PIM 2016

Z letošního PIMu mám hodně rozporuplné pocity. Snad se mi podaří sepsat všechno popravdě a na nic nezapomenu.

12419058_861950630589920_3358356847129372297_o
Ach ta naivita!

Začal bych přípravou. Plán jsem v hlavě tvořil od ledna a byl velmi smělý. Proč si také dávat malé cíle, že? Prvně jsem se chtěl na maraton připravovat poctivě, tak jsem si sám vytvořil 16 týdenní tréninkový plán ušitý na míru. Základní mustr jsem převzal z metody Hansonů, ke které přibyly mé oblíbené fartleky a hlavně dlouhé běhy nad 30 km. Musím říci, že příprava šla více než dobře, do nějakého 9 týdne se mi dařilo držet přesně plánu, možná ještě o malinko lépe než říkal plán, a vše prostě vycházelo. Hlavně dlouhé běhy nad 30 kilometrů byly za neskutečné časy. Jenže jak už to bývá, vše se pokazilo. Nejdřív na mě přišla lehká únava, bylo vidět na kontrolní desítce ve Kbelech, která byla sice čtvrt minuty pod 35, ale původní plány byly úplně jiné. To už jsem se v únavě lehce nacházel. Ale uvědomil jsem si to a na skoro dva týdny zvolnil = první výpadek z plánu. Energie se vrátila, ale přišel jiný problém – totálně se mi rozhodil žaludek. Už jsem s ním měl problémy na podzim, tenkrát vyřešilo vysazení lepku (držím do dneška), ale tentokrát ne a ne přijít na důvod. Ono opakované chození na záchod, nafouklé břicho a křeče nejsou pro kvalitní trénink moc vhodné. Pár závodů jsem s tím zkusil, ale nedopadly moc dobře – všechny za osobním očekáváním. Nejvíc mě mrzela 25 okolo Hluboké, kde jsem byl několikrát na záchodě během závodu a přišel jsem o dobrý čas (o umístění ani nešlo).

Břicho se mi podařilo vyřešit přibližně dva týdny před startem. Šlo o narušenou střevní mikroflóru – řešení bílé jogurty selského typu a kefír. Najednou zažívání v pohodě, trávení jakbysmet a běhy šly krásně. Dva detaily ale žaludek přinesl. První bylo lehounké navýšení váhy oproti optimálu (osobně cítím každým několik set gramů). Za druhé, dva týdny do maratonu člověk už nic nepoladí ani nenatrénuje. Šlo spíš o takové klusání a udržování. Přiznám se, že kdybych PIM neměl zadarmo v rámci mistrovství republiky, nikdo by mě tam ani nedostal. Kór po takovémto zakončení přípravy.C0468E83-8E84-4DF0-8C5B-41391106A52B

Do Prahy jsem vyrazil o den dříve. Na Expu zažil srandu při vydávání batohů – přijdu tam a týpek na mě spustil anglicky jakou barvu batohu bych rád. Když jsem mu řekl, že může klidně česky, tak málem spadl z višně. Asi fakt vypadám jako cizinec. 😀 Pak už jen sraz s Jirkou V., pobrouzdání po Expu (kde mě nic až na ochutnávky zdarma nezaujalo) a přesun k Jirkovi domů. Ještě krátký výklus s abecedou (já jí dělal prvně v životě) a už jen flákací večer s brzkým spánkem. Jirka si celkem dlouho tejpoval kyčel a já mezitím objevoval taje Instagramu. 😀 Jídlo jsem nepodcenil a jedl klasiku suchou rýži. Pro jistotu. Přeci jen 100% důvěra v žaludek chyběla…

Ráno brzké vstávání a přesun ke startu. Hezky už v sedm 15°C a jasno? Proč ne! Jirka jen prohodil, že start je za dvě hodiny a teplota bude určitě o pár stupňů vyšší. Nemýlil se… Kéž by! V zázemí odevzdání batohu, já se šel rozklusat a Jirka odešel směrem k A koridoru. Cestou se ještě dařilo potkávat spousta známých. V tom mám Prahu rád, vždy se tam sejde spousta srdcařů. 🙂 Rozklusání se povedlo, střeva se rozhýbala, odlehčení tedy proběhlo v pořádku (ne jako před Hlubokou – to jsem na záchodě nebyl) a v klidu jsem se lehoučkým klusem přesouval do koridoru. Deset minut do startu uteklo a já stále netušil jak závod rozběhnout. Jestli risknout, rozběhnout rychle a doufat, že výpadek v tréninku nebyl moc velký a nebo vyběhnout na nějaký rozumný čas – třeba 2:50 – na který bych normálně v pohodě měl? čím déle běhám, tím jsem blbější! Jasně, že jsem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a doufat. Přiznám se, že na čas 2:35 jsem ani nepomyslel, ale ve skrytu duše jsem doufal v 2:39. Na což jsem závod také nakonec rozběhl. V koridoru už byli všichni známí. Ještě lehký pokec před závodem, vyslechnutí hymny (moc nechápu proč jí hrají???), pak klasicky ohraná Vltava (nic bych proti ní neměl, ale Runczech její atmosféru díky hraní na úplně všech akcích totálně zkazil) a konečně se mohlo vyrazit.

Po startu
Po startu

Snad prvně se povedlo nepřepálit start, ale jinak se mi první kilometry neběželo moc dobře. Nedařilo se nějak chytit správné tempo. Pořád mi kolísalo. Na čtvrtém kilometru se docela ustálilo a pak už to šlo. Vítr byl nepříjemný, ale aspoň chladil, bez něj slunce nepříjemně žhnulo a cítil jsem rychlé přehřívání. Přeci jenom x-měsíční trénink v nízkých teplotách tělo adaptuje na jinou teplotu než je 20°C ve stínu. Ani nevím jak, ale najednou jsem běžel ve skupince a běželo se mi celkem dobře. Při probíhání Staromákem byly nohy stále jako pírko. Ono energii přidala i zpráva, že Eva má rozběhnuto na čas 2:27! Podobné zprávy člověk slyší rád. K samotnému závodu toho o moc víc není. Na 15. kilometru mi najednou došlo, že to lehounké kručení žaludku není z hladu a od té doby nestál závod za moc. Na metě půlmaratonu jsem byl se skupinou přibližně 2 minuty za původně naplánovaným časem za 1:22:xx. chtěl jsem 1:19:20. Ještě den předtím jsem se bavil s Jirkou, že pokud to nepůjde, na půlce bude čas horší a nebudu se moc cítit, tak zvolním a závod doklušu. No… ještě asi tři kilometry jsem běžel se skupinkou jejich tempem, které mi ani nepřišlo rychlé, ale nechtěl jsem před ně kvůli nepříjemnému protivětru. ale potřeba záchodu byla stále citelnější. Jsem rád, že se mi otázkou kde je nejbližší záchod, podařilo rozesmát nějaké dva mladé pořadatele tk, že určitě začali smíchy i slzet. No, mně neporadili. 😀 U občerstvení kolem 25. km jsem závod psychicky zabalil. Střeva mě totiž dohnala na Toi-Toi a mě definitivně došlo, že na žádný dobrý čas už není. Od té doby klus a boj s chutí vzdát a v klidu si dojít do cíle. Jenže na 30. kilometru stál vedle trati Jirka Homoláč a já si řekl, že teď prostě doběhnu. Přeci nevzdám závod jen kvůli na nic pocitům. Nic proti Jirkovi, jeho rozhodnutí ukončit plně chápu. Být v jeho situaci, asi limit ani v Praze nezkouším. Je to něco, že to zkusil s tak málo regenerací. Největší nechuť k pokračování byla u Čechova mostu. Pařížská tak blízko, jen zvolnit do chůze a přejít most… Ne, prostě jsem běžel. Na 36. km mě doběhl Petr Hošna a v klidu si to o něco rychlejším tempem pelášil do cíle. Stačili jsme prohodit sotva pár vět. Tenhle kluk je talent, škoda, že má kvůli práci málo času na běh. Poslední kilometry na slunečném grilu byly takové delší než ostatní, ale utekly celkem rychle bez nějakých větších problémů. Na jednom místě jsem sice zastavil do dřepu kvůli divným pocitům u šlach pravého kolena, ale hned jsem pokračoval. Na začátku Pařížské jsem se snažil vymámit kolo z projíždějícího cyklisty a zrovna mě při tom viděla Lenka H. To bylo keců, co se flákám?! No, prostě jsem to vyklusával, tak jsem vtipkoval s okolím. 😀 Pařížská pohodička, posledních 200 metrů lehké zrychlení a v cíli zklamání. Ono doběhnout do cíle o 18 minut později oproti plánu není nic světoborného. (Přikládám odkaz na video – je krásně vidět má nespokojenost v cíli. 😀 )

