Opět do Indie?

Dnes 1. dubna 2020 (ano, příspěvek, tedy spíš celou sérii, jsem začal psát na začátku dubna :D) je to přesně 2 měsíce od mého návratu z Indie. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem se dokopal k sepsání mých letošních indických zážitků. Tento příspěvek je takový úvod. 😉

Když jsem se naposledy vrátil z Indie, říkal jsem sám sobě: „Máš to za sebou. Můžeš si udělat CHECK v seznamu snů. Splnil sis svou jogínskou cestu do místa vzniku jógy. Indii jsi viděl a zažil, tak pohoda. Už můžeš zůstat doma se svou přítelkyní, osobní jógovou praxí a být spokojený. Posunout se v životě dál…“

Čas plynul, má každodenní praxe pokračovala a do toho jsem párkrát týdně vedl hodiny „fitness“ jógy. Fitness v uvozovkách, hodně jsem si své hodiny upravil k co největší klasice to šlo, ale i tak hodně okleštěné a primárně zaměřené na fyzično. Osobní život super a prostě celkově se vším spokojenost. Když vidíte tu bídu a boj o práci lidí v Indii mi dokonce i má práce najednou připadala skvělá. Nebylo si na co stěžovat a jednalo se o skvělé období.

Jak už to ale bývá, vždycky se v hlavě něco najde – tentokrát to byla, jak jinak, jóga. Denní cvičení už mi nepřinášelo takovou radost, nějak jsem ztrácel fantasii. Čas od času jsem cvičil podle youtube, abych si svou praxi oživil, ale to je tak všechno. Jinak pořád ta stejná omáčka pohybů, co se týče fyzické praxe. Ne, že by mě to přestávalo bavit, jen jsem nevěděl často co dělat a jak by měla má denní hodinka a něco probíhat. Na mou obranu, koketoval jsem i s pranayamou a meditací. Snažil jsem se denně alespoň pár minutek, ať už o meditaci nebo pranayamu, prostě snaha zklidnit mysl bez nějakého tlaku sám na sebe. Jenže najednou to všechno přestávalo fungovat a uklidnit mysl bylo těžší a těžší.

Nestalo se to ze dne na den, jednalo se o postupný dlouhodobý proces, ke kterému asi i přispělo, že se v mém okolí nenachází žádný učitel (zkušenější jogín), ke kterému bych mohl pravidelně docházet. Ať už na lekce, konzultace nebo si jen tak posedět při čaji a o józe si povídat. Někdo, kdo by mě posunul dál… Nebo možná jen trochu usměrnil náhled a celkový přístup k osobní praxi.

Ten malý „indický“ červík se vzrůstajícími pocity nejistoty živil a postupně rostl. Najednou mi začalo docházet, že v Rishikeshi jsem nedostal dost, že se tam jednalo o dost povrchní záležitost. Probírala se tam hlavně západní posturální jóga a podle toho vypadala i má denní praxe. Učení meditace a pranayamy bylo velmi chudé, spíš jen teoretické. Chyběla mi tam hloubka… Praxe duchovnějších technik, práce s energií a prostě cesty ponoření se sama do sebe.

Nejprve se jednalo pouze o pocit, ale časem už jsem si regulérně s myšlenkou Indie a návratu do ní pohrával v hlavě. Věděl jsem, že do Indie chci znovu, ale co se týče výběru kurzu, nebyl jsem si jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že chci do tepla a ne znovu na „sever“. V lednu by byla v oblasti cca Rishikeshe ještě větší „zima“ než posledně a Nepál (varianta mimoindická) jsem z výběru vyřadil hodně rychle. Vybíral jsem ze spousty míst a nakonec jsem zaměřil svou pozornost na Mysore ve státě Karnataka. Přeci jenom o něm spousta lidí básnila, tak proč ho nevyzkoušet, že? Nejprve jsem přemýšlel o klasické cestě jakou chodí v Mysore většina studentů jógy – jet do Mysore, studovat jógu v nějaké shale pod vedením jednoho učitele (chcete-li gurua) a bydlet někde ve městě po vlastní ose. V mezičase, kdy bych nebyl v shale, se procházet po městě, válet se u bazénů, pít kávičky a prostě si užívat městský život. Být v jednom kole… Jenže jsem si zase říkal, že když už tam pojedu, tak to musím udělat naplno a pokud možno, všechen čas věnovat svému seberozvoji a ničím se nerozptylovat. Začal jsem místo gurua se shalou hledat nějaký komplexní kurz se vším všudy. Ano, moc se mi nechtělo zase podstupovat všechno to utrpení ranního brzkého vstávání, všelijakých očist a nudné teorie, ale zase jsem věděl, že jinak to nepůjde. Někdy je to co je nám nepříjemné to nejlepší co musíme v daný moment udělat.

A co se nestalo? Najednou mi před očima na internetu znenadání přistála nabídka zúčastnit se jednoho z nejlépe hodnocených kurzů jógy v Indii – www.inteyoga.org (poslední volné místo v termínu mně vyhovujícím). Na školu jsem narazil už rok předtím, ale bohužel mně vyhovující termín byl už plný a tak jsem zvolil Rishikesh. Rishikesh mě tehdy před rokem celkově více táhl. A jelikož tento kurz zároveň patřil v době mé rezervace k nejlevnějším v oblasti Mysore, bylo v mé hlavě prakticky dokonáno. A kdo by nechtěl strávit leden na jihu Indie, že? Hlavně si nezapomenout sluneční brýle!

