„Dělej, co miluješ; miluj, co děláš.“

Jeden z nejznámějších citátů, kterým se v dnešní době neustále lidé ohánějí. Podle mého za to může hlavně vliv východních filosofií. Přiznám se, že sám jsem tomuto citátu nevěřil ani za mák. Vždy mi totiž rodiče a vlastně všichni říkali, že zábava a práce se neslučuje a ten kdo má to štěstí, že dělá co ho vážně baví, patří mezi výjimky potvrzující pravidlo. Je to těžký život, když už od malička člověk žije s vědomím, že ho podle všeho jeho práce nebude bavit a bude do ní chodit s nechutí, jako většina lidí v dnešní společnosti.

Do oslavy mého čtvrtstoletí mi ani nepřišlo na mysl, že bych někdy mohl milovat a těšit se na každou minutu strávenou v práci. Do té doby jsem se stále hledal, každou chvíli pracoval někde jinde, cestoval, s nechutí dostudoval bakaláře v oboru, který mě ke konci víc než jenom nudil, pokusil se podnikat… Spousta se toho dá přečíst ve starých článcích zde na blogu, nemá cenu se o té době více rozepisovat. U podnikání se tedy s dovolením na pár vět zastavím. Jak se na mém blogu dá poznat, jsem dlouholetý vášnivý běžec a když mě v Austrálii napadlo, že bych si mohl po návratu otevřít běžecký obchod a ani po několika měsících mě to nepřešlo, dal jsem se s chutí do realizace. Obchody šly dobře dokud bylo zboží, jenže pak mi selhal jeden z nasmlouvaných distributorů, delší dobu neměl v republice zboží a mě už nebavilo čekat jak se situace vyvine. Dá se říci, že situace přišla jako na zavolanou, protože už mě delší dobu tento typ podnikání duševně nenaplňoval, i přes to, že se dají celkem lehce vydělat zajímavé peníze. Uvědomil jsem si, že peníze pro mě nejsou všechno…

Dal jsem si tu práci, trochu zahledal a zjistil, že slova v nadpisu jsou lehkou obměnou slov Carly Fioriny (Američanka narozená 1954 v Austinu v Texasu. Jako první dokázala, že i ženy mohou řídit největší světové firmy.), která řekla: „Miluj to, co děláš, nebo to nedělej… Vyber si něco, co zaujme tvé srdce stejně jako tvou mysl.

Na tu kratší verzi se mi podařilo narazit díky facebooku před necelým rokem a hned mi začala vrtat v hlavě. Každý den se mi ta slova x-krát zhmotňovala před očima a ne a ne je dostat pryč. Až si červík cestu našel a já začal přemýšlet kam dál se životem. Konečně ale vážně, už mě prostě přestaly bavit ty věčné začátky. Taky jsem chtěl být v něčem dobrý a časem i třeba patřit mezi nejlepší. Co čert nechtěl, odpověď se mi během pár dnů objevila na obrazovce počítače, jak taky jinak, když se člověk živý internetovým obchodem. reklama na rekvalifikační masérský kurz. Jelikož jsem o něm už přemýšlel před x lety, rozhodnutí bylo rychlé.

Hned první den kurzu mi došlo, že tohle je ono, tahle činnost mě vážně baví. A postupující čas, když nám lektoři ukazovali i spoustu technik navíc, které se běžně neučí, mi můj prvotní pocit jen utvrdil. Kurz zdárně zakončen ne úplně nejlehčí zkouškou a mohl jsem se vrhnout do masírování. Jelikož už jsem živnostenský list měl, nejednalo se o žádnou těžkou administrativu. Krásně se mi mobilní masírování doplňovalo s obchodem. Jenže problém byl, že obchod mi bral hodně energie a jenom mě zbytečně stresoval. Až jsem se prostě po necelém roce rozhodl ho zavřít úplně. To bylo v době, kdy se mi podařilo dostat místo maséra v jednom táborském hotelu. Nebylo to nejsnazší, člověk musel ukázat prakticky, že něco dovede, ale podařilo se. Já, masérské batole, jsem byl přijat do exkluzivního wellness náležejícímu k hotelu. Člověk by tomu ani nevěřil. Tam mi tedy rychle z očí spadly růžové brýle. Ono totiž masírování není žádná romantická práce, ale z velké většiny pěkná rasovina a dřina. Odmasírovat třeba osm hodinových masáží denně chce opravdu morál a výdrž. Taky hodně dobrou techniku, ale to bych už zahýbal moc do podrobností. Takové ty představy, že si člověk udělá kurz, otevře salon a pak už jenom chodí lidé, jsou vážně k smíchu a všem doporučuji na tento scénář zapomenout. Možná bude fungovat v nějaké vesničce, kde není žádná konkurence, ale ve městě vážně ne.

