Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

Půlmaraton Okolo Vlasti 2013

Popsat tuto podle mě nejvydařenější akci roku bude dost těžké. Dokonce pochybuji, že jí jen tak nějaká další překoná. To je prostě nemožné. Za uspořádání takového společensko-bežeckého závodu Dušanovi ještě jednou děkuji. Za rok určitě znovu!

Předstartovní pokec
Předstartovní pokec

Teď už k samotnému popisu. Cesta do Prahy byla sama o sobě dost slušný zážitek. Tak ucpanou silnici jsem už dlouho nezažil. Nakonec se podařilo na místa srazu dorazit jakž takž včas, ani toho bloudění moc nebylo, a Honzu, Aničku a Jirku jsem vyzvedl. I jsme se nějak do toho mého prskoletu vešli. Na místo jsme dorazili s dostatečným časovým předstihem a i se k Dušanovi trefili. Sice jsme nejdřív zastavili u sousedů, kteří měli na zahradě stanové městečko, ale další dům byl Dušanův.

Většina z české běžecké komunity na Dailymile
Většina z české běžecké komunity na Dailymile

Při příchodu ke startu už probíhalo vyhlašování prvních závodů a už se začali scházet dříve jen internetoví známí z Dailymile. A že se nás sešlo. Jak pak by také ne, když se jednalo vlastně o sraz české dailymácké komunity, že? Je jasné, že všichni jsou naživo úžasní a plní energie stejně, jako za klávesnicí. Další překvapivá věc, kdo nemá boty Inov8, vůbec mezi dailymiláky nesedne. Přišlo mi to jak být v reklamě na tuto značku. 😀 Po krátké seznamovací chvilce, potkání dalších a dalších lidí, včetně Jitky, které jsem slíbil pomoc na čas 1:50 a která mě překvapila spoustou energie, došlo na převlečení do závodního, udělání hromadného fota, probrání další hromady věcí, se šlo konečně na start.

A je odstartováno (vlevo slečna v oranžovém, která Jítě dost pila krev :-D)
A je odstartováno (vlevo slečna v oranžovém, která Jítě dost pila krev :-D)

Ten proběhl přesně v 15:00 a vyrazilo se pěkným tempem. Po pár minutách mi ale Jitka sdělila, že běžíme moc rychle, což byla pravda, a raději jsme zpomalili. Tak nějak jsme chtěl běžet kolem 5:10/km, ale na startu nás to nějak strhlo a běželi jsme pod 5:00/km. Tak se běh uklidnil, hezky jsme si povídali, čas od času se s někým potkali a trasa pěkně ubíhala. Na 3. km nás dohnala Vela a jelikož to vypadalo, že by jí naše tempo mohlo vyhovovat, tak jsme jí to nabídli a s úsměvem se k nám přidala. člověk se ani nenadál, proběhl jednou vesnicí, kolem zámku, dlouhou alejí a byla první občerstvovačka na cca 5. km. Jen pár loků a rychle dál. Kde všechny čekal nádherný dlouhý seběh po celkem klidné silnici. Tam mě, a myslím, že jsem nebyl jediný, Jitka trochu překvapila, když to najednou z kopce pustila a letěla tempem blížícím se rychlosti srnky. Ne, že by se mi to nelíbilo, skvěle jsem si to užil a nahnal se nějaký čas. Následující rovinka a výběh s nádherným přeběhem trati po mostku k občerstvovačce v polovině trati moc rychlé nebyly, ale já se bavil. Za občerstvením lehké seknutí, přísahám, že po značení jsem koukal, ale kdo si měl té šipky na zemi všimnout? Naštěstí jen pár set metrů. To bude možná důvod, že jak Jitce tak Lídě garmin naměřil o pár set metrů delší trasu. Vždyť jsme zabloudili. Seběh kopce a podbíhání viaduktů se mi moc líbilo a i následné teplíčko při běhu údolím. Jitka sice říkala něco o nesnesitelných podmínkách a kdesi cosi, ale asi šlo jen o bludy z horka. 😀 Na té rovince jsme běželi chvíli s Lídou, ale rychle se nám s ironmanem ztratili z očí. Jenže nejsme žádná béčka a v kopci po třetí občerstvovačce jsme je trhli. Nápis na silnici „Tohle neběhá ani Lída!“ mě hodně pobavil. Jitka se kousla a celý kopec vyběhla, čemuž smekám. To samé i Vela. Pěkný výkon! V kopci se nám podařilo předběhnout i slečnu ve svítivě oranžovém triku, která nám celou trať pila krev. Tedy asi hlavně Jitce. Nějaká neznámá holčina a ještě aby jí dala, ne? A po tomto kopci nás opustil věrný fotograf z trati David, jel čekat do cíle, a běželo se krásně po rovině a pak z kopečka. Moc pěkný úsek. Taky se zalíbil Lídě a ukázala nám záda. Dál jsme jí viděli až v cíli. Na posledních kilometrech šla sice rychlost rapidně dolů, ale i tak pohoda. Chvíli jsem si říkal, že začnu Jitku strašit slečnou v oranžovém, ale rozmyslel jsem si to. Trať se před cílem krásně stočila a seběh do cíle je udělaný parádně. Užili jsme si ho. Chtěl jsem nechat proběhnout Jitku první, ale nechtěla o tom ani slyšet, tak tedy společně. Čas 1h50 se nepovedl, Jitka se nenechala moc popohnat, ale i tak spokojenost. Čas nakonec 2:04 a nějaké drobné. Hlavní je, že jsme si to užili.

