Poslední část mého letošního indického vyprávění

Tato část už bude méně strukturovaná, spíš doplní ty předchozí a snad vše nějak důstojně uzavřu.

Mysore palác

V mé hlavě se toho dělo po celý čas pobytu spoustu. Čemuž ve velké míře pomohlo i odloučení od mobilního telefonu. V prvních 3 týdnech kurzu jsem dostal mobil k dispozici průměrně jednou za 3 dny na přibližně 2 hodiny času. To se sotva stihla s místním internetem poslat zpráva. nic moc jiného dělat nešlo. Člověk si okamžitě uvědomí, že bez mobilního telefonu má najednou neskutečně času na přemýšlení. Člověk jen sedí, hrabe se ve své hlavě, přemýšlí o čem přemýšlí a důležité věci si zapisuje do deníku. Nikdy jsem nepopsal více stránek než na tomto kurzu. Bez mobilu byl každý den najednou neuvěřitelně dlouhý a plný drobných radostí. Jak člověk nemohl utéct co pár minut k životu někoho jiného (via Instagram nebo Facebook), najednou má spoustu času na ten svůj. Tomu ještě přispěly dny ticha, kdy jsme mezi sebou nesměli vůbec promluvit (což bylo doporučeno obecně po celou dobu) a náš hlavní úkol byl starat se o své myšlenky a nenechat se ničím vyrušovat. Takových odpovědí na životní otázky, co se najednou v hlavě vynořilo… Ovšem i sposta nových otázek. 😀 Dny ticha mi vyhovovaly hodně. Nepronést třeba 2 dny po sobě ani slovo je příjemné. Hlavně nikoho neurazilo, když člověk neodpověděl na otázku nebo nereagoval, prostě to tak bylo a všichni to tak brali… Není asi divu, že jsem pořádně začal všechny poznávat až poslední týden kurzu, který byl volnější v pravidlech kvůli závěrečným vedeným hodinám a zkouškám (a učením se na ně). Shrnul bych to, přijít na dobré tři týdny o mobil a do toho nemluvit je něco, co určitě doporučuji vyzkoušet každému. Člověk prostě pozná sám sebe. Hlavně má na sebe čas, to se mi v ČR prostě nedaří nasimulovat.

Součást palácového komplexu

Co jsem si během celého pobytu nesmírně užíval byly východy a západy slunce. Každé ráno jsem po proběhlých očistách se všemi ostatními seděl na zemi, popíjel čaj a kochal se pomalým východem slunce. Neskutečně příjemný ranní rituál. Jen ticho, společnost ostatních kolem a vycházející slunce na obzoru… A zase naopak večer, po proběhlé dvouhodinové vnitřní józe, kdy člověku uvnitř v těle doznívaly všelijaké myšlenky a pocity, se jen sedělo v tichu a sledoval se západ slunce. Sluneční kotouč hezky pomalu zaplouval večer co večer mezi dvě palmy a vytvářel s nimi neskutečně nádhernou hru stínů. Úplné pohlazení po duši… A o nočním nebi naprosto plném hvězd, na kterém po většinu času nebyl ani mráček, se snad ani nemusím zmiňovat. Krása prostě střídala nádheru. Přišlo mi, že můj pohled skoro pořád směřoval na nebe…

Jeden ze západů…

Bohužel nemám zde doma v ČR kvůli pracovním povinnostem a podobně možnost východy slunce sledovat. Západy by i šly, ale často je člověk tak unavený, že prostě nemá sílu ani chuť nikam jít. Hodně mi tohle sledování slunce, měsíce a noční oblohy chybí…

Brána paláce

Hned první den kurzu se stalo něco, co jsem vážně neočekával. Ztratila se mi má cestovní jógamatka, která se mnou byla už v Rishikeshi, projógoval jsem na ní pořádný kus Evropy a v ČR jsem na ní i vedl hodiny. První den kurzu po první ásanové praxi jsem jógamatku sroloval a nechal jí v shale v rohu mezi ostatními podložkami s pocitem absolutní důvěry, že jí tam později zas najdu. Kdo by zde taky kradl, když není kam s věcmi odejít nebo kam si je případně schovat, že? Za hodinu a půl byla pryč! Prostě se ztratila a už se nenašla. A to jsme se jí celý první týden snažili najít všichni. Co se podle všeho stalo jsme vykoumali po pár dnech. Již jsem se zmínil, že hned na začátku kurzu odjeli po rozdělení karma jógových prací 2 studenti. Podle všeho si nejmenovaná Francouzska spletla naše podložky a při rychlém odjezdu sprostě vzala mou. Po ní tam zůstala také šedá podložka z Decathlonu, jen ne cestovní a také o hodně méně kvalitní. Splést si osobní podložku je podle mého mínění prakticky nemožné. Každý ví jak jeho podložka vypadá, voní, váží… vždyť na ní trávíme mnoho hodin každý den… Každopádně jsem se s mou starou jógamatkou rychle rozloučil a co nejrychleji si našel mezi erárními jednu, která mi alespoň trochu na zbytek tréninku vyhovovala. Tu jsem pak už hlídal jako ostříž, i když o žádné terno se nejednalo. Zkoušel jsem pár dní jógovat na jógovém koberečku, ale kvůli moc velké roztažnosti jsem ho nakonec vyměnil za moderní verzi – obr. níže :D.

