Mercury maraton, aneb jak jsem dostal za vyučenou

Už je to tak, mé velké plány na letošní maratonskou premiéru se nepovedly. Proč se tak stalo se dočtete dále. Na Mercury maraton jsem se přihlásil hlavně proto, že je v lednu a chtěl jsem na něm zaběhnout limit pro PIM, který je 3 hodiny. Celý můj trénink tři měsíce před maratonem jsem mu přizpůsobil. Běhal dlouhé běhy, intervaly od krátkých po dvou kilometrové, dopřával si regeneraci, zvykal tělo na dlouhotrvající zátěž (ne, že by to potřebovalo) a prostě se vše snažil podřídit tomuto jednomu závodu, abych na něm zaběhl co nejlepší výsledek. Vše mi vycházelo, nebyl nejmenší důvod pochybovat. Vážně jsem si věřil. I alkohol jsem na víc jak měsíc vysadil. Věděl jse totiž, že trénink byl opravdu kvalitní a alkohol by nebyl zrovna přínosem.

Večer před maratonem jsem byl sice s kamarády v hospodě, ale opět bez alkoholu a brzy domů. Vůbec to všechny neštvalo… Každopádně v maratonskou sobotu bylo vstávání naprosto skvělé, chvíli po něm následovala snídaně – banán s grahamovým chlebem a cesta do Budějovic. Na místě s hodinovým předstihem. Prostě vše skvělé. To ráno jsem radši už moc nepil, čas od času lok vody, ale žádná kvanta. Přeci jenom tohle nebyla má účast na závodě a dávno je mi jasné, že příliš tekutin těsně před závodem není to co tělo potřebuje. Registrace proběhla bezproblémově, pozdravení se známými tvářemi (i neznámými, to byli ti, kteří mě poznali) a po pár minutách postávání a návštěvě toalety hezky rozklusat. Moc jsem tomu nedal, necelé 3 km. Dvě a dvě kola, pokaždé jiným směrem. Původně jsem se chtěl rozklusat víc, ale pak mi to přišlo dostatečné.

Kolo před cílem
Kolo před cílem (foto: Daniel Orálek)

Konečně se přiblížila desátá hodina – čas startu. S plánem 2h50m byla první lajna jasná volba. Původně jsem chtěl jenom pod tři hodiny, ale den předem přišlo přehodnocení plánů a řekl jsem si, že když už, tak naplno na maximálku, kterou bych měl teoreticky dát. Start byl dost slušný maso, lokty zafungovaly a po první 180ce zatáčce se mi podařilo běžet mezi prvními. Ani mi to nepřišlo nějak rychlé. Bylo to v pohodě, prostoru dost. Odmáčkl jsem si průběh cílem a první kolo jsem měl za 2:30. Což bylo rychleji o 9 vteřin, než jsem původně plánoval. Věděl jsem, že mám zpomalit, ale to bych nebyl já, abych to nezkusil. Prostě jsem se na zpomalění vykašlal. Po druhém kole začalo předbíhání lidí a už nepřestalo. Vlastně jo, ke konci oni předbíhali mě. 😀 Každopádně obíhání lidí ubíralo šíleně moc sil a ty zatáčky také nic moc. Pak mě nějak zradil močový měchýř a ještě do mety půlmaratonu proběhla dvakrát návštěva záchodu. Nevím proč, ráno minimum pití a během závodu první voda až po deseti kolech. Chvíli po půlmaratonu (cca 1h24m) se začal ozývat žaludek a až tak, že jsem musel dvakrát na TouToiku. Nevím proč, před závodem návštěva toalety proběhla a ráno jenom minimální snídaně. Při druhé návštěvě, netrvala ani minutu a půl, mě předběhlo asi 10 lidí. Nějak mi to bylo jedno, chtěl jsem hlavně dokončit v alespoň trochu slušném čase. Pak mi přišel běh nic moc a dostavilo se výrazné zpomalení, i ostatní mě čas od času předbíhali. Nevím co se stalo, podle všeho jsem prostě přepálil začátek. A k tomu všemu byl vzduch už celkem dost vydýchaný. O brnící levé ruce z hodinek ani nemluvit, raději jsem je potom držel v ruce a po chvilce vždy  držící ruku vystřídal. Tak nějak jsem nakonec doploužil do cíle, posledních několik kol pokaždé se zastavením u občerstvovačky. Energie byla prostě někde jinde než v mém těle. Poslední tři kola křeče, v úplně posledním jsem kvůli nim musel dvakrát do dřepu. Proběhnutí cílem bylo naprosto vysvobozující. Žádná užívačka. Prostě radost, že je tomu nekonečnému šíleně monotonnímu kroužení konec! Čas 3 hodiny 9 minut 52 vteřin. Celkově 20. místo, 19. mezi muži a 9. v kategorii MA. Prostě o ničem…

Časy kol, jasně vyditelné zpomalení...
Časy kol, jasně vyditelné zpomalení…

Nějaká paní mi za cílem gratulovala a ptala se, jestli jsem ze Sezimova Ústí. Poděkoval jsem, řekl, že ano, a s křečí se sesul na zem, kde jsem si pár minutek blaženě pobyl. Plán na odpoledne původně byl, že půjdu ještě na masérský kurz (dělám si o víkendech rekvalifikaci na maséra), ale po rychlém přehodnocení a krátkém telefonátu raději směr vana se solí u babičky doma. Nakonec jsem o nic na kurzu nepřišel. Ani bych tam nebyl moc platný, nějak mě zbytek odpoledne do svalů brali křeče při i těch nejobyčejnějších polohách. Ohnutí prstu = křeč, noha pře nohu = křeč atd. 😀

Výsledky prvních tří - 1. Daniel Orálek, 2. Petr Vabroušek a 3. Michal Kovář
Výsledky prvních tří – 1. Daniel Orálek, 2. Petr Vabroušek a 3. Michal Kovář

Kde byla chyba? Důvodů mohlo být víc. Trať mi moc nesedla, přeci jenom cca 115 lidí na okruhu dlouhém 666 m a ještě ve tvaru písmene E není zrovna ideální. Pro mě určitě ne. Jsem si jistý, že znovu mě tam už nikdo neuvidí. Takový masochista fakt nejsem. To radši za rok na LH24. Možná byla i chyba v tréninku. Sice jsem naběhal spoustu kilometrů, ale je zase pravda, že minimum z tréninků bylo delších než 24 km. Čas od času 26 či 28 km, ale málokdy… Takhle zpětně bych řekl, že šlo spíš o trénink na půlmaratonskou vzdálenost. Taky čas na půlce byl 1h24m a úplně s přehledem, tam bylo ještě šíleně moc sil. Takže přišlo poučení, upravím trénink o dlouhé a pomalé běhy nad 30 km a taky nebudu večer před kravit s plánovaným výsledným časem.

