Jiří Kulhánek – Vyhlídka na věčnost

Vydání této knihy se mi dařilo sledovat již od prvních zmínek před několika lety – Jiří Kulhánek je totiž jeden z mých oblíbených českých autorů. Přišla dokonce doba, kdy se má naděje na dočkání se vydání blížila bodu mrazu. Na internetu se totiž několikrát od “důvěryhodných” zdrojů objevila informace o údajně přesném datu vydání. Jaké pak bylo vždy zklamání, když v očekávaném termínu najednou přišlo na svět oznámení, že tisk knihy se odkládá na neurčito, protože mistr prý údajně potřebuje na rukopise ještě něco předělat. Nevím, jak moc se vždy jednalo o pravdivé informace, ale každopádně vydání mistrova díla jsme se nakonec dočkali.

Přiznám se, že poslední dobou mé sledování knihy ochablo, že je vydaná jsem zjistil s asi měsíčním zpožděním. Co se mi podařilo zameškat, jsem se snažil co nejrychleji dohnal. Oblibu v Kulhánkovi máme s bratrem společnou, a jelikož tomu zahájení prodeje neuniklo, věděl jsem, že už bude mít přečteno a knihu si tedy budu mít od koho půjčit. Nemýlil jsem se, bratr knihu zrovna dočetl a tak mi jí mohl půjčit. Trochu mě zamrzelo, že mi o ní nedal vědět dřív… Hned po otevření knihy a přečtení pár řádků jsem věděl, že toho v noci moc nenaspím. Mistr opět předvedl své umění v plné síle. Přijde mi, že každou další knihou se více a více zlepšuje.

V knize je hlavní hrdina považován ze začátku za záporáka, což je u Kulhánkovo knih běžné. Jenže, jak kniha pokračuje, hlavního hrdinu si člověk zamiluje. Nájemný zabiják, který se změní v zachránce lidstva – oblíbené téma mistrovo knih. První kapitola mě sice krapet vylekala, jestli držím v ruce správnou knihu a v tiskárně neudělali chybu, ale hned v další kapitole se vše dostalo do normálních očekávaných kolejí současnosti. O ději se nebudu, ostatně jako vždy, nijak blíže rozepisovat, takže jen v rychlosti. Značná část knihy je opět v ČR, jinak děj probíhá prakticky po celém světě v místech, které byly často součástí dřívějších autorovo knih. Hlavní hrdina (pan Mluvčí) je ze začátku stíhán FBI – je masový vrah, nájemný zabiják – jehož zatčení se zvrtne a po zajímavých událostech stojí česká agentka najednou na jeho straně a životem se protlouká s ním. Připletou se k zajímavé práci, podívají se do pekla a pak hodně dlouho musí čelit následkům své návštěvy – všude po Zemi pochodují oživlé mrtvoly, které se snaží pana Mluvčího dostat zpět do pekla. Nakonec se povede vše napravit, jakpak by také ne, že? Vždyť se jedná o Kulhánkovo typ nepřemožitelného hrdiny.

Zajímavé na knize je určitě i autorovo dobírání si myšlenky posmrtného života křesťanů. Toto dobírání se mi na knize hodně líbí. Mistrovo znázornění posmrtného života je velmi pěkně pojaté, až přímo inspirující k filosofickým debatám. Celá jeho myšlenka vychází z Dantovo Pekla. Trochu se podobá Kopřivově Zabíjení, ale těch podobností tam je opravdu minimum, například celé peklo vypadá úplně jinak a je i zcela jinak pojaté. Celkem se s Kulhánkovo pohledem ztotožňuji. V knize jsou zábavné prakticky všechny kapitoly, ale v hlavě mi nejvíce utkvěla scéna s démony z poslední kapitoly. Nad tou se směji pokaždé, když si na ní vzpomenu.

Z mého krátkého popisu musí být zřejmé, že knihu určitě doporučuji k přečtení. Pokud se někdo považuje za čtenáře sci-fi, tento kousek by mu ve sbírce opravdu chybět neměl. A když už nebude ve sbírce, tak alespoň přečtení je povinnost.