Aparighara, nebo-li zbytečně neulpívaní na věcech. Jedna z mých oblíbených yama se prostě přirozeně přihlásila o slovo. Už byl asi čas se s mou oblíbenou jógamatkou rozloučit…

Jo, a taky jsem se zranil. Vtipná story. 😀 Při jedné ásanové praxi přesně v polovině kurzu, kdy se probíraly a zkoušely lehce pokročilejší pozice a vůbec spousta zajímavých variant ásan, se stalo něco, co mi úplně změnilo přístup ke cvičení a celkově mi přineslo AWARENESS = UVĚDOMĚNÍ (jedno z nejvíce opakovaných slov během pobytu). Situace mi ukázala, že mé tělo vážně není nezničitelné a musím se k němu chovat opatrně. Nějaký ten věk se prostě plíživě hlásí o slovo. Opravdu je důležité být při praxi vědomý a nelítat myšlenkami kdesi jinde, být prostě přítomný a hlavně citlivý sám k sobě.

Při provádění Ardha Baddha Padma Paschimottanasana (viz obrázek výše) mi málem odešlo koleno do věčných lovišť. Nikdy dříve jsem si nemyslel, že se mi kdy podaří chytit si palec nohy v polovičním lotosu za zády (myslel si, že ručičky jsou moc krátké…), ale najednou se mi to podařilo s levou novou na pravém stehně a celkem i snadno. Taková radost! Já udělal něco, v co jsem vůbec nedoufal, že někdy půjde! Jenže pak naskočilo ego a chtění. Když šla jedna strana, prostě musí jít i druhá, která předtím nešla. Jen mi nedošlo, že můj levý kyčel je asi rozvolněnější než pravý a tedy s ním to už jde a pravý potřebuje ještě spoustu času. Pravý nárt na stehnu a snaha chytit palec pravé nohy pomocí ruky za zády. Moc to nešlo, chyběl mi kousíček. Nenapadlo mě nic lepšího, než trochu popotáhnout za koleno tu pokrčenou pravou nohu. A tehdy se to stalo. Já zabral (lehounce, vážně ne moc) a najednou se ozvalo šílené zakřupání v koleni. Opravdu hlasité, až jsem se divil, že ho neslyšeli ostatní kolem mě. Ale naštěstí byli plně zaměření na svou praxi. Pomalinku jsem nohu rozmotal, zahýbal s ní a jelikož nebolela, opatrně dokončil sekvenci.

V ten moment a celý zbytek dne pocity na nic. Jaké taky jiné, když jsem si asi oddělal koleno a díky němu se mi asi dost zhorší pobyt? Bolest ten den se jen lehce stupňovala a hybnost zase malinko snižovala. Asi jak se mi kolem postiženého místa stahovaly svaly a tělo nohu přirozenou cestou chránilo. Něco jsem si vygooglil a zjistil, že kdyby šlo o vazy, asi bych tak bezproblémově po okolí nechodil. Nešlo nic dělat, dal jsem noze čas. Pozitivní bylo, že druhý den bolela prakticky stejně, spíš méně. Většina pohybů šla, jen při zkrutu koleno bolelo, tak jsem se zkrutovým pozicím pro kolena rozhodl vyhýbat a nahrazoval je jinými variantami. Kolenu se naštěstí nic vážného nestalo, asi 2 měsíce po návratu z Indie domů už pocitově i pohybově v pořádku a nic nebolí. Co mu bylo nevím, tipuji natažený vaz. Každopádně jsem hezky zpomalil, začal zase více všechno naciťovat a rozhodl se kompletně vyhnout pozicím tipu Padmasana. Pozicím prostě nedobrým pro koleno = extrémně zkřížená kolena. Dnes třeba už zase dělám pozici Eka Pada Rajakapotasana, ale i tak si v ní hodně ulevuji a dávám veliký pozor na koleno. Raději si pozice těžší pro kolena lehce upravuji komplexně.

