První dny v Indii

O cestě si můžete počíst v minulém článku.

Po příjezdu do školy se nás hned na prahu ujali. Okamžitě jsme, já a ještě Beatrice jsme přijeli ve stejný čas, museli projít přijímacím rituálem před vstoupením do budovy. Ten den jsem dostal první bindi (tečku) na čelo. Myslím, že byla z kurkumy a rýže smíchané s olejem. Vyřízení různého papírování chvilku zabralo, ale u mě bylo celkem rychlé, protože jsem měl zaplaceno předem. Jak jsem zjistil, tak většina lidí platila předem jen 20% zálohu a zbytek museli doplatit na místě.

Jedna zajímavá věc o mé škole. Já si zaplatil kurz přes stránky bookyogaretreats.com a vybral si školu YogaAdi. Odkazy i cena za kurz je v prvním článku. Valná většina ostatních má kurz přes školu Alakh Yog, která je o hodně větší a jedna z nejlépe hodnocených na bookyogaretreats.com. Když jsem s Mahim, správcem školy, vyřizoval papírování řekl mi, ať o ceně s ostatními nemluvím, protože oni mají jinou cenu. Budova, která je poměrně nová a na indické poměry luxusní, patří škole YogaAdi a AlakhYog si jí jenom pronajímá. Pro mě tedy cena o hodně nižší díky minimální platbě za ubytování, ostatní platili za kurz cca o 7 – 10 000 Kč více než já, a přitom projdu kurzem stejné kvality, jako většina spolužáků.

Pavlač

Hned při ubytování jsem se dozvěděl, že budeme mít jen asi 4 volné dny kdy budeme moci někam jet, něco si nakoupit, prohlédnou okolí a podobně. Takže i přes to, že jsem prakticky 30 hodin nespal, jsem se rozhodl jet s dalšími 3 spolužačkami do města na krátkou prohlídku. Nasedli jsme do přivolaného Tuk-Tuku a jeli. Cesta do města zabrala přibližně 20 minut a jelikož nás jelo 5, tak jsem platil něco v přepočtu ke 30 korunám. Škola je dál od centra, což si osobně myslím, že je dobře, protože jsem zde kvůli kurzu a ne kvůli nákupům a jiným svodům Rishikeshe. A hlavně se jedná o klidné místo, i všudypřítomné troubení řidičů je slyšet jen v dálce.

Spolužačky

Ve městě na hlavní nákupní třídě jsme se velmi vyžili. Holky pořád zastavovaly u nějakého stánku a něco si kupovaly. Já se zastavil prakticky jen jednou a koupil si malu. Pak už jen dlouhá procházka dlouhou ulicí plnou obchůdků, která se nachází na levém břehu Gangy mezi dvěma závěsnými mosty. Když jsme se zastavili u gangy, hned se na nás vrhli dva dětští prodavači květin pro rituál a byli velmi neodbytní. Nakonec se nám podařilo odejít, ale musím uznat, že svou práci a neodbytnost umí přímo mistrně.

U gangy

Na ulici se mi stala zajímavá věc. V klidu jsem si to vykračoval ulicí a najednou šly proti mně 2 krávy. Nevšímal jsem si jich, je jich všude plno, a v poklidu šel dál. Jenže jsem udělal chybu a nezměnil směr. Pokusil jsem se projít těsně kolem nich. To se té blíž mě nelíbilo, asi to byl býk, a úplně normálně udělal několik rychlejších kroků mým směrem a pokusil se mě nabrat na rohy. Já podobnou zradu nečekal a tak jsem stihl zareagovat opravdu v poslední chvíli jen úkrokem. Býk mě lehce nabral do boku a levého předloktí. Naštěstí jsem se stihl vytočit bokem a tak jeho roh pouze sklouzl po mém těle a vůbec nic se mi nestalo. Smál jsem se tomu, ale situace asi vypadala děsivě, protože holky celkem dost šílely a nechtěly mi věřit, že jsem OK. Abych se přiznal, od té doby pozoruji bedlivě každou krávu ve své blízkosti a mám z nich dost respekt. Co jsem si všiml, Indové je také bedlivě pozorují, když kolem nich procházejí a udržují si odstup. Krávy jsou prostě nevyzpytatelné.

