Prvně na ferratách (v Rakousku)

o překvapivě těžké ferratě Drachenwand nacházející se u jezera Mondsee a dvou lehkých u jezera Traunsee. Lehká Naturfreundesteig a o něco těžší Traunsee – Klettersteig.

Na dovolené v Rakousku bylo, jako jedna z činností v plánu, lezení nějaké ferraty. Pro mě i pro Renču se jednalo o premiéru. Ani jeden z nás nikdy žádnou ferratu nelezl. Já chodím čas od času na boulder nebo s lanem na stěnu (bohužel se mi zatím nepodařilo z časových důvodů zajít s kamarády na skálu) a Renča lezla před lety, v poslední době ne. Prostě dva dá se říci začátečníci.

Drachenwand

Výchozí místo je u restaurace Gasthof Drachenwand, vedle které je i na louce parkoviště. V letních měsících je podle všeho neustále plné. My přijeli v sobotu odpoledne a plné bylo. V neděli při našem ranním odjezdu bylo už plné a když jsme jeli v pondělí dopoledne kolem, bylo opět narvané. Den kdy na ferratu jet nejsem schopný doporučit. Podle mě je to úplně jedno. Renča říkala, že stránky, ze kterých čerpala informace, hodnotí Drachenwand obtížností B/C. A jelikož E je nejtěžší, přišlo mi tohle jako ideální pro náš začátek.

Drachenwand při našem příjezdu
Drachenwand při našem příjezdu

Od restaurace se jde k začátku ferraty asi půl hodiny. Jako klasicky v Rakousku je cesta značená žlutými směrovkami s nápisem Klettersteig. Cesta je pohodová, tedy až na posledních několik set metrů, kde byla rozbahněná a hrozilo uklouznutí. Nic by se při něm asi nestalo, maximálně by byl člověk úplně zašpiněný. Nic příjemného. Na konci přístupu se už jen musí přelézt horská bystřina, za kterou ferrata přímo začíná. Na začátek cesty jsme jako typičtí Češi dorazili ve tři hodiny odpoledne. V čase, kdy už všichni místní a ostatní zkušení lezci jsou doma nebo se válí u jezera. Na ferraty je doporučeno chodit ráno nebo dopoledne. Ale co jsme měli dělat, když jsme dorazili až odpoledne a nechtělo se nám čekat do druhého dne, že?

Při pohledu na začátek cesty se nám s Renčou nedělalo moc dobře a z určité části naší grupy (nás dvou) zaznívaly nápady, že bychom se měli otočit a zkusit nějakou lehčí ferratu. Podařilo se mi odpadlíky přesvědčit o opaku a směle jsme se vydali nahoru. Prvních cca 100 výškových metrů Drachenwandu vede po příkré skále vedle mírného vodopádu po dvou dlouhých žebřících. Při naší návštěvě neměl potok naštěstí moc vody a vodopád byl mírný. Ve vzduchu byla vodní tříšť, ale naštěstí jenom mírná. I ta ale stačila k tomu, aby lano a všechny kameny byly vlhké a postup byl stížený. Když boty kloužou, není to příjemné ani na chodníku ve městě, natož na kolmé stěně. Prostě takový křest ohněm. V půlce prvního žebříku se chtěla Renča otočit, vůbec se jí začátek nelíbil, ale já byl prozíravý, lezl až za ní a neměla tedy kudy slézt. Po chvilce za námi začala lézt nějaká paní a náš osud byl zpečetěn. Osobně se mi vlhké kameny a žebříky také nelíbily, ale tušil jsem nahoře pohodičku. Vyhlídky na budoucnost jako vždy optimistické. Již jsem se zmiňoval o rozbláceném a kluzkém přístupu k ferratě. Měl ještě jednu nevýhodu, než jenom riziko uklouznutí v lese a zablácení se. Všichni kdo šli na skálu si s sebou na botách přinesli také značnou část hlíny z lesa, takže prvních 100 metrů nebylo jenom kluzkých, ale i pěkně zablácených…

Ze začátku hezky zvostra
Ze začátku hezky zvostra

Konec prvního úseku byl výživný. Trasa vede přímo potokem. Je v něm i udělaný umělý stupeň z ocelového prutu. Při velkém proudu vody si průlez nedovedu představit. Nevím jak se mi to podařilo, ale nějak jsem přelezl okolo vody a ani se moc nenamočil. Aspoň jsem si to myslel, o pár metrů výše jsem stejně do vody musel. Nad první kolmou stěnou je jezírko, tam se člověk odjistí, přeleze pár metrů přes něj, kde opět začíná jistící lano a pokračuje se opět nahoru. U jezírka jsem se otočil a paní byla už jenom pár metrů za námi. Ve vodopádu se zastavila a fotila roztřepené lano, které bylo pekelně ostré. V místě, kde já byl velmi nejistý, ona si stála a vytahovala mobil aby fotila. Hned jsem věděl, že oproti nám bude jiném level. Že prý se jmenuje Lada a vyjela si sama bez rodiny na klidný odpolední výlet. Češi jsou prostě všude.

Lada v potoce
Lada v potoce

Pak už cesta pokračovala mírněji a hlavně suchá. Dokonce bez bahna, které si všichni před námi stejně jako my omyli nedobrovolným lezením ve vodě. pokračuje se po rozpůlených štaflích a hned hezky do stěny. Skála není vlhká, ale zato celkem prudká a pro někoho, kdo si udělal na spodní části několik puchýřů od lana (ano, až tak křečovitě se mužnější část týmu držela, jak křečovitě se držela něžná část opravdu netuším). Asi už každému došlo, že jako správní začátečníci nám pojem rukavice nic neříká. Z tradičního lezení je člověk zvyklý na vlastní ruce, ale u ferrat je třeba počítat s ocelovým lanem. Rukavice určitě nezapomínat (buď cyklistické, když není zbytí, nebo pracovní s ustřiženými konci prstů – speciální jsou podle mě zbytečné).

Lehčí úsek
Lehčí úsek

Po dalších několika desítkách metrů je místo, kde si člověk dáchne. Lano končí a navázání je o několik desítek metrů dál. Mezitím se v klidu projde po prudší pěšině a rozhlédne se po kraji. Nezdá se to, ale výškové metry přibývaly vážně rychle. Na této „rovince“ nás i dohnala paní z vodopádu a představila se jako Lada. Slušně jsme jí pustili před sebe, náš postup byl diametrálně pomalejší. Po krátkéch oddechu, pokud je třeba, pokračuje značně dlouhý úsek až k visuté lávce. Na tomto úseku jsem už moc lano nevyužíval, rukám nebylo lano příjemné. Bohužel se každých pár metrů našel úsek, kdy to jinak než lanem nešlo. Třeba jedno místo, kde šlo lano najednou přímo nahoru a nikde nebyl žádný kloudný chyt. S lezečkami a ne teniskami možná žádný problém, ale takto nezbylo, než si pět metrů povyšplhat po naprosto klouzajícím laně díky potu v dlaních. Příjemný pocit. Ale jinak mi postup přišel pohodový. Třeba průlez komínem byl naprostá užívačka. Nahoře nebe, dole prakticky nic… místo na fotku jak vyšité. Zašprajcl jsem ramena a už se fotilo. I Renču se mi podařilo přesvědčit a vyškemrat na ní fotku.

Odpočinek (neznámý lezec)
Odpočinek (neznámý lezec)

Přiznám se, že skála a další kolmá skála nahoru se popisuje těžko. Po pár desítkách metrů nám Lada řekla, že nás čeká most. Hned se na mě Renča otočila a jen jestli slyšela dobře?! Nic se nedalo dělat, člověk si musí přítomnost užívat. Zato Renča měla úplně jiný přístup a co deset minut se Lady ptala jestli už je vrchol blízko, jestli nejtěžší je za námi, jestli je polovina za námi, jestli… Bavil jsem se. I když jsem vysel celou dobu na dvou provázkách a ocelovém laně bůh ví jak starém, strach se nedostavil. Tak nějak bych své pocity shrnul k odevzdání s naprostým nadšením z okolní přírody. Stejně se nedalo spadnou nikam jinam než dolů, tak co…

V komíně
V komíně

Před mostem jsme si počekali na skále. Vytvořila se normální fronta. Podle všeho a nakonec i reality se o zdržování postarali nějací Slovinci, kteří čekali na typana za námi. Mimochodem, ten nás předtím pustil před sebe. Týpci nahoře křičeli ať mákne, typan pode mnou, že nemůže. Pak něco čemu jsem nerozuměl a najednou koukám, že typan leze po strmé skále vedle mě bez jištění. No dobře, magoři nerespektující život zachraňující pravidla nejsou jenom Češi. Jelikož se typani nahoře nehýbali, prolezla Renča kolem nich k mostu. Že je za horizontem most se dalo vytušit z Renči reakce. Ozvalo se několik nepublikovaných slov a pak mé jméno v ostré tónině. Při prolézání kolem Slovinců jsem se jenom usmál a oni soucitně pokývali hlavami. Mostek byl super – mezi dvěma lany umístěné plastové šprucle, v úrovni ramen na každé straně lano na zachycení a nakonec ještě jedno lano nad hlavou. Bezpečí samo. Uprostřed nechybí deska, ze které mohou startovat basejumpeři. Renča zvládla na výbornou, ani jednou se nepodívala dolů. A přitom dole nebyla žádná velká propast. Asi tak jenom 50 metrů vzduchu a pak stromy a křoviny na svahu. Pro mě malinké zklamání, v očekávání byl výhled, který hne žaludkem.

Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)
Renča na začátku (ani jeden pohled dolů)

Hned za mostkem se cesta dělila, dalo se jít malinkou odbočkou doprava a posedět si na vyhlídce. Na skálu je tam přidělená dřevěná lavička. Bohužel Renča nebyla ve stavu tam jít a abych se přiznal, mně se také nechtělo. Dalších x desítek metrů nahoru bylo celkem výživných. Ǔseky jen s železnými pruty čouhajícími ze skály, přelézání vrcholku (člověk si hodně slušně zabalancoval nad dvěma žaludkem hýbajícími srázy), opět holé stěny pouze s ocelovými stupni a nakonec pohodové dolezení na vrchol. Zasloužený výhled do okolí. Vše jako na dlani. Já si hned naplánoval běhy na další dva dny. Na Mondsee těžko bude krásnější pohled.

Pohled na Mondsee z vrcholu
Pohled na Mondsee z vrcholu

Po lehkém odpočinku už nás čekala jen cesta dolů. Prudká serpentinová stezka lesem s úseky, které se dají považovat za regulérní Áčkové ferraty. Jinak nic moc pro kolena po tom dlouhém výstupu. Hlavně Renče se rozhodly stávkovat.

Informační cedule
Informační cedule

Suma sumárum nám celá akce zabrala asi 5 hodin. Půl hodiny k ferratě, cca 3 hodiny nahoru (bez těch front na stěně by se dalo rychleji) a 2 hodinky dolů (vážně jsme šli pomalinku). Dole u restaurace je informační cedule patřící k ferratě, podle níž se jedná o obtížnost C. Což je ovšem diskutabilní, protože na internetu je běžně k nalezení hodnocení C/D a někde dokonce jenom D. Jestli se jedná o nejkrásnější ferratu v Rakousku, jak je prezentována, posoudit nedovedu, ale nádherná opravdu je. Zpětně jsem rád, že jsme zvolili pro náš křest zrovna Drachenwand.

Naturfreundesteig a Traunsee – Klettersteig

Poslední odpoledne v Rakousku jsem se hrozně chtěl vrátit k Traunsee a vylézt si ferratu, jejíž začátek byl v mé hlavě od prvního dne. Renča bohužel jít nechtěla, stále jí bolely nohy z předchozích dnů, hlavně asi včerejšího, kdy vyjela na kole na GrossGlockner. Chvíli mi to bylo líto, ale cestou k začátku ferraty jsem to hodil za hlavu. Nahoru jsem zvolil Naturfreundesteig. Od našeho parkování, stejného jako před několika dny kousek za vesnicí Ramsau skoro až na konci Traunsteinstrasse, se k ferratě jde přibližně půlhodinku. Cestou se prochází třemi tunely. Od auta jsem vyrazil kolem třetí odpoledne, takže lézt nahoru v půl čtvrté hraničí s limitní dobou.

Stezka nahoru
Stezka nahoru

Při šněrování se do sedáku (helmu jsem zapomněl v autě a nehodlal se pro ní vracet) přijel na místo někdo místní na skůtru, shodil triko, pozdravil mě a bez jakéhokoliv jištění doslova vyběhl do svahu. Já se došněroval a o mnoho pomaleji začal lézt. Stále na paměti, že lezu nahoru sám a musím být hodně obezřetný. Vždyť ani mobil jsem u sebe neměl, jen vodu a dvě jablka.

Konečně oživení!
Konečně oživení!

Po prvním krásném úseku s žebříky a pohodovými místy na lezení přišlo překvapení – prudká serpentinová stezka vedoucí nahoru. Čas od času bylo v horších úsecích nataženo lano, ale ani by nebylo potřeba. I tak jsem ho ale raději vždy ze začátku použil. Nahoru se stoupalo hodně rychle a ani jsem se nenadál, najednou bylo jezero minimálně o 500 metrů pode mnou. Výhled epesní, ale to bylo asi vše. Já čekal nějakou pěknou A/B ferratu a ono jen klasická Rakouská černá turistická stezka.

Pohodička...
Pohodička…

Přibližně po polovině kopce (kde je i nejzajímavější lezecká pasáž s vykotlanými ocelovými stupni na stěně měřící asi 30 metrů) jsem proti sobě dokonce potkal nějakého staršího pána, co si to směřoval rychlou chůzí z kopce jen s hůlkami v rukou. Sedák ani jištění žádné neměl. Nevadí, jako kluk prakticky z roviny si jištění můžu dovolit i na něčem, čemu místní beztak říkají baby chodník. O pár set výškových metrů výše, několika litrů potu méně a značné nudy, které nezabránily ani nádherné výhledy, se mi podařilo potkat další dva sestupující. Pár anglických vět, ve kterých mě ujistili, že za druhou chatou na vrcholu se dá v pohodě slézt dolů, se pokračovalo dále. Za pár minut oživení sestupu, pán, co před mým zahájením výstupu vyběhl do kopce, běžel dolů. Ale velkým stylem. N2jaká stezka ho vůbec nezajímala, nacházel se o 100 metrů vedle na sesuvu kamenů, po kterých se dlouhými skoky rychlostí kamzíka řítil dolů. Ještě víc trapnosti na mou osobu, vždyť jo.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po další půlhodince se konečně vrcholová chata přiblížila a opět začalo ocelové lano. Nebudu lhát, od mé osoby dostalo naprostou ignoraci a lezení nahoru šlo o hodně rychleji bez něj.

Po necelé další čtvrthodině se mi konečně podařilo dorazit na vrchol. Rychlá fotka, podle času na foťáku mi výstup zabral dvě hodiny a honem k druhé chatě. Cestou padly obě dvě jablka. Ke druhé chatě se jde po celkem pohodové pěšině vedoucí po hřebeni. Chaty jsou od sebe přibližně 10 minut chůze. Mezi nimi se nachází odbočka dolů vedoucí jinou trasou, ale tu já ignoroval, vždyť od druhé chaty měla vézt dolů pohodová cesta. Klasicky od ferrat vede zpátky klidná cesta oklikou. U druhé chaty ale jenom strmá stěna dolů a u ní ocelové lano. Tohle určitě nemysleli, tímhle se mi dolů nechce! Prostě jsem pokračoval dál po hřebeni a doufal, že narazím na normální cestu. Vždyť nějak ty dvě prakticky nové horské chaty s restaurací postavit museli, ne? Po asi 5 minutách se mi podařilo potkat dalšího místního, hubený děda v roztrhaném triku, krátkých kalhotách a sandálech (jestli si dobře pamatuji). Podařilo se mi vyplodit několik vět v němčině, on mě pochopil a neudělal mi radost. Dál prý žádná cesta dolů není a on jde z dalšího vrcholku o pár set metrů dál, na němž stojí velký kříž (blázni se asi chodí modlit i na nepřístupné vrcholky hor). Dolů prý jenom u této blízké chaty a nebo u té druhé. Druhá nepřicházela v úvahu, tudy jsem se nahoru vyškrábal a přeci se nevrátím stejnou cestou. Došli jsme spolu k chatě, mluvili kombinací němčiny s angličtinou a u chaty pán jenom ukázal dolů do strmé stěny a řekl, že za 2 hodinky budu dole a prý „No hard climbing!“ Když to řekl tenhle děda, tak to dám bez postroje! A taky sedák zůstal přimontovaný na batohu.

