Jak Kája měnil prach v toneru

Pár týdnů zpátky mi najednou má laserová tiskárna Samsung začala hlásit, že jí dochází barva. Moc mě nenadchla, protože kupovat v té době nový toner by mé peněžence zrovna nepomohlo. Nedalo se bohužel nic dělat, začal jsem se shánět po co nejlevnějším toneru, který by mi sloužil příštích několik let. Ceny šílené – od dvou tisíc do tří a půl (nechápu kdo si to tak předražené může kupovat). Pak mě ale strýček Google najednou zavedl na nějaké diskuzní fórum, těsně předtím než jsem skoro zmáčkl tlačítko zavření okna jsem si přečetl několik vět prvního příspěvku a hned mi bylo jasné, že to je to co potřebuji.

V tom příspěvku se psalo, že se u laserové tiskárny nemusí měnit válcová hlava za úplně novou, stačí jí prý doplnit barvou, v našem případě tedy prachem. Každá tonerová hlava má prý životnost 5000 vytisknutých stran, takže u startovní hlavy tiskárny zbývá životnost na další 3000 stran. Dozvěděl jsem se, že stačí pouze koupit za pár stokorun samotný prach a pomocí jednoduchého postupu přeinstalovat tisk válcové hlavy na nulové hodnoty. Na objednávku ovšem došlo až, když mi tiskárna odmítla tisknout. Do té doby stále času dost, jako vždy.

Prach konečně, soubory v počítači připravené, jen se do toho dát. Návod zněl naprosto jasně – na jedné straně odšroubovat tři šroubky, vyjmout krytku, nasypat prach a zase zavřít. Prohlédl jsem si důkladně válcovou hlavu a usoudil, že to bude jedna strana, ta druhá totiž vypadala moc tvarově složitě. Šroubky byly dole jedna dvě, už jen sundat ten bok. Moc se mu dolů nechtělo, tak došlo na páčení, ale když se pokrok nedostavil ani po pěti minutách, zhodnotil jsem situaci a rozhodl se pro druhou stranu. Na druhé straně vše probíhalo stejně, opět došlo na páčení a se stejným výsledkem. Už zoufalý jsem se obrátil na druhou stranu a šel na ní větší silou, jenže když mi po pár minutách uvnitř válce něco prasklo, konečně mi to docvaklo a za pomoci své chabé angličtiny jsem našel postup demontáže na youtube. Hned mi došlo, že můj postup byl naprosto chybný. Prach se měl ovšem nasypat druhou stranou než ta, která mi praskla. Podle jednoduchého videa se mi podařila druhá strana rozdělat během chviličky a také hned nasypat prach.

Toner hned putoval zpátky do tiskárny, že ho vyzkouším. Jenže po vložení a zapnutí tiskárny se z tiskárny místo obvyklého zvuku linulo hrozně hlasité hrkání. Něco určitě nebylo v pořádku. Tož zase šel toner ven a po vizuálním prohlédnutí špatné strany mi došlo, že je něco určitě v nepořádku. Byla celá vyboulená. Problém byl, že po odšroubování šroubků na té straně se tam nedalo dostat. Tak co mě nenapadlo?! Všiml jsem si, že na ploše je několik šroubků, tak jsem dva u špatné strany odšrouboval a měl v plánu se tam vzniklou škvírou dostat. A co se nestalo, ze vzniklé mezery se začal sypat tonerový prach. Okamžitě jsem dal toner do roviny a po druhém pokusu s natočením a sypáním prachu ho urychleně přenesl doprostřed pokoje nad rozložené noviny.

Celou plochu toneru odšrouboval a sundal. Okamžitě se na noviny vyvalil všechen prach, který jsem dovnitř pár minut předtím pracně nasypával. Když už byl toner rozebraný, spravil jsem špatnou stranu (vyskočila osička) a opět již naučeným postupem nasypal prach. Jakmile to bylo hotové tak jsem si všiml, že všude po podlaze a celém pokoji je černý poprašek. Při rozsypání prachu se vznesl ten nejjemnější do vzduchu a jaksi se všude usadil. Můj spolubydlící Venca si docela pěkně zanadával. Takových pojmenování už jsem delší dobu neslyšel. Dost jsem se nasmál.

Po utření prachu v celém pokoji, umytí rukou, které byly černé až po lokty, umytí švýcaráku a toneru od prachu konečně došlo k jeho vrácení do tiskárny. Začala fáze dvě – nainstalování nového firmware na čip. Našel jsem si zase návod na youtube a pustil se do toho. To už naštěstí nebyl žádný problém. Sice to zabralo chvilku pobíhání mezi počítačem a okolo tiskárny, ale nakonec se povedlo.

Tiskárna je znovu funkční na cca 3000 stránek a skoro zadarmo.

Trocha mraků na obloze žití

Poslední dobou nic extra zážitky a zjištění. Nejdřív plánovaná cesta do Gruzie. Holčina, se kterou jsem měl jet, chtěla na poslední chvíli změnit cílovou destinaci destinaci na úplně jinou. Že prý bude stačit Balkán. Jenže na Balkán mě vůbec nic netáhlo. A to jsem se snažil přeorientovat na nový plán, ale bohužel… Takže milá spolucestující dostala kopačky a rozhodl jsem se jet sám. Alespoň se mi bude lehčeji stopovat. Také došlo ke změně cíle cesty, pojedu si hezky v klídku do Turecka a to si procestuji křížem krážem.

