PIM 2016

Z letošního PIMu mám hodně rozporuplné pocity. Snad se mi podaří sepsat všechno popravdě a na nic nezapomenu.

12419058_861950630589920_3358356847129372297_o
Ach ta naivita!

Začal bych přípravou. Plán jsem v hlavě tvořil od ledna a byl velmi smělý. Proč si také dávat malé cíle, že? Prvně jsem se chtěl na maraton připravovat poctivě, tak jsem si sám vytvořil 16 týdenní tréninkový plán ušitý na míru. Základní mustr jsem převzal z metody Hansonů, ke které přibyly mé oblíbené fartleky a hlavně dlouhé běhy nad 30 km. Musím říci, že příprava šla více než dobře, do nějakého 9 týdne se mi dařilo držet přesně plánu, možná ještě o malinko lépe než říkal plán, a vše prostě vycházelo. Hlavně dlouhé běhy nad 30 kilometrů byly za neskutečné časy. Jenže jak už to bývá, vše se pokazilo. Nejdřív na mě přišla lehká únava, bylo vidět na kontrolní desítce ve Kbelech, která byla sice čtvrt minuty pod 35, ale původní plány byly úplně jiné. To už jsem se v únavě lehce nacházel. Ale uvědomil jsem si to a na skoro dva týdny zvolnil = první výpadek z plánu. Energie se vrátila, ale přišel jiný problém – totálně se mi rozhodil žaludek. Už jsem s ním měl problémy na podzim, tenkrát vyřešilo vysazení lepku (držím do dneška), ale tentokrát ne a ne přijít na důvod. Ono opakované chození na záchod, nafouklé břicho a křeče nejsou pro kvalitní trénink moc vhodné. Pár závodů jsem s tím zkusil, ale nedopadly moc dobře – všechny za osobním očekáváním. Nejvíc mě mrzela 25 okolo Hluboké, kde jsem byl několikrát na záchodě během závodu a přišel jsem o dobrý čas (o umístění ani nešlo).

Břicho se mi podařilo vyřešit přibližně dva týdny před startem. Šlo o narušenou střevní mikroflóru – řešení bílé jogurty selského typu a kefír. Najednou zažívání v pohodě, trávení jakbysmet a běhy šly krásně. Dva detaily ale žaludek přinesl. První bylo lehounké navýšení váhy oproti optimálu (osobně cítím každým několik set gramů). Za druhé, dva týdny do maratonu člověk už nic nepoladí ani nenatrénuje. Šlo spíš o takové klusání a udržování. Přiznám se, že kdybych PIM neměl zadarmo v rámci mistrovství republiky, nikdo by mě tam ani nedostal. Kór po takovémto zakončení přípravy.C0468E83-8E84-4DF0-8C5B-41391106A52B

Do Prahy jsem vyrazil o den dříve. Na Expu zažil srandu při vydávání batohů – přijdu tam a týpek na mě spustil anglicky jakou barvu batohu bych rád. Když jsem mu řekl, že může klidně česky, tak málem spadl z višně. Asi fakt vypadám jako cizinec. 😀 Pak už jen sraz s Jirkou V., pobrouzdání po Expu (kde mě nic až na ochutnávky zdarma nezaujalo) a přesun k Jirkovi domů. Ještě krátký výklus s abecedou (já jí dělal prvně v životě) a už jen flákací večer s brzkým spánkem. Jirka si celkem dlouho tejpoval kyčel a já mezitím objevoval taje Instagramu. 😀 Jídlo jsem nepodcenil a jedl klasiku suchou rýži. Pro jistotu. Přeci jen 100% důvěra v žaludek chyběla…

