AUS 11. den – První týden školy za mnou, hledání práce a úspěch!

Vůbec mi to nepřijde, ale utíká to jako voda. Už jsem v Sydney celých 11 dní. Moc se toho od posledně nestalo, ale něco přeci jen. Přiznám se, že mě zatím Austrálie docela zklamala. Nemyslím prostředí, počasí a tak. Myslím ten styl života. Je takový moc rychlý, všichni se pořád někam ženou. Třeba mí spolubydlící se vždy staví na pokoji jen vyspat a hned zase někam ženou. Pro Čecha zvyklého na pohodu z domova prostě veliký skok jinam a mě se to moc nelíbí.

Nejdřív zase o škole. Týden v ní utekl jako voda. Jakpak by neutekl, když mám vyučování pouze od pondělí do čtvrtka od 8:45 do 14:30. O spolužácích jsem už psal a nic se nezměnilo. Vyučování vypadá asi tak, že se neustále skáče od jednoho tématu k druhému. Chvíli se probírá gramatika, pak se čte, najednou si povídáme o zajímavostech z našich zemí, pak hned nějaké doplňování, to se najednou přeruší a Jason (náš učitel) pustí ze svého Ipodu do reproduktorů písničku třeba od Lennona, kterou všichni povinně zpíváme a potom si třeba povídáme o Austrálii nebo o australské angličtině. Prostě se to jen tak nedá popsat. To se musí zažít. Ve čtvrtek byla poslední hodina spojená s druhou třídou, nižší level angličtiny, a byla vědomostní soutěž o Austrálii. Týmy byly promíchané, ale jelikož naší třídu Jason na soutěž připravil, tak to nebylo nic složitého. Těch dvacet otázek se nám podařilo skvěle až na tři zvládnout a naše skupina soutěž vyhrála. Za první místo sice nic nebylo, ale bylo příjemné porazit druhého v pořadí o dobrých 15 bodů, měli jsme jich 39,5 a maximum bylo myslím 44 nebo tak nějak. Musím se pochlubit, že většinu věcí jsem už věděl předtím, než nám je Jason řekl. České školství není, nebo nebylo, zase tak hrozné. A pak už jen domů na volné tři dny.

No volné, jak se to vezme. Celý čtvrtek odpoledne jsem strávil (pokud nepočítám hodinku běhu) rozesíláním životopisů a psaním na různé práce. A najednou úspěch. Z nějaké pizzerie mi odepsali ať se v 5.30pm stavím na interview. Hledali někoho na pozici „pizza driver“. Tož dorazil jsem tam, 40 minut chůze přes celé město, a co se nestalo. Vzal si mě do parády nějaký Slovák, sjel mě za to, že jsem si vůbec dovolil přijít s tak špatnou angličtinou a po napsání si mých detailů mě poslal pryč. No nebudu lhát, že mi maximálně zvedl mande. V inzerátu se o vynikající angličtině nepsalo ani slovo. No což, za hodinku se mi to podařilo hodit za hlavu a pohoda. Zbytek dne v hledání práce opět neúspěšný.

Pátek dopoledne patřil bance a procházení se po městě. Původně jsem měl být na kurzu ohledně RSA certifikátu (povolení na roznášení alkoholu v AUS), ale nechtělo se mi za něj utrácet těch $130 AUD. Odpoledne patřilo učení se angličtiny, a jelikož bylo nádherně, šel jsem s učením do jednoho parku v přístavu (první tři fotografie). Jenže se asi za hodinu zatáhlo a začal vát silný vítr, takže zpět domů. Rychlé jídlo a směr město na domluvené interview. O tom jsem vlastně nepsal. Začátkem týdne se mi ozvali z nějaké restaurace kam jsem psal, jestli bych se nemohl stavit na pohovor. Proč ne, že? Mělo se jednat o pozici „food runner“ (jenom roznos jídla), takže angličtina moc potřeba není. Hezky ve 4pm jsem se dostavil na určenou adresu, kruhový mrakodrap uprostřed města a restaurace je ve 37. patře, cesta výtahem byla šílená, byl hodně rychlý a tudíž docela znatelné to převýšení, jak v letadle. Výtah rovnou do restaurace, která byla hodně luxusní. Jak by taky ne, když z byl takový výhled na všechny strany, restauraci patří celé 37. patro. Hned si mě všiml jeden barman a zeptal se mě co tam pohledávám. Já řekl, že mám interview s Jeremym od 4 hodin. On odpověděl jen, že tady Jeremy není, ať mu dám CV a odešel. Za chvíli přišel jiný barman, takže se situace opakovala a ten si ode mě mé CV vzal, řekl mi, že mi kdyžtak zavolají a popřál mi hodně štěstí. Takže takhle skončila má neslibněji vypadající nabídka práce. Hned jsem to hodil za hlavu a cestou domů se alespoň podíval do velkého (tři patra) Apple store. Docela to na mě zapůsobilo, ale ty cenu už tak ne. Zrovna levné ty hračky nejsou. Asi zůstanu u levnějšího Androidu a Windows. Večer už jen relax s filmem, dřív jsem nevěděl, že na youtube.com je tolik celých filmů.

