Svěřit se nebo ne?

Všude možně na běžeckých blozích člověk čte, jak všichni tvrdě trénují na maratony, mají vysněné časy a šíleně se řeší každá blbost. Nejvíce známou blogerkou v tomto ohledu je asi poslední dobou Barborka. Veřejně píše na běhej.com články o tom, že by chtěla splnit maratonský limit pro olympiádu v Riu 2016. Tvrdě trénuje, má trenéra, sponzory a hromadu chutě do běhání. Co ale po x měsíční snaze chybí? Výsledky. Její časy se prakticky na všech distancích skoro nezlepšily. Skoro by se dalo říci, že někde v tréninku je chyba. A jelikož její seriál článků na běhej.com pokračuje, dostává od tamních uživatelů pořádně zabrat. Nebudeme si nic nalhávat, její cíl je asi opravdu moc velké sousto, ale snaha se cení. Já Báře fandím, jsem realista, ale fandím. Musela by sice ještě moc zabrat aby limit splnila, ale kdo ví co se stane, že?

Sám vím, jaké to je říci dopředu na běhej.com svůj cíl pro určitý závod. Udělal jsem to před Benešovem a co následovalo mě malinko překvapilo. Takovou sprchu jsem už dlouho nedostal. Dokonce i od lidí, kteří nikdy žádný maraton neběželi. To se to od stolu kritizuje něčí výkon, když tam ten člověk nebyl, nebyl v kůži toho kritizovaného a netušil co se stalo, proč to nevyšlo. Neprožil si prostě všechny ty detaily.

Na názoru té většiny anonymů na běhej.com mi opravdu nezáleží. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Dalo by se říci, že mě to v určité věci posunulo, v jiné zase lehce utvrdilo. Nejvíc asi hláška méně o výkonech mluvit a prostě je dokázat. Jenže tohle funguje dost jednostranně. Pokud se člověk nikde nezmíní o vysněném cíli, není pak o čem debatovat. Hlavně když ví, na co má natrénováno a jak tvrdé tréninky podstupuje. Prostě se pak zaběhne závod za nějaký čas a hotovo šmitec. Maraton se sice nepovedl, ale o dva týdny později jsem si vše vybral zpět i s úroky na půlmaratonu ve Velešíně. Ten mi hlavně potvrdil, že má cesta je správná.

Zajímavé je, že po povedeném Velešínu bylo celkem ticho po pěšině. Pár uživatelů mi poblahopřálo a to bylo všechno. Nejde mi o uznání, jen je někdy na fóru vidět šílený nepoměr. Když se nějaký začátečník zlepší na desítce z 55 na 48 minut, to je velké haló. Jako by se to nedalo u začátečníků očekávat… Jenže když se někdo, kdo se na fóru pohybuje už roky a trénuje jak blázen, zlepší na osobáku o několik tvrdě vydřených minut, nikoho to moc nezajímá, protože se to dalo přece čekat. Ten člověk trénuje mnoho hodin a tak ty výsledky musí mít. Jedním slovem – populismus. Jak lze vidět, Češi jsou prostě jasní, jakmile vidí, že si do někoho můžou rýpnout, tak to udělají. Ale jakmile by měli někoho pochválit, dodat mu sebevědomí nebo se omluvit za nepříjemné poznámky z dřívějška, raději mlčí a nekomentují. Čest výjimkám.

Podle mě si větší uznání zaslouží ti dlouholetí vytrvalci, kteří jsou třeba svými časy blízko svých maxim a stále se je snaží posouvat, než běžci, kteří ani zdaleka netuší, kde leží jejich limity. U obou totiž stojí úplně jiné úsilí, čas v tréninku a bolest ty hranice posunout.

