Druhý týden učitelského kurzu v Indii

První volný den po pěti dnech s jógou. Už jsem vážně potřeboval orazit. Ono během pěti dní mít regulérních 13 a půl hodiny jógy, plus dalších 5 hodin strávených probíráním ásan a dopomocí v nich, člověka celkem unaví. Ještě večer před pátkem jsem si říkal, že udělám ráno krátkou praxi s meditací, ale jak už to bývá, nestalo se. Z pokoje jsem se vypotácel po osmé ráno a to už nemělo smysl nic začínat a jen počkat na snídani v devět. Prý klasická indická – zeleninové palačinky s něčím co mi nejvíc připomíná kefír. Celkem dobré.

Novější most v Rishikeshi

Plánoval jsem si jen krátký trip do města, nakoupit pár věcí a na oběd kolem půl druhé se vrátit zpátky. Tak to chtělo udělat víc lidí. Jak to asi mohlo dopadnout, že? Do Rishikeshe jsme šli pěšky podél řeky, kde nebyli žádní lidé, ale opravdu žádní (chápete to? v Indii klidné místo bez lidí!) a kus se svezli tuk-tukem. V něm nás jelo 8! Tuk-tuk měl co dělat, ale zvládl to. I když do kopce se mu vůbec nechtělo. Pak jen obcházení krámků, nakupování věcí, sem tam něco dobrého na zub a ani nevím jak, den utekl. Najednou bylo pozdní odpoledne. Osobně bych procházku stihl rychleji, ale s holkama to prostě rychleji nešlo. Ze začátku strávily u každého stánku s oblečením věčnost. I ony nakonec jen procházely a ničehož moc v obchodech si nevšímaly. Jen si užívali ruch města, lidi kolem, architekturu a hlavně tu energii. Po návratu už se do ničeho nechtělo a jen jsem odpočíval.

Druhý týden začal a měli jsme v něm naštěstí naplánováno víc hodin pro samostudium. Jenže co se nestalo, přijel zakladatel školy AlakhYog a rozhodl se s námi trávit večery. Předat nám nějakou moudrost o Naturopathy. Něco jako lidové léčitelství. Takže na samostudium nám zbyla jenom hodina po obědě, kdy jsme byli rádi, že jsme rádi.

Chicken race

Každé ráno máme hodinu čistících technik – Kriyas. Ze začátku jsme na to šli zlehka, jen proplachování nosu slanou vodou Jala-Néti, na proplachování plynule navázalo protahování gumičky skrz nosní dírku do úst a ven Sutra-Néti. Hned první den druhého týdne se mi podařily obě nosní dírky. Následovala Naulí, což je jen speciální masáž břicha a orgánů pomocí uddiana bandhy. Pak na jedné hodině Naturopathy přišel Rami-gi (majitel školy) s metodou klystýru Basti a dokonce nám každému dal vybavení. Nu což, jsem trochu horká hlava a tak hned následující ráno jsem metodu provedl. Nemůžu o tom říct vlastně nic. Jen člověk klečí na všech 4 nahý na zemi v koupelně, má v zadku strčenou hadičku a postupně v něm zmizí 1 – 2 litry vody. Pak je člověk v sobě chvíli drží (má se až 15 minut, já neměl tolik času), osobně jsem přidal masáž břicha pomocí Naulí a nakonec vše vypustí ven do záchodu. Cítil jsem se zajímavě, lehčeji, i když nějakou energii mi to sebralo. Poté jsem s konvičkou na Jala-Néti vyšel za ostatními na střechu a tam na mě čekalo překvapení – nová očistná technika Dhauti. Dhauti spočívá ve vypití přibližně 1 litru slané vody a jejím následném vyzvracení. OK, trochu mě to překvapilo, ale s chutí jsem se do toho pustil. Poslouchá se to všelijak, ale je to velmi jednoduchá technika a šla skoro sama. Sborové zvracení kolem střechy byl naprosto famózní a nezapomenutelný zážitek. Ale ne všichni do toho šli, hodně lidí se zdrželo. Nakonec ještě pročistit nos a jít na hodinu. Po všech těch čistících technikách jsem byl odpoledne lehce unavený, ale vše se mi nějak podařilo zvládnout. Ovšem zpětně vím, že těch technik bylo vážně až moc najednou.

