Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

Dvě březnové desítky pod 35 – Kbely a Hamr

Tento měsíc jsem si zaběhl dva desetikilometrové závody. Jako první jsem zvolil Kbelskou desítku 5. března (tam byl úmysl dostat se s časem ke 3 minutám) a pak jako reparát desítku Vaší ligy v Praze na Hamru. Obě moc nevyšly, proč popíši níže.

Kbelská desítka 2016

Tento závod jsem zařadil do přípravy na maraton a hodně jsem od něj očekával. Což byla možná chyba. Několik týdnů před jsem měl celkem hodně rychlostních tréninků a věřil jsem si. Navíc mi všichni říkali, že Kbely jsou vážně rychlé. Údajně rychlejší než Pečky, které jsem běžel rok předtím. Plán před startem bylo běžet tempem 3:21/km, což je na výsledný čas 33:40.

Na místo jsem se svezl s táborskými běžkyněmi, takže doprava naprosto super. Žádné vlaky, autobusy ani podobné. Vyzvednutí prakticky u domu a zpátky to samé. Registrace proběhla naprosto bez problémů, potkal jsem u ní Jirku a pokecal s ním. Pak rychlé převlečení, taška do úschovny a jít se vyklusat. Do zahřátí jsem vložil i pár rovinek a zjistil jsem, že se moc necítím na nějaký rychlý běh. 😀 Počasí nádherné, jasno a bez větru (mezi budovami).

Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou
Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou

K závodu jen krátce. Start byl rychlý, ale jelikož jsem byl v druhé lajně, nevznikl žádný problém ani pošťuchování. Díky Garminům na ruce jsem se rozhodl kontrolovat si tempo a nepřepalovat. První kilometr hodně rychlý, zatímco všichni kolem mě zrychlovali, já cíleně zpomaloval z tempa 2:55/km na mé zvolené. 🙂 Po chvilce se mi podařilo a vůbec mi nevadilo, že mě předběhla spousta běžců. Tušil jsem, že za chvíli uvidí má záda. Což se také potvrdilo, protože jsem doběhl Pepu Soukupa a když mi došlo, že běží tempem 3:21/km, zařadil se k němu. První skoro celé 4 kilometry se mi dařilo ho držet, jenže pak mi lehce utekla skupinka a v mírném stoupání k 5. kilometru mě zpomalil i slabý protivítr a já začal ztráce. Na 5. kilometru za 17:01, což bylo ještě celkem v normě, všichni totiž říkali, že druhá pětka je rychlejší. No, nebyla. Za polovinou začaly prudké seběhy, po kterých následovaly táhlé výběhy nahoru. První mi ještě moc nevadil, ale druhý výběh vlekoucí se od 7. kilometru až k 8. kilometru nic nepřidal. Na tom kilometru bylo převýšení přibližně 40-50 metrů a má průměrka klesla o dobrou půlminutu. Na posledních dvou kilometrech se mi pak už nepodařilo ztrátu stlačit, i přes skoro celý poslední kilometr mírně z kopce. Nedalo se.

Přibližně 7. kilometr
Přibližně 7. kilometr

V cíli usilovný sprint a nakonec čas 34:46. Což je alespoň osobák o 8 vteřin.

Tempa jednotlivých kilometrů:

  1. 3:23
  2. 3:22
  3. 3:20
  4. 3:22
  5. 3:30 (stoupání s protivětrem)
  6. 3:22
  7. 3:37
  8. 3:52 (největší převýšení)
  9. 3:32
  10. 3:12

Profil se mi osobně moc nelíbil, podle mě se o moc rychlou desítku nejedná. Kopců na můj vkus krapet moc. Celkově jsem skončil 25. a v kategorii MA29 na 11. místě.

Vypětí v cíli
Vypětí v cíli

Vaše liga – Hamr-Praha

Hned večer po Kbelské jsem se rozhodl pro reparát a tudíž i zlepšení svého času. Věděl jsem, že na to mám. Jenže to jsem ještě netušil, jak budou probíhat následující dva týdny. Přecenil jsem své tělo a myslel si, že mohu hned naskočit do tréninku. Já mu nedodal dostatek regenerace a klidu, hned jsem po něm chtěl tempa, úseky a prostě ladit rychlost. Hezky se mi odvděčilo tím, že i klusání byl nadlidský výkon, o nějaké rychlosti se nedá mluvit. Až asi po 8 dnech mě tělo pustilo do rychlejšího tréninku, kdy jsem dal 6×1 km v tempu a víc mě nepustilo. Díky tomu mi šla dolů běžecká psychika a běh mě prostě nebavil. Trápení…