Nejvíc mě vždy pobaví, když někdo někoho hodnotí podle kalkulaček předpokládaných výkonů z kratších vzdáleností. Mě taky říkali, že se svou desítkou nemám šanci zaběhnout maraton pod tři hodiny nebo půlmaraton pod hodinu dvacet. Jenže tihle hodnotitelé si neuvědomují, že ten čas na desítku může být u toho kterého běžce (například u mě) třeba rok nebo dva roky stará záležitost a prostě desítky v závodech neběhá. To ale nikoho nezajímá a hned se podle toho chystá hodnotit. Párkrát tak hodnotili mě a častokrát i výše uvedenou Báru. Nejlepší je, že tyhle kalkulačky berou v potaz pouze dřívější výkony. Už se do nich nemůže doplnit, co by bylo, kdyby se v den závodu všechno povedlo od spánku po pocity při běhu. To pak člověk třeba běží závod o 20 vteřin na kilometr rychleji, než si myslel, že by byl schopný, a přijde mu to navíc úplně stejně lehké jako nedělní výklus. Také se mi několikrát díky skvělému dni podařilo zmíněné kalkulačky výkonů předběhnout o x minut oproti jejich tipům.

Takže lidi, až budete chtít příště hodnotit něčí výkon a třeba si ho dobírat při neúspěchu, rozmyslete si to. Pokud jste nebyli v jeho kůži, nevíte co se stalo. Sice řekl dopředu, co chtěl dokázat, ale že se mu to nepovedlo ještě neznamená neúspěch. Prostě nevyšel den a podaří se příště. Už svěřit se dopředu s vysněným výsledkem chce ohromnou odvahu, které většina lidí není schopná. Osobně si myslím, že třeba Bára by se někdy mohla dostat k maratonskému času 2h50m. Pokud se dostane níže, třeba až k limitu na olympiádu, bude mít můj obdiv. Je před ní ale ještě hodně dřiny. A co se týká mě, netuším k jakému času bych se mohl na maratonu někdy dostat. V blízké budoucnosti pokukuji po 2h48m, v delším časovém horizontu po 2h39m. Je to silné prohlášení? Možná. Ale nebojím se svůj cíl říct veřejně. Sice si jedu Firenze marathon na konci měsíce čistě užít, ale pokud padne první zmíněná meta, bylo by to úžasné. Podle mě je lepší svěřit se se svým cílem veřejně, ať už má vyjít nebo nemá. Člověk ho pak může sdílet s více lidmi. A nesmíme zapomenout na to hlavní – každý v cíli (maratonu) je vítěz.

31. Benešovský maraton Pojizeřím – opět mě maraton dostal

IMG_4698Měl to být můj vrchol roku, závod, na kterém se mi podaří prolomit hranice 2 hodin a 50 minut. Jakpak by také ne, když mi každý říkal, že tamní trať je hodně rychlá. A jelikož mi to potvrdilo hodně běžců, neměl jsem důvod jim nevěřit. Opravdu dlouho jsem na tento závod trénoval a i psychicky se připravoval. Nikdy mi nebylo lépe. Víkend celý volný, dohoda s Dušanem z Vlastibořic o přespání a bylo jenom těšení se. Ladící závod týden před také dopadl skvěle.

Rozklusání
Rozklusání

img00029

K Dušanovi se mi podařilo dorazit podle dohody v sobotu kolem deváté ráno, rychlá příprava a vyrazili jsme do Benešova u Semil dát všem co proto. Když jsem koukal na výsledky z minulých ročníků, vypadalo to, že bych se mohl umístit na bedně. Natrénováno totiž pod ty 2h50m bylo. Na místě včas, rychlé převzetí čísla, pozdravení se se všemi známými a rozklusání. Měl jsem při něm divné pocity v oblasti pod břichem, ale kdo by se jim nějak věnoval, 42 kilometrů je dost času na jejich umlčení. Při rozklusu mě malinko zarazil hned kopec přibližně na prvním kilometru, byl drsnější byly jakékoliv očekávání. Ještě se mi taky nelíbilo počasí, najednou se rozjasnilo, svítilo slunce a muselo určitě být víc než dvacet stupňů ve stínu kombinované s bězvětřím. Prostě nic moc podmínky na maraton. Ale doufal jsem ve snížení teploty…