Společný doběh
Společný doběh

Hodnocení běhu z mého pohledu je na jedničku s hvězdičkou. Prostě 110 %. A zjistil jsem, že běžet uprostřed startovního pole a ne na špičce je naprosto parádní. Stále bylo na co koukat. Dušan to dobře zařídil a běželo hodně pěkných holek. Mé štěstí bylo, že se pohybovaly tak nějak kolem mě s Jitkou. Prostě jako v nebi. 🙂 Jen houšť takových závodů! K tomu organizace na jedničku, v ceně tričko, až na jedno jediné značení si nestěžuji a závod budu prostě chválit všude kde to půjde. Sice mě v druhé půlce závodu trochu zlobil žaludek, ale přežil jsem to. Zlobí mě vždy při běhu odpoledne nebo večer.

Příjemný budíček
Příjemný budíček

Po závodě jsme s Honzou a Jirkou skočili do koupaliště. Což byl skvělý nápad. Voda byla úžasná. Pak už jenom pozávodní zevlování na zemi u cíle, vítání posledních běžců a čekání na vyhlášení. Kde jako obvykle pobrali Babice co se dalo. A začala after-party. Nejdřív u cíle, pak v hospůdce a nakonec u Dušana u táboráku. Dlouho jsem tak skvělé odpoledne nezažil. U táboráku už mě dost přemohla únava a spíš jsem poslouchal a koukal do plamenů. Spát jsem šel brzy, přeci jenom jsem měl na neděli naplánovaný další půlmaraton v Liberci, kde jsem chtěl zaběhnout osobáček. S těma zdrobnělinami jste mě u toho ohně dostali, je to návykové. Prý stovečka a maratónek. 😀 Možná jen škoda, že nezůstalo více lidí…

Trampolína byl dobrý nápad, hned po probuzení jsem si zaskákal
Trampolína byl dobrý nápad, hned po probuzení jsem si zaskákal

Spaní pod širákem na trampolíně se více než povedlo. Spacák mám dobrý, takže mi bylo teploučko a díky síti kolem trampolíny mě ráno nemohli budit psi jako Honzu a Aničku. Ti si to pořádně užili. No smál jsem se. K snídani domácí chléb a domácí jahodová šťáva. Obojí naprosto grandiózní. Bohužel jsem se nemohl zdržet dlouho. Půlmaraton v Liberci se blížil a tak jsme s Jirkou po rozloučení ve čtvrt na devět odjeli.

Fotky jsem si vypůjčil od Jíti.

AUS – BBQ na Shelly Beach

Předminulý víkend byl krapet více o grilovaném mase. Možná ne jenom krapet. V pátek proběhlo dlouho naplánované barbeque na Shelly Beach. Což je malá útulná plážička hned vedle Manly Beach. Z Circual quay se na Manly jelo lodí, přibližně dvacet minut, a jeden směr stál 7 AUD. Nejdřív jsem z toho byl kyselý, že musím platit takovou pálku jen kvůli třem hodinám strávených grilováním, ale nakonec převážila spokojenost, že jsem jel a nevykašlal se na to. I přes horší počasí, silný vítr a zataženou oblohu, se akce povedla.