Indický učitel druhé skupiny

Poslední večer našeho týdne, ve čtvrtek (na Valentýna) před volným dnem, se konala oslava. Trixie z Německa si dobře naplánovala pobyt a oslavila zde třicetiny. Musím uznat, že jogínská oslava narozenin se mi hodně zamlouvala. Ani kapka alkoholu, ale o to víc jídla. Jedlo se, zpívalo se, měli jsme oheň a hlavně se hodně tancovalo. Prostě oslava jak blázen a i přes to, že byli všichni střízliví, tak si ji neskutečně užili. Byl jsem neskutečně přejedený, ale bylo mi to jedno, cítil jsem se příjemně. Všichni už byli narvaní k prasknutí  a najednou informace, že to byl jen předkrm a večeře je v jídelně. Trixie byla neskutečně ťastná a myslím, že lépe narozeniny ani oslavit nemohla. Já osobně jsem skončil kolem desáté (v plánu byla ranní samostatná praxe a trocha meditace), ale hodně lidí vydrželo až do jedné do rána.

Když už jsem zmínil Valentýna. Všichni v naší škole dostali malou růži. I muži. Byla to asi první květina co jsem dostal, nějak si nemůžu vzpomenout, že bych byl někdy obdarovaný. Normálně jsem totiž dárce já. A i přes to, že jsem v Indii, Valentýna v ČR jsem vyřešil na dálku. Dalo to trochu práce a obtížnější komunikace po e-mailu, ale nakonec vše klaplo a květiny dorazily. Jsem rád, že udělaly radost a hlavně, že byly velké překvapení. 🙂

Se spolužáky

Co se týká jógy, lehce se přitvrdilo. Kyčle jsou otevřené ještě víc než předtím a o jiných svalech a místech na těle vůbec nemluvit, tolik hodin jógy je prostě masakr. Tutově jsem shodil nějaká kila, ale nejspíš šlo jen o tuk. V pase jsem ubral, ale ramena se rozšířila. Škoda, že nemám foto před, mohl jsem udělat foto po. Vím jen přibližnou váhu jakou jsem měl. Ranní jóga s naší indickou učitelkou přitvrdila a přešla do pokročilejších ásan. Do hodně z nich se vůbec nedostaneme, nikdo z nás. Snažíme se, ale často marně. Jako by si na nás učitelka zvyšovala ego. Pro každého kdo by chtěl vyzkoušet indickou jógu a myslí si, že je ta pravá, těžko soudit, ale mě moc nevyhovuje. Pochází totiž čistě od mužů a i když jí cvičí ženy, je prostě silová. Jako by se do ní přenesla mužská soutěživost a na další aspekty kolem se moc nekouká. Indové, můj názor, se nestarají o anatomii jako my ze “západu”, prostě ásany dělají a snaží se do nich dostat za každou cenu. Naštěstí jsem to čekal, takže jsem s tím v pohodě.