Na co si také musím zvyknou je všudypřítomné smlouvání o ceně. Při koupi maly mě to ani nenapadlo, páč ta cena už ani nemohla být nižší. Dal jsem za ní 80 rupií a co jsem se pak bavil s ostatními, za podobnou platili i po smlouvání minimálně 100 rupií. Ale když jsme se snažili sehnat Tuk-Tuk zpět, byl jsem rád, že s námi byla Alexandra. Je zkušenější a prostě řekla cenu a neustoupila ani o krok. Já jí za pár dní napodobil, člověk se musí učit rychle.

Ranní výhled ze střechy

To byl první trip do města, ale kvůli němu zde nejsem. Cestování až někdy příště, teď hlavně jógový kurz. Během prvního dne přijela většina ostatních a při večeři nám bylo sděleno, že po úvodním ceremoniálu druhý den dopoledne dostaneme všechny informace a budeme moci začít. Ten den ještě přišlo jedno překvapení, když jsem odpočíval na střešní terase, přišel za mnou Mahip, jestli bych mu neprokázal službu. Jedné splužačce se nelíbilo, že by měla sdílet buňku s mužem a žádala výměnu pokoje. Jen jsem si v duchu povzdechl, protože jsem měl opravdu pěkný pokoj, přijal jsem to sám u sebe a řekl si, že to nemá cenu řešit a jen přijmout. Stejně budu v pokoji jenom přespávat. Nový pokoj je o něco menší a tmavší, ale vůbec mi to nevadilo. Zas mám super spolubydlícího Bena z New Yorku.

Nechápu, proč se to té holce nelíbilo. Pokoje jsou totiž samostatné, vždy je buňka dvou pokojů, která má společnou předsíň. Jeden pokoj má koupelnu hned u sebe a ten druhý jí má přes předsíň. Takže mají oba dva obyvatelé buňky svou vlastní koupelnu. Samostatný pokoj a samostatná koupelna se záchodem evropského typu. Opravdu luxus, kterého si stejně můžeme užít pouze v noci, kdy spíme jako zabití. Jinak má budova dvě střechy, jednu nižší s terasou a druhou výš, tam probíhají ranní pozdravy slunci. Do pokojů je vstup přes vnitřní pavlače a mezi nimi je veliký prostor. K tomu společná jídelna, dvě shaly na jógu a k dispozici dvě volně dostupné pračky. Jak už jsem řekl, luxus.

Večer v den příjezdu obcházela všechny naše budoucí učitelka a vyptávala se nás na naší praxi a jaké máme zkušenosti s jógou. Zajímavý poznatek, který ovšem nic moc neznamená, většina lidí nepraktikuje jógu denně. Když jsem jim říkal jak dlouho dělám jógu a že praktikuji denně, byli velmi překvapení. Učitelka se nás vyptávala kvůli rozřazení na dvě skupiny. Celkem je nás 25 a díky dvěma shalám můžeme být po 12 – 13 lidech. Což je přijatelný počet a určitě lepší na to se něco naučit. Učitelka má na nás víc času.

Já, Ben a Roger

Hned druhý den po příjezdu, kdy jsem se mimochodem probudil s neskutečnou bolestí hlavy, byl po snídani naplánovaný rituál. Ten se konal v nejspodnějším patře budovy na zemi v prostoru mezi pavlačemi. Byl velmi zajímavý a poměrně dlouhý. Pronášeli jsme spoustu manter, pálili v ohni oběť bohům (jeden byl Ganéša a na druhého si bohužel nevzpomenu), dostali jsme červenou bindi na čelo, květinovou malu kolem krku a prostě byli přijatí. Po proběhlém rituálu, který trval přes 2 hodiny, byl rovnou oběd. Měl jsem neskutečně ztuhlá kolena. Jídlo je zde vynikající a co je věc, kterou velmi kvituji, je že každé jídlo je jiné. Nikdy se neopakují jídla. Časté prý na podobných retreatech je, že jídla nejsou moc pestrá.

Celé dny na zemi, budova prakticky bez židlí

Po obědě pomalu začal program. Nejdřív jsme měli ještě hodinové sezení kde jsme dostali všechny informace. Rozvrh na první týden, dvě knihy, skripta o cca 200 stránkách, propisku, pracovní sešit, Jala-Néti konvičku, tričko naší školy a dokonce jógamatku. Tedy víc věcí, než jsem očekával. Já počítal jen se skripty a konvičkou. Příjemné překvapení.

