„Dělej, co miluješ; miluj, co děláš.“

Jeden z nejznámějších citátů, kterým se v dnešní době neustále lidé ohánějí. Podle mého za to může hlavně vliv východních filosofií. Přiznám se, že sám jsem tomuto citátu nevěřil ani za mák. Vždy mi totiž rodiče a vlastně všichni říkali, že zábava a práce se neslučuje a ten kdo má to štěstí, že dělá co ho vážně baví, patří mezi výjimky potvrzující pravidlo. Je to těžký život, když už od malička člověk žije s vědomím, že ho podle všeho jeho práce nebude bavit a bude do ní chodit s nechutí, jako většina lidí v dnešní společnosti.

Do oslavy mého čtvrtstoletí mi ani nepřišlo na mysl, že bych někdy mohl milovat a těšit se na každou minutu strávenou v práci. Do té doby jsem se stále hledal, každou chvíli pracoval někde jinde, cestoval, s nechutí dostudoval bakaláře v oboru, který mě ke konci víc než jenom nudil, pokusil se podnikat… Spousta se toho dá přečíst ve starých článcích zde na blogu, nemá cenu se o té době více rozepisovat. U podnikání se tedy s dovolením na pár vět zastavím. Jak se na mém blogu dá poznat, jsem dlouholetý vášnivý běžec a když mě v Austrálii napadlo, že bych si mohl po návratu otevřít běžecký obchod a ani po několika měsících mě to nepřešlo, dal jsem se s chutí do realizace. Obchody šly dobře dokud bylo zboží, jenže pak mi selhal jeden z nasmlouvaných distributorů, delší dobu neměl v republice zboží a mě už nebavilo čekat jak se situace vyvine. Dá se říci, že situace přišla jako na zavolanou, protože už mě delší dobu tento typ podnikání duševně nenaplňoval, i přes to, že se dají celkem lehce vydělat zajímavé peníze. Uvědomil jsem si, že peníze pro mě nejsou všechno…

Dal jsem si tu práci, trochu zahledal a zjistil, že slova v nadpisu jsou lehkou obměnou slov Carly Fioriny (Američanka narozená 1954 v Austinu v Texasu. Jako první dokázala, že i ženy mohou řídit největší světové firmy.), která řekla: „Miluj to, co děláš, nebo to nedělej… Vyber si něco, co zaujme tvé srdce stejně jako tvou mysl.

Na tu kratší verzi se mi podařilo narazit díky facebooku před necelým rokem a hned mi začala vrtat v hlavě. Každý den se mi ta slova x-krát zhmotňovala před očima a ne a ne je dostat pryč. Až si červík cestu našel a já začal přemýšlet kam dál se životem. Konečně ale vážně, už mě prostě přestaly bavit ty věčné začátky. Taky jsem chtěl být v něčem dobrý a časem i třeba patřit mezi nejlepší. Co čert nechtěl, odpověď se mi během pár dnů objevila na obrazovce počítače, jak taky jinak, když se člověk živý internetovým obchodem. reklama na rekvalifikační masérský kurz. Jelikož jsem o něm už přemýšlel před x lety, rozhodnutí bylo rychlé.

Hned první den kurzu mi došlo, že tohle je ono, tahle činnost mě vážně baví. A postupující čas, když nám lektoři ukazovali i spoustu technik navíc, které se běžně neučí, mi můj prvotní pocit jen utvrdil. Kurz zdárně zakončen ne úplně nejlehčí zkouškou a mohl jsem se vrhnout do masírování. Jelikož už jsem živnostenský list měl, nejednalo se o žádnou těžkou administrativu. Krásně se mi mobilní masírování doplňovalo s obchodem. Jenže problém byl, že obchod mi bral hodně energie a jenom mě zbytečně stresoval. Až jsem se prostě po necelém roce rozhodl ho zavřít úplně. To bylo v době, kdy se mi podařilo dostat místo maséra v jednom táborském hotelu. Nebylo to nejsnazší, člověk musel ukázat prakticky, že něco dovede, ale podařilo se. Já, masérské batole, jsem byl přijat do exkluzivního wellness náležejícímu k hotelu. Člověk by tomu ani nevěřil. Tam mi tedy rychle z očí spadly růžové brýle. Ono totiž masírování není žádná romantická práce, ale z velké většiny pěkná rasovina a dřina. Odmasírovat třeba osm hodinových masáží denně chce opravdu morál a výdrž. Taky hodně dobrou techniku, ale to bych už zahýbal moc do podrobností. Takové ty představy, že si člověk udělá kurz, otevře salon a pak už jenom chodí lidé, jsou vážně k smíchu a všem doporučuji na tento scénář zapomenout. Možná bude fungovat v nějaké vesničce, kde není žádná konkurence, ale ve městě vážně ne.