Pařížská (cca 250 m před cílem)
Pařížská (cca 250 m před cílem)

A na co jsem v cíli myslel? Kde je nejbližší Toi-Toi! Nic jiného mě nezajímalo. Ani ta medaile za účast. Která je každým rokem blíž a blíž slonímu uchu. Nepochopím. Největší odměna stála 200 metrů za cílem – krásná zelená Toi-Toi. Ta úleva. Jak je vidět, má střeva mě opět zklamala. Pak už jen v klidu do sprchy, pak slunění spojené s lehkým protažením a po potkání Jirky přesun do hospody na pár pozávodních pivek spojených s pokecem s Babičáky. Je to super grupa běhajících bláznů! Tak nějak jsem tam hodil za hlavu neúspěch a nechal se nalákat Pavlem na podzimní akci v Chorvatsku. O tom kdyžtak jindy. Pak už jen rychle domů, večer jsem slíbil diváckou účast na kamarádovu koncertu orchestru.

Abych se vrátil k žaludku. Maraton mi organismus tak rozhodil, že se mi ho povedlo dostat pod kontrolu až ve čtvrtek dopoledne. Nějak mi to ze sportovního hlediska nevadilo, stejně jsem neběhal. Ale lehce diskomfortní to bylo.

Maraton hodnotím dobře i záporně.

  • Co se povedlo – Doběhl jsem. Pod tři hodiny. Díky doklusání druhé půlky bez nějaké větší únavy. Tělo neunavené. Byla sranda. Znovu – nevzdal jsem! Jsem rád, že jsem to zkusil na čas 2:39 rozběhnout. Uzrály nové plány – chuť k běhu je! Technika bez problémů udržená od startu do cíle.
  • Co se nepovedlo – Tempo 3:46/km je pro mě prostě momentálně neudržitelné. Počasí – slunce + vítr. Žaludek opět zklamal. Proč jsem najednou tak hotový z blbých 42 km?
Prý diplom :-D
Prý diplom 😀

KMMP 2015 , aneb M bez tréniku rovná se očistec

Po půl roce prakticky neběhání jsem se vrátil začátkem září do tréninku. A co mě hned nenapadlo? Vrátím se k závodění a rovnou maratonem v Písku – Královský maraton města Písku. Ale nejdřív, co mému spontánnímu rozhodnutí běžet předcházelo.11887570_901894433221730_1956798041556253379_oJak už jsem řekl, trénink v posledních pěti měsících nestál za nic. V dubnu po podařeném závodě Kolem Harrachovky se mi stalo něco s kolenem a běh začal být prakticky nemožný. – Každé zvednutí kolena bolelo. Abych to zkrátil. Doktoři nepomohli, pomohl jsem si opět sám. Problém byl jednoduchý, proto mi trvalo přijít na něj skoro dva měsíce. Nejdříve mi totiž přišlo, že mi koleno prochladlo, takže léčba prochladlého kolena. Jenže ani po měsíci (prochladnutí by tou dobou mělo mizet) se nelepšilo a já začal zjišťovat jiný důvod. Až po několikahodinovém studia anatomie kolene mi došlo, že problém bude ve čtyřhranném stehenním svalu, přesně jeho vnější hlavy. Byla zkrácená, táhla mi čéšku a to způsobovalo nesnesitelnou bolet při zvedání kolene za běhu, dopad byl bezbolestný. Léčba snadná a po týdnu bylo po bolestech. Stačilo pouze několikrát denně protahovat již zmíněnou vnější hlavu čtyřhranného svalu stehenního. Každý fyzio nebo běžec by řekl, že stačí jen přitáhnout nohu k hýždi (levá k levé a pravá k pravé) a tím se celý sval protáhne. Omyl. Touto klasikou se protahuje hlavně přímá hlava a ne vnější. Pokud chce běžec protáhnout hodně důležitou vnější hlavu, musí přitáhnout nohu úhlopříčně, tedy levou k pravé hýždi a pravou k levé hýždi. Okamžitě je cítit protažení vnější hlavy svalu stehenního. Doporučuji zařadit k poběhovému strečinku. Jednoduché a funkční. – Každopádně, naběhané kilometry se pohybovaly do 200 km měsíčně, někdy ani 150 km nebylo. Což, přiznejme si, není trénink na dobrý maraton. V červnu ještě test kolena na závodě Radimovický koňák, který jsem vyhrál, ale běh byl ke konci přes bolest a výsledný čas oproti loňsku o pár vteřin horší… Na začátku září pak návrat k tréninku, zase skoro 100 km každý týden. 🙂 (Přepísknutí – puchýře, bolesti kotníků, kyčle – prostě přetížení. Naštěstí si tělo zase zvyklo. Vlastně se mi zase musely posílit a vytvořit svaly na nohou, takže se není co divit.) A jelikož trénink šel, padlo rozhodnutí, že prostě Písek zkusím a uvidím jestli si nohy pamatují něco z jara (jó, tehdá bylo natrénováno na maraton pod 2:40, kde ty loňský sněhy jsou, že…). Hned druhý den od rozhodnutí (8 dní do maratonu) mě začalo bolet v krku, ten se mi podařilo vyléčit za tři dny, pak ale nastoupila rýma, opravdu krutá rýmička, která trvala dva dny a pak byl další dva dny suchý kašel. Energie celý týden žádná, trénink jen pomalinký běh a při něm nabalený jak eskymák a k tomu nová práce, která také ubírala energii. Předzávodní příprava naprosto ideální a podle představ. Naštěstí den před startem vše odeznělo a já potvrdil Helen, že s ní jedu.

Cca 16. km - ještě nádhera
Cca 16. km – ještě nádhera

Bylo skvělé zase po dlouhé době vidět všechny kamarády a známé. Takhle zpětně nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Té energie kolem. Už jen atmosféra člověka nabije na týdny. Hned jsem byl zpátky ve své živlu, jako bych ani nebyl půl roku mimo. Rychle jsem se zaregistroval, převlékl a šel rozhýbat. Nevím proč, ale nějak mi nesedlo ráno a mně se od rána nedařila nejdůležitější věc před dlouhým závodem – pořádné vyprázdnění na záchodě. I přes mega večeři, dávno strávená, prostě nic. Ani několika kilometrové rozběhání se střevy nehlo. V hlavě hlodal velký červík, opravdu veliký.

K průběhu závodu není moc co říct. Od začátku na čele, po kilometru mě doběhl budoucí vítěz a já mu prakticky celý závod koukal na záda. Rozběhl svižně, cca 4 min/km a já se ho držel na dohled. Zpětně vím, že to byla chyba. Prostě nebylo naběháno. Až do 33. kilometru nádhera, běželo se bez sebemenšího problému, nádrže prostě plné. Trať v Písku udělaná hodně dobře, až na první dva kilometry čtvrtmaratonského okruhu vedoucí a klikatící se po parkovišti u zimního stadionu, které mohly být klidně protažené dozadu podél řeky, se celý závod běžel po rovině na stezce podle řeky ve 4 okruzích. Jediné trochu nepříjemné stoupání byl kopeček u Písecké elektrárny, ale nic extrémního. Vlastně rovina. Na tiatřicátém kilometru mi ale došla šťáva. Nohy začaly drhnout a mé do té doby průměrné tempo 4:10-13/km šlo do říše snů. 34. km za 4:30, motor se definitivně zadřel a pak už jenom hůře. Posledních pět kilometrů očistec, i přes snahu zpomalit na 5:00/km (bohužel jsem je nebyl schopný udržet). Doslova jsem se rozmázl o pověstnou maratonskou zeď (od prvního maratonu v roce 2011 prvně!) a k tomu mi připadalo, že se broddím po kolena bažinou. Tak mi poslední kilometry připadaly. Také mě v nich předběhli dva soupeři (jednoho jsem si vůbec nevšiml, měl číslo jako štafetáři) a já se lehkým klusem nakonec dobelhal do cíle v čase 3:03:37. K lehkému klusu donucení přes bolest, nemohl jsem se před lidmi přeci ztrapnit. Stačilo, že na posledních třech kilometrech mi tělo vypovědělo službu, já musel přejít několikrát do chůze a dokonce si asi třikrát dřepnout na bobek, při čemž mě viděli snad všichni ostatní závodníci.