Ráno brzké vstávání a přesun ke startu. Hezky už v sedm 15°C a jasno? Proč ne! Jirka jen prohodil, že start je za dvě hodiny a teplota bude určitě o pár stupňů vyšší. Nemýlil se… Kéž by! V zázemí odevzdání batohu, já se šel rozklusat a Jirka odešel směrem k A koridoru. Cestou se ještě dařilo potkávat spousta známých. V tom mám Prahu rád, vždy se tam sejde spousta srdcařů. 🙂 Rozklusání se povedlo, střeva se rozhýbala, odlehčení tedy proběhlo v pořádku (ne jako před Hlubokou – to jsem na záchodě nebyl) a v klidu jsem se lehoučkým klusem přesouval do koridoru. Deset minut do startu uteklo a já stále netušil jak závod rozběhnout. Jestli risknout, rozběhnout rychle a doufat, že výpadek v tréninku nebyl moc velký a nebo vyběhnout na nějaký rozumný čas – třeba 2:50 – na který bych normálně v pohodě měl? čím déle běhám, tím jsem blbější! Jasně, že jsem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a doufat. Přiznám se, že na čas 2:35 jsem ani nepomyslel, ale ve skrytu duše jsem doufal v 2:39. Na což jsem závod také nakonec rozběhl. V koridoru už byli všichni známí. Ještě lehký pokec před závodem, vyslechnutí hymny (moc nechápu proč jí hrají???), pak klasicky ohraná Vltava (nic bych proti ní neměl, ale Runczech její atmosféru díky hraní na úplně všech akcích totálně zkazil) a konečně se mohlo vyrazit.

Po startu
Po startu

Snad prvně se povedlo nepřepálit start, ale jinak se mi první kilometry neběželo moc dobře. Nedařilo se nějak chytit správné tempo. Pořád mi kolísalo. Na čtvrtém kilometru se docela ustálilo a pak už to šlo. Vítr byl nepříjemný, ale aspoň chladil, bez něj slunce nepříjemně žhnulo a cítil jsem rychlé přehřívání. Přeci jenom x-měsíční trénink v nízkých teplotách tělo adaptuje na jinou teplotu než je 20°C ve stínu. Ani nevím jak, ale najednou jsem běžel ve skupince a běželo se mi celkem dobře. Při probíhání Staromákem byly nohy stále jako pírko. Ono energii přidala i zpráva, že Eva má rozběhnuto na čas 2:27! Podobné zprávy člověk slyší rád. K samotnému závodu toho o moc víc není. Na 15. kilometru mi najednou došlo, že to lehounké kručení žaludku není z hladu a od té doby nestál závod za moc. Na metě půlmaratonu jsem byl se skupinou přibližně 2 minuty za původně naplánovaným časem za 1:22:xx. chtěl jsem 1:19:20. Ještě den předtím jsem se bavil s Jirkou, že pokud to nepůjde, na půlce bude čas horší a nebudu se moc cítit, tak zvolním a závod doklušu. No… ještě asi tři kilometry jsem běžel se skupinkou jejich tempem, které mi ani nepřišlo rychlé, ale nechtěl jsem před ně kvůli nepříjemnému protivětru. ale potřeba záchodu byla stále citelnější. Jsem rád, že se mi otázkou kde je nejbližší záchod, podařilo rozesmát nějaké dva mladé pořadatele tk, že určitě začali smíchy i slzet. No, mně neporadili. 😀 U občerstvení kolem 25. km jsem závod psychicky zabalil. Střeva mě totiž dohnala na Toi-Toi a mě definitivně došlo, že na žádný dobrý čas už není. Od té doby klus a boj s chutí vzdát a v klidu si dojít do cíle. Jenže na 30. kilometru stál vedle trati Jirka Homoláč a já si řekl, že teď prostě doběhnu. Přeci nevzdám závod jen kvůli na nic pocitům. Nic proti Jirkovi, jeho rozhodnutí ukončit plně chápu. Být v jeho situaci, asi limit ani v Praze nezkouším. Je to něco, že to zkusil s tak málo regenerací. Největší nechuť k pokračování byla u Čechova mostu. Pařížská tak blízko, jen zvolnit do chůze a přejít most… Ne, prostě jsem běžel. Na 36. km mě doběhl Petr Hošna a v klidu si to o něco rychlejším tempem pelášil do cíle. Stačili jsme prohodit sotva pár vět. Tenhle kluk je talent, škoda, že má kvůli práci málo času na běh. Poslední kilometry na slunečném grilu byly takové delší než ostatní, ale utekly celkem rychle bez nějakých větších problémů. Na jednom místě jsem sice zastavil do dřepu kvůli divným pocitům u šlach pravého kolena, ale hned jsem pokračoval. Na začátku Pařížské jsem se snažil vymámit kolo z projíždějícího cyklisty a zrovna mě při tom viděla Lenka H. To bylo keců, co se flákám?! No, prostě jsem to vyklusával, tak jsem vtipkoval s okolím. 😀 Pařížská pohodička, posledních 200 metrů lehké zrychlení a v cíli zklamání. Ono doběhnout do cíle o 18 minut později oproti plánu není nic světoborného. (Přikládám odkaz na video – je krásně vidět má nespokojenost v cíli. 😀 )