Druhý letošní pokus o maraton pod 3 hodiny proběhne 6. dubna v Bratislavě. Bratislavo těš se!

Trénink na UCV13, aneb změněné běžecké plány

Několikrát jsem své běžecké plány změnil a tohle by mělo být naposledy. Kvůli Ultra Cavalls Del Vent, kterého mám v plánu se v září účastnit, jsem musel pozměnit svůj plán na léto. Dokud nebyla účast jistá, nechtěl jsem si nic plánovat a kdyžtak být spontánní. Účast jistá je a bude chtít trénink. Hlavně hodně kilometrů. Takže jsem sedl k termínovce, radil se s Veronikou (lepší než termínovka) a začal plánovat. Zvolil jsem několik maratonů, nějaké kratší trasy a pak i sranda závody. Zde je přehledný seznam:

    • 22/05/2013 Hodinovka na dráze České Budějovice – naplno
    • 01/06/2013 BarefootRunPrague – relax
    • 14/06/2013 Krakonošova 100 – naplno
    • 26/06/2013 Písecká hodinovka – naplno
    • 06/07/2013 Půlmaraton Liberec – naplno
    • 06/07/2013 Okolo Vlasti – relax
    • 10/07/2013 10 km v Písku na dráze – naplno
    • 27/07/2013 Zlatý maraton Emila Zátopka – naplno s pokusem pod čas 03:00:00
    • 28/07/2013 O kolo Svaté Anny – co nohy dají
    • 11/08/2013 Maraton Českým rájem – tréninkově
    • 18/08/2013 10 lužických sedmistovek, maraton – tréninkově
    • 25/08/2013 Rychnov classic marathon – naplno pod čas 03:00:00, pokud už nebude splněno, jinak tréninkově
    • 07/09/2013 Parkmaraton Krásná Lípa – tréninkově
    • 21/09/2013 Ultra Cavalls Del Vent – naplno co to dá 🙂

Jedno vím jistě, závody následují v krátkých časových úsecích po sobě, takže je možné, že nepoběžím všechny. Závody tak brzy po sobě mám schválně, rád bych totiž své tělo naučit běhat ve velké zátěži. Budu se pozorně sledovat a kdyby se měl objevit problém, hned zvolním. Například u posledního závodu před Španělskem si nejsem moc jistý. Pokud bude mé tělo zvyklé a regenerace bude rychlá, nevidím problém ho neběžet. Ale pokud budu cítit, že by se jednalo o bláznovství, raději ho vynechám a zvolím nějaký kratší závod.

Podzim po Cavalls ještě neřeším. Výhledově chci na Šutr, ale závodů je tam hezkých víc. Pokud by se se mnou někdo chtěl proběhnout nebo jen setkat, víte kde mě potkáte. Radši mi ale dopředu napište, jestli neproběhla změna.

Dodatek 26. května: Přidány tři závody – 1/2M Okolo Vlasti, Písecká hodinovka a 10 km v Písku na dráze.

Sydney Marathon 2012 – lepší než jsem čekal!

A je to za mnou, v neděli dopoledne jsem se zúčastnil závodu  Sydney Marathon 2012. Třetí maratonská vzdálenost v tomto roce. Můj cíl na výsledný čas byl jasný – pokořit 3:15:00. Naběháno bylo a hlavně psychická stránka věci byla lepší než kdy dřív. Prostě jsem si na to věřil.

Středa – Marathon Expo

Expo trvalo celé 4 dny, ale já se rozhodl zajít si na něj hned ten první. Na středu jsem měl totiž naplánovaný volný den bez běhu a tak mi to přišlo takové nejvhodnější. Hlavním sponzorem tohoto běžeckého seriálu (běží se ještě běh s dětmi, 10 km a půlmaraton) je Asics a podle toho také expo vypadalo. Žádná jiná značka tam nebyla, tedy pokud nepočítám sporttestery a nějakou tu výživu. Takže jsem byl s expem během dvou minut hotový. V jedné části prodávali trika s nápisy letošního ročníku maratonu, což mě krapet překvapilo, protože v propozicích slibovali tričko. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl triko si nekoupit (45 AUD není zrovna málo) a doufat, že ho dostanu v cíli.

Vydání čísla bylo otázkou chviličky, desetiminutovou frontu nepočítám. Vytvořila se i přes to, že odbavovacích okének bylo opravdu hodně.

Registrace – všelijaké závody
Expo 1
Expo 2
Expo 3

Startovní balíček byl dost malý, až mě to překvapilo. Malá modrá plátěná taška od Asics s číslem, nějakými letáky, vzorky krému Q10 denní a noční od Nivey, energetický nápoj a cereální tyčinka. Ta samotná velikost balíčku vyvážila. Tak dobrou tyčinku jsem snad ještě nejedl, navíc 100% přírodní. A dostal jsem číslo A 10173. Aznamená první koridor pro běžce s cílovým časem pod 3:45, rychlejší možnost na výběr nebyla. U čísla nechyběly špendlíky a čip byl řešený zajímavě, jen dva magnetické proužky zezadu čísla. Nic se tedy nemusí vracet pořadatelům.

