Adharanand Finn – Běhání s Keňany

knihaTo si takhle člověk jednou v sobotu zapomene doma mobilní telefon, čímž padá komunikace se světem a tedy nemá ve volných chvílích co dělat. A jak si volné chvíle ukrátit. Prostě si koupit knihu. Knihu Běhání s Keňany od Adharanand Finna jsem měl v hledáčku už dlouho, jen ne a ne se odhodlat jí koupit. Nebo možná spíš dojít do nějakého knihkupectví.

Hned od prvních stránek si mě Adharanand získal a já se od knihy nemohl odtrhnout. Aby mi čtení déle vydrželo, dal jsem si každý den časový limit, jak dlouho jí budu číst. I tak ale nevydržela déle než 5 dní… Příběh v knize mě totiž úplně pohltil a navíc se mi líbil styl, kterým je kniha napsaná.

„Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety“, tak zní podtitul knihy. Člověk by čekal pomalu vědeckou práci, proč jsou Keňani tak dobří a vyhrávají tolik závodů, ale ono ne. Jde o vlastní příběh Adharananda Finna (redaktora běžeckého časopisu Runner´s World v Anglii, kterému táhne na čtyřicítku), v mládí nadějného talentovaného běžce, po vysoké škole věčného běžeckého začátečníka, který se po jednom snově vyhraném závodě na 10 km spontánně rozhodl s rodinou přestěhovat a odjet trénovat do Keni s těmi nejlepšími.

Postupně se v Keni spřátelí s mnoha běžci, potká a pozná celé desítky běžeckých legend minulých let, účastní se ranních hromadných tréninků, které v Itenu (běžecká mekka v Keni) každé ráno probíhají, a hlavně se snaží zjistit hlavní důvod, proč jsou tamní běžci tak dobří. Nakonec seznam důvodů dohromady sestaví. Prozrazovat ho ale nebudu.

Co se mi na knize hodně líbilo bylo také, jako v Born to run (Zrozeni k běhu) od Christophera McDougalla, hledání nejideálnějšího běžeckého stylu. Sám Adharanand si prošel změnou stylu běhu od dopadu na paty po běhání přes špičky-přední část chodidla. Ještě obdivuhodnější je, že se o to pokusil jen několik týdnů před odletem do Keni, díky čemuž musel přerušit svůj tehdy těžký trénink (aby Keňanům stačil) a začít od nuly. Odvážný pokus, který se mu nakonec maximálně vyplatil. Tím si mě totálně získal. Nebál se totiž napsat na rovinu to, co je nejpřirozenější a tudíž nejsprávnější běžecký styl.

Někomu může připadat, že Iten v Keni je něco jako továrna na běžce, že se úplně vytrácí smysl běhu, tak jak ho chápeme my u nás. Vždyť tam prakticky všichni běhají jenom proto, aby si jich manažeři všimli a na závodech ve světě vydělali peníze. Ano, to je pravda, ale pravda taky je, že je běhání stejně jako nás baví a naplňuje. Jen k tomu přidali možnost vyběhat se z ničeho někam. Je to něco co obdivuji, oni prostě běháním žijí a pro něj dýchají.

Tuto knihu jednoznačně doporučuji každému k přečtení, nelituji ani jediné koruny, co stála. Své si v ní podle mě najde každý, nejenom běžci. Příběh má opravdu zajímavý. Na závěr si dovoluji citovat z knihy větu, kterou řekla jedna neznámá běžkyně na charitativním závodu v Devonu, a která má podle mě velkou hloubku: „Běhání je takové opíjení se pozpátku. Při pití se nejprve cítíte báječně, ale nakonec je vám špatně. Při běhání se nejprve cítíte špatně, ale pak, když doběhnete do cíle, je vám nádherně.“

 

Jiří Kulhánek – Vyhlídka na věčnost

Vydání této knihy se mi dařilo sledovat již od prvních zmínek před několika lety – Jiří Kulhánek je totiž jeden z mých oblíbených českých autorů. Přišla dokonce doba, kdy se má naděje na dočkání se vydání blížila bodu mrazu. Na internetu se totiž několikrát od “důvěryhodných” zdrojů objevila informace o údajně přesném datu vydání. Jaké pak bylo vždy zklamání, když v očekávaném termínu najednou přišlo na svět oznámení, že tisk knihy se odkládá na neurčito, protože mistr prý údajně potřebuje na rukopise ještě něco předělat. Nevím, jak moc se vždy jednalo o pravdivé informace, ale každopádně vydání mistrova díla jsme se nakonec dočkali.