Program prvního týdne vypadá následovně. Každý den začíná až v 7:30 ráno, až píši schválně, protože jsem očekával každodenní začátek kolem 6 ráno. První hodinu jsou Kriyas (očistné techniky), následuje 1 a půl hodiny trvající ásanová praxe (většinou Hatha Yoga), po ní je v 10 hodin hodinová pauza na snídani, po snídani hodinu na karmajógu a nebo samostudium (každý den jinak), poté hodinu a čtvrt trvající Alignment a po něm ve 13:30 až 15:30 pauza na oběd. Odpolední program je hodinová anatomie, 30 minut pauza na čaj, druhá hodinu a půl trvající ásanová praxe (zaměřená na Ashtangu) a po ní hodinová praxe meditace nebo opět samostudium. V 19:30 večer je večeře a všichni jsou rádi, že jsou rádi.

Ranní zdravení slunce

Hned první hodina jógy nás dost rozsekala. Byla dost náročná. Opravdu jsem se dost zapotil. První meditace byla jedním slovem divná. Jednalo se o nějakou dynamickou meditaci zakončenou meditací v kruhu. Úplně mi nesedla. První den jsme víc neměli, zábava začala až další dny, které tedy utíkají dost rychle. Hned další den ráno se začalo očistnou technikou Jala-Néti. Pro mě pohodička, provádím čas od času doma, takže klídek. Pro hodně lidí ale masakr a to ještě netušili, co je čeká. 😀 Pak už den jen probíhal neuvěřitelnou rychlostí. Přeci jen 4 a půl hodiny denně strávených ásanami uteče rychle, hlavně když se člověk ani chvilku nenudí.

Mahip ukazuje jak na Jala-Neti

Až třetí den začala opravdová sranda. Po Jala-Néti jsme hned začali praktikovat Sutra-Néti, kteréžto následuje po konvičce. vezme se povoskovaný provázek nebo speciální dutá gumička na jedné straně uzavřená a skrz nos se prostrčí do úst, ze kterých se vytáhne prstem. Dlouho před kurzem jsem tuto techniku znal a bál se jí, ale že jí po nás budou chtít hned na začátku kurzu, to bylo vážně nemilé překvapení. Zkusil jsem to několikrát, několikrát se málem pozvracel, ale prostě jsem to nedal. To ráno se to podařilo pouze 3 lidem z 25. Dost nás to rozhodilo na minimálně půl následujícího dne. Večer jsem si připadal jako spráskaný pes. Vůbec se s námi nemazlí. Na večerní ásanové praxi se mi podařilo krásně spojit ruce za zády na obou stranách bez problému. Stačily dva dny kurzu a má ramena a kyčle jsou tak rozhýbaná, jak se mi to za poslední dva roky vůbec nesnilo. Myslel jsem, že mi to zabere ještě roky, dostat se do podobné pohyblivosti. Ale ne, prostě jsem byl na sebe moc mírný.

První Jala-Neti pro většinu

Jsem totiž zařazen do mírně pokročilejší skupiny, což jsem zapomněl zmínit. Moc se s námi nemazlí. Ale je dobrá věc, být v této skupině. Jóga je opravdu tvrdá, hlavně od naší učitelky Hatha jógy, která je narozená zde v Rishikeshi. Žádné to nejde nebo buďte na sebe nějak přehnaně opatrní. Ano, řekla, abychom poslouchali tělo, ale taky, že bolest je někdy dobrá. Jen se musíme naučit rozeznávat dobrou od špatné. Příklad, byl jsem v pozici motýlka a snažil se s pokud možno rovnými zády mít ruce co nejdál před tělem a tělo co nejvíc u země. Jenom přišla, zatlačila mi rukama na kolena a opřenými koleny o má záda. Najednou jsem byl o 10 cm níže hrudníkem, o kolenou radši nemluvit. Na její obranu, cítil jsem, že je opatrná a nic nepřehání, ale bál jsem se i tak. Podobnou dopomoc udělala ještě v několika ásanách, vážně jsem se divil kam až se můžu dostat. Zdejší jóga je opravdu drsnější než v Evropě.

