Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

Půlmaraton Okolo Vlasti 2013

Popsat tuto podle mě nejvydařenější akci roku bude dost těžké. Dokonce pochybuji, že jí jen tak nějaká další překoná. To je prostě nemožné. Za uspořádání takového společensko-bežeckého závodu Dušanovi ještě jednou děkuji. Za rok určitě znovu!

Předstartovní pokec
Předstartovní pokec

Teď už k samotnému popisu. Cesta do Prahy byla sama o sobě dost slušný zážitek. Tak ucpanou silnici jsem už dlouho nezažil. Nakonec se podařilo na místa srazu dorazit jakž takž včas, ani toho bloudění moc nebylo, a Honzu, Aničku a Jirku jsem vyzvedl. I jsme se nějak do toho mého prskoletu vešli. Na místo jsme dorazili s dostatečným časovým předstihem a i se k Dušanovi trefili. Sice jsme nejdřív zastavili u sousedů, kteří měli na zahradě stanové městečko, ale další dům byl Dušanův.

Většina z české běžecké komunity na Dailymile
Většina z české běžecké komunity na Dailymile

Při příchodu ke startu už probíhalo vyhlašování prvních závodů a už se začali scházet dříve jen internetoví známí z Dailymile. A že se nás sešlo. Jak pak by také ne, když se jednalo vlastně o sraz české dailymácké komunity, že? Je jasné, že všichni jsou naživo úžasní a plní energie stejně, jako za klávesnicí. Další překvapivá věc, kdo nemá boty Inov8, vůbec mezi dailymiláky nesedne. Přišlo mi to jak být v reklamě na tuto značku. 😀 Po krátké seznamovací chvilce, potkání dalších a dalších lidí, včetně Jitky, které jsem slíbil pomoc na čas 1:50 a která mě překvapila spoustou energie, došlo na převlečení do závodního, udělání hromadného fota, probrání další hromady věcí, se šlo konečně na start.

A je odstartováno (vlevo slečna v oranžovém, která Jítě dost pila krev :-D)
A je odstartováno (vlevo slečna v oranžovém, která Jítě dost pila krev :-D)

Ten proběhl přesně v 15:00 a vyrazilo se pěkným tempem. Po pár minutách mi ale Jitka sdělila, že běžíme moc rychle, což byla pravda, a raději jsme zpomalili. Tak nějak jsme chtěl běžet kolem 5:10/km, ale na startu nás to nějak strhlo a běželi jsme pod 5:00/km. Tak se běh uklidnil, hezky jsme si povídali, čas od času se s někým potkali a trasa pěkně ubíhala. Na 3. km nás dohnala Vela a jelikož to vypadalo, že by jí naše tempo mohlo vyhovovat, tak jsme jí to nabídli a s úsměvem se k nám přidala. člověk se ani nenadál, proběhl jednou vesnicí, kolem zámku, dlouhou alejí a byla první občerstvovačka na cca 5. km. Jen pár loků a rychle dál. Kde všechny čekal nádherný dlouhý seběh po celkem klidné silnici. Tam mě, a myslím, že jsem nebyl jediný, Jitka trochu překvapila, když to najednou z kopce pustila a letěla tempem blížícím se rychlosti srnky. Ne, že by se mi to nelíbilo, skvěle jsem si to užil a nahnal se nějaký čas. Následující rovinka a výběh s nádherným přeběhem trati po mostku k občerstvovačce v polovině trati moc rychlé nebyly, ale já se bavil. Za občerstvením lehké seknutí, přísahám, že po značení jsem koukal, ale kdo si měl té šipky na zemi všimnout? Naštěstí jen pár set metrů. To bude možná důvod, že jak Jitce tak Lídě garmin naměřil o pár set metrů delší trasu. Vždyť jsme zabloudili. Seběh kopce a podbíhání viaduktů se mi moc líbilo a i následné teplíčko při běhu údolím. Jitka sice říkala něco o nesnesitelných podmínkách a kdesi cosi, ale asi šlo jen o bludy z horka. 😀 Na té rovince jsme běželi chvíli s Lídou, ale rychle se nám s ironmanem ztratili z očí. Jenže nejsme žádná béčka a v kopci po třetí občerstvovačce jsme je trhli. Nápis na silnici „Tohle neběhá ani Lída!“ mě hodně pobavil. Jitka se kousla a celý kopec vyběhla, čemuž smekám. To samé i Vela. Pěkný výkon! V kopci se nám podařilo předběhnout i slečnu ve svítivě oranžovém triku, která nám celou trať pila krev. Tedy asi hlavně Jitce. Nějaká neznámá holčina a ještě aby jí dala, ne? A po tomto kopci nás opustil věrný fotograf z trati David, jel čekat do cíle, a běželo se krásně po rovině a pak z kopečka. Moc pěkný úsek. Taky se zalíbil Lídě a ukázala nám záda. Dál jsme jí viděli až v cíli. Na posledních kilometrech šla sice rychlost rapidně dolů, ale i tak pohoda. Chvíli jsem si říkal, že začnu Jitku strašit slečnou v oranžovém, ale rozmyslel jsem si to. Trať se před cílem krásně stočila a seběh do cíle je udělaný parádně. Užili jsme si ho. Chtěl jsem nechat proběhnout Jitku první, ale nechtěla o tom ani slyšet, tak tedy společně. Čas 1h50 se nepovedl, Jitka se nenechala moc popohnat, ale i tak spokojenost. Čas nakonec 2:04 a nějaké drobné. Hlavní je, že jsme si to užili.

