AUS – Konec v práci, ve škole a užívání si volna

Jedná se sice o události, které se udály před delší dobou a jak se říká „vzala je voda“, ale k jejich napsání se mi podařilo dostat až teď. Naštěstí si vše živě pamatuji, takže blog nebude o nic ochuzen.

Ukončení práce pro mě byla jedna velká neznámá. V Austrálii totiž existují tři typy legálních pracovních poměrů – Casual, Part-time a Full-time. Part a Full zaměstnanci mají veškeré výhody dané australskými zákony, např. proplacenou dovolenou, často i svátky a zaměstnavatel je nemůže jen tak z práce vyhodit. Je u nich normální výpovědní doba (týden až čtyři) a při její porušení jsou dané sankce. Vše je prostě jisté. Bohužel pro mě a většinu cizinců se studentskými vízy je získání Part-time nebo Full-time zaměstnání prakticky nemožné. Většina zahraničních studentů v Sydney tedy pracuje na Casual pracovní poměr (pokud tedy nepracují na černo). Jeho jedinou výhodou bývá, že hodinová mzda bývá o málo vyšší než u dříve zmíněných. Nic více se k tomuto problému člověk nedozví, ani po několikahodinovém hledání informací na internetu. Zaměstnavatel má jednoduše volnost. Takže neproplacené dovolené, neproplacená nemoc, možnost vyhození z hodiny na hodinu, nejistota počtu hodin na týden atd. Což byl tedy i můj případ okořeněný o naprosto neodhadnutelnou a výbušnou šéfovou.

Nejhorší bylo, že ani Katka nevěděla. A ta už několik výměn kolegů/yň zažila. Jen mi řekla, že Patricia se vždy zachovala jinak. Jelikož mě šéfová neměla moc ráda, očekávál jsem, že mě vyhodí ze dne na den a tak jsem na nějaké předčasné oznámení o ukončení práce rezignoval. Plán byl jednoduchý – skončit v neděli 20. ledna a vše říci poslední pátek 18. ledna. Datum se blížilo a já byl stále víc a víc nervozní. Pořád se ve mě pralo jestli mám říci o mém ukončení týden dopředu a nebo to nechat až na ten poslední pátek před víkendem. Nervy to byly značné, dost se to podle mě podepsalo i na bolestech mé nohy. Nakonec se mi podařilo mé vnitřní já uklidnit kompromisem, čtvrtek mi přišel jako nejlepší řešení. Na internetu se mi totiž někde podařilo vyčíst, že nic dopředu hlásit nemusím a prostě skončím, což mi potvrdila i Jeanette ve škole. A ta jako Australanka o tom snad něco musí vědět ne? Nastal den D, já byl hezky v práci o pár minut dřív, abych měl čas si s Patricií promluvit, a ona nikde. Sprostě se zpozdila, normálně přišla o čtvrt hodiny později. Celou tu dobu jsem se flákal u hlavního vchodu, lehce šílel nedočkavostí a dělal jsem, že něco dělám, aby mi neutekla. Konečně se objevila a hned jsem na ní vyrukoval s ukončením. Ona na mě koukla a řekla jen, že jsem jí to měl ohlásit dva týdny dopředu, prý to bylo v papírech, které jsem podepisoval před zahájením práce. Na to jsem odvětil, že jsem to nevěděl, protože mi ty papíry nedala domů. Což jí trochu vzalo vítr z plachet. Pak měla ještě nějaké kecy a otázky, ale překvapivě nebyla naštvaná. Nakonec mi řekla, že je šťastná, že končím a laskavě mi dovolila skončit. Spokojen s výsledkem a lehčí o obrovský kámen, který mě značně drtil poslední dny, jsem se dal do další práce. A co se nestalo, přesně scénář, který jsem předpovídal. Za deset minut se Patricia vrátila a řekla mi, že můžu skončit ještě ten den. Což bylo vlastně slušně a stručně řečeno abych se tam už neukazoval. Moc mě to nebolelo, vlastně vůbec, protože jsem to od ní čekal hned. Ten den se mi v práci líbil nejvíce, vše šlo od ruky, nálada byla skvělá, šéfovou se mi podařilo více nepotkat a jako bonus jsem si domů odnášel hromadu ovoce, která mi vydržela následující týden.