Traunsee z vrcholu podruhé
Traunsee z vrcholu podruhé

Vzal jsem to hezky zvostra. Drže se ocelového lana s pohledem ke skále (ne že bych se bál, ale jednalo se o rychlejší způsob sestupu) jsem skákal velkými skoky o metry dolů. Po chvíli lano skončilo a byl přechod k jinému. Všude erozí rozviklané kameny, plotny plné klouzajících kamínků a ne moc dobře značená cesta. Podařilo se mi jednou špatně odbočit a pak se musel o x metrů vracet. Další úseky s lany byly všechny po značně příkrých a mnoha lidmi uhlazených stěnách. Postup stále stejný. Jakmile bylo lano, otočen ke skále a doslova seskakovat dolů. Bez lana hezky opatrně po stezičce a hlavně nezakopnout. Výhledy ze srázu nebyly valné, jeden chybný krok by byl asi konečná. Ale byl jsem v klidu, proti mně se totiž objevilo několik lezců opačným směrem, většina před důchodem a stejně jako děda nahoře jen v lehkém oblečení a sandálech. Možná měli v plánu nahoře přespat v chatě, možnost tam určitě byla.

Cesta dolů...
Cesta dolů…

Po nebezpečných skalnatých úsecích, které mohly mít na délku maximálně 500 metrů už byla převážně jenom prudká pěšina vedoucí až dolů. Jen na pár místech jí oživilo lano a dva žebříky, ale jinak dlouhá nuda. Alespoň, že spodní část vedla lesem a nebylo na ní takové horko. Nejlepší bylo, že stezka vyústila přímo na silnici pár metrů od našeho auta. Dole byla i informativní cedule k ferratě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že mnou právě seskákaná ferrata za necelou hodinu a půl je obtížnosti D. Nevěřil jsem a nevěřím.

Hezky lesem...
Hezky lesem…

V sedm hodin a pár minut po příjemné koupeli už převlečený v autě a večeře se vařila. V půl osmé dorazil pár, kterého jsem se ptal v kopci na sestupovou cestu. Auto měli hned vedle našeho a s českou značkou! To vědět, tak s nimi nemluvím anglicky. 😀 Když mě viděli, nevěřili vlastním očím. Co prý dělám tak brzy dole? Odpověď, že jsem měl hlad, je rozesmála. Pak po mém druhém ujištění, že dolů jsem šel Traunsee – Klettersteig ferratou na mě jen divně koukali a po zjištění, že mi celý výstup se sestupem zabral přibližně 4 hodiny jen řekli, že oni vyráželi v 10 dopoledne.

Cedule o Traunsee-Klettersteig
Cedule o Traunsee-Klettersteig

Suma sumárum se jedná o dvě lehké ferraty (už budu vše srovnávat s Drachenwandem), na které určitě můžou i děti. Výškové převýšení je 1200 metrů. Nedoporučuji ale následovat mého příkladu a být hotový za 4 hodiny. U mě to odnesly stehna. Druhý den dobré, ale další tři dny po něm byly nepoužitelné, jako by mě do nich někdo neustále bodal nožem. Totálně jsem si odpálil svaly a asi lehce i namohl vazy. Po mé době rekonvalescence je pro mě ten typan co si nahoru a dolů vyběhl za nějaké 2 hodinky naprostý borec. Doma nezkoušejte! 😀

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina

Pokračování předchozího reportu: http://kaen.cz/2016/08/21/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-1-polovina/.

Den třetí – pondělí

Doba spánku asi nikoho už nepřekvapí. Zase kolem 10 hodin. Musím říci, že tak dobře odpočinutý jsem už dlouho nebyl. Plán jednoduchý – dopoledne sport a odpoledne přesun k Zell am See a snad koupání.

Já zvolil oběh Mondsee, můj tip byl, že jezero nemá kolem víc jak 25 km a tudíž se mi zdálo jako ideální volba. Kolem celého jezera se dá krásně běžet. Dokonce lehce přes kilometr i tunelem pro cyklisty a pěší. Chvílemi vede cesta krapet nad hladinu do kopců, ale jinak je člověk skoro pořád u vody. I nebezpečnější úseky s auty se dají odpustit. Jsou vlastně jenom dva kde nejsou chodníky ani stezka, jenom krajnice. Naštěstí nejsou dlouhé. Po dvaceti kilometrech mi nohy hlásily, že mají pomalu dost a rády by skončily, ale nedalo se nic dělat, auto bylo na odpočívadle u jezera a muselo se až k němu. Poslední tři kilometry už známá trasa z předchozího dne. Běželo se kolem parkoviště ferraty a tak jsem ze zvědavosti koukal na kopec jestli někoho neuvidím, ale i přes značné množství aut se mi nepodařilo nikoho vidět. Možná kdybych si vzal brýle, přeci jenom je od parkoviště skála značně daleko.

Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)
Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)

Odhad byl skoro přesný, netrefil jsem se jenom o necelý kilometr, reálně má oběh 25,85 km (kilometr a kousek přidá tunel). Doběh byl dnes jiný než předchozí den, Renča přijela jenom chviličku přede mnou. Také objížděla jezero a k tomu se ještě stavila ve městě na kafe a nakupovat suvenýry. Dali jsme naše klasické strečinky (většinou i lehce posiluji, na dovolené vypuštěno), já se vykoupal, pak snídaně a mohlo se vyrazit.

Přesun k Zell am See byl bezproblémový. I když jedna věc nás překvapila, že jsou všechny obchody zavřené. Do obchodu jsme chtěli pro nějaké drobnosti, jinak jídla bylo dost. Až po chvíli nás napadlo podívat se do Renči diáře na státní svátky v Rakousku a bingo, do jednoho se nám podařilo trefit. Cestou zastávka v McDonald dobít si všelijaké elektronické věcičky. Mně osobně hlásila baterie Garminů, že jí dochází šťáva. A bez nich by se mi to nelíbilo, chtěl jsem mít všechny běhy pokud možno zazanamenané (což se mi nakonec moc nepovedlo). Zmrzlina a hranolky pro mě byl jen příjemný bonus. Koukl jsem na hromadu zpráv na telefonu a s radostí zase telefon vypnul. Bylo mi bez něj krásně. Zastávka nám zabrala necelou hodinu a zase se pokračovalo.

K Zell am See se nám podařilo dorazit někdy kolem druhé. Chvíli jsme jezdili kolem jezera (v porovnání s Mondsee se jedná o malý rybníček) a hledali místo kde zaparkovat, pokud možno i na noc. Renča chtěla risknout parkoviště u koupaliště, já zase malé parkovišťátko vedle silnice o kus dál. Ani na jedno místo nakonec nedošlo. Popojeli jsme kousek zpátky a zaparkovali na parkovišti vedle kempu Seecamp. Nakonec nejlepší volba. Kousek dál byl pramen s pitnou vodou a jezero bylo jen 50 metrů daleko. Pramen je silné slovo, napuštění všech našich nádob nám zabralo minimálně půl hodiny, ne-li déle. Jednalo se jen o takový čůrek. Ale co, času bylo habaděj a dalo se kochat okolím. Jen počasí moc nepřálo a bylo takové přeháňkové počasí s chladným větrem. Renča chtěla jít hrozně plavat, dokonce si na plavání vzala k vodě i věci, ale nelíbily se jí řasy, takže z plavání sešlo. Já šel s ní, ale dopředu mi bylo jasné, že do vody nepůjdu. Jelikož jsme drzí Češi, v klidu jsme se v kempu vysprchovali a využili tamních služeb. Pro podobně smýšlející cestovatele jako my, v Seecampu je možnost sprch a sociálů a free wifi (ta mě zajímala až druhý den večer). Člověk se jen musí tvářit jako jeden z ubytovaných. Hledání místa na zaparkování a napouštění pitné vody zabralo docela dost času a najednou byl zase večer a tradiční vaření následované četbou.

Jen vsuvka bokem. U Zell am See mě zarazilo, kolik se tam pohybovalo a podle všeho i bydlelo muslimů. Jak bych to řekl, nejsem žádný velký rasista nebo podobně, ale vlastně jsem ještě neměl moc možností vidět a pozorovat nějakou jejich komunitu. Pro mě osobně hrozný nezvyk, jak všechny jejich ženy a dívky chodily zahalené. Když jsme minuly několikátou starší paní celou v černém, vzpomněl jsem si na kreslený vtip, co jsem jednou viděl na facebooku – několik zahalených žen stálo na ulici kolem stojanu plného naprosto stejných černých hábitů a nemohly se rozhodnout, který si koupí. Tomu se říká dilema! Vrátím se k věci, o muslimech píši proto, že kdyby k jezerům v Rakousku měl v plánu jet někdo kdo muslimy nemá rád, nebude se mu tam moc líbit. Zpětně si uvědomuji, že jich hodně bylo i u Mondsee.