Pařížská (cca 250 m před cílem)
Pařížská (cca 250 m před cílem)

A na co jsem v cíli myslel? Kde je nejbližší Toi-Toi! Nic jiného mě nezajímalo. Ani ta medaile za účast. Která je každým rokem blíž a blíž slonímu uchu. Nepochopím. Největší odměna stála 200 metrů za cílem – krásná zelená Toi-Toi. Ta úleva. Jak je vidět, má střeva mě opět zklamala. Pak už jen v klidu do sprchy, pak slunění spojené s lehkým protažením a po potkání Jirky přesun do hospody na pár pozávodních pivek spojených s pokecem s Babičáky. Je to super grupa běhajících bláznů! Tak nějak jsem tam hodil za hlavu neúspěch a nechal se nalákat Pavlem na podzimní akci v Chorvatsku. O tom kdyžtak jindy. Pak už jen rychle domů, večer jsem slíbil diváckou účast na kamarádovu koncertu orchestru.

Abych se vrátil k žaludku. Maraton mi organismus tak rozhodil, že se mi ho povedlo dostat pod kontrolu až ve čtvrtek dopoledne. Nějak mi to ze sportovního hlediska nevadilo, stejně jsem neběhal. Ale lehce diskomfortní to bylo.

Maraton hodnotím dobře i záporně.

  • Co se povedlo – Doběhl jsem. Pod tři hodiny. Díky doklusání druhé půlky bez nějaké větší únavy. Tělo neunavené. Byla sranda. Znovu – nevzdal jsem! Jsem rád, že jsem to zkusil na čas 2:39 rozběhnout. Uzrály nové plány – chuť k běhu je! Technika bez problémů udržená od startu do cíle.
  • Co se nepovedlo – Tempo 3:46/km je pro mě prostě momentálně neudržitelné. Počasí – slunce + vítr. Žaludek opět zklamal. Proč jsem najednou tak hotový z blbých 42 km?
Prý diplom :-D
Prý diplom 😀

KMMP 2015 , aneb M bez tréniku rovná se očistec

Po půl roce prakticky neběhání jsem se vrátil začátkem září do tréninku. A co mě hned nenapadlo? Vrátím se k závodění a rovnou maratonem v Písku – Královský maraton města Písku. Ale nejdřív, co mému spontánnímu rozhodnutí běžet předcházelo.11887570_901894433221730_1956798041556253379_oJak už jsem řekl, trénink v posledních pěti měsících nestál za nic. V dubnu po podařeném závodě Kolem Harrachovky se mi stalo něco s kolenem a běh začal být prakticky nemožný. – Každé zvednutí kolena bolelo. Abych to zkrátil. Doktoři nepomohli, pomohl jsem si opět sám. Problém byl jednoduchý, proto mi trvalo přijít na něj skoro dva měsíce. Nejdříve mi totiž přišlo, že mi koleno prochladlo, takže léčba prochladlého kolena. Jenže ani po měsíci (prochladnutí by tou dobou mělo mizet) se nelepšilo a já začal zjišťovat jiný důvod. Až po několikahodinovém studia anatomie kolene mi došlo, že problém bude ve čtyřhranném stehenním svalu, přesně jeho vnější hlavy. Byla zkrácená, táhla mi čéšku a to způsobovalo nesnesitelnou bolet při zvedání kolene za běhu, dopad byl bezbolestný. Léčba snadná a po týdnu bylo po bolestech. Stačilo pouze několikrát denně protahovat již zmíněnou vnější hlavu čtyřhranného svalu stehenního. Každý fyzio nebo běžec by řekl, že stačí jen přitáhnout nohu k hýždi (levá k levé a pravá k pravé) a tím se celý sval protáhne. Omyl. Touto klasikou se protahuje hlavně přímá hlava a ne vnější. Pokud chce běžec protáhnout hodně důležitou vnější hlavu, musí přitáhnout nohu úhlopříčně, tedy levou k pravé hýždi a pravou k levé hýždi. Okamžitě je cítit protažení vnější hlavy svalu stehenního. Doporučuji zařadit k poběhovému strečinku. Jednoduché a funkční. – Každopádně, naběhané kilometry se pohybovaly do 200 km měsíčně, někdy ani 150 km nebylo. Což, přiznejme si, není trénink na dobrý maraton. V červnu ještě test kolena na závodě Radimovický koňák, který jsem vyhrál, ale běh byl ke konci přes bolest a výsledný čas oproti loňsku o pár vteřin horší… Na začátku září pak návrat k tréninku, zase skoro 100 km každý týden. 🙂 (Přepísknutí – puchýře, bolesti kotníků, kyčle – prostě přetížení. Naštěstí si tělo zase zvyklo. Vlastně se mi zase musely posílit a vytvořit svaly na nohou, takže se není co divit.) A jelikož trénink šel, padlo rozhodnutí, že prostě Písek zkusím a uvidím jestli si nohy pamatují něco z jara (jó, tehdá bylo natrénováno na maraton pod 2:40, kde ty loňský sněhy jsou, že…). Hned druhý den od rozhodnutí (8 dní do maratonu) mě začalo bolet v krku, ten se mi podařilo vyléčit za tři dny, pak ale nastoupila rýma, opravdu krutá rýmička, která trvala dva dny a pak byl další dva dny suchý kašel. Energie celý týden žádná, trénink jen pomalinký běh a při něm nabalený jak eskymák a k tomu nová práce, která také ubírala energii. Předzávodní příprava naprosto ideální a podle představ. Naštěstí den před startem vše odeznělo a já potvrdil Helen, že s ní jedu.