Po skončení v práci mi ještě zbýval celý týden ve škole. Končil jsem v ní přesně týden po práci, tedy následující čtvrtek. Pro mě asi nejhorší týden ve škole. Vůbec pro nic nebyla chuť. Jediné co se mi líbilo, byly rozhovory o všem možném, jinak mi všechny činnosti lezly tak říkajíc krkem. Byl jsem rád, že končím, protože Amber nám řekla, že bude týden po mě končit a já bych asi novou učitelku snášel špatně. Jedna tam byla půl hodiny na zkušební hodině a přišla mi úplně nemožná. Takže načasování dobré. Nakonec se vše tak nějak dovleklo ke svému konci a poslední den mi byl předán certifikát o absolvovaném kurzu. Hned po jeho prohlédnutí jsem ho vrátil s žádostí o vydání nového. Skvělá komunikace lidí vě škole totiž zapříčinila, že mi na certifikát napsali špatná data kurzů (ta původní ještě z Čech) a o několik týdnů mě okradli. Měnil jsem totiž datum zahájení druhé poloviny kurzu (rušil jsem měsíc prázdnin) a jako by vůbec nikoho nezajímalo, že jsem vyplňoval dva formuláře a mluvil o tom se třemi lidmi. Přijde konec kurzu a data špatně… No, prostě komunikace na úrovni. Kdyby od sebe měli kanceláře třeba přes celou budovu, tak to pochopím, ale oni od sebe sedí pár metrů! O tom, že na recepci v době večerní školy sedí naprosto tupý člověk bych se snad ani nezmiňoval. Snažil jsem se mu vysvětlit asi 10 minut, druhých 5 za pomoci Jeanette, co mě trápí a on pořád nemohl pochopit kde je problém. Naštěstí přišla holčina, která má recepci dopoledne a vše pochopila po jedné větě. Chápu, že Asijci jsou levná pracovní síla, ale proč jazyková škola zaměstnává někoho kdo moc dobře nemluví anglicky a neumí řešit primitivní problémy jako recepčního? A to jsem zdaleka nebyl jediný kdo s tím klukem měl problém… Naštěstí už to není moje starost. Prostě si budu muset před odletem udělat ještě jednu procházku do školy pro nový certifikát. Času bude dost.

Jinak skoro celý týden po skončení práce trvalo, než si mé tělo zase zvyklo na normální režim. Jak to bylo příjemné mít zase po dlouhé době normální víkend a ve všední dny dopoledne volno, které jsem věnoval převážně sportu. Po zbavení stresu z práce mě i dost přestala bolet noha, jako by se zázračně začala uzdravovat. „Ve zdravém těle, zdravý duch!“ platí i naopak. Jedno dopoledne jsem si vyběhl se školním kamarádem Xaviérem (maratonec a ultra běžec ze Španělska – jsem pozvaný na podzimní závod). Dali jsme něco přes deset kilometrů konverzačním tempem a prostě si to užili. Xavi měl s sebou GoPro kamerku, snad z něj vytáhnu záběry.

O mém putování po Austrálii, které začalo 25. ledna napíšu příště. Zážitků bylo hodně, takže se s největší pravděpodobností bude jednat o více článků.

AUS – Prosinec, měsíc Vánoc v Sydney

Od posledního příspěvku utekl skorem měsíc. Moc dobře to vím. Snahy o psaní dalších reportů byly, ale vždy po usednutí k počítači z toho nějak sešlo. Snažil jsem se co nejvíce energie věnovat běhu a na psaní prostě nějak nezbývala. Událo se toho ovšem více, ale zde hlavně o vánocích a věcech okolo. Jak jsem byl na dvou klasických BBQ napíši zase příště. Tak tedy, jak se Sydney připravuje na Vánoce a já též.

Vánoce v Sydney mi přijdou z pohledu Středoevropana směšné. Sem tam nějaká Vánoční výzdoba, ve výlohách obchodů betlémy, které vřískají na celou ulic, ozdobené stromy, speciální prapory s vánoční tématikou a do toho slevy v obchodech a všudypřítomná barevná světýlka a vánoční melodie. Bez sněhu vše vypadá ale hrozně kýčovitě, není v tom žádná tradice jako u nás. V Sydney je vidět, že Vánoce jsou hlavně o komerci. A tu já ze všeho nejvíc na těchto svátcích nesnáším. Prostě o ničem… Dole jsou nějaké fotky, na těch je kýčovitost vidět nejlépe – viz obrovský krab a pes alá Santa.