Při masírování se člověk musí neustále vzdělávat, zdokonalovat techniky, zjišťovat novinky a podobně, vlastně jako ve všech jiných oborech. Kdo nejde s dobou, má prostě smůlu. Dodělat si víc kurzů je samozřejmostí, ale zase jich podle mě člověk nemá mít moc. Jsem zastánce kvality a ne kvantity, proto mě lidé, kteří se chlubí co největším počtem dovedností přímo odrazují. A ovšem, vše stojí peníze. Když jsem dostal první výplatu, měl jsem co dělat udržet poker-face. Suma byla vážně směšná a sotva mi pokryla náklady spojené s cestami do práce. Ale vytrval jsem, protože mě prostě každá minuta práce bavila. Druhá výplata už lepší a ty další už úplně neuvěřitelné. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohl něčím, co mě baví a naplňuje mohl vydělat takové peníze. Dokonce i mí blízcí pochopili, že už jsem se našel a nesnaží se mě odradit. Celou dobu se totiž snažili a mysleli si, že se zase jedná jen o nějaký koníček, kterým zbytečně ztrácím čas. Ale já na jejich názory nedal, i přes to, že některé měsíce při kombinování masírování a obchodu s běžeckým zbožím pomalu nebyly peníze ani na jídlo, což byl největší argument lidí kolem mě. To je pak těžké nepřemýšlet o nějaké nudné práci, která člověka zajistí finančně. Vnitřně mi ale bylo jasné, že tohle je ono, že se mi konečně podařilo najít co mé srdce přesně chtělo.

A proč o tomhle všem takhle obšírně píši. Jen chci poukázat, že ti lidé, kteří člověka vychovali a nebo lidé, kteří za sebou mají třeba úspěšný život a myslí si, že na něj mají návod, nemusí mít vždycky pravdu. Na svém příkladu chci ukázat na to, že je možné z koníčka vybudovat slušnou kariéru. Jde jen o to překonat počáteční obtíže a vydržet. Když se tenčí finance a člověk se dlouhou dobu pohybuje na hraně, jedná se o nejtěžší chvilky, ale ta odměna po jejich překonání…

Na internetu je spousta motivačních videí i úžasně motivačních filmů z Hollywoodu, ale ani jedno z nich není nad osobní zkušenost. Prostě jsem musel napsat svůj příběh, který ovšem neustále pokračuje. Momentálně trávím v práci i přes 180 hodin měsíčně, ale ani jediné té hodiny nelituji. Každá chvilka strávená v práci mě neskutečně naplňuje a díky tomu jsem lepší a lepší. Přímo mě masírování díky tomu naplnění a zábavě nutí pracovat na 120%. A přiznejme si to, takového zaměstnance chce mít ve firmě každý zaměstnavatel. Někoho, kdo i přes to, že jede třeba šestou 12 hodinovou směnu za sebou, je schopný dodávat energii ostatním, protože on sám získává energii při své práci. To je podle mě pocit, který by měl člověk mít při všem, co dělá. Chodit z práce plný energie a ne totálně vyždímaný. Takhle se podle mě pozná, když člověk dělá, co miluje, a miluje, co dělá. Každý takovou práci může mít, protože každého baví něco jiného…

Videa Ralpha Smarta na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=DMvw18Gi5Q4 a skvělý film s Willem Smithem o cestě za životním snem: http://www.csfd.cz/film/221903-stesti-na-dosah/.

Reklamní sdělení: ProBěh.cz

 

ProBěh.czSdělení pro všechny Jihočechy. Slavnostně oznamuji otevření prvního běžeckého obchodu v jižních Čechách – ProBěh.cz.

V obchodě lze koupit:

  • běžecké, lifestyle a společenské boty značky Vivobarefoot
  • běžecké boty, batohy a ledvinky značky Inov-8
  • funkční oblečení písecké značky Progress
  • funkční oblečení vyráběné v České republice značky Sensor
  • čelovky a svítilny značky Silva
  • potravinové doplňky Penco
  • potravinové doplňky Nutrend
  • v nabídce také zelené potraviny a med přímo od včelaře

Můžete mě navštívit na prodejně: Šafaříkova 27, 391 01 Sezimovo Ústí I. Otevírací doba: Po-Pá 10:00-18:00 a o víkendu po domluvě předem po e-mailu info@probeh.cz a nebo telefonicky na čísle +420 776 307 133.