Startovní balíček

Sobota – den před závodem

Program jsem měl promyšlený dopředu. Celý den nic nedělat, jíst hodně těstovin s rýží a hodně pít. Musím se pochlubit, že se mi to podařilo do puntíku splnit. Celý den jsem se povaloval na posteli, hrál šachy, brouzdal po internetu a dodržoval klidový režim. Ani mi to nebylo líto, protože počasí bylo se mnou a venku byl dost nevlídně. Spát se šlo brzy, protože budíček byl naplánovaný na šestou

Neděle – Sydney Marathon 2012

Vstávání bylo v pohodě, jen mě trochu překvapila teplota v místnosti. Jelikož se v Austrálii netopí, bylo mi jasné, že venku to bude stejné. Taky ano – 11°C. No což, navlékl jsem si připravené věci (dlouhé kalhoty s mikinou), ještě jednou zkontroloval obsah batohu a pomalým tempem vyběhl směr start. Měl jsem to naplánované jako rozehřátí před závodem. Necelých 4,5 km bylo akorát, teď to můžu potvrdit. Jen jsem si asi po kilometru uvědomil, že jsem si zapomněl dát k snídani banán a jablko. No co, nemělo by to vadit, vždyť by mělo být dostupné jídlo na občerstvovacích stanicích.

Před Harbour Bridge mě vyděsili běžci na silnici. Nevěděl jsem co se děje, ale každopádně běželi závod. Že bych si špatně přečetl propozice a start byl dřív? Naštěstí ne, jeden pořadatel mi potvrdil, že se jedná o jiný závod. Dost jsem si oddychl.

Potkal jsem při přesunu na start

Při přebíhání Harbour Bridge a po mojí pravé ruce pozorování východu slunce mi došlo, že dnes je úplně nejideálnější den na maraton. Obloha bez mráčku, teplota ideální (v předpovědi bylo max 22°C, a to až odpoledne), bezvětří a u mě naprosto skvělé pocity. Věděl jsem, že dnes je můj den!

U startovního prostoru jsem se převlékl, zabalil batoh do igelitky, nalepil na ní číslo a odevzdal ho na převoz k cíli. Poté následovala už jen návštěva záchodu a klidný přesun do mého koridoru u startu. Pochopitelně jsem opět běžel ve Vibram FiveFinger, tentokrát ale model Bikila.

Před startem
Opět je mám
Odvoz věcí do cíle

Samotný závod

Maratonu se zúčastnilo je 2896 běžců, takže koridory nebyly moc velké, ale i přes to bylo místa dost. Žádné mačkání jako v Praze. Procházel jsem svůj A koridor a hledal vodiče na 3:15:00, ale nikde jsem ho neviděl. Tak jsem si stoupl do míst, kde by podle mě měl být, a čekal na něj. Po deseti minutách tam vodič přišel, jen to nebyl 3:15, ale 3:00. Přesun o pár metrů vzad byl samozřejmostí. Napodruhé jsem se s místem trefil a dva vodiči na 3:15 stáli vedle mě. Pár minut čekání a odstartovalo se. Cítil jsem se naprosto lehce, mohl bych přímo létat.

Někde na trati

Vodiči byli dva a v tlačenici na startu se od sebe oddělili. Tak jsem se držel toho, který byl víc vzadu. Vyrazil krapet rychleji než jsem čekal, snažil se totiž postupně dohnat svého kolegu vepředu. Nějak mi to nevadilo. Rychlost mi přišla naprosto v pohodě, takový rychlejší výklus. Opravdu ze mě ten den energie přímo čišela. Běh s vodičem mi nečinil žádné problémy.

Měřím mezičas – asi 25. km

Během chvilky jsme byli na druhé straně Harbour Bridge v místě na fotce výše. Samá zatáčka za mostem. Dost mě po dalším kilometru překvapilo docela dlouhé táhlé stoupání, ale stačilo jen nepatrně upravit tempo a pohoda. Jedna zatáčka a prvních 5 km bylo za mnou, ani mi to nepřišlo. 50 m za nafukovacím kuželem s číslem 5 km byla občerstvovací stanice. Už jsem se těšil na banán. Jaké bylo ale mé překvapení, stanice měla jen vodu a iontový nápoj, jídlo se nekonalo. No což, dal jsem dva doušky vody a spoléhal na další stanici. Tempo se ustálilo a já si v klidu běžel tak 30 m před mým vodičem. Kolem trati nebylo moc lidí, ale i tak celkem pěkně fandili. S Prahou se to ovšem srovnávat nedá. Ustálil jsem si tempo na příjemné hodnotě a prostě běžel a kochal se okolím. Při tom jsem si všiml, že svého vodiče nechávám vzadu a pomalu mu utíkám. Ale jelikož se mi běželo lehce, nechal jsem to tak. Běželo se okolo Royal Botanic Garden a kousek za ní byla za zatáčkou další občerstvovací stanice. Tak brzy jsem jí nečekal, takže jen osvěžení. Opět bez jídla.Tak snad příště na 10. kilometru.

Cca 1 km do cíle, za mnou u opery

Najednou tady bylo 10 km. Ani jsem se nenadál a čtvrtka byla za mnou. 10. km byl v Hyde parku, jen pár metrů od mého oblíbeného šachového koutku. Bylo ale ještě brzy a nikdo tam nebyl.  A u této mety velká občerstvovací stanice. A co myslíte? Jídlo opět nebylo. Myslím si, že z toho by byla Veronika přímo nešťastná. Na konci Hyde parku jsem doběhl druhého vodiče na 3:15. Řekl jsem si, že toho už bych se mohl držet, ale jeho tempo bylo o něco pomalejší než mi vyhovovalo a tak jsem ho nechal po chvilce daleko za sebou. Proběhlo se ven z centra do příměstských čtvrtí a běželo se kolem velikého parku a několika volně přístupnými hřišti na Rugby. To v Čechách se člověk na ty fotbalová hřiště nesmí pomalu ani podívat.