Den čtvrtý – úterý

Pro mě naplánovaný den bez běhu. Ono naběhat ve třech dnech po sobě přes 60 kilometrů a doplňovat je ještě jinými aktivitami je pro mé tělo celkem dost. Nohy byly takové všelijaké, pauzu potřebovaly. Ale to bychom nebyli s Renčou sportovci, aby nebylo na programu dne něco lehce bláznivého. Rpzhodli jsme se pro vyjetí GrossGlockneru na kole. Mělo jenom jeden háček. Sice jsem si kolo vzal, ale bylo s prázdnou duší. Nejdřív výměna, nafouknutí a pak až jízda. Při výměně za novou kontrola pláště i ráfku a po nafouknutí a kontrole, jestli neutíká ventilek, se mohlo jet. Překontrolování všeho proběhlo pro jistotu, s kolem se mi už několik týdnů táhnou problémy a pořád ucházelo. Tentokrát už jsem doufal, že je problém vyřešen.

Ještě bych se rád zmínil o Renči včerejší přípravě na cestu. Nikdy bych nevěřil, že tolik podpůrných přípravků je na jednu několikahodinovou vyjížďku třeba. Jako běžec zúčastňující se „dětských“ ultramaratonů a trénující na ně, mám na věc asi poněkud jiný názor. Nejdřív si připravila tekutou výživu rozmíchatelnou do vody. K ní iontový nápoj do druhého bidonu. Následovaly všelijaké gely – banánové, s jednou dávkou kofeinu, se třemi dávkami a ještě jiné, každý pro pomoc při jiném typu krize. Pak se zabalily sušenky – s těmi jsem jako s jedinými souhlasil. A to je vše co pamatuji, protože toho bylo ještě víc. Na můj vkus až šíleně moc chemie. Co jí to v tom Portugalsku učí? Dle mého názoru by mělo jít zajet takovou vyjížďku prakticky nalačno. Ale abych netrhal partu, zabalil jsem si alespoň sušenky.

Tož jsme ráno vyrazili. Renča na mě brala ohledy a neujížděla mi. Ono se jí její silnička vždy najednou rozjela a já se svým starým trekem mohl tak leda koukat. Po krátkém zastavení u koupaliště na záchod mi došlo, že jsem si zapomněl pití. Naštěstí byla cestou po nějakých 9 km Billa a jelikož už nebyl svátek a měla otevřeno, pití bylo kde koupit. Přibral jsem k němu ještě jednu Milku, jako takovou odměnu za zdolání vrcholu. Po krátké zastávce se jelo dál. Od Billy už jenom stoupání, nejdříve mírné a postupně přiostřovalo. Za druhou vesnicí už regulérní kopec. Což, mně problémy nedělal, ale Renče jo. Já totiž mám na kole spoustu malinkých koleček a tudíž je jízda s ním hodně lehká. Zato Renči silnička má klasicky jen dva kotouče, ale ten menší moc do kopců není. Bylo na ní vidět, že není žádná sranda do toho kopečku šlapat.

GlossGlockner
GrossGlockner

Chvíli to trvalo, ale najednou jsme byli u brány s mýtem pro auta. Cyklisti naštěstí zadarmo. Ještě před dosažením tohoto výjezdního bodu se mi při jedné z pauziček podařilo zjistit, že mé zadní kolo je měkčí než ráno. Potvrdila i Renča, což mi klidu nepřidalo. Při průjezdu kolem brány se ještě dalo, ale o necelé dva kilometry výše už mi začalo být jasné, že se nahoru asi nepodívám. Pro zlobivé zadní kolo můj pokus skončil. Hezky jsem otočil zpátky a doufal, že sjedu co nejdál. Renča pokračovala nahoru.

Moc daleko se mi dojet nepodařilo. Na parkovišti za mýtnými branami byl pro mě konec. Kolo totálně měkké, dál leda po ráfku. Nechtělo se mi riskovat zničení kola, takže tato eventualita padla. Sedl jsem na parkoviště a přemýšlel co budu dělat. Při tom se mi podařilo spořádat celou čokoládu a zbytek sucharů co jsem měl s sebou. Po 20 minutách mě situace přestala bavit a pomalu mi začalo docházet, že jinak než po svých to nepůjde. Nikdo na místě pumpičku neměl a ani mi nemohl jinak pomoct. Ptát jsem se zkoušel. Tak jsem kolo vzal, hodil do vysoké trávy mezi parkovištěm a potokem, přidal k němu helmu a pomaličku se rozběhl zpátky k autu. Krásný den bez běhu…

GrossGlockner
GrossGlockner

I když většina cesty vedla z kopce, vůbec se mi neběželo dobře. Tělo ani mysl na běh prostě nebyli v ten den připravení. Asi po půl hodině běhu mi došlo, že si vzdálenosti pamatuji asi špatně. Myslel jsem, že Billa je cca 8 km daleko. Nebyla, došlo mi, že musí být okolo 12 km. Bylo mi těžko, čokoládu jsem snědl ještě v době, kdy o běhu nebyla v myšlenkách ani zmínka. Navíc pražilo slunce, bylo bezvětří a prostě horko. Prostě mi celý běh nešel. Na prvních 15 kilometrech jsem musel pro divné pocity v celém těle dvakrát zastavit. Pak už by to i celkem šlo, ale začala se ozývat čokoláda v žaludku. Dělal tam pěknou paseku. Naštěstí začala dělat problémy kousíček před koupalištěm. Vysvobodil mě tamní záchod. Netuším co bych bez něj dělal, asi by celá situace nedopadla dobře. Dál už byl běh lepší a zbývajících necelých 5 kilometrů jsem zvládl v pohodě. Nikam jsem se ovšem nehnal.

Po doběhnutí vypit asi litr vody. Běhat v horku bez vody mi jde tohle léto nějak hůře než minulé. Napsal jsem Renče kde je, abych se s ní náhodou někde neminul, a rozjel se autem pro kolo. Při příjezdu na parkoviště mi Renča napsala, že zrovna dorazila na vrchol. Jak já jí záviděl! Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jsem chodil máčet nohy do ledové horské bystřiny. Voda byla vážně jako led, nikdy se mi v ní nepodařilo vydržet kvůli bolesti z chladu moc dlouho. Aspoň jsem proceduru opakoval třikrát, aby měla alespoň nějaký účinek. Že bych tedy cítil nějaký rapidní rozdíl se říci nedá, ale věřil jsem v pozitivní regenerační účinek. Mezi chozením do potoka se mi podařilo nalézt free wifi a hodit foto na instagram. Renča přijela si po 45 minutách. Ten sjezd musel být úžasný. I když, jeden její prsteníček vypadal díky silnému brždění pěkně ošklivě nateklý. Každý kdo by jí chtěl nandat prsten by určitě pohořel.

Ledárna!
Ledárna!

Jedno vyjetí kopce (v Renči případě) a seběhnutí pro kolo (můj případ) zabralo většinu dne. Už byly asi 2 hodiny odpoledne a oba dva jsme byli naprosto hotoví. Po rychlém dokoupení zásob v Bille směr koupaliště a nicnedělání. Já vzal knihu a Renča tréninkový deník. Koupaliště u Zell am See je zajímavé. Do vody vede asi 50 metrů dlouhé molo z barelů. Ale na skákání do vody to není. Na konci mola je vody asi tak po pás. Ano, Zell am See je dost mělké několik desítek metrů od břehů. Nepodařilo se mi dojít tak daleko, abych nestačil. Alespoň, že plavat se dalo bez odřených kolen. Voda jako vždy naprosto úžasná. Navíc měli na koupališti všelijaké atrakce pro zpříjemnění času a všechny zadarmo. Z toho co jsem viděl tak dva kurty na beach-volley, slackline, stůl na stolní tenis, ndřevěnou hru kde se dva týmy snažily navzájem srazit dřevěné špalíky a ještě další, bohužel si nepamatuji. K tomu vynikající zmrzlina. Opět skvělé odpoledne. A to, že místo předem hlášeného deště bylo nádherně s občasným mráčkem, byl jen příjemný bonus navíc. O panoramatech všude kolem se snad ani nemá cenu už zmiňovat, ještě vy všem přišlo, že jsem až moc velký romantik.

Den pátý – středa

Den, který utekl jako voda. Já ho začal oběhem jezera. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel. Zell am See je vážně malinké jezero – po obvodu má pouze 11,6 km. Abych naběhal alespoň něco, protáhl jsem si trasu do vesničky vedle a nakonec skončil lehce přes 15 kilometrů. Samá rovina. Ale co se dalo dělat. Opomněl jsem zmínit, že náš pobyt byl v týdnu před Ironmanem. Všude byly značky, cedule, reklamní plakáty a hlavně už se sem tak objevil i nějaký triatlonista. Při pohledu na okolní kopce mi bylo jasné, že o lehký triatlon se nejedná.