V přístavu se nás sešlo asi 16 a další lidé čekali u zastávky na druhé straně, na Manly. Celkově nás nakonec bylo 25. Před akcí se řeklo, ať si každý přinese vlastní jídlo a pití. Já si vzal láhev červeného a lehce nějakého jídla. Jenže většina lidí s sebou nic neměla a tak se udělala zastávka v supermarketu vedle Manly přístavu. A lidi opravdu nešetřili, zvlášť ty, pro které to byl poslední den ve škole. Což byl třeba Ubaldo, jeden super chlápek z Itálie. Takového masa jsem už dlouho neviděl. A aji klokan byl k dispozici.

Každopádně, po dalších 20 minutách chůze jsme byli na místě. Celou cestu nás otravoval protivný protivítr, takže jsem vyhlídky na zbytek odpoledne a večera neměl zrovna růžové, ale naštěstí jsem se naprosto mýlil. Z šíleně větrné otevřené Manly Beach se totiž přešlo po pobřeží na Shelly Beach, příjemně malou a útulnou pláž, hezky schovanou za útesem, takže závětří. A zábava začala. Všichni hned vyndali všechno jídlo a pití. Italové se spolu s pár lidmi z Asie nahrnuli ke grilu, Brazilci šli kopat do kulaté věci, Kolumbijci byli tak nějak všude, pár lidí vyrazilo do vody a já se s kelímkem vína pohyboval mezi grilem a místem s ostatním jídlem a povídal si s každým na koho se mi podařilo narazit. Takže pořád s někým. Na fotbal jsem nějak neměl náladu a na koupání mi osobně přišla zima. Veřejné grily jsou v Austrálii Elektrické, takže člověk jen přijde, krapet gril očistí, položí alobal, otočí knoflík a už může grilovat jako pominutý. Špatné to není, ale kam se to hrabe na dřevo.

A pak bylo konečně hotové první maso a všichni začali jíst. Já ovšem taky, i když ne moc, protože jsem byl už celkem najedený. Ale ochutnat klokana jsem si nemohl nechat ujít. Hrozně zajímavé maso. Strukturou bych ho přirovnal k srnčímu, ale krapet lehčí a tak nějak zvláštně aromatické. Podle Jeanette se prý jedná o nejdietnější maso, které je v Austrálii k dostání. Celkem bych to i věřil. Každopádně jsem na pláži strávil ještě pár hodin a pak se vydal domů. Chtěl jsem se totiž pořádně vyspat a oči mi už padaly únavou. Na zpáteční cestě povídání s jedním Italem. Zase další, který si Sydney zamiloval a hodlá se sem do roka vrátit. To se to žije, když má pouze turistická víza, nepracuje a jen si ten pobyt užívá…

A abych upřesnil první větu tohohle článku, tak i sobota byla pro mě překvapením. Když jsem se odpoledne vrátil domů z města a po chvilce si to namířil do kuchyně udělat večeři, tak mě odchytl Brian a že se prý mám k nim přidat na zahradě. Brian totiž slavil narozeniny a jeho oslava byla hlavně o jídle. Typická oslava Asiatů, vždy hromady jídla. Tož nenechal jsem se dlouho přemlouvat a šel tam. Takového jídla jsem už dlouho neviděl, všelijaké saláty, mušle, špízy a hromady, ale opravdu hromady, zajímavě naloženého masa. Masa tam museli mít minimálně 10 kg. A to tam pak ještě nějaké další maso lidi přinesli. No zase masakr. Tož poseděl jsem, najedl se, popřál jsem a pak se po anglicku vytratil. Na můj vkus moc lidí, které jsem neznal a většinou mezi sebou mluvili thajsky, takže také nic moc. Oslava pokračovala ještě dlouho. Druhý den mi Oskar říkal, že na ně sousedi zavolali policii. Nebylo to ani tak kvůli hluku, jako spíš, že byli z půlky roztahaní na ulici (taková ulička mezi domy, žádný provoz) a možná i kvůli kouři z grilu. No, prostě příjemné sousedské vztahy.