Sobotní (dnešní) ráno patřilo běhu, hezky dlouhému. Pomalých 18 km podél pobřeží, i kolem domu opery a pod Harbour Bridge. Maximálně jsem si to užil. Většinu času jsem přemýšlel nad mou situací a probíral to v hlavě. Nakonec jsem se rozhodl, že se na hledání práce teď vykašlu a další čtyři týdny se budu naplno věnovat angličtině a práci najdu kdyžtak potom. Jaké ale bylo mé překvapení po doběhu domů. Na mobilu 2 SMS a dva nepřijaté hovory. Nevím proč jsem to neslyšel, celý běh jsem měl v uších handsfree a poslouchal jsem angličtinu, mimo jiného. Nevadí, každopádně psal a snažil se mi dovolat Petr z jedné české restaurace, že se jim uvolnilo místo na pozici „dishwasher“, tedy mytí nádobí. Petrovi jsem psal hned svůj první den v Sydney, ale to mi nabízená práce jako „kitchenhand“ (pomoc k kuchyni) utekla asi o hodinu. Hned jsem mu zavolal a řekl mu, že to beru. Za $13 AUD čistého na hodinu se mi to zdá dobré. Člověk při tom ani nemusí přemýšlel. Budu mít na nájem, jídlo a ještě mi hodně zbude. Hned je to lepší, ale i tak se mi ten styl života zatím moc nelíbí. Ale třeba se to změní.

Takže takhle to prostě funguje. Hned jak se člověk rozhodně, že se na něco vykašle, tak se původní věc vyřeší sama. Za hodinku a půl jdu na první šichtu, tak to snad nebude úplně nejhorší. Jenom nevím, jak vysvětlím učitelovi, že jsem nepřišel na dnešní party. Dal nám totiž každému vstupenku do jednoho klubu v Sydney a ještě se předtím ptal, jestli přijdeme. Ale snad to pochopí. Holt tu party obětuji.

A aby toho nebylo málo, malou radost mi udělal i spolubydlící Jinmin. On pracuje jako uklizeč pro jednu firmu tady v Pyrmontu a čas od času odtud něco přinese, například toaletní papír. Včera si odtud přinesl i několik piv a jedno mi dal. První australské pivo, které se mi podařilo ochutnat. A není vůbec špatné. Trošku silnější než české, možná i více hořké, ale zato dobré. Udělal mi radost, klik jeden korejská.

Jen pár (dodatečných) slov

Úplně jsem zapomněl zmínit, jak dopadlo to AC v ČS. Pochopitelně mě nevybrali. Poslali mi e-mail, že jsou moc rádi za moji účast a plné nasazení (by mě zajímalo jak na to přišli), ale že na pozici vybrali někoho jiného (taky dobře, stejně bych to se školou neskloubil a ani se mi tam nechtělo). Ještě popřáli spoustu úspěchů v budoucnu a takové ty kydy. Já to vlastně ani nedočetl, moc velká ztráta času…

Hodně mě štve, že jsem se hodně dlouho nedokopal k samostudiu té pitomé angličtiny. A to jsem chtěl původně celé léto. Jsem lemra líná! Ani k psaní páté kapitoly toho mého lehce sci-fi braku se nedokážu dokopat, vždycky si najdu lepší zábavu. Kdybych pro to alespoň vymyslel název. Hned by to psaní bylo lákavější.