Zato naše druhá učitelka Anniina (je původem z Finska) je přesný opak. Prošla si Iyengar školou jógy a je tedy velmi precizní. U každé ásany nám říká jak se v ní cítit, jak by mělo být naše tělo v ásaně správně nastavené a hlavně čeho chceme danou ásanou dosáhnout. Na co se každá ásana zaměřuje. Prostě všechny indikace a hlavně kontraindikace. Hodně používá pomůcky jako pásky, bločky, bolstery a hlavně zdi. První pravidlo – zeď je náš nejlepší přítel. Druhé pravidlo – méně je někdy více. Někdy je lepší být v ásaně o x centimetrů zpět a tělu pomůžeme více, než když se silou narveme do konečné polohy abychom vypadali krásně na Instagramu a nakonec ásanou působíme na úplně jinou část těla než bychom měli. Anniina je neuvěřitelná studnice vědomostí a já se snažím nasát co nejvíc to jde. Prostě mi tento západní přístup víc vyhovuje. Máme s ní i normální vedené hodiny a jsou až neuvěřitelně náročné, ale skvěle postavené a navazující. Má to prostě propracované.

Jelikož jsme rozdělení na dvě skupiny, tak má druhá skupina jiné učitele. Už příští týden si je také vyzkoušíme, naše skupiny si je prohodí. Jsem na změnu velmi zvědavý, člověk se na věc zas podívá očima někoho jiného. Měli bychom mít jenom indické učitele. Doufám.

Brahmari pranayama

Jen z meditací jsem zde velmi zklamaný. Čekal jsem na kurzu trochu větší ponoření a vysvětlení jak na to. Jenže meditace jsme měli za první dva týdny pouze třikrát a už moc nevěřím, že se to zlepší. Škoda, budu se v budoucnu muset poohlédnout jinde.

Rád bych se ještě pozastavil nad jógou v Indii a vlastně celkově nad přístupem k józe. V Evropě máme jógová studia, je v nich ticho, podlahy vycíděné, vůně kadidla a hlavně – prostor kam nezasahuje ruch vnějšího světa. Všichni jsou na to u nás doma zvyklí a tento standard vyžadují. Nedej bože, když se během hodiny jógy, v jejím průběhu nebo při závěrečné meditaci ozve odněkud troubení auta a nebo třeba zvuk sbíječky či nějakého jiného pracovního nástroje. Hned jsou lidé rozladění, ošívají se a nedokáží se uvolnit. Taky jsem to dřív měl, ale ještě v ČR mě to po několika prvních měsících s jógou přešlo. A pak přišla Indie. Země odkud jóga pochází. Tam přece všichni meditují, takže na to musí mít klid a všichni musí respektovat klid pro meditující. A jak je to ve skutečnosti? Nikoho nezajímá, že někde zrovna probíhá meditace, odříkávání manter, rituál a nebo hodina jógy. Při úvodní ceremonii nám z vedlejšího domu do rituálu pustili nahlas rádio. Při hodině jógy nám x krát vedle domu a nebo přímo pod shalou nastartovali motorky a nechali je běžet. Nejlepší je to vždy při relaxační části hodiny, úžasný pocit, když se přímo pod vámi ozve motor motorky a majitel ještě zatůruje. Ale co je krásné, nikomu to nevadí. Tohle je Indie, každý má naprostou volnost a ostatní ho respektují. Jako by to přímo očekávali, že v okolí může být něco rušivého. Řve ti u ucha motorka, no a co, prostě se od toho odprosti a medituj. To je ta pravá jóga. Neřešit prostředí a umět se od něj izolovat do vlastního světa.

První dny v Indii

O cestě si můžete počíst v minulém článku.

Po příjezdu do školy se nás hned na prahu ujali. Okamžitě jsme, já a ještě Beatrice jsme přijeli ve stejný čas, museli projít přijímacím rituálem před vstoupením do budovy. Ten den jsem dostal první bindi (tečku) na čelo. Myslím, že byla z kurkumy a rýže smíchané s olejem. Vyřízení různého papírování chvilku zabralo, ale u mě bylo celkem rychlé, protože jsem měl zaplaceno předem. Jak jsem zjistil, tak většina lidí platila předem jen 20% zálohu a zbytek museli doplatit na místě.