Společný doběh
Společný doběh

Hodnocení běhu z mého pohledu je na jedničku s hvězdičkou. Prostě 110 %. A zjistil jsem, že běžet uprostřed startovního pole a ne na špičce je naprosto parádní. Stále bylo na co koukat. Dušan to dobře zařídil a běželo hodně pěkných holek. Mé štěstí bylo, že se pohybovaly tak nějak kolem mě s Jitkou. Prostě jako v nebi. 🙂 Jen houšť takových závodů! K tomu organizace na jedničku, v ceně tričko, až na jedno jediné značení si nestěžuji a závod budu prostě chválit všude kde to půjde. Sice mě v druhé půlce závodu trochu zlobil žaludek, ale přežil jsem to. Zlobí mě vždy při běhu odpoledne nebo večer.

Příjemný budíček
Příjemný budíček

Po závodě jsme s Honzou a Jirkou skočili do koupaliště. Což byl skvělý nápad. Voda byla úžasná. Pak už jenom pozávodní zevlování na zemi u cíle, vítání posledních běžců a čekání na vyhlášení. Kde jako obvykle pobrali Babice co se dalo. A začala after-party. Nejdřív u cíle, pak v hospůdce a nakonec u Dušana u táboráku. Dlouho jsem tak skvělé odpoledne nezažil. U táboráku už mě dost přemohla únava a spíš jsem poslouchal a koukal do plamenů. Spát jsem šel brzy, přeci jenom jsem měl na neděli naplánovaný další půlmaraton v Liberci, kde jsem chtěl zaběhnout osobáček. S těma zdrobnělinami jste mě u toho ohně dostali, je to návykové. Prý stovečka a maratónek. 😀 Možná jen škoda, že nezůstalo více lidí…

Trampolína byl dobrý nápad, hned po probuzení jsem si zaskákal
Trampolína byl dobrý nápad, hned po probuzení jsem si zaskákal

Spaní pod širákem na trampolíně se více než povedlo. Spacák mám dobrý, takže mi bylo teploučko a díky síti kolem trampolíny mě ráno nemohli budit psi jako Honzu a Aničku. Ti si to pořádně užili. No smál jsem se. K snídani domácí chléb a domácí jahodová šťáva. Obojí naprosto grandiózní. Bohužel jsem se nemohl zdržet dlouho. Půlmaraton v Liberci se blížil a tak jsme s Jirkou po rozloučení ve čtvrt na devět odjeli.

Fotky jsem si vypůjčil od Jíti.

AUS – BBQ na Shelly Beach

Předminulý víkend byl krapet více o grilovaném mase. Možná ne jenom krapet. V pátek proběhlo dlouho naplánované barbeque na Shelly Beach. Což je malá útulná plážička hned vedle Manly Beach. Z Circual quay se na Manly jelo lodí, přibližně dvacet minut, a jeden směr stál 7 AUD. Nejdřív jsem z toho byl kyselý, že musím platit takovou pálku jen kvůli třem hodinám strávených grilováním, ale nakonec převážila spokojenost, že jsem jel a nevykašlal se na to. I přes horší počasí, silný vítr a zataženou oblohu, se akce povedla.