Přiznám se, že poslední dobou mé sledování knihy ochablo, že je vydaná jsem zjistil s asi měsíčním zpožděním. Co se mi podařilo zameškat, jsem se snažil co nejrychleji dohnal. Oblibu v Kulhánkovi máme s bratrem společnou, a jelikož tomu zahájení prodeje neuniklo, věděl jsem, že už bude mít přečteno a knihu si tedy budu mít od koho půjčit. Nemýlil jsem se, bratr knihu zrovna dočetl a tak mi jí mohl půjčit. Trochu mě zamrzelo, že mi o ní nedal vědět dřív… Hned po otevření knihy a přečtení pár řádků jsem věděl, že toho v noci moc nenaspím. Mistr opět předvedl své umění v plné síle. Přijde mi, že každou další knihou se více a více zlepšuje.

V knize je hlavní hrdina považován ze začátku za záporáka, což je u Kulhánkovo knih běžné. Jenže, jak kniha pokračuje, hlavního hrdinu si člověk zamiluje. Nájemný zabiják, který se změní v zachránce lidstva – oblíbené téma mistrovo knih. První kapitola mě sice krapet vylekala, jestli držím v ruce správnou knihu a v tiskárně neudělali chybu, ale hned v další kapitole se vše dostalo do normálních očekávaných kolejí současnosti. O ději se nebudu, ostatně jako vždy, nijak blíže rozepisovat, takže jen v rychlosti. Značná část knihy je opět v ČR, jinak děj probíhá prakticky po celém světě v místech, které byly často součástí dřívějších autorovo knih. Hlavní hrdina (pan Mluvčí) je ze začátku stíhán FBI – je masový vrah, nájemný zabiják – jehož zatčení se zvrtne a po zajímavých událostech stojí česká agentka najednou na jeho straně a životem se protlouká s ním. Připletou se k zajímavé práci, podívají se do pekla a pak hodně dlouho musí čelit následkům své návštěvy – všude po Zemi pochodují oživlé mrtvoly, které se snaží pana Mluvčího dostat zpět do pekla. Nakonec se povede vše napravit, jakpak by také ne, že? Vždyť se jedná o Kulhánkovo typ nepřemožitelného hrdiny.

Zajímavé na knize je určitě i autorovo dobírání si myšlenky posmrtného života křesťanů. Toto dobírání se mi na knize hodně líbí. Mistrovo znázornění posmrtného života je velmi pěkně pojaté, až přímo inspirující k filosofickým debatám. Celá jeho myšlenka vychází z Dantovo Pekla. Trochu se podobá Kopřivově Zabíjení, ale těch podobností tam je opravdu minimum, například celé peklo vypadá úplně jinak a je i zcela jinak pojaté. Celkem se s Kulhánkovo pohledem ztotožňuji. V knize jsou zábavné prakticky všechny kapitoly, ale v hlavě mi nejvíce utkvěla scéna s démony z poslední kapitoly. Nad tou se směji pokaždé, když si na ní vzpomenu.

Z mého krátkého popisu musí být zřejmé, že knihu určitě doporučuji k přečtení. Pokud se někdo považuje za čtenáře sci-fi, tento kousek by mu ve sbírce opravdu chybět neměl. A když už nebude ve sbírce, tak alespoň přečtení je povinnost.

Ivana Pilařová – Kam bych tak běžela

Knihy s tématikou běhání se mi doma celkem hromadí a tak muselo dojít i na tento titul. V první vlně výtisků jsem knihu koupit nestihl, ale jakmile byl na pultech další dotisk, volba dárku k svátku byla jednoznačná.

Bylo očekávané stejné pohlcení knihou jako u Born to run, tzn. nebude se mnou minimálně jeden celý den řeč. Kniha dorazila a já se mohl pustit do četby. První co mě zklamalo je vazba, kniha by si dle mého zasloužila pevnou vazbu a ne měkkou. Nevadí, přes to jsem se přenesl rychle. Po krátkém úvodu hned příběhy ze závodů, které autorka běžela. Čas od času jsou jednotlivé kapitoly proložené několika otázkami na autorku. V knize je spousta fotografií, jen škoda ostrosti u mnoha z nich. Za to ale asi nemůže Ivana Pilařová, nýbrž tisk. Nevadí, i tak jsou fotky krásné, skvěle doplňují text. Co se stylu napsaných textů týká, je velmi rychlý a čte se opravdu snadno. Osobně mi připadá jako styl hodně podobný blogovému. Autorčiny zážitky se čtou přímo samy, jakpak by ne, když se jedná o extrémní závody, kam se normální člověk jen tak nedostane. Já měl cestopisy vždycky rád, a tenhle je ještě provázaný s mým oblíbeným sportem.

Přiznám se, že knihu jsem za jeden den nepřečetl… ani za dva. Přečtení mi trvalo s přestávkami asi týden. Přiznám se, že některé kapitoly jsem přečetl jedním dechem a některé mi trvaly bohužel déle, ale to je čistě můj problém, ne vše mě tolik zaujalo a zajímalo. Dost věcí v knize mě překvapilo, vlastně až nažhavilo, že někdy bych chtěl něco podobného také zažít, ale na to mám ještě spoustu let čas. Ovšem, knihu doporučuji a určitě bych jí koupil znovu.

