AUS 41. den – O práci, škole a jaké jsou šachy v Hyde Parku

Práce

V práci se mi tenhle týden povedla parádní bota. Ve čtvrtek ráno jsem se probral a koukám, že je venku nějak více světlo než normálně. A sotva se mi začal zapínat mozek, tak mi přišla sms od Katky: „No dobré ráno, kde seš?“ Můj milý dotykový mobil, nějak se mi podařilo jeden ze tří budíků vymáčknout a zrovna to byl ten čtvrteční. Pozitivní je, že jsem se zařídil aby se to neopakovalo. Hodně nepříjemný začátek dne. A začaly fofry. Obléknutý jsem byl během půl minuty a zrovna když jsem vycházel z domu tak telefon, řekl jsem, že budu v práci za 15 minut a zavěsil. Jelikož do práce běžně běhám, ani čtvrtek nebyl výjimkou. To bylo poprvé, kdy mi cesta do práce trvala necelých 15 minut, takhle po ránu mi takové tempo moc nesvědčí, ale co jsem mohl dělat. Nakonec jen 35 minut zpoždění. Zůstal jsem v práci o půl hodinky déle. No, neměl by z toho být problém.

Zde pracuji

Má práce má kromě ovoce a chleba zadarmo ještě jiné výhody. Tento týden jsem si domů přitahal trochu vybavení do kuchyně. Nejdřív ocelové sítko na promývání zeleniny s celou jinou škálou využití a další dny to byl toaster a rýžovar. Obojí prakticky nové, stačilo jen vydrhnout. Rýžovar vaří parádně a toaster taktéž bezproblémový.

Jako nové

Škola

Ve škole máme novou učitelku, už jsem se možná zmiňoval posledně. Každopádně se mi na ní podařilo celkem zvyknout a zase tak hrozná není. Bereme s ní o hodně víc gramatiky, což je dobré. Ale zase méně mluvíme, ta špatná stránka věci. Týden ve škole celkem ušel, pořád nějaké vyplňování papírů. Většinou se jedná o gramatiku. Vše s přehledem dávám. V pátek jsme dostali okopírované stránky z nějaké učebnice a když jsem to dodělal a měl asi jen tři chyby, tak mi „Jannet“ (nevím jak se její jméno píše) řekla, že je to obtížnost ze školy jejího syna – 7 až 8 třída střední školy, tedy pro děti 13 až 14 let. A, že mé výsledky jsou naprosto v pohodě, hodně dětí v australských školách je prý horších než já. Tož pohoda.

Šachy

Posledně jsem slíbil, takže jedna fotečka, jak to může vypadat. Bohužel jsem několik dní neměl čas na šachy do parku zajít. Ale ve středu jsem tam byl a hrál s několika lidmi. Sice jsem 4 hry ze 4 prohrál, ale byla to zábava. Ještě pár dní a zase se rozehraji… Hru na fotce jsem vyhrál, není ze středy. Lidi v parku hrají hrozně útočně a dělají odvážné tahy, když se člověk soustředí, není problém vyhrát. Jenže někdy se holt nechám strhnout a pak dopadám, jak dopadám.

Hyde park – šachový koutek

V dalším příspěvku bude popis mé účasti na Sydney Marathon 2012. Bylo to velmi zajímavé…

AUS 33. den – Práce, běh, škola, práce, běh… a nějaká ta zábava

Od té doby, co chodím každé ráno do práce mi dny utíkají nějak rychleji. Ani nemám nějak čas na internet a na blog. Takže pokud se články nebudou objevovat moc často, opravdu za to nemůžu.

Běžný den…

Nadpis mluví za vše. Ve všední dny brzy ráno vstávám, buď v pět nebo v půl páté, jdu nebo běžím (častěji) do práce, tu si odbudu, pak cesta domů (opět chůze nebo běh), kde vždy něco sním, rychle se podívám na internet a pak jdu ven, nejčastěji do Hyde parku hrát nebo se dívat na šachy nebo si něco číst či se učit, pak škola a kolem půl deváté dorazím domů, dám sprchu a celkem vyčerpaný do deseti večer usnu jako neviňátko. Ale celkem jsem si na tento režim zvykl a jsem s ním spokojený. Ani žádnou větší únavu nepozoruji.