Vybavení už skoro všechno mám, zbývá jen pár posledních detailů. Největší paráda je, že mi brácha půjčí stan. Jeho ultra lehký a v zabaleném stavu miniaturní stan. Skvělý! Jen musím dořešit cestu přes Evropu, kudy přesně pojedu a budu stopovat. Zjistil jsem, že nejtěžší snad bude začátek cesty. Kde v Brně stoupnout dobře směrem na Bratislavu? Na internetu všude doporučují sjezd mezi dálnicemi před Tescem u Ikei, ale je to tam o pokutu. Mám v merku benzínku na ulici Hněvkovského, ale stále hledám a hledám. Naštěstí mám času dost.

Aby toho nebylo dost, postihla mě další smůla. Dnes v práci jsem si na pásové brusce udělal úraz. Zavadil jsem omylem o hranu rozběhlého pásu, přesně na kloubu u prostředníčku. Ve vší smůle jsem měl ale z pekla štěstí. Pás mi nepřeřízl šlachu. Skončil pěkně na ní, udělal jsem si cca 1,2 cm dlouhý řez, tak 3 mm široký a hluboký přesně na šlachu. Když mi na to doktor v nemocnici koukal, tak roztáhl kůži od sebe a řekl mi abych zahýbal prstem. Krásně jsem viděl vlastní kloub pod šlachou, je překvapivě tenká. Zato kůže na kloubech u prstů je víc tlustá než jsem myslel, na to že vypadá tak tenká. Pak mi tu ruku umrtvil, udělal pár podkožních stehů a nakonec sešil kůži k sobě. Ani nevím kolik tam mám stehů. Šlachu nešil, řekl sice, že je malinko seklá, ale nic hrozného a šít se nemusí. Bohužel mě toto zranění vyřadilo z pracovního procesu pro bráchu. Takže adios penízky. Snad bude alespoň něco z pojistky.

Sranda bylo taky poslouchání sestry a doktora, když se mi hrabal v té ruce. Sestra si hned vzpomněla na včerejší případ nějakého chlápka, kterému v ruce lovili tři přeseknuté šlachy. Prý se jim to povedlo zachránit. Měl ale šílené štěstí, že službu měl zrovna jeden šikovný doktor, kdyby tam údajně byla jiná doktorka, jméno si nepamatuji, tak měl po ruce. Opravdu příjemné tohle poslouchat v momentě, kdy se doktor hrabe v mé ruce. O táborské nemocnici se vykládá, že tam jsou řezníci, ale když to člověk slyší i od doktorů, kteří tam pracují, celkem síla. Je to prostě o štěstí, pacient musí v Táboře narazit na šikovného doktora, jinak má smůlu…

Hned jsem se sestry ptal jak dlouho se budu přibližně léčit, kvůli tomu Turecku. Do odjezdu by měla být ruka v cajku, takže pohoda…

Jen moje stopy

V pátek jsem dorazil do Tábora, jak už se mi podařilo zmínit v příspěvku o vosku. Musím napsat o svém zážitku pár minut po příjezdu.

Vyšel jsem z autobusu a pomalu pobral své věci. Nebylo jich vůbec málo. Batoh s notebookem, třemi litry vína, litrem pití a spoustou dalších maličkostí. K tomu příruční velká taška plná různých věcí, mohla mít cca 5-6 kg. Dohromady mohla moje váha dělat 80 kilo. Vydal jsem se domů a chtěl to vzít okolo Jordánu. (To je velká táborská uměle vybudovaná vodní nádrž z roku 1492.) Dorazil jsem na břeh a najednou mě napadlo, že bych si mohl cestu zkrátit přes led. V tu chvíli mi ten nápad připadal skvělý. Již několik dní byly přece teploty pod nulou, takže s ledem by neměly být potíže. Dokonce po ledu vedly stopy.

Úplně v klidu jsem na led vstoupil. Na začátku slabé zapraskání, ale to bylo jen kvůli vystouplému ledu na kraji. Hezky pomalu, žádný spěch, jsem šel. Vychutnávaje si přitom úžasné ticho a přítmí. Světlo z pouličních lamp moc nepomáhalo, všude nad ledem byla slušně hustá mlha. Stopy, podle kterých jsem kráčel, najednou zmizely. Přesněji, stočily se zpátky. Přede mnou byla jen neposkvrněná zmrzlá hladina zapadaná sněhem. Úplná večerní idylka dohromady s tím tichem a mlhou. Jenže přišlo rozhodování co dál, přece jenom po krátkém rozhlédnutí mi došlo, že po ledu vůbec nikdo nechodí. Nedávno prý byla obleva (ale to jsem se dozvěděl až doma). Roztáhnutí rukou a několik poskočení… led držel, praskání se neozvalo. Zbývaly mi dvě třetiny plochy. Nakonec jsem se vydal dál, vracení mi přišlo moc zdlouhavé a navíc mě začínaly dost bolet ramena z té váhy. Nějak se to vše proneslo. Věděl jsem, že po proboření by mi téměř jistě nikdo na pomoc nepřišel. Díky mlze na led nebylo vidět a na procházce podél břehu nikdo nebyl. Dál jsem pokračoval ale velmi opatrně, naslouchaje ledu. Po dalších patnácti metrech mě už největší strach přešel. Led držel. Opět, i když s poněkud více bijícím srdcem, jsem si vychutnával atmosféru. Po došlápnutí na břeh přišlo citelné oddychnutí, ale můžu říct: „Přes led vedly jen moje stopy…“

(Hned druhý den začali přes Jordán chodit opět lidé. Díky stopám zjistili, že je led bezpečný.)