Zpětně s odstupem hodnotím závod jako povedený. Prakticky bez speciální přípravy a nebo aspoň naběhaných kilometrů se nedalo nic jiného čekat. Jako návrat k závodům povedené. Maraton je za mnou skoro dva týdny, já trénuji jak divý (naštěstí byl druhý den úplně v pohodě, nic nebolelo) a cítím, že forma vzrůstá. Brzy bude na úrovni před dubnovým zraněním kolene. Zařekl jsem se sám sobě, že poběžím PIM 2015 a zkusím ho dát pod 2:40. Uzpůsobím svému cíli trénink a k tomu ale tentokrát i jídelníček a regeneraci. Mám spoustu nápadů. Jo, běh mě stále baví. Jeden neúspěch mi ho nezkazí, spíš mě ještě víc utvrdil, jaká je běh zábava, stále překvapení. 🙂

Kategorie M39
Kategorie M39

Výsledky: KMMP2015

Maraton ve Florencii

Po nepodařeném Benešovském maratonu Pojizeřím mi bylo hned jasné, že někde svou těžce natrénovanou formu prodat musím. I když to z výsledku v Benešově mohlo vypadat jinak, mně samotnému bylo jasné, že natrénováno pod 2 hodiny a 50 minut určitě je. Ještě ten den jsem v Bobkovně u Dušana a Lůci probral termínovku od shora dolů a ještě jednou zpátky. Hned mi bylo jasné kam pojedu příště. Cílová destinace Itálie, město Florencie a termín poslední den listopadu vycházel krásně na první adventní neděli. Dušan chvíli koketoval s myšlenkou, že by jeli také, ale nakonec zvítězily Lůci racionální argumenty a z výletu sešlo. Nějak mi to nevadilo, hned po příjezdu domů jsem se dohodl se spolubydlícím, ještě se nám podařilo vmanévrovat k prodlouženému víkendu kamaráda a bylo rozhodnuto. Jelo se, jedno auto, pět lidí, tuna dobré nálady a z toho všeho jeden natěšený maratonec, jediný člen výpravy běžeckého vyznání.

Naše grupa
Naše grupa

Cesta do 1 000 kilometrů vzdáleného Firenze (česky Florencie) nám zabrala necelých 1 hodin. Na naší obranu, nebyl žádný spěch a tudíž se nějak nehnalo. Navíc se nám nechtěly instalovat navigace a jelikož byla má maličkost jediná z výpravy, která dřív často jezdila do italských Dolomit, což je cestou, tak jsem musel navigovat. Nevím co ostatním připadalo tak těžké, vždyť to byl jenom Salzburg, Innsbruck, Bolzano a pak kolem Milána pokračovat na Florencii. V té se vyskytl první problém, najít domluvený hostel, po nalezení přibližného místa nastal druhý problém, kde zaparkovat. Najít místo k parkování ve Florencii je opravdu umění, lehce závidím lidem, kteří ho mají v jejich DSC_4513hotelu. Nám trvalo nalézt parkoviště přibližně hodinu a půl. Podařilo se to až na vyhlídce nad městem, tam bylo veřejné parkoviště zadarmo (40 Euro v garážích v centru se nám platit nechtělo). Sice bylo necelé tři kilometry od centra a tedy i od ubytování, ale ta vyhlídka za menší procházku stála. Mám takové tušení, že jinak bychom jí ani nenašli. Do check-inu času dost, takže procházení po městě a přitom hledání expa kvůli registraci. Povedla se krásná bota se zmrzlinou, aneb jak si dát nejdražší zmrzlinu v Itálii, ne-li v Evropě. Tak jsem si vykračovali podél řeky a najednou zmrzlina a hned dáme si zmrzlinu. Tož jsem očekoval kolik stojí a po mém prohlášení, že 7 Euro je moc, se pokračovalo dál k nějaké levnější. Hned za mostem byla další, zkušeně jsem si přečetl 1 scoop za 2,5 Eura a řekl to ostatním. Cena už byla akceptovatelná. Všichni si objednali a pak došlo na placení. Jaké bylo naše překvapení, když z ženské vypadlo, že jeden kopeček stojí 10 euro si prostě nepředstavíte! Nu což, zaplatilo se a pak se už jenom užívalo. Zmrzka byla fakt dobrá, o tom žádná. Alespoň se člověk poučil a pak už se na vše rovnou ptal. Původně lehký úkol s expem se objevil jako něco neskutečně těžkého. Prakticky každý obyvatel města neuměl moc poradit a nebo neuměli anglicky, ani běžci nevěděli, a že jsem jich zastavil hodně. Pořád mě posílali někam dozadu podél řeky, že tam by to mělo být. Hezky jsem je poslouchal a věřil jim. Po hodně dlouhé době už se mi to přestalo líbit, zbytek teamu měl kecy už minimálně půl hodiny. Pak se nějak odbočilo, bloudilo v různých ulicích a najednou mi jeden Ital řekl, že stačí přejít koleje a na druhé straně to už je. Úleva! (Kamarádky VivoFit později sdělil, že se nachodilo něco kolem 30 000 kroků ten den. Většina díky tomuto bloudění.) Expo už klasika, vyzvednutí čísla, pak dlouhá chůze přes vydýchaný veletrh pro tričko a rychle pryč jít se nahlásit na Hostel. Cestou ještě prohlédnou místo cíle, který mi nepřišel ve srovnání s Bratislavou nic moc a pak už jenom užívání si města, večeře a spousty jiných zajímavostí, které Itálie nabízí. Město samotné je ve dne naprosto úchvatné, ale v noci, to si člověk musí dávat pozor na otevřenou pusu. Jak ho mají Italové krásně nasvícené se ani nedá popsat. Pohledy beroucí dech se střídaly až moc rychle. Po nějaké době jsem už sotva plet nohama a byl jsem rád, že jsem se nějak dostal do postele. Ještě než se mi podařilo usnout se mi honilo hlavou, že takto by se opravdu noc a den před maratonem trávit neměly.