Cena v polovině roku 2019 byla pouhých cca 10 000 Kč za 30 dní „all-inclusive“ kurzu – denní program, ubytování, jídlo, certifikát… I s letenkou a penězmi na útratu vše vycházelo mnohem levněji než podobné kurzy konané v Evropě, V ČR bohužel nikdo pokročilé RYT300 nedělá. Prý se snad brzy dočkáme. (Před Covid-19 byla cena pro rok 2020 nějakých 450 amerických dolarů – s aktuálním kurzem cca 26 Kč za USD to vychází do cca 15 000 Kč. Zdražilo se kvůli vzrostlým provozním nákladům.)

Se školou jsem se předdohodl aby mi místo podrželi než vše dojednám v práci a hlavně doma. Domluvit se v práci bylo překvapivě lehké, až mě to překvapilo. Prakticky okamžitě mi cestu za super podmínek povolili (ono, kdy jindy než v lednu si taky vybrat desítky přesčasových hodin, že?). Přítelkyně byl větší oříšek, ale nakonec mi cestu posvětila. Ve vztahu vždy musí být dialog a ne pouze jednostranný monolog, proto rozhodnutí nebylo jen mé. Šlo o kolektivní rozhodnutí. Ono taky odjet v 11 měsících 2x na měsíc do Indie není zrovna vztahově dobré a navíc termín odjezdu 28. 12. před Silvestrem… Jedná se o velmi sobecký čin, to si uvědomuji, a jsem za umožnění odjezdu neskutečně vděčný. Ale došlo mi, že už také nemusí být v budoucnu nikdy příležitost jet a tak jsme k tomu s J. i oba přistoupili. Jo, to jsem vůbec ještě netušil nic o žádném viru a ani ve snu by mě nenapadlo, že cestování nebude možné i pár let. Nebo kdo ví jak dlouho… Jak jsem teĎ rád, že jsem měl ještě tu bezproblémovou možnost. 🙂

Zbývalo jen zaplatit škole zálohu (zlatý Transferwise!) a zařídit si vše potřebné, což byla vzhledem k necelým rok starým zkušenostem doslova procházka růžovým sadem. Kdo jednou komunikoval s Indií, nic ho nemůže překvapit. Pak už jen běžel čas a najednou zde byl den odjezdu. Tentokrát jsem si s sebou skoro nic nebral, jen pár věcí na cvičení, jinak jen hygienu, věci co jsem měl na sobě, pár propisek s bloky, cestovní lékárničku a už jen mou jógamatku. Celkem necelých 9 kg věcí. Pro 35 dní pobytu dobrá hmotnost. Taky jsem chtěl mít dostatek místa na věci, které bych si eventuálně vezl zpět domů. 🙂

Poslední týden jógového kurzu v Indii

Člověk se ani nenadál a byl před námi poslední volný den. Naše společenstvo se rozdělilo na tři skupiny podle svých plánů. Jedna skupina se rozhodla jít klasicky do města na nákupy, druhá jela s Yogi-ji do kopců nad Rishikeshem podívat se na jeskyni, ve které Yogi-ji strávil hodně měsíců meditací a třetí byla má skupina, jejíž členové se rozhodli jet se mnou podívat se na „Beatles“ Ashram a po jeho návštěvě na chvíli navštívit město.

„Beatles“ Ashram, pravým jménem Ashram Of Maharishi Mahesh Yogi, se nachází přibližně 15 minut klidné chůze od mostu Ram Jhula (ten druhý zavěšený po proudu) na levém břehu Gangy. Jedná se o místo, které díky skupině Beatles proslavilo Rishikesh, jógu a Indii vůbec v USA a na západě. My v ČR jsme v roce 1968 řešili invazi sovětských vojsk do naší vlasti a skupina Beatles se duchovně regenerovala v Rishikeshi a západní svět díky ní propadl šílenství Indie, meditací a jógy.

Meditační umělé jeskyně

Dnes už bohužel ashram dávno nežije (což je dle mého škoda) a je z něj turistická atrakce. Při vstupu se návštěvník musí připravit na indické poměry nemalé vstupné 600 INR. Nás bylo 7, takže jsme dostali vstupné za 500/osoba. Tudíž doporučuji navštívit ve větší skupince, sleva možná. Druhá rada, čas návštěvy si zvolit ráno po otevření. My měli celý ashram sami pro sebe, nikde ani živáček až na pár fotografů a až při našem odchodu se na místo začaly valit skupiny turistů s průvodci. Na vdechnutí a procítění atmosféry místa je ten klid potřeba.

Jedna z bývalých ubytoven

Ashram je hodně rozlehlý. Hned na začátku v kopci vedle stezky jsou dvě nebo tři polorozpadlé shaly a přes cestu s nimi sousedí první meditační „jeskyně“. Jde o uměle postavené ubytovací buňky pro jednoho, na jejichž stavbu byly použité kameny z řeky Gangy. Dole bydlení se sociálem, nahoře po schůdcích v podkroví místo k meditaci. Všechny se dají prolézt, nikde není vstup zakázán. Je jich tam opravdu hodně a muselo se v nich bydlet úžasně. Dále při procházení areálem člověk narazí na velké budovy hotelového typu, rozlehlejší domy přízemního typu pro movitější návštěvníky (Beatles měli také jeden), několik shal, hodně polorozpadlých domů, dům hlavního guru (ten se měl dobře, nejlepší výhled na řeku a k tomu soukromý bazén) a spousta dalších věcí. Součástí areálu je i muzeum fotografií. Co je na areálu pěkné, jsou graffiti všude možně na zdech. Vdechují místu neuvěřitelnou atmosféru. Ta je sama o sobě neskutečná, člověk skoro tu energii cítí. Ani si nedokáži představit, jaké to muselo být za funkčních časů. Asi naprosto skvělé. Stovky studentů, desítky učitelů, všude vládnoucí pohoda a dychtivost po vědomostech…

Po ashramu už jen krátká návštěva města spojená s obědem a hezky rychle zpátky domů, užít si ještě odpolední chill na terase se sluníčkem. Byl to velmi povedený den.