Škola

Ve škole minulý týden proběhl takzvaný food-day a byla to docela sranda. Hlavně hrozná neorganizovanost a chaos, všichni byli všude, hrozně lidí. Každý něco přinesl a na stolech bylo tolik jídla, že se všichni doslova přejedli. Některá jídla byla velmi zajímavá, jak chuťově, tak vzhledově. Bohužel jsem neudělal moc fotek, ale snad i ta trocha bude stačit. Foo-day (čtvrtek 30.8.) byl můj poslední den v dopolední škole. Od pondělí jsem nastoupil do večerního kurzu. A abych řekl pravdu, je to to nejlepší co jsem mohl udělat. V mé dopolední třídě byla většina lidí z Thajska a často spolu mluvili tím svým kvákáním. Jejich výslovnost byla přímo příšerná a nebylo jim vůbec rozumět. I Jamesovo styl výuky byl takový zvláštní.

Zato večerní třída, to je jiné kafe. Lidi z Asie jsou tam také, ale je jich minimum. Ve třídě nás je okolo 15, ale většinou je stav do 12 lidí. Národnostně jsou z Brazílie, Peru, Malajsie, Korea, Itálie, Thajsko, Maďarsko a možná ještě od jinud, ale na to si nevzpomenu. Každopádně výslovnost všech těchto lidí je na úplně jiné úrovni a jde jim docela dobře rozumět, tedy až na jednoho Thajce a Korejce. Těm často nerozumí ani učitel – George.

George by si zasloužil vlastní kapitolu. Asi 27letý kluk, šíleně vitální, samý vtip a srandička a jeho styl výuky je dokonalý. Dokonale nás všechny rozmluvil a zbavil studu z mluvení. Vždy na tabuli napíše na začátku hodiny témata k hovoru, udělá z nás dvojice či skupinky a nechá nám prostor. Když vidí, že to někde nefunguje, tak přijde a zapojí se do hovoru. Nebo vyučuje formou her plných rozhovorů, využívá projektor, i nějaká ta písemná gramatika. No prostě dokonalé. Jen škoda, že jsem si ho mohl užít pouze týden. Byl to totiž jeho poslední na této škole, takže v pátek večer proběhla rozlučková party. Opět hrozně všelijakého jídla a hlavně zábava. Všechny nás zajímá, jaký bude náš nový učitel či učitelka…

Zábava

Po této rozlučkové party mě kluci ze třídy přemluvili a šlo se „na jedno“. Jelikož mi včera přišla první výplata, tak jsem neviděl nejmenší problém. Jeden džbán piva stojí 14 AUD (cca 4 – 5 sklenic). V druhé hospodě se nám podařilo chytit stůl a už to jelo. Pivo, jídlo (to platil spolužák na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, dostal totiž od svého šéfa prý 200 AUD spropitné za to, že mu pomohl s kufry do auta) a zábava. Jen jsem začal být po hodině dost unavený, přeci jen jsem vstával v půl páté ráno. V té hospodě měli několik projektorů, na kterých zrovna běželo finále australské ligy rugby, které promítali na velké stěny, takže úhlopříčka dobrých 5 metrů. Dost mě to zaujalo a koukal jsem na to. Až tak, že se mě spolužák ptal, jestli jsem v pořádku. Ujistil jsem ho, že jsem a radši se více zapojoval do hovoru. Ale sledovat plátno hru jsem nepřestal. Ty manévry na hřišti byly přímo neuvěřitelné. Kam se na to hrabe americký fotbal. Rugby má spád, žádné zbytečné zastavování hry. Každopádně jsem kluky přibližně v půl jedenácté opustil a kolem čtvrt na dvanáct jsem přejedený padl do postele a usnul. Vstávání dnes ráno bylo těžší, přeci jen měsíc jsem nepil a nejedl moc masa a najednou takový nátřask. Prostě jsem byl nafouklý. Ani to pivo mi neudělalo nějak dobře se žaludkem. Příště s tím jídlem volněji, o pivě nemluvit.