Cíl byl připraven :-)
Cíl byl připraven 🙂

Rád bych napsal, že maratonské ráno bylo jako z pohádky, ale spíš bych ho přirovnal k probuzení po proflámované noci. Těch deset hodin spánku sice regeneraci pomohlo, ale na 100 % jsem se zdaleka necítil. Rychlá hygiena, převlečení (botky vyhrály Adapty, hezky naboso), předání věcí kamarádům a rychle směr start. Opět mi chvíli trvalo najít místo pro bag, ale podařilo se. Dokonce jsem cestou potkal Míru a Bohunku z JBP. Přijeli si zaběhat po vlastní ose. Bohužel nikoho jiného z JBP se mi potkat nepodařilo. Lidí bylo opravdu hodně. Frontu na záchody jsem vzdal rovnou. Naštěstí mi ranní toaleta stačila. I najít místo na rozklusání dalo zabrat. Naštěstí vedle kamionů s taškami byla za zábranami volná silnice, tedy jak takž volná. Rozklus dal dohromady kilometr, pak už byl čas jít do koridoru. Měl jsem štěstí a s mým osobním rekordem mě zařadili hned za elitu. Maraton měl startovat v devět hodin, ale podle všeho chápou Italové časy pouze přibližně. Takže se čekalo, čekalo a ještě čekalo. Při tom stání jsem přemýšlel nad tím jestli se dostavila nervozita, podle všeho ne, tepovku jsem měl mezi 70 a 80. Měřeno několikrát. Psychiku jsem si asi dopředu připravil dobře. Po čtvrt hodině dorazila elita, mimo jiné i budoucí vítěz Kipsang. Pak se ještě chvíli čekalo a přibližně v 9:20 byl konečně start. Tlačenice to tedy byla slušná, fakt byly třeba lokty. Před startem mezi nás totiž pustili i lidi z ostatních koridorů a ti hned začali překážet. Nechápu tyhle lidi. Přepálí začátek, překáží rychlejším a pak se diví, že mají časy na nic. Každopádně díky těmhle lidem jsem přibližně první dva kilometry kličkoval z jedné strany na druhou a dost často za někým musel brzdit. No, přežilo se to, ale lehce to rozhodilo. Tu časovou ztrátu se mi muselo podařit nějak stáhnout, takže mi bylo jasné, že třetí kilometr musí být rychlejší, abych dosáhl plánovaného mezičasu, pro třetí kilometr 11:30. Podařilo se o pár vteřin rychleji, takže hezky zvolnit tempo a začít si závod užívat. Trať zatím hodně rychlá, i když u začátku by byla vhodnější širší. Na pátém kilometru mezičas v normě, o pár vteřin rychlejší. Ono se do něj nic zajímavého nestalo. Jen jsem neustále předbíhal jednoho běžce za druhým. Před desátým kilometrem mi došlo, že budu muset na záchod. A to se mi zrovna tak krásně běželo ve skupince, která měla přesně mé plánované tempo 3:50/km. Nedalo se nic dělat, na dohled mezičas na 10 km a já musel zastavit a ulevit si. Bylo to pouze pár sekund, ale díky nim jsem o pár vteřinek nesplnil plánovaný mezičas. Každopádně se mi podařilo chytiti kluka v zeleném triku, který také běžel mě vyhovujícím tempem. Byl kousek za mou bývalou skupinkou, nějak se mi je podařilo doběhnout. O dva a půl kilometru dál byla stanice s namočenými houbičkami. A jelikož se ranní chlad změnil na skoro polojasno, tak byla jasná volba se pořádně smočit. Dokonce mě napadla hravá vložka, za stanicí stály koše na použité houbičky a mě napadlo se do nich trefovat. První hod se povedl, koš za běhu trefen! Za touto stanicí byla dlouhá rovinka, pro mě jediné místo, kde si prohlédnout zbytek startovního pole v protisměru. Nebyl jsem jediný, kdo sledoval. Někdo na mě zakřičel: „Češi, do toho!“ Bohužel nemám tušení kdo mě poznal, nedovedl jsem si ho nikam zařadit. I na klučinu vedle mě pokřikovali, přiznám, že častěji. Důvod bude asi v tom, že byl Ital. Každopádně se nám běželo krásně a dokonce jsme se střídali ve vedení, vždy při pocitu, že ten druhý zpomaluje. Což se mně stalo třeba před 15. kilometrem, kde se podbíhal most a muselo se vyběhnout na most přes řeku, sice krátký, ale zato citelný kopeček. Tam mě zelené triko vedle mě podrželo. A už tu byla druhá strana řeky, pár jediných kilometrů podle mapky na druhém břehu. Klučina v zeleném nějak začal zaostávat. Naštěstí mi to došlo, tak jsem malinko přidal. Najednou na mě začali diváci neuvěřitelně pokřikovat a fandit. Normálně jako by se mi navrátily síly. Příjemné. Asi už všem došlo, že pokřik nepatřil mě, kousíček za mnou totiž běžela první Italka. Holčina, vedle které jsem stál celou dobu na startu. Mně přišlo divné, že mává na kameru při vyvolání jejího jména. A jelikož mě pokřik věnovaný jí probudil, držela se několik metrů za mnou. A najednou cedule 20. kilometru. Na ní jsem čekal s gelem, který jsem si tentokrát hezky celou dobu nesl, stejně jako v Bratislavě. Metu půlmaratonu se mi podařilo proběhnout v čase 1:21:14.

Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Lidí (i tašek) bylo opravdu hodně
Ten pravý kamion byl můj
Ten pravý kamion byl můj

Druhá polovina mohla začít. A stále jsem se cítil skvěle. Sice mě za půlmaratonem ta Italka předběhla, ale nějak mi to nevadilo. Já čekal, až trochu zabere gel. Mezitím jsem si udržoval konstantní tempo a začaly se vtírat myšlenky, že při druhé polovině pod 1:25 se dostanu na krásný čas. A někdy u těchto myšlenek gel zabral, najednou se mi vrátila energie. Navíc jsem přesně věděl kde se nacházím, protože den předtím se nám tam dařilo bloudit. Nebudu lhát, ale na metě 25. kilometru byla Italka jen pár metrů přede mnou a já si plánoval, že do dalšího milníku jí v pohodě předběhnu a pak budu držet tempo až do cíle. Pocity totiž skvělé, nic nebolelo, prostě paráda. A najednou PRÁSK! Bolest v levé noze, naprosto neidentifikovatelná. Já jí tam celou dobu čekal, ale asi tak 5 cm z vnitřní strany holenně pod kolenem, a ona byla sice zevnitř, ale tak 5 cm nad kotníkem. Úplně jiné místo a jiný typ bolesti. I jinak intenzivní. Úplně mi rozhodila krok a já najednou zjistil, že Italka se vzdaluje a pomalu se na mě dotahují chlapi, které jsem dal před chvílí. Vůbec mi nedocházelo co se stalo, co mám s nohou a proč běžím najednou pomaleji. Můj optimismus zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou se do hlavy začaly vtírat myšlenky typu „zpomal“, „kašli na čas“, „za tu bolest ti to nestojí“, „v klidu to doběhni“ a podobné… Jenže se objevilo i něco jiného. Pocity z mých dlouhých běhů nad 30 kilometrů, kterých v předchozím měsíci a půl bylo opravdu hodně. Jednoduše mi bylo najednou jasné, že ta bolest musí do dvou kilometrů přejít a pak běh zase nějak půjde. Bylo to opravdu trápení, řekl bych, že hodně dlouho i víc psychické, než fyzické. Ale podařilo se ho přetrpět a najednou to začalo zase jít. Já běžel. A na metu 30. kilometru se mi podařilo přiběhnout s minimální časovou ztrátou na posledních pěti kilometrech. Tam další kus gelu a pokračovalo se. Na meziobčerstvovačkách se mi i dařilo houbičkami trefovat do košů. Příjemné zpestření. Nevím co bych bez těch houbiček dělal, ráno totiž na ruce návleky a najednou na ně bylo horko. A blížil se 33. kilometr, mě začalo docházet, že do cíle zbývá už jenom 9, slovy DEVĚT, kilometrů. To už je jako nic. A najednou pokřik: „Karle! Do toho!“ doprovázený máváním českou vlajkou. Do téhle chvíle jsem si myslel, že nějaké fandění nemůže mít vliv, ale přiznám, že najednou i ty zbytky černých myšlenek zmizely a já prostě zrychlil a jen se snažil opět přiblížit tempu 3:50/km. Jasně, že se nepodařilo, ale snaha byla. Zase za mnou začínalo být víc lidí a nikdo mě nepředbíhal. Posledních sedm kilometrů uteklo ani nevím jak. Jenom vím, že tam opět byly nějaká stoupání na mosty a šíleně moc dlažby. Taky si vzpomínám, že mi v hlavě bleskla myšlenka typu, že o mém běhu ví celkem hodně lidí a možná mě i někdo sleduje online. Na 40. kilometru jsem sípal jako blázen, ale už mi bylo jasné, že se nerozhoduje jestli zaběhnu pod 2:50, ale jestli bude 46 nebo 47. Poslední kilometry vážně bolely, i když jsem na bolest na chvilku zapomněl. Tak jeden kilometr před cílem totiž lidé masáží srdce u kraje oživovali úplně modrého běžce. Nic moc pohled. Jen při rychlém shlédnutí bylo jasné, že se nejednalo o nikoho, kdo by přecenil své možnosti, vypadal jako zkušený maratonský matador. Doufám, že vše dopadlo dobře. Každopádně najednou zde bylo posledních pár set metrů a mě došlo, že se mi to podařilo. Prostě jsem se začal usmívat. Bylo mi najednou úplně skvěle. Kdybych patřil mezi měkčí typy lidí, asi bych i uronil slzu. Takhle se mi jenom podařilo zasprintovat a s vítězným JO proběhnout cílem v čase 2:46 a nějaké drobné. Dobře, málem se sprint nepovedl a spíš byla na začátku koberce pořádná tlama, ale naštěstí se mi podklouznutí podařilo ustát. Pocity opět nepopsatelné.

