Opět u žetonů

Včerejší večer patřil celkem hodně povedené třídní akci pořádané u jednoho spolužáka doma. Má vedle baráku starou dílnu a celý vršek si předělal na pořádání akcí. Musím uznat, že dokonale. Několik pohovek, velký stůl se spoustou židlí, další pohodlná sezení, pingpongový stůl, fotbálek, karambol, místo s pípou a spousta dalších méně důležitých věcí. Úplně mě ta prostora ohromila. Jsem totiž zvyklý na komornější prostory.

Pilo se, hrálo se, i kytara jela, vodní dýmečka bublala jak blázen, no co víc si přát? Bylo to ještě lepší. Najednou ke mě přišel kamarád a ptal se jestli si prý s nimi zahraji poker. Chvilku jsem se rozmýšlel, ale nakonec moje soutěživá část povahy zvítězila. Taky jenom za kilo, jen takový poker pro zábavu. Hrál se klasický texas hold’em. Bylo to určitě čtvrt roku co jsem hrál naposledy, a ještě na netu. Naživo jsem nehrál ani nepamatuji. Dříve jsem se totiž jednu chvíli pokoušel o poker vážněji. Studoval jsem všechny možné knížky a internetové stránky, každý den online na Paradisu a čas od času živý turnaj nebo cash game. A najednou jsem zase hrál, po tak dlouhé době. Bylo nás u hry pět, takže v banku pět set korun. Ani nevím jak, ale šlo mi to samo. I se špatnými kartami se mi dařilo vyhrávat, žádné štěstí, normálně jsem své soupeře přehrával. Jen v málo situacích došlo k závěrečnému ukázání karet. Hra trvala něco přes hodinu. Bank jsem vyhrál já. Vůbec jsem podobný výsledek nečekal, protože u stolu seděl spolužák co se pořád kasal jak hraje, takže jsem čekal, že vyhraje on. Jenže jeho styl hry byl otřesný. I s půllitrem vína se dal krásně přečíst. Prostě se hra povedla. Ode mě nezazněla za celou dobu jediná stížnost, na rozdíl od ostatních.

Zbytek večera proběhl stejně jako začátek. Skvělá pařba ve všech směrech. Ale zase jsem dostal slinu hrát, a to jsem se tak dlouho držel. Úplně se těším, až si s kamarády půjdeme dát partičku…

Lehce o proběhlých akcích minulý týden – narozeniny a sklípek

Opravdu jen lehká zmínka, protože toho bylo tolik, že by se dalo napsat přímo několik příspěvků.

Ve středu odpoledne jsem se pokoušel spolužáky během jednoho cvičení přemluvit, ať se mnou jdou na víno před přednáškou. Nikomu se nechtělo, tak jsem i já přišel o chuť. Jenže mě pak Lukáš přemluvil a tak jsem s ním šel sednout. Já chtěl platit po první sklínce, ale on byl proti. Takže přednáška se nekonala a sklínky byly nakonec tři. Dojel jsem pak na byt a zrovna po dovaření jídla mi zavolal kamarád, že ke mně jede na vodnici a skleničku. To jsme dali a po osmé se přesunuli na oslavu kamarádových narozenin na koleje. Přišla mi takhle znějící sms: „Tak jak chlape…Decko 2xx! Je tady 5 slecen a ja se spolubydlicim…help“ Úžasné povzbuzení. Dorazili jsme a pili jednoho panáka za druhým. Podařilo se nám opít holky, které prý normálně nepijí a jsou šíleně slušné. Vím jen, že zábava byla hodně dobře rozjetá a pak už si moc nepamatuji. Jen jsem se ráno probral doma. Stav těla byl úžasný, jak kdyby moje hlava se žaludkem byla na diskotéce a tančili spolu rokenrol.

Než se mi podařilo vstát, byla pomalu jedna odpoledne. Jen oběd jsem vytvářel přes hodinu. Vždy jsem vstal, nakrájel trochu zeleniny a rychle zase lehl. Neměl jsem na to. Nakonec jsem si všechnu zeleninu vzal i s prkýnkem do postele a nakrájel jí tam. To samé jsem pak udělal i s plným talířem. Oběd v leže byl v pohodě. Hned po obědě do školy na cvičení, stejně se mi začátek cvičení nepodařilo stihnout. Po otevření dveří se na mě celá třída otočila a hodně lidí dostalo nehorázný výtlem. Moje vizáž byla asi k popukání, omžná už slyšelo pár historek o předešlém večeru. Pozitivní bylo, že při následujícím cvičení, návštěvě školního včelína, jsem nedostal ani jedno žihadlo. Většinou včely na lidí trochu vonící alkoholem šíleně útočí. Štěstí bylo na mé straně, nebo už jsem byl střízlivý. I když moje pocity byly určitě jiné než normální.