Cca 16. km - ještě nádhera
Cca 16. km – ještě nádhera

Bylo skvělé zase po dlouhé době vidět všechny kamarády a známé. Takhle zpětně nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Té energie kolem. Už jen atmosféra člověka nabije na týdny. Hned jsem byl zpátky ve své živlu, jako bych ani nebyl půl roku mimo. Rychle jsem se zaregistroval, převlékl a šel rozhýbat. Nevím proč, ale nějak mi nesedlo ráno a mně se od rána nedařila nejdůležitější věc před dlouhým závodem – pořádné vyprázdnění na záchodě. I přes mega večeři, dávno strávená, prostě nic. Ani několika kilometrové rozběhání se střevy nehlo. V hlavě hlodal velký červík, opravdu veliký.

K průběhu závodu není moc co říct. Od začátku na čele, po kilometru mě doběhl budoucí vítěz a já mu prakticky celý závod koukal na záda. Rozběhl svižně, cca 4 min/km a já se ho držel na dohled. Zpětně vím, že to byla chyba. Prostě nebylo naběháno. Až do 33. kilometru nádhera, běželo se bez sebemenšího problému, nádrže prostě plné. Trať v Písku udělaná hodně dobře, až na první dva kilometry čtvrtmaratonského okruhu vedoucí a klikatící se po parkovišti u zimního stadionu, které mohly být klidně protažené dozadu podél řeky, se celý závod běžel po rovině na stezce podle řeky ve 4 okruzích. Jediné trochu nepříjemné stoupání byl kopeček u Písecké elektrárny, ale nic extrémního. Vlastně rovina. Na tiatřicátém kilometru mi ale došla šťáva. Nohy začaly drhnout a mé do té doby průměrné tempo 4:10-13/km šlo do říše snů. 34. km za 4:30, motor se definitivně zadřel a pak už jenom hůře. Posledních pět kilometrů očistec, i přes snahu zpomalit na 5:00/km (bohužel jsem je nebyl schopný udržet). Doslova jsem se rozmázl o pověstnou maratonskou zeď (od prvního maratonu v roce 2011 prvně!) a k tomu mi připadalo, že se broddím po kolena bažinou. Tak mi poslední kilometry připadaly. Také mě v nich předběhli dva soupeři (jednoho jsem si vůbec nevšiml, měl číslo jako štafetáři) a já se lehkým klusem nakonec dobelhal do cíle v čase 3:03:37. K lehkému klusu donucení přes bolest, nemohl jsem se před lidmi přeci ztrapnit. Stačilo, že na posledních třech kilometrech mi tělo vypovědělo službu, já musel přejít několikrát do chůze a dokonce si asi třikrát dřepnout na bobek, při čemž mě viděli snad všichni ostatní závodníci.