V týdnu před Hamrem žádná změna, ale jelikož už jsem byl přihlášený, rozhodl jsem se běžet a hlavně si závod užít. Jen se při něm bavit a nečekat žádné atakování osobního rekordu. Ale to bych nesměl být já. Rozhodl jsem se jet do Prahy autobusem a jelikož jsem byl líný vstávat, jen jsem pozdějších, který přijíždí na Roztyly v 9:45, což je hodinu a čtvrt před startem. Hezky jsem si nalezl spoje a byl v klidu. Jenže jsem nepočítal s tím, že se mi nepodaří vylézt z metra a pozdě nalézt stanici autobusu. První autobus mi ujel o dvě minuty a po přesunu metrem jinam mi ujěl asi o tři. Musel jsem čekat. Díky tomu jsem dorazil na místo 15 minut před startem. Naštěstí rozehřátý, běh s taškou z autobusu vydá za důkladné rozcvičení. 😀 Rychlé převléknutí a už v posledních minutách standardní rozehřátí. Byly to takové hoňky, že jsem si ani nevzpomněl na záchod, jen na malou potřebu. Při rozklusání jsem zase potkla Jirku a pokecali jsme.

První kilometr a můj náskok
První kilometr a můj náskok

Start byl jednoduchý. Stoupl jsem si na čáru a prostě vyrazil. Nikdo se mě nedržel. tak to bylo po celý závod. Kilometry měly tempo pomalejší než bych čekal, ale nějak mi to nevadilo. Rozhodl jsem se jednoduše si běh užít, nezávodit s časem, ale pro změnu s ostatními běžci. Na otočce jsem poprvé viděl svůj náskok, zakázal jsem si totiž se otáčet, a byl asi 100 metrů. Což není moc. Každopádně až do posledního kilometru se nic neměnilo a já to jedonuše rval. Nebylo to moc namáhavé, Hamr je vážně rovina s mírným zvlněním. Maličko mě sice překvapil protivítr v druhé polovině, já ho čekal do zad, ale naštěstí byl slabý. Na posledním kilometru, vlastně půl kilometru, přišlo drama. 400 metrů před cílem mě předběhl budoucí vítěz, nějak mi ztěžkly nohy, a porazil mě o 4 vteřiny. Já proběhl cílem v čase 34:59 (Garminy mi sice ukazovaly 34:56, ale oficiální čas je oficiální čas).

Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)
Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)

Sice bez osobáku, na druhém místě o 4 vteřiny, ale po dlouhé době spokojený a běh mě bavil. Prostě nádhera. Nic jsem nevyhrál, jenom medaili, ale bylo to krásné dopoledne. Navíc příjemný pokec s Jirkou. 🙂

Opět časy jednotlivých kilometrů:

  1. 3:22
  2. 3:22
  3. 3:26
  4. 3:28
  5. 3:30
  6. 3:36
  7. 3:29
  8. 3:35
  9. 3:27
  10. 3:25

    Vyhlášení
    Vyhlášení

Poprvé pořádání běžeckého závodu – chyby byly

Už zde na blogu byla zmínka, že pořádám závod Táborský trail (článeček zde). čas letí jako voda a už utekl víc než týden od proběhlé akce. Tak nějak se mi podařilo vše v hlavě sesumírovat a sepsat. Našlo se totiž hodně detailů, které jsem s ostatními naplánoval. Tak nějak se pokusím shrnout, co vše pořádání závodu předcházelo, s čím jsme v den D trochu nepočítali, co se pokazilo a z čeho se poučíme a jak na to nahlížíme.

Přípravy

Jako první jsme si sepsali osnovu co vše bude potřeba udělat. Krásně se dá vycházet z doporučení ČUS – http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/poradani-akci.html. Podle ní jsme pak postupovali, různě jí upravovali, až nakonec na našem sdíleném Google Drive bylo přehršel souborů. Ani nevím, jak jsme se v tom vyznali. Ale děkujeme online službám za možnost neustálé komunikace, hrozně nám to ulehčily.

Dalším krokem po prvním nástřelu osnovy bylo už konkrétní zařizování. Hlavně nás zajímala odpovědnost za účastníky. Podle ČUS (http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/sport-a-pravni-praxe/povinnost-organizatora-sportovni-akce-nahradit-ujmu-podle-noz.html) nejsou zdravotníci potřeba, tedy pokud nejsou součástí akce osamostatnělé závody pro děti. Následovaly povolení od města – kultura, sport, komunikace, poplatky za využívání plochy (naštěstí se nás netýkaly, díky záštitě starosty a hlavně charitativní stránce věci byly odpuštěné). Pak bylo třeba povolení od Lesů Tábor a také od vesnic, přes jejichž katastry se běželo. Nesmím zapomenou na lom, jelikož závod vedl po jeho okraji a povolení bylo potřeba. Nezdá se, ale oběhat vše zabralo skoro měsíc a půl.

K tomu se sháněli sponzoři, což šlo lehčeji než jsme čekali. Nakonec tuším 20 sponzorů. Vymýšlela se grafika, sháněly všelijaké věci potřebné k pořádání, komunikovalo s reklamkou na výrobě všelijakých věcí – trika, plaketky pro vítěze, bannery. Vymýšlely diplomy, loga, no všechno. S grafikou naštěstí pomohla kamarádka Jája, které za to patří můj velký dík.

