„Dělej, co miluješ; miluj, co děláš.“

Jeden z nejznámějších citátů, kterým se v dnešní době neustále lidé ohánějí. Podle mého za to může hlavně vliv východních filosofií. Přiznám se, že sám jsem tomuto citátu nevěřil ani za mák. Vždy mi totiž rodiče a vlastně všichni říkali, že zábava a práce se neslučuje a ten kdo má to štěstí, že dělá co ho vážně baví, patří mezi výjimky potvrzující pravidlo. Je to těžký život, když už od malička člověk žije s vědomím, že ho podle všeho jeho práce nebude bavit a bude do ní chodit s nechutí, jako většina lidí v dnešní společnosti.

Do oslavy mého čtvrtstoletí mi ani nepřišlo na mysl, že bych někdy mohl milovat a těšit se na každou minutu strávenou v práci. Do té doby jsem se stále hledal, každou chvíli pracoval někde jinde, cestoval, s nechutí dostudoval bakaláře v oboru, který mě ke konci víc než jenom nudil, pokusil se podnikat… Spousta se toho dá přečíst ve starých článcích zde na blogu, nemá cenu se o té době více rozepisovat. U podnikání se tedy s dovolením na pár vět zastavím. Jak se na mém blogu dá poznat, jsem dlouholetý vášnivý běžec a když mě v Austrálii napadlo, že bych si mohl po návratu otevřít běžecký obchod a ani po několika měsících mě to nepřešlo, dal jsem se s chutí do realizace. Obchody šly dobře dokud bylo zboží, jenže pak mi selhal jeden z nasmlouvaných distributorů, delší dobu neměl v republice zboží a mě už nebavilo čekat jak se situace vyvine. Dá se říci, že situace přišla jako na zavolanou, protože už mě delší dobu tento typ podnikání duševně nenaplňoval, i přes to, že se dají celkem lehce vydělat zajímavé peníze. Uvědomil jsem si, že peníze pro mě nejsou všechno…

Dal jsem si tu práci, trochu zahledal a zjistil, že slova v nadpisu jsou lehkou obměnou slov Carly Fioriny (Američanka narozená 1954 v Austinu v Texasu. Jako první dokázala, že i ženy mohou řídit největší světové firmy.), která řekla: „Miluj to, co děláš, nebo to nedělej… Vyber si něco, co zaujme tvé srdce stejně jako tvou mysl.

Na tu kratší verzi se mi podařilo narazit díky facebooku před necelým rokem a hned mi začala vrtat v hlavě. Každý den se mi ta slova x-krát zhmotňovala před očima a ne a ne je dostat pryč. Až si červík cestu našel a já začal přemýšlet kam dál se životem. Konečně ale vážně, už mě prostě přestaly bavit ty věčné začátky. Taky jsem chtěl být v něčem dobrý a časem i třeba patřit mezi nejlepší. Co čert nechtěl, odpověď se mi během pár dnů objevila na obrazovce počítače, jak taky jinak, když se člověk živý internetovým obchodem. reklama na rekvalifikační masérský kurz. Jelikož jsem o něm už přemýšlel před x lety, rozhodnutí bylo rychlé.

Hned první den kurzu mi došlo, že tohle je ono, tahle činnost mě vážně baví. A postupující čas, když nám lektoři ukazovali i spoustu technik navíc, které se běžně neučí, mi můj prvotní pocit jen utvrdil. Kurz zdárně zakončen ne úplně nejlehčí zkouškou a mohl jsem se vrhnout do masírování. Jelikož už jsem živnostenský list měl, nejednalo se o žádnou těžkou administrativu. Krásně se mi mobilní masírování doplňovalo s obchodem. Jenže problém byl, že obchod mi bral hodně energie a jenom mě zbytečně stresoval. Až jsem se prostě po necelém roce rozhodl ho zavřít úplně. To bylo v době, kdy se mi podařilo dostat místo maséra v jednom táborském hotelu. Nebylo to nejsnazší, člověk musel ukázat prakticky, že něco dovede, ale podařilo se. Já, masérské batole, jsem byl přijat do exkluzivního wellness náležejícímu k hotelu. Člověk by tomu ani nevěřil. Tam mi tedy rychle z očí spadly růžové brýle. Ono totiž masírování není žádná romantická práce, ale z velké většiny pěkná rasovina a dřina. Odmasírovat třeba osm hodinových masáží denně chce opravdu morál a výdrž. Taky hodně dobrou techniku, ale to bych už zahýbal moc do podrobností. Takové ty představy, že si člověk udělá kurz, otevře salon a pak už jenom chodí lidé, jsou vážně k smíchu a všem doporučuji na tento scénář zapomenout. Možná bude fungovat v nějaké vesničce, kde není žádná konkurence, ale ve městě vážně ne.