A jak se na Vánoce připravuji já? Vůbec je neprožívám. Ono také není proč. Na Štedrý den budu normálně v práci, protože v Austrálii se stejně jako třeba v Anglii nebo v Americe slaví Vánoce až 25. prosince, což budu mít ovšem volno. Původně jsem myslel, že budeme normálně v práci, ale naštěstí ne. Ten den volna dostaneme. A jelikož zde nejsme v Čechách a přilehlých státech, tak si můžeme o několika dnech volna nechat zdát. Volno je jen 25. 12. a ostatní dny se normálně pracuje. To, že v našich luzích a hájích máme tři volné dny je ve světe celkem výjimka. Měli bychom si jí vážit a být za ní rádi. Kdepak, tří dnům volna strávených s rodinou se prostě nic nevyrovná.

Co si ale užiji, bude týden 25. – 31. 12. To, že bude mít dovolenou šéfová, což je stará známá věc, ta jí bude mít i první týden v lednu. Ale že si jí v týdnu před Silvestrem vezme i Katka, jsem opravdu nečekal. Já na vše budu asi sám, nebo možná dostanu na jeden den někoho na pomoc, ale i tak to bude masakr. Komunikace a vysvětlování práce v angličtine někomu naprosto cizímu není zkušenost, o kterou bych zrovna stál a cítil se na ní. Ještě nic není jisté, ale jak znám svou kolegyni, tak bych s více „busy“ týdnem měl počítat. No co, alespoň mi to rychleji uteče a nebudu mít čas myslet na kraviny.

Poslední dobou zkouším všelijaké recepty z internetu. Většinou nic složitého. Nejobtížnější na udělání byly asi palačinky, ty ovšem umím dělat vynikající už dlouho. Zkuste si udělat doma palačinky pouze za pomoci vidličky a pochopíte mě. A jelikož mě čas strávený v kuchyni baví, rozhodl jsem se upéct si alespoň jeden druh cukroví a bude to linecké. Udělám ho hezky v týdnu před Vánocemi, alespoň budu mít co vzít s sebou do školy na vánoční piknik. Ten by měl být poslední den před desetidenními školními vánočními prázdninami.

 

AUS – Prostě denní rutina, aneb proč moc nepíši

Všichni si asi všimli, že poslední dobou prakticky nepíši. Důvod je jednoduchý – tak nějak není o čem. Život se mi tady v Sydney ustálil v každotýdenní rutinu a díky trochu špatně časově rozložené práci není moc prostotu na zábavu. Na nějaké cestování není čas, sobota na to nestačí, a ve středu se prakticky nic stihnout nedá, protože musím být ve čtyři odpoledne ve škole. Takže prostě se prostě musím smířit s osudem, přežít pár dalších týdnů a normálně začít žít až budu zase zpět v České republice. Ale aby se neřeklo, tak v pár odstavcích shrnu alespoň těch několik posledních týdnů.

Ve škole došlo k přestupu ze začátečnického levelu do pokročilých. Větší obtížnost probírané látky určitě není na škodu, ale jinak se o žádnou výhru nejedná. Celý první týden stál za nic. Opět se mi totiž podařilo trefit do posledního vyučovacího týdne odcházejícího vyučujícího – v tomto případě učitelka Mary. Rozená Australanka, což mimo jiné znamenalo i úplně typickou australskou angličtinu. Přiznám se, jestli se mi podařilo zachytit 50% z toho co říkala, že možná přeháním. Každopádně ten týden stál dost za nic, moc totiž už neučila, na vše kašlala a s ní i celá naše skupina. Ta mi oproti mé původní přišla dost nekomunikativní a jakoby bez zájmu, ale doufal jsem, že za to může jen ten poslední týden Mary. Jenže nic se nezměnilo ani s novou učitelkou – Amber – a stále se jedná o dost mizernou třídu. Amber je dvaadvacetiletá slečna (celkem pěkná) pocházející z Anglie a v Austrálii je teprve druhý měsíc. Britskou angličtinu jsem jen přivítal, ale to je asi jediné pozitivní. Sice nám řekla, že dříve učila 7 měsíců v kuse v Anglii, ale moc se mi tomu nechce věřit. Její vedení výuky se dá vyjádřit poměrně snadno slovy „bez velkého zájmu“ a k tomu „velká nuda“ – pracuje totiž jenom s učebnicí a nic jiného nevymýšlí. Stále doufám, že se její přístup časem zlepší. Jedná se o mou pátou učitelku a já stále mohu s klidem v srdci říci, že nejlepší ze všech je Jeanette, která učí v začátečnících.