Odpoledne jsem dal ještě rychlou posilovnu a hned se jelo do slibovaného sklípku. To byla nehorázná akce. Romanův děda hned začal s přednáškou a po ní okamžitě s ochutnávkou z jeho archivu. Bylo nás tam devět a během první hodiny nám stihl obětovat deset lahví. Prvních sedm litrů. Musím říct, že o tak rychlém pití vína se mi nikdy nezdálo ani v nočních můrách. Normálně bychom tak rychle nepili, ale tempo určoval děda. Bylo na něm úplně vidět, jak je smutný, že pijeme pomalu. Já ale rychleji nemohl, ke konci u mě vždy stál a čekal než dopiji předchozí ochutnávané víno. Po dopití těch deseti lahví odešel a nechal nás tam samotné. U si jen pamatuji, že se hodně moc pilo, k tomu jedlo a hrozně povídalo. Myslím, že i trocha zpěvu byla. Mám to hodně slité. Jen vím, že se nám tam holky s klukama zajímavě spárovaly. Ha si vybrala bohužel špatně, Jar spadl do postele jak meteorit a hned chrápal. Pokud vím, šel jsem spát druhý a bylo něco okolo čtvrté ráno. Zbytek šel za světla.

Probudilo mě šílené chrápání. Tom vedle mě ležel, měl zavřenou pusu a jen nosem dělal přímo zemětřesení. Předtím říkal: „Kluci, musím vás varovat. Když se připiju, trochu si chrupnu.“ Prý trochu… Já se probral a jak jsem to slyšel, tak následoval můj půlhodinový hlasitý smích, jak kdybych byl zhulený, ten smích se nedal zastavit. Mi to připomnělo jednoho bývalého spolubydlícího z intru (Digiho) a mojí každodenní snahu o usnutí se špunty v uších. Nebyl jsem jediný koho chrápání probudilo. Dostali jsme potom česnečku a hned po ní se opět přineslo víno. S pitím se skončilo okolo dvanácté a jelo se domů. Já jel s kamarádem autobusem. Lidi z nás měli velkou srandu, každý kdo nás viděl se začal šíleně smát.

Ten kamarád, se kterým jsem jel autobusem, dostal přezdívku Cestovatel. Když se snažil ráno jít za námi spát, tak ve svém stavu zabloudil a spal na různých místech. Chvíli s Ha a Jar v posteli, dvakrát se snažil jít spát ke kamarádovi dědovi a babičce, kteří už vstávali a měli z něj šílenou srandu, ale nakonec se nějak dostal k nám. Prý potkal babičku a zeptal se jí: „Vy už jdete taky spát?“ a odpověď: „Ne, já už vstávám.“

Byly to náročné dva dny, ze kterých bylo léčení naštěstí v pohodě, protože jsem kompletní střízlivění prospal z pátku na sobotu. Všechny zážitky a suprové situace se mi jednoduše popsat nepodařilo a ani nepodaří. Pořád si vybavuji další a hned je zapomínám. Bohužel se mi opět povedlo pokazit mé předsevzetí. Mám v plánu pokusit se o něj znovu. Žádné opíjení do zapomnění a ne tak často…

Prý koncert

Čtvrtek byl pro mě velmi kritický den. Jeli jsme na školní pilnici dělat pracovní normy. Nic těžkého, jen se muselo stát a zapisovat čas co nám přidělený pracovník všechno dělá. Jen kdyby se kvůli odjezdu nemuselo vstávat tak brzy. Směna začínala v pět a my, abychom tam byli včas, museli vstávat ve tři ráno. Opravdu nelidský. Ti pracovníci se na nás usmívali, zdravili nás a prostě největší kamarádi. Jen kdyby věděli, že podle našich papírů se jim od příštího měsíce budou nově vypočítávat výdělky. To by asi takoví kamarádi nebyli…

První dvě hodiny na pile ještě šly, ale zbylých sedm bylo utrpení. Naštěstí jsem měl trénink z počítání cyklistů v létě. Nějak se mi ten čtvrtek podařilo přežít, ani nevím jak. Vím ale, že litr silného turka padl jak nic.