Za prvním kopcem
Za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem

Ani nevím jak a najednou bylo odstartováno. Na startu bylo opravdu hodně lidí, ale nějak to nevadilo, protože většina běžela za námi. Před startem se mi podařilo prohodit pár slov s Radkem, říkal, že nepoběží nějak rychle, prý v tempu 100 km závodu, takže asi na cílový čas 2h45m. To mě zaujalo, tak nějak mi přišlo vhodné se ho držet. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Už na prvním kilometru mi bylo jasné, že Radek běží rychleji, věděl jsem totiž čas na kilometr, který by na jeho původně plánovaný čas měl být a on běžel o dobrých 10 vteřin na kilometr rychleji. To jsem si hned běžet s ním rozmyslel a hezky začal zpomalovat. Ono ani horko nebylo moc příjemné, potil jsem s ejako už dlouho ne. Z toho předbíhání spoustou běžců jsem si nic nedělal. Vždyť se jednalo o první kilometry závodu. Nakonec se mi kolem pátého kilometru podařilo chytit mého původně plánovaného tempa a už jsem se soustředil jenom na dech a běžecký styl. Trochu i na trať, byla opravdu jiná, než očekávání. O mírně zvlněné trati se může mluvit, když se odmyslí těch několik docela brutálních táhlých stoupání. Pak bych souhlasil, že jde o rychlou trať. Ani nevím jak a byli jsme na otočce. Nevím jestli můžu říkat jsme, protože pár maratonců bylo několik desítek metrů přede mnou a za mnou široko daleko nikdo. I na většinu půlmaratonců bylo naše tempo rychlé. Ono i na mě, ale to mi mělo dojít až v druhé polovině závodu. Každopádně na občerstvovací stanici za obrátkou, těsně před 11. kilometrem, byla a fandila Lenka Horká. Moc příjemné překvapení. Ona na mě už předtím při rozklusu volala z kola, ale s mými, sice slabými, dioptriemi jsem jí předtím prostě nepoznal. Cesta zpátky na půlmaraton měla být z kopce, ale pocitově mi opravdu nepřišla. Nevím jak, ale prostě se mi zdálo, že běžíme pořád do mírného kopce. Podařilo se mi stáhnout dva kluky a i předběhnout, ale bohužel se mi zvětšily nepříjemné pocity v oblasti močového měchýře. Ano, se zvětšující bolestí mi došlo, o jaké místo se jedná. Byla to stejně řezavá bolest jako při zánětu močového měchýře. Zastavil jsem poprvé a zkusil si dojít na malou, nic. Nevadí, předběhl mě jeden z před chvílí stáhnutých běžců a já se stihl akorát zařadit za toho druhého. Co ale čert nechtěl, po pár minutách, když se mi je zase podařilo předběhnout, se zase dostavily pocity potřeby záchodu. Opět nic a opět předběhnutý oběma běžci. Ten druhý mi řekl, že kdybych pořád nezastavoval, možná bych to pod ty 2h50m dal. 😀

To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech
To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech

Každopádně ještě těsně před obrátkovou metou půlmaratonu (1h23m a nějaké drobné) byli pár metrů přede mnou, pak jsem se ale zdržel na občerstvovací stanici hledáním předem připraveného gelu a oni mi utekli. Gel se mi nalézt nepodařilo a já začal mít špatné tušení, alespoň jsem tam ale nechal rukavice, už v nich bylo moc horko. Tak nějak mi bylo už před závodem jasné, že bez doplnění cukrů v polovině závodu to mé tělo nedá, že si musím dát gel aby do nějakého 30 kilometr stihl nastartovat. A jak jsem byl rozhozený z nenalezení gelu, nevzal jsem si ani cukrové tablety na občerstvovačce a napil se jenom čaje. Stálo to za nic. Pak přišel znovu první kopec a tam mi dost spadlo tempo, ovšem nebyl

