Svěřit se nebo ne?

Všude možně na běžeckých blozích člověk čte, jak všichni tvrdě trénují na maratony, mají vysněné časy a šíleně se řeší každá blbost. Nejvíce známou blogerkou v tomto ohledu je asi poslední dobou Barborka. Veřejně píše na běhej.com články o tom, že by chtěla splnit maratonský limit pro olympiádu v Riu 2016. Tvrdě trénuje, má trenéra, sponzory a hromadu chutě do běhání. Co ale po x měsíční snaze chybí? Výsledky. Její časy se prakticky na všech distancích skoro nezlepšily. Skoro by se dalo říci, že někde v tréninku je chyba. A jelikož její seriál článků na běhej.com pokračuje, dostává od tamních uživatelů pořádně zabrat. Nebudeme si nic nalhávat, její cíl je asi opravdu moc velké sousto, ale snaha se cení. Já Báře fandím, jsem realista, ale fandím. Musela by sice ještě moc zabrat aby limit splnila, ale kdo ví co se stane, že?

Sám vím, jaké to je říci dopředu na běhej.com svůj cíl pro určitý závod. Udělal jsem to před Benešovem a co následovalo mě malinko překvapilo. Takovou sprchu jsem už dlouho nedostal. Dokonce i od lidí, kteří nikdy žádný maraton neběželi. To se to od stolu kritizuje něčí výkon, když tam ten člověk nebyl, nebyl v kůži toho kritizovaného a netušil co se stalo, proč to nevyšlo. Neprožil si prostě všechny ty detaily.

Na názoru té většiny anonymů na běhej.com mi opravdu nezáleží. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Dalo by se říci, že mě to v určité věci posunulo, v jiné zase lehce utvrdilo. Nejvíc asi hláška méně o výkonech mluvit a prostě je dokázat. Jenže tohle funguje dost jednostranně. Pokud se člověk nikde nezmíní o vysněném cíli, není pak o čem debatovat. Hlavně když ví, na co má natrénováno a jak tvrdé tréninky podstupuje. Prostě se pak zaběhne závod za nějaký čas a hotovo šmitec. Maraton se sice nepovedl, ale o dva týdny později jsem si vše vybral zpět i s úroky na půlmaratonu ve Velešíně. Ten mi hlavně potvrdil, že má cesta je správná.

Zajímavé je, že po povedeném Velešínu bylo celkem ticho po pěšině. Pár uživatelů mi poblahopřálo a to bylo všechno. Nejde mi o uznání, jen je někdy na fóru vidět šílený nepoměr. Když se nějaký začátečník zlepší na desítce z 55 na 48 minut, to je velké haló. Jako by se to nedalo u začátečníků očekávat… Jenže když se někdo, kdo se na fóru pohybuje už roky a trénuje jak blázen, zlepší na osobáku o několik tvrdě vydřených minut, nikoho to moc nezajímá, protože se to dalo přece čekat. Ten člověk trénuje mnoho hodin a tak ty výsledky musí mít. Jedním slovem – populismus. Jak lze vidět, Češi jsou prostě jasní, jakmile vidí, že si do někoho můžou rýpnout, tak to udělají. Ale jakmile by měli někoho pochválit, dodat mu sebevědomí nebo se omluvit za nepříjemné poznámky z dřívějška, raději mlčí a nekomentují. Čest výjimkám.

Podle mě si větší uznání zaslouží ti dlouholetí vytrvalci, kteří jsou třeba svými časy blízko svých maxim a stále se je snaží posouvat, než běžci, kteří ani zdaleka netuší, kde leží jejich limity. U obou totiž stojí úplně jiné úsilí, čas v tréninku a bolest ty hranice posunout.

Nejvíc mě vždy pobaví, když někdo někoho hodnotí podle kalkulaček předpokládaných výkonů z kratších vzdáleností. Mě taky říkali, že se svou desítkou nemám šanci zaběhnout maraton pod tři hodiny nebo půlmaraton pod hodinu dvacet. Jenže tihle hodnotitelé si neuvědomují, že ten čas na desítku může být u toho kterého běžce (například u mě) třeba rok nebo dva roky stará záležitost a prostě desítky v závodech neběhá. To ale nikoho nezajímá a hned se podle toho chystá hodnotit. Párkrát tak hodnotili mě a častokrát i výše uvedenou Báru. Nejlepší je, že tyhle kalkulačky berou v potaz pouze dřívější výkony. Už se do nich nemůže doplnit, co by bylo, kdyby se v den závodu všechno povedlo od spánku po pocity při běhu. To pak člověk třeba běží závod o 20 vteřin na kilometr rychleji, než si myslel, že by byl schopný, a přijde mu to navíc úplně stejně lehké jako nedělní výklus. Také se mi několikrát díky skvělému dni podařilo zmíněné kalkulačky výkonů předběhnout o x minut oproti jejich tipům.