Na právě proběhlý sobotní večer jsme si s kamarády naplánovali koncert. Hráli naše tři oblíbené kapely – Hodně podně, Volant (ten tedy moc nemusím) a Peshata (moje nejoblíbenější kapela). Začít hrát se mělo až od devíti, tak jsme si čekání krátili v jednom pěkném non-stopu. Pár piv padlo, takže na koncert jsme dorazili až po deváté celkem pěkně načatí. A hned zase k baru, na lajny. Pro ty co neví, lajna je několik panáků v řadě na takovém speciálním tácku. Padla jedna… druhá… třetí… a poslední čtvrtá, každý jednou otočil. Moc dobrá malinovice. Mezi jednotlivými lajnami jsem si párkrát došel zaskákat před pódium, což sítím ještě teď. Při posledním skákání jsem od někoho dostal neúmyslně ránu do nosu, tak jsem se radši zase přesídlil k baru. No a pak už si vůbec nic nepamatuji. Asi jsme totiž začali slavit mé nedávno proběhlé narozeniny, i přes můj jasný zákaz. Poslední vzpomínka je panák malinovice s nějakou pěknou holčinou a potom error, ale totální. Normálně mívám záblesky, jenže z tohoto večera ani jeden.

Na koncert jsme šli čtyři a ani jeden si nic nepamatuje. Na to, že jsem nechtěl moc pít, zajímavý výsledek. Domů se mi prý podařilo dorazit brzy, ještě někdy před jednou. Kamarádi asi zmizeli a tak jsem šel domů. Můj zápas s klíči a zámkem byl prý k popukání. Abych to shrnul, Peshata si vůbec nepamatuji, v peněžence průvan a jen hromada fotek a videí, které vůbec nevím, že se fotily.

Poslední dobou jsou všechny podobné akce moc brutální, vždycky se zvrhnou. I když, předtím jsem skoro dva celé týdny nepil, takže tak hrozné to také není. Ale stejně jsem se rozhodl mírnit. Jsem zvědavý, jak mi tohle opožděné novoroční předsevzetí půjde.

Jak jsem byl poprvé na půlení

Původně jsem o tom vůbec nechtěl psát, ale byl jsem přemluven. Důvod, proč jsem nechtěl napsat ani čárku, je jednoduchý, prostě si půlku večera vůbec nepamatuji (úplná výloha) a druhou mám celou nějakou pomíchanou. Jedna z mnoha proběhlých akcí, díky kterým jsem nějak neměl čas na přípravu na NSZ.

Jednalo se o půlení Dřevostavbařů a Dřevařů, akce byla 1. března. Jelikož jsme druhý ročník, nás se nějak extra netýkalo. Maximálně jako hostí. Přibližně týden dopředu se o akci začalo po třídě mluvit a domlouvat kdo tam půjde a kdo ne. Nakonec se domluvilo cca deset lidí. Žádná velká účast, když vezmu, že je nás ve třídě něco přes 40. Já na podobnou akci školy šel prvně, nějak mi do všech předchozích něco vlezlo.

V lednici se mi už několik dní chladilo půl litru slivovice, takže  pití na začátek už dopředu jisté. Všichni s tím počítali a těšili se na ní. Děda poslední dobou pálí úžasnou slivovici. I když si moc nejsem jistý, jestli se jednalo o slivovici. Myslím si, že to byla hruškovice nalitá v jinak popsané flašce.

Na Favál jsme dorazili přibližně v půl deváté. Došel jsem dovnitř pro Fanóše a šlo se ven pít. Hezky ve třech, ještě s Mílou, jsme koštovali a koštovali. Po pár minutách dorazil ještě Jarda a jelo se hezky kolečko. Pomalu bez zastavení. Bylo to vážně obtížné, ale my jsme kluci silní a tu flašu jsme dali. Já chtěl původně čtvrt litru nechat na někdy jindy, ale Jarin zahodil víčko, že prej to už musíme dopít. Parchant jeden. No co se dalo dělat? Musím říct, že celá lahev slívky jen tak na rozjezd je opravdu něco. Ale ani nám nebyla zima, i přes to, že bylo okolo nuly, nám bylo fajně.