V přístavu se nás sešlo asi 16 a další lidé čekali u zastávky na druhé straně, na Manly. Celkově nás nakonec bylo 25. Před akcí se řeklo, ať si každý přinese vlastní jídlo a pití. Já si vzal láhev červeného a lehce nějakého jídla. Jenže většina lidí s sebou nic neměla a tak se udělala zastávka v supermarketu vedle Manly přístavu. A lidi opravdu nešetřili, zvlášť ty, pro které to byl poslední den ve škole. Což byl třeba Ubaldo, jeden super chlápek z Itálie. Takového masa jsem už dlouho neviděl. A aji klokan byl k dispozici.

Každopádně, po dalších 20 minutách chůze jsme byli na místě. Celou cestu nás otravoval protivný protivítr, takže jsem vyhlídky na zbytek odpoledne a večera neměl zrovna růžové, ale naštěstí jsem se naprosto mýlil. Z šíleně větrné otevřené Manly Beach se totiž přešlo po pobřeží na Shelly Beach, příjemně malou a útulnou pláž, hezky schovanou za útesem, takže závětří. A zábava začala. Všichni hned vyndali všechno jídlo a pití. Italové se spolu s pár lidmi z Asie nahrnuli ke grilu, Brazilci šli kopat do kulaté věci, Kolumbijci byli tak nějak všude, pár lidí vyrazilo do vody a já se s kelímkem vína pohyboval mezi grilem a místem s ostatním jídlem a povídal si s každým na koho se mi podařilo narazit. Takže pořád s někým. Na fotbal jsem nějak neměl náladu a na koupání mi osobně přišla zima. Veřejné grily jsou v Austrálii Elektrické, takže člověk jen přijde, krapet gril očistí, položí alobal, otočí knoflík a už může grilovat jako pominutý. Špatné to není, ale kam se to hrabe na dřevo.

A pak bylo konečně hotové první maso a všichni začali jíst. Já ovšem taky, i když ne moc, protože jsem byl už celkem najedený. Ale ochutnat klokana jsem si nemohl nechat ujít. Hrozně zajímavé maso. Strukturou bych ho přirovnal k srnčímu, ale krapet lehčí a tak nějak zvláštně aromatické. Podle Jeanette se prý jedná o nejdietnější maso, které je v Austrálii k dostání. Celkem bych to i věřil. Každopádně jsem na pláži strávil ještě pár hodin a pak se vydal domů. Chtěl jsem se totiž pořádně vyspat a oči mi už padaly únavou. Na zpáteční cestě povídání s jedním Italem. Zase další, který si Sydney zamiloval a hodlá se sem do roka vrátit. To se to žije, když má pouze turistická víza, nepracuje a jen si ten pobyt užívá…

A abych upřesnil první větu tohohle článku, tak i sobota byla pro mě překvapením. Když jsem se odpoledne vrátil domů z města a po chvilce si to namířil do kuchyně udělat večeři, tak mě odchytl Brian a že se prý mám k nim přidat na zahradě. Brian totiž slavil narozeniny a jeho oslava byla hlavně o jídle. Typická oslava Asiatů, vždy hromady jídla. Tož nenechal jsem se dlouho přemlouvat a šel tam. Takového jídla jsem už dlouho neviděl, všelijaké saláty, mušle, špízy a hromady, ale opravdu hromady, zajímavě naloženého masa. Masa tam museli mít minimálně 10 kg. A to tam pak ještě nějaké další maso lidi přinesli. No zase masakr. Tož poseděl jsem, najedl se, popřál jsem a pak se po anglicku vytratil. Na můj vkus moc lidí, které jsem neznal a většinou mezi sebou mluvili thajsky, takže také nic moc. Oslava pokračovala ještě dlouho. Druhý den mi Oskar říkal, že na ně sousedi zavolali policii. Nebylo to ani tak kvůli hluku, jako spíš, že byli z půlky roztahaní na ulici (taková ulička mezi domy, žádný provoz) a možná i kvůli kouři z grilu. No, prostě příjemné sousedské vztahy.

Jeden víkend, dva večery, po dlouhé době na mase a na dlouho zase utrum. Bylo mi po tom všem mase totiž nějak těžko. Tělo na něj přeci jenom není moc zvyklé a najednou takováhle bomba. Každopádně 30 km dlouhý běh v neděli pomohl a pak už mi bylo zase dobře. Ale jako užil jsem si to. 🙂