Zell am See
Zell am See

Už ráno mi bylo jasné, že se jedná o poslední běh a vlastně i den. Večer jsme byli sednou s renčou na internetu a ona zjistila, že jí jednou špatně spoje z Prahy domů a musí jet už ve čtvrtek. Já už byl vydovolenkovaný dost a s podobnou délkou v Rakousku jsem původně i počítal, tak za mě pohoda.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po všech našich trénincích, jídle a posílání pohledů přišel čas na přesun zpátky k Traunsee. Já chtěl hrozně moc vylézt jednu ferratu, kterou se mi podařilo zahlédnout. V sobotu na ní byly zástupy, ale mé tušení mi říkalo, že dnes na ní budu sám.

Po příjezdu na místo (stejné jako první den), cestou se mi podařilo omylem odbočit o 10 kilometrů dříve k jinému jezeru, jsem se hned vydal nahoru. Bohužel sám, Renče se nechtělo a spíš se cítila na plavání, protože ranní se jí moc nevyvedlo. Chvíli mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. O ferratě zase napíši až později, snad se jen zmíním, že po 4 hodinovém trmácení se mi podařilo vrátit k autu a byl jsem rád, že se mnou Renča nebyla. Moc by se jí zpáteční cesta nelíbila.

Západ slunce
Západ slunce

Večer už jenom koupání se v jezeře, zdravé vaření a při večeři si užívání západu slunce nad kopci u jezera. Krásný pohled. Prostě taková pěkná tečka.

Západ slunce podruhé
Západ slunce podruhé

Cesta zpět a zhodnocení

Vstávalo se brzy aby se stihlo být včas v Praze. Že bylo opět krásné ráno se snad ani nemá cenu zmiňovat. Cesta proběhla dobře, vše se stihlo a všichni domů dorazili v pořádku. Tím bych celou cestu odbyl.

Co se týká našeho putování po jezerech, neskutečně jsme si ho užili, viděli spoustu míst a hlavně si dali pořádně do těla. Cestování a spaní v dodávce má určitě své kouzlo. Sice nás čas od času ráno probudily hlasy kolemjdoucích nebo v noci bouřka s vydatným burácením vody o střechu, ale vše se dá odpustit. Pro mě na dovolenou super, kdybych chtěl v autě trávit více času a třeba bydlet (jak má v úmyslu Renča), asi bych si vnitřek auta pořádně upravil a možná i lehce zateplil. Bylo by pak v autě tepleji a hlavně méně hluku.

Sportovně více než spokojen. Za 5 dní se mi podařilo naběhat cca 103 km. Když vezmu v potaz, že každý den byly nějaké další aktivity, dostalo tělo pořádný impuls. Sice jsem si nemusel výlezem na ferraty nad Traunsee ve středu odpálit stehna na další tři dny, ale to k tomu patří. Věřím, že jim to jenom prospělo a posílily z toho.

A na kolik celá ta 5 (6) denní sranda vyšla? Jen pro informaci – ujeli jsme nějakých 1200 km, objeli tři jezera, vařili si na plynu, jídlo měli koupené do zásoby a strávili v Rakousku celkem 6 nocí. Já se osobně vešel pod 2500 Kč a myslím, že Renča na tom bude podobně. Prostě super dovolená za hubičku. Doporučuji vyzkoušet.

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 1. polovina

aneb běhání a jiné aktivity kolem úžasných jezer. Tentokrát jeden z příspěvků nejenom o běhu. Prosím nečekat žádnou vysokou češtinu, vše napíši jak mi přijde pod prsty. To víte, stále plný dojmů.

Dovolená, na kterou jsem se těšil opravdu dlouho. Na jaře vypadalo, že na se bude jednat o cyklodovolenou na těžkou po Rakousku s partou přátel, ale bohužel se nám nepodařilo sladit termín. Nakonec jediný, kdo v plánovaný termín mohl, byla Renča. S kým na aktivně trávenou dovolenou jet raději, než s kamarádkou triatlonistkou, že? Řeknu předem, že už dlouho se mi žádná dovolená tak nelíbila a nebyla tak uklidňující. Navíc prakticky nic nestála.

Návod na prakticky zadarmo strávený skoro týden u jezer v Rakousku je jednoduchý. Vezme se velká dodávka, do ní dvě molitanové matrace, naloží potřebnými věcmi na sport a vaření, přidá nejlepší spolucestující a jede se. Spí se těsně (pokud je možné) u hladiny jezer v autě, přemisťuje se podle aktuální nálady a prostě se nic neřeší. Toť jednoduchý recept na bezkonkurenčně nejlepší dovolenou.

Náš hotel na 4 kolech
Náš hotel na 4 kolech

Den odjezdu

Odjezdový den nebyl vůbec jednoduchý. Abych se přiznal, lehce jsem si problémy způsobil sám. V práci pohoda, ale jeden můj bokovkový projekt trochu změnil datum odevzdání na okamžitě (páteční odpoledne). Ještě večer před odjezdem jsem do půlnoci rýsoval a dodělával v rychlosti resty, aby bylo vše pro stavební úřad hotové. Podařilo se. Vstávání muselo být před pátou ráno (základními počty každý dojde k výsledku, že spánek opravdu nebyl dostatečný) abych v práci mohl skončit o hodinu dřív, stihl zajet za architektem dořešit poslední drobnosti kolem projektu a hotový projekt odevzdal klientce. Takové ty klasické hoňky těsně před odjezdem. U mě už pomalu klasika.

Naštěstí vše klaplo a já si mohl ve smluvenou hodinu vyzvednout u bratra dodávku (že jí musel ve dnech před odjezdem nechat v rychlosti opravit snad ani nezmiňovat), naložit jí věcmi a jet pro Renču do Prahy. Vše klapalo dobře, tedy až k Benešovu. Díky práci našich pilných silničářů je klasická cesta kolem města rozkopaná a musí se projíždět městem. Asi si dovede každý představit, že kolem čtvrté v pátek odpoledne není ostatních aut zrovna málo. Přesně situaci vystihne popis – v takové koloně už jsem pár let nestál. Přibližně kilometr před městem začala a pak se posouvala rychlostí asi 50 metrů za 5 minut. Prostě žádná sláva, bylo mi jasné, že v domluvenou dobu nejsem schopný v Praze být. Navíc mě v koloně začal zmáhat nedostatek spánku. Nezbylo nic jiného, než zavolat Renče, že bude muset popojet vlakem až do Benešova.

První bordel
První bordel

Naštěstí to vzala v dobrém a vlak do Benešova stihla. Já mezitím hodil v autě dvacet, až tak, že na mě musela Renča čekat. Ale jenom minutku či dvě. Každopádně jsme se shledali, naložili věci a vyrazili. Cestou se ještě stavili u mě doma v Táboře pro kolo a pak konečně jeli. Když Renča viděla v Benešově tu kolonu a hlavně před ním, tak pochopila, že jsem nechtěl riskovat cestu do Prahy s nejistotou kdy bych do ní dorazil. S malou zastávkou v Budějovicích na nákup už cesta probíhala naprosto bez problémů.

Celý odjezd se nám posunul a tak ani nebylo divu, že na hranicích za Kaplicí jsme byli až někdy kolem půl desáté. Nic moc čas na plán dojet k Mondsee ještě ten ten. Možná by se i stihlo, jenže to bychom se nesměli stavět ve městě Freistadt pro dálniční známku. Při jejím kupováním lehké faux pas. Připraven na rozhovor v němčině mě úplně zaskočila česky mluvící prodavačka. Až tak, že mi musela třikrát říci sumu co po mně chce. Potřetí už jsem jí zaregistroval a vyndal peníze. To se prostě nedělá, člověk je připraven na cizí řeč a najednou čeština!

Hledání náhradního spaní
Hledání náhradního spaní

K jezeru Mondsee se nám dorazit nepodařilo. Za prvé začalo velmi brzy na dálnici vydatně pršet a moc nebylo vidět. A za druhé na mě začala opět padat únava a nechtěl jsem riskovat. Renča byla vybavená super tabletem se skvělou mapou Rakouska a rychle našla pro nocování alternativu u jezera Traunsee, od kterého jsme se nacházeli jen pár minut jízdy. Napodruhé se nám podařilo k němu trefit, neodřít v úzké uličce žádné auto, zaparkovat hned u vody a po rozbalení matrací okamžitě po ulehnutí usnout. Jak mi vždy říkali kluci na intru – tvrdým horolezeckým spánkem.

