Silvestrovský běh Jistebnice 2015

Zase po roce Silvestr a s ním jeden z mých nejoblíbenějších závodů – Silvestrovská 15 Jistebnice. Letos se jednalo o mou třetí účast v řadě a bylo mi jasné, že se poperu o medaili. Sice nebyla ještě moc natrénovaná rychlost, zařadil jsem jí jen párkrát, ale důvěra v sebe sama byla. Prostě se máčknout a dostat do TOP3.

Cestou jsem vyzvedl tátu, aby si závod užil jako podpora. Venku pár stupňů pod nulou a on se nabalil jako na Severní pól. Ale asi udělal dobře, přeci jenom musel čekat něco přes 50 minut. Na místě rychlá registrace a pak už jen kecání se všelijakými známými. Nějak se mi nedařilo zahlédnout nikoho rychlého z minulých let. Jen jeden kluk mi přišel nějak povědomý v obličeji. Protahoval se v kulturáku u pódia a vypadal, že mu je všechno jedno. Celý oblečený v Nike, no, nějak jsem ho zařadil mezi lidi „v pohodě“ a hledal dál. Nějak se nadařilo, vážně tam nikdo rychlý nepřijel. Roman z DM se už pomalu převlékal, byl po víc než 70 km oběhu Prahy, takže rychlost prý moc neměl. Ale jinak v plné formě. Ještě, že je jiná kategorie.

Pocity nic moc, večer předtím jsem byl u kamaráda na večeři a on nám udělal steaky. Mega fláky. Tak tak se mi podařilo je do sebe dostat. No, asi uhodnete, že spánek stál za nic. Skoro otrava masem… Ať se člověk snaží sebevíc, stejně čas od času blbost udělá. Nejhorší bylo, že mi nepřišel moc dobrý můj výkon na záchodě před závodem… Nedalo se nic dělat. 😀

Pak už jen rozklusání a postavení se na start. Že jsem v připravených věcech nenašel čepici mi nepřišlo důležité, vždyť člověk jen odběhne a hned bude v teple ne? Bez čepice jediný, asi 5°C pod nulou a k tomu lehounce foukalo.

Řazení na startu
Řazení na startu

Najednou byl čas startu a už se běželo. Klasicky jsem se s tím nepáral a vystřelil vpřed. Silnice suchá, přesně pro mě. Jenže co se nestalo, najednou vedle mně klučina co se protahoval u startu a i přes tempo 3:05/km (ukazovali hodinky a asi se ho podařilo držet jen cca 500 metrů) vypadal, jako by byl vedle mě na výklusu. Tak nějak si mě prohlížel, sondoval jestli mu ode mě hrozí nebezpečí. Já si všiml toho, jak mě zařadil mezi ty, kteří ho nemohou ohrozit! A pak mi to došlo odkud ho znám! Z novin, běžeckých serverů a článků pojednávajících o Riu 2016 – Vítek Pavlišta! Hned mi bylo jasné, kdo vyhraje a ani se u toho moc nezadýchá. V prvních kopcích na něm bylo vidět, že by se víc rozběhl, ale jelikož neznal trať asi to nechtěl uspěchat a proto zpomaloval na mou rychlost. Výy zrychlil, já nic, tak zase zpomalil a pak to zkusil ještě jednou. Omlouvám se, ale prostě to rychleji nešlo… Na přibližně 5. kilometru se odpojil a lehce se začal vzdalovat. V těch místěch končí stoupání a už se běží dá se říci po vrstevnici. Aby toho nebylo málo, lehce mě dotáhl kluk za mnou, vůbec jsem ho neznal, a prostě se mi vezl za zády. Jinak cca 500 metrů nikdo, dál se dohlédnout nedalo.

Po výstřelu
Po výstřelu

Ještě na sedmém kilometru se nám podařilo vidět Vítkova záda, ale pak už jen souboj nás dvou. Na tom sedmém kilometru mi klučina říkal, že by mi rád chvilku odtáhl, ale že se mu nohy netočí jak by chtěl. Moc mi to nepomohlo, ono táhnout někoho docela vysiluje. V klesání k Nadějkovu na chvíli otěže přebral, ale v Nadějkově se mi zase nohy rozeběhly a já šel před něj. Dokonce se mi dařilo se mu i malinko vzdalovat, hlavně v kopci za Nadějkovem. Ale na druhé straně se mi stalo něco, co dlouho v závodě ne, na cca 150 metrech mě píchalo v boku a lehounce to rozhodilo z tempa. Klučina toho hned využil, prakticky jeho povinnost, a dostal se přede mě. Ne daleko, asi 50 metrů. Jenže už se mi je nepodařilo stáhnout. Pořád byl předme mnou. Foukal protivítr, stehna tuhly a ať jsem se snažil sebevíc, nedalo se zrychlit. Možná se i zrychlilo, ale klučinovi bylo jasné, že mu dýchám na záda a tak rval jak šílenec. Na rovince u Jistebnice se mi ho zase podařilo stáhnout, ale v předchozích kilometrech mi malinko utekl, tak na 70 metrů, takže jsem se vrátil přibližně na předchozích 50. Prostě dva vyrovnaní běžci, kde jeden chytře využil zaváhání druhého.