Born to run

Aneb český název: Zrozeni k běhu. Autorem je Christopher McDougall.

Při pročítání stránek a diskuzních fór o běhání jsem na tuto knihu narazil před poměrně dlouhou dobou. Nepřipadala mi nějak důležitá, takže moje pozornost šla jinam. Jenže nedávno v nějakém příspěvku v diskuzi na běhej.com někdo tu knihu hodně chválil. Nedalo mi to a šel jsem do vlákna založeného přímo o ní a nestačil jsem se divit, všichni na ní pěli chválu. Její nákup proběhl o den později.

Kniha má pevnou vazbu s (dle mého) nádherným přebalem. Běžec stojící na vrcholu nějaké skály a nad ním už jen obloha. Nevím čím, ale ten obrázek mě prostě dostává.

K obsahu knihy. Kdo čeká běžeckou příručku, měl by raději hledat jinde. V této knize jde především o skvěle napsaný vlastní příběh autora. Popisuje, jak se od jednoduché bolesti v chodidle, se kterou nemohl běhat, dostal do Měděných kaňonů v Mexiku na padesátimílový závod s nejlepšími běžci planety. Už jen toto samotné by stačilo na skvělou knihu, ale McDougall se s tím nespokojil. Čas od času odbočí z příběhové linie k jiným běžeckým problematikám. Dozvěděl jsem se třeba mnoho pravdivých informacích o běžecké obuvi, o běhu naboso, o vývinu člověka, lovu během a spoustu dalších zajímavých informací. Vše pravdivě popsáno a zdokumentováno. Kde bylo potřeba i s odkazy na citace. Na internetu se dají nalézt z tamních běhů i fotografie.

Knihu určitě doporučuji k přečtení a zařazení do knihovny. A je úplně jedno jestli si knihu koupí běžec či neběžec. Bavit se s ní bude určitě každý…

Stopařův průvodce Galaxií

Dnes popíši jednu z mých nejoblíbenějších sci-fi sérií. Mám jí přečtenou již několikrát a nepřestávám objevovat nové věci, kterým jsem dříve nevěnoval pozornost a tudíž si jich nevšiml.

Autorem této série knih je Douglas Adams. Bravurní anglický spisovatel, humorem určitě nešetřící. Je jediný, který své čtenáře naučil, že trilogie má pět dílů. Adamsovo původním záměrem bylo napsat klasickou trilogii, jenže po třetím díle cítil, že ukončení není správné a tak pokračoval dalšími. Po pátém díle bohužel roku 2001 zemřel, ale vědělo se, že chtěl napsat ještě šestý, opravdu poslední.

Celý příběh se točí kolem obyčejného člověka Arthura Denta. Na začátku všeho mu jde jen o to, že mu chtějí zničit dům a on se tomu snaží zabránit, ale díky jeho příteli Fordu Prefectovi se mu to nepovede. O dům sice přijde, ale sám přežije. Planeta Země je totiž ve stejném okamžiku zničena kvůli stavbě galaktické dálnice. Arthur měl štěstí na kamaráda, Ford Prefect je totiž vesmírný stopař (umí donutit každou vesmírnou loď, aby ho svezla), který se rozhodne vzít Arthura s sebou do vesmíru a tím mu zachránit život. Postupně se Arthur smiřuje se svým novým životním údělem a při sledu neskutečných událostí se sžívá s vesmírem a vůbec.