Jeden víkend, dva večery, po dlouhé době na mase a na dlouho zase utrum. Bylo mi po tom všem mase totiž nějak těžko. Tělo na něj přeci jenom není moc zvyklé a najednou takováhle bomba. Každopádně 30 km dlouhý běh v neděli pomohl a pak už mi bylo zase dobře. Ale jako užil jsem si to. 🙂

Táborská setkání 2011

Jen v krátkosti. Na letošní Táborská setkání jsem se těšil několik týdnů dopředu.Tedy, ani ne tak na slavnosti, jako na lidi, které tam potkám. Domluvil jsem si hromadu lidí, s kterými Táborky strávím. Bohužel se mi nepodařilo stihnout páteční večer (zahájení, průvod jen táborských kostýmů, letos kapela Čechomor a ohňostroj), kvůli pozdnímu návratu ze Slovenska. Do Tábora jsme s Vencou dorazili až ve třičtvrtě na jednu v noci. Poslal jsem pár sms a ještě se mi podařilo sehnat lidi. Sice úplně jiný, než jsem původně doufal, ale taky s nimi byla sranda. Sice bylo krapet náročný tahat s sebou pár hodin totálně opilého kamaráda, který usínal ve stoje, ale nakonec jsem to nějak zvládl. I ten zbytek noci se podařil. A ještě jeden detail, v jedné hospodě se mi podařilo nechat peněženku, která si tam beze mě přes hodinu ležela na lavici. Když jsem se k ní po hodině vrátil, seděli u ní dva týpci a hledali mě na facebooku. Smůla, že tam nejsem. Poděkoval jsem jim a dohodl se s nimi, že jim druhý den dám za odměnu domácí medovinu – povedlo se předat.

V sobotu jsem zajel na otočku domů, dal se do pucu, natočil několik litrů medoviny a s Fantomem vyrazil na průvod středověkých kostýmů, který začíná v jednu odpoledne. Ten jsem si užil jako nikdy, pár let se mi totiž na slavnosti z různých důvodů nepodařilo dostat a tak jsem si ho už nepamatoval. Lidé ve všelijakých maskách šli snad přes půl hodiny, od táborských masek po cizí spřátelená města. Letos jsem v průvodu chtěl jít také, ale bohužel se mi nepodařilo sehnat nikoho kdo by šel se mnou. Ale příští rok se zúčastním.

Po skončení průvodu začalo naše potulování po městě a postupné hledání známých, do toho se lehce upíjelo těch několik litrů medoviny, co jsme s sebou táhli – rameno mě bolelo fest. Detaily celého odpoledne a dne popisovat nebudu, bylo by to nadlouho. Jen řeknu, že se sobotní den slavností více než vydařil, domů jsem se dostal s dost obměněnou partou ke čtvrté ráno, opět jsem musel táhnout totálně opilé lidi. Fantom se totiž vyznamenal, a pár hodin večer spal snad všude, vždy na zemi, no a já si ho pak táhl domů. Neděle byla ve znamení bolehlavu – dost velkého. Přeci jenom, ta medovina je jiné pití než normálně pijeme. Před polednem přišla esemeska od Zdenky: Prosím tě, máš doma Fantuše? Já si až teď všimla, že tady něco chybí. Tomu se říká sourozenecká láska – někde zapomenout, nechat na starost jiným a druhý den se starat…

  • Co se nepovedlo – přišel jsem o páteční zahajovací večer.
  • Co se skoro povedlo – málem jsme hráli kamennou tvář. 😀
  • Co se povedlo – byli se mnou báječní lidi a poznal jsem jich hodně nových. Sobota je opravdu nezapomenutelná.
  • Co jsem udělal prvně – v Bardu mě oblézala jedna nadržená holka a já jí poslal někam s tím, že je kurva. Koukala fakt zvláštně, okolí jakbysmet a já po uvědomění co jsem udělal taky.
  • Co mě překvapilo – po několika hodinách jsem zjistil, že s naší skupinou je celou dobu jedna moje bývalka se svým novým boyfriendem. Fakt masakr otočit se a koukat přímo na ní.
  • Co mě potěšilo – zjištění, že pořád existují lidé, kteří jsou schopní vrátit peněženku se vším všudy. Normálně bych jí už neviděl.

Příběh z Táborek, o který se musím podělit. Není tedy o mě. V sobotu jsme s Fantomem potkali Zděnku (Fantomovu sestru) a ta se do mě hned pustila: „Proč prý tak ožralého člověka pouštím domů a nenechám ho radši přespat u sebe?!“ Byla fakt nějaká nabroušená. Bohužel jsem ho u sebe přespat nemohl nechat, celý byt byl plný jiných lidí. Po mém dotazu, co jí tak naštvalo, začala ještě víc nahlas křičet: „Ten idiot si přijde domů, mlátí s dveřmi, PROBUDÍ MĚ, zpívá si a pak si před spaním pouští nahlas hudbu z mobilu. Jenže jak byl na sračky, tak mu ten mobil pak nešel vypnout a tak na něj začal křičet pištivým hlasem – PROČ MI TO DĚLÁŠ? PROČ MI TO DĚLÁŠ?“ – Mají se se sestrou fakt rádi. Fantom má asi i vztah ke svému mobilu.