Pro prohlédnutí kompletního sortimentu navštivte stránky obchodu www.probeh.cz. Obchod je v začátcích, tak prosím o shovívavost. Když se podíváte, budu rád, když nakoupíte, budu ještě radši. Osobní návštěva na prodejně mě potěší nejvíce.

Život po návratu ve zkratce

Od návratu z Austrálie uběhly již dva měsíce a za ně se toho hodně událo. O nachlazení jsem už psal, tak teď k tomu zbytku.

Nejdříve se musím pochlubit, že se mi zdárně nepodařilo přivézt žádné štěnice. Tedy já nějaké přivezl, ale podařilo se je všechny zabít. Doma v obýváku vypadla na koberec pouze jedna a ta se okamžitě vysála. A jak se takové potvůrky zabíjí? Zcela jednoduše, buď teplotou nad 60°C a nebo naopak, teplotami nižšími 15°C. Do sauny mě nikdo s věcmi pustit nechtěl, takže vyhrál mráz. Všechny věci se uzavřely do velikých plastových pytlů a na několik dní daly do průmyslových mrazáků. Nejdřív se mi tomu nechtělo věřit, ale zafungovalo skvěle a všechny potvůrky zabité.

První práce po návratu přišla rychle. Sotva jsem se rozkoukal a už jsem jí měl. V táborském psím útulku hledali záskok za jednu tamní ošetřovatelku psů a jelikož mám psy rád, všemi deseti přijato. Původně se mělo jednat o práci na přibližně dva až tři měsíce, ale  nakonec to skončilo rychleji. Paní se vrátila z nemocenské o hodně dříve a tak jsem v útulku po měsíci skončil. Práce to ovšem byla zajímavá a celkem mě bavila. Ráno čištění kotců, krmení, čas od času očkování a zbytek dne půjčování psů na venčení lidem. Lidí chodili zajímaví a psi byli také skvělí. Hlavně hrozně moc vděční, nikde jinde se taková vděčnost nedostane. Jako zkušenost určitě podobnou práci doporučuji.

Ke konci mé práce v útulku jsem narazil na inzerát, že táborské Sportisimo někoho shání a tak jsem poslal životopis. Proběhlo krátké výběrové řízení a práce byla má. Pozice logistik/prodavač. Hned od prvního dne jsem věděl, že to nebude na dlouho. Práce nezaujala, šéfová mi byla nesympatická a celkově nuda. Nic namáhavého pro mozek, nic pro mě. Jednoduché hledání ve skladu a čas od času prodávání na prodejně zvládne naprosto každý. Práce sama o sobě by i ušla, ale tu pracovní dobu prostě nepřekousnu. Dvanáctihodinové směny na krátký a dlouhý týden. Vše v pohodě, jenže šéfová přidává každý měsíc až 5 směn navíc. Takže z krátkého a dlouhého týdne není nic a volný čas nikde. Za těch pár tisíc mi to nestojí. Posledního dubna dávám výpověď ve zkušební době a budu opět na volné noze. Kdyby někdo o něčem v jižních Čechách nebo Praze věděl, prosím přes mail. 😉

Další velká novinka. Koupil jsem s mámou a jejím přítelem na třetiny velký rodinný dům. Druhé nadzemní podlaží mé – byt lehce přes 70 metrů čtverečních. Poprvé v životě ve svém. Rekonstrukce bytu není žádná sranda. Ještě když je na to člověk sám a neustále celé dny v práci. Zatím mám funkční jenom jeden pokoj, ložnici, a kuchyně je před brzkým dokončením. Zdržela mě u ní hrozně podlaha. Musím jí krapet opravit. Pak mě ještě čeká chodba a obývák, ale na ty nějak nespěchám a oproti kuchyni se bude jednat o naprostou hračku. Chvilku jsem přemýšlel nad profesionálním malířem pokojů, ale proč si vše neudělat sám? Bude mě to potom více těšit.

Poslední novinka jen zkráceně, protože rozepíši příště víc. Jelikož se mi prostě v mém okolí nedařilo najít běžeckého parťáka, pořídil jsem si psa. Hezky se mnou bude až vyroste běhat. Jedná se o Border teriéra, je to kluk a jmenuje se Eddy.

AUS – Konec v práci, ve škole a užívání si volna

Jedná se sice o události, které se udály před delší dobou a jak se říká „vzala je voda“, ale k jejich napsání se mi podařilo dostat až teď. Naštěstí si vše živě pamatuji, takže blog nebude o nic ochuzen.