Born to run

Aneb český název: Zrozeni k běhu. Autorem je Christopher McDougall.

Při pročítání stránek a diskuzních fór o běhání jsem na tuto knihu narazil před poměrně dlouhou dobou. Nepřipadala mi nějak důležitá, takže moje pozornost šla jinam. Jenže nedávno v nějakém příspěvku v diskuzi na běhej.com někdo tu knihu hodně chválil. Nedalo mi to a šel jsem do vlákna založeného přímo o ní a nestačil jsem se divit, všichni na ní pěli chválu. Její nákup proběhl o den později.

Kniha má pevnou vazbu s (dle mého) nádherným přebalem. Běžec stojící na vrcholu nějaké skály a nad ním už jen obloha. Nevím čím, ale ten obrázek mě prostě dostává.

K obsahu knihy. Kdo čeká běžeckou příručku, měl by raději hledat jinde. V této knize jde především o skvěle napsaný vlastní příběh autora. Popisuje, jak se od jednoduché bolesti v chodidle, se kterou nemohl běhat, dostal do Měděných kaňonů v Mexiku na padesátimílový závod s nejlepšími běžci planety. Už jen toto samotné by stačilo na skvělou knihu, ale McDougall se s tím nespokojil. Čas od času odbočí z příběhové linie k jiným běžeckým problematikám. Dozvěděl jsem se třeba mnoho pravdivých informacích o běžecké obuvi, o běhu naboso, o vývinu člověka, lovu během a spoustu dalších zajímavých informací. Vše pravdivě popsáno a zdokumentováno. Kde bylo potřeba i s odkazy na citace. Na internetu se dají nalézt z tamních běhů i fotografie.

Knihu určitě doporučuji k přečtení a zařazení do knihovny. A je úplně jedno jestli si knihu koupí běžec či neběžec. Bavit se s ní bude určitě každý…

Stopařův průvodce Galaxií

Dnes popíši jednu z mých nejoblíbenějších sci-fi sérií. Mám jí přečtenou již několikrát a nepřestávám objevovat nové věci, kterým jsem dříve nevěnoval pozornost a tudíž si jich nevšiml.

Autorem této série knih je Douglas Adams. Bravurní anglický spisovatel, humorem určitě nešetřící. Je jediný, který své čtenáře naučil, že trilogie má pět dílů. Adamsovo původním záměrem bylo napsat klasickou trilogii, jenže po třetím díle cítil, že ukončení není správné a tak pokračoval dalšími. Po pátém díle bohužel roku 2001 zemřel, ale vědělo se, že chtěl napsat ještě šestý, opravdu poslední.

Celý příběh se točí kolem obyčejného člověka Arthura Denta. Na začátku všeho mu jde jen o to, že mu chtějí zničit dům a on se tomu snaží zabránit, ale díky jeho příteli Fordu Prefectovi se mu to nepovede. O dům sice přijde, ale sám přežije. Planeta Země je totiž ve stejném okamžiku zničena kvůli stavbě galaktické dálnice. Arthur měl štěstí na kamaráda, Ford Prefect je totiž vesmírný stopař (umí donutit každou vesmírnou loď, aby ho svezla), který se rozhodne vzít Arthura s sebou do vesmíru a tím mu zachránit život. Postupně se Arthur smiřuje se svým novým životním údělem a při sledu neskutečných událostí se sžívá s vesmírem a vůbec.

Knihy nemají moc stránek, a tudíž je mohu směle doporučit i lidem méně ochotným číst. Určitě dobré je, že z knih se člověk dozví všechny nejdůležitější vlastnosti ručníku. Ručník je totiž nedůležitější věc ve výbavě stopaře. Všech pět dílů původní série:

  • Stopařův průvodce Galaxií 1.
  • Stopařův průvodce Galaxií 2. – Restaurant na konci vesmíru
  • Stopařův průvodce Galaxií 3. – Život, vesmír a vůbec
  • Stopařův průvodce Galaxií 4. – Sbohem, a dík za ryby
  • Stopařův průvodce Galaxií 5. – Převážně neškodná

Původní série jsem napsal schválně, o žádný omyl se nejedná. Před několika měsíci byl totiž v češtině vydaný šestý závěrečný díl s názvem Stopařův průvodce galaxií 6. – A ještě něco…. . Na žádost bývalého agenta Adamse a s požehnáním žijící Adamsovo manželky ho sepsal Eoin Colfer. Irský spisovatel a komik, autor knižní série o Artemisu Fowlovi. Nutno dodat, že Colfer z úcty k zesnulému Adamsovi původně odmítl, ale nakonec byl přemluven. Doslova donucen. Sám říká: „Váhal jsem, ale pak jsem si uvědomil, jak bych litoval, kdyby takovou knihu napsal někdo jiný.“

Na počest Adamsově památce se celosvětově 25. května slaví Ručníkový den. Všichni jeho příznivci u sebe celý den nosí na viditelném místě ručník. Nezbývá než dodat „Don´t panic!“ a hlavně si nezapomeňte svůj ručník.