Den první – sobota

Asi se nám den předtím nezdálo, ale oba dva jsme byli opravdu hodně unavení. Jinak si ani přibližně 10 hodinový spánek vysvětlit nejde. Ano, vstávání bylo až kolem deváté. Probudila náš čeština nějaké party, co zrovna šla do kopců nad jezerem. Prostě Čechů je v Rakousku plno a potkají se všude. O té partě ale mluvit nechci, když odešli, otevřeli jsme dveře. To byl výhled! Parkovali jsme hned u naprosto průzračné vody s krásným panoramatem kopců na druhé straně jezera. Kousek za vesnicí Ramsau, skoro až na konci Traunsteinstrasse kam se dalo dojet autem, dál byla už jenom závora. Všude kolem dechberoucí nádhera! Navíc podtržená krásným počasím. Vím, možná přeháním, ale jelikož na podobné výhledy nejsem zvyklý, prostě si je vždy neskutečně užívám.

Já měl hned jasno co budu dělat. Po vyčištění zubů hned v běžeckém. Renča zvolila neoprén a plavecký trénink. Po pomoci se zapnutím neoprénu už mi moc cukaly nohy a utekl jsem nahoru do kopců. Tak nějak nám s Renčou (hlavně jí) bylo jasné, že oběhnout jezero asi nepůjde, což se po kilometru běhu podél vody potvrdilo. Snahu o různé nalezení cest jsem měl, ale stejně byla nakonec jenom jedna volba. Zastavil jsem u pramene pitné vody, napil se a přitom si všiml směrovek pro turisty. Na jedné byl směr do kopce a čas 1:45 pro chodce. Směr i cíl byl jasný – nahoru, stále nahoru. Běželo se po hezké štěrkové cestě ze začátku lehce stoupající až k tunelům, v těch se sklon rapidně změnil a až do mé obrátky po 8 km na Garminech zůstal stejný nebo lehce těžší. Tunely za sebou byly tři a každý měl minimálně 250 metrů. GPS neměřila, zpětně jsem musel vzdálenost přidat. Po tunelech už jen stoupání a stoupání, čas od času předběhnutí nějakých turistů nebo dalších běžců. Po půlhodince se mi podařilo dorazit na cílové místo podle směrovek, být na místě o hodinu dříve než svižnou chůzí není špatné. Ještě jsem dalších deset minutek do kopce přidal a až pak se otočil. Na hodinkách na polovině 8 km bez tunelů. Zpátky z kopce hezky opatrně, ošklivý pád na jarní dovolené v Řecku na Korfu mě poučil. I tak byl ale sestup hodně rychlý. Po úpravě kilometráže nakonec naběháno 17 km, převýšení podle Garmin Connect cca 880 metrů.

První trénink
První trénink

Jak můj trénink byl super, Renče se moc nepovedl. Má špatné pocity z plavání v neznámé vodě, takže jen pár minutek. Ale jinak se nenudila, uspořádala a přeskládala věci v autě – najednou v něm byl pořádek a spousta místa. Po strečinku hned koupel v jezeře. Ledová voda, pro unavené svaly naprostá paráda. Pak snídaně a po ní konečně přesun k Mondsee.

Večerní výhled z auta
Večerní výhled z auta

Cíl na odpoledne byl jasný – ferrata Drachenwand. Ferraty (minimálně tato jedna) byly jednou z aktivit, kterou jsme na dovolené měli v plánu. Renča speciálně kvůli nim půjčila od kamaráda dva ferratové sety (sami je nevlastníme). Pro oba byla tato ferrata premiéra. Rád bych se rozepsal více, ale tuším spoustu textu, takže až v samostatném článku. Po sestupu jen sednutí do auta a přesun kilometr k jezeru se pořádně vykoupat a zrelaxovat. Už podruhé v jeden den super koupání. Místo na spaní se nalezlo lehce, vrátili jsme se na parkoviště pod Drachenwandem a prostě zakempili. Otevřeli dveře, vařili večeři, kochali se výhledem a k tomu si povídali nebo četli. Idylka. Lidí v autech tam spalo více, i jiní Češi. Večerní pohodičku navíc okořenil úchvatný měsíc nad Drachenwandem. Při zpětném pohledu nám stále nemohlo dojít, že se nám nahoru podařilo vylézt…IMG_3294

Den druhý – neděle

Jaké bolestivé vstávání! Takhle podobně mě stehna už hodně dlouho nebolely. Totálně rozmasakrované. Po včerejším kopcovitém dopoledním tréninku a odpolední ferratě se nebylo ani čemu divit. Únavu doložil i spánek, opět přes 10 hodin naprosté pohody. S Renčou jsme se shodli, že za dlouhý nepřerušovaný spánek může naprostá tma v autě. Naše dodávka totiž neměla vzadu žádná okna, tudíž ideální.

Po otevření dveří už bylo kolem nás plné parkoviště a slunce svítilo. Nahoře na stěně musely být pořádné zácpy. Dokonce přibily i cedulky s nápisem, že denní parkování stojí 2 Eura. Ještě večer tam na 100% nebyly. Za co ti Češi vše nemůžou, že? Okamžitě po vyčištění zubů jsme se s autem přesunuli k jezeru. Na řadě byl náš individuální dopolední program. U mě opět běh, Renča se rozhodla pro kolo a lehký cykloprůzkum okolí.

Brzké ráno a plno
Brzké ráno a plno

Běh byl moc pěkný. Zvolil jsem trasu od jezera do údolí, kterou jsem si vyhlédl den předtím z vrcholu ferraty. Slunce svítilo, bylo bezvětří, v údolí nádherné silničky a k tomu všichni lidé co jsem potkal byli usměvaví a zdravili. Hrozná užívačka. Byla by o malinko lepší, kdybych při každém kroku necítil stehna. Jako by mě někdo do stehen řezal nožem. Až tak dostaly den předtím zabrat. I přes jejich bolest ale celkem kvalitní trénink – 23,5 km v průměrném tempu 4:37/km, nastoupáno jen cca 250 metrů. Když nepočítám bolest nohou, ani mi nepřišlo moc namáhavé. Prostě paráda.

Druhý trénink do údolí
Druhý trénink do údolí

Renče se vyjížďka také povedla, když jsem se vrátil, už byla v pilném protahování. Musím uznat, že proti ní strečink osobně hodně flákám. Přistupuje k němu vážně zodpovědně. Osobně dám vždy po běhu jen rychlovku do deseti minut. Renča v něm má systém a opravdu protáhne celé tělo. Už vím na čem musím do budoucna (mimo jiné) zapracovat. Já dal svůj obvyklý strečink a po něm naprosto bezkonkurenční koupel v Mondsee. Co jsem ještě nezmínil, že oproti Traunsee je Mondsee krásně teplé. Jinak je čistota vody stejná.

Renča trénuje
Renča trénuje

Po snídani, vlastně snídani/obědu, se vymýšlely plány na odpoledne. Já navrhoval nějaký výšlap kopce, ale Renče se z důvodu rozbitých nohou nechtělo. Nakonec jsem jí dal za pravdu a tak padla volba na relaxační odpoledne u vody. Po půlhodině nám bylo jasné, že u Mondsee jen tak nezaparkujeme. Byla totiž neděle a všichni místní z okolí se přijeli v naprosto úžasném počasí vykoupat a strávit odpoledne u vody. Naštěstí Renča našla na tabletu malinké jezero Krottensee hned za kopcem nad Mondsee. Parkování bez problémů do 500 metrů od koupaliště. K dispozici zadarmo nádherná udržovaná louka i se záchody. Co víc si přát? Možná malinko teplejší vodu. Jak bylo jezero malé a výš, mělo dost studenou vodu. Ale dalo se. Renča si vzala neoprén a dala si pořádný plavecký trénink, já se jen slunil, užíval sluníčka a občas se pořádně zchladil. Po půl hodině kraula vylezla Renča ven. Musím říci, že na mě její plavecký trénink udělal dojem, sám bych podobného výkonu nebyl schopný. Zbytek odpoledne prostě odpočinkové.

Koupáni s panoramaty
Koupáni s panoramaty

Místo na přespání se pak večer také našlo hned, stačilo autem popojet 500 metrů na nižší parkoviště uprostřed lesů. Nespalo se u jezera ani pod ferratou a ani nebyl nějak úchvatný výhled, ale i tak pohodové místo. Po večeři byla Renča nějaká plná energie a dala se do vybalování Slackline, na parkovišti se nacházely úplně ideální stromy. Mně se moc hýbat nechtělo a má volba byla kniha – Zátopkovi a jejich život pod pěti kruhy (recenze brzy). Po pár minutách mi nedalo a musel jsem se jít na Renču podívat. Moc nepokročila a celkem s upínacím systémem ráčny bojovala. Jo, my kluci, kteří s ráčnou a pásy pracovali od malička, s tím nemáme nejmenší problém. Hned byla slackline na stromech. Ale byla dost vysoko, tak jen pár pokusů a hned se vše zase uklidilo. Navíc se už hodně setmělo.