Takže lidi, až budete chtít příště hodnotit něčí výkon a třeba si ho dobírat při neúspěchu, rozmyslete si to. Pokud jste nebyli v jeho kůži, nevíte co se stalo. Sice řekl dopředu, co chtěl dokázat, ale že se mu to nepovedlo ještě neznamená neúspěch. Prostě nevyšel den a podaří se příště. Už svěřit se dopředu s vysněným výsledkem chce ohromnou odvahu, které většina lidí není schopná. Osobně si myslím, že třeba Bára by se někdy mohla dostat k maratonskému času 2h50m. Pokud se dostane níže, třeba až k limitu na olympiádu, bude mít můj obdiv. Je před ní ale ještě hodně dřiny. A co se týká mě, netuším k jakému času bych se mohl na maratonu někdy dostat. V blízké budoucnosti pokukuji po 2h48m, v delším časovém horizontu po 2h39m. Je to silné prohlášení? Možná. Ale nebojím se svůj cíl říct veřejně. Sice si jedu Firenze marathon na konci měsíce čistě užít, ale pokud padne první zmíněná meta, bylo by to úžasné. Podle mě je lepší svěřit se se svým cílem veřejně, ať už má vyjít nebo nemá. Člověk ho pak může sdílet s více lidmi. A nesmíme zapomenout na to hlavní – každý v cíli (maratonu) je vítěz.

Hejt o běhu a trochu víc

10171917_788494767850651_1140351262435591135_nJenom lehce zareaguji na Zbyňův hejt. Prostě musím, když už zareagovala i Jíťa (odkaz). Vyjádřím několik svých názorů a i lehce zahejtuji. Proč taky ne, dnes je moderní hejtovat na vše.

Všeho všudy se Zbyňkem souhlasím. Až na to, že já mezi běžci rozlišuji tedy trochu víc. Taky mi vadí, že se vyrojilo tolik nových blogů, kde se píše o každém kroku těchto Sluníčkových běžců, jak je Zbyněk pojmenoval, ale zase je pravda, že nás je nikdo nenutí číst. Tolik k tématu jejich blogů. K tématu běžců. Již dříve jsem svůj názor napsal na Běhej.com v diskuzi, kterou založil Maraton3r (tamní uživatel, už má změněný nick). Zasvěcení vědí, byla to sranda číst ty sci-fi v jeho vlákně. A kdo je tedy podle mě běžec? Je to každý, kdo je schopný několikrát týdně trénovat za každého počasí, je jedno jestli třikrát nebo dvacetkrát, ale dává do toho vše a připravuje se po celý rok. Nejsou to pro mě běžci, kteří si obují boty jenom několikrát do roka na závod a pár dní před ním, jinak ani neví, že je doma mají. Co to jako je několikrát do roka si obout boty a říkat o sobě, že jsem běžec? Lidi, máte soudnost?! Úplně to shazuje všechny ty ostatní, kteří běhu dávají skoro hromady času, nevěnují pozornost počasí, nemocem, hlídají si jídelníček, vyhýbají se alkoholu, odpírají si všemožné radosti a to vše je z lásky k jejich sportu. Vůbec nejde o tempo jakým ti běžci trénují, ať si klidně běží tempem kolem 8 minut na kilometr, jde prostě o tu výdrž v tréninku a potom o snahu prodat vše na nějakém závodě. Tohle je podle mě definice běžce/sportovce. A nemluvím zde o začátečnících, všichni jsme začínali stejně. Mluvím o těch, kteří u sportu vydrželi nebo alespoň říkají, že sportují dlouho.

Co mi dále vadí? Vadí mi, že spousta běžců nemá soudnost. Jak to myslím? Jde mi hlavně o závody. Vezměte si můj pohled. Celý rok tvrdě trénuji, makám na sobě, pomalu cedím krev při tréninku tempa a intervalů a potom tohle vše chci prodat na nějakém závodě. Jenže co se nestane, na závodě si přede mě stoupne někdo jiný, kdo na první pohled vypadá jako úplně jiná výkonnostní třída, tak ho tam nechám a jsem rozhodnut si na něj dávat pozor. Jaké je pak ale mé překvapení, když mi po startovním výstřelu překáží a já musím investovat energii do jeho oběhnutí, někdy člověk musí použít i lokty a to je o hodně víc energie. Přiznám se, že se mi tohle více stávalo dříve, teď už vím do čeho jdu a taky lépe odhaduji soupeře. Ještě více je tahle nesoudnost vidět například na PIMu. Hned za elitními běžci stojí štafetáři. Dost často se jedná o „běžce“ z předcházejícího odstavce a nebo lidi, kteří umí desítku za 45. Jenže oni si neuvědomují, že lidé hned za nimi běhají maraton pod a kolem 3 hodin startují o hodně rychleji a ti se pak nimi musí prodírat. U maratonu se jedná o extrémní ztrátu energie, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Lidi, buďte soudní a naučte se startovat z pozic, na které máte. Oni pak ti milí běžci, kterým překážíte, najednou vůbec nejsou milí.