Jedna zajímavá věc o mé škole. Já si zaplatil kurz přes stránky bookyogaretreats.com a vybral si školu YogaAdi. Odkazy i cena za kurz je v prvním článku. Valná většina ostatních má kurz přes školu Alakh Yog, která je o hodně větší a jedna z nejlépe hodnocených na bookyogaretreats.com. Když jsem s Mahim, správcem školy, vyřizoval papírování řekl mi, ať o ceně s ostatními nemluvím, protože oni mají jinou cenu. Budova, která je poměrně nová a na indické poměry luxusní, patří škole YogaAdi a AlakhYog si jí jenom pronajímá. Pro mě tedy cena o hodně nižší díky minimální platbě za ubytování, ostatní platili za kurz cca o 7 – 10 000 Kč více než já, a přitom projdu kurzem stejné kvality, jako většina spolužáků.

Pavlač

Hned při ubytování jsem se dozvěděl, že budeme mít jen asi 4 volné dny kdy budeme moci někam jet, něco si nakoupit, prohlédnou okolí a podobně. Takže i přes to, že jsem prakticky 30 hodin nespal, jsem se rozhodl jet s dalšími 3 spolužačkami do města na krátkou prohlídku. Nasedli jsme do přivolaného Tuk-Tuku a jeli. Cesta do města zabrala přibližně 20 minut a jelikož nás jelo 5, tak jsem platil něco v přepočtu ke 30 korunám. Škola je dál od centra, což si osobně myslím, že je dobře, protože jsem zde kvůli kurzu a ne kvůli nákupům a jiným svodům Rishikeshe. A hlavně se jedná o klidné místo, i všudypřítomné troubení řidičů je slyšet jen v dálce.

Spolužačky

Ve městě na hlavní nákupní třídě jsme se velmi vyžili. Holky pořád zastavovaly u nějakého stánku a něco si kupovaly. Já se zastavil prakticky jen jednou a koupil si malu. Pak už jen dlouhá procházka dlouhou ulicí plnou obchůdků, která se nachází na levém břehu Gangy mezi dvěma závěsnými mosty. Když jsme se zastavili u gangy, hned se na nás vrhli dva dětští prodavači květin pro rituál a byli velmi neodbytní. Nakonec se nám podařilo odejít, ale musím uznat, že svou práci a neodbytnost umí přímo mistrně.

U gangy

Na ulici se mi stala zajímavá věc. V klidu jsem si to vykračoval ulicí a najednou šly proti mně 2 krávy. Nevšímal jsem si jich, je jich všude plno, a v poklidu šel dál. Jenže jsem udělal chybu a nezměnil směr. Pokusil jsem se projít těsně kolem nich. To se té blíž mě nelíbilo, asi to byl býk, a úplně normálně udělal několik rychlejších kroků mým směrem a pokusil se mě nabrat na rohy. Já podobnou zradu nečekal a tak jsem stihl zareagovat opravdu v poslední chvíli jen úkrokem. Býk mě lehce nabral do boku a levého předloktí. Naštěstí jsem se stihl vytočit bokem a tak jeho roh pouze sklouzl po mém těle a vůbec nic se mi nestalo. Smál jsem se tomu, ale situace asi vypadala děsivě, protože holky celkem dost šílely a nechtěly mi věřit, že jsem OK. Abych se přiznal, od té doby pozoruji bedlivě každou krávu ve své blízkosti a mám z nich dost respekt. Co jsem si všiml, Indové je také bedlivě pozorují, když kolem nich procházejí a udržují si odstup. Krávy jsou prostě nevyzpytatelné.

Na co si také musím zvyknou je všudypřítomné smlouvání o ceně. Při koupi maly mě to ani nenapadlo, páč ta cena už ani nemohla být nižší. Dal jsem za ní 80 rupií a co jsem se pak bavil s ostatními, za podobnou platili i po smlouvání minimálně 100 rupií. Ale když jsme se snažili sehnat Tuk-Tuk zpět, byl jsem rád, že s námi byla Alexandra. Je zkušenější a prostě řekla cenu a neustoupila ani o krok. Já jí za pár dní napodobil, člověk se musí učit rychle.