Cíl - 53:33
Cíl – 53:33

Prohrál jsem o 13 vteřin! O nic na těch 14 kilometrech! Navíc s dvouletým běžcem, předtím prý hlavně fotbal. Nic moc pocity ve mně, za rok vrátím. 😉 Trasa neměří 15 km, jak se udává, ale jen 14,3 km podle mých Garminů. Třetí účast, třetí místo, při první vítězství a podruhé čtvrtý. Už mi chybí jen to druhé místo. Uvidíme za rok. Cílový čas 53:33. Zlepšení oproti loňsku a navíc tentokrát časomíře věřím, hodinky souhlasily. Vítek vyhrál naprosto s přehledem. Podle táty úplně v klidu odevzdal číslo a šel se vyklusat. Už vím, jaké je to být na republikové úrovni. Tedy nevím, ale vím jak běh takového člověka vypadá. Važně lehce. S Vítkem jsem celkem pokecal, sedl si pak při čekání na vyhlášení k mému stolu a hodně jsme se pobavili. Třetí závod ve třech dnech a až na jeden kiks při orientaci na Klekluli všechny vyhrál, jednou druhý. Neskutečná forma. Roman z DM doběhl celkově osmý, druhý v kategorii. Moc krásný čas po takové námaze předtím. Kdyby ostatní věděli co má všechno v nohách…

Přebírání ceny za Romana
Přebírání ceny za Romana

Nebudu lhát a přiznám, že běh bez čepice v těch podmínkáh nebyl chytrý nápad. Rýma se rozjela do 30 minut a večer už mi bylo hodně špatně. Zase jednou prosmrkaný Silvestr. Druhý den mi nebylo nejhůře, ale i tak nic moc pocity, tak raději na novoroční pětku, kterou mám 200 metrů od baráku, jenom jako divák. Vítek s přehledem vyhrál, druhý byl těsně pod 17 minut mladý Budil. S mladým Budilem bych se o to druhé místo normálně porval, ale bohužel…

Místa vítězů vždy těší
Místa vítězů vždy těší

Každopádně Silvestr ukázal, že rychlost se trénovat musí. Z nemoci se mi podařilo dostat po třech dnech, x litrech zázvorového čaje, nevím kolika kilo pomerančů a citronů a prostě přírodně. Začátek roku nic moc, ale už jsem zase v plném tréninku a trénuji vše, od rychlosti po vytrvalost. Silvestr se mi moc líbil, Vítek je velmi příjemný běžec, moc dobře se s ním povídalo.

Výsledky: 2015_Silvestrovský běh

Velešínský půlmaraton 2015

Půlmaraton ve Velešíně se pro mě stává každoroční akcí, letos připadl státní svátek 28. října na středu, krásné rozdělení pracovního týdne. V pondělí konečně přestalo bolet koleno a já si zkusil jestli mám v nohou nějakou rychlost. Na mé tradiční necelých 15 km dlouhé tréninkové trase podél Lužnice se mi celkem bez námahy dařilo držet tempo lehce pod 4:00/km, musel jsem se brzdit abych se úplně neodvařil před závodem. Po dlouhé době radost z pohybu bez bolesti. Veselý obličej Vždy super lidi, krásné počasí, skvělá trať… prostě nejenom státní svátek, ale i běžecký svátek. Hezky ráno vyrazit, stavit se cestou u dědy a kolem desáté být v klidu na místě. Už z auta jsem se zdravil s lidmi a potom cestou na registraci samé “čau” a “ahoj”. Prostě, jako bych byl doma. Vždy mě znovu překvapí, jak se všichni tady na jihu známe, když ne nějak víc, tak alespoň od pohledu ze závodů a hlásíme se k sobě. Registrace proběhla celkem rychle, na startovce během mé registrace zatím z chrtů jenom Jirka Csirik. Asi jsem se registroval moc brzy.

Někde za třetím kilometrem - já, Jirka Csirik a momentálně na čtvrté pozici Tomáš Chlup
Někde za třetím kilometrem – já, Jirka Csirik a momentálně na čtvrté pozici Tomáš Chlup

Hned po registraci převlékání, přitom kecání se všemi co šli okolo, namíchání Hornet Turbo a pak rozklusání. Hornet Turbo mi dal na vyzkoušení Jirka při Sumu ve Vlastibořicích. Prý nějaká novinka pro vytrvalostní závodníky, měla by nastartovat tukový metabolismus  a urychlit získávání energie z tuků během závodu. Proč to nevyzkoušet, že? Chuťově neutrální a konzistence jako šumák. Jen jsem se modlil ať mi ten šumák nějak nehne se střevy během závodu, jelikož nevyzkoušená věc. Rozklusání proběhlo suprově, prostě se mi ho podařilo prokecat s Martinem. Pocity po Hornetu zatím nezměněné. Při rozklusání se mi podařilo potkat Jonnyho z DM. Vypadal natěšeně, i když říkal, že se moc necítí a na osobák to nevypadá. Pocity byly u nás obou stejné. Jelikož od jara neproběhl žádný trénink rychlosti (trénink před dvěma dny jasně řekl, že na bednu bych neměl mít nárok, na to bylo to tempo pomalé), byly mé cíle jednoduché, zaběhnout alespoň pod 1h19m. Což by mělo teoreticky stačit jako limit pro PIM 2016 (limity ještě nejsou zveřejněné, ale loni byla 1h23m na půlmaratonu). Už před startem mi bylo jasné, že k mému osobáku nemám momentálně šanci se přiblížit.