Abych nekřivdil časovému rozhvrhu kurzu, 3x jsme dostali volno na již dříve popsaných 6 a půl hodiny. Já je vždy využil ke krátkému výletu. 2x jsem byl ve městě (mimochodem, autobus stál jen 20 INR, což je oproti 400 INR za tuk-tuk docela rozdíl) a snažil se z něj prohlédnout co šlo. Jednou jsem se vypravil na Chamundi Hills – veliký a jediný kopec nad městem, ze kterého je výhled na celý Mysore. Jak už jsem psal, město mě nijak nezaujalo. Prostě moderní město, které pro mě osobně nemá žádné kouzlo. (Omlouvám se všem, kteří jsou do tohoto města zamilovaní. Stále si stojím za Rishikeshi a jeho duchovní atmosférou.) Hned po prvním návratu z návštěvy města mi došlo, že jsem si hrozně oddychl, když jsem se zase vrátil do naší malé komunity a ticha venkova. Ruch města mi vůbec nevyhovoval (celkově nevyhovuje ani doma). Byl jsem (a stále jsem) rád, že jsem nakonec nezvolil klasickou cestu studia jógy v Mysore. Když už člověk někam jede a stojí ho to celé tolik úsilí, času i peněz, měl by se věnovat naplno důvodu proč tam odjel.

Jen krátce k výletu na Chamundi Hill. Konal se 2 dny po mém zranění kolena. Bohužel jsem si špatně našel trasu a nahoru tak nakonec musel vyjet autobusem. Nezastavil mi pod schody, původně jsem chtěl jít nahoru po nich hezky po svých. Lehce i kvůli ozkoušení kolena. Nahoře davy lidí, spousty stánků a atmosféra velmi podobná pouťové. Jedná se o poutní místo, tak jak také jinak, že? Ale jinak vážně neskutečná šílenost. Prošel jsem se kolem, udělal pár fotek, jen tak nasával atmosféru místa a chvíli koketoval s myšlenkou jít do chrámu, ale davy lidí mě přesvědčily o opaku. Po asi hodině, kdy jsem si celý vršek kopce prohlédl, mě tamní prostředí přestalo bavit a rozhodl se, že když už jsem nemohl jít nahoru, půjdu alespoň dolů. Těch 1001 (myslím) schodů jsem sešel celkem rychle. Až jsem si říkal, jaká je to pohodička. Nebudu nikoho napínat, druhý den jsem pekelně cítil lýtka a bolest v nich vydržela po další 4 dny. 😀 Alespoň, že koleno v „pohodě“.

Panorama Mysore z Chamundi Hills

Určitě si někdo kladl otázku jakpak se asi spalo v jedné veliké místnosti s dalšími cca 25 spolunocležníky. Po pravdě – úplně v pohodě. Vzal jsem si s sebou totiž 17 párů špuntů do uší. Díky tomu jsem spal po celou dobu v krásném tichu. Co vím od lidí, kteří špunty neměli, tak přibližně první polovinu kurzu údajně dost lidí chrápalo, ale po ní se asi něco změnilo, protože chrápání bylo jen výjimečné a v noci bylo prostě ticho. Ale i tak jsem byl rád za své špunty. Asi 3x bláznili sousedi a měli celou noc nějakou párty s hlasitou hudbou jako na techno párty. Sousedi sice cca 600 metrů daleko, ale bylo to jako by byli hned vedle.

V průběhu kurzu jsme každý den vyplňovali speciální formulář s naším fyzickým a psychickým stavem. Vše od pohybu střev, přes vyrážky až k psychickému stavu. Každých 6-7 dní se zapisovala váha a měřil tlak s klidovým tepem. Takže pár mých hodnot v průběhu času – vždy váha v kg / klidový tep / tlak.

  • 31.12.2019 – 62.5 / 60 / 133-90
  • 06.01.2020 – 61.5 / 58 / 133-82
  • 13.01.2020 – 60.9 / 46 / 118-84
  • 20.01.2020 – 60.6 / 52 / 107-70
  • 28.01.2020 – 60.0 / — / ——