Další den a další Sutra-Néti. Zkoušel jsem jí trochu s obavou, ale rozhodl jsem se na ní jít trochu jinak. Gumičku jsem posouval milimetr po milimetru, hluboce dýchal, až jsem jí uctil u ohryzku. Opatrně jsem k ohryzku zasunul prst a na třetí pokus se mi jí podařilo zachytit. Trik je v tom, že gumička jde křížem. Dovnitř pravou nosní dírkou, u krku na levé straně a zase naopak. Vytáhnout jí už byla otázka okamžiku. To ráno jsem byl první, komu se to podařilo. Nakonec to dalo dalších 8 lidí. Hned byl člověk v lepším módu. Sice jenom levá nosní dírka, ale jako začátek dobré. Pokud někdo bude chtít tu gumičku, pár jich do Čech přivezu. Následující hodiny byly hned lehčí. I když i tak cítím úplně neuvěřitelně svaly kolem kyčlí. Neskutečná bolest, ale správného rázu. Nic nebezpečného.

Na hodině anatomie se Trixie zeptala našeho učitele jak daleko je na své duchovní cestě. Jen se usmál a řekl: “You never ask someone where he is on the spiritual way. That´s prohibited!” Dost jsme se nasmáli. Alespoň známe jedno ze základních pravidel. Na jiné hodině anatomie se zase jedna starší spolužačka ptala, proč nám přednáší západní pohled na tělo, proč neprobíráme ten východní pohled, stejný jako měl Patanjali? Na to Gabriel vedle mě jenom zakroutil hlavou a řekl hlasitostí jen pro nás vedle něj: “Because this class is Anatomy, that´s science, not magic!” O zábavu prostě není nouze.

Jen pár dalších věcí, co k Indii neodmyslitelně patří. Elektřina je dost nestálá, i když je naše budova v, podle mě, celkem novější zástavbě. Nedá se na ní prostě spolehnout. Co mě dále překvapilo, ale každý den je lepší a lepší, je počasí. Očekával jsem o něco vyšší teploty, aklimatizace probíhala první tři dny, teď už jsem celkem zvyklý a netřesu se zimou. Každopádně věcí mám tak akorát a každá nachází své využití. Nic mi nechybí.

Co se mi také stalo prvně v životě, byla špatná reakce na cestování. Mě jsem opravdu špatný Jet-lag. Celé první dva dny kurzu mě neskutečně bolela hlava. Pil jsem vody jako blázen, snažil se nemračit, masíroval si šíji… nic nepomáhalo. Důvod byl jednoduchý – nedostatek spánku. Třetí den bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Musím si příště to cestování nějak lépe pohlídat.

O prvním volném dni a druhém týdnu až v příštím reportu z Indie. I tak je to dlouhé až moc…

Týden do odletu

Poslední týden před odletem, natěšenost stoupá a s ní i cestovní horečka. Dnes jen pár posledních slov, příští příspěvek už bude snad z Indie (beru si s sebou kvůli psaní cestovní klávesnici, tak doufám, že budu mít na psaní blogu alespoň trochu času).

Vše mám připravené. Víza kontroluji obden a stále mi platí (slovo Granted = uděleno se na mě stále usmívá), téměř vše mám nakoupeno, už sehnat jen zámek. Dokonce se mi podařilo po urputném boji schrastit i fotoaparát, brácha mi po půjčil svou starší zrcadlovku Canon 400D s ideálním objektivem na cestování s rozsahem 18 – 200 mm a já tak s sebou nemusím tahat několik objektivů. I když pevná 50 by se hodila, s tou jsem vždy fotil velmi rád.

Oproti jiným dovoleným jsem si napsal i seznam věcí co budu potřebovat a hezky ho celý bod po bodu splnil. Skoro všechny věci jsem si dokonce připravil na hromadu už týden před odletem. To normálně nedělám! Většinou čekám na poslední den a ten pak celý lítám a sháním všechno v několika hodinách. Tentokrát jsem si řekl, že se o tento typ adrenalinu připravím a celkem jsem si s plánováním dal práci. Beru si s sebou něco kolem 60 věcí. Níže fotka co se mnou pojede (na fotce chybí prakticky jen má cestovní jógamatka).

Připraveno k zabalení.

