:36:07
  • St. Jordi              18:13:11
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Sam v cíli 22:46:46 (476. celkově, 23. v kategorii)
Můj kamarád z trati
Můj kamarád z trati
Poslední
Poslední v cíli – pro mě BOREC

Potom cesta domů a po důkladné sprše spánek. Ten první jen 4 hodiny. Což mě překvapilo. Co bolelo? Stehna, úplně šíleně svaly na břiše a pak hodně trapézy od hůlek. Lýtka vůbec, zafungovaly kompresní podkolenky (vždy jsem myslel, že je to placebo, až teď tomu věřím). Čekal jsem, že mě budou bolet chodidla, stejně jako na Krakonošově 100, ale nebolela vůbec. Ani nehty černé a puchýře také ne. Dost dobré, na to, že jsem měl Vivobarefoot Breatho II potřetí na noze.

Pak ještě v neděli a pondělí akce s Xavim a jeho rodinou, v tom bylo v pondělí večer pěkné opití do nálady – miluji katalánská piva, a v úterý ráno na letiště a domů. Málem jsem o 5 minut nestihl let, ale jinak pohoda. Jo a v pondělí byl i první běh, který dopadl skvěle, skoro nic nebolelo. Jsem spokojený. Moje nejlepší dovolená v životě!

Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (8.1% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Poslední večer (5.4% vol.)
Pro vegetariány :-D
Pro vegetariány 😀

 

V Katalánsku před závodem

Konečně nastal den odletu do Katalánska, středa 18. září 2013, 3 dny před závodem Ultra Cavalls del Vent. Schválně jsem odlétal takhle brzy, za prvé kvůli aklimatizaci na počasí a za druhé jsem chtěl strávit co nejvíc času s mým kamarádem Xavim, kterého jsem poznal v Austrálii přes běhání.

Středa 18. září

Ranní cesta na letiště byla trochu stresující, protože jsem ještě chtěl zajet Na poříčí do směnárny. Doprava mě trochu dost překvapila, ze směnárny sešlo a já byl rád, že se mi podařilo vůbec stihnout letadlo. Let z Prahy do Barcelony trval 2 hodiny a 10 minut s ČSA. Proč já nestudoval v Barceloně? Cesta mi s krátkým čekáním na letišti zabrala stejný čas, jako mi častokrát zabrala cesta z Tábora do Brna. Když čekání na letišti nepočítám, byla výrazně kratší. Pohodlí, nádherná mladá spolucestující a příjemné letušky. Cestu tedy trochu kazilo malé uřvané dítě, které měla na kolenou jedna nádherná maminka. Rozhodně jsem měl cestou dost potěšení pro oči. Zajímavé bylo, že vždy, když jsem se na dítě naštvaně koukl, vždy na chvíli zmlklo a bylo celé zaražené.

V Praze
V Praze

Let proběhl v pořádku a letadlo v jednu odpoledne dosedlo v Barceloně. Tam už na mě čekal Xavi. Po hujarém uvítání jsem si vystál frontu na směnárnu (Asiati hrozně zdržovali), zjistil jsem, že se mi dostalo lepšího kurzu než v Praze (o letišti v Praze radši nemluvit, tam prodávali Eura za 29 Kč!) a co nejrychleji jsme opustili letiště a jeli do Manresy. Ta se stala na příštích pár dní mým domovem. Xavi mě vzal k sobě domů, ukázal mi pokoj (já čekal gauč) a představil Aidě, své přítelkyni. S tou jsem si moc nepopovídal, z angličtiny zná jen základy. Byt mě dostal, byl velký (podle Xaviho malý), světlý a měl úžasnou terasu s nádherným výhledem.

Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)
Výhled z bytu (vzadu pohoří Montserrat)

Město Manresa mě dostalo na první pohled. Nádherné malé město s úžasnou atmosférou a skvělými lidmi. Ve městě žije přibližně 75 000 lidí, takže je tak o polovinu větší než Tábor. Má spoustu historických památek, proplétajících se malých uliček, majestátní katedrálu, i horší čtvrtě se najdou, prostě všeho tolik, aby se člověk nenudil. Chvilku po příjezdu mě Xavi vzal prvně do města. Šli jsme do velkého sportovního obchodu, já na koukanou a Xavi vyměnit pásek u jeho Suunto hodinek. Řeknu vám, že něco podobného jsem neviděl. Mají tam vybavení na vše od běhu přes horolezectví k přežití v horách a ještě něco navíc. V obchodě jsem strávil hodinu a stejně jsem si neprohlédl vše. Co mě asi nejvíc zaujalo a překvapilo, byl stojan s věcmi na dog-trekking a české hůlky Leki. Vše je na fotkách.