Rozvrh posledního týdne

Tento týden byl věnovaný testům, posledním hodinám alignmentu, filosofie, nějaký yogic talk a hlavně konečně nadešel čas námi vedených hodin. V naší skupině bylo 13 lidí, takže pokud měl každý vést hodinu, zabralo nám to 4 celé dny a jedno ráno navíc. Vždy vedená hodina ráno, před obědem a večer. Námi vytvořené lekce měly být 60 minut dlouhé. Jen 60 minut proto, že se jedná o nejčastější délku lekce v jógových studiích. Ale mohli jsem nepatrně přetáhnout, i když lepší bylo čas dodržet. Hezky se držet time managementu a naučit se pracovat s časem. Časy hodin jsme si napůl napůl losovali a napůl určovali sami. Na mě připadla 7. hodina, tedy třetí den ráno.

Alexina hodina

Co se týká testů. Byly zajímavé. Čekal jsem těžké leháro jako na kurzu v ČR, ale tak nějak byly testy těžší. Ono už jenom to, že byly v angličtině… První test byl v neděli z anatomie. Měl celkem 20 otázek a nějaké byly hodně zapeklité. Navíc se nás snažili celou dobu hlídat abychom nepodváděli. Některé otázky mi přišly hodně složité a nějaké jsem prostě špatně pochopil. Byly povolené překladače v mobilu, takže toho hodně lidí využilo a googlilo jak blázen. Lhát nebudu, Google pomohl i mně u 2 otázek. Nakonec se mi podařilo v testu vytřískat 14 bodů z 20 a na pohodu jsem prošel. Co vím, prošli snad všichni. Ono pro úspěch stačilo získat 35%, takže nesplnit byl nadlidský úkol. Druhá teoretická část zkoušky se týkala Asignmentu. Nikdo netušil o co půjde a všichni se pořád všech dokola ptali. Zábavná situace ptát se svých spolužáků, kteří mají úplně stejné informace jako ten kdo se ptal. Já prohlašoval, že půjde asi o napsání nějaké krátké eseje o nás a józe. Vycházel jsem z porovnání s kurzem v ČR, kde písemná část byla a Asignment byl jediná část zkoušky, kde mohla být. Nemýlil jsem se. Jednalo se jen o informativní esej o nás, józe, našem pohledu na ní a naší plánované budoucnosti. I s mou špatnou angličtinou jsem to dal. Jednalo se o osobní zpověď pro Anninu. Poslední část teoretických testů byla filosofie. Té jsem se nebál, protože jsem si během kurzu jen oživil teorii co jsem znal už dříve z předchozího kurzu v ČR. Až na jednu otázku s větou v sanskrtu byl test o 8 otázkách naprostá brnkačka. Opět prošli všichni, i tací, kteří nevyjmenovali ani všech 8 částí Patanjaliho cesty jógy (= naprostý základ). Ono se ani nedalo čekat nic jiného. Prostě jsme všichni projít museli. Někdo měl znalostí více, někdo méně.

Lauren učí

Co se týká našich vlastních hodin, to byla teprve zábava. Měli jsme přibližně 7 – 10 dní na připravení vlastní sekvence. Zadání bylo – 60 minut, mantra, pránajama a na konci alespoň 5 minut v Šavásáně. Jinak byl ring volný. Sice nám kladli na srdce, ať se jedná pokud možno o Hatha jógu se správným pořadím ásan v hodině. Ale s tím si lidi moc hlavu nelámali, většina hodin byla nakonec Flow jóga s velmi zajímavým (někdy až zdraví nebezpečným) navazováním ásan za sebou. Po každé hodině byla naplánovaná zpětná vazba v kruhu všech ze skupiny. Hezky si říci své pocity, názory a hlavně informovat co nefungovalo, aby se těm chybám mohl ten konkrétní učitel/ka v budoucnu vyhnout.

Gabrielova chvíle slávy

První hodinu měla Allie (Australanka z Perthu). Při vybírání času byla nekompromisní a prostě se o první hodinu byla schopná i poprat. Hned mít hotovo a pak se dál netrápit. Já chtěl být raději v půlce, abych si mohl něco vzít z případných zpětných vazeb ostatních. Allie udělala hodně rychlou flow jógu, pomalu ani nebyl čas se v ásanách usadit a už vůbec nebyl čas je procítit. Bohužel kvůli rychlosti nešlo ásany dělat moc správně, ani samotné Allie moc nešly. Nějak jsme hodinu dali a byli po ní pěkně zahřátí. Na ráno tedy dost náročná, ale každý své vlastní preference. Pak následoval feedback. Všechny holky se začaly vyjadřovat ve smyslu jak úžasné to bylo, jak to plynulo, něco o úžasném božském hlase a tak podobně. Prostě american style zpětné vazby = upřímnost prakticky nikde a hlavně kritika žádná. Jen jsem mlčel, přemýšlel a čekal. Když konečně došla řada na mě, řekl jsem jen, že se mi v sekvenci nelíbilo několik přechodů mezi ásanami, že se daly vyřešit elegantněji vinyasami a plynutí mohlo být lepší. Rychlost a správnost provedení jsem nehodnotil, flow je prostě taková. Druhá hodina toho dne byla od slečny z Holandska (čtvrtý týden od kurzu a už mi vypadávají jména, takže bohužel nevím). Jednalo se prakticky o skoro stejnou sekvenci jako ráno, jen se přidalo pár stojných ásan na balanc. V sekvenci nefungovalo víc věcí, navazování ásan zvláštví, chvíli nahoře, chvíli dole, k tomu zvláštní pránajama a k mému nemilému překvapení začala v závěrečné relaxaci při uvolnění náhle zpívat celkem dost vysokým hlasem a mě to totálně rozhodilo. Feedback proběhl opět podobně, kritika zazněla prakticky jenom ode mě. Věnoval jsem se hlavně ásanám a pránajamě. Osobní pocity ze zpěvu jsem si zatím nechal pro sebe. Mohl jsem se s hodnocením klidně vrátit později po hodině někoho jiného. Musel jsem si nechat projít hlavou jestli o tom mluvit nebo ne. Třetí a poslední hodina soboty patřila Lauren z Kanady. Bylo mi jasné, že půjde o těžší flow, ale překvapila, bylo to fakt hard. Bohužel její sekvence byla skoro totožná s předchozími dvěma a moc mě nebavila. Místo hodně ásan jsem odpočíval v dítěti. Nechtěl jsem se oddělat. Na konci jsem byl rád za Šavasánu, protože 3 takhle náročné hodiny byly opravdu až moc pro mé tělo.