Taková nálada byla po většinu závodu

Na 13. km mě předběhl zajímavý kluk. Měl zatejpované levé koleno a hrozně zajímavý styl běhu. Běžel jako slon, hrozně dusal, dýchal hlasitě a bylo vidět, že běží úplně na krev. To jsi začal brzy hochu, tohle tempo nemůžeš vydržet. Víc jsem si ho nevšímal a běžel si svoje. I tak jsem stále někoho předbíhal. A 15. km s občerstvením, už jsem se nemohl dočkat. Jídlo bylo nebo ne? Jistě, že ne. Voda a ionťák přeci musí na maratonu stačit. Vždyť je to jen 42 km. Mé tělo už si na to nějak zvyklo a tak mi postačila voda.

Cílová rovinka byla nejtěžší

Dále se cesta různě klikatila Centennial Parkem. Musím uznat, že je opravdu obrovský. Bylo to přímo pokochání pro oči, kdyby takové parky byly v ČR… V parku bylo několik občerstvovací stanic, ale vždy jen osvěžení. Až těsně před půlmaratonem měli něco do žaludku. I když jsem nikdy energy gel neměl, riskl jsem to a tentokrát si jeden dal. Měl jahodovou příchuť, nebo mi to alespoň jahody připomínalo. Trochu mi žaludek zaplnil a bylo to v pohodě. Už jsem neměl pocit lehkého hladu.

Ale i tak jsem se snažil držet styl

Jenže na 23. km přišel jiný pocit. Pomalu jsem cítil, že by nebylo špatné zajít si na záchod. A nejednalo se o malou. Naštěstí pocit nebyl nijak silný a já si řekl, že těch necelých 20 km do konce vydržím. Pocit se pomalu stupňoval, ale pořád to bylo v normě. Cesta se vracela zpátky do centra. Proběhlo se několik občerstvovaček (na všech už byly gely a někde dokonce dávali i gumová zvířátka) a najednou jsem si všiml, že i přes nepříjemné pocity tlaku se mi běží hrozně lehce. Začal jsem zrychlovat, vždyť už mi zbývalo jen 10 km do cíle. Každou chvíli byl na trati někdo kdo šel, někteří to kapánek přepískli. Na 30. km mi bylo jasné, že hranici 3:15:00 s přehledem překonám. Oni taky vodiči byli Bůh ví jak daleko za mnou.

35. km tu byl jako nic a pak konečně začal maraton. Neměl jsem krizi, jen kilometry byly nějaké delší než předtím. Navíc ty táhlé kopce a do toho v některých místech protivítr. Jako na potvoru vždy tam kde se běželo do kopce. Poslední kilometry vedly i přes Pyrmont, v jednu chvíli jsem byl od své postele vzdálený jen necelých 50 metrů vzdušnou čarou. Jak se mi tam chtělo. Ale nepolevil jsem, hezky jsem si držel tempo a běžel. Nechci si nijak extra stěžovat, ale těch kopců bylo v posledních 5 kilometrech nějak moc. I zpětný pohled v Endomondu mi to potvrdil.

STOP – Je to za mnou, pocity nepopsatelné jako obvykle

Z Pimu jsem věděl, že by mi někdy kolem 38. km měli začít hrozně tvrdnout lýtka. A taky, že ano. Ony ty pětiprsťáky jsou prostě botym které o sobě dají vědět. Naštěstí se nejednalo o nic hrozného. V Praze bylo hůř. Věděl jsem, že mi zbývají jen 4 km, tak jsem začal zrychlovat a stále někoho předbíhal. Slyšel jsem od běžce, se kterým jsem dlouho běžel, toto: „Strong finish. GO!“ Když GO, tak GO. A běžel jsem. Jenže na 41. km přišla krize a tempo se mi zpomalilo až na 5:00/km. Bylo to těžké, ale sebral jsem se a posledních několik set metrů si běžel to své. Závěrečný 195 m dlouhý sprint jsem si neodpustil. Cílový čas podle mých hodinek i podle sms od pořadatelů 3:11:42. Můj předem naplánovaný čas jsem překonal o 3 minuty a 8 sekund. No prostě paráda. A nejlepší na tom bylo, že jsem něco podobného očekával už na startu. Takový to prostě byl den a na to jsem se cítil.

Výdej tašek naprosto plynulý

A co bylo ještě lepší. V cíli jsem normálně vzal několik lahví energy drinků, lahev vody, nějakou výživnou zmrzlinu bo co to bylo, převzal medaili, tričko (opravdu jsem ho dostal, propozice nelhaly) a v klidu šel pro své věci. K těm to bylo dobrých 500 m do parku vedle Royal Botanic Garden. Vůbec jsem necítil únavu a potřebu si sednou tak jako na jaře v Nantes. Na PIMu jsem si možná v cíli dokonce na chvíli sedl na zem. Ale tady… nic. Prostě v pohodě pro věci. Chvíli posedět na slunci, protáhnout se a bez problému odkráčet domů. Prostě krásně strávené dopoledne. Původní plán snajíst se v cílovém bufetu vzal rychle za své, žádný cílový bufet alá Nantes nebo PIM se nekonal. Vzpomínky na úžasné občerstvení v Nantes mi proběhly během závodu několikrát.

Maximálně spokojený u výdeje věcí

Pozávodní dodatek

Cesta domů nádherná, poslední 2 km jsem sundal boty a šel bos. Nálada báječná. Doma sprcha a zasloužené jídlo. Toho jsem snědl opravdu hodně. Aspoň bude rychlejší regenerace. Díky chybějícímu ovoci na občerstvovacích stanicích a chybějícímu cílovému bufetu hodnotím závod na dvě, také kvůli fotkám ze závodu. Za tu nehoráznou cenu totiž mohly být fotky ze závodu zadarmo. Jenže ne, stejně jako na PIMu by si je musel člověk draze zaplatit…

Cílové triko a medaile
Medaile líc
Medaile rub

Mezičasy:

  • 5. km – 21:18
  • 10. km – 42:50
  • 15. km – 1:05:45
  • 20. km – 1:28:30
  • 21.0975 – 1:33:36
  • 25. km – 1:51:10
  • 30. km – 2:14:26
  • 35. km – 2:37:35
  • 40. km – 3:01:28
  • 42,195 – 3:11:42