Potom se šlo dovnitř za ostatními. Začalo se pít a pařit. To je ta část večera, kterou mám takovou hodně pomíchanou. Takový veliký guláš skleniček, obličejů, zase skleniček, jiných obličejů, skleniček… no a tak pořád dokola. U baru jsem byl za celý večer snad jednou. Jinak mi vždy někdo to víno přinesl (hezky jsem za něj ale zaplatil). Samotné půlení jsem jaksi nestihl, zrovna jsem něco vyprávěl lidem u stolu. Jen doufám, že to za to stálo. Těch stolů se nám podařilo za celý večer vystřídat několik. Vždy jsme si sedli, vyjedli jednohubky a rychle se přesunuli k dalším jednohubkám.

Celé půlení bylo v pohádkovém stylu. To znamená maškarní v kostýmech pohádkových bytostí. V hlavě mi jich utkvělo jen několik. Pamatuji kočičku, Pata a Mata, několik Pipi dlouhých punčoch (s jednou jsem se v pozdější fázi večera o něčem šíleně dlouhou dobu bavil, ale o čem, to nevím), skvělý byl Pytel sraček a úplně nejlepší maska večera byl Červený Karkulák. Tomu se nakonec podařilo vyhrát i cenu za nejlepší masku večera. Měl košíček, čepeček, pěkně udělaná prsa (jako pravá) a parádní sukýnku. 😀

Dokonce se prodávala i tombola. Na mých pár prvních poctivě koupených lístků se mi nic nepodařilo vyhrát. Naštěstí pak dostal nějakým záhadným způsobem prodej lístků kamarád, takže cena byla opravdu lidová. Že?! (Raději nejmenuji. Nevím kdo by si mohl tento krátký report přečíst.) To už se na mě štěstí usmálo. Dva výherní lístky tam byly. Zatímco já tancoval na parketě, Fanóš šel pro výhry. Za chvíli jsem ho viděl vedle parketu s lahví Bohemky a svíčkou. Pěkná výhra. Jen kdybych si té Bohemky mohl užít…

Stáli jsme ještě mimo parket, když jsem si tu lahev od něj bral. Měl jsem v úmyslu ukázat jí lidem na parketu a pak jí jít vypít. Jenže jsem se otočil a Bohemka najednou letěla vzduchem hezky k zemi. Její setkání s podlahou příjemné nebylo, to snad nemusím povídat. Byl tam totiž nějaký taky přiopilý týpek, který se vůbec nestaral o své okolí a vyrazil mi jí z ruky. Jenže to byl takový pohyb, pomalu jako by to udělal schválně. jen jsem koukal a nevěděl co dělat, když v tom ke mě přiskočil Fanóš a řekl mi: „Vytřískej z něj aspoň sto pade!“ A už to jelo. Hošan mi chtěl pořád jen kupovat panáka a nic víc Pořád samá omluva a že prý víc nedostanu. Nejdřív jsem po něm chtěl 150, ale nedal. Zlevnil jsem na 100, také nedal. Přestávalo mě to bavit a tak říkám „Pade.“ a on pořád ně. Blbec jeden, měl by to levnější než panáky pro oba. byl asi tak stejně vysoký jako já, jenže s tím množstvím alkoholu v krvi, co jsem měl, jsem byl úplně nesmrtelný. To s tou padesátikorunou mě dožralo a vybouchl jsem. Týpka si chytil, něco mu řekl (nevzpomenu si co) a pak do něj strčil. Normálně odlít jak papír. Hned jsem se na něj sápal znovu s úmyslem řádně si to užít, když v tom mě někdo začal držet a přede mě si stoupl nějaký jeho kamarád a šíleně ho zajímalo co že se děje? Byl asi o hlavu větší než já, ale svaly žádný, spíš jen kostra. V několika slovech jsem mu řekl co se stalo, nechtěl jsem se totiž moc zdržovat, můj cíl byl schovaný za ním. Jenže ten jeho kamarád otevřel peněženku, dal mi do ruky stovku a řekl, že víc nebude. Stovka mi přišla jako celkem dobrá kompenzace a tak jsem se uklidnil. I když chuť na konflikt ve mě ještě nějakou dobu byla. Kdybych nebyl tak opilý, asi by to tak daleko nezašlo.