Asi budu muset trochu vylepšit náklon těla
Asi budu muset trochu vylepšit náklon těla

těsně před startem padl z davu dotaz k atletickým rozhodčím, jestli má trať opravdu délku půlmaratonu, podle odpovědi na beton ano. Start byl tradičně na čas. Vyběhlo se celkem zvolna, žádný kvapík. I když hodinky ukazovaly tempo pod 3:40/km, nepřišlo mi nějak moc rychlé. Každopádně po prvním kopci radši lehce ubrat k 3:50/km a přeci jenom nechat organismus zahřát na provozní teplotu.  Jirka Csirik běžel tak nějak u mě a pak byli kluci za námi. Všiml jsem si Tomáše Chlupa, zbytek jsem znal jen od vidění. Na třetím kilometru za druhým kopcem se roztrhala obloha a začlo být krásně slunečno. Aby se neřeklo, Jirka lehounce zrychlil a já se rozhodl nezůstat pozadu. Do závodu jsem šel bez nějakého plánu, prostě pudově, buď to pude a nebo to nepude. Veselý obličej s otevřenými ústy Na pátém kilometru na mě měl Jirka asi 100 metrů (klidně už mohl být fuč, ale on si přijel jenom pro peníze a moc se neunavit) a třetí za mnou byl Tomáš asi 200 metrů. Překvapivě se mi pořád běželo lehce, i když mi bylo krapet horko (sluníčko mě překvapilo a já měl jedno triko navíc) a tak jsem se rozhodl to udržet co nejdéle. Dobré bylo, že ani kopeček na sedmém kilometru, kousek před občerstvovačkou, mě moc nezpomalil a rozestupy byly stále stejné. Tou dobou jsem už dávno čekal zatavení, to víte, trénink bez rychlosti závodům na krev nepřeje. Jenže zatavení nepřišlo. Kolem desátého kilometru jsem se otočil a to byla chyba, Tomáš byl jen asi 50 metrů za mnou. Jak se tam dostal? Rozhodl jsem se ho neřešit, veděl jsem, že má formu (nedávno desítka za 37 minut a nějaké drobné – nevím jestli bych jí momentálně takovou vypotil), tak jen dál držet tempo a doufat, že odpadne. O kousek dál na nejvyšším bodě před druhou otočkou se připojila Linda (jela na kole, něco s lýtky, že prý léčí běžeckou pauzou), tak jí říkám “Týpek za mnou nějakej dobrej, ne?” a ona jen odvětila, že určitě skape za pár kilometrů. Tak nějak jsem tušil, že nemá pravdu. Každopádně na otočce jsem měl zase svůj náskok zpět a do kopce za otočkou se mi ho podařilo ještě lehce zvětšit. Rval jsem co to šlo. Linda pak kolem mě projížděla ještě jednou a na mou poznámku o Tomášovi zareagovala jen “Asi jsem se spletla.” Jo, Tomáš běžel fenomenálně, ale z mých zkušeností jsem věděl, že nejtěžší je poslední kilometr s nepříjemným stoupáním a skoro každoročním lehkým protivětrem. Obijí na místě bylo. I když jsem měl značný náskok, Tomáš nebyl vidět, radši jsem si záda kontroloval. Drama se nekonalo a do cíle jsem doběhl v čase 1:18:56 na druhém místě celkově, přede mnou v klidu bez potíží doklusal Jirka. Necelou minutu po mě doběhl Tomáš a pak už byl jeden běžec za druhým. Těsně po doběhu mi došlo, že nejsem nějak moc zadýchaný a ani unavený jako loni (tehdá jsem byl hodně vyšťavený). Nevím jestli za to mohl Hornet Juice a nebo o něco pomalejší tempo, ale prostě jsem byl v pohodě. Celkově jsem se rozhodl Hornet nějak nehodnotit, protože nevím jestli měl nějaké účinky nebo ne. Na někoho určitě bude mít, ale já jsem k těmhle doplňkům celkově méně citlivý.

Spokojení v cíli
Spokojení v cíli

Nevěřil jsem, že se s takovým časem dokážu vůbec umístit. Letos bylo celkově slabší pole, čemuž jsme se s Jirkou divili, protože se zde letos běželo i Mistrovství Jihočeského kraje v půlmaratonu. Nevadí, obálka se vždycky hodí. Každopádně svůj cíl jsem si splnil a umístění bylo takový bonus. Čekání na vyhlášení probíhalo skvěle, svítilo sluníčko, do toho povídání s klukama o tréninku a plánech na jaro a bylo prostě nádherně. K tomu kupa spokojených usmívajících se lidí, endorfiny ze všech jen tryskaly. Hlavně z Jonnyho, který si zaběhl nečekaně osobák – Gratulace chlape! Místo, kde chceš prostě být. Příští rok se zase rád vrátím, ale tentokrát o hodně lépe připravený, protože doběhnout v čase cca 1h19h na druhém místě není žádné terno. Až se za to trochu stydím. Potěšilo mě, že i v těch kopcích jsem měl jen 3 km ze všech nad 4:00/km. Každopádně půlmaraton jsem si maximálně užil a jsem za něj rád, vím kam se přesně v tréninku posunout. Příští závod až silvestrovská 15 v Jistebnici, do té doby nabírat kilometry a kvalitně trénovat.