Normálně jsem byl tenhle týden otypován na další typ temperamentu. Nějak se mi tomu nechce věřit. Když jsem byl na střední, tak mi všichni říkali, že jsem cholerik. Asi měli pravdu, a od času tam byl výbuch vzteku. Po střední jsem se krapet změnil a zase mě měli všichni za flegmatika. Nic moc jsem neřešil a se vším jakžtakž spokojenost. No a tenhle týden jmenován sangvinikem. Už jen kvůli tomu jsem si zopakoval s pomocí tetičky wikipedie poznatky (http://cs.wikipedia.org/wiki/Temperament) a teď opravdu nevím co si myslet…

Jen pro informaci: za tři měsíce jsou Vánoce.

AC v ČS a super hospodská sázka

ACéčko ve spořitelně bylo celkem zajímavé. Naštěstí jsou to všichni profesionálové a mé palice si nevšímali. Vůbec jim to nevadilo. Řízení vedly dvě mladé ženské. Jinak to probíhalo klasicky. Bylo nás v jedné místnosti 12 uchazečů, z toho moji soupeři jenom tři, zbytek na jiné pobočky. Celé to výběrové řízení jsem bral úplně na pohodu. Jen jsem to zkoušel, nějak extrémně jsem se nesnažil prodat, jednal jsem úplně jako normálně. Nejdřív klasický představení přede všemi, dělalo mi velký problémy netlemit se těch extrémním snaživkám, které jely naučený scénář někde z netu a byly přitom rozklepané jako osiky. Tréma dělá divy. Já sám se představoval úplně poslední, normálně jsem se představil jako by o nic nešlo. Prostě klídek, až jsem se sám divil jak to zvládám. Dále pokračovala týmová práce. Rozdělily nás na dvě poloviny a dostali jsme k řešení určitý problém. Myslím, že jsem si ostudu neudělal, dobrá polovina nápadů byla z mé hlavy. Pak byla pauza a pokračovaní bylo několika testy, takové ty o ničem, ale které toho řeknou o požadovaných vlastnostech člověka nejvíce. No a nakonec prodejní rozhovor. Prodávali jsme všichni ojetá auta. Nikomu se nepodařilo prodat. Sranda! No a pak už konec a jel jsem rovnou na domluvený bowling.

Člověk má sraz s kamarády na bowling a oni ho nepoznají. Normálně kolem mě prošli a nevšimli si mě. A to jsem si jenom ostříhal hlavu dohola. Nejdřív jsem s novým účesem spokojený nebyl, ale nějak se mi to zalíbilo a asi se tak budu stříhat pořád. Je to přece jenom pohodlí. Okolí si zvykne!

Páteční večer zase zábava. Nejdřív jsem byl s kamarádkou odpoledne na minigolfu. Teda tak se to jmenuje, my jsme určitě hráli něco plně jiného. 😀 Při hraní se domlouvalo co se podnikne večer. Náš první plán byl, že půjdeme jenom posedět na Špilec a potom dáme u mě filmovej večer. To byl původní nápad. Do města jsme podle plánu jeli, ale na nějaký dlouhý posezení se nedostalo. Nejdřív nějaká divná akce, potom to posezení (pěkně jsem se ztrapnil, machroval jsem s tím jak se otvírá víno pomocí boty a zdi a nepovedlo se mi to, nakonec starý zlatý zašťouchnutí špuntu) a nakonec pro mě zase nová diskotéka. Zase jsme skončili v divokým tanci, jak jinak. Alespoň jsem za večer poznal opět hromadu nových lidí.