Ranní výhled ze střechy

To byl první trip do města, ale kvůli němu zde nejsem. Cestování až někdy příště, teď hlavně jógový kurz. Během prvního dne přijela většina ostatních a při večeři nám bylo sděleno, že po úvodním ceremoniálu druhý den dopoledne dostaneme všechny informace a budeme moci začít. Ten den ještě přišlo jedno překvapení, když jsem odpočíval na střešní terase, přišel za mnou Mahip, jestli bych mu neprokázal službu. Jedné splužačce se nelíbilo, že by měla sdílet buňku s mužem a žádala výměnu pokoje. Jen jsem si v duchu povzdechl, protože jsem měl opravdu pěkný pokoj, přijal jsem to sám u sebe a řekl si, že to nemá cenu řešit a jen přijmout. Stejně budu v pokoji jenom přespávat. Nový pokoj je o něco menší a tmavší, ale vůbec mi to nevadilo. Zas mám super spolubydlícího Bena z New Yorku.

Nechápu, proč se to té holce nelíbilo. Pokoje jsou totiž samostatné, vždy je buňka dvou pokojů, která má společnou předsíň. Jeden pokoj má koupelnu hned u sebe a ten druhý jí má přes předsíň. Takže mají oba dva obyvatelé buňky svou vlastní koupelnu. Samostatný pokoj a samostatná koupelna se záchodem evropského typu. Opravdu luxus, kterého si stejně můžeme užít pouze v noci, kdy spíme jako zabití. Jinak má budova dvě střechy, jednu nižší s terasou a druhou výš, tam probíhají ranní pozdravy slunci. Do pokojů je vstup přes vnitřní pavlače a mezi nimi je veliký prostor. K tomu společná jídelna, dvě shaly na jógu a k dispozici dvě volně dostupné pračky. Jak už jsem řekl, luxus.

Večer v den příjezdu obcházela všechny naše budoucí učitelka a vyptávala se nás na naší praxi a jaké máme zkušenosti s jógou. Zajímavý poznatek, který ovšem nic moc neznamená, většina lidí nepraktikuje jógu denně. Když jsem jim říkal jak dlouho dělám jógu a že praktikuji denně, byli velmi překvapení. Učitelka se nás vyptávala kvůli rozřazení na dvě skupiny. Celkem je nás 25 a díky dvěma shalám můžeme být po 12 – 13 lidech. Což je přijatelný počet a určitě lepší na to se něco naučit. Učitelka má na nás víc času.

Já, Ben a Roger

Hned druhý den po příjezdu, kdy jsem se mimochodem probudil s neskutečnou bolestí hlavy, byl po snídani naplánovaný rituál. Ten se konal v nejspodnějším patře budovy na zemi v prostoru mezi pavlačemi. Byl velmi zajímavý a poměrně dlouhý. Pronášeli jsme spoustu manter, pálili v ohni oběť bohům (jeden byl Ganéša a na druhého si bohužel nevzpomenu), dostali jsme červenou bindi na čelo, květinovou malu kolem krku a prostě byli přijatí. Po proběhlém rituálu, který trval přes 2 hodiny, byl rovnou oběd. Měl jsem neskutečně ztuhlá kolena. Jídlo je zde vynikající a co je věc, kterou velmi kvituji, je že každé jídlo je jiné. Nikdy se neopakují jídla. Časté prý na podobných retreatech je, že jídla nejsou moc pestrá.

Celé dny na zemi, budova prakticky bez židlí

Po obědě pomalu začal program. Nejdřív jsme měli ještě hodinové sezení kde jsme dostali všechny informace. Rozvrh na první týden, dvě knihy, skripta o cca 200 stránkách, propisku, pracovní sešit, Jala-Néti konvičku, tričko naší školy a dokonce jógamatku. Tedy víc věcí, než jsem očekával. Já počítal jen se skripty a konvičkou. Příjemné překvapení.