Článků o Indii jsem si načetl hodně a připadám si celkem připravený. Zdroje www.nacaj.cz a www.tybrdo.cz jsou velmi obsáhlé a řeknou člověku i ty nepříjemné stránky Indie. Jako třeba o tom, že když se taxikář zeptá jakou prací se člověk živí doma v Evropě, tak se nejedná o společenskou frázi, ale zjišťování, jak moc movitý je ten živý “bankomat” a o kolik ho tedy s klidným svědomím může stáhnout. Ale vím, že stejně budu překvapený až dorazím na místo. Jak jsem psal posledně, kamarádka říkala, že v Indii chtějí “Extra money for everything…”, ale hlavně zdůraznila, že tam jsou lidi stejní jako všude jinde a člověk se prostě musí mít na pozoru.

Co očekávám, je šok z množství lidí v Dillí a Indii celkově. A hodně mě zajímá i tamní přezaměstnanost. Spousta kamarádů mi o přezaměstnanosti v Indii vyprávěla, ale stejně si ji nedokáži představit. Celkově si myslím, že Indie bude zajímavá. Všichni vždycky píší a říkají, jak si po návratu váží všeho co zde mají a jak si vlastně žijeme v nadbytku a řešíme zbytečnosti. Tak uvidím co si po návratu budu myslet já a jak se k tomuto tématu budu sám vyjadřovat.

Jedna z hůře proveditelných a neovlivnitelných proměnných před odjezdem byla a stále ještě je – neonemocnět. V posledním půlroce jsem se pro posílení organismu snažil udělat vše možné. Od většího konzumování ovoce, přes prakticky vynechání alkoholu, konzumace vyššího množství C vitamínů ještě s jinými doplňky, vyhýbání se hromadné dopravě, když nebylo úplně nutné, až po saunování. Saunování provozuji tedy i normálně, nejedná se o novinku. Snad bude vše v pořádku a odletím v plné síle bez sebemenší nemoci v těle. Zatím se cítím skvěle, ale těžko říci co na můj organismus bude zbývající 4 dny působit. Několik kolegů má malé děti a jak je známé, jejích zákeřné bacily bývají pro dospělý organismus zničující. Nezbývá než doufat a pevné věřit, že zdraví i těch několik posledních dní vydrží.

Nakonec malinká perlička, které budeme říkat váhová challenge. Kolik budu asi tak vážit po návratu? I přes proběhlé Vánoce a s nimi spojené volno se mi nějak nepodařilo přibrat. A to jsem se celkem i snažil, protože malinko přibrat před odjezdem mi přišlo (mému okolí též) jako dobrý nápad. Ale bohužel, aktuální váha se mi pohybuje mezi mými standardními 63 a 64 kilogramy. Takže kolik to asi bude po měsíci kdy bude mít člověk přibližně 4 hodiny pohybu denně a k tomu asi i menší denní kalorický příjem?  A to už vůbec nemluvit o hypotetických průjmech a jiných střevních problémech, které jsou v Indii při její první návštěvě více než reálné. Osobně doufám, že snad moc dolů váhou nepůjdu, protože kdyby ano, vážně budu vypadat jako kulturista z Mauthausenu…

Vše o plánování mého odjezdu do předaleké Indie

V minulém příspěvku bylo popsané vše co předcházelo rozhodnutí odjet do Indie. Dnes popíši jakou anabázi jsem musel podstoupit před odjezdem a co vše by si měl cestovatel/turista zařídit.

Kde jsem vzal tolik času?

První co asi všechny napadne, když někdo někam na měsíc nebo delší dobu odjíždí je, že ten týpek určitě nepracuje, bydlí u rodičů a nechává se jimi i živit. Jelikož náklady na život nulové plus žádné povinnosti, začne se nudit a rozhodne se, že bude cestovat. Vždyť v zahraničí se nuda nekoná a je tam vše růžovější. Pojede třeba na měsíc pryč (viz má Indie), půl roku cestovat po Asii/Africe/dosaď své a nebo dokonce na cestu kolem světa. Jo, tyhle lidi povoláním dcera/syn se mají…

Na to všechno hezky zapomeneme. Nic z toho se u mě nekoná. Bydlení si platím, živím auto, živím „sebe“ (uvozovky schválně, protože prakticky žiji s přítelkyní), do kolbenky chodím a peníze od rodičů vidím maximálně na Vánoce (a to i přes to, že jim to rezolutně zakazuji).