Kurz nebyl úplně bez zkoušek a zadarmo. Abychom dobře vyplnili čas, dostávali jsme každý týden za úkol vypracovat papíry s otázkami ohledně probírané látky – Assignments. Celkem jsme jich museli vypracovat 10 a bylo na nich mezi 15 a 25 otázkami. Lehké úplně nebyly, ale mohly jsme používat poznámky a učebnici. Nejhorší bylo jen vše přepsat, zabralo to spoustu času. Tématické okruhy – Filosofie jógy, Kosterní systém, Svalový systém, Trávicí soustava, Dýchací soustava, Filosofie jógy 2, Oběhová soustava, Nervový systém, Lymfatický systém a Endokrinní systém. K tomu na konci přibyly 2 vedené hodiny v malých skupinkách po 3 lidech. Jedna hodina terapeutické jógy zaměřená na určitou soustavu (já si vylosoval oběhovou) a jedna hodina hatha jógy, která ale musela vycházet z probíraných ásan. To byla spíš sranda než zkouška. Ale i tak jsem se na každou hodinu pořádně připravil. A na úplném konci jsme ještě dostali celkem „těžký“ test. 🙂

Všechno jednou skončí a tak i tento „kurz“ jógy. Na začátku jsem přijel na kurz hlavně něco udělat se svou osobní praxí jógy a také pro novou certifikaci. Po prvním týdnu jsem už věděl, že ten papír opravdu není důležitý a jde hlavně o ten proces. O samotný průběh kurzu. Dostal jsem víc, než jsem vůbec doufal. Jsem hrozně rád, že jsem na tomto kurzu mohl být. Ostatní říkali, lidé s několika absolvovanými TTC kurzy všude možně po světě, že na lepším kurzu ještě v životě nebyli. Takže ode mě jednoznačně doporučení. Až bude tedy opět možné cestovat do Indie …

Inteyoga tým

Kdyby delší dobu nebylo možné cestovat, tak návod na vlastní denní praxi je jednoduchý:

  • Dr. Ashutosh nám poradil přesně toto: „Denně praktikovat ( jen chvilku), krátká pranayama, psát si deník a číst Patanjaliho jógasútry (pokud možno bez vysvětlivek, jenom čistý překlad).“
  • Slova Kadambari, naší učitelky ásanové praxe: „Jóga je věda zkušenosti. Věda o praxi.“
  • Slovy Swami Sivanandy: „Jedna unce praxe má větší hodnotu než tuny teorie.“

Toť ode mě vše o mé letošní cestě do Indie. Jsem rád, že se mi tam podařilo se podruhé podívat a spoustu toho zažít. Pro někoho málo, pro mě osobně neskutečně moc. Doufám, že momentální situace a zákaz cestování z důvodu Koronaviru brzy skončí a my se zase jednou budeme moci do Indie podívat. 🙂

Dr. Astuhosh, já a Kadambari

Podívám se já osobně zase někdy do Indie? Opravdu neznám odpověď. Možná ano, možná ne… Vážně nevím. Jedno vím jistě, po čtyřech měsících od návratu strávených doma nemám zatím žádné pnutí či sebemenší myšlenky na nějakou dlouhodobější (měsíc už pro mě delší doba je) cestu za hranice, potažmo do Indie. Mám svou osobní praxi, se kterou jsem spokojený, a konečně vím jak se svou praxí pokračovat aby někam vedla. A kdybych měl nějaké pnutí ohledně jógy, vím že i v ČR se dá kvalitně jógově vzdělávat. 🙂

Denní průběh života v ashramu

Ranní budiček nebyl zrovna příjemný. V jednom jídelním stanu byl umístěn obří buben, ke kterému byli přidělané bubnovací paličky všelijakých velikostí a každé ráno v 5 se vypínačem elektronicky spouštěly. Neskutečný rámus tohoto elektronického bubnu musel probudit široké okolí. Jsem si tím jistý, protože bezpečně probudil i přes špunty v uších… Pak následovaly Shatkarma, tedy čistící techniky. Začalo se jednod jala neti (vyplachování nosu konvičkou), po několika dnech se přidalo sutra neti s plastovým provázkem (protahování nosem), později se přidalo Dhauti (zvracení slané vody), Agnisara (jemnější provedení než nauli se silnou kompresí, které je běžně učené – v tomto případě s uvolnenými břišními svaly), jednou i Shanka Prakshalana (jogínská technika na očistu střev) a nakonec sutra neti s klasickým old-school provázkem (asi 4mm tlustý bavlněný provázek, který je na prvních 30 cm obalen směsí vosku). První protažení tímto starým typem sutra neti bylo neskutečně bolestivé, ale dnes už naprosto standardní záležitost, kterou každou neděli opakuji (sice jenom jednou týdně, ale alespoň něco…). Ve třetím týdnu jsme se propracovali k denní praxi dhauti, následované sutra neti, pak jala neti a nakonec agnisarou proloženou kapalbhati. Poslední týden se už čistící techniky nedělaly, aby se naše tělo více zklidnilo. Bylo na každém jestli je bude dělat nebo ne, už nebyly nařízené. Musím uznat, že všechny čistící techniky mi šly mnohem lehčeji než v Rishikeshi. Úplně jinak nám je vysvětlili a hlavně i demonstrovali. Opravdu věděli co dělají a ukazovali svou běžnou praxi. Se zdejšími postupy šlo/jde všechno naprosto bez problémů a bezpečně.