Ukončení práce pro mě byla jedna velká neznámá. V Austrálii totiž existují tři typy legálních pracovních poměrů – Casual, Part-time a Full-time. Part a Full zaměstnanci mají veškeré výhody dané australskými zákony, např. proplacenou dovolenou, často i svátky a zaměstnavatel je nemůže jen tak z práce vyhodit. Je u nich normální výpovědní doba (týden až čtyři) a při její porušení jsou dané sankce. Vše je prostě jisté. Bohužel pro mě a většinu cizinců se studentskými vízy je získání Part-time nebo Full-time zaměstnání prakticky nemožné. Většina zahraničních studentů v Sydney tedy pracuje na Casual pracovní poměr (pokud tedy nepracují na černo). Jeho jedinou výhodou bývá, že hodinová mzda bývá o málo vyšší než u dříve zmíněných. Nic více se k tomuto problému člověk nedozví, ani po několikahodinovém hledání informací na internetu. Zaměstnavatel má jednoduše volnost. Takže neproplacené dovolené, neproplacená nemoc, možnost vyhození z hodiny na hodinu, nejistota počtu hodin na týden atd. Což byl tedy i můj případ okořeněný o naprosto neodhadnutelnou a výbušnou šéfovou.

Nejhorší bylo, že ani Katka nevěděla. A ta už několik výměn kolegů/yň zažila. Jen mi řekla, že Patricia se vždy zachovala jinak. Jelikož mě šéfová neměla moc ráda, očekávál jsem, že mě vyhodí ze dne na den a tak jsem na nějaké předčasné oznámení o ukončení práce rezignoval. Plán byl jednoduchý – skončit v neděli 20. ledna a vše říci poslední pátek 18. ledna. Datum se blížilo a já byl stále víc a víc nervozní. Pořád se ve mě pralo jestli mám říci o mém ukončení týden dopředu a nebo to nechat až na ten poslední pátek před víkendem. Nervy to byly značné, dost se to podle mě podepsalo i na bolestech mé nohy. Nakonec se mi podařilo mé vnitřní já uklidnit kompromisem, čtvrtek mi přišel jako nejlepší řešení. Na internetu se mi totiž někde podařilo vyčíst, že nic dopředu hlásit nemusím a prostě skončím, což mi potvrdila i Jeanette ve škole. A ta jako Australanka o tom snad něco musí vědět ne? Nastal den D, já byl hezky v práci o pár minut dřív, abych měl čas si s Patricií promluvit, a ona nikde. Sprostě se zpozdila, normálně přišla o čtvrt hodiny později. Celou tu dobu jsem se flákal u hlavního vchodu, lehce šílel nedočkavostí a dělal jsem, že něco dělám, aby mi neutekla. Konečně se objevila a hned jsem na ní vyrukoval s ukončením. Ona na mě koukla a řekla jen, že jsem jí to měl ohlásit dva týdny dopředu, prý to bylo v papírech, které jsem podepisoval před zahájením práce. Na to jsem odvětil, že jsem to nevěděl, protože mi ty papíry nedala domů. Což jí trochu vzalo vítr z plachet. Pak měla ještě nějaké kecy a otázky, ale překvapivě nebyla naštvaná. Nakonec mi řekla, že je šťastná, že končím a laskavě mi dovolila skončit. Spokojen s výsledkem a lehčí o obrovský kámen, který mě značně drtil poslední dny, jsem se dal do další práce. A co se nestalo, přesně scénář, který jsem předpovídal. Za deset minut se Patricia vrátila a řekla mi, že můžu skončit ještě ten den. Což bylo vlastně slušně a stručně řečeno abych se tam už neukazoval. Moc mě to nebolelo, vlastně vůbec, protože jsem to od ní čekal hned. Ten den se mi v práci líbil nejvíce, vše šlo od ruky, nálada byla skvělá, šéfovou se mi podařilo více nepotkat a jako bonus jsem si domů odnášel hromadu ovoce, která mi vydržela následující týden.