Stovečka dobrá, ale hned zmizela u baru za vína. Stačilo pár minut a už jsem o konfliktu nevěděl. Hned po něm totiž začala ta část večera, kterou znám jen z vyprávění. Pro změnu se opět hodně pilo, prý jsem byl viděn s nějakou jinou lahví sektu v ruce, vůbec nevím… Údajně jsem strávil hodně dlouhou dobu v rozhovoru s již zmíněnou Pipi dlouhou punčochou, jediné co si z toho rozhovoru pamatuji jsou její obrovská, ale vážně obrovská, kukadla a její hlazení po mé holé hlavě. Opravdu nezapomenutelný kukuč. Dál už vůbec nevím. Vše mi splývá v jednu velikou nerozeznatelnou šmouhu.

Trochu vnímat se mi opět dařilo až cestou domů. Vím, že nám ujel rozjezd. A jen o několik metrů, parchant jeden. Kdyby jenom věděl jaké to bylo v takovém stavu sprintovat. Zpátky se nám nechtělo, takže směr nádraží pěšky. Byla hodina času do dalšího rozjezdu, takže pohodička. Tedy byla by to pohodička, kdyby nebyla taková zima. Já byl jen nalehko s tenkou koženou bundou a pičutkama. Ani čepici jsem neměl. Naštěstí mi jí Jarda půjčil, on to měl s Ivankou celkem nedaleko. S těmi jsme se rozdělili po pár metrech a dál už jenom s Hankou. Ani nevím jak jsme v té zimě došli na Hlavák a čekali na rozjezd, ale povedlo se. Pak už jenom vím, že jsem v buse kompletně vypnul a Hanča mě probudila při svém vystupování, bydlí kousek ode mě. Takže jsem vystoupil nakonec správně. Při padání do postele jsem si všiml, že je půl páté.

Musím uznat, že akce se velmi povedla. Původně jsme si s lidmi plánovali odchod kolem půlnoci, ale nějak se vše zvrhlo. Vůbec nelituji. Alespoň kdyby ze mě všichni neměli pořád takovou srandu…

Dohra byla ještě druhý den. Původně se na půlení dohodl večer u mě na bytě s vínem a vodnicí. Jenže holky jsou prostě tlučhuby, takže nakonec jsme ke mě šli jen já a Jarda. Ještě dorazila jedna moje kamarádka. abych řekl pravdu, moc dobře nám nebylo. Hned po první sklínce vína nám ale už bylo. Krásně jsme se vyléčili tím čím jsme se předchozí večer zničili a po pár hodinách skvělého pokecu jsme skončili.

Music club Kotnov

Minulý pátek měl velmi zajímavý průběh. Rozhodl jsem se, z důvodu koupi tabáků, že pojedu domů a jelikož se jednalo o celkem neplánované rozhodnutí, žádný z mých kamarádů se mnou nepočítal. Všichni mi napsali, že nemají čas. Díky tomu se mi podařilo zase po půl roce ukázat na volejbale. Hraje se každý pátek, spíš něž volejbal jsou to sranda mače. Už jsem si opravdu nic neplánoval, když v tom mi napsal jeden kamarád jestli nejsem v Tejbru, že sedí s hafou lidí v Pubu. Za půl hodinky jsem už seděl s nimi.

Moc dlouho jsem se ale neohřál, kamarád, že jde do Kotnova (pro ty co neví, je to nejnovější a nejluxusnější music club v Čechách, prý…) ještě s nějakými lidmi. Odmítnou nešlo, v Kotnově jsem totiž ještě nebyl. Podařilo se mi dát dvě piva a šlo se. Cestou se nám podařilo potkat již zmíněné lidi, kamarád a dvě holky. Všichni připití. Večer se začínal pěkně rozjíždět.

Podle ostatním měl vstup stát 60 Kč. Bohužel byl nějaký speci večer, takže nás to stálo devět pětek za osobu i s šatnou. Pokud 30 nechtějí za šatnu tedy, to by byla pěkná zlodějna. Kolem té jedenácté, když jsme dorazili se v klubu ještě moc lidí nevyskytovalo. Ale alespoň bylo dost prostoru a času k pohodlnému prohlédnutí všech prostor.