Práce

V práci se mi podařilo více než dobře zaběhnout. Všechny své činnosti již zvládám s naprostým přehledem a každý den mi zbývá tak hodina času, po kterou se vždy snažím vyhýbat Katce, aby mi nedala nějakou protivnou práci navíc. Takže se jedná opravdu o snadno vydělané peníze. Pár fotek interiérů o které se starám je pod článkem. Nejen, že se jedná o celkem lehce vydělané peníze, ještě to má spoustu dalších výhod. Dvakrát do týdne dostanu v práci toustový chléb, buď sladký nebo normální světlý. Také mám k dispozici neomezené množství ovoce. V budově je totiž restaurace a oni nám dvakrát do týdne dají dvě bedny plné ovoce, které jim zbylo. Momentálně se jedná o hromady jablek, banánů a hroznového vína. Katka říkala, že v létě to bude i dost melounů, manga a jiné všelijaké plody. No prostě paráda. Nemám si na co stěžovat. Navíc si vždycky v neděli můžu vzít z práce domů libovolné množství toaletního papíru.

Lidé, kteří v námi uklízeném domě žijí, jsou všichni bohatí nebo z vyšších vrstev. Jejich životní styl je pro normálního člověka dost nepochopitelný. Hodně jich vstává kolem 11 dopoledne, stále někdo někam cestuje, zato dost sportují, kromě cyklistiky i běh, a nás berou jako inventář. Ale s tím už jsem se smířil, člověk se prostě musí chovat jako neviditelný a neustále se usmívat. Když se stěhují, tak běžně vyhazují zajímavé věci: knihy (výběr žánrů je opravdu široký), všelijaké vybavení bytu, monitory od počítačů, televize (Katka říkala, že má doma z práce LCD), čas od času cennosti. Mě například vyřešil odpad problém s polštářem. Našel jsem na zemi v „Garbage room“ (místnost s odpadovou šachtou) prakticky nový polštář, stačilo vyprat a spaní je zase po dlouhé době pohodlné. Dokud také nebudu mít takový životní styl, tak to asi nepochopím.

Běh

Běh je také dost v pohodě. Převážně do práce běhám a už jsem si na ty ranní běhy zvykl. Na rozproudění organismu neznám nic lepšího. Opravdu, zkuste si to. V práci jsem pak vždy naprosto svěží. Skutečný trénink následuje ale až po práci. Buď běžím domů stejnou trasu jako do práce (odpočinkový den) a nebo si to nějak prodloužím. Mám několik tras různých délek – 5, 7, 10, 12, 16 a 22 km. Takže až na jednotvárný podklad také paráda. Dost jsem se rozběhal a běhám týdně objemy, o kterých se mi dřív ani nezdálo, ale mám v plánu po maratonu, který je příští neděli, zvolnit. Začnu si asi více hrát s bosoběhem a více chodit hrát šachy. O těch ale někdy příště…

AUS 22. den – Pohodová práce a s ní změna ve škole

A je to přesně tři týdny co žiji vzhůru nohama. A je to opravdu něco zažít si to na vlastní kůži. Nikdy bych neřekl, že to bude tak těžké. Jedno je ale už celkem dobré, začínám si zde zvykat. I když domů mě to neustále hrozně táhne.