Čistící techniky se někdy daly stihnout do 20 minut. Zbytek času pak patřil osobní praxi pranayamy spojené s krátkou meditací. Žádně lelkování po okolí nebo bavení se s ostatními, všechen čas se pokud možno na 100% využíval a zaplňoval činnostmi. Následovala krátká pauza na čaj s ovocem, nejčastěji banány, a pokračovalo se 3 hodinovou pohybovou lekcí. Pohybová píši schválně, protože se nejednalo jen o ásany. Začínalo se pre-yogic cvičeními (= The Pawanmuktasana Series I., II. a III.) – jedná se o všelijaké cvičení na břicho (hlavně CORE), nohy, ruce a prostě celkové zesílení těla, které většinou trvaly cca hodinu. Následovaly pozdravy slunce, začalo se na 3 a končilo na 6. Všelijakých tipů – od jednoduchých (3-6x) po typ flow. Typ flow surya namaskar byl 2 verzí – první verzí byly 3 specifické pozdravy nijak nenavázané na ásany, ale s mnoha vloženými prvky a takové silovější, druhá verze byla vlastně 4 pozdravy, do kterých bylo vložené neskutečné množství ásan a když je člověk udělal, měl prakticky celé cvičení ásan za sebou. Zbývalo už jen pár závěrečných ásan. Klasické pozdravy zabraly kolem 30 – 45 minut a po nich následovala sekvence 27 ásan v hatha jógovém stylu. Když byly pozdravy v provedení flow 2 verze, tak to bylo o těch 30 minut rychlejší, protože většina ásan proběhla spojená v těch pozdravech. Pravidelně se končilo po těch 3 hodinách, využíval se celý čas, žádné zkracování. Někdy se nějaké části více natáhly, jindy se ukázaly jiné variace a tak. Prostě na 3 hodiny. Když se někdo zastavil a koukal po ostatních, hned byli u něj a říkali mu ať praktikuje a neztrácí tak svůj drahocený čas. „Don´t waste your time and money!“ Pak měl být konec a pauza 30 minut před oběděm, ale většinou jsme jí strávili po ásanách probíráním terapeutických pozic jógy a jejich zkoušením. Takže nejen teorie, ale hlavně hodně praxe a vyzkoušení působení na sobě. To pro mě bývalo dost na morál, protože po závěrečné šávásáně mi často vypnulo tělo a bylo takové unavené ve stavu jít si lehnout. A řekl bych, že nejenom tělo, ale i hlava. Pár prvních dnů jsem byl z této pohybové praxe dost rozsekaný, někdy se mi třásly svaly na rukou ještě přes hodinu…

Po obědě, který byl satwického typu, následovala karma yoga. Každý dostal zadanou určitou práci (ve skupinách 2 až 6), kterou musel v tento denní čas vykonávat. Práce se přidělovaly na týdenní bázi. Já měl první týden mytí koupelny u pánské ubytovny, druhý týden zametání shaly, třetí týden vytírání ubytovny a poslední týden jsem připravoval rohože před všemi teoretickými lekcemi a podobně (což byla nejhorší práce ze všech, zabrala nejvíc času a byla nejpracnější). Většinou jsem měl práci za pár minutek hotovou. Nejlepší bylo asi mytí záchodů, 10 minut práce a klídek. Ovšem, našli se i tací, kteří podobnou činnost opravdu neunesli. Jednalo se o 2 účastníky, kteří hned druhý den okamžitě ukončili kurz, když jim byla vylosována jako první karma jóga mytí záchodů. Zbytku osazenstva žádná práce nevadila, ani těm starším distingovaným paním (maximálně měli naštvané a uraženecké průpovídky), které se kurzu také účastnily.