Knihy nemají moc stránek, a tudíž je mohu směle doporučit i lidem méně ochotným číst. Určitě dobré je, že z knih se člověk dozví všechny nejdůležitější vlastnosti ručníku. Ručník je totiž nedůležitější věc ve výbavě stopaře. Všech pět dílů původní série:

  • Stopařův průvodce Galaxií 1.
  • Stopařův průvodce Galaxií 2. – Restaurant na konci vesmíru
  • Stopařův průvodce Galaxií 3. – Život, vesmír a vůbec
  • Stopařův průvodce Galaxií 4. – Sbohem, a dík za ryby
  • Stopařův průvodce Galaxií 5. – Převážně neškodná

Původní série jsem napsal schválně, o žádný omyl se nejedná. Před několika měsíci byl totiž v češtině vydaný šestý závěrečný díl s názvem Stopařův průvodce galaxií 6. – A ještě něco…. . Na žádost bývalého agenta Adamse a s požehnáním žijící Adamsovo manželky ho sepsal Eoin Colfer. Irský spisovatel a komik, autor knižní série o Artemisu Fowlovi. Nutno dodat, že Colfer z úcty k zesnulému Adamsovi původně odmítl, ale nakonec byl přemluven. Doslova donucen. Sám říká: „Váhal jsem, ale pak jsem si uvědomil, jak bych litoval, kdyby takovou knihu napsal někdo jiný.“

Na počest Adamsově památce se celosvětově 25. května slaví Ručníkový den. Všichni jeho příznivci u sebe celý den nosí na viditelném místě ručník. Nezbývá než dodat „Don´t panic!“ a hlavně si nezapomeňte svůj ručník.

Více o spisovateli a jeho tvorbě – legie.info

Bude se slavit a odpočívat (chvilku)

Taky je proč. Podařilo se mi úspěšně složit prakticky nejtěžší zkoušku v celém mém bakalářském studiu. Fyzikálně mechanické vlastnosti dřeva není zrovna předmět, který bych studoval dobrovolně. A zkouška je na objem učiva nepopsatelná. Jedná se o naší odbornou školu, nebudeme přece jen srovnávat s právy nebo medicínou. Deset dní celkem intenzivního učení se mi vyplatilo, byl jsem vyhozen pouze jednou. Napoprvé se mi totiž nepodařilo vytáhnout dobrý příklad na počítání. Průběh zkoušky je totiž následující. Nejdřív si člověk losuje zadání příkladu, který musí vypočítat. Jako pomůcky je povoleno cokoliv, i vypočítané příklady z minulých let. Jenže nešlo ani tak o výsledek, jako o to příkladu rozumět. A na tom jsem napoprvé vyletěl. Po příkladu byly 4 příklady s teorií, převážně grafy. Nenechal jsem se prvním neúspěchem odradit a hned druhý den jsem byl nastoupený před třídou znovu. Když mě učitel spatřil, dostal výtlem a hned se počítalo. Zadařilo se, počítání vyšlo, a teorie už byla jen taková formalita. Tu jsem měl v hlavě dobře. Dokonce po mě chtěli radu i všichni ostatní kdo se mnou prošli k teorii. Všem jsem pomohl jak bylo v mých silách. Osobně si myslím, že za C není vůbec špatný výsledek.

Zas až tak moc jsem se neučil, podařilo se mi přečíst všechny díly trilogie Milénium od Stiega Larssona. Můj sytém učení je totiž takový, že se 20 – 60 minut učím a pak stejnou dobu relaxuji. Hlavně žádný stres. Určitě všechny knihy Larssona doporučuji. Málem se mi nepodařilo od knih odtrhnout. Hlavně kvůli nepřetrvávajícímu napětí až do konce. Autor si zasluhuje znovu mé uznání. Druhý díl (Dívka, která si hrála s ohněm) krásně navazuje na první a hodně prostoru v něm dostává Lisbeth. Bez přečtení prvního nebudete vědět o koho se jedná. A třetí díl (Dívka, která kopla do vosího hnízda) je krásné rozuzlení prvních dvou, ale na napínavost děje to nemá vliv. I když člověk tuší jak se děj bude ubírat, stejně je vždy něčím překvapen.