Před diskotékou se mi přeci jen něco povedlo. Podařilo se mi uzavřít s Jančou hospodskou sázku. Jedná se o tuhle: “Dva lidi sedí proti sobě, jeden má před sebou polívkový talíř s nalitým pivem a lžíci, druhý jenom rohlík. Oba dva začnou nastejno jíst a přitom se na sebe koukají. Kdo to spořádá první?” Odpověď je jednoduchá, ten s tím pivem. Je to proto, že ten co jí rohlík nesmí zapíjet a jak kouká na toho, který jí lžící pivo, tak se mu udělá v krku po pár soustech úplný knedlík a dál už nic nespolkne. A voala, pivař vyhrává. Sázka proběhne dneska večer. Já mám to pivo, takže si věřím s výhrou. Ten kdo prohraje si nechá nabarvit hlavu podle přání druhého. Ještě, že nemůžu prohrát… Úplně nejvíc se těším na Janičky blonďatou hlavu s modrými pruhy. 😀

Princip sázky je úplně stejný jako když jdete do divadla na koncert filharmonie, sednete si do jedné z prvních řad a začnete s patřičnými obličeji lízat a cucat citron. Jakmile to hudebníci s dechovými nástroji spatří, tak nejsou schopni vydat jakýkoliv tón. Začnou se jim totiž hrozně tvořit sliny, to se pak může dirigent umávat a stejně nic. Také proto je něco podobného v divadlech zakázáno vůbec zkoušet.

Už se těším na večer. Sázku podrobně popíšu v příštím příspěvku.

Malá nehoda, která může mít zdrcující následky

Včera jsem se byl s kamarády projet na kole. Jelo se jenom k Olympii. Ukázalo se, že moje blbost se nezměnila. Úplně nejvíc jsem podcenil počasí. Vyjel jsem si jen v kraťasech a tričku. Pohodička… Fakt magor, nic horšího mě nemohlo napadnout. Jeli jsme totiž až odpoledne v pět hodin, skoro celou cestu krápalo, foukal protivítr, no a když jsme konečně jeli zpátky, tak se pro změnu vítr otočil. Někdo tam nahoře mě má hodně rád…Večer po kolech jsem ještě já a Janička poseděli u mě doma s vínkem. Z původní chviličky se vyklubalo několik hodin zábavy až pomalu do rána. Ale bylo to nevinný. 🙂

No a dneska příšerný probuzení. Bolelo mě celý tělo, sotva jsem se vykopal z postele. Před tou vyjížďkou jsem měl totiž ještě slušný posilování. No nic, vylezl jsem z postele, uvařil si oběd a jel do města koupit si košili. Sháněl jsem nějakou novou a levnou, kvůli zítřejšímu pohovoru v ČS. V polovině prázdnin jsem totiž posílal životopis na jejich inzerát. Okamžitě jsem to hodil za hlavu a zapomněl na to. Jenže v neděli mi od nich přišel e-mail s nějakým testem a v úterý mi volali s doplňujícími otázkami a po jejich zodpovězení mě pozvali na pohovor. Proto nová košile, mám totiž tady v Brně jenom oblek a košili až do teď ne. Zapomenuta doma. Nakonec se mi jí podařilo sehnat v Tescu ve velké slevě. Po sehnání košile jsem šel do Go klubu chvíli si zahrát. Po hodině se mi ale udělalo špatně, podle mě z té krásně promrzlé včerejší jízdy na kole a ponocování, tak jsem šel raději domů.

A díky tomu, že mi bylo špatně, jsem se rozhodl, že se dneska místo večerního běhání ostříhám, ať zítra na tom pohovoru vypadám dobře. Na hlavě mám totiž jen pár chlupů a tak se stříhám sám před zrcadlem strojkem na vlasy. Jenže dneska mi nějak blbnul a dělal potíže, tak jsem sundal nástavec a chvíli se v tom hrabal. Vyzkoušel jsem jestli funguje, celkem šel, a tak jsem se začal automaticky stříhat. Jenže jsem si na ten strojek zapomněl dát zpátky ten nástavec! Takže mi nezbylo nic jiného než se ostříhat do hola. Tak mám teď vylepanou palici a říkám si jak to asi zítra zapůsobí na tom pohovoru? Ani po několika jiných úhlech pohledu na věc jsem pořád nic pozitivního na mé holé hlavě nenašel. Myslím si, že díky tomu mám teď minimální šanci tu práci dostat.