Za metou půlmaratonu
Za metou půlmaratonu

jsem sám, klukům přede mnou taktéž. Naštěstí se mi podařilo kolem 25. kilometru zastavit Dušana a vyškemrat od něj jeden TurboSnack. Zdržel jsem nás oba a tímto mu ještě jednou děkuji. Což jsem nikdy předtím nezkusil, ale byl jsem ochotný riskovat. Stále se mi totiž dařilo držet časy pod 2h50m. Jenže po pár dalších kilometrech se opět ozval podbřišek a ještě jeden pokus o malou. Další už jsem ignoroval. Na obrátce to ještě šlo, ale chvilku za občerstvovačkou mi začalo docházet, úplně stejně jako na Mercury v lednu. Došlo mi, že zbylých nějakých 10 kilometrů do cíle bude opravdové utrpení. Ani hodně časté fandění protiběžců a neustálé opakování pozice mi nepomáhalo. Já věděl, že jsem osmý, ale nějak se s tím nedalo nic dělat. I když musím uznat, že Dušanovo přidání k pozici, že jsou přede mnou jenom samí staříci, mi náladu pozvedlo. 🙂 Jaké ale bylo mé překvapení, když se mi na přibližně 36. kilometru podařilo předběhnout závodníka, kterého jsem předtím viděl mezi prvními třemi. Mazec! Posunutí na průběžnou sedmou pozici. Chvíli jsem se na něj ještě otáčel, ale on nic, jenom šel, byl na tom ještě hůře než já. Okolí pro mě přestalo existovat, jediné co mi ještě šlo bylo soustředění na každou další zatáčku a kopeček. Dával jsem si spoustu mezibodů, ke kterým se musím dostat. Kolem 39. kilometru ale další překvapení. Přede mnou běžec a já ho pomalu stahoval. (Později doma jsem se dozvěděl, že to byl Bouřňák z Běhej.com. Vážně jsem ho nepoznal, jako hodně lidí, kteří mě zdravili a bavili se se mnou.) Opravdu hodně pomalu, přišla totiž největší krize a já, přiznám se, jsem začal prokládat běh chůzí. I tak se mi ale chlapa přede mnou dařilo dobíhat. Kolem 40. kilometru se mi to podařilo a já ho dal s rozhodnutím, že už do chůze nepřejdu. Hned asi po 100 metrech jsem do ní byl přinucen přejít. Ze dvorku vedle silnice totiž vyběhl nějaký pudl a normálně mi sprostě se štěkotem zaútočil na nohu. Jak jsem měl vypnuto, nenapadlo mě nic jiného než ho pořádně nakopnout. Hezky se proletěl. Nevěřícně jsem se otočil na běžce za mnou, který se mezitím dostal na mou úrověň, ale ten na sobě vůbec nedal znát, že si nějakého psa všiml. Nezbylo než se zase otočit, doběhnout to poslední stoupání a prchat do cíle. Nebudete mi věřit, ale poslední kilometr se mi to podařilo rozbalit tempem 4:40/km! 😀 Cíl byl opravdové vysvobození.

Radek v cíli
Radek v cíli
Konec utrpení!
Konec utrpení!

Bylo mi hrozně, jak už dlouho ne. Jen jsem pogratuloval doběhnuvším přede mnou a pak strávil minimálně 10 minut u stánku s občerstvením a pil a pil. Sotva jsem si začal uvědomovat, že se mi podařilo i s tak hrozným časem 3h3m9s doběhnout celkově šestý a druhý v kategorii. Pak se mi podařilo odvalit na trávník ke stupním vítězů, tam se svalil do trávy a jen koukal. Bylo mi čím dál divněji. Co se ale po chvilce nestalo, přiběhl Dušan v novém osobním rekordu 3h25m a nějaké drobné. Fantastické! Tam, kde já naprosto pohořel, on si zaběhl osobák. Pak nějaké to povídání s ostatními, vyhlášení, kde jsem dostal krásnou medaili a balík s věcmi od Enervitu a jedny ponožky od Eleven. Bylo to super, ale nevydržel jsem u vyhlášení do konce. Najednou se mi udělalo špatně a já si šel rychle pro guláš a něco sníst, začala se mi točit hlava a asi bych sebou brzy seknul, kdybych se nenajedl. Jediné, co se mi povedlo, bylo dojít do stanu, objednat si jídlo a sednout si. Pak už nejak nebyla síla na to si pro jídlo ten metr a půl dojít… Guláš jsem jedl opravdu dlouho, ale pak už mi bylo celkem dobře. I barva se mi malinko vrátila. Jak mě krásně popsal Radek: „Vypadáš jak z Adams Family!“ 😀IMG_5006 IMG_5018