Časy pětek:

  1. 21:18
  2. 21:31
  3. 22:54
  4. 22:45
  5. 22:40
  6. 23:15
  7. 23:08
  8. 23:53
  9. 2,195 km – 10:14

Malé srovnání s PIMem. Po dnešku mi totiž nejde do hlavy, proč jsem na něm zaběhl tak špatný čas – 3:27:09. Přitom pokud porovnám tyto dva maratony, tak PIM je naprostá rovina, ne-li trochu z kopce. Tak těžkou městskou trať jako v Sydney jsem ještě neběžel. Samá táhlá hodně dlouhá stoupání a přišlo mi, že trať byla udělána tak, aby se to klesání, které by člověk čekal po otočce, moc nevyužilo. Vždy se rychle někam odbočilo. Že se jedná o těžkou trať dokazuje i čas prvního muže – 2:11:52. Takže na osobáky tuto tra´t moc nedoporučuji. Její profil si můžete prohlédnout na mém Endomondu (na čas a délku nekoukat, vždy mi to hodí lepší než oficiální čas): http://www.endomondo.com/workouts/92295023. Nastoupáno 816 m a 833 m klesání. Pro porovnání profil PIMu 2012: http://www.endomondo.com/workouts/55241385. Nastoupáno 402 m a klesání 393 m.

A jak jsem nakonec dopadl? Oficiální čas: 147. z 2896 závodníků, 139. z 2160 mužů a 8. ve své kategorii M18-24. Reálný čas: 151. ze všech, 143. z mužů a 8. místo v kategorii zůstalo. To 8. místo mě maximálně těší. Ani nevím, jestli jsem náhodou něco nevyhrál. Každopádně úspěch. Druhá půlka o pár minut pomalejší než první, ale to se dalo čekat. Taky jsem si pořád říkal: „Nežeň to tolik. Zpomal!“ A pak to tak dopadá. První půlka je jen minutu za osobákem, opravdu jsem jí běžel rychleji než jsem měl, ale já to tak prostě cítil.

Mé výsledky Sydney Marathon 2012

Byl to můj čtvrtý maraton za necelý rok. Při prvním startu jsem měl čas 4:30:24 a povedlo se mi zlepšit až na dnešních 3:11:42. Běhám vážněji necelý rok, ale žádné tepy a plány, prostě jen na pocity. Kam až se můžu takto dostat? Že by v Praze na PIMu 2013 padla hranice 3 hodin? Uvidíme…

AUS – Poběžím Sydney Marathon

Ještě doma jsem hledal nějaký pěkný závod v Austrálii, který bych mohl běžet. Sydney Marathon mi padl do oka okamžitě, jenže doma mě od účasti na něm odradilo celkem vysoké startovné. V té době mi ještě přišlo 180 dolarů jako hodně peněz. Jak jsem byl naivní. Ono je to pořád dost peněz, ale jelikož mám dobrou práci, tak si tento běh můžu úplně v klidu dovolit běžet. Katka v práci řekla, že jedna neděle není problém a tak byl dnes den koupě startovného. Jen nestálo 180 dolarů, ale o 15 víc, protože jsem promeškal levnější registraci. Číslo, pod kterým poběžím se dozvím až v Expu (nevýhoda pozdní registrace), které je od 12. do 15. září v centru Sydney v Lower Town Hall na George Street.

Musím podotknout, že bych si do konce života vyčítal svou neúčast, kdybych neběžel. Třeba se sem už v životě nepodívám, takže tuto šanci musím využít.

Od Zátopkova půlmaratonu uběhla přeci jen už nějaká doba, už vůbec nemluvím o posledním maratonu, a na maratonek je teď prostě chuť. Navíc si chci otestovat jestli mám na čas, který plánuji. Zátopkův půlmaraton ukázal, že výkonnost moc dolů nešla, jen jsem před ním neměl moc naběháno a tudíž mi trochu ztěžkly nohy. Poslední měsíc také nebyla kilometráž veliká, ale zato jsem se snažil o snížení tepovky pomalými běhy (již několik měsíců snažení), kterých byla většina, a byl také hodně změněný jídelníček, minimum masa, takže spíše vegetariánský. Takže si myslím, že bych opět mohl zaběhnout osobní rekord. Možná o dobrých 10 minut lepší než v květnu na PIMu (to je vlastně můj poslední maraton, pak jsem měl potíže s okosticí).

Dnešní test na necelých sedm kilometrů (vím, není to maraton, nějaké už mám za sebou) v ostřejším tempu (průměr 4:08/km) mi dokázal, že bych plánované tempo měl udržet úplně s přehledem. Můj plán je pokusit se o dosažení času 3 hodiny a 15 minut nebo se k tomuto času alespoň co nejvíce přiblížit. Mám naplánováno běžet v tempu 4:37/km (podle generátoru Petra Kanovského), což je tempo, které mi nedělá problémy. Určitě se pokusím běžet na tento čas, pokud to nepůjde, nic se nestane a prostě zpomalím.

Bohužel nevlastním českou vlajku, ale snad se mi nějaká do té doby podaří schrastit. Musím přeci dobře reprezentovat, že?

Pravdu jak to celé dopadne a jak poběžím uvidím na trati, stát se může všechno. Každopádně budu rád i jenom za doběhnutí. Rekord by byl taková pěkná třešnička na dortu. Držte mi palce!

Kde mě můžete na 99% potkat, aneb plánované závody

Včera se mi ujasnil poslední závod a teď už mám kompletní seznam kde s 99% pravděpodobností budu startovat. To 1% nechávám velké náhodě a možným zraněním.

23. 5. 2012 Hodinovka na dráze – Již dlouho jsem si chtěl nějakou vyzkoušet, protože mě můj výkon hodně zajímá. No a jelikož se mi podařilo konečně narazit na jednu, která není moc daleko, hned jsem se předběžně přihlásil. Jedná se o hodinovku pořádanou v rámci Jihočeského běžeckého poháru na Stadionu SK 4 Dvory v Českých Budějovicích. Předpokládám výkon lehce pod 14 km, ale třeba se zadaří a vyjde to lehce přes.

