Jsem tu, abych vyhrál – Chris McCormack

IMG_2551Minulý týden jsem zde dost sepsul knihu Phila Hewitta. Opravdu nebyla nic moc. Zato kniha od Macca je úplně jiné kafe. Sice je to oproti Philovi profesionál, ale to mu nedává u knihy žádnou výhodu. Phil měl jako novinář víc možností napsat kvalitní knihu, ale místo toho napsal brak. Chris oproti němu napsal úžasně komplexní knihu.

Hledáte silný příběh? Máte ho mít! Zajímá vás trénink nejlepšího triatlonisty? Zde je! Co jíst před závody? Prosím! Popisy vybraných důležitých závodů a co při nich Chris cítil? Vše krásně detailně. Co si myslel o svých soupeřích? Nevynechal jediný detail, ať už kladný nebo záporný. S ničím si nedělal servítky, ani sám se sebou.

Jeho popis a detaily ohledně jím provozované psychické válce s ostatními závodníky je přímo fascinující. Našel recept na to, jak rozložit každého svého protivníka ještě než závod začal. Při něm se potom porazil prakticky sám. Když se mu něco nedařilo, vždy se snažil najít řešení svého problému. Což je úplně úžasné u Kony. Prvně startoval v roce 2002, ale vyhrát se mu podařilo až v roce 2007, kdy už nikdo nevěřil, že by se mu výhra mohla podařit kvůli věku. Každopádně vyhrál, dokonce se mu povedlo i repete v roce 2010. Všechna čest! Na můj vkus je ale v mnoha částech knihy až moc sebestředný. To je samé, já jsem nejlepší, byl jsem nejlepší triatlonista všech dob, jenom já mám pravdu a podobně. Takže pozor, někomu by jeho přístup mohl vadit.

Hodně krásné jsou poslední kapitoly. Kde se nevěnuje pouze své osobě, ale třeba hodnotí doping ve sportu. Má na doping jednoznačně ucelený názor, který stojí za to si přečíst. Na rozdíl od jiných se neohlíží na fyzickou stránku, jak se tělo vylepšuje, ale hlavně co to udělá s psychikou, nejenom během kariéry, ale i po kariéře. Jak popsal sport s narůstajícím věkem? Podle mě něco, co hodně lidem pomůže u sportu zůstat a nebo jim alespoň změní názor. Krásný je i jeho vhled provozování vrcholového sportu a rodinný život. A je toho ještě spousta.

Vypsat vše, co jsem si z knihy odnesl by bylo opravdu na dlouho. Jenom ten počet vět, které by se daly používat jako citáty, je fascinující. Sice nejsem triatlonista a ještě nedávno mi jeho jméno nic neřeklo, maximálně jsem ho někde zahlédl v krátkých zprávách, ale podle mě se mu podařilo napsat úžasnou knihu, která se určitě bude líbit každému běžci.

Běž dál – Phil Hewitt

IMG_2547Tato kniha se mi dostala do hledáčku díky prodejnímu vláknu na běhej.com, nějaký uživatel se jí snažil prodat. Přišlo mi tehdy krapet divné prodávat prakticky novou běžeckou knihu a nemít ji ve své sbírce, ale teď už dotyčného plně chápu.

Na internetu i na zadní straně knihy si člověk o knize přečte vlastně jedno a to samé. Kniha popisuje cestu neběžce k člověku posedlého maratony. To vůbec nebudu vyvracet. Každý kdo má o knihu zájem, ať prosím nečeká nic příběhově plného jako byla Jez a běhej od Scotta Jurka a nebo knihu plnou pocitů podobnou Běhej nebo zemři od Kiliana Jorneta.

Phil Hevitt se nezabírá žádným složitým úvodem a ani prakticky nemá žádný příběh. Čtenář ani nezjistí nic o tréninku nebo stravě. Pokud toto v knize hledáte nebo alespoň od autora očekáváte, budete zklamaní. A co v knize vlastně je? Laicky řečeno, aspoň na mě tak text od první do poslední stránky působil, jde o vytisknutý deník s popisky jednotlivých závodů. Každá kapitola se zabývá nějakým maratonem, který autorovi utkvěl v paměti nebo byl podle něj něčím zajímavý.