Program prvního týdne vypadá následovně. Každý den začíná až v 7:30 ráno, až píši schválně, protože jsem očekával každodenní začátek kolem 6 ráno. První hodinu jsou Kriyas (očistné techniky), následuje 1 a půl hodiny trvající ásanová praxe (většinou Hatha Yoga), po ní je v 10 hodin hodinová pauza na snídani, po snídani hodinu na karmajógu a nebo samostudium (každý den jinak), poté hodinu a čtvrt trvající Alignment a po něm ve 13:30 až 15:30 pauza na oběd. Odpolední program je hodinová anatomie, 30 minut pauza na čaj, druhá hodinu a půl trvající ásanová praxe (zaměřená na Ashtangu) a po ní hodinová praxe meditace nebo opět samostudium. V 19:30 večer je večeře a všichni jsou rádi, že jsou rádi.

Ranní zdravení slunce

Hned první hodina jógy nás dost rozsekala. Byla dost náročná. Opravdu jsem se dost zapotil. První meditace byla jedním slovem divná. Jednalo se o nějakou dynamickou meditaci zakončenou meditací v kruhu. Úplně mi nesedla. První den jsme víc neměli, zábava začala až další dny, které tedy utíkají dost rychle. Hned další den ráno se začalo očistnou technikou Jala-Néti. Pro mě pohodička, provádím čas od času doma, takže klídek. Pro hodně lidí ale masakr a to ještě netušili, co je čeká. 😀 Pak už den jen probíhal neuvěřitelnou rychlostí. Přeci jen 4 a půl hodiny denně strávených ásanami uteče rychle, hlavně když se člověk ani chvilku nenudí.

Mahip ukazuje jak na Jala-Neti

Až třetí den začala opravdová sranda. Po Jala-Néti jsme hned začali praktikovat Sutra-Néti, kteréžto následuje po konvičce. vezme se povoskovaný provázek nebo speciální dutá gumička na jedné straně uzavřená a skrz nos se prostrčí do úst, ze kterých se vytáhne prstem. Dlouho před kurzem jsem tuto techniku znal a bál se jí, ale že jí po nás budou chtít hned na začátku kurzu, to bylo vážně nemilé překvapení. Zkusil jsem to několikrát, několikrát se málem pozvracel, ale prostě jsem to nedal. To ráno se to podařilo pouze 3 lidem z 25. Dost nás to rozhodilo na minimálně půl následujícího dne. Večer jsem si připadal jako spráskaný pes. Vůbec se s námi nemazlí. Na večerní ásanové praxi se mi podařilo krásně spojit ruce za zády na obou stranách bez problému. Stačily dva dny kurzu a má ramena a kyčle jsou tak rozhýbaná, jak se mi to za poslední dva roky vůbec nesnilo. Myslel jsem, že mi to zabere ještě roky, dostat se do podobné pohyblivosti. Ale ne, prostě jsem byl na sebe moc mírný.

První Jala-Neti pro většinu

Jsem totiž zařazen do mírně pokročilejší skupiny, což jsem zapomněl zmínit. Moc se s námi nemazlí. Ale je dobrá věc, být v této skupině. Jóga je opravdu tvrdá, hlavně od naší učitelky Hatha jógy, která je narozená zde v Rishikeshi. Žádné to nejde nebo buďte na sebe nějak přehnaně opatrní. Ano, řekla, abychom poslouchali tělo, ale taky, že bolest je někdy dobrá. Jen se musíme naučit rozeznávat dobrou od špatné. Příklad, byl jsem v pozici motýlka a snažil se s pokud možno rovnými zády mít ruce co nejdál před tělem a tělo co nejvíc u země. Jenom přišla, zatlačila mi rukama na kolena a opřenými koleny o má záda. Najednou jsem byl o 10 cm níže hrudníkem, o kolenou radši nemluvit. Na její obranu, cítil jsem, že je opatrná a nic nepřehání, ale bál jsem se i tak. Podobnou dopomoc udělala ještě v několika ásanách, vážně jsem se divil kam až se můžu dostat. Zdejší jóga je opravdu drsnější než v Evropě.