Kontrola tempa
Kontrola tempa
Málem jsem kamarády přehlédl
Málem jsem kamarády přehlédl

A najednou se dostavily pocity, které se posledních pár kilometrů potlačily. Bolest pravé nohy u paty, Adapty mi tam úplně sedřely kůži. Převzetí medaile, odevzdání čipu (stejný jako na PIMu) a zabalení do fólie. Nějak se mi najednou ochladilo. Pak pajdání směr tašky. Při procházení kolem záchranářů jsem si řekl proč bych se trápil a hezky mi nohu obvázaly. Ona z ní totiž krapet tekla krev. A pak mě objevili kamarádi, takže směr hostel dát sprchu a pak hned pokračovat směr Benátky. Ale ty už sem nepatří, ani to jak se nám v nich večer podařilo zabloudit a během několikahodinového bloudění nachodili dalších dobrých 10 kilometrů.

Výtlem!
Výtlem!

Maraton ve Florencii je naprosto úžasný. Organizace v pár věcech sice trošičku pokulhávala, ale zážitek jí jednoznačně překoná. Navíc se jedná o jednu z dvaceti nejrychlejších tratí na světě, věřím tomu. Pokud si někdo chce zaběhnout osobák, užít si hromadu kultury, skvělého jídla, ideálního počasí a spousty dalších věcí, je tento maraton ten pravý. Perlička na závěr, podle VivoFitu se nám za víkend podařilo nachodit něco přes 50 km. 🙂

Nevypadám, ale spokojený :)
Nevypadám, ale spokojený 🙂

Video mé maličkosti při závodě ZDE. Oficiální výsledky ZDE.

Trocha čísel nakonec:
Snímek obrazovky pořízený 2014-12-03 21:11:44

Svěřit se nebo ne?

Všude možně na běžeckých blozích člověk čte, jak všichni tvrdě trénují na maratony, mají vysněné časy a šíleně se řeší každá blbost. Nejvíce známou blogerkou v tomto ohledu je asi poslední dobou Barborka. Veřejně píše na běhej.com články o tom, že by chtěla splnit maratonský limit pro olympiádu v Riu 2016. Tvrdě trénuje, má trenéra, sponzory a hromadu chutě do běhání. Co ale po x měsíční snaze chybí? Výsledky. Její časy se prakticky na všech distancích skoro nezlepšily. Skoro by se dalo říci, že někde v tréninku je chyba. A jelikož její seriál článků na běhej.com pokračuje, dostává od tamních uživatelů pořádně zabrat. Nebudeme si nic nalhávat, její cíl je asi opravdu moc velké sousto, ale snaha se cení. Já Báře fandím, jsem realista, ale fandím. Musela by sice ještě moc zabrat aby limit splnila, ale kdo ví co se stane, že?

Sám vím, jaké to je říci dopředu na běhej.com svůj cíl pro určitý závod. Udělal jsem to před Benešovem a co následovalo mě malinko překvapilo. Takovou sprchu jsem už dlouho nedostal. Dokonce i od lidí, kteří nikdy žádný maraton neběželi. To se to od stolu kritizuje něčí výkon, když tam ten člověk nebyl, nebyl v kůži toho kritizovaného a netušil co se stalo, proč to nevyšlo. Neprožil si prostě všechny ty detaily.

Na názoru té většiny anonymů na běhej.com mi opravdu nezáleží. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Dalo by se říci, že mě to v určité věci posunulo, v jiné zase lehce utvrdilo. Nejvíc asi hláška méně o výkonech mluvit a prostě je dokázat. Jenže tohle funguje dost jednostranně. Pokud se člověk nikde nezmíní o vysněném cíli, není pak o čem debatovat. Hlavně když ví, na co má natrénováno a jak tvrdé tréninky podstupuje. Prostě se pak zaběhne závod za nějaký čas a hotovo šmitec. Maraton se sice nepovedl, ale o dva týdny později jsem si vše vybral zpět i s úroky na půlmaratonu ve Velešíně. Ten mi hlavně potvrdil, že má cesta je správná.

Zajímavé je, že po povedeném Velešínu bylo celkem ticho po pěšině. Pár uživatelů mi poblahopřálo a to bylo všechno. Nejde mi o uznání, jen je někdy na fóru vidět šílený nepoměr. Když se nějaký začátečník zlepší na desítce z 55 na 48 minut, to je velké haló. Jako by se to nedalo u začátečníků očekávat… Jenže když se někdo, kdo se na fóru pohybuje už roky a trénuje jak blázen, zlepší na osobáku o několik tvrdě vydřených minut, nikoho to moc nezajímá, protože se to dalo přece čekat. Ten člověk trénuje mnoho hodin a tak ty výsledky musí mít. Jedním slovem – populismus. Jak lze vidět, Češi jsou prostě jasní, jakmile vidí, že si do někoho můžou rýpnout, tak to udělají. Ale jakmile by měli někoho pochválit, dodat mu sebevědomí nebo se omluvit za nepříjemné poznámky z dřívějška, raději mlčí a nekomentují. Čest výjimkám.

Podle mě si větší uznání zaslouží ti dlouholetí vytrvalci, kteří jsou třeba svými časy blízko svých maxim a stále se je snaží posouvat, než běžci, kteří ani zdaleka netuší, kde leží jejich limity. U obou totiž stojí úplně jiné úsilí, čas v tréninku a bolest ty hranice posunout.

Nejvíc mě vždy pobaví, když někdo někoho hodnotí podle kalkulaček předpokládaných výkonů z kratších vzdáleností. Mě taky říkali, že se svou desítkou nemám šanci zaběhnout maraton pod tři hodiny nebo půlmaraton pod hodinu dvacet. Jenže tihle hodnotitelé si neuvědomují, že ten čas na desítku může být u toho kterého běžce (například u mě) třeba rok nebo dva roky stará záležitost a prostě desítky v závodech neběhá. To ale nikoho nezajímá a hned se podle toho chystá hodnotit. Párkrát tak hodnotili mě a častokrát i výše uvedenou Báru. Nejlepší je, že tyhle kalkulačky berou v potaz pouze dřívější výkony. Už se do nich nemůže doplnit, co by bylo, kdyby se v den závodu všechno povedlo od spánku po pocity při běhu. To pak člověk třeba běží závod o 20 vteřin na kilometr rychleji, než si myslel, že by byl schopný, a přijde mu to navíc úplně stejně lehké jako nedělní výklus. Také se mi několikrát díky skvělému dni podařilo zmíněné kalkulačky výkonů předběhnout o x minut oproti jejich tipům.

Takže lidi, až budete chtít příště hodnotit něčí výkon a třeba si ho dobírat při neúspěchu, rozmyslete si to. Pokud jste nebyli v jeho kůži, nevíte co se stalo. Sice řekl dopředu, co chtěl dokázat, ale že se mu to nepovedlo ještě neznamená neúspěch. Prostě nevyšel den a podaří se příště. Už svěřit se dopředu s vysněným výsledkem chce ohromnou odvahu, které většina lidí není schopná. Osobně si myslím, že třeba Bára by se někdy mohla dostat k maratonskému času 2h50m. Pokud se dostane níže, třeba až k limitu na olympiádu, bude mít můj obdiv. Je před ní ale ještě hodně dřiny. A co se týká mě, netuším k jakému času bych se mohl na maratonu někdy dostat. V blízké budoucnosti pokukuji po 2h48m, v delším časovém horizontu po 2h39m. Je to silné prohlášení? Možná. Ale nebojím se svůj cíl říct veřejně. Sice si jedu Firenze marathon na konci měsíce čistě užít, ale pokud padne první zmíněná meta, bylo by to úžasné. Podle mě je lepší svěřit se se svým cílem veřejně, ať už má vyjít nebo nemá. Člověk ho pak může sdílet s více lidmi. A nesmíme zapomenout na to hlavní – každý v cíli (maratonu) je vítěz.