Kromě školy a běhání patřily všechny dny od mého ukončení mytí nádobí v české restauraci snaze sehnat práci novou. Byl jsem na několika pohovorech a všechny dopadly stejně. „Tvá angličtina není dost dobrá a to je překážka“, tuto větu jsem slyšel prakticky neustále. Když už to bylo asi potřetí, vzpomněl jsem si, že mi Jakub (jeho blog zde: http://vaustralii.blog.cz/), po tom co jsem ho kontaktoval, poslal několik kontaktů na možné práce. Jelikož jsem byl už dost zoufalý, tak z mého mobilu odešla v pátek dopoledne sms nějaké Patricii (prý Francouzka, která sjednává práci na cleaning). Po chvíli jsem na to zapomněl a když jsem za dvě hodiny svačil v Hide parku v centru města, tak mi přišla sms. Jelikož mé číslo prakticky nikdo nemá, tak jsem hned tušil, že to bude Patricie, a taky ano! Chtěla poslat životopis, který jsem jí také za několik hodin odeslal. Mezitím jsem sledoval docela dlouho obří šachy v parku. Podle všeho si můj e-mail okamžitě přečetla a napsala mi, že nejsem vhodný, protože můžu pracovat podle životopisu jen odpoledne. Dost mě naštvalo, že jsem byl tak krátkozraký a do životopisu napsal jen jednu variantu mých časových možností, teď už to mám opravené. Každopádně jsem si s milou Patricií vyměnil ještě asi 12 e-mailů a prakticky jsem jí dotlačil ke schůzce se mnou. Tož jsem měl hned dobrou náladu a plánoval si, jak budu zbytek víkendu lenošit. Jenže ještě večer mi přišla sms, jestli nemůžu přijít na schůzku v neděli v 10pm a tak jsem šel. Co mám povídat, setkali jsme se, všechno stále v pohodě, došli do kanceláře, já vyplnil nějaké formuláře, Patricie si ode mě okopírovala pas a pak se mě začala na něco ptát ohledně pondělí. A mluvila pěkně rychle. A jelikož jsem jí nerozuměl ani po zopakování, tak opět stejná věta jako jindy: „Tvá angličtina není dobrá, zavolej až se zlepší.“ Totální propadák! Tak co, hodil jsem to okamžitě za hlavu a šel si zaběhat. Zbytek dne nic moc program, ono také bylo zvláštní počasí. Nějaké učení, filmy a průběžné sledování inzerátů s prací.

V pondělí plán dopoledne škola a odpoledne chození po městě s životopisy. Jenže změna, těsně před zazvoněním budíku mi někdo volal. A jelikož spím ve spacáku (jsem Skrblík a nechci utrácet za deky a ložní prádlo), tak než jsem dokázal vyndat ruce a mobil najít, přestal zvonit. Podle čísla šlo o Patricii, „Co asi tak mohla chtít? Že by něco s těma papírama co jsem vyplňoval?“ Za minutu sms se zprávou, že má pro mě práci a jestli mám stále zájem. Což o to, zájem byl, ale pro jistotu jsem se zeptal jestli jde o cleaning a v jakých denních hodinách bude. Napsala, že je to uklízení a většinou od 6am do 11am, takže dopolední práce v dobrých hodinách. Řekl jsem, že to beru a zeptal se kam mám dorazit. Napsala mi ať jsem v úterý v 6am u domu 61 Macleay Street v Potts Point. Tož paráda, nálada hned lepší. Škola v pondělí byla taky v pohodě, dopoledne uteklo jako voda a odpoledne nás Jason vzal ven a říkal nám něco z historie Austrálie a tak.