Tak kde jsem vzal měsíc volna? Jsou čtyři možnosti, jak toho docílit, když je člověk zaměstnaný:

  • Varianta číslo jedna – čtyři týdny dovolené.
  • Varianta dvě – neplacené volno.
  • Třetí varianta – nadělání si hodně hodin dopředu a vybrání v dalším roce (člověk ovšem tu možnost s naděláváním hodin musí mít, nejde u všech prací).
  • Poslední čtvrtá varianta – dát výpověď.

Nejsem blázen, takže varianta jedna a čtyři nepřipadá v úvahu. Tedy o jedničce jsem uvažoval, ale neprošla u zaměstnavatele a navíc se mi nechtělo vyplýtvat dovolenou najednou. O druhé variantě jsem uvažoval, ale nakonec jí zamítl. Tu si raději nechám v záloze. Takže varianta tři. Jelikož jsem se rozhodl odcestovat už v září 2018, bylo na nadělání hodin dost času. Dohoda se zaměstnavatelem zněla 2 týdny dovolené a 2 týdny z nadělaných hodin. Upřímně, nejsem žádný workoholik, takže nadělání 80 hodin mi dalo celkem zabrat a trvalo mi v podstatě celý podzim. Jelikož mám rád trávení času po práci svými koníčky, vyplývá z toho, že každodenní vstávání bylo brzké a pochopitelně krušné. Často jsem vstával i v půl páté, abych si užil odpolední čas po práci a měl k tomu nadělané hodiny. Ale nakonec se zadařilo a ještě mi zůstalo pár hodin k dobru, kdybych náhodou na něco potřeboval. Já spokojený, zaměstnavatel spokojený, lepší to už být nemůže.

Co nemoci?

Další co okamžitě napadlo mé kamarády i rodinu – očkování. Ano, strašák smrtelných nemocí číhajících v zahraničí hned u výstupu z letadla. Okamžitě na mě mají všechny skočit a totálně mě odrovnat. A vlastně člověk nemusí čekat na vystoupení z letadla, už v něm přeci může chytnout smrtelnou chřipku! Ještě, že nejezdím autobusem…

Okamžitě se začalo mluvit o žloutenkách, břišním tyfu, malárii, vzteklině, chřipce a bůh ví co ještě padlo. Popravdě, při mé cestě do Austrálie na půl roku s mezizastávkami v Asii jsem nic podobného vůbec neřešil. Ale jelikož jsem trochu rozumnější (chápejme, dost na mě tlačí i doma), tak jsem si informace zjistil. I z důvodu, že cestovat chci v budoucnu krapet víc a tak by se zapláclo víc much jednou ranou. Nakonec došlo na Hepatitidu A+B, Břišní tyfus a obnovení tetanovky. A s B na pohodu, břišní tyfus také bez reakce, jen na tetanovku trochu reakce. Nateklá ruka několik dní a k tomu jeden den zvýšená teplota. Když už jsem do sebe něco nechal vpravit, tak už pořádně. Tetanovka byla v kombinaci s černým kašlem a ještě dvěma nemocemi. Reakce pak trochu byla, jak už jsem řekl, ale nic hrozného. Každopádně mám na x let vystaráno.

Problematika malárie. Řešil jsem jí jak s lékaři, tak s lidmi, kteří v Rishikeshi byli, s googlem a i přímo se školou. Lékaři – antimalarika s sebou a brát je. Předepsáno. Kamarádi co již byli – jako nějací komáři tam létali, ale netrápilo je to vůbec a neřešili. Google – do severní části Indie nemá smysl a navíc antimalarická profylaxe zbytečně zatěžuje organismus. Odpověď školy – s malarií ještě problém nebyl, moskytiéry na pokojích máme a repelenty poskytujeme (něco podobného jsem od nich očekával – hlavně DON´T PANIC!). Mé zjištění po nákupu léků na recept v lékárně. Lékaři v ČR nepředepisují antimalarika, ale antibiotika, která mají stejnou funkční látku jako antimalarika. Prý to vyjde o hodně levněji. Upřímně, měsíc a něco antibiotika brát nebudu, nemám zájem zjišťovat co by tomu řeklo mé tělo. Takže antibiotika pojedou se mnou v kufru a snad i neotevřená zpátky. Budu je mít jen pro jistotu. Pokud budou nějaké horečky, u místního lékaře test na malárii a když bude pozitivní, tak léčba. Údajně nejlepší postup v oblastech, kde se nevyskytuje těžká forma malárie jako v Africe. Tam bych si antimalarika nebrat netroufl.