Po skončení v práci mi ještě zbýval celý týden ve škole. Končil jsem v ní přesně týden po práci, tedy následující čtvrtek. Pro mě asi nejhorší týden ve škole. Vůbec pro nic nebyla chuť. Jediné co se mi líbilo, byly rozhovory o všem možném, jinak mi všechny činnosti lezly tak říkajíc krkem. Byl jsem rád, že končím, protože Amber nám řekla, že bude týden po mě končit a já bych asi novou učitelku snášel špatně. Jedna tam byla půl hodiny na zkušební hodině a přišla mi úplně nemožná. Takže načasování dobré. Nakonec se vše tak nějak dovleklo ke svému konci a poslední den mi byl předán certifikát o absolvovaném kurzu. Hned po jeho prohlédnutí jsem ho vrátil s žádostí o vydání nového. Skvělá komunikace lidí vě škole totiž zapříčinila, že mi na certifikát napsali špatná data kurzů (ta původní ještě z Čech) a o několik týdnů mě okradli. Měnil jsem totiž datum zahájení druhé poloviny kurzu (rušil jsem měsíc prázdnin) a jako by vůbec nikoho nezajímalo, že jsem vyplňoval dva formuláře a mluvil o tom se třemi lidmi. Přijde konec kurzu a data špatně… No, prostě komunikace na úrovni. Kdyby od sebe měli kanceláře třeba přes celou budovu, tak to pochopím, ale oni od sebe sedí pár metrů! O tom, že na recepci v době večerní školy sedí naprosto tupý člověk bych se snad ani nezmiňoval. Snažil jsem se mu vysvětlit asi 10 minut, druhých 5 za pomoci Jeanette, co mě trápí a on pořád nemohl pochopit kde je problém. Naštěstí přišla holčina, která má recepci dopoledne a vše pochopila po jedné větě. Chápu, že Asijci jsou levná pracovní síla, ale proč jazyková škola zaměstnává někoho kdo moc dobře nemluví anglicky a neumí řešit primitivní problémy jako recepčního? A to jsem zdaleka nebyl jediný kdo s tím klukem měl problém… Naštěstí už to není moje starost. Prostě si budu muset před odletem udělat ještě jednu procházku do školy pro nový certifikát. Času bude dost.

Jinak skoro celý týden po skončení práce trvalo, než si mé tělo zase zvyklo na normální režim. Jak to bylo příjemné mít zase po dlouhé době normální víkend a ve všední dny dopoledne volno, které jsem věnoval převážně sportu. Po zbavení stresu z práce mě i dost přestala bolet noha, jako by se zázračně začala uzdravovat. „Ve zdravém těle, zdravý duch!“ platí i naopak. Jedno dopoledne jsem si vyběhl se školním kamarádem Xaviérem (maratonec a ultra běžec ze Španělska – jsem pozvaný na podzimní závod). Dali jsme něco přes deset kilometrů konverzačním tempem a prostě si to užili. Xavi měl s sebou GoPro kamerku, snad z něj vytáhnu záběry.

O mém putování po Austrálii, které začalo 25. ledna napíšu příště. Zážitků bylo hodně, takže se s největší pravděpodobností bude jednat o více článků.

AUS – Prosinec, měsíc Vánoc v Sydney

Od posledního příspěvku utekl skorem měsíc. Moc dobře to vím. Snahy o psaní dalších reportů byly, ale vždy po usednutí k počítači z toho nějak sešlo. Snažil jsem se co nejvíce energie věnovat běhu a na psaní prostě nějak nezbývala. Událo se toho ovšem více, ale zde hlavně o vánocích a věcech okolo. Jak jsem byl na dvou klasických BBQ napíši zase příště. Tak tedy, jak se Sydney připravuje na Vánoce a já též.

Vánoce v Sydney mi přijdou z pohledu Středoevropana směšné. Sem tam nějaká Vánoční výzdoba, ve výlohách obchodů betlémy, které vřískají na celou ulic, ozdobené stromy, speciální prapory s vánoční tématikou a do toho slevy v obchodech a všudypřítomná barevná světýlka a vánoční melodie. Bez sněhu vše vypadá ale hrozně kýčovitě, není v tom žádná tradice jako u nás. V Sydney je vidět, že Vánoce jsou hlavně o komerci. A tu já ze všeho nejvíc na těchto svátcích nesnáším. Prostě o ničem… Dole jsou nějaké fotky, na těch je kýčovitost vidět nejlépe – viz obrovský krab a pes alá Santa.

A jak se na Vánoce připravuji já? Vůbec je neprožívám. Ono také není proč. Na Štedrý den budu normálně v práci, protože v Austrálii se stejně jako třeba v Anglii nebo v Americe slaví Vánoce až 25. prosince, což budu mít ovšem volno. Původně jsem myslel, že budeme normálně v práci, ale naštěstí ne. Ten den volna dostaneme. A jelikož zde nejsme v Čechách a přilehlých státech, tak si můžeme o několika dnech volna nechat zdát. Volno je jen 25. 12. a ostatní dny se normálně pracuje. To, že v našich luzích a hájích máme tři volné dny je ve světe celkem výjimka. Měli bychom si jí vážit a být za ní rádi. Kdepak, tří dnům volna strávených s rodinou se prostě nic nevyrovná.