31. Benešovský maraton Pojizeřím – opět mě maraton dostal

IMG_4698Měl to být můj vrchol roku, závod, na kterém se mi podaří prolomit hranice 2 hodin a 50 minut. Jakpak by také ne, když mi každý říkal, že tamní trať je hodně rychlá. A jelikož mi to potvrdilo hodně běžců, neměl jsem důvod jim nevěřit. Opravdu dlouho jsem na tento závod trénoval a i psychicky se připravoval. Nikdy mi nebylo lépe. Víkend celý volný, dohoda s Dušanem z Vlastibořic o přespání a bylo jenom těšení se. Ladící závod týden před také dopadl skvěle.

Rozklusání
Rozklusání

img00029

K Dušanovi se mi podařilo dorazit podle dohody v sobotu kolem deváté ráno, rychlá příprava a vyrazili jsme do Benešova u Semil dát všem co proto. Když jsem koukal na výsledky z minulých ročníků, vypadalo to, že bych se mohl umístit na bedně. Natrénováno totiž pod ty 2h50m bylo. Na místě včas, rychlé převzetí čísla, pozdravení se se všemi známými a rozklusání. Měl jsem při něm divné pocity v oblasti pod břichem, ale kdo by se jim nějak věnoval, 42 kilometrů je dost času na jejich umlčení. Při rozklusu mě malinko zarazil hned kopec přibližně na prvním kilometru, byl drsnější byly jakékoliv očekávání. Ještě se mi taky nelíbilo počasí, najednou se rozjasnilo, svítilo slunce a muselo určitě být víc než dvacet stupňů ve stínu kombinované s bězvětřím. Prostě nic moc podmínky na maraton. Ale doufal jsem ve snížení teploty…

Za prvním kopcem
Za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem
Dušan za prvním kopcem

Ani nevím jak a najednou bylo odstartováno. Na startu bylo opravdu hodně lidí, ale nějak to nevadilo, protože většina běžela za námi. Před startem se mi podařilo prohodit pár slov s Radkem, říkal, že nepoběží nějak rychle, prý v tempu 100 km závodu, takže asi na cílový čas 2h45m. To mě zaujalo, tak nějak mi přišlo vhodné se ho držet. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Už na prvním kilometru mi bylo jasné, že Radek běží rychleji, věděl jsem totiž čas na kilometr, který by na jeho původně plánovaný čas měl být a on běžel o dobrých 10 vteřin na kilometr rychleji. To jsem si hned běžet s ním rozmyslel a hezky začal zpomalovat. Ono ani horko nebylo moc příjemné, potil jsem s ejako už dlouho ne. Z toho předbíhání spoustou běžců jsem si nic nedělal. Vždyť se jednalo o první kilometry závodu. Nakonec se mi kolem pátého kilometru podařilo chytit mého původně plánovaného tempa a už jsem se soustředil jenom na dech a běžecký styl. Trochu i na trať, byla opravdu jiná, než očekávání. O mírně zvlněné trati se může mluvit, když se odmyslí těch několik docela brutálních táhlých stoupání. Pak bych souhlasil, že jde o rychlou trať. Ani nevím jak a byli jsme na otočce. Nevím jestli můžu říkat jsme, protože pár maratonců bylo několik desítek metrů přede mnou a za mnou široko daleko nikdo. I na většinu půlmaratonců bylo naše tempo rychlé. Ono i na mě, ale to mi mělo dojít až v druhé polovině závodu. Každopádně na občerstvovací stanici za obrátkou, těsně před 11. kilometrem, byla a fandila Lenka Horká. Moc příjemné překvapení. Ona na mě už předtím při rozklusu volala z kola, ale s mými, sice slabými, dioptriemi jsem jí předtím prostě nepoznal. Cesta zpátky na půlmaraton měla být z kopce, ale pocitově mi opravdu nepřišla. Nevím jak, ale prostě se mi zdálo, že běžíme pořád do mírného kopce. Podařilo se mi stáhnout dva kluky a i předběhnout, ale bohužel se mi zvětšily nepříjemné pocity v oblasti močového měchýře. Ano, se zvětšující bolestí mi došlo, o jaké místo se jedná. Byla to stejně řezavá bolest jako při zánětu močového měchýře. Zastavil jsem poprvé a zkusil si dojít na malou, nic. Nevadí, předběhl mě jeden z před chvílí stáhnutých běžců a já se stihl akorát zařadit za toho druhého. Co ale čert nechtěl, po pár minutách, když se mi je zase podařilo předběhnout, se zase dostavily pocity potřeby záchodu. Opět nic a opět předběhnutý oběma běžci. Ten druhý mi řekl, že kdybych pořád nezastavoval, možná bych to pod ty 2h50m dal. 😀

To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech
To mi ještě bylo hej, aneb v prvních pěti kilometrech

Každopádně ještě těsně před obrátkovou metou půlmaratonu (1h23m a nějaké drobné) byli pár metrů přede mnou, pak jsem se ale zdržel na občerstvovací stanici hledáním předem připraveného gelu a oni mi utekli. Gel se mi nalézt nepodařilo a já začal mít špatné tušení, alespoň jsem tam ale nechal rukavice, už v nich bylo moc horko. Tak nějak mi bylo už před závodem jasné, že bez doplnění cukrů v polovině závodu to mé tělo nedá, že si musím dát gel aby do nějakého 30 kilometr stihl nastartovat. A jak jsem byl rozhozený z nenalezení gelu, nevzal jsem si ani cukrové tablety na občerstvovačce a napil se jenom čaje. Stálo to za nic. Pak přišel znovu první kopec a tam mi dost spadlo tempo, ovšem nebyl

Za metou půlmaratonu
Za metou půlmaratonu

jsem sám, klukům přede mnou taktéž. Naštěstí se mi podařilo kolem 25. kilometru zastavit Dušana a vyškemrat od něj jeden TurboSnack. Zdržel jsem nás oba a tímto mu ještě jednou děkuji. Což jsem nikdy předtím nezkusil, ale byl jsem ochotný riskovat. Stále se mi totiž dařilo držet časy pod 2h50m. Jenže po pár dalších kilometrech se opět ozval podbřišek a ještě jeden pokus o malou. Další už jsem ignoroval. Na obrátce to ještě šlo, ale chvilku za občerstvovačkou mi začalo docházet, úplně stejně jako na Mercury v lednu. Došlo mi, že zbylých nějakých 10 kilometrů do cíle bude opravdové utrpení. Ani hodně časté fandění protiběžců a neustálé opakování pozice mi nepomáhalo. Já věděl, že jsem osmý, ale nějak se s tím nedalo nic dělat. I když musím uznat, že Dušanovo přidání k pozici, že jsou přede mnou jenom samí staříci, mi náladu pozvedlo. 🙂 Jaké ale bylo mé překvapení, když se mi na přibližně 36. kilometru podařilo předběhnout závodníka, kterého jsem předtím viděl mezi prvními třemi. Mazec! Posunutí na průběžnou sedmou pozici. Chvíli jsem se na něj ještě otáčel, ale on nic, jenom šel, byl na tom ještě hůře než já. Okolí pro mě přestalo existovat, jediné co mi ještě šlo bylo soustředění na každou další zatáčku a kopeček. Dával jsem si spoustu mezibodů, ke kterým se musím dostat. Kolem 39. kilometru ale další překvapení. Přede mnou běžec a já ho pomalu stahoval. (Později doma jsem se dozvěděl, že to byl Bouřňák z Běhej.com. Vážně jsem ho nepoznal, jako hodně lidí, kteří mě zdravili a bavili se se mnou.) Opravdu hodně pomalu, přišla totiž největší krize a já, přiznám se, jsem začal prokládat běh chůzí. I tak se mi ale chlapa přede mnou dařilo dobíhat. Kolem 40. kilometru se mi to podařilo a já ho dal s rozhodnutím, že už do chůze nepřejdu. Hned asi po 100 metrech jsem do ní byl přinucen přejít. Ze dvorku vedle silnice totiž vyběhl nějaký pudl a normálně mi sprostě se štěkotem zaútočil na nohu. Jak jsem měl vypnuto, nenapadlo mě nic jiného než ho pořádně nakopnout. Hezky se proletěl. Nevěřícně jsem se otočil na běžce za mnou, který se mezitím dostal na mou úrověň, ale ten na sobě vůbec nedal znát, že si nějakého psa všiml. Nezbylo než se zase otočit, doběhnout to poslední stoupání a prchat do cíle. Nebudete mi věřit, ale poslední kilometr se mi to podařilo rozbalit tempem 4:40/km! 😀 Cíl byl opravdové vysvobození.