Dodatek: Délka závodu je stále diskutabilní. Organizátoři se dušují, že trasu mají přeměřenou autem, na kole tachometrem a i na kole s gps. Bohužel ale všem běžcům vždy naměří gps cca 20,7 km. Odchylky jsou v desítkách metrů. Není možné, aby tolik zařízení udělalo chybu. Každopádně jde oficiálně o půlmaraton, tak snad napřesrok dojde k oficiálnímu přeměření trasy. Zatím se musíme všichni spokojit s nejistými osobáky…

výsledky: výsledky Velešínský půlmaraton 2015 19. ročník

Domácí závodění

302271__Velikonoční pondělí nemohlo proběhnout jinak, než si jít zazávodit. A jelikož se v Táboře běžel Běh kolem Harrachovky, byla má volba jasná. Ono ani o volbu nešlo, pro mě prostě povinnost. Loňský ročník jsem strávil bohužel jako divák, den předtím 4. místo na závodě 25 km okolo Hluboké. Hrozně jsem všem záviděl, ale bylo mi jasné, že bych skončil někde na chvostu a to se mi vážně nechtělo. Letos tedy s velkými plány a chtíčem urvat bednu.302209__

Týden před závodem jsem trénoval tak nějak normálně, v práci se snažil šetřit energií, i když přiznám, to zrovna moc nešlo, a prostě se psychicky připravoval na závod. Ne, že bych měl se závody problém, ale přeci jenom oproti loňsku skoro žádné v plánu nemám, tak musím zařadit i psychickou přípravu a její trénink. Navíc lehký tlak, závod doma je závod doma a věděl jsem, že musím ukázat to nejlepší, co lze momentálně ode mně čekat.

Jirka finišuje!
Jirka finišuje!
Druhé místo je mé!
Druhé místo je mé!

Už cesta na závod byla super, potkal jsem kamaráda a v klidné chůzi podél řeky na Harrachovku došli až na místo. Lidi se začínali houfovat, hodně běžců už porůznu poklusávalo a rozehřívalo se. Do startu zbývala hodina, tak mi to přišlo krapet brzy. Skoro hned jsem potkal Romana z DM, Jaromíra a Jirku z JBP a hodně známých jak z JBP tak z Tábora. Jaromír a Jirka mají letos opět tým Tři běžci, ale bohužel beze mne. Jsem rád, že pokračují se stejným názvem a doufám, že zase letos vyhrají týmovou soutěž. Sledoval jsem příchozí a překvapilo mě, že se nedostavil Mireček a ani jiné gazely, jenom Jirka Csirik přijel. Aspirant na první místo byl jasný. Pak jsem tak lehce tušil, že u druhého místa půjde o boj mě, Jaromíra, Jirky a Romana. Vloni jsem s klukama měl vždycky hrozné problémy a o Romanovi nemluvit, tomu to běhá fenomenálně, každý rok lépe a lépe. Ani nevím jak, ale najednou byl čas startu. Naštěstí jsem se stihl rozklusat a i si dojít na záchod. Ještě mě kluci před startem uklidňovali co tak blázním, jak by šlo o mistrovství, tak jsem jim jen odvětil, že zas tak často poslední dobou jako oni nezávodím a tak si trochu té nervozity můžu dovolit. 😀

Spokojenost!
Spokojenost!

Samotný závod měl dá se říci jednoduchý průběh. Hned po startu jsem se vrhl vpřed, po boku mi běžel Jirka Csirik. Ještě než jsme doběhli k mostu, měli jsme mezi sebou a zbytkem mezeru cca 50 metrů, což si myslím není vůbec špatné na cca 300 metrech. Mně a Jirkovi bylo totiž jasné, že musíme být první, protože dobrá polovina trasy vede po cestičce podél řeky a kdo by se nechal zavřít někým pomalejším, měl by na ní problémy dostat se dopředu. Běželo se krásně, ani mi ze začátku nepřišlo, že je tempo nějaké rychlé. Jirku jsem si držel pár metrů před sebou a jen se soustředil na běh a dýchání. Přibližně po kilometru byly přes cestu tři padlé stromy, bohužel tak špatně, že se nedaly podlézt a ani přeskočit, takže jedinou možností bylo oběhnutí zprava, zleva voda. U nich to Jirka moc dobře neodhadl a tam byl poslední okamžik, kdy jsem se k němu dostal na metr daleko. Pak mi opět začal utíkat. Za stromy jsem se otočil, kontrola soupeřů, a on za námi nikdo. Pusto prázdno. Až o kousek dál byla rovinka, tak když jsem byl na jejím konci, zahlédl jsem, než jsem vběhl za zatáčku, na jejím začátku nějakou bundu. Spokojenost, náskok značný. Nebudu lhát, nevěděl jsem, jestli tempo udržím celou dobu a tak jsem si radši budoval bezpečný náskok. Ani jsem se nenadál a byl jsem na mostě k Čelkovicích, kde už se běželo po chodníku a silnici. Tam se mi Jirka trochu trhl, ale pořád byl tak 100 metrů přede mnou a tam se držel. Má snaha byla se k němu pokud možno co nejvíc přiblížit a pokud možno s ním držet tempo. Přeci jenom jde o běžce z úplně jiné úrovně. Na mostě jsem se podíval na pronásledovatele a přestal jsem mít o svou pozici a i výsledné umístění strach, nejbližší byl opravdu daleko, řekl bych až několik set metrů. Neměl jsem ponětí kdo to je, protože na dálku mám trochu vadu zraku. Nemám moc, ani ne celou, ale i tak jsem toho běžce nepoznal. Kousek za mostem nejtěžší úsek závodu, malé stoupání k Bechyňskému mostu a od něj zas dolů. Tam mohl nastat kámen úrazu, ale vše šlo jako po drátkách a najednou jsem běžel kolem Nigh Klubu Bosambo a už jsem věděl, že nohy jenom poletí, protože potom už se jedná prakticky o rovinku. Ty dvě lehké zvlnění nemá cenu počítat. Za mnou nikdo, přede mnou tak 100 metrů Jirka Csirik s doprovodným policejním autem. Žádná závist dýchat ten kouř z výfuku. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl v cíli.302375__