Co si ale užiji, bude týden 25. – 31. 12. To, že bude mít dovolenou šéfová, což je stará známá věc, ta jí bude mít i první týden v lednu. Ale že si jí v týdnu před Silvestrem vezme i Katka, jsem opravdu nečekal. Já na vše budu asi sám, nebo možná dostanu na jeden den někoho na pomoc, ale i tak to bude masakr. Komunikace a vysvětlování práce v angličtine někomu naprosto cizímu není zkušenost, o kterou bych zrovna stál a cítil se na ní. Ještě nic není jisté, ale jak znám svou kolegyni, tak bych s více „busy“ týdnem měl počítat. No co, alespoň mi to rychleji uteče a nebudu mít čas myslet na kraviny.

Poslední dobou zkouším všelijaké recepty z internetu. Většinou nic složitého. Nejobtížnější na udělání byly asi palačinky, ty ovšem umím dělat vynikající už dlouho. Zkuste si udělat doma palačinky pouze za pomoci vidličky a pochopíte mě. A jelikož mě čas strávený v kuchyni baví, rozhodl jsem se upéct si alespoň jeden druh cukroví a bude to linecké. Udělám ho hezky v týdnu před Vánocemi, alespoň budu mít co vzít s sebou do školy na vánoční piknik. Ten by měl být poslední den před desetidenními školními vánočními prázdninami.

 

AUS – Prostě denní rutina, aneb proč moc nepíši

Všichni si asi všimli, že poslední dobou prakticky nepíši. Důvod je jednoduchý – tak nějak není o čem. Život se mi tady v Sydney ustálil v každotýdenní rutinu a díky trochu špatně časově rozložené práci není moc prostotu na zábavu. Na nějaké cestování není čas, sobota na to nestačí, a ve středu se prakticky nic stihnout nedá, protože musím být ve čtyři odpoledne ve škole. Takže prostě se prostě musím smířit s osudem, přežít pár dalších týdnů a normálně začít žít až budu zase zpět v České republice. Ale aby se neřeklo, tak v pár odstavcích shrnu alespoň těch několik posledních týdnů.

Ve škole došlo k přestupu ze začátečnického levelu do pokročilých. Větší obtížnost probírané látky určitě není na škodu, ale jinak se o žádnou výhru nejedná. Celý první týden stál za nic. Opět se mi totiž podařilo trefit do posledního vyučovacího týdne odcházejícího vyučujícího – v tomto případě učitelka Mary. Rozená Australanka, což mimo jiné znamenalo i úplně typickou australskou angličtinu. Přiznám se, jestli se mi podařilo zachytit 50% z toho co říkala, že možná přeháním. Každopádně ten týden stál dost za nic, moc totiž už neučila, na vše kašlala a s ní i celá naše skupina. Ta mi oproti mé původní přišla dost nekomunikativní a jakoby bez zájmu, ale doufal jsem, že za to může jen ten poslední týden Mary. Jenže nic se nezměnilo ani s novou učitelkou – Amber – a stále se jedná o dost mizernou třídu. Amber je dvaadvacetiletá slečna (celkem pěkná) pocházející z Anglie a v Austrálii je teprve druhý měsíc. Britskou angličtinu jsem jen přivítal, ale to je asi jediné pozitivní. Sice nám řekla, že dříve učila 7 měsíců v kuse v Anglii, ale moc se mi tomu nechce věřit. Její vedení výuky se dá vyjádřit poměrně snadno slovy „bez velkého zájmu“ a k tomu „velká nuda“ – pracuje totiž jenom s učebnicí a nic jiného nevymýšlí. Stále doufám, že se její přístup časem zlepší. Jedná se o mou pátou učitelku a já stále mohu s klidem v srdci říci, že nejlepší ze všech je Jeanette, která učí v začátečnících.

Práce se ustálila na opakující se nudné rutině a až do Vánoc žádná změna nepřijde. Původně slibované dva týdny full-time od mé kolegyně se totiž nekonají. Na jednu stranu jsem si oddechl, ale na druhou by se ty peníze docela šikly. Po finanční stránce si nestěžuji, ale každý dolar navíc dobrý, že? Dost velkou hrůzu jsem měl z Vánoc, protože mi kolegyně řekla, že po Štědrém dni se musí jít dva dny do práce na pátou ranní, aby se vše stihlo, jde hlavně o krabice a balící papíry. Což by nebyl problém, hrůzu mi nahánělo jen to, že to budou dva dny se šéfovou, které stále moc nerozumím a nepracuje se mi s ní dobře. Je to vždy (jednou týdně) zbytečně stresující. Jenže ani to nebude, protože šéfová si prý za dva týdny odjede na dovolenou a vrátí se až po novém roce. Štěstí zatím stojí na mé straně. Práci mám prostě na háku. Ty tři týdny se šéfovou v lednu pak už nějak doklepu.