Při masírování se člověk musí neustále vzdělávat, zdokonalovat techniky, zjišťovat novinky a podobně, vlastně jako ve všech jiných oborech. Kdo nejde s dobou, má prostě smůlu. Dodělat si víc kurzů je samozřejmostí, ale zase jich podle mě člověk nemá mít moc. Jsem zastánce kvality a ne kvantity, proto mě lidé, kteří se chlubí co největším počtem dovedností přímo odrazují. A ovšem, vše stojí peníze. Když jsem dostal první výplatu, měl jsem co dělat udržet poker-face. Suma byla vážně směšná a sotva mi pokryla náklady spojené s cestami do práce. Ale vytrval jsem, protože mě prostě každá minuta práce bavila. Druhá výplata už lepší a ty další už úplně neuvěřitelné. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohl něčím, co mě baví a naplňuje mohl vydělat takové peníze. Dokonce i mí blízcí pochopili, že už jsem se našel a nesnaží se mě odradit. Celou dobu se totiž snažili a mysleli si, že se zase jedná jen o nějaký koníček, kterým zbytečně ztrácím čas. Ale já na jejich názory nedal, i přes to, že některé měsíce při kombinování masírování a obchodu s běžeckým zbožím pomalu nebyly peníze ani na jídlo, což byl největší argument lidí kolem mě. To je pak těžké nepřemýšlet o nějaké nudné práci, která člověka zajistí finančně. Vnitřně mi ale bylo jasné, že tohle je ono, že se mi konečně podařilo najít co mé srdce přesně chtělo.

A proč o tomhle všem takhle obšírně píši. Jen chci poukázat, že ti lidé, kteří člověka vychovali a nebo lidé, kteří za sebou mají třeba úspěšný život a myslí si, že na něj mají návod, nemusí mít vždycky pravdu. Na svém příkladu chci ukázat na to, že je možné z koníčka vybudovat slušnou kariéru. Jde jen o to překonat počáteční obtíže a vydržet. Když se tenčí finance a člověk se dlouhou dobu pohybuje na hraně, jedná se o nejtěžší chvilky, ale ta odměna po jejich překonání…

Na internetu je spousta motivačních videí i úžasně motivačních filmů z Hollywoodu, ale ani jedno z nich není nad osobní zkušenost. Prostě jsem musel napsat svůj příběh, který ovšem neustále pokračuje. Momentálně trávím v práci i přes 180 hodin měsíčně, ale ani jediné té hodiny nelituji. Každá chvilka strávená v práci mě neskutečně naplňuje a díky tomu jsem lepší a lepší. Přímo mě masírování díky tomu naplnění a zábavě nutí pracovat na 120%. A přiznejme si to, takového zaměstnance chce mít ve firmě každý zaměstnavatel. Někoho, kdo i přes to, že jede třeba šestou 12 hodinovou směnu za sebou, je schopný dodávat energii ostatním, protože on sám získává energii při své práci. To je podle mě pocit, který by měl člověk mít při všem, co dělá. Chodit z práce plný energie a ne totálně vyždímaný. Takhle se podle mě pozná, když člověk dělá, co miluje, a miluje, co dělá. Každý takovou práci může mít, protože každého baví něco jiného…

Videa Ralpha Smarta na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=DMvw18Gi5Q4 a skvělý film s Willem Smithem o cestě za životním snem: http://www.csfd.cz/film/221903-stesti-na-dosah/.