V úterý vstávání v 5 ráno, bolelo to méně, než jsem čekal. Holt, když chce člověk peníze, musí pro to něco udělat. V šest jsem byl na určeném místě, ale nikdo tam nebyl. Ještě, že do té zprávy napsala další informace o budově, pochopitelně napsala špatné číslo popisné a já čekal o pět domů vedle. Nevadí, hlavně, že jsem to našel. Hned si mě vzala na starost jedna Češka (je to trapné, ale jméno jsem zapomněl) a začala mi ukazovat jak ta práce vypadá. Taky mi hned zvedla nálada, protože se zeptala: „Máš dost silný žaludek? Poslední holčina vydržela dva měsíce.“ No, co si po takovém úvodu může člověk myslet. Já si radši nemyslel nic. Prostě jsem se snažil dělat vše co po mě chtěla a byl jsem za vodou. Práci moc popisovat nebudu, prostě se jedná o uklízení luxusního bytového domu, takže vytírání, mytí oken, zrcadel, vynášení popelnic, vysávání a podobné jednoduché práce, na které je navíc vždy dost času. Takže nic těžkého, celkem mě to i bavilo (aby také ne za ty peníze) a čas utíkal celkem rychle. Do práce budu chodit šestkrát týdně, z toho pětkrát od 6:00 do 11 :00a jednou od 5:30 do 11:30. Dělá to 29 hodin práce. A plat je taky hodně pěkný. Na ten jsem se tedy zeptal až té holčiny, se kterou vlastně pracuji. Prý 21 dolarů za hodinu. Kdo by za takové peníze tak lehkou práci nedělal, že? Navíc ani nebude mít moc velký vliv na mou angličtinu, protože vždy jen dostanu instrukce a pak jsem sám se sebou. Češtiny minimum. Ještě se zítra musím zeptat, jak to má Patricie ošetřené s těmi 20 hodinami, které můžu legálně pracovat. Věřím, že to má ošetřené a že to nebude problém.

Do školy jsem přišel pochopitelně pozdě. Ale aspoň jsem přišel přesně na pauzu na oběd. Po ní jsem Jasonovi oznámil, že chci přejít na večerní kurz a on to se mnou šel vyřídit. Mé důvody naprosto chápal. Takže bude změna třídy. Jsem hrozně zvědavý, jaká má nová třída bude. Pak už jen pohodová dvouhodinovka a hezky domů a běhat. Úplně jsem zapomněl napsat, že mi v pondělí přišly konečně mé objednané nové botky Vibram Fivefingers Bikila. Sice opět jen z ebay.com, ale na funkčnosti to nic nemění. Více o nich v samostatném článku. Díky nim byl běh konečně po třech týdnech naprosto bez bolesti. I když bylo běhání v Minimusech zajímavé, přeci jenom jsou mi krapet užší a mám z nich bolesti malíčků. A ty dneska konečně nebyly.

Můj plánovaný nový režim: Po-Pá: práce, 5 nebo 4,5 hodiny volna – takže běh a nákupy s vařením, večer škola; So: volno a možná běh; Ne: práce a volno s možným během. Začíná se to obrace k lepšímu…

AUS 11. den – První týden školy za mnou, hledání práce a úspěch!

Vůbec mi to nepřijde, ale utíká to jako voda. Už jsem v Sydney celých 11 dní. Moc se toho od posledně nestalo, ale něco přeci jen. Přiznám se, že mě zatím Austrálie docela zklamala. Nemyslím prostředí, počasí a tak. Myslím ten styl života. Je takový moc rychlý, všichni se pořád někam ženou. Třeba mí spolubydlící se vždy staví na pokoji jen vyspat a hned zase někam ženou. Pro Čecha zvyklého na pohodu z domova prostě veliký skok jinam a mě se to moc nelíbí.

Nejdřív zase o škole. Týden v ní utekl jako voda. Jakpak by neutekl, když mám vyučování pouze od pondělí do čtvrtka od 8:45 do 14:30. O spolužácích jsem už psal a nic se nezměnilo. Vyučování vypadá asi tak, že se neustále skáče od jednoho tématu k druhému. Chvíli se probírá gramatika, pak se čte, najednou si povídáme o zajímavostech z našich zemí, pak hned nějaké doplňování, to se najednou přeruší a Jason (náš učitel) pustí ze svého Ipodu do reproduktorů písničku třeba od Lennona, kterou všichni povinně zpíváme a potom si třeba povídáme o Austrálii nebo o australské angličtině. Prostě se to jen tak nedá popsat. To se musí zažít. Ve čtvrtek byla poslední hodina spojená s druhou třídou, nižší level angličtiny, a byla vědomostní soutěž o Austrálii. Týmy byly promíchané, ale jelikož naší třídu Jason na soutěž připravil, tak to nebylo nic složitého. Těch dvacet otázek se nám podařilo skvěle až na tři zvládnout a naše skupina soutěž vyhrála. Za první místo sice nic nebylo, ale bylo příjemné porazit druhého v pořadí o dobrých 15 bodů, měli jsme jich 39,5 a maximum bylo myslím 44 nebo tak nějak. Musím se pochlubit, že většinu věcí jsem už věděl předtím, než nám je Jason řekl. České školství není, nebo nebylo, zase tak hrozné. A pak už jen domů na volné tři dny.