Podařilo se mi zhlédnout i zfilmované verze výše popsaných knih a musím uznat, že pro někoho, kdo knihy nečetl, se musí jednat o slušný guláš. Neznamená to ale, že se jedná o špatné filmy. Ani v nejmenším. Vynikající zpestření nudné záplavy hollywoodských filmů, které většinou nestojí za zmínku a dějově se sobě všechny podobají. Musím uznat, že švédská filmografie se ani v nejmenším nemá za co stydět. Méně známí, pro normálního diváka prakticky neznámí, švédští herci dávají svými skvělými výkony filmovému počinu pořádný impuls. Přece jen, dívat se konečně na něco jiného, než ty neustále dokola omílané herce z Holywoodu, je skvělý požitek.

Mám v plánu koupit si nějaké dobré pití a slavit. Minimálně do konce víkendu nebudu nic dělat. Potom začne učení na scia. Přihlásil jsem se na ně a přitom zjistil, že mám velké mezery ve vzdělání. 😀 Ty ZSV nejsou nic hezkého. Hlavně pro člověka, jehož koníček ani obor to nikdy nebyl. Takže budu šrotit, abych je dobře dal. Přece jen, proč si nedat dvě vysoké najednou, když má člověk čas, ne?

Stieg Larsson – Muži, kteří nenávidí ženy

Za posledních několik týdnů se mi podařilo přečíst několik knih ze série Úžasné Zeměplochy od Terryho Pratchetta. Při čtení poslední jsem se přistihl, že už mě to tolik nebere. Přece jenom číst stále stejný styl v několika knihách za sebou se nedá. Po dočtení Posledního regimentu došlo tedy k rozhodování co číst dál? Volba padla na Stiega Larssona a jeho detektivní román Muži, kteří nenávidí ženy.

Na seznamu k přečtení se mi tato kniha objevila někdy na podzim. Již v té době jsem si všechny díly trilogie nahrál do čtečky a od té doby v ní čekaly na svou chvíli. Zaujala mě spousta kladných recenzí na internetu a hlavně podivné okolnosti okolo autorovo smrti. Debaty ohledně toho, jestli autorem byl Stieg nebo převážně jeho družka, bych si nevšímal. Kniha je napsaná, prodává se a je vynikající. A to je hlavní.

Moc knih o žurnalistech v hlavní roli jsem totiž nečetl. Od začátku má děj knihy spád, který mě ke knize téměř připoutal. Rozsudek pro Mikaela Blomkvista, velmi zajímavá nabídka práce v odlehlé vesnici na ostrově, jeden zvrat za druhým ve více dějích najednou, až do konce vyšetřování čtenář netuší kdo za vraždami stojí, další zvrat týkající se vyšetřované Harriet Vangerové, jakž takž očekávaný konec ohledně Mikaelovo hlavního nepřítele. Do toho všeho zážitky a příběh vynikající a hodně podivínské detektivky a hackerky Lisbeth Salanderové. (I dobrý novinář a spisovatel se může dopustit chyby ohledně záměny slov hacker a cracker. Bohužel k tomu došlo v celé knize. Možná se jednalo o záměr. Přece jen ve všeobecném užívání je slovo hacker pro ty špatné.) Stieg Larsson a jeho žena věděli jak udržet čtenáře v napětí. Posledních několik kapitol jsem přečetl v jednom kuse plný očekávání jak vše nakonec dopadne. Podobný pocit při čtení jsem dlouho nezažil. K tomu ještě u detektivky, která vůbec není můj žánr.

Před uměním autora a jeho stylem smekám. Někdo by mohl k stylu psaní a vyprávění Stiega Larssona mít nějaké námitky, ale pro mě je geniální. Prostý, lehce čitelný a přitom obsažný. Přesně ten styl, který mám rád.

Momentálně mám rozečtený druhý díl Dívka, která si hrála s ohněm a vůbec se nenudím, i když první díl byl o něco lepší. Spíš měla poutavější začátek. Knihu určitě všem doporučuji. I lidem, kteří normálně moc nečtou.