Zpětně s odstupem hodnotím závod jako povedený. Prakticky bez speciální přípravy a nebo aspoň naběhaných kilometrů se nedalo nic jiného čekat. Jako návrat k závodům povedené. Maraton je za mnou skoro dva týdny, já trénuji jak divý (naštěstí byl druhý den úplně v pohodě, nic nebolelo) a cítím, že forma vzrůstá. Brzy bude na úrovni před dubnovým zraněním kolene. Zařekl jsem se sám sobě, že poběžím PIM 2015 a zkusím ho dát pod 2:40. Uzpůsobím svému cíli trénink a k tomu ale tentokrát i jídelníček a regeneraci. Mám spoustu nápadů. Jo, běh mě stále baví. Jeden neúspěch mi ho nezkazí, spíš mě ještě víc utvrdil, jaká je běh zábava, stále překvapení. 🙂

Kategorie M39
Kategorie M39

Výsledky: KMMP2015

Maraton ve Florencii

Po nepodařeném Benešovském maratonu Pojizeřím mi bylo hned jasné, že někde svou těžce natrénovanou formu prodat musím. I když to z výsledku v Benešově mohlo vypadat jinak, mně samotnému bylo jasné, že natrénováno pod 2 hodiny a 50 minut určitě je. Ještě ten den jsem v Bobkovně u Dušana a Lůci probral termínovku od shora dolů a ještě jednou zpátky. Hned mi bylo jasné kam pojedu příště. Cílová destinace Itálie, město Florencie a termín poslední den listopadu vycházel krásně na první adventní neděli. Dušan chvíli koketoval s myšlenkou, že by jeli také, ale nakonec zvítězily Lůci racionální argumenty a z výletu sešlo. Nějak mi to nevadilo, hned po příjezdu domů jsem se dohodl se spolubydlícím, ještě se nám podařilo vmanévrovat k prodlouženému víkendu kamaráda a bylo rozhodnuto. Jelo se, jedno auto, pět lidí, tuna dobré nálady a z toho všeho jeden natěšený maratonec, jediný člen výpravy běžeckého vyznání.

Naše grupa
Naše grupa

Cesta do 1 000 kilometrů vzdáleného Firenze (česky Florencie) nám zabrala necelých 1 hodin. Na naší obranu, nebyl žádný spěch a tudíž se nějak nehnalo. Navíc se nám nechtěly instalovat navigace a jelikož byla má maličkost jediná z výpravy, která dřív často jezdila do italských Dolomit, což je cestou, tak jsem musel navigovat. Nevím co ostatním připadalo tak těžké, vždyť to byl jenom Salzburg, Innsbruck, Bolzano a pak kolem Milána pokračovat na Florencii. V té se vyskytl první problém, najít domluvený hostel, po nalezení přibližného místa nastal druhý problém, kde zaparkovat. Najít místo k parkování ve Florencii je opravdu umění, lehce závidím lidem, kteří ho mají v jejich DSC_4513hotelu. Nám trvalo nalézt parkoviště přibližně hodinu a půl. Podařilo se to až na vyhlídce nad městem, tam bylo veřejné parkoviště zadarmo (40 Euro v garážích v centru se nám platit nechtělo). Sice bylo necelé tři kilometry od centra a tedy i od ubytování, ale ta vyhlídka za menší procházku stála. Mám takové tušení, že jinak bychom jí ani nenašli. Do check-inu času dost, takže procházení po městě a přitom hledání expa kvůli registraci. Povedla se krásná bota se zmrzlinou, aneb jak si dát nejdražší zmrzlinu v Itálii, ne-li v Evropě. Tak jsem si vykračovali podél řeky a najednou zmrzlina a hned dáme si zmrzlinu. Tož jsem očekoval kolik stojí a po mém prohlášení, že 7 Euro je moc, se pokračovalo dál k nějaké levnější. Hned za mostem byla další, zkušeně jsem si přečetl 1 scoop za 2,5 Eura a řekl to ostatním. Cena už byla akceptovatelná. Všichni si objednali a pak došlo na placení. Jaké bylo naše překvapení, když z ženské vypadlo, že jeden kopeček stojí 10 euro si prostě nepředstavíte! Nu což, zaplatilo se a pak se už jenom užívalo. Zmrzka byla fakt dobrá, o tom žádná. Alespoň se člověk poučil a pak už se na vše rovnou ptal. Původně lehký úkol s expem se objevil jako něco neskutečně těžkého. Prakticky každý obyvatel města neuměl moc poradit a nebo neuměli anglicky, ani běžci nevěděli, a že jsem jich zastavil hodně. Pořád mě posílali někam dozadu podél řeky, že tam by to mělo být. Hezky jsem je poslouchal a věřil jim. Po hodně dlouhé době už se mi to přestalo líbit, zbytek teamu měl kecy už minimálně půl hodiny. Pak se nějak odbočilo, bloudilo v různých ulicích a najednou mi jeden Ital řekl, že stačí přejít koleje a na druhé straně to už je. Úleva! (Kamarádky VivoFit později sdělil, že se nachodilo něco kolem 30 000 kroků ten den. Většina díky tomuto bloudění.) Expo už klasika, vyzvednutí čísla, pak dlouhá chůze přes vydýchaný veletrh pro tričko a rychle pryč jít se nahlásit na Hostel. Cestou ještě prohlédnou místo cíle, který mi nepřišel ve srovnání s Bratislavou nic moc a pak už jenom užívání si města, večeře a spousty jiných zajímavostí, které Itálie nabízí. Město samotné je ve dne naprosto úchvatné, ale v noci, to si člověk musí dávat pozor na otevřenou pusu. Jak ho mají Italové krásně nasvícené se ani nedá popsat. Pohledy beroucí dech se střídaly až moc rychle. Po nějaké době jsem už sotva plet nohama a byl jsem rád, že jsem se nějak dostal do postele. Ještě než se mi podařilo usnout se mi honilo hlavou, že takto by se opravdu noc a den před maratonem trávit neměly.