Letošní Táborská setkání považuji i přes pokažený pátek za velmi povedená, ne-li nejlepší, která jsem zažil. Sice jsem je nakonec strávil s úplně jinými lidmi, než jsem původně zamýšlel, ale to vůbec nevadí. Hlavní je, že zábavy a akce bylo více než dost, i několik vodnic jsme dali. No prostě vydařená dvoudenní akce. Sice mě pak trochu mrzela neděle, nikdo se mnou nechtěl jít večer na závěrečný koncert (nakonec alespoň Fantom přišel a potkal jsem kamarádky), ale i tak se prakticky vše povedlo.

25. týden 2011

Týden jsem strávil v Brně. Nebudu lhát, byla to dost velká nuda. Až na pár nákupů se nic extra nestalo (notebook a nový victorinox). I když, několik zářijových dní strávených v září na Slovensku už je jistých na 100 %. Pojedu na vodu, a co jsem tak koukal, na hodně zajímavé řeky – Dunajec, Poprad a Váh. Na Slovensko se mi ještě nepodařilo podívat, takže se šíleně těším. Premiéra! Slovensko těš se!!

Jinak novinky k stáži. Až do úterního večera se mi podařilo vydržet s čekáním na odpověď. Jenže v úterý večer byl celý v režii budoucích architektů/tek (koncert bicích z Jamu pořádaný v Metru – mimochodem naprosto skvělý) a pod rouškou alkoholu se mi podařilo pánovi z firmy poslat druhý naléhavý mail. Večer se krapet protáhl a já ještě po návratu domů koukal několik hodin na himym. Nějak se mi podařilo u tohohle seriálu zaseknout na několik hodin. V kontakt, nedej bože telefonát, jsem vůbec nedoufal. Jenže přišel, a dřív než bych čekal. Ve čtvrt na osm ráno! Zrovna se mi zdál úplně úžasný sen (to si moc dobře pamatuji) a začal mi řinčet mobil. Hned jsem věděl kdo to bude. Ale díky alkoholovému probuzení se mnou moc zajímavá řeč asi nebyla, můj krk byl totálně vyschlý a tudíž ochraptělý. Jak v nejhorší fázi chřipky, taky jsem se na ní vymluvil. No co, jakž takž se mi podařilo hovor zmáknout. Hned potom jsem zase pustil himym, spát se mi už nechtělo.

A od té doby nic, čekám a čekám… I přes ujištění pána, že mi druhý den zavolá. Nic. No co, pomalu se začínám smiřovat s tím, že z toho možná nic nebude. Předtím jsem na sebe musel znovu připomenout, to se mi opakovat nechce, byl bych vlezlý a navíc vypadal zoufale. Jsem ochotný počkat do příští středy, pak odjedu pryč stopem. Nebudu si přeci zbytečně ničit prázdninové volno.

Indie?

Letošní naplánované cestování není ještě ani v dohledu a už to pomalu vypadá na začátek plánování další velké cesty, která se uskuteční příští léto.

Kamarádka, spolubydlící, začínající fotografka, šílený živel, spřízněná duše (prostě si něco vyberte a klidně i domyslete) slavila právě proběhlou sobotu své devatenácté narozeniny. A já byl na ně pozván celkem dlouhou dobu předem. I když vyhlídka na spoustu neznámých lidí nebyla nic moc, rád jsem šel. Seznamování, to je moje. Jenže překvapení bylo, když se mě tam ujaly dvě nejlepší kamarádky oslavenkyně, se kterými jsem se předtím jednou setkal. Moje paměť si je sice nevybavoval, ale vůbec jim to nevadilo v tom se se mnou bavit. Stačila chvilka a bavil jsem se s celým stolem. A zábava se hodně pěkně rozjela. Jenže o tom psát nechci, už napíši jen, že oslava se víc než povedla. Svědčí o tom i to, že jsem šel spát v pět ráno. Cesta za světla z akce je vždy zážitek.