Jsi pojištěný?

Co se dále hodně řešilo a každý k tomu měl co říci bylo a je cestovní pojištění.Všichni mě tlačili do komerčního pojištění na denní bázi. Protože jiné typy pojištění mě prostě plně nepojistí a ještě toho budu litovat. Já se o komerční pojistky ze začátku zajímal také, protože pojištění storna cesty. Ale jakmile jsem zjistil, že podmínky storna jsou dost o ničem a ještě musí být placené v den koupě letenek (obojí bylo dávno zařízené), tak z něj rychle sešlo. Ono platit cca 600 a víc za měsíční pojištění mi přišlo krapet moc. Se stornem cesty hodně přes 1 000 Kč.

Nakonec jsem si zjistil jak se momentálně mají pojištění k platebním kartám a zjistil jsem, že FIO banka je na tom velmi dobře. Jejich nejvyšší varianta pojištění za 75 Kč měsíčně je pro tento typ cesty více než dostatečný. A tento názor mám i po detailním prostudování jejich podmínek. Kdo nevěří, jen se podívejte na stránky banky. Pro cestování podle mě dostatečné pojištění. A nejedná se reklamu. Pojištění ke kartám je prostě dávno jinde, než si většina lidí myslí.

Už máš letenky?

Další bod na seznamu – letenky. K nim jen to, že pokud si najdete letenky za dobru cenu na svém počítači a vyhovují, tak je rovnou kupte. Ono je velmi pravděpodobné, že za půl hodiny už ze stejné IP adresy nebudou k dohledání. Což se mi také stalo. Dopoledne nalezen krásný spoj Praha – Nové Dillí (jiná odletová města na dostřel – Vídeň, Berlín, Bratislava… – lepší ceny nenabízela), ale řekl jsem si, že ještě pohledám dál a případně se k němu vrátím. Když jsem chtěl asi po hodině letenky koupit, už mi nabízeli jen o hodně horší časy za stejnou cenu a nebo stejný čas o hodně dráž. Po zbytek dne beze změny. A kontroloval jsem to opravdu často.

Večer na jiném počítači jsem zkusil najít znovu a najednou spoj byl a i s původní cenou. Okamžitě jsem bookoval. Do Indie letím z Prahy přes Amsterdam s KLM aerolinkami a v Novém Dillí přesedám na vnitrostátní let aerolinek IndiGo. Má to jen jednu nevýhodu, mezinárodní let má omezení 23 Kg na velké zavazadlo,vnitrostátní pouze 15 Kg. Musím s tím při zpáteční cestě počítat…

Vlastně ještě jedna věc bude asi sranda, přesunout se v Novém Dillí z terminálu 3 na Terminál 1. Terminál 3 je určený pro mezinárodní lety a Terminál 1 pro vnitrostátní. Teoreticky cesta mezi nimi zabere jen 20 minut shuttle busem, ale i tak jsem na ten přesun velmi zvědavý.

A to tam můžeš jen tak odjet?

Co jsem si myslel, že bude story sama o sobě, jsou víza. Naštěstí jsou už i Indové v 21. století a nemusí se pro ně jezdit osobně na ambasádu do Prahy. Vše jde vyřešit hezky z pohodlí domova s pomocí internetu. Na oficiální stránce https://indianvisaonline.gov.in/evisa/tvoa.html se jen vyplňuje interaktivní formulář. Doporučuji mít připravený scan pasu (platnost musí být víc jak půl roku po návratovém datu z Indie), dalšího dokladu (OP nebo ŘP) a k tomu “dokladové” foto (já si jen vyfotil před bílou stěnou selfie a trochu ho ořízl). Je dobré si i připravit kontakt s adresou na někoho v Indii, ke komu se jede. (To platí pro vízum spojené s jógovým kurzem – je přímo v nabídce, jak to mají na čistě turistickém netuším.) Samotné vyplnění trvá tři čtvrtě hodinky (chyba prakticky nemožná), zaplatí se a pak se už jenom čeká. Schválení víz trvalo v mém případě 2 dny. I když jsem věděl, že musím projít, stejně jsem byl lehce nervózní. Kdo byl v Pákistánu, mohl by mít možná problém. Jakmile se mi v aplikaci na webu objevilo slovíčko Granted, byl jsem klidný.