Jen doufám, že na to moc koukat nebudou…

Zatím to vypadá dobře

Zúčastnil jsem se toho přijímacího pohovoru na novou práci pro společnost bezreklamky.cz. Práce vypadá skvěle, jen mě překvapilo, že přijímací řízení je vlastně čtyřkolové. První kolo jsem prošel úspěšně aniž bych to věděl, to bylo pouze to, že z dvě stě životopisů jsem se dostal mezi vybranou třicítku. Druhé kolo bylo těžší. Všichni v té třicítce jsme dostali odkaz na internetový test firmy zamestnanci.com. To je test, který ukáže jaké požadované předpoklady člověk má. Ukáže jeho silné stránky a slabé stránky. Vůbec se to nedá ovlivnit, protože je to jenom přiřazování barem ke slovům. Přišlo mi to úplně o ničem a neobjektivní, ale světe div se, přes druhé kolo jsem se taky dostal. Myslel jsem nejdřív, že ne, protože se měli ozvat už ve čtvrtek večer, ale nakonec se mi ozvali v dnes dopoledne. Už tohle je úspěch. Dvě stě lidí a já jsem mezi posledními pěti až osmi lidmi. Přesný počet nevím. Třetí kolo byl dnes pohovor, no a z toho mám moc, hodně moc, dobrý pocit. Podle všeho bych to místo měl dostat, protože jsem už něco podobného v minulosti dělal a mám s tím zkušenosti. Není to úplně stejné, ale principiálně ano. Když mě vyberou i ve třetím kole, tak zbývá poslední čtvrté kolo. Podle toho kluka, který výběrové řízení vede, je to už jenom formalita. Spočívá v osobní schůzce s ředitelem firmy, ten mě musí ještě schválit. Každý kdo se tam ale dostane, tak je prý většinou přijat bez problémů.

Takového maratonu se momentálně účastním. Snad to dobře dopadne… 🙂

Podivný pracovní pohovor

Dnes jsem se zúčastnil pracovního pohovoru kvůli brigádě. První věc, která mi přišla trochu divná byla, že se k pásové výrobě dělá pohovor. O větší blbosti jsem dřív neslyšel a měl jsem co dělat se tam nesmát. Bylo nás tam asi cca 40 a bylo nám řečeno, že máme vyplnit dotazníky a potom budeme vyzváni k ústní části pohovoru. Začalo vyplňování, vlastně to byly lejstra jak na strukturovaný životopis. Jsem od malička zvědavý a tak jsem koukal na pracovní zkušenosti lidí kolem mě. Víc jak jednu brigádu nikdo z nich ještě neabsolvoval. Dobrý, říkám si. Šance na přijetí se mi zvyšují. Následovala ústní část zkoušky s praktickým testem. Nějaká holka, o moc starší než já být nemohla, se mě zeptala na pár otázek a vyzvala mě ke složení jednoduché defacto hračky. Vše jsem měl hotové během dvou minutek. Narozdíl od zbytku uchazečů, ti tam byli všichni minimálně třikrát déle. Ještě lepší říkám si. Pracovních zkušeností pomalu nejvíc a ústní část nejrychleji hotová. Teď už jen počkat na výsledky.

Holka vyšla ven a dala papírek s výsledky nějakýmu týpkovi. Ten přečetl jména na papírku a řekl, že všichni, až na mě, jsou přijatí. Věřte, že je to dost blbý pocit, když vás někdo přečte jako někoho, kdo to jediný z té skupiny jmen nedal. ,,Jak je to vůbec možný? Vždyť jsem měl pomalu nejvíc pracovních zkušeností!!“ To se mi honilo hlavou, když jsem se koukal na ty přijaté jak odcházeli do vedlejší místnosti. Sebral jsem se a odjel domů. Na důvody jsem se nikoho neptal. Bylo nám předem sděleno, že nás to kdyžtak nemá zajímat.

Celou cestu jsem přemýšlel kde jsem udělal chybu. Nakonec jsem došel jenom k jednomu vysvětlení. Oni brali do výroby mladé nezkušené pracovníky bez předchozích zkušeností. Potřebovali tzv. nepopsané listy. Naivní lidi, který si nechaj nakecávat do hlavy blbosti. Nic jinýho mě nenapadá.

Celkově jsem nakonec radši, že jsem se tam nedostal, třísměnný provoz je přece jenom velká zabíračka. Ještě mě několik pracovních pohovorů čeká a práce se vždycky najde, ale napsat tuhle zkušenost jsem musel, protože parametry, podle kterých si někdy firmy vybírají zaměstnance, jsou více než zvláštní.