Roman zaslouženě třetí v kategorii nad M39
Roman zaslouženě třetí v kategorii nad M39

Až v něm mi došlo, jaký to byl záhul. Sice 6. dubna, ale hrozná zima, plíce dostaly zabrat. Jirka mi dal něco přes půl minuty, já doběhl druhý v čase 24:57, třetí doběhl do cíle Jaromír se zpožděním cca 2 minuty po mně. Podle propozic délka tratě 7,5 km, realita bude něco mezi 7,2-7,3 km. S časem i umístěním spokojenost. Zasloužené druhé místo, oproti loňsku zase výkonnostní posun. Jak už jsem se zmínil, kluci mi vloni dělaly velké potíže, tentokrát mi ani nepřišlo. Roman z DM doběhl na zaslouženém 6. místě. Hold asi moc zima, nohy se nechtěly ze začátku točit ani mě, takže to chápu. Že se mi podařilo udržet tempo cca 3:25/km je hezké, ale radši bych, aby bylo někde kolem 3:20/km a bylo pro mě závodním standardem na podobné krátké tratě. Tak nějak tuším, že rychlosti si budu moct užívat už jen pár let a pak půjde do háje. Takže směle do toho dokud je čas, až rychlost zmizí, dám se opravdu na ty hodně dlouhé závody a nebo úplně běh omezím jen pro úplnou radost a relax. Jo, kdyby ten trénink rychlosti tak nebolel… Teď se dát do kupy a Praho těš se!

Výsledky: Harrachovka2015Výsledky

Dodatek: Při závodě byla taková zima, že jsem to lehce odnesl. Celý zbytek dne rýma, kašel a pocity na nic. Naštěstí se mi vše podařilo podchytit a nic vážného z toho nebylo.

Proběhnutí v Pečkách

Delší dobu bez závodu, delší dobu bez příspěvku. To to tedy vedu. Prostě ani nevím jak se událo, ale z února se stal mrtvý měsíc. Neběhání závodů mělo dva důvody. Za prvé časové zaneprázdnění prací, v termínu pěkných závodů bohužel vždy v práci. Kbelskou desítku jsem zase strávil na kurzu tradičních thajských masáží v Brně, ani na mistrovství Evropy v atletice jsem si díky zaneprázdnění nevzpomněl. A zrovna se tak podařilo… Druhý důvod je snadný – zdraví. Nevím proč, ale od maratonu ve Florencii mě nějak zlobila noha. Stále nějaké bolístky na levé noze, no vůbec se mi to nelíbilo, tak jsem sice jakž takž držel svou klasickou kilometráž, ale vše bylo klusání. Sám sobě obhájeno jako nabírání obecné vytrvalosti. Nějak jsem si ty chybějící tempové běhy, úseky na dráze, fartleky a podobné obhájit musel. Každopádně týden před Pečkami mi pozvedlo sebevědomí zjištění, že mé nohy se stále umí točit rychle. Tempo kolem 3:30/km na patnáctistovkách bylo relativně v klidu. Vyzkoušel jsem tedy dva rychlejší tréninky a zase se pokorně vrátil k nabírání OV, jak tomu s oblibou říkám. V týdnu před Pečkami mě potěšilo, že ani doprava nebude tak složitá, Ivan z DM se nabídl, že mě sveze z Prahy tam a zpět.16836607245_20d51f16c3_b

V den Peček brzké vstávání, chňapnutí báglu do ruky a rychle na bus do Ahy. Ani nevím jak, ale byl jsem na Černém mostě, kde jsem si zkrátil čas procházkou nákupním centrem. Měli tam wi-fi zadarmíko, tak jsem si alespoň pořešil nějakou komunikaci a neodkladné věci. Ve tři čtvrtě na deset jsem ale už stál u KFC, nečekal jsem ani minutu a už tam byl Ivan s autem. Vedle něj byl Pavel z DM, takže představení naživo proběhlo skupinově. Cesta zabrala chviličku. Na místě jsem se ještě setkal s Lenkou, která pro mě měla knihu od Jirky, kterému jsem jí půjčil někdy v létě. Ještě, že se knihy nekazí. Bohužel jsem zapomněl jeho triko doma, takže mu ho budu muset vrátit při jiné příležitosti. Pak rychle pro číslo, převléknout se a jít se vyklusat. I když bylo času dost, radši jsem zvolil delší zahřátí. V hale a pak venku jsem potkal hodně známých, jak ze závodů, tak od nás z jihu a i lidi z DM, se kterými jsme byli dopředu domluvení – Důša, Lůca, Ondra a druhý Pavel. Všichni natěšení, v plné formě, no prostě atmosféra na osobáky.PEC15SK0039_D