Přišlo mi, jako bych četl blog. Mé první popisy maratonů a delších závodů jsou autorově stylu hodně podobné, první píši schválně, protože poslední dobou jsem to začal lehce zanedbávat. Phil prostě popisuje své pocity při a z jednotlivých závodů. Ty které se mu povedly mají šíleně pozitivní nádech, ty které ne jsou naopak negativnější. Jako asi každý maratonec (běžec) je buď plně spokojený a nebo hledá důvody, proč mu závod nevyšel a proč nedosáhl vysněného času. Jednou je to počasí, jindy pití, jindy nedostatek diváků = nedostatek podpory, jídlo, zranění, špatná trať (prakticky na každé se mu něco nelíbilo), dokonce smog… a spousta jiných. Co je ale zajímavé, ani jednou Phila nenapadlo vinit nedostatečný trénink. Několikrát v knize píše, že před každým maratonem trénuje 3 až 4 měsíce (dost času na ladění, řeknete si) a to tak, že běhá 3x týdně (cože?!) a to 2 krátké běhy a jeden dlouhý nad 20 km (už se ničemu nedivím). A s takovým tréninkem je nespokojený ze svých časů a výsledků. Sám sebe považuje za zkušeného běžce a maratonského matadora, ale ani jednou ho nenapadlo hledat chybu u svého tréninku, jenom několikrát v knize píše důvody proč nemůže běhat a trénovat víc.

Lehce mě tahle jednostrannost u celé knihy zklamala. Je vlastně o člověku, který se s nedostatečným a prakticky neměnným tréninkem snaží překonávat své osobní rekordy a stále se diví, že mu to nejde. Poslední třetina knihy pro mě byla téměř utrpením jí dočíst, protože je skoro celá negativní, alespoň tak na mě působila, a plná různých výmluv proč nemůže být lepší a rychlejší běžec. Před třemi lety jsem na spoustu věcí kolem běhání koukal podobně jako autor, ale asi jsem od té doby někde jinde. Co jsem si z knihy odnesl, jsou 2 nebo 3 typy na úžasné závody v Anglii, terénní masakry přibližně o délce maratonu, při kterých si běžec sáhne na dno. Za pár let by se mi líbilo na ně zajet.

Knihy se určitě ze své sbírky běžeckých knih zbavovat nebudu, ale ani se k ní nevrátím, tak jako ke spoustě jiným. Jestli chcete knihu přečíst, doporučuji si jí někde půjčit. Hlavně si jí NEkupujte!

Lehké zhodnocení výdrže minimalistických a hlavně barefoot bot

Zastánci klasické obuvi často jako důvod proč neběhat v botách simulující běh naboso uvádějí jejich výdrž. Podle nich ty tři až pět milimetrů hmoty u barefoot obuvi nic nevydrží a po několik stovkách kilometrů jsou na vyhození. Rád bych tuto demagogii v tomto krátkém příspěvku vyvrátil. Tuším, že spoustě lidem se možná mé názory nebudou líbit a že jsem se pustil na horkou půdu, ale já musel. Jedná se totiž o mé osobní zkušenosti a postřehy z užívání.