9. 6. 2012 Budějovický 1/2Maraton – Opět to nemám daleko. K registraci na tento závod došlo přibližně před měsícem, po přečtení oznámení na behej.com, že zbývá posledních 300 čísel. Registraci jsem pochopitelně stihnul. Půlmaraton jsem ještě neběžel, ale z maratonů a tréninku vím, že to pro mě není žádná problémová vzdálenost. Mám v plánu běžet jak se říká „na krev“. Při registraci jsem uvedl předpokládaný cílový čas 1:25, ale za cokoliv do 1:30 budu rád. Natrénováno bych na to měl mít. Moudřejší ovšem budu po hodinovce.

(7. 7. 2012 Berounský třístudánkový maraton a desítka – Maraton, který pořádá Mirek a na který mě pozval před PIMem v zázemí pro závodníky. V závorce je proto, že ještě nevím jestli na něj pojedu. Maraton v kopcích totiž bude velmi těžký a nevím co by mi 20 dní před maratonem Emila Zátopka udělal s výkonností. 20 dní pak totiž není moc dlouhá doba na regeneraci, vlastně necelých 20. Bude to ještě těžké rozhodování. Třeba se rozhodnu na poslední chvíli a pak se najednou objevím na prezentaci. Opravdu netuším…)

20. – 27. 7. 2012 Zátopkův zlatý týden – Letošní PIM se sice honosil jako závod, který oslavuje jubilejní výročí 60 let od výhry Emila Zátopka na olympijských hrách v Helsinkách, ale pravda je taková, že na jeho počest a poctu jeho vítězství je tu jiný seriál závodů. Jedná se o Zátopkův zlatý týden, který se letos celý běží ve Stromovce v Praze. Jednotlivé závody – 5 km, 10 km a maraton – se běží přesně 60 let na den po Emilovo vítězstvích. Na tyto závody mě upozornila Veronika. Původně jsem jim nevěnoval pozornost, ale nakonec mi to nedalo až jsem se přihlásil. Emil je můj velký vzor, takže jsem si to nemohl nechat ujít. Také mě zajímá, jak mé tělo zvládně v těch pár dnech zatížení tří tak těžkých závodů:

20. 7. 2012 Zlatá desítka Emila Zátopka – Výsledný čas neřeším, ale snad to bude pod 40 minut.

24. 7. 2012 Zlatá pětka Emila Zátopka – Čas v cíli opět neodhaduji, ale okolo 19 minut  by se mi líbilo.

27. 7. 2012 Zlatý maraton Emila Zátopka – Rád bych se přiblížil hranici 3:20, nejlépe jí pokořil. Je to taková má letošní meta.

Zlatým maratonem Emila Zátopka má letošní závodní účast pochopitelně nekončí, jen pak nebude dále probíhat v Evropě. Jak jsem již dříve psal, 2. 8. odlétám do Austrálie, takže pak se budu účastnit závodů tam, alespoň doufám. O plánované Austrálii a jak se to celé vyvíjí napíši již brzy.

Volkswagen Maraton Praha 2012

Logo PIM

Stále ještě plný dojmů, takže hezky ven s nimi…

Sport Expo 11. 5. 2012

Nedá mi to a musím začít s výstavou Sport Expo, na kterou se muselo kvůli vyzvednutí startovních čísel. Což mě, abych se přiznal, hodně naštvalo. Jako by nestačilo jet do Prahy na samotný nedělní závod, musí se tam jet dvakrát. V zahraničí je většinou vyzvednutí startovních čísel v den závodu možné, jen na PIMu stále ne. Za to má ode mě jeden z mála minusových bodů.

Do Prahy jsem se svezl se známou a hodinu před otvíračkou už se vyhříval na lavičce uvnitř areálu výstaviště, čekalo se na otevření. Hned na desátou jsme vtrhli dovnitř a všicí hned k registracím. Vyzvednutí čísel zorganizováno skvěle a vydání batohů taktéž. Konečně s batohem na zádech, kam putovaly všechny věci, jsem se rozhodl si expo v klidu projít. V prostřední hale mě nejvíc zaujala možnost vyšetření srdce, tak jsem byl hned zapsaný na čekačce za půl hodiny. Zbylá půlhodina patřila bezcílnému bloumání mezi stánky s tím, že si vše pořádně prohlédnu po vyšetření. To proběhlo naprosto skvěle, jakpak by také ne, když tam byly takové pěkné holky! Nejdřív mě oběsili spoustou drátů a činnost srdce zaznamenaly na spoustu grafů, pak následovalo měření tlaku, dále si mé srdce krásná slečna poslechla (prý naprosto čistý zvuk bo co) a nakonec mi změřili cholesterol. Přesné výsledky všeho si nepamatuji, ale myslím, že tepovku jsem měl i přes ty krásné holky mezi 55-60, cholesterol okolo 2,5 a grafy podle lékaře dopadly více než skvěle. Bylo na nich údajně vidět, že si srdce na zátěž postupně zvyklo a teď je na tom parádně. No, není se čeho bát. S nabídkou na možné další vyšetření na přístroji kde je srdce celé detailně vidět, kterou jsem pochopitelně předběžně přijal, jsem po rozloučení šel dál. Expo se mi líbilo. Nabídka všeho možného dostatečná a dokonce se mi podařilo prohodit i pár slov s Evženem, vrána Sára byla zrovna nekomunikativní, asi byla uražená. Prohlédnutí nových modelů FiveFingers bylo rychlé, protože výstavní cena stejná jako v krámu cca 3 200 Kč byla opravdu něco. Utvrdilo se, že z ebay.com mi opravdu přišly padělky, ale originály oproti nim nejsou o moc kvalitativně lepší. Takže příště zase z ebay.com. Zbytek stánků mě moc nezaujal, tedy až na Word Harmony Run a Vivobarefoot. Tak se mi podařilo zdržet a nechat skoro čtrnáct stovek za sandály Achilles. Minimalismus, to je prostě moje. Pak radši směr Tábor, další peníze jsem tam nechávat nechtěl. Cesta domů až na výluku ČD byla v pohodě a celá v nových botkách, které jsou i na normální chození výborné. Nemůžu se dočkat na první běh!