Předem přiznám své cíle před závodem. Dostat se mezi prvních 40 závodníků a stlačit čas pokud možno pod 34m30s. S těmi to myšlenkami jsem se zařadil do třetí lajny na start mé první oficiální závodní desítky. Ani nevím jak se to událo, ale najednou výstřel a všichni se vrhli vpřed jako splašení. Nebudu ze sebe dělat nezkušeného závodníka, ale start v Pečkách mě dostal svou tvrdostí. Bylo to doslova o ostrých loktech. Dokonce mě někdo nakopl tak ošklivě, že mi roztrhl kůži na holeni. Masakr do první zatáčky, která je cca 100 metrů od startu. Pak už je ulice dostatečně široká, aby těch cca 1100 běžců pobrala. Tempo bylo sice hodně ostré, ale došlo mi, že jsem přeci jenom pomalejší a začalo předbíhání jednoho běžce za druhým. Přibližně na prvním kilometru jsem se dostal na úroveň Miloše Smrčky. Posledně mě na Blaníku porazil, tak jsem myslel, že běžet s ním by bylo dobré, ale jeho tempo mi po chvilce přišlo pomalejší, než jaké jsem chtěl. Takže opět vpřed. Na úrovni druhého kilometru byl Miloš někde dál za mnou a pořadatel vedle silnice na nás křičel 6m40s, což znamená, že jsem se držel plánu. Ale co se nestalo, k mému překvapení kopeček. Nic dlouhého, každý kdo věděl mi dá za pravdu, ale malinko člověka zpomalil. Po něm zase krásná rovinka, kde mi tedy přišlo, že začalo lehounce foukat. Oproti ideálnímu bezvětří předtím to člověk hned poznal. Každopádně jsem si držel tempo, i když asi ne tak dobře, jak jsem myslel, protože skupinka tří běžců přede mnou se začala lehounce vzdalovat. A po rovince druhé překvapení dne, táhlé klesání dlouhé tak kilometr až k obrátce v polovině. Tam se dalo zrychlit. Na pěti kilometrech jsem byl za 17:17, což bylo stále jakž takž podle plánu. To jsem si alespoň myslel, až po závodě mi bylo sděleno, že závodníků s pozitivním splitem je v Pečkách vždy minimum. Druhá polovina byla rychlá, alespoň mi tak připadala. Ono je to tak vždycky, když má člověk za sebou u těchto krátkých závodů polovinu, rychleji to pak ubíhá. Stoupání od pátého kilometru mi ani nepřišlo, sundal jsem totiž čepici a užíval energie od protiběžců, z nichž mi hodně zafandilo. Bohužel jsem neměl na to jim odpovědět, šetření silami. Ani nevím jak, ale najednou jsme byli na osmém kilometru. Celou dobu jsem tak nějak spolupracoval s běžcem z AK Chotěboř, buď táhl on, nebo jsem nastoupil já, když mi připadalo, že ochabuje, a tak pořád dokola. Neměl jsem s sebou hodinky, takže žádné ponětí o čase. Jenom já, spoluběžec, zbývající kilometry a mé nohy s divnými pocity. Stále se mi a mému spoluběžci dařilo předbíhat jiné běžce. Až na devátém kilometru, už v Pečkách, jsme se spoluprací skončili a každý si to hnal do cíle po vlastní ose. Přiznám se, že Martin Trojan (jméno jsem zjistil až z výsledků) mi lehce utekl, podařilo se mu dostat ještě před jednoho běžce, já na to už bohužel morál neměl. Na posledním kilometru se mým Adaptům vůbec nelíbily mokré kostky, celkem znatelně mi to klouzalo. Prostě, trakce nestála za nic. Po vběhnutí do cílové rovinky mi přejel po těl mráz. Sice vidím na dálku špatně, ale toho času na časomíře kolem 34:30 jsem si všiml hned. Posledních sto metrů bolelo asi nejvíc, ale nakonec se mi to podařilo. stlačil jsem čas pod 35 minut, přesně 34m54s.PEC15JK0865_D

Po proběhnutí cílem mi ani nebylo tak špatně jak jsem čekal. V klidu jsem to rozdýchal a šel se napít. Potřeba tekutin byla veliká. Martin za mnou přišel a děkoval za spolupráci. Jenom prohodil, že kdybychom byli tři, mohlo to být ještě lepší. S tím jsem s ním souhlasil. Pak rychle pro věci a jít se vysprchovat, dokud se nedovalí zbytek běžců. Voda byla přímo vařící. Strečink proběhl až po této zasloužené lázni. Pak jen ochomítání v hale a čekání na ostatní. Přišli za chvilku a všichni byli spokojení. Přesun do hospůdky proběhl bez zádrhelů a začalo hodnocení závodu. Já osobně spokojený s osobákem, ale v koutku duše i nespokojenost, že jsem to alespoň o těch 24 vteřin rychleji nedal. Ale druhý cíl splněn, do elitní 40 jsem se vešel, přesně na 34. pozici. Nu což, bez tréninku rychlosti to není špatný výsledek. A zlatá tečka na závěr, odměnil jsem se luxusní kachnou s bramborovými knedlíky a se zelim. 🙂

Výsledky: pecky10km2015vA

Běh/chůze na Blaník

Ani nevím proč, ale po přečtení Helenina příspěvku ve skupině běžců z Tábora a okolí jestli někdo nepojede, jsem se přihlásil a bylo hotovo. V ceně startovného tričko, no neberte to! Trénink mi moc nešel, nějak mě začala po novém roce víc pobolívat pravá noha a práce nad hlavu, odpočinek týden před závodem prakticky žádný. Ale už bylo zaplaceno a Helen s tím počítala. Oproti loňsku byla trasa trochu protažená ze 17 km na půlmaraton a pár stovek metrů. V propozicích stojí, že dvě třetiny jsou po asfaltu a jedna třetina terénem. Nevím nevím, ale pokud se jako terén bere i zámecký park ve Vlašimi, pak to organizátorům sedí. Mně osobně přišlo, že po silnici jsou tak čtyři pětiny a jen kousíček terénem kolem Blaníku.15756716504_26827a2b8b_b