3x denně rohože připravit a zase sbalit…

Odpoledne byly 2 hodiny teorie. Jedna filosofická, tedy probírání všeho kolem teorie jógy, ale hlavně zaměření se na dva důležité jógové texty – Hatha Yoga Pradipiku a Patanjaliho jogasutry. Nevím co bych k filosofické hodině více napsal, probíralo se prostě úplně všechno. Druhá hodina byla zajímavější – anatomie. Vůbec nic jsem od ní nečekal, ale byla to nejlépe podaná anatomie, které jsem se kdy jako laik účastnil. Dr. Ashutosh používal velkou LCD televizi a moderní 3D zobrazovací metody. Myslím, že šlo o program Visible body. Anatomie se probírala ve spojitosti s jógou z fyziologického hlediska. Tedy, když uděláme něco, to něco v těle ovlivňuje určitá místa a tohle se pak stane nebo bude dít. Nejzajímavější byla fyziologie pranayamy a různých meditačních technik. Co se v těle při dechových technikách přesně děje je naprosto fascinující. Poznámky stále zpracovávám. Navíc se hodiny filosofie a anatomie dost často prolínaly, když se mluvilo na filosofii teoreticky o určitých technikách, většinou se na anatomii probíralo jejich působení v těle. Prostě jóga i z moderního věděckého pohledu. Nikde jinde mi podobný přístup nikdo nenabídl.

Příprava na teorii

A to velmi zajímavé (ne-li nejzajímavější) bylo před večeří – internal yoga. Dvouhodinovka technik práce s energií a naší myslí. Jednalo se o praktický nácvik a zažití si technik pranayamy, yoga nidry, relaxace, práce s energiemi atd. Ani jeden den jsme nevěděli co nás čeká. Dr. Ashutosh vše vymýšlel až na místě podle atmosféry skupiny. Techniky pranayamy, které jsme za ten měsíc procvičovali – jógové plné dýchání, Anuloma-Viloma, Chandra Bhedana, Surya Bhedana, UJJAIY, Sitkari, Sitkali, Bhramari (i Bhramara) a Bhastrika. Ovšem i všelijaké kombinace těchto typů (např. Ujjaiy + A-V + kumbhaka). Věnovali jsme se i různým typům drishti (bhrumadhya, nasikagra a abhyantara), všelijaké typy kumbhaky (zádrží dechu při pranayamě) o různých délkách od pár sekund po minutu a více, relaxace, hraní si s energií v těle, yoga nidra… Přiznám, že se pro mě jednalo o nejtěžší hodiny z celého dne, na které jsem se ale paradoxně většinou nejvíc těšil. Tohle byly techniky, které mi v mé osobní praxi doma chyběly. A tady jsem jich dostával plné náruče každý den. Hltal jsem každou novou techniku a informaci. Co k tomu patřilo také, bylo trávení těch 2 hodin v některém z meditačních sedů s hezky rovnými zády. Naštěstí Dr. Ashutosh nás po 15 – 30 minutách nechal změnit pozici nebo lehce protáhnout nohy (věděl, že naše kolena mohou trpět a že se pro spoustu jednotlivců nejedná o anatomicky vhodné pozice). Kdo opravdu nemohl sedět v některém ze sedů, mohl používat stoličky, židle, oporu stěny, více jógamatek, prostě co potřeboval. Jak jsem řekl – nejvýživnější 2 hodiny z celého dne.

A poslední denní program, který následoval po večeři, byl Satsang (chcete-li Kirtan). Hodina, na kterou se nám často kvůli únavě nechtělo. Hodně z nás pravidelně únavou skoro usínalo ve stoji, ale i tak jsme šli. A věděli jsme proč. Po prvních pár minutách Kirtanu z nás pokaždé veškerá únava spadla a my plni energie zvesela zpívali jednu mantru za druhou. Ano, Kirtan je večerní zpívání manter a jiných všelijakých písní. Energie skupiny byla vždycky neuvěřitelná. Dost často se na melodii spontánně tancovalo a člověk měl více a více energie. Prostě večery, na které jen tak nezapomenu. Po prvním týdnu už se nejely jenom mantry, ale lidé skládali vlastní básně, písně, zpívali známé songy, sdíleli své vnitřní prožitky (jen ti opravdu hodně extrovertní) a šlo prostě o neuvěřitelně tvůrčí proces za pochodu. Tu energii bych přál zažít každému.

To bylo velmi ve zkratce popsáno, jak kurz probíhal a co se při něm na každodenní bázi dělo. A takhle to vypadalo celých 30 dní, každý den stejný program beze změny. Někdo asi řekne „Pěkná nuda!“ nebo „Kvůli tomuhle jsi tam jel?!“, ale pro mě osobně byl každý den vždy úplně jiný a neskutečně mě osobně posouval…