První venkovský a farmářský trh v Táboře

Právě proběhlý víkend se konaly v Táboře první trhy. Byly hned dva, krásně si konkurovali. Nemohl jsem jinak a na obou mě lidé potkali za stánkem s medem jako prodejce. Mohli jste ode mě slyšet věty jako: „Dobrý den, ochutnejte pravý táborský med!“, „Med z okolí Tábora, ochutnejte!“, „Pravý místní med!“ a tak podobně. Hlášky jsem často měnil. Krátce oba trhy zhodnotím.

Sobotní trh byl nazván Venkovský. Bylo to proto, že Farmářský trh dostala na starosti i s dotací jiná agentura a tento konkurenční byl zaregistrován až druhý v pořadí. Konal se v centru Tábora u hotelu Palcát a byl od osmi ráno do dvou odpoledne. Nic velkého, dohromady něco kolem patnácti stánků. Já jsem od pořadatelů dostal k dispozici dva stoly. Hezky jsem si na ně vyskládal dvě pyramidy s medy, jedna s nektarovým a druhá s pastovaným, a začal lákat lidi na ochutnávku. Při tom volání jsem si připadal jako babka na trhu. Ale když už lidé ochutnali, většinou koupili. Nechci se vychloubat, ale med máme opravdu dobrý. Jelikož se jednalo o první trh u Palcátu, ještě o něm moc lidí nevědělo. Takže za celý den, dle mého reálného odhadu, přišlo na trh něco okolo několika stovek lidí v průběhu celého dne. Dobré bylo, že všichni přišli s úmyslem nakoupit. Z toho vyplývá, že i prodeje byly krásné. V průběhu celého dne se prodalo opravdu dost medu. Byl jsem spokojený. Další krásnou věcí tohoto trhu je, že se pořádá každý víkend.

Trh v neděli byl pod záštitou města a jím vybrané pořadatelské agentury. konal se v odpočinkovém areálu Komora, hned vedle Sídliště nad Lužnicí. domlouvání s organizátory byly o hodně obtížnější než u výše popsaného trhu, ale nakonec jsem na něj také vyrazil. I přes to, že jsem nakonec nebyl jediný prodejce medu, jak mi bylo původně slibováno. Pořád nemůžu pochopit, proč mi toto pořádající agentura nezajistila. Proč v okrese Tábor dostali přednost prodejci s medem pocházejícím ze Středočeského kraje a ze Šumavy?! Místní zemědělci a výrobci by vždy měli být upřednostňovaní. Řeknu to rovnou: „Trh se mi nelíbil a moc spokojený s ním nejsem.“ To, že jsem stál hned vedle kapely a nemohl jsem díky ní lákat lidi, jsem ještě překousl, ale návštěvníky trhu už ne. Pro lidi byl trh určitě dobré odreagování, ale pro prodejce medu hrůza. Oproti sobotě se na tento trh přišlo podívat určitě několik tisíc lidí. Konal se totiž hned vedle velikého sídliště, takže se není čemu divit. Co by také měli všichni v neděli dopoledne lepšího na práci, že? Jenže prodej byl o hodně horší než v sobotu, nebyl vůbec špatný, ale ne takový, jaký by člověk s takovou návštěvností čekal. Lidé se totiž přišli jen ze zvědavosti podívat a pobavit, většina z nich nepřišla vůbec s úmyslem nakupovat. A to byla ta hlavní chyba.

Pokud oba trhy porovnám, vyhrává na celé čáře Venkovský trh před Palcátem. Sice tam měli dražší cenu za místo, ale sorta lidí, která se přišla podívat, měla jasný cíl nakupovat kvalitní potraviny. Ano, bylo o hodně méně lidí, ale prodeje byly lepší. Ze stránky komunikace s organizátory vyhrál opět trh u Palcátu. Jako místnímu včelaři mi rádi zaručili místo jediného prodejce s medem. Teď už jenom doufám, že ho budu mít po celou sezónu. Ale věřím jim. Pokud se na trhy podívám z pohledu odkud pocházeli prodejci, vyhrál opět trh u Palcátu s převahou místních.

Byznysplán a trocha té kultůry

Ke psaní jsem se celý týden moc nedostal a to hlavně proto, že si ve všech volných chvílích čtu na Kindlu. Na svůj nový Kindle 3 mám stále stejný názor jako po prvním spuštění. Je naprosto skvělý. V týdnu nebylo moc času, ale i tak už na něm mám jednu knihu přečtenou, o odbornějších textech ani nemluvím. Učení je na něm také dobré, pdf jsou po převodu sice někdy rozházené, ale většinou to na jejich použitelnost a čitelnost nemá moc velký vliv. Nahrál jsem si do něj i pár fotek, sice v pdf, ale nahrál. Zobrazení taktéž skvělé. Display je jednoduše něco jiného než LCD, člověk se ho jen tak nenabaží. Dobré typy na různé vylepšení Kindle 3 má na svých stránkách Martin Pilný: http://www.pina.cz/tag/kindle-3/.

V týdnu jsem si vzpomněl, že před zahájením podnikání je dobré sepsat Podnikový plán. Dal jsem se do toho. Dva dny jsem lehce studoval jak a co vše v něm má být napsáno, rozhodl jsem se zatím jen pro krátkou verzi, pak dva dny dával vše dohromady a nakonec sepsal. Udělal jsem ho hlavně proto, abych měl vše hezky po kupě a připravené. Nakonec to vypadá snad ještě lépe než jen v hlavě. Sice v něm ještě pár věcí chybí, sám jsem si nevěděl rady, ale jinak svojí funkci plní. To mi potvrdil i snad můj budoucí společník, který do toho se mnou půjde. Nejhorší rozhodnutí bude, jaký typ společnosti založíme, jestli společnost s ručním omezeným (s.r.o.) nebo komanditní společnost (k.s.)? Obě dvě formy mají své plusy a mínusy, tohle bude ještě na radu od zkušenějších…

Nedá mi to a zmíním se o škole. 30.10. jsem psal, že mi učitel na předmět včelí produkty zamítl seminární práci z důvodu registrace někým jiným. A také to, že se nedám a stejně svoje téma dělat budu. Já se tedy nenechal, jenom trošku přeformuloval název a voala – registrace seminárního tématu proběhla úspěšně. Stačí si pohrát s pár písmenky a mám povoleno skoro přesně totéž, co jsem chtěl původně. Stačí být trochu kreativní a umět si hrát s písmenky… (Divné, že scrabble mi doma poslední dobou moc nejde. :-D)

Překvapení pro Janču proběhlo. Ono to ani nebylo moc velké překvapení. Jako překvapení jsem jí to formuloval jen proto, aby jí vrtala v hlavě nejistota. Svůj účel ta chvilková nejistota splnila. Ale netrápil jsem jí moc dlouho, už ve středu jsem jí překvapení odhalil – lístky do HaDivadla na hru Fanouš a prostitutka. Chtěla kulturu, dostala kulturu. Sice se nejednalo o klasické vystoupení na pódiu (sedělo se na schodech), ale atmosféru se jim podařilo vytvořit skvělou. Byla to zábava, přece jenom je divadlo něco jiného něž filmy, na které je člověk zvyklý. Ve filmech je vždy vše bez chybičky, protože se jedna scéna natáčí třeba třicetkrát. Divadlo je sice nazkoušené, ale vždy nějaká improvizace být musí. A to se mi na něm líbí. Kam se na něj hrabe předražené kino, není tak osobní a neužijete si ten pocit, že si příště nesmíte zapomenout vzít do prvních řad deštník nebo si vybrat místa od třetí řady dál. (Já naštěstí vždy seděl od třetí řady dál, ale ta slinná sprcha je vidět i z větší dálky…) Určitě můžu hru doporučit, pod názvem si člověk sice představí všelicos, ale jedná se o hodně dobrou komedii.