Victoria ze Španělska

Tento večerní feedback byl nejzajímavější. Lidi se opět mohli zbláznit s pozitivním hodnocením. Já byl zase poslední. Řekl jsem pár věcí co nefungovalo, zhodnotil nějaký timing a to bylo vše. A bylo to tady! Tento poslední feedback už to holky nevydržely a chtěli vědět proč jsem při hodnocení tak negativní? Že sekvence byla pěkná a něco se mi líbit muselo. Byla z toho skoro 10 minutová debata… Já jim řekl, že můj přístup je jednoduchý, že si prostě intuitivně všímám kde co v sekvenci nefunguje a na konci to prostě řeknu. Ale to neznamená, že by se mi sekvence nelíbila nebo bych se nudil. Zbytek sekvence se mi líbil, jen mi přijde zbytečné říkat něco co už řeklo x lidí přede mnou a navíc když nikdo neřekl nic konstruktivního. Pak byla debata o pochopení slova feedback, což byla zábava. Já prostě říkal, že mě zajímají chyby a co nefungovalo, že ten zbytek co fungoval není pro mě osobně důležitý, většinou se o něm nikdo nezmiňuje, prptože ztráta času, a že zaměřit se musím na nedostatky. Dodal jsem, že ještě v době mého aktivního masírování mě taky zajímaly od klientů hlavně konstruktivní poznámky a ne informace jak úžasné to bylo, že tak se člověk nikam neposouval. K čemuž jsem dodal, že osobní názor na hlas mi přijde ve feedbacku zbytečný, protože třeba zpěv v odpolední hodině mě totálně rozhodil (nebyl jsem sám, to jsem si zjistil běhěm odpoledne, bylo nás nejméně 5), slečny se to krapet dotklo, a jedná se tedy o naprosto individuální názor, který nemá celkově moc váhu, protože s tóninou hlasu nikdo nic neudělá. Holky zase protestovaly, že důležitější je pozitivní feedback a ty chyby jen tak lehce a hlavně nebýt negativní. Tak jsem jim řekl, že to bude asi i o národností, přístupem obecně a že tyhle americké zpětné vazby jsou o ničem. Že my v ČR jsme prostě trochu jiní a doporučil jsem holkám nikdy v ČR nezdravit větou „How are you?“, protože spousta lidí si jí prostě přeloží (Vím, že to není až tak extrémní) a odpoví na ní. Což okamžitě potvrdil Ben a dodal, že měl spolubydlícího z Ruska a ten mu vždy na jeho pozdrav odpověděl „Do you really want to hear how was my day?“. No zábava, holky můj přístup nakonec pochopily (po argumentu, že kdyby dostaly 9 pozitivních feedbacků, tak by je stejně všechny vymazal 10 člověk s negativním názorem a že by je potom těch 9 předchozích už vůbec nezajímalo, což mi potvrdily, že je asi pravda), já pro jejich klid přidal jednu pozitivní větu o celé sekvenci a Lauren řekla, že se jí Češi začínají čím dál více líbit, protože přístup s ničím se nepárám a rovnou to řeknu, se jí opravdu líbí.

Po poslední hodině (bohužel nejsme všichni ze skupiny)

Nevím, možná jsem při hodnocení trochu tvrdý, ale na svou obranu musím říci, že naše hlavní lektorky se mnou většinou do písmene souhlasily a nemusely pak už skoro nic dodávat k sekvencím a ásanám. Nakonec holky při zpětných hodnoceních vždy čekaly na můj názor a ostatní ani moc neposlouchaly, nějak je přestal americký feedback zajímat. Ale často jsem už neměl co dodat, vždy jsem čekal až ostatní domluví, ale ti také začali chytat chyby a upřímně je říkat, takže jsem už pak nemusel prakticky nic dodávat.

Před mou hodinou

Co se týká mojí hodiny. Držel jsem se pravidla „Take it easy!“ a podle toho má hodina i vypadala. Udělal jsem klasickou hatha jógu s delší výdrží v pozicích. V sestavě jsem neměl moc pozic a byly lehčího typu. Navíc jsem zaměřil lekci na rovnovážné pozice a tudíž jsem ani nemohl lidem moc dopomáhat v ásanách. Prostě jsem to pojal vážně lehce. Lehké rozehřátí na začátku, následoval pozdrav měsíci z Šivananda jógy, pak pár balančních pozic, po nich posilování břicha, pak příprava ramen, balanční pozice na rukou jako vrána a podobně a nakonec po vráně twist, relaxační poloha s použitím bolsteru a nohou ve vzduchu a mrtvola. Nic složitého. Navíc jsem udělal změnu tím pozdravem měsíci, který ostatní vůbec neznali. Řekl jsem si, že v předchozích 6 hodinách bylo pozdravů slunce dost a chce to podpořit i ženskou energii. Takže pozdrav měsíci a pak jsme každou ásanu začínali levou stranou těla (tím se podporuje ženská energie). Lidem se líbilo. I přes mou horší angličtinu všichni rozuměli a nedošlo k nedorozumění. Lidem jsem do ásan moc nemluvil a spíš je nechával ve svém vlastním světě. Jen jsem vždy na začátku popsal ásanu a pak už se soustředil každý sám na sebe. Závěrečný feedback proběhl s pár připomínkami:

  • Někomu chybělo počítání v ásanách. / Jiným zase vůbec nechybělo a i bez něj vždy přesně věděli kdy bude změna pozice a maximálně si užívali svůj vnitřní svět.
  • Prý jsem mohl alespoň dříve naznačit, že se z ásany půjde. / Zase opak – viz. druhá polovina bodu výše.
  • Před pozdravem měsíci vysvětlit změnu z Ardha Chandrasana do Parivritta Ardha Chandrasana.
  • Mohl jsem použít bloky v pozici vrány – Kakasana.
  • Na konci Savasany jsem použil malé činely a jejich cinknutí. Bohužel jsem zkusil prvně a na pár lidí to bylo moc silné. Jiným se zas líbilo. 😀
  • Co jsem si sám našel – trochu zmatky na začátku, Přeskočená Matarajasna – kočka) a na konci po relaxační ásaně s bolsterem jsem zapomněl na twist před Savasanou.
  • Někdo chtěl v Savasane pokyny. / Maximální spokojenost s mlčením a tichem = maximální relaxace.

Takže nic velkého, žádné extrémní chyby. Na feedbacku je vidět, že jóga je opravdu velmi individuální věc a každý k ní přistupuje jinak. Ještě štěstí, že je tolik učitelů a každý si tedy může vybrat co mu vyhovuje. Někdo chce hromadu instrukcí, jiný zase miluje ten prostor, který je mu dán. Někdo chce počítat, někdo zas ne. Z toho lze vyvodit, že hlavní je být svůj a mít svůj styl. Ale dodržovat základní pravidla pořadí ásan v sekvenci a správné provedení ásan. Pak si ho lidé sami najdou a budou k němu rádi chodit, když jim bude vyhovovat.

Poobědový chill na střeše

Co se týká hodin mých spolužáků, většina mě nijak nezaujala. Jen před 3 musím naprosto smeknout. Naprosto bezchybnou hodinu měla Alex. Od začátku do konce jsme si jí užívali a na konci nás tak pěkně zavedla do meditace, že se mi z ní vážně nechtělo. Dalším překvapením byla Joanne, jedna ze starších dam. Zvolila jako svou hodinu ukázku Iyengar jógy. Za celou hodinu jsme po pozdravech slunci udělali asi 4 ásany a neskutečně si je užili. Být vždy v ásaně opravdu dlouho byla fascinující změna. Opravdu mě to bavilo. Neměl jsem nic k hodině a jen mlčel při feedbacku. Opravdu povedená hodina. A zábavná tečka na závěr byla, když nám Joanne řekla, že se jí Iyengar jóga vlastně vůbec nelíbí. 😀 Ale její hodina byla i přes to úžasná! Třetí překvapení byla Victoria, také starší jogínka ze Španělska. Od její hodiny jsem vůbec nic nečekal a bohužel z důvodu bolesti na plicích byla její hodina jednou ze dvou, kterých jsem se nezúčastnil a jen sledoval. Měla naprosto skvěle připravenou hodinu, málo ásan, pomalejší a jasné instrukce. No… prostě velmi povedená hodina. Všem vyrazila dech. Tyto tři hodiny byly prakticky top z naší skupiny. I má hodina byla kvalitativně pod nimi, to říkám s klidným svědomím a zcela upřímně.

Na jedné hodině, kterou měla Moshka z Iránu se stala zajímavá a velmi nebezpečná věc. Při jedné dopomoci v ásaně málem zmrzačila Gabriela. Cílová ásana mělo být něco jako žába, ale se zafixovanými nohami páskem. Pro ženy celkem v pohodě poloha, ale pro muže moc ne. Já jí rovnou odmítl, necítil jsem se na ní. Gabriel se o pozici pokusil, jenže dost dobře nepochopil instrukce a tak ležel se svázanými nohami ve variantě dítěte. Moshka k němu přišla, prostě chytla jeho kolena a švihem mu je protáhla za tělo do pozice (byl na břiše a nohy měl na stehněch), pak ještě začala tlačit dlaní na Gabrielovu bederní páteř. Nebudu lhát, už jsem viděl, jak odjíždí na vozíku. Málem ho zlomila. I když jí jasně říkal, ať to nedělá, ona pokračovala s velkou razancí a silou. Po hodině pak řekla, že rozuměla opak a myslela, že má pokračovat. Každopádně jsem jí doporučil nejdřív si dopomáhání vyzkoušet na rodinných příslušnících, než aby někde někoho zranila. Tato událost mi jen ujasnila, že ne každý s certifikátem je hodný následování a něco o dané problematice ví. Opravdu je třeba si učitele dobře vybírat.

Tento poslední týden se u všech už značně naakumulovala únava. Nebyla ani tak fyzická, jako spíš psychická. Mít denně tři hodiny jógy a každou s trochu jiným stylem a energií učitele nebylo zrovna jednoduché. Ne všechny styly člověku sedí a když se snaží odcvičit všechny, může to s tělem a hlavou všelijak pohnout. Prostě jsme se všichni těšili na konec. Ty poslední dny se prostě vlekly…

Yogic talk

Jeden z večerů byl naplánovaný Tratak. Konečně se na něj dostalo! Připravili nám Shalu a rozsadili nás za dřevěné lavice. Vždy mezi 2 studenty položili svíčku. Po chvíli svíčky zapálili a měli jsme za úkol jen zírat a pokud možno nemrkat. Techniku jsem už dřív zažil v ČR a musím říci, že na kurzu v ČR byla lépe zvládnutá. V ČR byla rozdělená na několik částí a jasně vedená. Tady po nás chtěli jen sedět a zírat. Po chvíli mi došly slzy a už jsem jen zíral. Moc mě to nebavilo, nějak jsem se nemohl dostat do správného módu. Každopádně technika má vyčistiti slzné kanálky a oči. Lidé pracující na počítači by jí údajně měli dělat každý den a oči se jim zlepší a budou odpočatější. Nevím co je na tom pravdy, já každopádně nic necítil. Po cca 40 minutách byl konec. Za mě nic moc technika. Nebo technika možná dobrá, ale prostředí a průběh mi nevyhovoval.