Tolik omílané téma zdravení během běhu. K němu nejde moc co napsat. Lidé prostě nekoukají, mají sluchátka v uších, hlavu skloněnou a nic je nezajímá. Můžu se uzdravit a stejně nic. A když už mě vidí, tak na mě koukají jako na někoho z vesmíru. Co si to vůbec dovoluji? Nějaký spratek a bude na mě mávat a ještě se u toho blbě smát. Jo, prostě to jsem já. Ale abych jenom nehanil, někdy také sám nezdravím. A kdy? Když trénuji fartleky nebo tempo blízké závodnímu. Stíhám vnímat maximálně svůj dech, své tělo, cestu, auta a psy. Na ty se zaměřuji, ale to asi každý běžec chápe. Třeba páníčky už vůbec nevnímám a už vůbec ne jejich obličeje. A ani nestíhám zdravit. Omluva všem, které prostě nepozdravím, ne vždy na to mám mozkové kapacity a nebo si všimnu. Možná to má spousta běžců podobné. Tím by se pak vysvětlovalo nezdravení ostatních. Ale moc tomu nevěřím. Snad poznám na výrazu jestli někdo proti mně běží na krev nebo ne. Zas tak dobří herci nikdo nejsme.

Trochu jsem ten hejt protáhl a možná je z něj nakonec úvaha, ale je mi to jedno. Za vším zde napsaném si stojím a rád si o problému popovídám i někdy osobně.

Vždy mě ta naivita v posilovně udiví

Pár let chození do posilovny to už u mě bude. Vždy jsem se chodil jenom udržovat a hlavně vyrýsovat. Dnes už ne, konečně jsem více vyspěl a jedu lehkou objemovku s vytvořeným správným jídelníčkem, který se snažím dodržovat, a tréninkovým plánem. Vím, že posilování je běh na dlouhou trať. Proto mě vždy překvapí naivita lidí začínající koncem února.

Do posilovny chodím neustále. Je mi jedno co je za roční období. Ale během roku se opakují v posilovnách zajímavé vlny. Pomalu bych řekl, že majitelé posiloven těží nejvíce z „sezóny“. A ta nastává na jaře, jak jsem výše napsal, přibližně koncem února. Pak jsou ještě tři takové období. Léto, prakticky prázdno. Podzim, studenti se vrací do škol a i do posiloven. No a nakonec zima (cca listopad až ten únor), tam člověk zase moc lidí nepotká, jen ty skalní spoluničiče se.

Na podzim jsem v posilovně potkávat prakticky jenom staré známé tváře, plus pár nových lidí v prváku. Těm nováčkům to nikdy moc dlouho nevydrží, počáteční optimismus bez rychlých výsledků nevydrží dlouho. No a ti staří známí postupně také opadávají, většinou podle obtížnosti studia. Chodím totiž do posilovny na kolejích. Takže jsem v prosinci před Vánoci chodil do posilovny třikrát týdně a většinou jsem cvičil sám. Byl zázrak, když byl v posilovně někdo další, nedej bože dva. A bylo jedno v jakou hodinu tam člověk přišel.

Teď chodím do posilovny třikrát, někdy i čtyřikrát týdně. Podle toho jak cítím, že se mi cvičení povedlo. Jenže předvánoční a i novoroční pohodička jako by byl sen. Najednou se venku oteplilo a lidé si vzpomněli na svá silvestrovská předsevzetí a nebo chtějí shodit ty svoje špeky do plavek. Bohužel… Situace se obrátila. Je jedno jestli jdu do posilovny brzy ráno, dopoledne, během oběda nebo v jakoukoliv jinou hodinu. Vždy je totálně narváno. A když už není, tak do půl hodiny ano.

Netuším co si ti lidé myslí, že dokáží. Zhubnout do plavek se jim opravdu za tři měsíce nepovede. Ovšem, i světlé výjimky se najdou, ti ale nakonec u posilování zůstanou a shození nadváhy je pro ně jen prvotní impuls. Dnes jsem dokonce v posilovně viděl borce, který si myslel, že mu na jeho břišní špek (o svalech se opravdu mluvit nedá) pomůže potící pásek (nebo něco podobného, nedokázal jsem tu věc pořádně identifikovat). Pro ně by bylo lepší, než chodit zbytečně do posilovny, předělat a hlídat si jídelníček. Tuk na břiše (jinak OTP – okrasný tukový prstenec, jak se mu také přezdívá) se dá zlikvidovat opravdu jen správnou stravou. Klidně se může břicho posilovat každý den až do padnutí, ale při nezměněném jídelníčku jeho stav zůstane stejný.