Cíl byl připraven :-)
Cíl byl připraven 🙂

Rád bych napsal, že maratonské ráno bylo jako z pohádky, ale spíš bych ho přirovnal k probuzení po proflámované noci. Těch deset hodin spánku sice regeneraci pomohlo, ale na 100 % jsem se zdaleka necítil. Rychlá hygiena, převlečení (botky vyhrály Adapty, hezky naboso), předání věcí kamarádům a rychle směr start. Opět mi chvíli trvalo najít místo pro bag, ale podařilo se. Dokonce jsem cestou potkal Míru a Bohunku z JBP. Přijeli si zaběhat po vlastní ose. Bohužel nikoho jiného z JBP se mi potkat nepodařilo. Lidí bylo opravdu hodně. Frontu na záchody jsem vzdal rovnou. Naštěstí mi ranní toaleta stačila. I najít místo na rozklusání dalo zabrat. Naštěstí vedle kamionů s taškami byla za zábranami volná silnice, tedy jak takž volná. Rozklus dal dohromady kilometr, pak už byl čas jít do koridoru. Měl jsem štěstí a s mým osobním rekordem mě zařadili hned za elitu. Maraton měl startovat v devět hodin, ale podle všeho chápou Italové časy pouze přibližně. Takže se čekalo, čekalo a ještě čekalo. Při tom stání jsem přemýšlel nad tím jestli se dostavila nervozita, podle všeho ne, tepovku jsem měl mezi 70 a 80. Měřeno několikrát. Psychiku jsem si asi dopředu připravil dobře. Po čtvrt hodině dorazila elita, mimo jiné i budoucí vítěz Kipsang. Pak se ještě chvíli čekalo a přibližně v 9:20 byl konečně start. Tlačenice to tedy byla slušná, fakt byly třeba lokty. Před startem mezi nás totiž pustili i lidi z ostatních koridorů a ti hned začali překážet. Nechápu tyhle lidi. Přepálí začátek, překáží rychlejším a pak se diví, že mají časy na nic. Každopádně díky těmhle lidem jsem přibližně první dva kilometry kličkoval z jedné strany na druhou a dost často za někým musel brzdit. No, přežilo se to, ale lehce to rozhodilo. Tu časovou ztrátu se mi muselo podařit nějak stáhnout, takže mi bylo jasné, že třetí kilometr musí být rychlejší, abych dosáhl plánovaného mezičasu, pro třetí kilometr 11:30. Podařilo se o pár vteřin rychleji, takže hezky zvolnit tempo a začít si závod užívat. Trať zatím hodně rychlá, i když u začátku by byla vhodnější širší. Na pátém kilometru mezičas v normě, o pár vteřin rychlejší. Ono se do něj nic zajímavého nestalo. Jen jsem neustále předbíhal jednoho běžce za druhým. Před desátým kilometrem mi došlo, že budu muset na záchod. A to se mi zrovna tak krásně běželo ve skupince, která měla přesně mé plánované tempo 3:50/km. Nedalo se nic dělat, na dohled mezičas na 10 km a já musel zastavit a ulevit si. Bylo to pouze pár sekund, ale díky nim jsem o pár vteřinek nesplnil plánovaný mezičas. Každopádně se mi podařilo chytiti kluka v zeleném triku, který také běžel mě vyhovujícím tempem. Byl kousek za mou bývalou skupinkou, nějak se mi je podařilo doběhnout. O dva a půl kilometru dál byla stanice s namočenými houbičkami. A jelikož se ranní chlad změnil na skoro polojasno, tak byla jasná volba se pořádně smočit. Dokonce mě napadla hravá vložka, za stanicí stály koše na použité houbičky a mě napadlo se do nich trefovat. První hod se povedl, koš za běhu trefen! Za touto stanicí byla dlouhá rovinka, pro mě jediné místo, kde si prohlédnout zbytek startovního pole v protisměru. Nebyl jsem jediný, kdo sledoval. Někdo na mě zakřičel: „Češi, do toho!“ Bohužel nemám tušení kdo mě poznal, nedovedl jsem si ho nikam zařadit. I na klučinu vedle mě pokřikovali, přiznám, že častěji. Důvod bude asi v tom, že byl Ital. Každopádně se nám běželo krásně a dokonce jsme se střídali ve vedení, vždy při pocitu, že ten druhý zpomaluje. Což se mně stalo třeba před 15. kilometrem, kde se podbíhal most a muselo se vyběhnout na most přes řeku, sice krátký, ale zato citelný kopeček. Tam mě zelené triko vedle mě podrželo. A už tu byla druhá strana řeky, pár jediných kilometrů podle mapky na druhém břehu. Klučina v zeleném nějak začal zaostávat. Naštěstí mi to došlo, tak jsem malinko přidal. Najednou na mě začali diváci neuvěřitelně pokřikovat a fandit. Normálně jako by se mi navrátily síly. Příjemné. Asi už všem došlo, že pokřik nepatřil mě, kousíček za mnou totiž běžela první Italka. Holčina, vedle které jsem stál celou dobu na startu. Mně přišlo divné, že mává na kameru při vyvolání jejího jména. A jelikož mě pokřik věnovaný jí probudil, držela se několik metrů za mnou. A najednou cedule 20. kilometru. Na ní jsem čekal s gelem, který jsem si tentokrát hezky celou dobu nesl, stejně jako v Bratislavě. Metu půlmaratonu se mi podařilo proběhnout v čase 1:21:14.

Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Ten pravý kamion byl můj
Ten pravý kamion byl můj

Druhá polovina mohla začít. A stále jsem se cítil skvěle. Sice mě za půlmaratonem ta Italka předběhla, ale nějak mi to nevadilo. Já čekal, až trochu zabere gel. Mezitím jsem si udržoval konstantní tempo a začaly se vtírat myšlenky, že při druhé polovině pod 1:25 se dostanu na krásný čas. A někdy u těchto myšlenek gel zabral, najednou se mi vrátila energie. Navíc jsem přesně věděl kde se nacházím, protože den předtím se nám tam dařilo bloudit. Nebudu lhát, ale na metě 25. kilometru byla Italka jen pár metrů přede mnou a já si plánoval, že do dalšího milníku jí v pohodě předběhnu a pak budu držet tempo až do cíle. Pocity totiž skvělé, nic nebolelo, prostě paráda. A najednou PRÁSK! Bolest v levé noze, naprosto neidentifikovatelná. Já jí tam celou dobu čekal, ale asi tak 5 cm z vnitřní strany holenně pod kolenem, a ona byla sice zevnitř, ale tak 5 cm nad kotníkem. Úplně jiné místo a jiný typ bolesti. I jinak intenzivní. Úplně mi rozhodila krok a já najednou zjistil, že Italka se vzdaluje a pomalu se na mě dotahují chlapi, které jsem dal před chvílí. Vůbec mi nedocházelo co se stalo, co mám s nohou a proč běžím najednou pomaleji. Můj optimismus zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou se do hlavy začaly vtírat myšlenky typu „zpomal“, „kašli na čas“, „za tu bolest ti to nestojí“, „v klidu to doběhni“ a podobné… Jenže se objevilo i něco jiného. Pocity z mých dlouhých běhů nad 30 kilometrů, kterých v předchozím měsíci a půl bylo opravdu hodně. Jednoduše mi bylo najednou jasné, že ta bolest musí do dvou kilometrů přejít a pak běh zase nějak půjde. Bylo to opravdu trápení, řekl bych, že hodně dlouho i víc psychické, než fyzické. Ale podařilo se ho přetrpět a najednou to začalo zase jít. Já běžel. A na metu 30. kilometru se mi podařilo přiběhnout s minimální časovou ztrátou na posledních pěti kilometrech. Tam další kus gelu a pokračovalo se. Na meziobčerstvovačkách se mi i dařilo houbičkami trefovat do košů. Příjemné zpestření. Nevím co bych bez těch houbiček dělal, ráno totiž na ruce návleky a najednou na ně bylo horko. A blížil se 33. kilometr, mě začalo docházet, že do cíle zbývá už jenom 9, slovy DEVĚT, kilometrů. To už je jako nic. A najednou pokřik: „Karle! Do toho!