Koupeno na Expu – Vivobarefoot Achilles

Maraton 13. 5. 2012

Cesta nic moc. Původní plán byl jet autem s mami, ale jelikož jsem pak musel do Brna, tak přišel na řadu autobus. Původně jsem chtěl jet vlakem, ale ten tak brzy nejel a tak vstávání za pět pět a odjezd o tři čtvrtě hodiny později autobusem zpestřily už tak dost zábavný den. Plánovaná úschova všech nepotřebných věcí k běhu proběhla na Hlavním nádraží naprosto bez problémů. Ještě u skříňky jsem se rozhodoval mezi VFF a NB Minumus, ale VFF to tentokrát vyhrály na plné čáře. S tím, že někdy na ně dojít muselo, putovaly do batohu. Cesta do zázemí pro běžce zabrala pár minut, rychlý záchod, převléknutí do tranýrek a trička (bylo jasno a bezvětří, takže jasná volba), prohození pár slov s Mírou (pozval mě 7. července na maraton – zatím nevím), který byl s námi ve Francii, a pak směr startovní koridor. Bohužel až v G, hned vedle mě stál vodič na 4:00, takže mi hned bylo jasné, že chytit vodiče na 3:30 bude velká sranda. Vždyť v Nantes se mi je ani nepodařilo zahlédnout. Dobré bylo, že se svými VFF jsem byl docela za atrakci. Takové pozornosti se mi už dlouho nedostalo…

Start (foto: Martin Symon)

Start byl zajímavý, řekl bych až moc drsný. Ani v Nantes to nebylo tak tvrdé. Bez ostrých loktů se to bohužel neobešlo, ti cizinci máchali hrozně moc rukama, jako kdyby jim to tady patřilo. Nic proti nim, ale prostě mi to vadilo. Každopádně se mi podařilo dostat na start jen s tříminutovým zpožděním a hned jsem nasadil plánované tempo. Časy po pěti kilometrech (5, 10, 15…) jsem měl napsané na papírku od Adidasu, moc chytrý nápad. Na 5 km třičtvrtě minuty zpoždění, ale co čekat, když mi překáželo hrozně lidí, kteří jako obvykle přecenili své síly a zařadili se zbytečně dopředu. Na tom pátém kilometru mě taky nějak divně začalo bodat za palcem na pravé noze, nedalo se nic dělat a bota musela dolů, ale v botě nic a na noze také ne, tak rychle dál. Jenže po pár metrech zas, takže opět zout a opět v botě nic, ovšem po důkladnějším prohlédnutí nohy jsem objevil jako vlásek tenký střep či o co šlo a ten mi dělal v popsaném místě neplechu. Po jeho odstranění problémy naštěstí zmizely, ale zato se objevily jiné, těmi se stal ztracený čas. Ale po dalších pěti kilometrech v ostřejším tempu se mi podařilo ztracený čas dohnat a mohlo přijít zvolnění. Jenže co se nestalo, najednou se v dálce objevil fialový balónek. A jelikož vodič na 3:45 byl daleko za mnou, nemohl to být nikdo jiný než pán s 3:30. A taky že jo, což se mi podařilo zjistit přibližně za minutu opět v ostřejším tempu.

Prvních 5 km – Karlův most

Hezky jsem se zařadil pár metrů za něj a upravil tempo na jeho. Jaká pohoda najednou, takové celkem klidné tempo (až z Endomonda jsem zjisti, že běžel o cca půl minuty na km pomaleji než bylo mé předchozí tempo. Jelikož se běželo pomalu, začalo více kochání architekturou. A že je na trati PIMu na co koukat! Před 20. km jsem se začal zaobírat více svými chodidly, přeci jen běžet ve VFF chtělo odvahu. Naštěstí chodidla i lýtka naprosto v pohodě a tak jsem začal pro změnu více sledovat lidi. A co nevidím, pár metrů před vodičem běží Míra. Jelikož vybíhal z koridoru hned za černochy, měl celou dobu krásně volnou trať a nemusel každou chvíli někoho předbíhat. Prohodil jsem s ním pár slov, popřál hodně štěstí a zas s vodičem běžel dál. Po chvíli nás ještě jednou předběhl, ale to tempo bylo přeci jen o něco rychlejší než jeho, takže zůstal za námi. Po 25. km mě tempo přestalo bavit a tak jsem se pár set metrů trhl. Moc dlouho to nevydrželo, odskočil jsem si a když jsem končil jen se mi podařilo opět hezky zařadit za mého vodiče. Pak padlo rozhodnutí držet se ho až do cíle, což bylo asi to nejlepší co jsem mohl udělat. Po 30. km začal pravý maraton a já se musel soustředit na každý krok, bylo to opravdu těžké. Navíc mi začaly tvrdnout lýtka, za což podle všeho mohly VFF. S vodičem se mi to podařilo vydržet až do 40. km, pak už byly lýtka tak tvrdá, že muselo přijít zpomalení, ale ne moc velké. Poslední dva kilometry byly opravdu něco! Lýtka tvrdá a tempo lehce nad pěti minutami na km. Takže ještě nic hrozného. Holčina v modrém, která běžela kolem a jíž se mi podařilo na chvíli držet, mi řekla, že vodič běží rychleji než měl. Ale já byl v klidu i tak, protože při dobíhání vodiče jsem si hezky naběhl čas a věděl jsem, že to bude pod 3:30. I na hodinkách jsem si to celou dobu kontroloval. Posledních 1 195 m už se mnou nikdo neběžel, ale i tak jsem se pral. A jakmile jsem viděl cíl, začal jsem opět zrychlovat a posledních cca 400 m jsem z posledních sil sprintoval. Ten pocit po proběhnutí cílem je naprosto parádní! Opravdu se mu nic nevyrovná.