Člověk se ani nenadál a čtvrt roku bylo pryč. Na poslední týden zůstalo futrování startovních tašek, značení trati, nákupy a logistika dostat vše na místo a zase pryč. Kompletně připraveno bylo den předem někdy kolem desáté večer.

Den D

Ráno před osmou sraz na místě a rychlá stavba stanů – stánek, převlékárna, registrace, prezentace Hudy. Najednou tam byli závodníci, čekali na čísla a my nestíhali. Což bylo naštěstí jen pár minutek a rozběhlo se to. Pak už šlo vše jak na drátkách, fotografům jsem ukazoval kde je chci, pořadatelům kde přesně budou stát na trati a co po nich budu chtít, zdravil se s běžeckými kamarády, koordinoval lidi, pomáhal připravovat vše možné a hlavně včas posílal lidi na trať, aby byli na místech v předstihu.

Zbývalo 20 minut do plánovaného startu a já si všiml, že fronta je stále hrozně dlouhá. Naštěstí rychlá reakce, okamžité udělání druhé registrace a v čas startu bylo po frontách. Za zdržení mohla špatně připravená registrace, špatně jsem vysvětlil Lukášovi, jak zapisovat a vydávat čísla a hrozně se to zdrželo. Už víme jak příští rok udělat, aby registrace byla plynulá. Start byl nakonec odložen jen o 20 minut. Na první ročník v normě.

Ani jsme se nenadáli a už přibíhali první závodníci. Sotva jsme se stihli v zázemí otočit a připravit pár věcí. Trochu mě překvapilo, že první jsou jiní běžci než byla má očekávání. Za chvíli jsem se dozvěděl. Z celkového počtu cca 180 běžců mi přibližně 10-15 minuli nejdůležitější odbočku, která vracela z kopce dolů na poslední kilometr. Já před startem oběma davům běžců řekl, že poslední kilometry jsou stejné jako ty první a myslel si, že to bude stačit. bohužel nestačilo a ta jedna šipka mi prostě chyběla. Stále mě to štve a hlavně mrzí. Protože třeba Jirka Csirik s Honzou Macounem a Jirkou Václavíkem skončili 2., 3. a 4. a přitom měli být na prvních třech místech. Všichni si tam zaběhli. To samé se stalo borcům na 7 km trati. Úplně jsem zapomněl, že jak běží člověk naplno, tak mozek nefunguje jako při výklusu. Měl jsem to čekat. Největší chyba a byla má. Bude mě štvát ještě dlouho…

Další kiks přišel s výsledky, vše v pohodě, čas od času špatné jméno, což se podchytilo a také umístění. Za umístění mohli zabloudění běžci, kteří nám přiběhli z druhé strany. Každopádně výsledky se zpětně daly po závodě dohromady ke vší spokojenosti. Že se nám vyhlášení trochu posunulo se dalo čekat. Co se ale už nedá vrátit je vyhlášení starších žen na 7 km trati. Omylem jsme na 3. místě vyhlásili paní, která doběhla mezi posledními. Nevíme jak se to stalo, ona totiž na fotkách nemá číslo a tak netušíme jestli ho náhodou nedala někomu jinému. Být na jejím místě, pro cenu bych si nešel, ale asi to viděla jinak. Tady beru chybu na naší straně, ale velkou roli tam také hrálo nedostatečné fair-play ze strany zmíněné závodnice.

Nebudu lhát, večer jsme celou akci pořádně zapili. Všichni organizátoři nadšení a šťastní, že se povedlo, ale já byl osobně dost mrzutý a naštvaný sám na sebe. Největší chyba a mohl jsem za ní já! Nedostatečné značení…

Co jsem zjistil zpětně, většina účastníků akce byla nadšená a těší se na další ročník. Já nejdřív hned po závodě říkal, že nic nebude, ale lidi jsou nadšení, pořadatelé do toho prý půjdou také a tak další ročník bude, jen ho asi uděláme v jiném termínu až bude tepleji. Z chyb jsme se poučili a napravíme je – značení, registrace výsledky a vyhlášení. Příští ročník bude bez chyb, už víme jak na něj. 😉

Po této zkušenosti ale vím, že pokud budu jako účastník na nějakém závodě a něco se protáhne nebo nebude fungovat, budu klidný a počkám si, protože vím co všechno se může na těhle malých akcích pokazit a tím rozbořit celý časový harmonogram.

Výsledky a další informace: http://www.taborskytrail.webnode.cz

Nakonec děkuji mým kamarádům, kteří pomáhali s celou akcí a bez nichž by nevznikla, Janě Šonkové, Štěpánovi Ulrichovi a Jáje Kratochvílové. Děkuji moc lidi. 😉