Práce se ustálila na opakující se nudné rutině a až do Vánoc žádná změna nepřijde. Původně slibované dva týdny full-time od mé kolegyně se totiž nekonají. Na jednu stranu jsem si oddechl, ale na druhou by se ty peníze docela šikly. Po finanční stránce si nestěžuji, ale každý dolar navíc dobrý, že? Dost velkou hrůzu jsem měl z Vánoc, protože mi kolegyně řekla, že po Štědrém dni se musí jít dva dny do práce na pátou ranní, aby se vše stihlo, jde hlavně o krabice a balící papíry. Což by nebyl problém, hrůzu mi nahánělo jen to, že to budou dva dny se šéfovou, které stále moc nerozumím a nepracuje se mi s ní dobře. Je to vždy (jednou týdně) zbytečně stresující. Jenže ani to nebude, protože šéfová si prý za dva týdny odjede na dovolenou a vrátí se až po novém roce. Štěstí zatím stojí na mé straně. Práci mám prostě na háku. Ty tři týdny se šéfovou v lednu pak už nějak doklepu.

A velká kapitola mého života – běh. Přibližně tři týdny procházím běžeckou krizí a ta ne a ne skončit. Motivace šla do kopru a mě se stále nedaří jí v něm najít. Je nějaký hustý. A to i přes to, že důvody znám. Jsou jednoduché – stále stejné monotonní trasy (opravdu to nejde běhat jinde), stále stejný povrch (beton, beton a pro změnu beton), nemožnost oživení na nějakém závodě (v ČR si člověk každý víkend může vybrat z desítek závodů všech délek a nakopnout se, zde nic takového není), chybí mi běhání v lesích a přírodě obecně, nemám s kým běhat a prakticky možnost běhu jen po rovině. A možná nejhorší je, že prostě běhat musím, protože do práce se rychleji dostat nejde a když už jsem v běžeckém, tak běžím i domů. Ono bych ani v jiném čase než těsně po práci mít trénink nemohl. Ta nutnost, jinak povinnost, mi vadí nejvíc, doma jsem běhal prostě pro radost, tu teď momentálně v běhu nenacházím. I přes to běhám, ještě jsem nepřestal a jen tak nepřestanu, ale běh mi nečiní žádnou radost jako dřív. Tři týdny se to snažím vyřešit a bez úspěchu. A tuším, že vysazení běhu by to jenom zhoršilo. Okamžitě by se totiž přihlásilo mé svědomí. Začarovaný kruh bez východiska.

A poslední věc kterou se stále snažím dostat pod kontrolu, je můj jídelníček. V několika posledních týdnech, prakticky to jde ruku v ruce s během, se mi šíleně rozhodil a mě se nedaří dostat ho pod kontrolu. Přibral jsem přibližně tři kila (i přes vysokou týdenní kilometráž!). Vím, že to není moc, ale já to hned poznal na pocitech při běhu a celkové spokojenosti. Snažím se dodržovat přísnější jídelní režim, ale výsledky se moc nedostavují a já stále čas od času hřeším sladkým, i když už ne moc. Hlavním důvodem je asi brzké vstávání bez snídaně, pak v práci jím ovoce a normálnější jídlo mám smrsknuté v čase od 13:00 do 18:30. Takže takové dost na nic. Ta normální snídaně mi chybí. Doma jsem na ní byl zvyklý, sice jenom na lehkou, ale byla. A tělo i po třech měsících stále není přeučené. Nejhorší je, že si ke konci pobytu určitě dokáže konečně zvyknout a já pak budu mít problémy pro změnu doma v ČR. Také začarovaný kruh. 😀

Jo a mé pocity z Austrálie se stále nezměnily. Lidé (spolubydlící, učitelé ve škole, spolužáci, Veronika na FB) mi ze začátku říkali, že mám počkat 2 – 3 měsíce a pak to určitě už bude dobré a začne se mi líbit. Tak já ty 2 měsíce počkal a jelikož se nic nezměnilo, počkal jsem i na konec toho 3. A jako to vypadá? Austrálie prostě není pro mě, tedy alespoň Sydney určitě ne. Život zde mám snadný, už i nějaké známé zde mám (kdybych tu chtěl zakotvit tak ani přítelkyně by nebala problém), na tu rutinu jsem si zvykl, ale není to ono a asi ani nikdy nebude. Po třech měsících to už říkám s jistotou: „Českou republiku mám prostě zažranou pod kůží a jen tak něco mi jí odtud nevypreparuje.“ Těším se na návrat domů! Dokonce si píši seznam věcí, které chci po příjezdu udělat a podniknout. Momentálně má 18 bodů, ale tuším, že ještě nějaké přibudou…