Výsledné časy

Hned mi přišla sms s výsledným časem, byl mi sebrán čip, medaile pověšena kolem krku, na ramena fólie proti chladu a hezky směr sprchy. Cestou ještě taška do ruky s drobnostmi a v cílovém občerstvení dlabanec. U nakrájených pomerančů jsem strávil dost dlouhou dobu. Padnout jich muselo tak kilo, protože jsem za celý den neměl nic jiného než tři kousky banánu na trati, tak hlad byl pořádný. Nafutroval jsem ještě jablka do tašky a pomalu se lopotil směr převlékárny. Tam proběhlo vyzvednutí tašky a hned směr sprchy. Tedy sprchy se nedá říct, i v Nantes byly lepší. Tady to byl jen stan, který byl z jedné strany otevřený a na ostatních byla speciální plachta s přibližně metr vysokým průhledným pásem. Turisti měli parádní podívanou. Voda byla taktéž skvělá, jelikož byly sprchy napojedné na požární hydrant, snad si dovedete teplotu vody představit. Druhé a poslední mínus patří organizátorům za ty „sprchy“. Vyrytí času na medaili pak bylo otázkou okamžiku a hned poté cesta do Brna. Jelikož stojí vlak se studentskou slevou stejně jako u Student Agency autobus, jednoznačně vyhrál. Ještě se mi podařilo stihnout dálkový spoj z Berlína a tak jsem si vychutnal tu luxusní jízdu. Dokonce jsem dobrou hodinu prokecal s jiným běžcem, prostě paráda. Překvapení dne, nohy naprosto v pohodě. Čekaly se puchýře a namožené šlachy pod kolenem jako v Nantes, ale tentokrát nic. Zato kolena a předloktí mi tedy hodně prochladly, ono totiž to sluníčko moc dlouho nevydrželo, zatáhlo se a byla zima. Budu si muset asi pořídit na ruce do podobného počasí návleky, v Nantes mi bylo také na ruce zima. Kolena neřeším, za to mohly prostě a jednouše trenýrky. Příště v dlouhých nebo alespoň tříčtvrťákách a bude dobře.

Konečné umístění (oficiální čas)

Podtrženo a sečteno: skvělý zážitek, organizace až na drobnosti bezchybná a nezbývá tedy nic jiného než PIM jednoznačně doporučit. Pokud mám zhodnotit běh ve VFF, tak hodnotím na jedničku. Jen ho v nich určitě doporučuji pouze lidem, kteří budou mít dostatečně natrénováno. Bez toho to prostě nejde a běh by nebyl požitek, ale očistec.

Týden do PIMu

Týdny od posledního maratonu v Nantes utekly jako voda a Volkswagen Maraton Praha (jinak PIM) je za dvěřmi. Do startu zbývá necelých 8 dní a já jsem opět natěšen stejně jako napoprvé.

Co se týká tréninku, povedlo se mi v dubnu naběhat pro mě rekordních 317 km. Až na pár výjimek se jednalo o velmi kvalitní tréninky. První tři horší tréninky byly v týdnu před Marathonem de Nantes, protože jsem se šetřil. Pro ty tedy omluvu beru. Ale pro několik dalších tréninků v minulém týdnu omluvu nemám. Běhal jsem svou dopředu naplánovanou kilometráž, ale bohužel se mi nedařilo moc držet naplánované tempo u jednotlivých běhů. Ona byla totiž šílená vedra, počasí se nám zbláznilo a teploty okolo 30°C ve stínu nebyly nijak výjimečné. Bohužel se mi nedařilo vstávat brzy a tak na tréninky zbyl vždy čas kolem poledne, tedy v největším vedru. I když byla voda na pití vždy v mé ruce, stejně se běhalo těžce. Nedařilo se mi moc stlačovat tempo pod 5 min/km. Jeden den jsem si řekl, že si zase dám rychlostní test na desítku, ale po necelých dvou kilometrech běhu mi bylo tak hrozně, i přes dostatečný přísun vody, že jsem trénink přehodnotil a doběhl to raději fartlekově. Nakonec to bylo celkem dobré, ale štvalo mě, že se mi nepodařilo udržet dopředu naplánované tempo.

Nikdy mi horko nevadilo, tréninky v něm jsem míval rád, ale něco se změnilo a najednou to mé tělo nezvládá. Možná za to mohla tzv. aklimatizace těla na horké počasí. Podle článku na běhej.com potřebuje lidské tělo při takové rychlé změně přibližně 4 dny na aklimatizaci. Nevím jestli je to pravda, ale po pár dnech se mi už běhalo celkem dobře.

Naštěstí už se teploty umoudřily a venku začaly klasické květnové dny. Žádné tropy. Dnes ráno jsem si dal poslední trénink před PIMem a mám z něj velmi dobrý pocit. Podařilo se mi běžet přibližně o 20 sekund na km rychleji než je mé plánované tempo na maraton a neměl jsem jediný problém. Střevní potíže nepočítám, za to mohly včerejší tři piva.

Takže opět vidím nadcházející maraton kladně. Pokud bude teplota okolo 15°C, tak si věřím, že bych si čas mohl o těch 10 minut zlepšit. Každopádně natrénováno na to mám! Pokud byste chtěl někdo prohodit pár slov, tak budu mít číslo 2614 a oholenou hlavu s velikýma ušima. Nelze si mě s nikým splést.

Co se týká studia, byly to velmi perné tři týdny. Nebudu si vymýšlet, když řeknu, že jsem 80% volného času (zbylých 20% byl běh) věnoval učení a dělání věcí do školy. Vypadalo to chvílemi všelijak, ale nakonec se to uklidnilo. Bakalářku stačí vytisknout a odevzdat, zkoušky se mi podařilo zvládnout a už zbývá jen ta obhajoba BP a státnice. Jelikož státnice kvůli Austrálii musím dát, tak je vidím více než kladně. Je to nádherný pocit mít vše takhle hotové…