Manresa
Manresa
Manresa 2
Manresa 2

 

Manresa 3
Manresa 3

Asi po hodině, kdy jsem si střídavě prohlížel věci a odpovídal na otázky od obsluhy, kterou Xavi dobře znal, taky šlo o běžce, přišel Xaviho bratr a pozval nás na kafe. Moc anglicky nemluvil, řekl bych tak pokročilý začátečník. Mluvit se s ním dalo celkem dobře. Na kávě jsme strávili asi hodinu, po kterou jsem byl pod útokem otázek ohledně České republiky. Počet otázek jsem s radostí vracel zpět otočené na Katalánsko. Byla zábava, ale skončila, šel jsem totiž s Xavim za jeho kamarády koukat na Barcelonu. Takže další hodina a půl všelijakých srovnávání Katalánska a ČR. No, bavil jsem se. I když kluci moc anglicky nemluvili, tak se snažili, což je hodně pozitivní. Zajímavé je, že Katalánci nemají moc rádi Messe, sice je Argentinec (opraveno na upozornění Jitky), ale to ho neomlouvá a ani po hodně letech v Barceloně stále nemluví katalánsky. Po návratu na apartmánu překvapení, Aida si udělala malou párty s kamarádkami. Pěkné holky jsou v Katalánsku, opravdu nádherné. Řekl bych, že asi nejhezčí, které jsem kdy viděl, a to jsem něco procestoval. I když, každý má jiný vkus… Pak jsem nějak odpadl, to cestování a trochu jiné klima mě zmohlo.

Obchod - batohy
Obchod – batohy
Obchod - batohy 2
Obchod – batohy 2
Obchod - horolezci
Obchod – horolezci
Obchod - dog-trekking
Obchod – dog-trekking
Obchod - Leki
Obchod – Leki
Obchod - místní časopisy pro běžce
Obchod – místní časopisy pro běžce

Čtvrtek 19. září

Ráno jsem vstal až před desátou, což mě hodně udivilo, protože normálně doma vstávám kolem šesté a později kolem sedmé. Asi to bude jiným vzduchem. Přišel na řadu první běh před závodem. Rovnou jsem řekl Xavimu, že nechci nic dlouhého. Rychle nás vzal městem, pak jsem běhali kolem atletické zóny a zase městem zpátky. Ke konci byl menší kopeček a po něm jsme museli zastavit. Xavi nějak není ve formě, změnil práci a vůbec nemá čas na běhání. Běh nám zabral cca 35 minut, tak akorát na zahřátí.

Katalánské pivo (5.4% vol.)
Katalánské pivo (5.4% vol.)

Následovalo něco, co moc místních a cizinců vůbec normálně nevidí. Xaviho bratr je totiž kriminalista ve vedlejším městě a den předtím mi slíbil prohlídku celé jejich policejní stanice. Celkem mě to zajímalo, tak proč ne, že? Jedna jeho kolegyně mluvila anglicky lépe než já, takže prohlídka byla i s průvodkyní. Opravdu mi ukázali všechno, od nudných kanceláří, přes garáže a uložení zbraní (pistole ČZ prý dostávají jen vyšší důstojníci), po výslechové místnosti a cely prvního zadržení. Ty cely mě dostaly. Malé místnosti s mřížemi jak z filmů o divokém západě, uvnitř cel všude beton, takže žádná pohodlná lůžka, jako lůžko na jedné straně místnosti udělán velký betonový schod a na něm tenoučká matrace, do i té nejtvrdší postele opravdu daleko. Záchod také chuťovka, jen udělaná malá zídka z betonu a za ní díra v zemi, tedy oplechovaná nerezem, ale stejně. Bohužel jsem si je nevyfotil. Když jsem upozornil na to, že ty cely jsou opravdu tvrdé, tak mi jen odpověděli, že zadržení lidé nic jiného nepotřebují, že jsou tam jak v hotelu! Každopádně ta prohlídka byla něco.

Logo místní policie
Logo místní policie
Místnost jak z filmu
Místnost jak z filmu

Potom směr Barcelona, kde přišel na řadu typický katalánský oběd. Dále mi Xavi ukázal Sagradu Famílii, která mě ale moc nezaujala. Přišla mi podobná Katedrále sv. Víta. Dovnitř se mi nechtělo, jen jsem koupil pár pohledů a jeli jsem tam, kam se mi chtělo více – stadion FC Barcelona. Žádné škudlení a těch 20 euro za prohlídku jsme si zaplatili. Normálně 23 eur na osobu, ale pro nás levněji, výhoda mít jako průvodce rodilého Katalánce. Atmosféra na stadionu je nepopsatelná. To člověk až chápe, proč Barceloně tolik lidí fandí. Nejvíc mě dostal průchod ze šaten tunelem na hřiště, měl jsem až husinu. Člověk prochází, z repráků jsou slyšet diváci na stadionu a do toho hudba. No, ještě teď mám husinu, když na to vzpomenu. Je to opravdu zážitek. A ty lavičky pro hráče… kam se české stadiony hrabou. Prostě a jednoduše mě stadion dostal. Asi začnu v Champion League fandit Barceloně.

Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Brambory s ostrou pomazánkou a vzadu chléb potřený rajčaty s olejem
Typické jídlo
Typické jídlo
Sagrada Família
Sagrada Família
Stadion
Stadion

IMG_20130919_162543

Stadion ze stanoviště reportérů
Stadion ze stanoviště reportérů

Večer po návratu jsme byli oba nějací unavení. Xavi udělal makaróny a brzy po večeři jsem zase odpadl. To místní klima je pro mě prostě únavné.

Pobřeží u restaurace v Barceloně
Pobřeží u restaurace v Barceloně

Pátek 20. září

Ráno už se mi podařilo vstát normálně. Sebrali jsme se s Xavim a šli si zaběhat. Opravdu na chviličku, jen aby se neřeklo, že nic neděláme. Následovala delší procházka městem s koupením pohledů. A jelikož Manresa není turistické město, daly se koupit jen v informačním centru. Od něj jsme to vzali kolem katedrály. Tam mi Xavi řekl, že ve čtvrti hned u ní bydlí nejvíc prostitutek v celém městě. Cestou městem se Xavi několikrát zastavil na pokec s kamarády, pokaždé mi přáli štěstí na závod. Zajímavé je, že v Katalánsku zná Ultra Cavalls del Vent naprosto každý. Ti lidé tím závodem žijí. To není jako u nás, kdy se stává, že se někde ve vesnici běží závod a často o tom ani lidé nevědí. V Katalánsku je UCV jeden z vrcholů roku. Jsou toho plné noviny, televize a internet. Je to prostě něco.

Manresa
Manresa

Odpoledne po siestě, která trvá přibližně od 12 do 16 a obchody až na potraviny jsou zavřené, jsme se vydali do vesničky Bagá pro startovní balíček a vyřešení všech věcí před závodem. Už od 16:00 byl z Bagá online přenos, ale moc lidí tam nebylo. Před odjezdem jsem ještě zkontroloval povinnou výbavu a podle toho si jí připravil a připravil i věci do drop-bagu. Do Bagá jsme dorazili za 45 minut pohodové jízdy. Vyzvednutí startovního balíčku proběhlo rychle a bez problémů. Nechal jsem si zkontrolovat čip, jestli je funkční, v balíku byly rovnou dva, jeden na náhradní boty. Vše funkční, tak jsem šel dát věci do drop-bagu, který se posílal do Bellveru na 39. kilometru. V klidu jsem do něj před obsluhou dal věci a odevzdal ho. Až doma mi potom došlo, že jsem si povinnou výbavu na internetu špatně přeložil a ty věci jsem měl mít u sebe už od startu. Dost mě to rozhodilo, trochu jsem se bál i diskvalifikace, ale Xavi říkal, že to nikdo řešit nebude a ať nemám strach. Prý je to hlavně pro Katalánce, protože ty by mohly teploty v Pyrenejích překvapit. Stejně mi to vrtalo hlavou, ale věděl jsem, že v Bellveru už u sebe budu mít vše. Pro příště ale vím, že nechci aby se podobná situace opakovala. Zbytečně mě to před závodem rozhodilo. Prohlídli jsme si Expo, podívali se na rozhovor s favority, který mi Xavi přeložil. Nuria Picas říkala, že by ráda doběhla za 12 hodin, na to jí Tofol Castanyer Bernat odpověděl, že on bude tedy rád za 11:59. No, sranda byla. Pak jsem si s Nurii a Tofolem Bernatem udělal fotky a spokojeně zpět směr Manresa, večeře a spánek před mým letošním dnem D.

READY TO GO
READY TO GO
U startovní brány
U startovní brány
Já a Nuria Picas
Já a Nuria Picas
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Xavi, Tofol Castanyer Bernat a moje maličkost
Startovní balíček
Startovní balíček
Kontrolní náramek
Kontrolní náramek

Pro závod jsem zvolil boty Vivobarefoot Breatho II. Sice jsem je měl na nohou pouze 3x, ale ty boty jsou prostě pohodlné a věřím jim.