U víz si dát opravdu pozor jestli je člověk na oficiální stránce. Údajně existují falešné kopie a cestovatel jen přijde o peníze u podvodníků.

A není to drahé?

A kolik to nakonec celé stojí? Nikde v článcích o absolvování kurzu v Indii se člověk přesná čísla kolik podobný „výlet“ stojí nedočte a všem je jasné, že o nejlevnější zábavu se nejedná. A ano, opravdu ne. Tahle sranda prostě něco stojí a já přesně řeknu kolik (tedy alespoň náklady známé před odletem), protože podobná data mám prostě rád.

Soupis hlavních nákladů (cestovatelské drobnosti kolem moc nepočítám):

  • Kurz – 18 984 Kč (60 000 INR)
  • Víza – 1 927 Kč (82,35 USD)
  • Letenky
    • KLM – 11 455 Kč
    • IndiGo – 1 241 Kč (53 USD)
  • Očkování (cena i s aplikací)
    • Tetanovka speciální – 850 Kč
    • Hepatitida A+B (2 dávky) – 3 500 Kč
    • Břišní tyfus – 760 Kč
  • Léky na malárii – cca 450 Kč
  • Dovybavení lékárničky – cca 450 Kč
  • Dodatečné platby v Indii (taxík na/z letiště a den noclehu navíc) – 1 500 Kč

Suma sumárum = 41 117 Kč

Takže, koho napadne letět studovat jógu do Indie a bude se nad tou myšlenkou přímo rozplývat, měl by si ten nápad rychle vytlouct z hlavy, pořádně jí zchladit, zjistit si nejdřív tvrdá fakta a až s  pořádným odstupem se rozhodnout znovu. Nejedná se zrovna o levnou záležitost, i když na měsíční dovolenou pořád levné. Musím ovšem poukázat, že můj kurz nepatří vůbec mezi ty nejdražší (na druhou stranu ani nejlevnější). Průměrná cena kurzu se pohybuje okolo 1000 Eur, tedy cca 25 000 Kč. Se standardní cenou by byly náklady o kousek jinde. Zas když vezmu, že výlet na běžecké závody v zahraničí trvající pár dní vychází nákladově třeba na 8 – 10 000 Kč (doprava, ubytování, startovné, jídlo atd.), tak se vlastně jedná o levnou záležitost. Každopádně, každý musí posoudit sám. Jeden kamarád mi řekl „Takové peníze?! Jsi blázen! Bych za to nikdy nedal!“ a jiný zas „Kámo, taky bych chtěl někdy tak levnou dovolenou…“

Poznámka bokem a rada pro lidi, kteří nemají zájem o kulturní šok a dlouhé cestování. Když člověk vezme celkové náklady, klidně by mohl podobný kurz absolvovat v Evropě a vyšel by ho prakticky na stejné peníze. Příkladem jsou kurzy Sivananda Yoga, která pořádá učitelské tréninky excelentní kvality všude možně po Evropě a i jinde po světě. A možností kurzů je pochopitelně více než jenom Sivananda Yoga.

Jóga je v Indii úplně stejný byznys jako všude jinde a možná se tam budou snažit člověka ještě více obrat než třeba v Evropě. Prý na lidi ze západu koukají jako na živé bankomaty. Já beru tento výlet hlavně jako dlouhou dovolenou s přidanou hodnotou výcviku jógy a poznáním nové kultury.

Člověk ještě nevyjel a už to celkem dost stálo. Hlavně jsem díky kamarádům připraven na tvrdou realitu: “Extra money for everything…”

Spoustu informací o Indii jsem čerpal (a vy můžete také) ze stránek www.nacaj.cz a stránek www.tybrdo.cz. Skvělé stránky, které jsou informacemi o Indii přímo nabité a jsou často aktualizované. Určitě doporučuji navštívit. Mně tamní rady velmi pomohly.