Inteyoga Ashram

Východy slunce byly kouzelné…

Inteyoga je malá škola, přesněji ashram, nedaleko jihoindického Mysore, která se zabývá výukou technik klasické hatha yogy podle starého díla Hatha Yoga Pradipika. Tak levná byla (a stále v porovnání se všemi ostatními kurzy v Indii je), protože majitel školy nechce na studentech primárně vydělávat. Jeho cílem je hlavně předávat informace a sdílet učení jógy. Dr. Ashutosh, zakladatel a majitel školy, předává informace z osobní více než 40 leté praxe jógy (jeho učitelé byli velikáni jako Swami Sivananda nebo Swami Krishnananda) a medicínské znalosti z celoživotní praxe západní medicíny kombinované s ayurvedou. Nebyla oblast, kterou by snad ve své osobní praxi v životě neřešil nebo se o ní nějak nezajímal. Neskutečná studnice vědomostí…

Celý ashram z dálky

Každému, kdo umí počítat, ovšem dojde, že i při tak nízké ceně na každém kurzu vydělavá hodně. Ono při cca 50 účastnících se ani není čemu divit. 50 někomu může připadat jako moc a že se člověk nemůže nic naučit, ale opak je pravdou. Platí co mají napsané na svých stránkách: „Learning is an art …. which depends on the disciple’s passion, skill and eagerness to learn. How many people can swim in an ocean!“ Lze se naučit opravdu hodně a i při tak značném počtu studentů je k dispozici dostatek osobního přístupu pro každého.

Ashram je u vesničky Devalapura doslova na venkově, ale to už víte z předchozí části (odkaz). Má 2 části od sebe vzdálené asi 200 metrů. V části u silnice leží ženská ubytovna a obytný dům pro většinu učitelů a lektorů. Jsou taková malá rodina – dohromady 2 hlavní lektoři, jeden pomocný a pak 3 karmajogíni (ti jsou z celého světa a po x měsících se střídají). Druhá část ashramu leží prakticky mezi poli vzdálená přibližně 200 metrů od té první a obsahuje mužskou ubytovnu, obří shalu, jídelní stany a kuchyni. Toť vše.

Jak vychází z popisu ubytoven, ubytování je oddělené pro ženy a muže a je striktně hlídané. Ani páry spolu nemohly být a celý měsíc byly odděleně. Ubytovna byla pro cca 25 osob – jedna veliká místnost s buňkami po 2 postelích. Ty oddělené nízkými asi metr vysokými zdmi. Vše dost nahrubo, krov udělaný z klacků a na něm jenom tašky, na oknech sítě, ale neotevíraly se, podlaha beton, postele kovové s asi 4 cm tlustými matracemi, prostě žádný luxus. Na konci tohoto dlouhého bungalovu byla koupelna – 6 indických záchodů (záchod se sprchou dohromady), ohřívací varna na vodu, 3 umyvadla a 2 zrcadla. Toť ze sociálního zařízení pro cca 25 mužů vše. Shala je jen veliký prostor cca 14 na 22 metrů betonové zastřešené plochy, v rozích police s pomůckami. Jídelní stany byly udělané z bambusových listů, stolů a plastových židlí. Celkově hodně spartanské podmínky, jen nejnutnější věci k živobytí, prostě nic co by člověka nějak rozptylovalo. Mně se to neskutečně líbilo a celkově vyhovovalo. Proto asi i levnější cena než jiné kurzy. Dost často se jinde platí za luxusní ubytování a všelijaké rádoby duchovní serepetičky.

Co se mi zdálo také super bylo, že ashram se nacházel v oblasti prakticky bez signálu. A když už se nějaký chytil, o 4G si člověk mohl nechat leda tak zdát. Stačilo se jen o pár centimetrů hýbnout (i jen rukou s mobilem) a bylo po signálu. Jak za starých časů v ČR když začínaly mobily. 😀

Po mém příjezdu mě ubytovali, ukázali kde co je, vybrali peníze (to odpoledne se v shale válel přibližně milion rupií v hotovosti), zaevidovali, předali jednotnou uniformu a dále jen řekli, že večer bude informativní briefing kde se vše podstatné dozvíme. Na něm jsme se představili (zjistil jsem, že na kurzu se mnou byla jedna Slovenka, jinak lidé z celého světa), dostali učebnici a denní listy pro vyplňování pocitů s fyzickým stavem. Byl nám představen denní program, zdůrazněn Code of Conduct (kodex chování) a byly nám sebrány mobilní telefony. Každý mobil byl vložen do plastové krabičky pod číslo (které si musel majitel zapamatovat) a mohl ho dostat na vyžádání vždy po několika dnech na cca hodinu a půl. Nikdo si netroufl neodevzdat. Jelikož jsem to předem očekával, nepřekvapilo mě to. Pak nás poslali spát a bylo to. Žádné květinové mandaly, zbytečné proslovy, rituály a podobné cavyky, za které se většinou v jiných školách platí nehorázné peníze, jen aby si účastníci připadali nějak výjimečně a více oduševněle. V této škole si na pozlátko nepotrpí.