První barefoot boty jsem si pořídil na konci roku 2011 a byly to Vibram Fivefingers koupené na Ebay.com z Číny. Podle všeho nešlo o originály. Od té doby jsem je z Ebay koupil ještě dvakrát, tudíž mi sloužily tři páry. Celkově jsem za ty roky v pětiprstech naběhal 1736 km. Nejsem si jistý kolik v každém páru, ale dejme tomu, že průměrně mi vydržely 600 km jedny. Nic moc výsledek, ale převážně sloužily na asfaltu a tvrdých površích, kde se rychle opotřebovaly, navíc stály pouze cca 1100 Kč pár. Nevýhoda byla, že než si boty sedly, měl jsem trochu sedřené nárty. Kritická místa – trhliny z boku svršku a vždy jako první prošoupaná podrážka pod malíčkem. Fotky nemám bohužel k dispozici, vždy jsem je po jejich dosloužení dal na hraní psovi. Další detail, který se mi za roky běhání v prsťácích nepodařilo vyřešit, je zapáchání. Stačilo cca 100 km a boty dost nesnesitelně voněly, ani několikeré praní nepomáhalo. To, že nedávají moc volnosti prstům a hodně špatně je chrání snad ani nemusím zmiňovat.

S pětiprsty jsem vždy, převážně v zimě při mrazech, střídal New Balance MT10, úplně původní průkopnický model. Koupil jsem ho ve stejné době jako první FiveFingery. Pomalu nemám co těmto botám vytknout, sloužily a ještě stále mohou sloužit, pro mě spíš už jenom na chození. Naběháno v nich mám zatím něco přes 1400 km. Snad jediné, co mi na nich vadí je, že přibližně po 900 km začaly být cítit přes podrážku kameny a všechny nerovnosti na cestách. Každou chvíli mi nějaký kamen zajel do prstů na noze, vždy mi to přišlo, že se zařízl až do kosti. Kritické místo je žlutá nechráněná guma podrážky v přední části u špičky, na fotkách dobře vidět, jde i o nejošoupanější místo. Další věc, která přišla s unavenou podrážkou a byla předtím nemyslitelná, je únava plosek nohou. Nevím proč, ale při delších bězích (maraton a víc) mě šíleně v těchto botách trápí přední plocha chodidel. Nejvíc jsem si asi užil na posledních 20 km závodu Krakonošova 100. I přesto, že nemají prakticky žádnou technologii v podrážce, je její opotřebování znát na funkčnosti. Spokojený jsem ale s výdrží svršku, jen trochu odrbaný, ale žádná díra, trhlina a ani nic podobného.

IMG_2430IMG_2434

Od září 2013 jsou v mé stáji boty od Vivobarefoot. Přesněji multiterénní model Evo M 4.0. Hned po prvním výběhu mě boty nadchly. Spousta místa pro nohy, prsty volnější než v pětiprstech, a přitom lepší ochrana. Na podrážku jsem koukal s despektem, ale překvapila mě. Těch blbých 5 mm se za celou dobu používání skoro neopotřebovalo. Po prvních pár desítkách kilometrů mě trochu vyděsila kvalita zpracování, lehce se mi odchlípla podrážka od svršku, cca 2 mm miniaturního odlepení na délku a tak milimetr do hloubky. Podle výrobce je to prý normální a nebrání užívání. Nevěřil jsem, ale po půl roce můžu potvrdit, že se mi ta původní rozlepená místa už více nerozlepila. Prostě drží a hotovo. Botky jsem používal jako hlavní tréninkové, takže jsem v nich naběhal nejvíc, převážnou většinu tréninků. Od září mají natočeno cca 1240 km. A jak po nich vypadají? Podrážka, jak už jsem psal, překvapila, je stále dobrá, i v mokrém terénu pořád celkem drží. Ale zklamal mě svršek, ten už po cca 800 km začal z vnitřní strany nártu praskat, až z toho vznikla jedna velká trhlina (k vidění na fotkách), která ovšem vůbec nebrání užívání. I ve sněhu a bahně k mému překvapení v pohodě. Svršek boty je totiž ze dvou vrstev a ta druhá se mi zdá oproti venkovní přímo nezničitelná, nějaká hrubá kvalitní síťovina. Oproti pětiprstům se nekonal ani zápach a už vůbec ne nějaké dření kůže na nártu, boty jsou maximálně pohodlné hned napoprvé, nemusí se nějak rozcházet nebo na ně zvykat. Navíc stejné pocity jako na začátku jsou po celou dobu užívání. Takže až na roztrhnutý bok hodnotím boty na jedničku a v těch svým ještě něco naběhám. Snad jediná škoda je, že Vivobarefoot bude ukončovat výrobu této multiterénní podrážky, prý je moc minimalistická a málo barefoot. Budu si je muset koupit do zásoby.IMG_2437IMG_2439 IMG_2440