V ráno závodu natankovat, vyzvednout připravenou Helen (příprava znamenala hlavně vyležení nemoci a vůbec dostání se do stavu moci startovat) a jalo se. Byl jsem celkem rád, že týden předem nesněžilo. Ono jet tu cestu z Tábora do Vlašimi po zasněžených silnicích by bylo slušné rallye. I takhle mě nějaké úseky dost překvapily, přeci jen mozek lehce zapomene kus světa, kde byl jenom jednou nebo možná taky nikdy. Každopádně se to zvládlo a do Vlašimi se dorazilo. I jsme dobře zaparkovali, pár desítek metrů od hlavní brány parku. Registrace proběhla zajímavě, Helenina proběhla prakticky okamžitě, jen si došla změnit desítku za pětku a hotovo. To mě čekala slušně dlouhá fronta, i když o pár desítek minut byla trojnásobná. Moc jsem to těm lidem nezáviděl, stát v té slotě a mrznou při čekání na číslo. A kde byla chyba? Organizační agentura si seznamy závodníků úplně nesmyslně vytiskla podle času zaregistrování a ne podle příjmení. No a hledejte pak v těch stovkách jmen to jedno, když si každý registraci pamatoval plus mínus pár dní. Start se odkládal asi jenom o půl hodiny, takže ještě cajk.10257479_1024654507561043_6440458792580741252_o

Předzávodní přípravu nemá cenu popisovat. Takže rovnou na věc. Že půjde o rychlý závod bylo jisté ještě před startem, kdy jsem potkal Mirečka. Poslední dobou na něj mám nějaké štěstí. Dnes mi ale nevadil, protože jsem se už ráno rozhodl, že závod pojmu jako rychlostní trénink. Bylo mi totiž jasné, že terény prostě neumím a hrozně bych v nich ztratil. Takže o nic nešlo a jen tak pro sebe jsem si řekl, že do 20. místa by potěšilo. Start byl zajímavý, trochu zmatečný, ale nakonec pohoda. První odpočítávání zastavili a druhé ani nebylo, rovnou zazněl výstřel. I když jsem tempo přes měsíc a půl neběhal, stále něco v nohách bylo. I přes rychlý start mi nedělalo problém držet se v první desítce. Běželo se, dle mého mínění, hodně opatrně. Lidi se drželi Miloše Smrčky a moc rychleji se jim nechtělo. To mě na třetím kilometru přestalo bavit a tak jsem vyrazil dopředu, ne moc rychle, ale ani pomalu. závodní pole se ještě více roztrhalo a dobré dva kilometry jsem běžel osamoceně s Milošem a ještě jedním klukem. Zbytek byl vzadu. Jenže pak mi kolem sedmého kilometru nějak nesedl kopec, lehce jsme s Milošem zpomalili a pár běžců nás zase dotáhlo na vzdálenost slyšitelnosti dechu. A pak přišel úsek, kde mi to vážně nešlo a hodně lidí mě předběhlo, pokud se dobře pamatuji, bylo jich asi deset. Začalo stoupání k odbočce do terénu pod holým vrchem. Tam na mě dorazila rychlostní krize a v terénu se projevila naplno. Navíc přišlo ještě důraznější ujištění, že terén momentálně není má parketa. V prudkých stoupáních mě všichni dávali, kde ostatní pomalinku běželi, já raději rychleji šel, protože mi přišlo lepší ztratit v kopci pár vteřin než se v něm úplně vyšťavit. Konečné stoupání přímo na Blaník regulérní turistická chůze, jen před fotografem jsem popoběhl. 😀 Každopádně, do kopce k odbočce jsem vbíhal na nějakém 9. místě, díky terénu jsem se dostal na 19. pozici. slušná změna. Kluci přede mnou v nedohlednu, jenom jeden běžec dole pod kopcem, za mnou široko daleko nikdo. Na silnici jsem se rozhodl svůj běh pořádně rozbalit a pěkně do toho šlápnout. Týpka přede mnou jsem dal za další tři kilometry při probíhání kolem občerstvovačky na 16. kilometru. Hezky rychle jsem se mu vzdaloval, kluci, které jsem předtím nikde neviděl byli tak 200 metrů přede mnou. A znáte to, když má člověk koho dotahovat, jde závodění lépe. Nějak jsem asi špatně sledoval značení, ale v místech, kde jsem do cíle očekával už jenom cca kilometr byla cedule s nápisem, že zbývají 3 km. To člověku, který se předtím připravoval na drtivý kilometrový finiš, moc nepřidá na psychice. Přesně u cedule kilometr do cíle se mi podařilo doběhnout běžce přede mnou, tedy doběhnout, byl cca 10 metrů přede mnou. Bušil jsem do toho co to jde, nějaké myšlenky na příjemné tempo v posledních kilometrech vzaly za své. Navíc před klukem pár metrů další tři běžci. Ale všichni makali, ne jenom já…

Konečně cíl!
Konečně cíl!