Malá rada pro podobné případy: Stačí méně, kvalitněji a vícekrát denně jíst! Efekt bude lepší a levnější, než zbytečně strávené jaro v posilovně. Určitě bych přidal ještě běhání nebo ježdění na kole. Posilovnu nechte pro ty, kdo to s ní myslí vážně.

Neumí to, aneb jak jsou Brňáci každoročně připraveni na zimu

Minulý rok to bylo takové a letos opět stejné. Napadne pár centimetrů sněhu a v Brně je totální kolaps. Já, člověk zvyklý přezouvat pneumatiky kolem října, nemůžu pochopit tu nepoučitelnost. Stejně jako vloni je vidět na ulicích nepočítaně aut, které hrabou i jen na několika milimetrech, když se snaží rozjet na rovině před světly. Co potom na deseti centimetrech!

Dnešní cesta ze školy byla fascinující. Skončili jsme hezky dřív o deset minut, takže jsem se těšil, jak budu brzy doma a udělám si večeři. Nastoupil jsem do troleje. Po patnácti minutách, co se nám nepodařilo dojet ani k druhé zastávce, mi bylo jasné, že mě brzká večeře nečeká. Dostala mě jedna babka co stála vedle mě, několikrát se mě zeptala jestli nevím co se tam ve předu děje, i po tom co jsem jí prvně odpověděl, že nevím. Jako by si nevšimla, že stojím vedle ní a nasedal jsem také s ní. Nespokojená a ještě s pomalejším myšlením. Deset minut po projetí první zastávky jsem uprostřed ulice vystoupil a šel pěšky k zastávce šaliny na kterou přesedám. Po těch neprohrnutých chodnících ten cca kilometr byl opravdu zábavný. Vůbec jsem neměl plné boty sněhu. Ten zákon o údržbě chodníků městem musel vymyslet opravdu nějakej inteligent. Dole pod kopcem bylo centrum všech potíží. Jedna tramvaj nemohla nějak vyjet do kopce a šprajcla celou křižovatku. Vůbec to není důležitá tepna. Po dalším patnácti minutovém čekání v chumelenici se konečně podařilo tramvaji odjet a už to bylo v cajku. Za chviličku doma. Cesta ze školy, která mi normálně trvá 15 minut, se protáhla na krásnou hodinu.

Každý rok je stejný. Jako by si tady v Brně prostě lidé mysleli, že se jich sníh netýká. I vloni byla doprava po Brně díky sněhu úplné umění. Takovouhle nepoučitelnost a nepřipravenost jsem snad ještě jinde neviděl…

Pěkná sobota a jedno velké znepříjemnění

Po hodně dlouhé době jsem šel s matkou na oběd a doufal jsem v klidné odpoledne. Jenže to bysme nesměli být v Brně. Když jsme procházeli kolem pátého auta plného těžkooděnců, přišlo nám to trošičku divné a mami začínala být hodně nervózní a bála se. Dorazili jsme do restaurace, nad městem začal kroužit vrtulník, o dvě ulice dál troubili a bubnovali nějací demonstranti, všude postávali těžcí policisté a o klidném prostředí se opravdu mluvit nedá. Servírka nám po našem zeptání sdělila, že je dnes pochod naší milé čtyřprocentní menšiny. Paráda, ale proč zrovna v sobotu kolem oběda? Kvůli hluku jsme se pomalu neslyšeli, ale přetrpěli jsme to a v těch pár vzácných chvilkách ticha to byl nakonec i celkem v pohodě oběd. Sílu na to jít jinam jsme už bohužel neměli. Naštěstí nedošlo k žádným výtržnostem ze strany oblíbených člénů (i nečlenů) našich „oblíbených“ krajně pravicových stran.

Gayové a lesbičky jsou kapitola sama o sobě. Přiznám se, že je vůbec nemám rád, ale dokáži je respektovat. Ať si každý dělá doma co chce a s kým chce. Co ale nepochopím je, jaký s tou jejich sexuální orientací dělají všude ve světě cavyky. Tak mají rádi osoby stejného pohlaví, no a co?! Já mám zase rád holky a vdolky, ale pochody a nějaký velký tyátr kvůli tomu nedělám. Vlastně si nedokážu vzpomenou kdy a nebo jestli vůbec se někdy konal podobný pochod heterosexuálů. Co vím, tak ne.

Takže naše čtyřprocentní menšino, prosím, zamyslete se nad sebou, nechte si to na doma a neotravujte s tím slušný normální lidi!