No volné, jak se to vezme. Celý čtvrtek odpoledne jsem strávil (pokud nepočítám hodinku běhu) rozesíláním životopisů a psaním na různé práce. A najednou úspěch. Z nějaké pizzerie mi odepsali ať se v 5.30pm stavím na interview. Hledali někoho na pozici „pizza driver“. Tož dorazil jsem tam, 40 minut chůze přes celé město, a co se nestalo. Vzal si mě do parády nějaký Slovák, sjel mě za to, že jsem si vůbec dovolil přijít s tak špatnou angličtinou a po napsání si mých detailů mě poslal pryč. No nebudu lhát, že mi maximálně zvedl mande. V inzerátu se o vynikající angličtině nepsalo ani slovo. No což, za hodinku se mi to podařilo hodit za hlavu a pohoda. Zbytek dne v hledání práce opět neúspěšný.

Pátek dopoledne patřil bance a procházení se po městě. Původně jsem měl být na kurzu ohledně RSA certifikátu (povolení na roznášení alkoholu v AUS), ale nechtělo se mi za něj utrácet těch $130 AUD. Odpoledne patřilo učení se angličtiny, a jelikož bylo nádherně, šel jsem s učením do jednoho parku v přístavu (první tři fotografie). Jenže se asi za hodinu zatáhlo a začal vát silný vítr, takže zpět domů. Rychlé jídlo a směr město na domluvené interview. O tom jsem vlastně nepsal. Začátkem týdne se mi ozvali z nějaké restaurace kam jsem psal, jestli bych se nemohl stavit na pohovor. Proč ne, že? Mělo se jednat o pozici „food runner“ (jenom roznos jídla), takže angličtina moc potřeba není. Hezky ve 4pm jsem se dostavil na určenou adresu, kruhový mrakodrap uprostřed města a restaurace je ve 37. patře, cesta výtahem byla šílená, byl hodně rychlý a tudíž docela znatelné to převýšení, jak v letadle. Výtah rovnou do restaurace, která byla hodně luxusní. Jak by taky ne, když z byl takový výhled na všechny strany, restauraci patří celé 37. patro. Hned si mě všiml jeden barman a zeptal se mě co tam pohledávám. Já řekl, že mám interview s Jeremym od 4 hodin. On odpověděl jen, že tady Jeremy není, ať mu dám CV a odešel. Za chvíli přišel jiný barman, takže se situace opakovala a ten si ode mě mé CV vzal, řekl mi, že mi kdyžtak zavolají a popřál mi hodně štěstí. Takže takhle skončila má neslibněji vypadající nabídka práce. Hned jsem to hodil za hlavu a cestou domů se alespoň podíval do velkého (tři patra) Apple store. Docela to na mě zapůsobilo, ale ty cenu už tak ne. Zrovna levné ty hračky nejsou. Asi zůstanu u levnějšího Androidu a Windows. Večer už jen relax s filmem, dřív jsem nevěděl, že na youtube.com je tolik celých filmů.