Hlavní ale bylo, že jsem si možná domluvil akci na příští léto. S jednou z dvojice nej kamarádek oslavenkyně jsem prakticky celou noc prokecal. Povídali jsme si o všem možném, o čem bych si nevzpomněl, jen vím, že jsme byli oba na stejné vlně. No a z té kamarádky vypadlo, že by se šíleně chtěla podívat do Indie a Španělska. To Španělsko hlavně kvůli španělštině, kterou se učí. Nejdřív Španělsko a pak Indie, ale kdyby prý sehnala někoho kdo by sní jel do Indie, brala by nejdřív tu. Hned jsem jsem jí na ní kývl. Indie mě hodně láká, asi nejvíc ta živelnost místních lidí a jejich styl života.

Indie jako cíl mě zaujala až tak, že jsem si začal vyhledávat jaké spoje tam létají a hlídám si ceny letenek. Až se naskytne nějaká cenově jakž tak dostupná, ihned koupím. Jsem dokonce ochotný jet tam i sám, pokud nikoho do dvojice či party neseženu. Dobré je, že se jedná o období až za rok, tudíž nebude problém si na tuhle srandu vydělat.

Tolik tedy k mým plánům na příští rok…

Hokej, aneb fandili jsme

Mistrovství světa v hokeji, semifinále, zápas Česko – Švédsko. S kamarády naplánovaný pohodový večer u mě nabytě u TV s basičkou Braníka jedenáctky. Jenže vše bylo nakonec úplně jinak.

Kolem dvanácté jsem dorazil do Budějovic, kvůli vrácení telefonu a měl jsem sraz s Vagim. Dlouho jsem ho neviděl. Telefon mi bohužel nevzali, chytře mají u Czech computeru v obchodních podmínkách schovanou větu, že po nákupu na IČO zaniká nárok na 14 denní vrácení zboží bez udání důvodu. Takže mi jen slíbili výměnu mobilu kus za kus a já tak díky tomuto přišel k novému mobilu, jak slepý k houslím. Tento původní jsem chtěl totiž vrátit, byl pro tátu, takže jsem den předtím byl s tátou koupit jiný, jelikož se měl ten nefunkční vracet. Takže tenhle vyměněný si vezme táta a já si ponechám ten jiný. Srandičky.

Pak jsem začal pít. S Vagim jsme se šíleně dlouho neviděli, takže historek bylo moc. On mi vyprávěl historky jak se školou projezdil půl Evropy a kompletně všude byl na plech a já mu zase moje zážitky z Brna. I když musím uznat, že v trapných situacích vyhrál. Jsem chvílemi ani nemohl smíchy dýchat. Jenže nic netrvá věčně, museli jsme oba jet domů. Oba na hokej. Já na něj šel na náměstí. Jelikož tam bylo moc lidu a slunce, šli jsme s Holubem sednou na jednu zahrádku, dokonce aj na obří obrazovku se odtud dalo koukat. Po chvíli přišel zbytek a nějak vše nabralo šílený spád. Hokej špatný, moc nás nebral a tak jsme se hned po něm odebrali ke mně na byt. Zapla se TV, začalo pít pivo (zase…) a do toho rozjetá vodnice. No nádhera. Jenže ani nevím jak a ztratil jsem nade vším kontrolu (hlavně sám nad sebou).

Zbytek mám v hlavě jako zrychlené nahrávání, spíš podivnou šmouhu. Vím, že mě dostali ostatní do Kotnova. Tam mě u baru chytla nějaká holčina a zbytek večera jsem strávil s ní. To bylo hodně zajímavý. Ale kdo by si nechal utéct šanci. No a pak jen vím, že jsme to po druhé ráno zabalili a šli domů spát. Druhý den ráno uklízím stůl, byla na něm vrstva popele z uhlíků, a co nenajdu, pod vrstvou propálenina od uhlíku ve stole. Takže mámy konferenční stolek zničený. Sedačka taky dopadla skvěle. Na mém místě, kde jsem se celý večer povaloval, roztržená sedačka. Prostě zase jednou úspěšný den. Že jsem na něm kompletně finančně vytekl snad radši ani nemluvit. Naštěstí mi druhý den nebylo špatně. Jediná pozitivní věc. Ono vypít nějakých 12 – 13 piv není jen tak, alespoň pro mě.

Zas po dlouhé době jsem víc šlápl s alkoholem vedle…