Nějaké diskotéky a kluby už jsem za posledních pár let obešel, takže jsem toho viděl dost a myslel jsem, že mě jen tak něco nepřekvapí. Musím uznat, že Kotnov je vážně něco. Téměř nepopsatelný luxus. Vnitřek je obrovský, dva taneční parkety, jeden na moderní hudbu a druhý spíš na starší hitovky, takové oldies. Dva dlouhé bary, pivko jen za 25 Kč, bohužel jen malé. Ale i tak dobré. Točí Lobkowicz. Jiné alkoholy jsem moc nestudoval, nezájem. K sezení úplně samostatná místnost, plus u každého baru sedačky u stěn, hodně sedaček u menšího parketu s oldies, u druhého parketu jen stolky na stání. K tomu spousta prostoru ke stání. Hodně se mi líbilo, že na pití se nemuselo čekat prakticky vůbec. Hudba od obou dýdžejů kvalitní, skvěle se na ní pařilo.

Večer se nám podařil dost pěkný. Jen jsme s kamarádem skončili moc brzy, oba dva kvůli rannímu vstávání. Při příští návštěvě vidím konec se svítáním. Kotnov mě více než mile překvapil. Hudba suprová, poměr holek ke klukům 2 ku 1 a pití levné. Není co řešit. Když budu v Táboře, je tento klub jasná volba. 😉

Vstup je 18+ a občanky opravdu kontrolují každému. Takže nezletilí mají smůlu. Více se dočtete na oficiálních stránkách: http://www.kotnovclub.cz

Prý na skleničku…

To mi bylo řečeno, když jsem se o tom plánovaném večeru dozvěděl. Jít posedět s pár lidmi do vinárny, dát pár skleniček a brzy jít domů. Už dopředu jsem tušil, že to tak nebude…

Podařilo se mi dorazit jako poslední. Přisedl jsem k těm pěti a najednou to začalo. Prý: ,,Tak dáme všechny bílá, ne?“ Zajímavá hláška při dopíjení litříku růžového. Džbánek za džbánkem a čím dál větší sranda. Holky si smíchy i zachrochtaly a připitým Slovenkám mi vážně dělá potíže rozumět. Vlastně i normálně, ale když jsou připité, tak jde jejich rychlost do extrémů. Největší překvapení večera bylo, když k vedlejšímu stolu přišli nějací tři muzikanti. Na začátku odložili nástroje do rohu, takže jsem myslel, že přišli jen popít, ale opak byl pravdou. Za pár minut začali hrát, úplně skvělý moravský a slovenský národní písně. Hezky od podlahy. Takový styl alá Čechomor, ten mám hrozně rád. No, připadal jsem si opravdu jako ve sklípku. Přece jen, kdo by čekal, že ve čtvrtek večer mu budou v centru Brna hrát zadarmo k vínu. Já to tedy nečekal, co vím tak ostatní také ne.

Kluci hráli skvěle, my se parádně bavili, z pár skleniček bylo hodně džbánků a dneska zajímavý stavy po ránu. To jsem tu zkoušku dost nečekaně oslavil. Stejně jako vloni po chemii, stačil večer a už v hlavě nic nemám. Výplach!

Dostala mě jedna hláška. Holky si na FB stěžovali, jak je po včerejšku bolí hlava a někdo jim odepsal: ,,Moc pijete, málo blijete!“

Silvestr přežit

Když porovnám tento poslední silvestr s předešlými, které jsem zažil, musím uznat, že se jednalo o nejklidnější, který jsem za několik posledních let zažil. Žádné okno, žádná hospoda, žádná agresivita nebo rvačka, prostě nic extrémního. Skoro mi to až chybělo.

Nový rok jsme přivítali komorně ve čtyřech lidech na takovém  soukromém minisezení. Nějaké pítí (víno, vodka) a k tomu něco k zakousnutí. Jediná trochu víc zábavná věc byla, když jsem otvíral šampaňské. Všichni se během vteřiny schovali a čekali klasický filmový výstřel špuntu. Že prej jim to vždycky vystřelilo a všechno postříkalo. Si snad mysleli, že su nějaký amatér. No a po přípitku jsme už moc dlouho neslavili. Ve dvě jsme se ve městě rozešli, my s Jančou jeli domů. Pomalu spala při chůzi.

Osobně mi to přišlo hodně nudné a když večer zpětně hodnotíme s Jančou, tak se shodujeme na tom, že jsme oba dost zklamaní. Příští rok to bude lepší, toho se nebojím.