“ doprovázený máváním českou vlajkou. Do téhle chvíle jsem si myslel, že nějaké fandění nemůže mít vliv, ale přiznám, že najednou i ty zbytky černých myšlenek zmizely a já prostě zrychlil a jen se snažil opět přiblížit tempu 3:50/km. Jasně, že se nepodařilo, ale snaha byla. Zase za mnou začínalo být víc lidí a nikdo mě nepředbíhal. Posledních sedm kilometrů uteklo ani nevím jak. Jenom vím, že tam opět byly nějaká stoupání na mosty a šíleně moc dlažby. Taky si vzpomínám, že mi v hlavě bleskla myšlenka typu, že o mém běhu ví celkem hodně lidí a možná mě i někdo sleduje online. Na 40. kilometru jsem sípal jako blázen, ale už mi bylo jasné, že se nerozhoduje jestli zaběhnu pod 2:50, ale jestli bude 46 nebo 47. Poslední kilometry vážně bolely, i když jsem na bolest na chvilku zapomněl. Tak jeden kilometr před cílem totiž lidé masáží srdce u kraje oživovali úplně modrého běžce. Nic moc pohled. Jen při rychlém shlédnutí bylo jasné, že se nejednalo o nikoho, kdo by přecenil své možnosti, vypadal jako zkušený maratonský matador. Doufám, že vše dopadlo dobře. Každopádně najednou zde bylo posledních pár set metrů a mě došlo, že se mi to podařilo. Prostě jsem se začal usmívat. Bylo mi najednou úplně skvěle. Kdybych patřil mezi měkčí typy lidí, asi bych i uronil slzu. Takhle se mi jenom podařilo zasprintovat a s vítězným JO proběhnout cílem v čase 2:46 a nějaké drobné. Dobře, málem se sprint nepovedl a spíš byla na začátku koberce pořádná tlama, ale naštěstí se mi podklouznutí podařilo ustát. Pocity opět nepopsatelné.

Kontrola tempa
Kontrola tempa
Málem jsem kamarády přehlédl
Málem jsem kamarády přehlédl

A najednou se dostavily pocity, které se posledních pár kilometrů potlačily. Bolest pravé nohy u paty, Adapty mi tam úplně sedřely kůži. Převzetí medaile, odevzdání čipu (stejný jako na PIMu) a zabalení do fólie. Nějak se mi najednou ochladilo. Pak pajdání směr tašky. Při procházení kolem záchranářů jsem si řekl proč bych se trápil a hezky mi nohu obvázaly. Ona z ní totiž krapet tekla krev. A pak mě objevili kamarádi, takže směr hostel dát sprchu a pak hned pokračovat směr Benátky. Ale ty už sem nepatří, ani to jak se nám v nich večer podařilo zabloudit a během několikahodinového bloudění nachodili dalších dobrých 10 kilometrů.

Výtlem!
Výtlem!

Maraton ve Florencii je naprosto úžasný. Organizace v pár věcech sice trošičku pokulhávala, ale zážitek jí jednoznačně překoná. Navíc se jedná o jednu z dvaceti nejrychlejších tratí na světě, věřím tomu. Pokud si někdo chce zaběhnout osobák, užít si hromadu kultury, skvělého jídla, ideálního počasí a spousty dalších věcí, je tento maraton ten pravý. Perlička na závěr, podle VivoFitu se nám za víkend podařilo nachodit něco přes 50 km. 🙂

Nevypadám, ale spokojený :)
Nevypadám, ale spokojený 🙂

Video mé maličkosti při závodě ZDE. Oficiální výsledky ZDE.

Trocha čísel nakonec:
Snímek obrazovky pořízený 2014-12-03 21:11:44