Hong Sung-hwa – První kjú

Poslední dobou mě hra Go docela hodně pohltila a tudíž jsem tento titul nemohl ponechat nepovšimnutý. Když jsem si v létě kupoval goban a kameny (zmínka zde), vzal jsem s nimi i knihu První kjú autora Sung-hwa. Hned při prvním čtení se zařadila na čelo mého pomyslného žebříčku oblíbených knih.

V knize hraje velkou roli hra Go, ale to neznamená, že je dobrá jen pro hráče této hry. Úžasný a silný příběh se bude líbit každému, alespoň podle mého názoru. Oficiální text prodejců ke knize zní takto:

Korejský chlapec Uk se náhodou seznámí s hrou go. Ta ho uchvátí natolik, že se po čase rozhodne, že se stane profesionálním hráčem. Podobný cíl však měly v 60. letech, kdy se děj odehrává, v Koreji stovky dalších hráčů. Naplnit ho se podařilo však jen několika málo vyvoleným. Uk se přesto rozhodne vyměnit prestižní školu, rodinu a jisté zázemí za nejistý příjem z hazardního go a touhu stát se profesionálem. Tento strhující příběh o cestě go, ale také o přátelství na život a na smrt a o lásce, si nyní můžete přečíst v češtině.

Goistům, ale i negoistům, doporučuji knihu určitě zakoupit a přečíst. Je tedy těžší jí sehnat, ale za tu trochu námahy to určitě stojí. Zrovna jsem jí dočetl podruhé a v brzké budoucnosti to vidím napotřetí. Nakonec výňatek z knihy (ten samý je i na přebalu knihy):

„Jak to, že holky i špatní hráči pokaždé, když je člověk zničí, chtějí ještě?“ zabručel Uk, když sáhl do kapsy napěchované zmačkanými penězi, které za noc vyhrál. Šlo o dvojsmyslnou narážku, jelikož korejský slangový výraz pro soulož a drtivou porážku v go byl stejný. S uspokojením se usmál, když si vzpomněl na madam Kang, kterou před dvěma dny několikrát „zničil“ a na pana Stupida, jehož během celonočního klání rozdrtil v bezpočtu partií. Oba si vyžádali další utkání, a to co nejdřív. Ano, mezi ženami a špatnými hráči je pozoruhodná podobnost. Uk, který se živil hazardem, vyloudil na tváři pobavený úsměv.

Terry Pratchett

Hlavně o jeho sérii Úžasná zeměplocha. Mým pohledem…

Mezi mé oblíbené patří i anglický spisovatel humoristické fantasy Terry Pratchett. Příznám se, že jsem od něj četl pouze sérii knih Úžasná zeměplocha, ale bohatě mi to stačí. Necítím se ochuzen. V pár řádcích se pokusím tento svět z mého pohledu nastínit.

Na světě Úžasné zeměplochy se mi nejvíc líbí autorův cit pro detaily. Celá Zeměplocha je propracovaná do posledních podrobností. Od přírody a krajiny, přes lidské vztahy až na provázanost jednotlivých dílů s tím, že se ty určité díly číst nemusejí k pochopení příběhu. Jedna z věcí, která mě na autorově stylu baví, je jeho použítí alegorie. Do všech dílů Zeměplochy autor pomocí alegorie přenáší obecné problémy společnosti, a to takovým způsobem, že souvislosti musí dojít snad úplně každému s trochou všeobecného přehledu. Nebudu zde popisovat skryté alegorie jednotlivých dílů, tím bych připravil budoucí (i současné) čteráře o zábavu.

Tento jeden z mnoha zábavných prvků musí objevit v každém díle sami. Další věc, která v knihách Zeměplochy zakotvila, jsou humoristické prvky. Tak jako u knih Terryho Pratchetta jsem se nasmál snad jen u starého dobrého pořadu Na palmě.

Mohl bych se ještě rozepsat, ale bylo by to zbytečné. Už jen dodám, že vynechat Úžasnou zeměplochu by byla chyba každého fanouška fantasy.

Více o spisovateli a jeho tvorbě – legie.info