Sobotní (dnešní) ráno patřilo běhu, hezky dlouhému. Pomalých 18 km podél pobřeží, i kolem domu opery a pod Harbour Bridge. Maximálně jsem si to užil. Většinu času jsem přemýšlel nad mou situací a probíral to v hlavě. Nakonec jsem se rozhodl, že se na hledání práce teď vykašlu a další čtyři týdny se budu naplno věnovat angličtině a práci najdu kdyžtak potom. Jaké ale bylo mé překvapení po doběhu domů. Na mobilu 2 SMS a dva nepřijaté hovory. Nevím proč jsem to neslyšel, celý běh jsem měl v uších handsfree a poslouchal jsem angličtinu, mimo jiného. Nevadí, každopádně psal a snažil se mi dovolat Petr z jedné české restaurace, že se jim uvolnilo místo na pozici „dishwasher“, tedy mytí nádobí. Petrovi jsem psal hned svůj první den v Sydney, ale to mi nabízená práce jako „kitchenhand“ (pomoc k kuchyni) utekla asi o hodinu. Hned jsem mu zavolal a řekl mu, že to beru. Za $13 AUD čistého na hodinu se mi to zdá dobré. Člověk při tom ani nemusí přemýšlel. Budu mít na nájem, jídlo a ještě mi hodně zbude. Hned je to lepší, ale i tak se mi ten styl života zatím moc nelíbí. Ale třeba se to změní.

Takže takhle to prostě funguje. Hned jak se člověk rozhodně, že se na něco vykašle, tak se původní věc vyřeší sama. Za hodinku a půl jdu na první šichtu, tak to snad nebude úplně nejhorší. Jenom nevím, jak vysvětlím učitelovi, že jsem nepřišel na dnešní party. Dal nám totiž každému vstupenku do jednoho klubu v Sydney a ještě se předtím ptal, jestli přijdeme. Ale snad to pochopí. Holt tu party obětuji.

A aby toho nebylo málo, malou radost mi udělal i spolubydlící Jinmin. On pracuje jako uklizeč pro jednu firmu tady v Pyrmontu a čas od času odtud něco přinese, například toaletní papír. Včera si odtud přinesl i několik piv a jedno mi dal. První australské pivo, které se mi podařilo ochutnat. A není vůbec špatné. Trošku silnější než české, možná i více hořké, ale zato dobré. Udělal mi radost, klik jeden korejská.

Nostalgický a vzpomínkový den

31. srpen ve mně zatím vždy vyvolává podivnou nostalgii. Pokaždé zavzpomínám nad minulostí, jak ten čas šíleně rychle utíká, a potom zhodnotím své léto. Rozhodl jsem se to udělat znovu, a tentokrát i zveřejnit zde. Tím se také vrátím k pravidelnější publikaci, po té letní pauze.

Co se týká práce, zítra bych měl jet naposledy do Písku osobně. Z původně plánované několikatýdenní stáže se vyklubala celkem pravidelná práce na, bez šesti dní, celé dva měsíce. Úkolů jsem dostal několik a naštěstí se mi je podařilo všechny celkem bezproblémově zvládnout, takže zítra bych měl dostat zaslouženou odměnu. Spokojenost…

Co se týká společenského života… celkem ušel. Nic extra, mohlo to být lepší. Poznal jsem hromadu nových lidí, zažil s nimi několik krásných akcí a doufám, že vztahy budou fungovat i nadále. Což by neměl být snad problém, pivo prostě sbližuje.

Z hlediska cestování a poznávání světa nakonec žádná sláva. Pouze dvě podařené vody v našich krásných jižních Čechách (Otava a Vltava) a jeden prodloužený víkend v Chorvatsku s kamarády, který se mimochodem povedl na více než 100 %. Obě vody byly prakticky celé o alkoholu, jen pro představu, na Otavu s námi jelo cca 110 piv na pět lidí a na Vltavu jsme ve 12 lidech táhli 260 piv a k tomu se ještě chodilo na točené. Do Chorvatska se jelo hlavně na prodloužení toho krásně teplého zakončení léta, po celou dobu jsme tam měl cca 32 – 36 °C ve stínu. Podle mě nejlepší zakončení léta, které ani moc nestálo. Jedna z povedenějších, atmosféru krásně vystihujících fotek…