Jeden z mála pokusů
Jeden z mála pokusů

K pokračování tudy: http://kaen.cz/2016/08/22/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-2-polovina/

Běh na Javorovou skálu těsně za hranicí kraje

To byl zas jednou nápad. Zajet si na závod do Prčic. Prý krátký běh do kopce s názvem Prčický trhák. Takhle špatně umístit se mi už dlouho nepodařilo! Pěkně děkuji za pozvání! 😀 Takže jak vše probíhalo…13647087_10206334658676760_1049085114_oBylo nebylo… dělám si srandu! Na konzultaci běžecké techniky přijela i Domča z okolí Prčic. Malinko překvapila, že kvůli pár větám a videu jela takovou dálku, ale byla s ní sranda a do běhání je vážně zapálená. Když se budeme bavit o dálce, ono cca 40 km z pohledu ultra běžců není nic jiného než běžný trénink, že. 😉 Během kecání na našem malém ovále nás pozvala do Prčic na krátký závod – prý pěkný závod na 5 a půl kilometru do kopečka. Abych řekl pravdu, nějak mě pozvání na poprvé nezaujalo. Jenže pak jsem si o závodě zjišťoval detaily na internetu a časy mi na tu vzdálenost nepřišly nějak rychlé. Já si, jako ovšem vždy, věřil na bednu. Ach ta nezkušenost a naivita.13647020_10206334656836714_2089389959_oV sobotu se mi podařilo dorazit k registraci v radnici Prčic na náměstí jako jednomu z prvních. Rychlá registrace a po ní, jelikož bylo spousta času, válení na trávě a slunění se. Jenže nic netrvá věčně, člověk se před závodem přeci jenom musí trochu rozhýbat a zahřát svaly. Hodil jsem na sebe svůj nejoblíbenější závodní outfit a s dobrým pocitem se šel vyklusat. Celou dobu výklusu čekován žaludek, ale dnes se podle všeho rozhodl být kamarád a ani jednou se neozval. Pevný jak skála. Dost mě udivil, normálně je šíleně hádavý a náladový. Napsal bych jako co, ale asi by se jednalo o genderový stereotyp. Při doběhu náměstí se mi podařilo potkat Honzu Macouna, hned mi bylo jasné, kdo bude dnes vítěz. Pak tam najednou byli všichni. Kluci z Tábora, Domča, Jirka (ten mi ukázal kudy se poběží, moc se mi to nelíbilo – zlatá nevědomost) s částí CBC teamu, staří pardálové a prostě hrozně známých. A mimo ně i nových tváří, ze kterých se zase několik stalo známými a kamarády. Prostě standardní předzávodní sranda. Naštěstí vždy skryje mou nervozitu.

Bolest pár set metrů před cílem
Bolest pár set metrů před cílem

A už se stálo na startu, hezky po Honzově boku a běželo se. Ještě před startem rychlé zhodnocení soupeřů, a jelikož nikdo koho bych znal kromě Honzy nebyl na dohled, sebedůvěra se vrátila. První kilometr byl více než svižný, ale běželo se mi krásně. Vedle mě Honza a ještě jeden kluk, mezi námi a zbytkem dost velká mezera. Jenže pak se silnice začala více a více zvedat a já usoudil, že se nechci zavařit a raději malinké polevení v tempu. I přes něj mi ale po dalším kilometru přišlo, že se mé nohy brodí čerstvým betonem a plíce se nacházejí přímo u komínu uhelné elektrárny. Najednou nohy neběžely. A to měla největší sranda teprve začít. A jaká byla!

Plní endorfinů
Plní endorfinů

Hned po proběhnutí vesnicí se už tak dost zajímavý sklon zvedl ještě víc. Nebudu lhát, připadalo mi to jako běh do kolmé stěny. Najednou kolem mě profrčel další závodník. Nevěřil bych, že někdo může při běhu do kopce vypadat tak čerstvě a nezadýchaně. Bylo poznat, že se jedná o jeho terén, na silnici nic moc (spíš nic), ale v kopcích najednou v nohách dynamit. Mě nějak kotel vyhasínal a spíš doutnal. Kopec se ještě víc zvedl a kdo mě nepředbíhal potom, klučina s roztrhanými Inov8, ze kterého jsme si dělali kvůli botám na začátku srandu. Jako by tam ani kopec nebyl, v běhu se na mě otočil a řekl, že už to horší nebude. Lhář jeden! Nebudu lhát, ještě se kolem mě prohnali dva závodníci. Dva staříci! Po x letech mě předběhli běžci, u kterých už od pohledu bylo jasné, že kategorie M49 dávno není jejich. Na porážky od M49 běžců si člověk zvykl, ale od M59?! Jako vážně?! Pak už za mnou nikdo nebyl, šílená mezera. A správně jsem tušil, že kopec bude ještě horší, byla tam i prakticky skoro kolmá stěna (možná lehce přeháním, ale přišla mi taková). Až jsem přešel do svižné chůze s rukami na kolenou. Že jsem funěl jako lokomotiva je všem asi jasné. A najednou asfalt, tedy poslední kilometr do cíle. Jak ten se vlekl! Uběhneš 500 metrů, zeptáš se člověka kolik ještě, on 600 metrů, zakleješ, pak po 200 metrech Dominiky maminka, prý 500 metrů, radši už jen mlčíš a doufáš, že to utrpení a potupa brzy skončí. Už nebojuješ s lidmi, časem, umístěním, ani sám se sebou, už bojuješ jenom s kopcem. Rád bych řekl, že jsem ho porazil, ale to bych přeháněl.

Pokec s Jirkou při vyhlašování
Pokec s Jirkou při vyhlašování

Dostal jsem od něj pěknou nakládačku. V cíli hned k občerstvení polít se vodou, až pak se mi podařilo vnímat ostatní. Honzík podle očekávání vyhrál, za ním klučina z juniorů a pak houf lidí a po něm já. Celkově asi 9. v čase 26:09. Necelé 4 minuty za vítězným časem 22:15 a podle všeho novým rekordem trati. Honza prostě běhá jinou ligu než ostatní. Ale jinak celkově neskutečná užívačka. Hlavně zjištění, že mě běh do kopce i přes bídné umístění hrozně baví a asi na něj začnu pořádně trénovat (kopce už zařazeny do tréninku). Co bylo dál? Užívání endorfinů, kecání se všemi, focení se, další povídání si a pak vyhlášení. I bídným pátým místem v kategorii jsem vyhrál základní tachometr na kolo. Dobře se mi podařilo kluky na trati věkově odhadnout, všichni starší kmeti byli z kategorie M59. Nikdo z M49 mě nepředběhl. Holt borci. I když jsem si dost jistý, že je znám ze závodů JBP a normálně jim na rovnějších tratích dávám kotel. Jo, specializace na kopce se pozná. A po vyhlášení to, na co jsem se nejvíc těšil. Společný seběh s Domčou a jejím kamarádem Lubošem zpátky do Prčice. Byl o kilometr a půl delší než výběh nahoru, ale šíleně krásný. Hlavně typický běžecký pokec o všem možném. Nakonec super den. Nakonec děkuji za pozvání a ukázání nové krásné akce.

Všichni vysmátí
Všichni vysmátí

Natáčení techniky došlapu v Táboře

Jednou při běhu se mi podařilo slíbit kamarádům, že jim pomůžu s běžeckou technikou. Přeci jenom už mám lehce něco naběháno a i na různá zranění došlo. Proč tedy nepředat nějaké zkušenosti a pomoci ostatním vyhnout se běžeckým chybám, že.

Utekla nějaká doba a nakonec muselo ke splnění slibu dojít. Jak jinak než s pomocí facebooku. Událost měla celkem ohlas a najednou se na ní přihlásilo celkem dost lidí, když vezmu v potaz funkčnost běžecké komunity v Táboře, která je prakticky nulová. Dokonce i lidi, které jsem nikdy neviděl. Což o to, vytvořit událost dokáže každý, ale když pak uteče čas jako voda a najednou je akce zde, člověk pomalu začne panikařit jak bude vše vůbec probíhat. Naštěstí mi pomoc slíbila kamarádka se stativem a fotoaparátem. Tudíž o jeden problém méně.