A velká kapitola mého života – běh. Přibližně tři týdny procházím běžeckou krizí a ta ne a ne skončit. Motivace šla do kopru a mě se stále nedaří jí v něm najít. Je nějaký hustý. A to i přes to, že důvody znám. Jsou jednoduché – stále stejné monotonní trasy (opravdu to nejde běhat jinde), stále stejný povrch (beton, beton a pro změnu beton), nemožnost oživení na nějakém závodě (v ČR si člověk každý víkend může vybrat z desítek závodů všech délek a nakopnout se, zde nic takového není), chybí mi běhání v lesích a přírodě obecně, nemám s kým běhat a prakticky možnost běhu jen po rovině. A možná nejhorší je, že prostě běhat musím, protože do práce se rychleji dostat nejde a když už jsem v běžeckém, tak běžím i domů. Ono bych ani v jiném čase než těsně po práci mít trénink nemohl. Ta nutnost, jinak povinnost, mi vadí nejvíc, doma jsem běhal prostě pro radost, tu teď momentálně v běhu nenacházím. I přes to běhám, ještě jsem nepřestal a jen tak nepřestanu, ale běh mi nečiní žádnou radost jako dřív. Tři týdny se to snažím vyřešit a bez úspěchu. A tuším, že vysazení běhu by to jenom zhoršilo. Okamžitě by se totiž přihlásilo mé svědomí. Začarovaný kruh bez východiska.

A poslední věc kterou se stále snažím dostat pod kontrolu, je můj jídelníček. V několika posledních týdnech, prakticky to jde ruku v ruce s během, se mi šíleně rozhodil a mě se nedaří dostat ho pod kontrolu. Přibral jsem přibližně tři kila (i přes vysokou týdenní kilometráž!). Vím, že to není moc, ale já to hned poznal na pocitech při běhu a celkové spokojenosti. Snažím se dodržovat přísnější jídelní režim, ale výsledky se moc nedostavují a já stále čas od času hřeším sladkým, i když už ne moc. Hlavním důvodem je asi brzké vstávání bez snídaně, pak v práci jím ovoce a normálnější jídlo mám smrsknuté v čase od 13:00 do 18:30. Takže takové dost na nic. Ta normální snídaně mi chybí. Doma jsem na ní byl zvyklý, sice jenom na lehkou, ale byla. A tělo i po třech měsících stále není přeučené. Nejhorší je, že si ke konci pobytu určitě dokáže konečně zvyknout a já pak budu mít problémy pro změnu doma v ČR. Také začarovaný kruh. 😀

Jo a mé pocity z Austrálie se stále nezměnily. Lidé (spolubydlící, učitelé ve škole, spolužáci, Veronika na FB) mi ze začátku říkali, že mám počkat 2 – 3 měsíce a pak to určitě už bude dobré a začne se mi líbit. Tak já ty 2 měsíce počkal a jelikož se nic nezměnilo, počkal jsem i na konec toho 3. A jako to vypadá? Austrálie prostě není pro mě, tedy alespoň Sydney určitě ne. Život zde mám snadný, už i nějaké známé zde mám (kdybych tu chtěl zakotvit tak ani přítelkyně by nebala problém), na tu rutinu jsem si zvykl, ale není to ono a asi ani nikdy nebude. Po třech měsících to už říkám s jistotou: „Českou republiku mám prostě zažranou pod kůží a jen tak něco mi jí odtud nevypreparuje.“ Těším se na návrat domů! Dokonce si píši seznam věcí, které chci po příjezdu udělat a podniknout. Momentálně má 18 bodů, ale tuším, že ještě nějaké přibudou…

AUS – Víc jak dva měsíce…

Už je to tak. Minulý víkend to byly dva měsíce zde v Sydney. Díky celkem nabitým dnům mi čas celkem letí. V práci končím sedmý týden a doufám, že tam budu až do konce pobytu. Tak nějak jsem si už na to ranní vstávání zvykl. Ovšem, nic není jisté. Vždy, když pracuji se šéfkou, což je dvakrát týdně, tak je to poměrně stresující. Vždy po mně chce nějaké věci navíc a té její příšerné a hrozně rychlé angličtině prostě nerozumím. Všude jinde od školy, přes obchody, s lidmi na ulici, se spolubydlící, s ostrahu v práci a už i s obsluhu v bance nemám problém, jen se svou šéfkou. I když se maximálně snažím, její řeč je pro mě prostě záhadou a asi i zůstane. Jen doufám, že řeč nakonec nebude důvod proč skončím. Ale zase si říkal, že když už si mě tam nechala sedm týdnů, tak snad nemá důvod se mě zbavovat. Svou práci dělám kvalitně a v čas. A často udělám i dost práce navíc. Uvidíme jak se to bude vyvíjet. Doufám, že to zůstane stále stejné…