Mezi cestování zařazuji i druhý sraz s Jediisty, který se konal v Karlštejně. Pro upřesnění, ano, jedná se o tu vesnici, která se rozkládá pod hradem Karlštejn. Jeden člen našeho společenství tam totiž momentálně pracuje a bydlí. Dům má veliký a všichni jsme se tam bezproblémově vešli. Byl to krásný víkend. Zaprvé skvělí lidé a zadruhé ta okolní příroda. Tamní příroda je prostě úžasná, vůbec se nedivím, že se tam Karlovi IV. tak líbilo. Zato se divím turistům, že se zaměřují hlavně na hrad. Neměli by…

A jiné věci? První celý týden v září ještě pojedu na vodu, tentokrát na Slovensko. Hodně se na to těším, jedna z krásných akcí s kamarády, kde konečně nebude hrát hlavní roli několik set piv. Protože jedu s lidmi z vysoké, takže žádní velcí alkoholici a chlístači. Jen parta skvělých lidí, kteří si chtějí hlavně užít přírodu ve Slovensku.

Víc už snad na srdci nemám. Snad jen, že se už úplně nesmírně těším až mi začne pátý semestr…

Nové poznatky

Přes týden stáže za mnou. Naštěstí je to v pohodě. Domluvil jsem si práci z domova, jen mi stačí dvakrát týdně zajet do firmy na konzultace. Naštěstí se nejedná opravdu o nic těžkého a půlku práce už mám hotovou.

Zjistil jsem ale zajímavou věc. Práce u počítače v délce šest a více hodin je nepředstavitelně těžká. Vždy jsem si myslel, jak to mají ti lidé pracující u počítače lehké, ale opak je pravdou. Možná mi bude hodně lidí odporovat, hlavně ti, kteří tráví u počítače třeba několik dní hraním online her, ale je to vážně tak jak říkám. Hraní a práce jsou totiž dvě zcela odlišné věci. Já jsem taky schopný sedět půl dne u počítače, brouzdat po internetu a únavu necítím žádnou. Jenže sedět u počítače a osm hodin pracovat na určité věci pomalu bez rozptýlení je opravdu těžké. Smekám před všemi, kteří to vydrží. Já na to ještě, jak to vydržet, nepřišel.

Dále zajímavá informace pro ty, kteří si plánují být v budoucnu projektanty čehokoliv. Pokud nebudete pracovat na vlastní triko, pěkně se zapotíte. Budete hezky celý den sedět na židli a poslouchat příkazy co ještě udělat. Nic moc příjemného. A věřte mi, že nudit se opravdu nebudete, je to slušná makačka. A jak už jsem napsal, koukat soustředěně přes osm hodin do počítače je pro člověka zničující. Takže žádné iluze. Něco si vysnít je většinou úplně jiné než realita…

Jinak můj trénink na zářijový desetikilometrový běh Prahou je rozjetý a rozhodl jsem se, že si po Táboře najdu nějaké další hráče Go a dáme dohromady klub. Sice stále nehraji na žádné extra úrovni, ale vůbec mi to nezkazí plány, které mám déle než rok.

Temné myšlenky ven

Voalá, stáž ve firmě jsem úspěšně získal. Takže všechny ostatní plány na léto padly. Další krok k dobrému zaměstnání v budoucnu opět udělán, vypadá to na skvělý zápis v životopise, práce by ani neměla být obtížná, měl bych být šťastný… Bohužel nejsem. Několik měsíců jsem se těšil na parádní prázdninový trip a najednou nic. Zase jsem jednou nechal promluvit rozum, místo toho abych se řídil srdcem a srdce je opět naštvané, jsem nespokojený a naštvaný sám na sebe. Asi opravdu nejsem kariérista…

V posledních několika týdnech se mi do hlavy ještě ke všemu ostatnímu neustále vrací tatáž a tatáž otravná myšlenka – vůbec se mi v Táboře nelíbí. Nevím proč, ale dřívější spokojenost najednou vymizela. Doslova se zde trápím. To je snad jediný důvod, proč se těším do Písku. Změna prostředí. I když stěhování je stále nejisté.

Co víc dodat. Prostě mi nic nevychází jak bych chtěl a bez změny prostředí asi nejsem schopný vydržet…