Předposlední den po poslední hodině už bylo po programu. Někdo se zúčastnil hodiny vaření, někdo se šel projít, pár lidí odjelo nakupovat do města a pár se jen poflakovalo na terase a po okolí. Později se všichni přidali k přípravě velké shaly pro závěrečný ceremoniál. Já na něj půjčil mé dvě tapisérie se slonem a s chakrami. V průběhu odpoledne mi přišla zpráva, že letiště je z důvodu eskalace napětí mezi Indií a Pákistánem uzavřené a lety jsou zrušené. Dost lidí to překvapilo, ale Indové se nějak nevzrušovali. Jen říkali ať počkáme, že 28. to už určitě bude dobré. Při nejhorším, že si vezmeme taxík až do Dillí. Prý to cenově nevychází draho a ve 4 va autě je to v pohodě. Tož jsem letiště nějak víc neřešil a jen se těšil na ceremoniál.

Všichni se na ceremoniál připravili a holky po měsíci nahodily make-up. Asi se snažily dohnat celý měsíc, protože něco takového jsem dlouho neviděl. Krásné holky, které byly celý měsíc bez špetky malování, si na svůj obličej najednou nanesly „kila“ make-upu. Alespoň jsem se díky tomu dozvěděl, že ve Švýcarsku a Francii se také říká věta: „Nahodila to na ksicht jako kdyby použila zednickou lžíci!“ Gabriel k tomu udělal i ten správný pohyb zápěstím. 😀

Ceremoniál samotný byl úžasný. Odstartoval ho Jogi-ji chantingem = zpíváním manter. Asi 10-15 minut jsme přezpívávali všechny mantry, které jsme se za měsíc naučili. Ke konci jsem cítil vibrace v celém těle. Neskutečný zážitek! Škoda, že jsme během kurzu neměli víc klasických Satsangů – hodinových posezení jenom s mantrami. Po nějakých proslovech přišla chvíle aby každý řekl pár slov. Já jen poděkoval za skvělou společnost a nic víc neříkal. Nějak jsem nevěděl co. Poté jsme předali dárkový koš učitelům a nechali si pozvat kuchaře, kteří od nás dostali celkem slušné dýško, na které jsme se všichni skládali. A následovalo to, na co všichni čekali, dostali jsme naše certifikáty. Bylo to hezké, ale jak řekl Roger: „Hmm, tak mám papír… A co jako?“ 😀 Holky šílely, my to s Gabrielem sledovali a jen si užívali tu chvíli. Bylo to oficiálně za námi.

Má chvilka slávy

Oslavy trvaly až do rána. Pár lidí tedy zůstalo až do rána, Já končil kolem jedenácté. Ráno jsme si pod vedením Lauren udělali změnu v programu a zacvičili si pilates. Já ho cvičil prvně a musím říct, že se jedná o zajímavé cvičení, i když ne zrovna podle mého gusta. Pak už jsme jenom čekali po zabalení věcí na naše taxíky. Letiště kolem 4. ráno otevřeli, takže bez stresu. Jelikož jsme měli hodně času, zašli jsme s holkami ještě do cukrárny na pár dortů a místních sladkostí. Odpoledne jsem po rozloučení se zbytkem osazenstva sdílel taxík na letiště a už se myšlenkami plně zaměřoval domů.

Cesta byla ještě sranda. Z Dehrádunu do Dillí jsme odlétli na čas. I když jsem si říkal, jestli vůbec doletíme. Letadlo celé vrzalo, skřípalo, v podvozku něco pískalo a ozývaly se rány, jako když nejde zatáhnout podvozek. No zábava. Ale ještě o nic nešlo. Sranda začala až v Dillí. Díky krizi s Pákistánem byla snad polovina mezinárodních letů zpožděná. Nelétalo se do Evropy přímo, ale oklikou se spodem podlétal Pákistán. Takže i let byl o 2 hodiny delší. Můj let byl z 3:20 přesuntý na 4:30. To by bylo v pohodě, ale díky prodloužení letu jsem prostě nemohl stihnout navazující spoj v Amsterdamu. Trvalo skoro 2 a půl hodiny přebookovat letenku na let z Amsterdamu. Přehazovali si mě na letišti jako horkou bramboru, ale asi 5. pracovník měl konečně pravomoci a mohl mi letenku přerezervovat. Bohužel nejbližší volné sedadlo z Amsterdamu bylo až v 5 odpoledne. Nedalo se nic dělat, čekalo mě v Amsterdamu čekání 6 hodin. Po projití bezpečnostní kontrolou jsem si po nákupech našel Gate a v rohu na koberci u něj usnul. Naštěstí jsem nezapomněl nastavit budík a letadlo mi tedy neuletělo.

V AMS už vše v pohodě. Ještě jsem se pokusil změnit rezervaci na dřívější, ale opravdu byla všechna letadla plná. Co taky čekat v pátek, že? Tak jsem nachodil hromadu kilometrů mezi odletovými branami, zacvičil si, snědl tabulku čokolády, koukal na filmy a prostě všelijak ubíjel čas. Nakonec, po dalším asi 50 minutovém zpoždění odletu z důvodu čekání na posádku, se naše letadlo odlepilo od země a já přibližně v 19 hodin vyšel z odletové haly v Praze. Tam na mě čekalo překvapení – vyzvedla mě Jíťa s cedulkou. Vůbec jsem jí nečekal, vážně mě neuvěřitelně překvapila. Nejkrásnější přivítání co jsem kdy zažil!