Další den a další Sutra-Néti. Zkoušel jsem jí trochu s obavou, ale rozhodl jsem se na ní jít trochu jinak. Gumičku jsem posouval milimetr po milimetru, hluboce dýchal, až jsem jí uctil u ohryzku. Opatrně jsem k ohryzku zasunul prst a na třetí pokus se mi jí podařilo zachytit. Trik je v tom, že gumička jde křížem. Dovnitř pravou nosní dírkou, u krku na levé straně a zase naopak. Vytáhnout jí už byla otázka okamžiku. To ráno jsem byl první, komu se to podařilo. Nakonec to dalo dalších 8 lidí. Hned byl člověk v lepším módu. Sice jenom levá nosní dírka, ale jako začátek dobré. Pokud někdo bude chtít tu gumičku, pár jich do Čech přivezu. Následující hodiny byly hned lehčí. I když i tak cítím úplně neuvěřitelně svaly kolem kyčlí. Neskutečná bolest, ale správného rázu. Nic nebezpečného.

Na hodině anatomie se Trixie zeptala našeho učitele jak daleko je na své duchovní cestě. Jen se usmál a řekl: “You never ask someone where he is on the spiritual way. That´s prohibited!” Dost jsme se nasmáli. Alespoň známe jedno ze základních pravidel. Na jiné hodině anatomie se zase jedna starší spolužačka ptala, proč nám přednáší západní pohled na tělo, proč neprobíráme ten východní pohled, stejný jako měl Patanjali? Na to Gabriel vedle mě jenom zakroutil hlavou a řekl hlasitostí jen pro nás vedle něj: “Because this class is Anatomy, that´s science, not magic!” O zábavu prostě není nouze.

Jen pár dalších věcí, co k Indii neodmyslitelně patří. Elektřina je dost nestálá, i když je naše budova v, podle mě, celkem novější zástavbě. Nedá se na ní prostě spolehnout. Co mě dále překvapilo, ale každý den je lepší a lepší, je počasí. Očekával jsem o něco vyšší teploty, aklimatizace probíhala první tři dny, teď už jsem celkem zvyklý a netřesu se zimou. Každopádně věcí mám tak akorát a každá nachází své využití. Nic mi nechybí.

Co se mi také stalo prvně v životě, byla špatná reakce na cestování. Mě jsem opravdu špatný Jet-lag. Celé první dva dny kurzu mě neskutečně bolela hlava. Pil jsem vody jako blázen, snažil se nemračit, masíroval si šíji… nic nepomáhalo. Důvod byl jednoduchý – nedostatek spánku. Třetí den bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Musím si příště to cestování nějak lépe pohlídat.

O prvním volném dni a druhém týdnu až v příštím reportu z Indie. I tak je to dlouhé až moc…

Týden do odletu

Poslední týden před odletem, natěšenost stoupá a s ní i cestovní horečka. Dnes jen pár posledních slov, příští příspěvek už bude snad z Indie (beru si s sebou kvůli psaní cestovní klávesnici, tak doufám, že budu mít na psaní blogu alespoň trochu času).

Vše mám připravené. Víza kontroluji obden a stále mi platí (slovo Granted = uděleno se na mě stále usmívá), téměř vše mám nakoupeno, už sehnat jen zámek. Dokonce se mi podařilo po urputném boji schrastit i fotoaparát, brácha mi po půjčil svou starší zrcadlovku Canon 400D s ideálním objektivem na cestování s rozsahem 18 – 200 mm a já tak s sebou nemusím tahat několik objektivů. I když pevná 50 by se hodila, s tou jsem vždy fotil velmi rád.