Jája byla na místě první, ale alespoň stihla připravit fotoaparát. Ještě než všichni přišli, vyzkoušeli jsme natáčení a jak bude vůbec probíhat. A najednou začali přicházet první účastníci. Proběhlo seznámení, pak čekání na ostatní a při něm povídání. Došel zbytek, Lukáš s Týnou přinesli druhý stativ s foťákem, a mohlo se začít.

Poslal jsem všechny jít se rozklusat, přitom koukal s Jájou a Týnou do foťáků a dolaďoval detaily. Vše nakonec bylo úplně jednoduché. První fáze – běhání v botách v nejběžnějším tréninkovém tempu. Druhá fáze – rychlá diskuze u notebooku se surovými videi a s tím spojená kritika běžeckého stylu. Třetí fáze – běh naboso bez bot a čtvrtá fáze nakonec zase v botách. Poslední část se mnou a hezky říkat všem jejich chyby a snažit se je opravovat za pohybu. Nakonec celkem dlouhá debata o běhu, příjemné povídání, ukazování strečinku, co má kdo v plánu a podobně. Prostě když se sejde banda běžců, vždy to tak dopadne.

Hotové video se celkem povedlo. Jen se mi při stříhání nepodařilo úplně načasovat texty, takže se musí stopovat, ale dá se přežít. Video k dispozici zde:

https://www.youtube.com/watch?v=GAVcaHhSkHE

Celkem se zúčastnilo 11 lidí, bohužel ne všichni počkali do konce na společné foto.DSC_0073-2Děkuji za společné odpoledne. Hrozně jsem si ho užil. 😉

Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

Poprvé pořádání běžeckého závodu – chyby byly

Už zde na blogu byla zmínka, že pořádám závod Táborský trail (článeček zde). čas letí jako voda a už utekl víc než týden od proběhlé akce. Tak nějak se mi podařilo vše v hlavě sesumírovat a sepsat. Našlo se totiž hodně detailů, které jsem s ostatními naplánoval. Tak nějak se pokusím shrnout, co vše pořádání závodu předcházelo, s čím jsme v den D trochu nepočítali, co se pokazilo a z čeho se poučíme a jak na to nahlížíme.

Přípravy

Jako první jsme si sepsali osnovu co vše bude potřeba udělat. Krásně se dá vycházet z doporučení ČUS – http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/poradani-akci.html. Podle ní jsme pak postupovali, různě jí upravovali, až nakonec na našem sdíleném Google Drive bylo přehršel souborů. Ani nevím, jak jsme se v tom vyznali. Ale děkujeme online službám za možnost neustálé komunikace, hrozně nám to ulehčily.

Dalším krokem po prvním nástřelu osnovy bylo už konkrétní zařizování. Hlavně nás zajímala odpovědnost za účastníky. Podle ČUS (http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/sport-a-pravni-praxe/povinnost-organizatora-sportovni-akce-nahradit-ujmu-podle-noz.html) nejsou zdravotníci potřeba, tedy pokud nejsou součástí akce osamostatnělé závody pro děti. Následovaly povolení od města – kultura, sport, komunikace, poplatky za využívání plochy (naštěstí se nás netýkaly, díky záštitě starosty a hlavně charitativní stránce věci byly odpuštěné). Pak bylo třeba povolení od Lesů Tábor a také od vesnic, přes jejichž katastry se běželo. Nesmím zapomenou na lom, jelikož závod vedl po jeho okraji a povolení bylo potřeba. Nezdá se, ale oběhat vše zabralo skoro měsíc a půl.

K tomu se sháněli sponzoři, což šlo lehčeji než jsme čekali. Nakonec tuším 20 sponzorů. Vymýšlela se grafika, sháněly všelijaké věci potřebné k pořádání, komunikovalo s reklamkou na výrobě všelijakých věcí – trika, plaketky pro vítěze, bannery. Vymýšlely diplomy, loga, no všechno. S grafikou naštěstí pomohla kamarádka Jája, které za to patří můj velký dík.

Člověk se ani nenadál a čtvrt roku bylo pryč. Na poslední týden zůstalo futrování startovních tašek, značení trati, nákupy a logistika dostat vše na místo a zase pryč. Kompletně připraveno bylo den předem někdy kolem desáté večer.

Den D

Ráno před osmou sraz na místě a rychlá stavba stanů – stánek, převlékárna, registrace, prezentace Hudy. Najednou tam byli závodníci, čekali na čísla a my nestíhali. Což bylo naštěstí jen pár minutek a rozběhlo se to. Pak už šlo vše jak na drátkách, fotografům jsem ukazoval kde je chci, pořadatelům kde přesně budou stát na trati a co po nich budu chtít, zdravil se s běžeckými kamarády, koordinoval lidi, pomáhal připravovat vše možné a hlavně včas posílal lidi na trať, aby byli na místech v předstihu.

Zbývalo 20 minut do plánovaného startu a já si všiml, že fronta je stále hrozně dlouhá. Naštěstí rychlá reakce, okamžité udělání druhé registrace a v čas startu bylo po frontách. Za zdržení mohla špatně připravená registrace, špatně jsem vysvětlil Lukášovi, jak zapisovat a vydávat čísla a hrozně se to zdrželo. Už víme jak příští rok udělat, aby registrace byla plynulá. Start byl nakonec odložen jen o 20 minut. Na první ročník v normě.

Ani jsme se nenadáli a už přibíhali první závodníci. Sotva jsme se stihli v zázemí otočit a připravit pár věcí. Trochu mě překvapilo, že první jsou jiní běžci než byla má očekávání. Za chvíli jsem se dozvěděl. Z celkového počtu cca 180 běžců mi přibližně 10-15 minuli nejdůležitější odbočku, která vracela z kopce dolů na poslední kilometr. Já před startem oběma davům běžců řekl, že poslední kilometry jsou stejné jako ty první a myslel si, že to bude stačit. bohužel nestačilo a ta jedna šipka mi prostě chyběla. Stále mě to štve a hlavně mrzí. Protože třeba Jirka Csirik s Honzou Macounem a Jirkou Václavíkem skončili 2., 3. a 4. a přitom měli být na prvních třech místech. Všichni si tam zaběhli. To samé se stalo borcům na 7 km trati. Úplně jsem zapomněl, že jak běží člověk naplno, tak mozek nefunguje jako při výklusu. Měl jsem to čekat. Největší chyba a byla má. Bude mě štvát ještě dlouho…

Další kiks přišel s výsledky, vše v pohodě, čas od času špatné jméno, což se podchytilo a také umístění. Za umístění mohli zabloudění běžci, kteří nám přiběhli z druhé strany. Každopádně výsledky se zpětně daly po závodě dohromady ke vší spokojenosti. Že se nám vyhlášení trochu posunulo se dalo čekat. Co se ale už nedá vrátit je vyhlášení starších žen na 7 km trati. Omylem jsme na 3. místě vyhlásili paní, která doběhla mezi posledními. Nevíme jak se to stalo, ona totiž na fotkách nemá číslo a tak netušíme jestli ho náhodou nedala někomu jinému. Být na jejím místě, pro cenu bych si nešel, ale asi to viděla jinak. Tady beru chybu na naší straně, ale velkou roli tam také hrálo nedostatečné fair-play ze strany zmíněné závodnice.

Nebudu lhát, večer jsme celou akci pořádně zapili. Všichni organizátoři nadšení a šťastní, že se povedlo, ale já byl osobně dost mrzutý a naštvaný sám na sebe. Největší chyba a mohl jsem za ní já! Nedostatečné značení…

Co jsem zjistil zpětně, většina účastníků akce byla nadšená a těší se na další ročník. Já nejdřív hned po závodě říkal, že nic nebude, ale lidi jsou nadšení, pořadatelé do toho prý půjdou také a tak další ročník bude, jen ho asi uděláme v jiném termínu až bude tepleji. Z chyb jsme se poučili a napravíme je – značení, registrace výsledky a vyhlášení. Příští ročník bude bez chyb, už víme jak na něj. 😉

Po této zkušenosti ale vím, že pokud budu jako účastník na nějakém závodě a něco se protáhne nebo nebude fungovat, budu klidný a počkám si, protože vím co všechno se může na těhle malých akcích pokazit a tím rozbořit celý časový harmonogram.

Výsledky a další informace: http://www.taborskytrail.webnode.cz

Nakonec děkuji mým kamarádům, kteří pomáhali s celou akcí a bez nichž by nevznikla, Janě Šonkové, Štěpánovi Ulrichovi a Jáje Kratochvílové. Děkuji moc lidi. 😉