Poslední ráno bylo magické

A to je skoro vše o mém pobytu v Indii. V dalším kratším příspěvku už se jenom zmíním o kastách a pokusím se sám sobě zodpovědět otázku na kterou se mě všichni ptají – co mi pobyt dal?

Třetí (předposlední) týden jógového kurzu v Indii

Dva týdny utekly jako voda a najednou jsme v polovině kurzu. Ani se není čemu divit, když má člověk program od rána do večera, tak dny letí neuvěřitelnou rychlostí.

Co se týká našeho druhého volného dne. Není moc co psát. Asi jako jediný jsem si ráno dal ranní praxi jógy, v shale jsem byl sám. Pak následovalo praní prádla se snídaní a po ní opět jen návštěva Rishikeshe. Tentokrát jen na tři hodinky, projít se, něco nakoupit, pojíst nějaké dobroty a brzy se vrátit. Zbytek odpoledne strávené odpočinkem. Ono i začalo pršet, takže by se stejně nedalo moc výletovat.

Náš rozvrh

Malinko nás rozhodil rozvrh na příští týden. Vstávání posunuto o půl hodiny na 7 ráno a večer prodloužení programu do půl osmé, čas večeře. Začátek každého dne jógou, pak hodina Naturopathy, snídaně, po ní 2 a půl hodiny činností (buď Alignment a Self Study a nebo Emotional blockade), oběd, po něm filosofie, practicum a opět ásany a nebo samostudium. Ve dvou dnech místo samostudia Teaching methodogy. Večeře až v půl osmé večer, někdy později. Celkem zápřah.

Filosofie byla zábavná

Budu mluvit o Emotional blockade podle Naturopathy. Taková srandovní věc se mi stala. Když mi Mahip sděloval jaký typ podle ajurvédy jsem, nezapomněl se zmínit, že emoční odblokování je něco extra, co poskytuje škola AlakhYog a jelikož jsem z jiné školy, tak nemám zaplaceno. Řešení dvě, buď doplatit cca 150 euro a nebo mít v ten čas samostudium. Okamžitě jsem přijal samostudium, protože jsem neměl zájem ztrácet čas nějakými blbostmi. Pak nadešel čas hodiny, všichni byli v shale a já si užíval sluníčka na střeše s úmyslem se učit a možná něco napsat. Jenže najednou přišel Mahip a řekl mi, že Hari-gi mě na hodině chce a jestli bych se tedy nepřidal, že jsem jediný mimo. O ceně se nezmínil, takže zadarmo. Trochu neochotně jsem souhlasil, já věděl proč na to čarodějnictví nechci…

Mudpack

Naturopathy s emočními blokádami byla prakticky jedna a ta samá věc – tzv. přírodní léčitelství. Kdyby nás raději učili ájurvédu… Naturopathy je podle mě naprosto nepoužitelná věc, která ve spoustě případů může i ublížit, když se dodržuje (můj názor). Hodně jsme si povídali o pitném režimu, dýchání, myšlení a tak. Dokud se povídalo, tak pohoda. Sice by mi asi selhaly ledviny, kdybych pil podle Naturopathy, ale ok. Jenže pak začaly Emotional blockade a praktikování čarodějnictví na vlastní kůži. Přišlo mi to vycucané z prstu, žádné informace nikde k dohledání. Prostě jsem to nedokázal přijmout.

Můj Mudpack

Na první dvouhodinovce emočních blokád bylo odblokování nohou. Úplně jednoduše šlo o masáž nohou, působení na trigger-points a k tomu přidaná reflexní terapie chodidla. Hari-gi někde něco viděl a podle toho si udělal vlastní terapii. Prostě řekl lidem ať plnou silou mačkají druhému ve dvojici na lýtka a stehna. Předtím ať udělají reflexní masáž chodidla přímo řekl páteře. Co se týká té reflexky, nějak jezdil po chodidle a vypadal u toho důležitě. To, že byl úplně mimo mu bylo jedno a mačkal spíš na močové cesty. Co se týká trigger-pointů, lýtka jsem prostě nedal a k tomu jsem ještě nezvládl mačkání na slabiny. On nikdy neslyšel o křečových žilách a co mohou udělat a pak ani o lymfatických cestách. Vše jsem mu řekl, až když mi přišel radit v průběhu masáže na Gabrielovi. Když jsem mu vysvětil jak se to má s reflexkou, že působí na jiné části těla než si myslí, a co mohou způsobit křečové žíly, už k nám po zbytek těch 2 hodin nepřišel. První den sranda. Každopádně jsem si já a Naturopathy vůbec nesedli a nemáme se rádi.

Yogi-gi a jeho hodina

Druhý den jsem se už nezapojoval do jeho šíleností a četl jsem si skripta. Čas od času se mě lidi jen zeptali jestli je ta a ta technika bezpečná a pak ji dělali. Jen jednomu člověku jsem se prokecl, že jsem se živil masážemi a reflexní terapií a najednou to věděli všichni. Třetí den jsem si během emočních blokád dělal osobní reflexní terapii chodidel a byl spokojený. V tom za mnou Hari-gi (guru) přišel a požádal mě, jestli bych ve čtvrtek dopoledne neudělal hodinovou přednášku o reflexologii. Docela obrat, ale s radostí jsem souhlasil. Ostatní to hodně zajímalo, každý se mě pořád na něco ptal a tak byla alespoň možnost říci to všem najednou. Příště si souhlas možná víc rozmyslím, protože snažit se vysvětlit reflexologii v angličtině nebylo s mou úrovní zrovna jednoduché.