Více o spisovateli a jeho tvorbě – legie.info

Opět kultura: Thomas Bernhard – Německý oběd

Podruhé jsme si s Jančou zašli do divadla, tentokrát na hru Německý oběd autora Thomase Bernharda. Hráli jí v nedávno zrekonstruovaném brněnském divadle Reduta. Divadlo na mě udělalo dojem, ale ze samotné hry mám rozporuplné pocity. Nemůžu říct, že se mi nelíbila, to ne, ale tak nějak se moc nedá popsat.

Hra byla rozdělena na pět komediálních scének, které na sebe vůbec nenavazovaly. V každé scénce šlo o až absurdní ukázku různých situací někde jemněji jindy zase až extrémně spojených s nacismem. Jinak řečeno se jednalo o absurdní černý humor. Bylo jasně vidět, že autor svým způsobem maximálně shazuje nacionalistické smýšlení.

Samotné hraní herců bylo naprosto profesionální. Své role měli naučené dokonale. Až na jednu scénku nemuseli improvizovat. Na konci třetí scénky seděli u stolu a jedna postava měla otevřít láhev sektu. Bohužel se to dotyčnému nepodařilo a korkový špunt ukroutil. Ale na jevišti situaci zvládli grandiózně.

Jak jsem již napsal, těžko popsat. Tuto hru musí člověk vidět, aby pochopil co jsem se snažil popsat. Nemůžu jinak, než opět doporučit. Musím ovšem podotknout, že se jedná o hru pro náročnějšího diváka.

Stieg Larsson – Muži, kteří nenávidí ženy

Za posledních několik týdnů se mi podařilo přečíst několik knih ze série Úžasné Zeměplochy od Terryho Pratchetta. Při čtení poslední jsem se přistihl, že už mě to tolik nebere. Přece jenom číst stále stejný styl v několika knihách za sebou se nedá. Po dočtení Posledního regimentu došlo tedy k rozhodování co číst dál? Volba padla na Stiega Larssona a jeho detektivní román Muži, kteří nenávidí ženy.

Na seznamu k přečtení se mi tato kniha objevila někdy na podzim. Již v té době jsem si všechny díly trilogie nahrál do čtečky a od té doby v ní čekaly na svou chvíli. Zaujala mě spousta kladných recenzí na internetu a hlavně podivné okolnosti okolo autorovo smrti. Debaty ohledně toho, jestli autorem byl Stieg nebo převážně jeho družka, bych si nevšímal. Kniha je napsaná, prodává se a je vynikající. A to je hlavní.

Moc knih o žurnalistech v hlavní roli jsem totiž nečetl. Od začátku má děj knihy spád, který mě ke knize téměř připoutal. Rozsudek pro Mikaela Blomkvista, velmi zajímavá nabídka práce v odlehlé vesnici na ostrově, jeden zvrat za druhým ve více dějích najednou, až do konce vyšetřování čtenář netuší kdo za vraždami stojí, další zvrat týkající se vyšetřované Harriet Vangerové, jakž takž očekávaný konec ohledně Mikaelovo hlavního nepřítele. Do toho všeho zážitky a příběh vynikající a hodně podivínské detektivky a hackerky Lisbeth Salanderové. (I dobrý novinář a spisovatel se může dopustit chyby ohledně záměny slov hacker a cracker. Bohužel k tomu došlo v celé knize. Možná se jednalo o záměr. Přece jen ve všeobecném užívání je slovo hacker pro ty špatné.) Stieg Larsson a jeho žena věděli jak udržet čtenáře v napětí. Posledních několik kapitol jsem přečetl v jednom kuse plný očekávání jak vše nakonec dopadne. Podobný pocit při čtení jsem dlouho nezažil. K tomu ještě u detektivky, která vůbec není můj žánr.

Před uměním autora a jeho stylem smekám. Někdo by mohl k stylu psaní a vyprávění Stiega Larssona mít nějaké námitky, ale pro mě je geniální. Prostý, lehce čitelný a přitom obsažný. Přesně ten styl, který mám rád.

Momentálně mám rozečtený druhý díl Dívka, která si hrála s ohněm a vůbec se nenudím, i když první díl byl o něco lepší. Spíš měla poutavější začátek. Knihu určitě všem doporučuji. I lidem, kteří normálně moc nečtou.