Radek v cíli
Radek v cíli
Konec utrpení!
Konec utrpení!

Bylo mi hrozně, jak už dlouho ne. Jen jsem pogratuloval doběhnuvším přede mnou a pak strávil minimálně 10 minut u stánku s občerstvením a pil a pil. Sotva jsem si začal uvědomovat, že se mi podařilo i s tak hrozným časem 3h3m9s doběhnout celkově šestý a druhý v kategorii. Pak se mi podařilo odvalit na trávník ke stupním vítězů, tam se svalil do trávy a jen koukal. Bylo mi čím dál divněji. Co se ale po chvilce nestalo, přiběhl Dušan v novém osobním rekordu 3h25m a nějaké drobné. Fantastické! Tam, kde já naprosto pohořel, on si zaběhl osobák. Pak nějaké to povídání s ostatními, vyhlášení, kde jsem dostal krásnou medaili a balík s věcmi od Enervitu a jedny ponožky od Eleven. Bylo to super, ale nevydržel jsem u vyhlášení do konce. Najednou se mi udělalo špatně a já si šel rychle pro guláš a něco sníst, začala se mi točit hlava a asi bych sebou brzy seknul, kdybych se nenajedl. Jediné, co se mi povedlo, bylo dojít do stanu, objednat si jídlo a sednout si. Pak už nejak nebyla síla na to si pro jídlo ten metr a půl dojít… Guláš jsem jedl opravdu dlouho, ale pak už mi bylo celkem dobře. I barva se mi malinko vrátila. Jak mě krásně popsal Radek: „Vypadáš jak z Adams Family!“ 😀IMG_5006 IMG_5018

38bc4c7f62d2826765c1945120d46ebf
Radek, já a Dušan

Tolik k tomuto krásnému závodu, kam se asi jen tak na maraton nevrátím. Půlmaraton klidně, ale maraton vážně nevím. Jo a vyhrál Radek brunner s úsměvem na tváři v čase 2h38m a nějaké vteřiny. Výsledky: bema2014_mar_abs

PIM 2014 – prvně ve štafetě

Trochu opožděně, ale nakonec se mi podařilo najít čas celou akci sepsat. Letos poprvé ne na celý maraton. Původně bylo v plánu běžet ho celý, protože limit na MČR se mi podařilo s přehledem zaběhnout, ale před několika týdny z toho sešlo. Problémy s achilovkou a i nějaký útlum energie. Takže návrh od Jonnyho, abych běžel štafetu za ČZU, byl přímo na místě. Po vyřešení všech logistických problémů jsem byl v neděli ráno před startem na místě srazu před Palladiem.

Náš Dream team :-)
Náš Dream team 🙂

Připadl na mě poslední úsek, ten nejdelší měřící 12.195 km. Stále byly nějaké problémy s achilovkou, takže jsem opravdu netušil, jak to půjde. Po shlédnutí startu, poprvé jako divák. Bylo to přímo dechberoucí, jak se ta vlna běžců rozběhla a jak několik prvních řad vyrazilo pro mě neuvěřitelným tempem. Na místo startu jsem došel klidnou chůzí přibližně za hodinku a pak jen poslouchal moderátorku, která byla opravdu skvělá, a sledoval živý přenos na plátně. Chvíli před očekávaným přiběhnutím Jonnyho rozklusání, návštěva občerstvovačky, která byla hned za rohem, a opět čekání. Ta občerstvovačka byla nutná, protože jsem měl už dost velký hlad a běžet hladový přes 12 km naplno bych nedal. Normálně ano, ale ne po jedenácté dopoledne.IMG_3102

Štafetu mi Jonny předával na nějaké cca 30. místě ze všech štafet. Vyrazil jsem jako blázen a držel dost rychlé tempo. Mohlo být lepší, ale pořád jsem v nohou měl závod v Ševětíně, kde jsem byl den předem. Moje strategie byla jednoduchá, vždy jsem si vyhlédl někde v dálce před sebou štafetáře a toho stáhl. Po chvíli jsem to i přestal počítat. Každopádně těch 12 km uteklo opravdu rychle. Jak by taky ne, když mě každou chvíli povzbuzoval někdo z DailyMile. Bylo to úplně skvělé, přímo mě to nabíjelo energií. Jak jsem běžel je vidět níže, prvních 10 kilometrů se mi dařilo držet slušné tempo, ale pak se asi něco stalo a poslední 2 km kleslo mé tempo nad 4:00/km. Dost mě to štve, ale v závodě mi to ani nepřišlo. To bylo asi to zvlnění a tunely před Pařížskou. Ta mi navíc letos přišla hodně nudná, díky nic moc počasí byla na mě až moc prázdná. Ticho…

22. místo ze všech štafet
22. místo ze všech štafet

A to je asi vše. Po maratonu ještě do pizzerie setkat se se skoro celou bandou DailyMiláků, postěžovat si na různé bolístky, probrat plány, vytáhnout z těch lepších jejich tréninkové postupy a hlavně se bavit. Moc příjemný víkend.

Spokojený team
Spokojený team

Bratislava Marathon 2014 – Konečně pod 3!

logo_bratislavamarathon_03Dva dny po maratonu a já jsem stále plný dojmů. I přes to, že několik dní před závodem se mi z jídelníčku a celé přípravy stala anarchie, se mi podařilo zaběhnout úplný čas snů. Lehká anarchie začala už ve středu, kdy jsem dostal od CSFD vstupenku na premiéru Captain America: The Winter Soldier a tu jsem si nemohl nechat ujít. Celé to bylo spojené ještě s následujícím popíjením a ne moc spánku ze středy na čtvrtek. Ze čtvrtka na pátek lehké dospání, v pátek dopoledne poslední před-maratonský běh a večer zase anarchie, tentokrát bowling a po něm beer-pong. Ono by se to i dalo, ale díky sobotnímu odjezdu do Bratislavy ve 4:30 ráno jsem naspal necelé čtyři hodiny. Původně jsem plánoval spát po cestě, ale bohužel se mi nepodařilo usnout…

Zorientovat v Bratislavě se mi podařilo pár minut po příjezdu a hned směr registrace. Najít obchodní centrum Eurovea mi nedělalo žádné větší potíže, ale najít tam registraci už ano. Přišel jsem totiž z druhé strany a po celém obchodním centru nebylo nikde žádné značení. No, nakonec se zadařilo a registraci jsem našel, ale dalo to zabrat. Registrační balíček nic moc. V propozicích byl slíben účastnický batůžek a lístek na sobotní pasta párty. Asi jsem špatně koukal nebo nevím, ale ani jedno se mi nedostalo. Pokud tedy pořadatelé nechtějí té igelitce se dvěma provázky říkat účastnický batůžek. Nevadí, přebral jsem a šel se vykydnout na břeh Dunaje a čekat na kamarádku. Díky stávkující elektronické komunikaci dostala mou sms až hodinu po odeslání a další hodinu jí trvala cesta, ale nějak mi to nevadilo. Podařilo se mi totiž na hodinku vytuhnout. Kolem chodili lidi, já si spal, no idylka. Ještě než kamarádka přišla, tak se mi podařilo vyběhnout si na stánku Fa deodorant, takže aspoň k něčemu bylo to čekání dobré.

Pak oběd a rychlá ukázka města, která se protáhla na dobré tři hodiny. Viděl jsem všechno možné, většinu se mi podařilo okamžitě zapomenout. Ovšem, na fakultu Farmakologie, na které Lucka studuje, jen tak nezapomenu. Stará oprýskaná budova s profukujícími okny, uvnitř opadanou omítkou a vším omláceným, no od výstavby podle mě do té školy neinvestoval nikdo ani jednu slovenskou korunu a eura už vůbec ne. Ještě větší kontrast byl v porovnání s vedle stojícím Zimním stadionem Ondřeje Nepely. Opravdu zážitek. V porovnání s tím jsou Brněnské školy o století jinde.