Pro hodně lidí side crow velký úspěch

Každopádně jsem se na svou hodinu připravil velmi důkladně. Přeložil jsem dokonce naší českou mapu reflexních bodů a připravil si i mustr o čem budu mluvit a jak hodinu povedu. Ona hodina na představení jógové terapie je velmi krátký časový interval. Každopádně hodina začala, já ani nebyl nervózní, všichni mi rozuměli a vše šlapalo jak po drátkách. Když mi vypadlo slovo a nemohl jsem ho najít ani ve skriptech, tak jsem si ho prostě přeložil. Od nějaké zrychlené historie jsem přešel k teorii a nakonec k praktickým ukázkám. Všichni se bavili, hodně lidí reflexní terapie zaujala a pár lidí chce ode mně reflexní terapii udělat. Snad na to budu mít čas. Každopádně úspěch a já osobně jsem spokojený. Poslouchali mě i ostatní učitelé ze školy, protože oni tento pohled na reflexní plošky nohou neznali. Sám Hari-gi se okamžitě přihlásil jako dobrovolník na figuranta. Mohu říci, že není tak éterický, jak se dělá. Bolelo ho to jako čert. 😀 (Pokud máte někdo zájem o kurzy reflexní terapie v ČR, mohu s klidným svědomím doporučit Karla Tejčka – www.kareltejcek.cz)

Několik ranních hodin bylo věnované technice z Naturopathy zvané Mudpack. Jednoduše řečeno člověk leží na zemi, odhalí břicho, na něj se položí tenké plátno a na to se položí tak 1 až 2 kg bahna z řeky. Bahno není povrchové, je z hloubky tak 30 až 50 cm. K tomu jsme dostali pleťovou masku a ještě Mudpack přes oči. Ten na břiše má údajně vytáhnout horkost z oblasti břicha, ten na očích mírní oční tlak a prý při dlouhodobém užívání údajně snižuje dioptrie. 😀 Po Mudpacku je prý ideální si udělat klystýr. No, klystýry jsem vynechal, ale jinak se účastnil. První Mudpack byl v pohodě, jen jsem cítil nesmírnou tíhu na mém vyhládlém břiše a měl až neuvěřitelný hlad. Také trval 40 minut. Tlak na očích mi byl jen nepříjemný. Druhý den byl Mudpack jiné kafe. Vydržel jsem jen 10 minut a pak ho ze mně (nebyl jsem sám) museli sundat, protože jsem byl totálně prochladlý a musel jsem urychleně pod horkou sprchu. Nečekal jsem, že se mi stane, i když se o tom před druhým Mudpackem zmiňovali, že může být. Zajímavá rutina, ale stejně nějak nechápu její význam.

V tomto předposledním týdnu jsem se rozhodl změnit mého ranního učitele jógy. Přešel jsem k druhé skupině, která praktikuje pod Yogi-gi. Yogi-gi je jogín, který studiem ásan klasické hatha jógy strávil 7 let a potom se dalších 6 let věnoval filozofii, by dlouhý čas v jeskyni a prostě jógou opravdu žije. Prý ho i od malička k hatha józe vedl jeho otec. Každopádně jeho hodiny jsou klasická indická hatha jóga. Prakticky bez struktury, člověk prostě netušil co přijde dál. Navíc v každé ásaně nás držel dlouhý čas. Třeba jednoduchý pozdrav slunci  hatha jógy nám zabral na obě strany skoro 10 minut. Všichni se klepali ve všech jeho částech, nenáviděli to, ale přitom milovali. Já si nesmírně užíval, protože klasická hatha jóga mě prostě baví. Žádná flow a nebo jiný dynamický druh jógy. Hezky držet v ásanách, po každé si odpočinout a pak pokračovat. Yogi-gi si hodiny ostě užíval, jeho nejoblíbenější ásana, kterou nás trápil, je chicken pose. Velmi nepříjemná ásana, když v ní má člověk nějakou dobu vydržet. 😀 Yogi-gi hodiny byly prostě super.

Yogi-gi a jeho hodina podruhé

Co se týká dalších dvou novinek, jedna byla Teaching methology a druhá Practicum. Teaching methology byly věnovány pouze dvě hodiny, což není moc, ale Anniina je plně využila a vhustila do nás neuvěřitelné množství informací. Za pouhé dvě hodiny! Něco neskutečného. Practicum, jak už název napovídá, byl čas věnovaný zkoušení si učit v malých skupinách po třech a prostě se připravit na naší hodinu, která bude příští týden. První den nic moc, ale další dny už člověk dostal jistotu a učení šlo celkem zlehka. Ze začátku jsem trochu bojoval s angličtinou, ale tu člověk dostane do krve hodně rychle. Nakonec jsme se při tomto zkoušení neuvěřitelně nasmáli. Celkem dost se na svou hodinu těším. Při vytváření své sekvence jsem se držel pravidla, že méně a jednoduše je nejlepší cesta. Jsem zvědavý jak se bude lidem líbit.

Někdy jsme prostě jen blbli – já a Merve

Jen ke konci týdne ve středu a ve čtvrtek bylo tělo značně unavené. Moc jógy, dohromady 12 hodin vedených lekcí pod učiteli a k tomu 5 hodin nácviku ásan. Ona to ani nebyla moc fyzická únava, jako spíš psychická. Neměl jsem to tak sám, unavených bylo více lidí.

Anniina (Iyengar jóga) a Vikas (ashtanga jóga v indickém tvrdém stylu)

O posledním týdnu napíši asi až z domova. Toto byl můj poslední report z Indie. bohužel nemůžu víc pocestovat, volno bylo jenom na měsíc.