Tenhle týden se mi podařilo objevit jedno z nejlevnějších míst v centru města co se týká ovoce, zeleniny, oblečení, suvenýrů a spousty dalších věcí. Prvně jsem vešel dovnitř Market City v Chinatown. Až po dvou měsících! Vůbec netuším proč jsem po celou dobu chodil jen okolo. Kolik já mohl ušetřit peněz… Jako ovoce si nekupuji (toho mám dostatek z práce), ale zato například brambory a cibuli čas od času koupím. A 50% rozdíl v ceně je už znát. Ono těch brambor sním celkem dost, rád si totiž dělám bramboráky. Jedno z mála českých jídel, které opravdu nemám problém ukuchtit. Pro představu cen zboží v marketu vezmu svou novou čepici, tmavě modrá kšiltovka s vyšívaným znakem klokana. Normálně v obchodech pro turisty od 15 do 30 AUD, já jí mám za 3 AUD. A spokojenost!

A kde nakupuji zbylé potraviny? Tak třeba těstoviny, toustový chléb, sušenky, marmelády, rýži, pečivo v akci a spoustu dalších věcí ve Woolworth v centru města vedle Town Hall. Ovšem ne vše, spoustu potravin mají levnější v jednom ze dvou supermarketů nedaleko mého domu v Pyrmontu. Celkem si hlídám akční nabídky a podle toho se rozhoduji kde nakoupím. Ono ani do jednoho krámu to nemám daleko, takže často své rozhodování měním za pochodu a nebo jdu z jednoho obchodu do druhého. Jednoduše se chovám jako důchodce v Česku. Nikdy jsem se podobně chovat nechtěl, ale holt šetřím a nechci moc utrácet…

Ve škole přišlo rozhodnutí změnit můj navazující kurz. Při plánování bylo zakoupeno 12 týdnů General English a 12 týdnů IELTS. A jelikož se mi prvních 12 týdnů pomalu blíží ke konci a IELTS mě ani trochu neláká, došlo na krátký rozhovor s ředitelkou školy a budu nadále pokračovat v kurzu General English. On ten kurz IELTS má o hodně přísnější vedení hodin a já mám často v poslední čtvrtině výuky problém s večerní únavou a pozorností, takže mě to moc nelákalo. Navíc tam není taková zábava. A poslední věc proč IELTS nechci je, že závěrečná zkouška stojí přes 200 AUD…

Jarní počasí v Sydney je také kapitola sama pro sebe. Poslední dva týdny, tedy poslední zářijový a první říjnový, se nesly ve znamení veder a bylo čím dál tepleji. A co se nestane, druhý týden v říjnu je babí zima. Když říkám zima, myslím opravdovou kosu. Prakticky neustále pršelo, slunce zalezlé, otravný vítr, no fuj. Skoro jako je teď v ČR. Včera (12.10.2012) byl dokonce nejstudenější den za poslední dekádu (tzn. 10 let), v Blue Mountain a hlavním městě Austrálie Canbeře dokonce napadl sníh. No šílenost. Ale pomalu už zase začíná být teplo, tak to snad vydrží. Stačilo mi durch promoknout dvakrát cestou do práce, víckrát o to nestojím.

Taková malá zajímavost týkající se časového rozdílu mezi Evropou a Austrálií. V Austrálii se první říjnovou neděli mění zimní čas na letní, takže o hodinu méně spánku. Nebudu lhát, dost mi ta hodina chyběla (prvně v životě) a trvalo dobré čtyři dny než jsem se z toho sebral a dospal jí. O hodinu méně znamená také větší časový rozdíl, ten momentálně činí 9 hodin. Ale nebude takový moc dlouho, poslední neděli v říjnu je totiž změna doma, tam pro změnu z letního času na zimní, tudíž o hodinu déle spánku. Díky tomu bude časový rozdíl celých 10 hodin. Alespoň se to bude lépe počítat…

Jinak abych opět hodnotil život zde. Žádná sláva, ale ani to není nejhorší. Kdybych nemusel chodit do školy, tak si maximálně pískám. Takhle je to hrozná honička, ale jakžtakž se na to dalo zvyknout a teď už je každý týden taková stejná rutina. Jen škoda, že dostat se do nějaké přírody na procházku je naprostá utopie…

Na první fotce důkaz, že Škoda auto je opravdu světová značka, a dál pár fotek z marketu: