Kraul s Totálním plaváním

aneb jak se naučit plavat jako ryba.

Neběháš… Plaveš!

V předchozím příspěvku byly k přečtení informace o mých běžeckých problémech tento podzim. Jednoduše – noha špatná, běhat nejde. Konečně přišla ta chvíle se také věnovat jinému sportu než jen tomu urychlenému pokládání jedné nohy před druhou. A jasně, že když noha bolí často i v klidu, nepůjde člověk hrát basketbal nebo třeba vyzkoušet jumping. Na cyklistiku se bohužel dost ochladilo a navíc mi už kolo leželo před měsíc ve sklepě s píchlou gumou. Lenost ho opravit mě prostě vyhnala do bazénu.

Vždy, když se mě někdo zeptal proč dělám jen ten běh, proč nedělám triatlon, odpověděl jsem, že plavání není pro mě. Hned se zadýchám a poměrně brzy jde mé tělo ke dnu. Hlavní výmluva nebyla cyklistika a nebo neschopnost si celé roky koupit silničku, vždy za mou neúčast při triatlonech mohlo plavání. Ono se není čemu divit, stále si živě pamatuji křeče do celého těla po vylezení z vody během mé zatím jediné účasti na triatlonu v Sudoměřicích. A tam se plave pouze 400 metrů! Prostě od té doby plavání fuj.

Jenže s bolavou nohou člověk přehodnocuje. Bazén pro mě najednou byl jasnou volbou. Noha v něm nebolela a k tomu se mi posílily svaly těla, o kterých jsem dlouho nevěděl, že je vůbec mám. První bazén byl úplně povznášející /proběhl totiž po skoro týdnu bez pohybu). Střídal jsem při něm prsa s kraulem po cca 200 metrech. Ke konci té hodiny mi došlo, že mnou opomíjené plavání je šíleně zábavné. Sice mě bolely hrozně svaly na břiše a ramena, ale to k tomu patří. Že jsem se nemohl dočkat další návštěvy bazénu.

Voda se mi dostává pod kůži

14741870_1057771174341197_1475225258_nDalší návštěva bazénu už byla lepší a tak to stále pokračovalo. Týdně minimálně třikrát do bazénu a naplavat vždy celkem i přes 6 kilometrů. Nejen bazénu, ale i různé rybníky, nádrže, pískovny a podobně. Rozhodl jsem se zaměřit na kraul, můj dříve nejneoblíbenější styl. To bych nebyl já, abych nezačal googlit a zjišťovat jak se má správně plavat. Od dušana z DM (párkrát o tom postoval) jsem věděl, že existuje nějaká knížka o novém stylu, který se běžně nevyučuje. Našel jsem si jí a hned objednal. Jedná se o knihu Plavání Total Immersion od Terry Laughlina. Moc mi pomohla pochopit vodu, jak lépe plavat a jak si kraul více užívat. Najednou mi nedělalo problém zaplavat s minimálními přestávkami kilometr kraulem. Prostě jsem se nepral s vodou jako dřív, ale spíš jí hladce proplouval. Ale stále jsem cítil, že tomu něco chybí a hledal jsem jak se ještě více zlepšit.

Nová metoda (pro mě určitě)

Po navštívení několika stránek, které mi naprosto nic nepřinesly, jsem se dostal na Stránky Totálního plavání (přes google nějak do jejich uzavřených diskuzí). Pročetl jsem je a došlo mi, že bez nějakého kurzu se dále neposunu. I Renča (a ta o plavání něco ví) byla stejného názoru. Navíc vím, že tímto kurzem také prošla. Tož jsem se k Tomáši Vojtěchovskému na kurz také přihlásil. Sice mi nevyšel z důvodu obsazenosti mou zvolený termín, ale posunutí o týden mi nějak moc nevadilo. Hrozně jsem se těšil.

Kurz se platí dopředu, což je dnes normální. Po platbě mi Tomáš poslal výukové video s metodou Total Immersion abych si teorii nastudoval předem a pokud možno techniky z videa vyzkoušel. Přiznám se, že jsem ho celé neshlédl, asi jenom 30 minut. Což mi ale stačilo na vyzkoušení základních technik. Moc mi nešly. Raději jsem plaval a užíval si vodu. Trénink technik nikdy není zábavný.

Průběh kurzu

1Konečně byla sobota kurzu. S sebou stačily plavky, ručník a brýle. Nic víc. Kurz proběhl v Praze v hotelu Olšanka. Na kurz se nás sešlo 9 – 4 muži a 5 žen. Všichni neuvěřitelně natěšení. S malým zpožděním dorazil i Tomáš a hned nás odvedl do salónku na první teoretickou část kurzu. Kurz má hodinu teorie následovanou hodinou v bazénu a obojí se po obědě opakuje. Celkem 4 hodiny nabité informacemi.

Již první hodina teorie byla velmi plodná. Sice jsem před kurzem prováděl v bazénu nějaké snahy o styl totálního ponoření, ale sám bych nikdy nepřišel na tolik chyb. Přišlo mi, že plavu krásně a bez námahy. Jak já se mýlil. Spoustu pohybů bylo úplně špatně provedená a spíš mi energii ubíraly, než šetřily. O což v teorii totálního ponoření jde. Prošli se jednotlivé základní cvičení, ukázaly pohyby, Tomáš řekl nejčastější chyby (u těch jsem se viděl) a najednou byla první velmi příjemná hodina pryč.

Druhá hodiny probíhala v bazénu. Při krátkém rozplavání si nás rozdělili na dvě skupiny a pak se šlo na věc. Všechny základní cviky se zdají na první pohled lehké, a taky jsou, jenže než do nich člověk pronikne, dost ubírají energii. Samotnému mi došlo, že nejvíce chyb jsem před kurzem dělal ve zbytečném napětí jak krku tak ruky, špatném směru ruky a lehce chybné poloze hlavy. Po lehké úpravě se mi najednou plavalo velmi dobře, lehčeji než předtím. Musím podotknout, stále šlo o základní cvičení, i když ke konci jsme se dostali až vlastně k celému tempu. Moc nás svičení bavilo, ale rádi jsme z vody vylezli. Jak člověk často stál, poslouchal instrukce a nehýbal se, tak hrozně prochladal. Ke konci byli všichni pěkně zmrzlí.

Každý kdo plave možná řekne, proč to trvá tak dlouho a proč se věnovat nějakým cvičením. Ale každý si musí uvědomit, že se jedná o úplně jiný styl, než se běžně vyučuje. Žádné kopání jak blázen, žádné přehnané zabírání rukama a vůbec praní s vodou. Totální ponoření učí vodou bez odporu proplouvat.

Po příjemném obědě, proběhnuvším v přilehlé pizzerii hned vedle vstupní haly bazénu, stráveném debatováním o všem možném následovalo odpolední kolo teorie. Probralo se více detailů, vyzkoušelo nasucho více pohybů a nakonec nám Tomáš pustil nějaká videa, jak tento styl vypadá u profesionálních plavců. Co budu povídat, tímto stylem se dá plavat vážně rychle (ne že by mi na tom momentálně nějak záleželo). Ku příkladu metodou total immersion plave Sun Yang, který momentálně drží jak světový tak olympijský rekord na 1500 m volným stylem.

Odkaz video: https://www.youtube.com/watch?v=T5FlDy3YmDQ

Odpolední část plavání v bazénu byla věnována lehkému opakování dopoledního programu a pak nácviku celého tempa. Chvíli mi šlo, žádný problém, ale pak se mi do něj nějak podařilo zamotat, stejně jako všem ostatním, a najednou se nedařil ani jeden pohyb. Ono sladit levou ruku držící vodu, pravou čekající u hlavy a kopnutí spodní nohou není tak lehké jak se zdá. Tomáš si toho všiml, všechny nás vytáhl z bazénu a hezky se zkoušela otočka na suchu. Tam nám šla, po návratu do vody trochu lepší, ale i tak byla cítit nejistota. Prostě jsem do pohybu moc zapojoval hlavu.

Ještě ke konci, když už nám všem prý pohyb šel, vzal Tomáš kameru a natočil nás. Prý normálně točí až na pokročilém kurzu. Videa nám v dalším týdnu poslal e-mailem. Při natáčení nám říkal, že pohyb vypadá moc dobře a sami uvidíme doma. Viděl jsem! Vůbec mi můj pohyb nepřišel pěkný. Přirovnal bych ho k epileptickému záchvatu pod vodou. Ruce dobré, ale ty nohy. Takové prapodivné kopnutí moc do stran. Řekl bych, že video mi hodně pomohlo. Sice jsem na něm vypadal jako postižená žába, ale posun byl zřetelný.

Plavání po kurzu

Po kurzu jsem se nedostal do bazénu hned druhý den, pár dnů mi nevyšel čas. Takže nebudu lhát, spousta informací se mi vykouřila. Ale udělal jsem co nám bylo doporučeno. Před bazénem shlédl video s teorií a pak šel teorii praktikovat.

Já se do vody normálně bál. Hrozná nervozita. Rozhodl jsem se nikam nepospíchat a po rozplavání přes polovinu času ve vodě trávil cvičením základních pohybů. Bylo nám doporučeno jim pár týdnů věnovat více času, ať si je tělo řádně zažije. Pak hezky bazény celým stylem. Který moc nešel, protože do celého pohybu jsem ještě musel přidat dýchání. Značně složitý pohyb navíc! Trvalo mi několik bazénů, než jsem na něj alespoň trochu přišel. Přiznám se, že pocity po první pokurzové návštěvě bazénu nebyly moc dobré.

Co mi pomohlo před druhou návštěvou bazénu byla kniha Total Immersion. V ní je krásně popsáno, jak si rozložit čas v bazénu po absolvování kurzu a jakým cvičením se věnovat. Druhá návštěva naprosto super. Od Tomáše přišly mimo videí i dodatečné dokumenty k tréninku a technice, ale kniha je kniha. Je v ní přeci jenom více informací. Tomáš poslal i jím vypracované dokumenty v pdf k technice a tréninku, ale nic nového pro toho, kdo četl knihu.

Od kurzu už nějaká doba uběhla a já vyzkoušel i tréninky bez techniky. Asi (určitě!) jí ještě nemám zažitou. Plave se dobře, ale čas od času styl při plavání ustřelí a hned je to znát. Chce to trénovat základy a s tréninkem nepřestávat.

Jinak kurz totálního plavání určitě doporučuji. Tomáš je profesionál a kurz krásně doplní knihu.

Sudoměřický triatlon 2014

O tom, jak jsem se zúčastnil mého prvního triatlonu. Vůbec nebyl v plánu, ale jak to tak bývá, plány se mění. To takhle jde večer člověk na oslavu narozenin rovnou z práce, na oslavě se lehce popíjí, z piškotéky domů po třetí ráno a co tělo neudělá? Jelikož je zvyklé vstávat mezi šestou a sedmou ráno, tak se prostě probere. Stupidně zvyklé. Cítil jsem únavu, ale prostě znovu už nezabral. A co dělat s načatým dnem? Co takhle sranda triatlon v Sudoměřicích u Tábora. Náhodou jsem si na něj vzpomněl a už jsem byl na cestě. Před startem se mi podařilo potkat neuvěřitelné množství známých. Probralo se snad úplně vše. I novou kolegyni z práce jsem potkal, prej: „Ty vypadáš hrozně! Tady někdo včera pařil, co…“ Myslím, že to řeklo všechno. Když jsem tak koukal na kola ostatních, bylo mi jasné, že v cyklistické části se moc chytat se svým krosovým kolem nebudu. No nic, neřešil jsem, stejně jsem přijel jenom zregenerovat a hlavně si závod užít.

Došlo na plavání. Podle propozic 300 metrů. Reálně 420 metrů. Takovou dálku jsme šli, jsem se svou dalekozrakostí ani pomalu neviděl na druhý konec rybníku. tak nějak si všichni vlezli do úžasně osvěžující vody, bylo nám řečeno, že se startuje mávnutím žlutého praporku v dálce a najednou se všichni neuvěřitelně rychle rozjeli. To už se odstartovalo? No, plaval jsem co jsem mohl, ale i tak nic moc. Naštěstí tam bylo hodně horších lidí, takže se mi podařilo vyplavat v polovině závodního pole a asi tak o půl litru v žaludku těžší. Příště bych poprosil organizátory o vodu s jinou příchutí, tahle byla opravdu hrozná.

Přechod na kolo hrůza. Z vody jsem cítil úplně všechny svaly, taková podivná zatuhlost až skoro křeče. Ne, že bych je nečekal, po maximálním úsilí ve vodě je mívám. Hned u výlezu z vody do bot. Ty tkaničky mi někdo musel začarovat, takhle dlouho mi nikdy netrvaly zavázat. Botky hezky mé Vivo do terénu, bez nášlapů, takže bez treter. Rychle ke kolu a jet. Jenže to by bylo moc jednoduché. Zasekl jsem se pro změnu na tričku, celé se mi srolovalo a já ho ne a ne přetáhnout přes hlavu. Naštvanost! Zdržení minimálně minutu kvůli boji s tričkem. Poznámka pro příště, NE triko bez rukávů! Pak už vím jen to, že jsem šlapal a šlapal a šlapal. Hezky i z kopců a stejně mě lidi na silničkách předjížděli. Pořád jsem čekal ten hrozný kopec, kterým všichni před startem vyhrožovali, a najednou koukám, že jsem zase na cestě kde jsem už jednou jel. Nějak mi nepřišlo, že by na trase bylo něco extrémního a náhle těch 16 kilometrů končilo. I když možná se jednalo o ten kopeček, kde jsem stáhl asi 6 lidí. Kteří mě ovšem hned z kopce předjeli. Navíc jsem v Borotíně blbě sledoval šipky na silnici a udělal si zajížďku mezi domy. Naštěstí se dalo krásně projet. Prý jiný závod. 😀 Přibližně kilometr před koncem kola hezky stoupnout, nízký převod a rychle protáčet nohy. Prý se pak lépe běhá a přechod není tak drsný. Můžu to „prý“ potvrdit, opravdu mi tahle rada pomohla.

V depu seskok z kola, rozehnání diváků ať koukaj uhnout, pohození kola a honem nahnat ztrátu z kola. Jenže ouvej, místo nohou rosol! Navíc můj dech hlasitější než lokomotiva. Fakt! Všichni, které jsem předbíhal, mě slyšeli hodně dlouho dopředu, takže měli čas se mi uhnout. Po cca kilometru a půl možná dvou se nohy roztočily a celkem to šlo. Bylo poznat, že běh je má disciplína, podařilo se mi předběhnout tak 15 lidí. Po těch cca pěti kilometrech se mi běželo úplně nádherně, jen už nebyl nikdo koho bych předbíhal. Takže poslední kilák na krev, i když daleko za mnou nikdo nebyl. Přeci jenom závod, tak do něj dát všechno. Šest kilometrů běhu bylo znenadání za mnou. Ještě aby nebylo, když jsem většinu trasy běžel prvního května při desítce. Cíl byl doslova vysvobození. Čas 1h15m24s. První byl v cíli za 1h03m13s pan Martin Korous z kategorie M40-49. Mlčím a šoupu nohama.

Ono přeci jenom dát si takový triatlonek po třech hodinách spánku a alkoholovém opojení není zrovna ideální. Pak už jenom koupačka v rybníku, jehož voda byla náhle naprosto super, najedení se, posezení s kamarády a probrání všeho možného okolo sportu a musel jsem jet do práce. Cestou k autu mě potkala Linda a prý: „Kam jako jdeš? To si nepočkáš na vyhlášení?“ Nevěděl jsem proč, když jsem skončil někde v první třetině závodníků, no a z Lindy vypadlo, že mám třetí místo v kategorii M20-29. Hustý! S mým bídným výsledkem a bezvýznamná bedna, která ale potěšila. Nedalo se nic dělat, ceny za mě vyzvedla kamarádka. Diplom a tři úplně nové tenisáky Wilson. 😀

Sluší mi to, že... :-D
Sluší mi to, že… 😀

Po této zkušenosti musím před všemi triatlonisty smeknout. Je to opravdu těžký sport a trénink na něj musí být vážně něco. Jedno vím jistě, na tento typ zábavy trénovat nebudu, zůstanu hezky u běhu. Což ale neznamená, že se dvou až tři sranda triatlonů příští léto nezúčastním. Na příští jaro jasný plán, pořídit si silničku a aspoň jednou týdně běžecký trénink proložit odpočinkovým kolem na pár desítek kilometrů. Ty dny bez běhu se vždycky najdou. Takže za rok v Sudoměřicích na viděnou.

Koketuji s myšlenkou na triatlon

Sice mám za sebou pouze jeden maraton, vlastně jen jeden závod, ale poslední dobou se mi do hlavy vplížily myšlenky na triatlon. Nevím proč, ale myslím si, že by mě tento druh závodění hodně bavil. Nejvíce mě na triatlonu láká ta komplexnost – plavání, cyklistika, běh. O tom jak kdo začal s triatlonem mám už načteno dost, ale i tak stále váhám.

Nejvíce mně asi brání materiální stránka věci – tedy vybavení. Nevím totiž, zda si na první triatlony pořizovat nějaké speciální vybavení nebo to zkusit s tím co se najde doma. Při pročítání diskuzí na internetu z rad zkušenějších diskutérů/závodníků člověk moudrý není, jedni radí vyzkoušet závod se starými věcmi z domu (pokud jde o kolo, klidně i na MTB), aby člověk zjistil, jestli ho bude triatlon bavit, a druzí zase opak, tedy koupit vybavení nové nebo alespoň z bazaru nějaké ucházející. Co se týká plavání (neoprén nemám, ale ten bych snad ze začátku nepotřeboval, první závod bych dal v létě) a běhu, vybavení není problém, ale u kola už si tak jistý nejsem – mám doma krosového Authora Reflex 2007 ve výborném stavu.

Rozhodování muselo přijít zrovna teď, když jsou všude na internetu výprodeje loňských modelů kol s velkými slevami. Dilema prostě veliké, takže se ptám zkušenějších: Koupit novou silničku nebo vyzkoušet s mým stávajícím Authorem?