Oproti jiným dovoleným jsem si napsal i seznam věcí co budu potřebovat a hezky ho celý bod po bodu splnil. Skoro všechny věci jsem si dokonce připravil na hromadu už týden před odletem. To normálně nedělám! Většinou čekám na poslední den a ten pak celý lítám a sháním všechno v několika hodinách. Tentokrát jsem si řekl, že se o tento typ adrenalinu připravím a celkem jsem si s plánováním dal práci. Beru si s sebou něco kolem 60 věcí. Níže fotka co se mnou pojede (na fotce chybí prakticky jen má cestovní jógamatka).

Připraveno k zabalení.

Článků o Indii jsem si načetl hodně a připadám si celkem připravený. Zdroje www.nacaj.cz a www.tybrdo.cz jsou velmi obsáhlé a řeknou člověku i ty nepříjemné stránky Indie. Jako třeba o tom, že když se taxikář zeptá jakou prací se člověk živí doma v Evropě, tak se nejedná o společenskou frázi, ale zjišťování, jak moc movitý je ten živý “bankomat” a o kolik ho tedy s klidným svědomím může stáhnout. Ale vím, že stejně budu překvapený až dorazím na místo. Jak jsem psal posledně, kamarádka říkala, že v Indii chtějí “Extra money for everything…”, ale hlavně zdůraznila, že tam jsou lidi stejní jako všude jinde a člověk se prostě musí mít na pozoru.

Co očekávám, je šok z množství lidí v Dillí a Indii celkově. A hodně mě zajímá i tamní přezaměstnanost. Spousta kamarádů mi o přezaměstnanosti v Indii vyprávěla, ale stejně si ji nedokáži představit. Celkově si myslím, že Indie bude zajímavá. Všichni vždycky píší a říkají, jak si po návratu váží všeho co zde mají a jak si vlastně žijeme v nadbytku a řešíme zbytečnosti. Tak uvidím co si po návratu budu myslet já a jak se k tomuto tématu budu sám vyjadřovat.

Jedna z hůře proveditelných a neovlivnitelných proměnných před odjezdem byla a stále ještě je – neonemocnět. V posledním půlroce jsem se pro posílení organismu snažil udělat vše možné. Od většího konzumování ovoce, přes prakticky vynechání alkoholu, konzumace vyššího množství C vitamínů ještě s jinými doplňky, vyhýbání se hromadné dopravě, když nebylo úplně nutné, až po saunování. Saunování provozuji tedy i normálně, nejedná se o novinku. Snad bude vše v pořádku a odletím v plné síle bez sebemenší nemoci v těle. Zatím se cítím skvěle, ale těžko říci co na můj organismus bude zbývající 4 dny působit. Několik kolegů má malé děti a jak je známé, jejích zákeřné bacily bývají pro dospělý organismus zničující. Nezbývá než doufat a pevné věřit, že zdraví i těch několik posledních dní vydrží.

Nakonec malinká perlička, které budeme říkat váhová challenge. Kolik budu asi tak vážit po návratu? I přes proběhlé Vánoce a s nimi spojené volno se mi nějak nepodařilo přibrat. A to jsem se celkem i snažil, protože malinko přibrat před odjezdem mi přišlo (mému okolí též) jako dobrý nápad. Ale bohužel, aktuální váha se mi pohybuje mezi mými standardními 63 a 64 kilogramy. Takže kolik to asi bude po měsíci kdy bude mít člověk přibližně 4 hodiny pohybu denně a k tomu asi i menší denní kalorický příjem?  A to už vůbec nemluvit o hypotetických průjmech a jiných střevních problémech, které jsou v Indii při její první návštěvě více než reálné. Osobně doufám, že snad moc dolů váhou nepůjdu, protože kdyby ano, vážně budu vypadat jako kulturista z Mauthausenu…