Při masírování se člověk musí neustále vzdělávat, zdokonalovat techniky, zjišťovat novinky a podobně, vlastně jako ve všech jiných oborech. Kdo nejde s dobou, má prostě smůlu. Dodělat si víc kurzů je samozřejmostí, ale zase jich podle mě člověk nemá mít moc. Jsem zastánce kvality a ne kvantity, proto mě lidé, kteří se chlubí co největším počtem dovedností přímo odrazují. A ovšem, vše stojí peníze. Když jsem dostal první výplatu, měl jsem co dělat udržet poker-face. Suma byla vážně směšná a sotva mi pokryla náklady spojené s cestami do práce. Ale vytrval jsem, protože mě prostě každá minuta práce bavila. Druhá výplata už lepší a ty další už úplně neuvěřitelné. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohl něčím, co mě baví a naplňuje mohl vydělat takové peníze. Dokonce i mí blízcí pochopili, že už jsem se našel a nesnaží se mě odradit. Celou dobu se totiž snažili a mysleli si, že se zase jedná jen o nějaký koníček, kterým zbytečně ztrácím čas. Ale já na jejich názory nedal, i přes to, že některé měsíce při kombinování masírování a obchodu s běžeckým zbožím pomalu nebyly peníze ani na jídlo, což byl největší argument lidí kolem mě. To je pak těžké nepřemýšlet o nějaké nudné práci, která člověka zajistí finančně. Vnitřně mi ale bylo jasné, že tohle je ono, že se mi konečně podařilo najít co mé srdce přesně chtělo.

A proč o tomhle všem takhle obšírně píši. Jen chci poukázat, že ti lidé, kteří člověka vychovali a nebo lidé, kteří za sebou mají třeba úspěšný život a myslí si, že na něj mají návod, nemusí mít vždycky pravdu. Na svém příkladu chci ukázat na to, že je možné z koníčka vybudovat slušnou kariéru. Jde jen o to překonat počáteční obtíže a vydržet. Když se tenčí finance a člověk se dlouhou dobu pohybuje na hraně, jedná se o nejtěžší chvilky, ale ta odměna po jejich překonání…

Na internetu je spousta motivačních videí i úžasně motivačních filmů z Hollywoodu, ale ani jedno z nich není nad osobní zkušenost. Prostě jsem musel napsat svůj příběh, který ovšem neustále pokračuje. Momentálně trávím v práci i přes 180 hodin měsíčně, ale ani jediné té hodiny nelituji. Každá chvilka strávená v práci mě neskutečně naplňuje a díky tomu jsem lepší a lepší. Přímo mě masírování díky tomu naplnění a zábavě nutí pracovat na 120%. A přiznejme si to, takového zaměstnance chce mít ve firmě každý zaměstnavatel. Někoho, kdo i přes to, že jede třeba šestou 12 hodinovou směnu za sebou, je schopný dodávat energii ostatním, protože on sám získává energii při své práci. To je podle mě pocit, který by měl člověk mít při všem, co dělá. Chodit z práce plný energie a ne totálně vyždímaný. Takhle se podle mě pozná, když člověk dělá, co miluje, a miluje, co dělá. Každý takovou práci může mít, protože každého baví něco jiného…

Videa Ralpha Smarta na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=DMvw18Gi5Q4 a skvělý film s Willem Smithem o cestě za životním snem: http://www.csfd.cz/film/221903-stesti-na-dosah/.