Na zahájení nám bylo zdůrazněno jedno – jste tady hlavně kvůli sobě a certifikát není váš cíl. (Souhlasil jsem s nimi jen napůl, protože jsem sice přijel něco udělat se svou jógou a posunout se ze zaseknutí, ale kvůli tomu papíru jsem přijel také. To byly mé myšlenky na začátku kurzu.) Zdůraznili nám, že musíme být účastni na všech hodinách a pokud možno, všeho se aktivně účastnit. Nechtějí plýtvat svým časem a hlavně naším. V druhé řadě i našimi penězi, protože si uvědomují, že nás podobná cesta stojí značné finanční prostředky a každé vynechání je jako zbytečné vyhazování peněz z okna.

Takže co obsahoval Code of Conduct, který byl přísný a opravdu se musel dodržovat? Měl těchto 20 bodů:

  • 1. Dress code – až na ásanovou praxi povinné nošení uniformy.
  • 2. Pravidelnost a dochvilnost – odchodit povinně naprosto všechny hodiny a být na nich před jejich začátkem.
  • 3. MAUNA (Ticho) – byly určené celé dny, kdy se nesmělo promluvit a bylo doporučeno mluvit co nejméně. V ubytovně zákaz po celou dobu.
  • 4. MITAHARA (Jogínská dieta) – jak v ashramu, tak mimo. Žádné jídlo z venku. Ani při „volném“ dni.
  • 5. KSHETRA SANYAASA (Zůstat na jednom místě) – povoleny jen 3 krátké výlety na pár hodin. Jinak celých 30 dní v ashramu.
  • 6. PRATYAHARA – zákaz elektronických zařízení.
  • 7. Zákaz jakýchkoliv intimností v ashramu.
  • 8. Kouření, drogy, alkohol nebo jiné omamné látky striktně zakázané.
  • 9. Od studentů se očekává přizpůsobení fyzicky, emočně a mentálně.
  • 10. Respekt k věku, rase, náboženství, pohlaví a limitům ostatních.
  • 11. Zákaz návštěv z vnějšku ashramu.
  • 12. Zákaz vlastních rituálů (např. náboženských) na ubytovně.
  • 13. Studenti jsou povzbuzování k překonání kulturních rozdílů mezi sebou.
  • 14. Nebýt hluční k sobě a hlavně přírodě mezi 8 večer a 5 ráno.
  • 15. Akceptovat vyučované techniky – vyzkoušet jich na sobě co nejvíce, ať jsou benefity pobytu co největší.
  • 16. Osobní problémy diskutovány s Dr. Ashutosh v určený čas.
  • 17. Nevstupovat do prostoru ostatních na ubytovně.
  • 18. Neodkladně informovat o zdravotních problémech
  • 19. Doporučeno nechat si otázky minimálně 24 hodin v hlavě a pokusit se na odpověď přijít osobně ve své hlavě. Odpověď často přijde, nemusíme se hned ptát.
  • 20. Učitelé na tomto kurzu nemusejí znát všechny odpovědi, ale sdílí se studenty techniky, které mohou pomoci k hlubšímu vnitřnímu uvědomění potřebnému k nalezení odpovědí „uvnitř nebo vně“.

Denní program vypadal následovně:

  • 5:00 – Budíček
  • 5:15-6:00 – Shatkarma
  • 6:15 – Čaj s ovocem
  • 7:00-10:00 – Pre-yogic cvičení, Sun salutation, Asana
  • 10:30 – Brunch
  • 11:00-12:00 – Karma yoga
  • 12:30-13:30 – Hodina teorie
  • 13:30 – Čaj s ovocem
  • 14:00-15:00 – Hodina teorie
  • 16:00-18:00 – Internal yoga (Pranayama, Yoga Nidra, Yoga Chikitsa)
  • 18:30 – Večeře
  • 19:30-20:30 – Bhakti yoga (Kirtan)
  • 21:30 – Večerka (zhasnutí světel)

A po 30 dní se Code of Conduct musel tvrdě dodržovat a s ním i denní program, který byl až na 3 výjimky neměnný. Ty 3 výjimky byly dny volna. Ale nepředstavovat si stejně volné dny jako v Rishikeshi, tam byly celé volné a bez programu. Zde se jednalo o volno mezi Karma yogou a večeří – takže cca 6 a půl hodiny volna na návštěvu města nebo procházku. A to se ještě musel podepsat čas odchodu a příchodu zpět do ashramu s uvedením kam člověk směřuje. Prostě přísnost!

Západy slunce si v ničem nezadaly s východy slunce