Vivobarefoot Breatho II M používám stejně dlouho jako Evo. Ale oproti nim v nich mám naběháno pouze přibližně 483 km. Jejich podrážka je prostě do terénu a toho, přiznejme si, se v Čechách zas tak moc nenachází, kor kolem Tábora. Hned na první nazutí pocity jako v bačkorách. Po jejich ozkoušení na 10 km mi hned posloužily při závodě Ultra Cavalls del Vent 2013 – 100 km libůstka v Pyrenejích v Katalánsku. Žádný puchýř ani nepříjemné pocity, prostě jako druhá kůže. Od té doby žádný problém. I když jednu výtku mám, a to k předku boty. Spojení podrážky s vrškem mi přijde, že je moc nízko. Při trénincích v Chorvatsku v kopcích nad Makarskou jsou úžasné terény, ale hodně z nich s velmi ostrými kameny. Jednou jsem si nedal pozor, noha se mi zachytila za špičku a podařilo se mi natrhnout několik milimetrů podrážky od svršku po obvodu. Naštěstí nic vážného ani hlubokého a na funkci opět žádný vliv, stejně jako u modelu Evo. Podrážka prakticky bez opotřebení (a to není oděruvzdorná jako u modelu Evo), nevadí jí ani těch několik kilometrů po asfaltu, které mám mezi domovem a terénem. Za mě opět ideální botky do terénu. Myslím si, že minimálně ten 1000 km s nimi bez problémů dám.IMG_2432IMG_2433

Poslední speciálka, kterou jsem si pořídil, jsou Inov-8 ROAD-X-TREME 138. Prakticky nic nevážící boty určené k použití na tvrdém a hladkém povrchu, nejlépe silnice. Původní záměr byl běhat v nich pouze závody, ale ten brzy vzal za své. Běhání v nich je prostě až moc lákavé. Podle všeho bych potřeboval o půl čísla větší, ale naštěstí se dá vyndat vložka a bez ní mi jsou botky akorát. Jejich váha 138 g opravdu na noze není znát. V porovnání s Vivobarefoot jsou ale o hodně užší, zvykání chvíli trvalo… V botách zatím naběháno 403 km a není to na nich znát, pokud se tedy nebere v potaz lehké zašpinění síťoviny, podrážka není opotřebovaná ani trochu. Mám dojem, že udávaných 600 mil výrobcem (960 km) vydrží s přehledem. Lehké překvapení mi ale udělaly při Mercury marathonu. Jejich podrážka je opravdu hodně tenká a daly nohám pořádně zabrat – popraskala mi zespodu za prsty kůže a z boku prstů bylo pár puchýřů. Léčení trvalo skoro další dva týdny po maratonu. Na boty jsem ovšem nezanevřel, běhá se mi v nich parádně, do vzdálenosti půlmaratonu podle mě ideální boty. Maraton v nich zkusím ještě jednou určitě, příště si ale nohy namažu nějakou mastí, třeba to pomůže. Pro závody na silnici do vzdálenosti půlmaratonu neznám lepší volbu.IMG_2435IMG_2436

Co z mého článku plyne? Barefoot boty mají minimálně stejnou výdrž, jako boty normální. Oproti normálním (rozumíme se zbytečným tlumením pod patou) si ale až do rozpadnutí drží stále stejné vlastnosti a beze změny nechávají chodidlo pracovat tak, jak je fyziologicky uzpůsobené. Oproti avizovaným cca 800 km, kdy se mají podle prodejců klasické boty obměňovat, protože ztrácí své vlastnosti, mi to přijde jako velmi pozitivní zjištění. Tolik moje zjištění z dlouhodobého užívání.