Každopádně po prohlídce školy jsem byl už totálně zničený, takže směr vysokoškolské koleje. Tam se mi podařilo na dvě hodiny dát šlofíka, potom jsem zaplatil nocleh, který mě vyšel jako studenta na neuvěřitelnou pálku 2,5 Eur! (hostely ve městě kolem 20 Eur za noc) a šlo se směr město. Bylo domluvené sushi – sněz co můžeš. Přiznám se, že jsem na něčem podobném byl prvně. Několik metrů dlouhý stůl ve stylu švédského, kde nebylo jen sushi, ale i různá jiná asijská jídla, ovoce, zákusky a i oddělení se syrovými mořskými plody, které si člověk vybral podle chuti a kuchaři mu je udělali s omáčkou podle vlastního výběru. Prostě super zážitek. Mé veganské stravování šlo naprosto stranou a já jen jedl a jedl. Totálně se mi podařilo přejíst, až mi bylo těžko. Jednu pozitivní stránku to mělo, převážně se jednalo o sacharidy. Nebudu lhát, byl jsem ubitý jako pes, takže jsem usnul hodně brzy.

Vstávání na pohodu, cesta taky. V MHD bylo plno běžců. Nějak mě cestou píchalo v pravé noze, jakoby holeň, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, nic co by po rozehřátí nezmizelo. Na místě už byla spousta lidí, fronty na záchody delší než jsem čekal, takže když mi Lucka při převlékání řekla, že je 9:35, hodně jsem zrychlil. Dost mě naštvalo hledání úschovny, já prostě nikde neviděl žádné značení a pořád jsme jí nemohli najít. Až, když jsme se podruhé zeptali, tak nás poslali správně. To už ale nebylo moc času, tak jsem tam nechal Lucku s báglem a sám se šel rozběhat. Dohromady to nemohl být ani kilometr, ale cítil jsem, že mi to stačí a píchání v pravé holeni ustalo. Ještě jsem se snažil najít Lucku u úschovny, ale nepodařilo se. Alespoň jsem potkal Míru Vostrého a pokecal s ním. Je to blázen, v sobotu půlmaraton a v neděli maraton.

Cílová rovinka poprvé
Cílová rovinka poprvé

Lucka nebyla ani na domluveném místě u fontány a tak jsem se přesunul do startovního koridoru. Trochu pozdě, do startu zbývaly asi tři minuty a koridory se už promíchaly. Ke stratu jsem to měl dobrých 150 m. Prodíral jsem se davem, ale po pár desítkách metrech už to nešlo. Stál jsem někde u vodiče na 3:45. Prostě úplně špatně. Vykašlal jsem se na to, přelezl závory a celou tu masu lidí předběhl až dopředu. Hezky kousek za vodiče na 3 hodiny, kterého jsem se hodlal většinu závodu držet. Sotva jsem se uklidnil, bylo odstartováno. Všude kolem mě pípaly hodinky a všichni začali poklusávat na místě. Přišlo mi to zbytečné a tak jsem ještě těch dobrých 15 sekund šel. Hodinky mě taky netrápily, ležely totiž zapomenuté doma na pracovním stole. Nějak mi to nevadilo, plán byl jednoduchý, držet se na dohled vodičům na tři hodiny a kolem 35. km vystartovat a nahnat nějaký čas. Vysněný čas byl 2h 58m. Počasí přímo stvořené pro běh, oproti sobotě, kdy bylo neuvěřitelně dusno, byl vzduch svěží, díky mrakům nepražilo slunce a ani vítr nefoukal, možná malinko, ale ne tolik, aby nějak ovlivnil výsledný čas. Ve srovnání s Nantes naprosté bezvětří. Vodiči mi mírně utekli, ale stále jsem se jim bez problémů držel na dohled a jen si užíval okolí trati a sledoval jsem běžecké styly kolem mě. Ráno jsem totiž na DM četl Zdendův příspěvek styly se zaobírající a prostě mi uvízl v hlavě. Abych se přiznal, nic moc, u nějakých lidí jsem se jenom divil, že je nic nebolí. A to ani první stovka, když nás míjela nebyla nějaká úžasná. Hodně z těch nejrychlejších mělo vystrčenou hlavu dopředu jako takové ty sošky s kývající hlavou. Prostě hrozný pohled. Fakt by mě zajímalo, jak vypadám při běhu já. Tempo mi přišlo výklusové a pomalu jsem se začal přibližovat k vodičů. Ale stále jsem si říkal: „Neblbni! Drž se zpátky! Nechceš skončit jako na Mercury!“ K vodičům jsem se dostal na 9. km, ale hned mi zase odběhli, musel jsem totiž na malou. Stačilo pár minut a někde za 10. km už jsem běžel s nimi. Čtvrt pomalu za námi a já necítil ani náznak sebemenších problémů nebo únavy. Neskutečně jsem si závod užíval. Trať oproti loňskému ročníku nevedla přes most, ale starým městem. Ten úsek mi přišel z celé tratě nejhezčí a i lidé tam nejvíc fandili. Poté přišel rovný úsek podél vody před otočkou 3 km do cíle celý v protivětru, který mi ale nijak nevadil, protože poslední následující 3 km do cíle byly s větrem v zádech. Půlmaraton jsem probíhal hned za vodiči v čase 1:29:33.

Cílová rovinka podruhé
Cílová rovinka podruhé

Pořád v pohodě. Ale pro jistotu jsem si párkrát ucucl z energy gelu, který jsem celou dobu nesl od startu v rukou a přehazoval ho z jedné ruky do druhé. Běželo se mi tak krásně, že jsem si i povídal s ostatními běžci ve skupince, která oproti první půlce pěkně prořídla, půlmaratonci už skončili. Někde kolem 28. km jsme doběhli Petra Kaňovského, který nevypadal moc dobře, očividně procházel krizí. Na 31. km jsem se Petra zeptal na čas a nevěřil jsem svým uším. Už mi bylo stoprocentně jasné, že pod tři hodiny to nebude problém. Stále jsem cítil, že energie je dostatek a tak mi 31. km přišel dobrý na nástup rychlejšího tempa. Prostě jsem se odpoutal od skupinky a běžel. Za nedlouho už jsem vodiče neviděl a posledních 10 km si neskutečně užíval. Předbíhal jsem jednoho běžce za druhým a přitom se smál a všechny povzbuzoval. Za každou podanou vodu poděkoval a prostě si to celkově užil. Jedna dobrovolnice na 35. km nevěřila svým očím, prý: „On mi za tu vodu poděkoval a ještě se u toho smál. Jako by byl na procházce!“ To mi vlilo ještě víc energie do žil. Nejvíc super to bylo poslední tři km, když jsem se na 39. km dozvěděl, že do tří hodin zbývá 11 minut a já pořád zrychloval. Cílová rovinka byla jedna velká užívačka, hezky jsem si jí odsprintoval. Nevěřil jsem vlastním očím, já to dal v oficiálním čase 2:56:39! Necelou minutu za mnou doběhla 3. žena maratonu. Tu jsem taky povzbudil úsměvem, když jsem jí míjel a řekl jí, že krásně běží. Prostě a jednoduše jsem hodně dlouho lepší závod nezažil!

Cílová rovinka potřetí
Cílová rovinka potřetí

Výsledky bych rozepsal, ale podle mě budou obrázky lepší:Snímek obrazovky pořízený 2014-04-06 21:26:32Snímek obrazovky pořízený 2014-04-06 21:26:34 Snímek obrazovky pořízený 2014-04-06 21:26:42 Snímek obrazovky pořízený 2014-04-06 21:26:48

Takže s klidným srdcem můžu Bratislavský maraton doporučit, má nádhernou trať a slabší organizace se dá odpustit. Moje anarchie před závodem taky nebyla špatná a vidím to tak, že před příštím maratonem se opět večer nehorázně přejím. Prostě se všechno povedlo, já se dobře vyspal, dobře předtím jedl, počasí vyšlo a atmosféra byla úžasná. Ani puchýře se neudělaly, i přes to, že jsem běžel ve stejných botách jako Mercury, tedy šlupky Inov-8 Road-X-Treme 138. Super víkend! Jen houšť! Že bych příště zkusil atakovat čas 2:50? 🙂

S Luckou, která si nehorázně užila fandění
S Luckou, která si nehorázně užila fandění

PS: Video z cílové rovinky přidám brzy v dalším příspěvku. 😉