38bc4c7f62d2826765c1945120d46ebf
Radek, já a Dušan

Tolik k tomuto krásnému závodu, kam se asi jen tak na maraton nevrátím. Půlmaraton klidně, ale maraton vážně nevím. Jo a vyhrál Radek brunner s úsměvem na tváři v čase 2h38m a nějaké vteřiny. Výsledky: bema2014_mar_abs

PIM 2014 – prvně ve štafetě

Trochu opožděně, ale nakonec se mi podařilo najít čas celou akci sepsat. Letos poprvé ne na celý maraton. Původně bylo v plánu běžet ho celý, protože limit na MČR se mi podařilo s přehledem zaběhnout, ale před několika týdny z toho sešlo. Problémy s achilovkou a i nějaký útlum energie. Takže návrh od Jonnyho, abych běžel štafetu za ČZU, byl přímo na místě. Po vyřešení všech logistických problémů jsem byl v neděli ráno před startem na místě srazu před Palladiem.

Náš Dream team :-)
Náš Dream team 🙂

Připadl na mě poslední úsek, ten nejdelší měřící 12.195 km. Stále byly nějaké problémy s achilovkou, takže jsem opravdu netušil, jak to půjde. Po shlédnutí startu, poprvé jako divák. Bylo to přímo dechberoucí, jak se ta vlna běžců rozběhla a jak několik prvních řad vyrazilo pro mě neuvěřitelným tempem. Na místo startu jsem došel klidnou chůzí přibližně za hodinku a pak jen poslouchal moderátorku, která byla opravdu skvělá, a sledoval živý přenos na plátně. Chvíli před očekávaným přiběhnutím Jonnyho rozklusání, návštěva občerstvovačky, která byla hned za rohem, a opět čekání. Ta občerstvovačka byla nutná, protože jsem měl už dost velký hlad a běžet hladový přes 12 km naplno bych nedal. Normálně ano, ale ne po jedenácté dopoledne.IMG_3102

Štafetu mi Jonny předával na nějaké cca 30. místě ze všech štafet. Vyrazil jsem jako blázen a držel dost rychlé tempo. Mohlo být lepší, ale pořád jsem v nohou měl závod v Ševětíně, kde jsem byl den předem. Moje strategie byla jednoduchá, vždy jsem si vyhlédl někde v dálce před sebou štafetáře a toho stáhl. Po chvíli jsem to i přestal počítat. Každopádně těch 12 km uteklo opravdu rychle. Jak by taky ne, když mě každou chvíli povzbuzoval někdo z DailyMile. Bylo to úplně skvělé, přímo mě to nabíjelo energií. Jak jsem běžel je vidět níže, prvních 10 kilometrů se mi dařilo držet slušné tempo, ale pak se asi něco stalo a poslední 2 km kleslo mé tempo nad 4:00/km. Dost mě to štve, ale v závodě mi to ani nepřišlo. To bylo asi to zvlnění a tunely před Pařížskou. Ta mi navíc letos přišla hodně nudná, díky nic moc počasí byla na mě až moc prázdná. Ticho…

22. místo ze všech štafet
22. místo ze všech štafet

A to je asi vše. Po maratonu ještě do pizzerie setkat se se skoro celou bandou DailyMiláků, postěžovat si na různé bolístky, probrat plány, vytáhnout z těch lepších jejich tréninkové postupy a hlavně se bavit. Moc příjemný víkend.

Spokojený team
Spokojený team