Takže nakonec se mi nepodařilo předběhnout ani jednoho. Celkově 18. místo z 329 závodníků. Ale jsem spokojený, na té silnici se mi podařilo všechny kluky přede mnou krásně stáhnout, o čemž svědčí i to, že mezi 13. a mou 18. pozicí je pouze minuta rozdíl. Navíc ani Mireček nevyhrál a ani on mi moc nedal, necelých 8 minut. což považuji za úspěch, protože ve Velešíně mi na silnici za ideálních podmínek dal 5 minut. Prostě se mi konečný čas 1:33:32 na 21.5 km líbí. Vítěz Miloš Kratochvíl z Pardubic měl čas 1:23:34. Závod pěkný, ale z hlediska mého umění v terénu se na jeho nejdelší variantu příští rok vykašlu a v klidu si pojedu zaběhnout desítku. Třeba budu i na bedně. 🙂

Výsledky, stále neoficiální, zde: http://vysledky.irontime.cz/result41/.

Silvestrovský běh Jistebnice 2014

Již od něj uběhly skoro tři týdny, ale stále ho mám celkem živě v paměti, tak padlo rozhodnutí si to krásně strávené dopoledne zaznamenat pro budoucnost. Letos mě na něj nikdo nelákal, opravdu. Celý rok jsem s tímhle závodem počítal, kdo by se taky o obhajobu vítězství nepokusil, že. Jediné, co mi lehounce dělalo vrásky, byla dlouho se vlekoucí regenerace těla po maratonu ve Florencii. Od posledního listopadu jsem neběhal žádnou rychlost ani tréninky v tempu, nebyla na to energie a ani pocity. Podle všeho za můj divný stav mohly dva po sobě následující maratony a hlavně to, že jsem se při každém úplně vyždímal a šel ho na krev. Pořádný trénink, se kterým bych mohl být celkově spokojený, jak energeticky tak pocitově, proběhl až po Vánocích. Vážně, regenerace mi zabrala přes 3 týdny. Ale i přes podařený trénink mi nebylo jasné, jestli mám v nohou vůbec nějakou rychlost. Nějak se mi jí ani nechtělo pokoušet, nebyly na rychlé tréninky díky neustálému rannímu náledí podmínky. Rozhodl jsem se vše nechat ještě lepší regeneraci a doufal v připravenost mých nohou a to, že rychlost se jen tak neztratí.

Těsně před startem
Těsně před startem

Silvestr vypadal skvěle. Počasí přálo, vítr nefoukal, jen ten sníh nemusel být napadaný. Oproti minulému roku o hodně horší podmínky. Ani den předem nijak slavné zprávy, kamarád Honza (šel závodit na koloběžkách) mi řekl, že až do Nadějkova (cca 9 km) leží na silnici sníh kombinovaný s náledím a zbytek je po prosolené silnici. Dost těžké na výběr bot, ale nakonec padla volba na Vivobarefoot Breatho, přeci jenom nemají úplně ostrý vzorek a na silnici nedostávají takový záhul, jako například Inov8 X-Talony 212. Nakonec byla volba správná.

Po startu (vpředu triatlonista Novák)
Po startu (vpředu triatlonista Novák)

Předem jsem tušil, že letos se mi asi obhájit nepodaří. Vím, že takové myšlenky předem jsou jistotou neúspěchu, ale v běhu jsem spíš realista. Věděl jsem, že přijede Serbessa a Pepa Soukup. Oba dva prostě o třídu lepší než já. Nikoho dalšího jsem nečekal a tak bylo mé očekávání na třetí místo. Malinko jsem se netrefil, ale o tom dále. V Jistebnici jsem hned potkal Lindu s Davidem. Šel jsem se zrovna zaregistrovat s vyplněným formulářem, ale Davic mi řekl, že ten papír nepotřebuji, prý už zaregistrovaný jsem. Připadalo mi to jako blbost, protože předem jsem se po internetu neregistroval, ale měl pravdu! Jako loňského vítěze mě zapsali automaticky a navíc mi dali krásné číslo 1. Rozklusání s Lindou a Davidem byla jasná volba. Už při rozklusu se ukázalo, že terén není na žádné rekordy. Ten sníh klouzal úplně šíleně! Vrstva sněhu a pod ní náledí, nic horšího snad už ani nemůže být. Na konci klusání jsme potkali Zuzku, tak jsem se proběhl ještě s ní, abych viděl stav doběhu do cíle. Úplný opak startu! Krásně mokrý asfalt, naprosto bezproblémový. Ještě se mi podařilo potkat Mirečka a Pepu, takže o boji o první pozici bylo jasno. No, lidí a známých bylo požehnaně.

Můj finish :-)
Můj finish 🙂

Start byl v deset, opět přesně jako vloni. Oproti loňsku měl ale jiný průběh, do čela šel Mireček s Pepou a ještě jedním takovým vyšším chlápkem, až v cíli mi řekli, že je to triatlonista Novák z Tábora. Kluci vpředu dali dobré tempo a tak jsem se zařadil za ně. Se mnou byl ještě Jaromír Habara a pak byla lehčí mezera. Nebudu lhát, po třech kilometrech mi to nějak přestalo šlapat a vedoucí skupinka se začala lehce vzdalovat, Jaromír mě doběhl a jeden běžec předběhl. Moc mi to nešlo, ale u zatáčky kolem pátého kilometru, když nás začal dobíhat nějaký běžec jsem prostě řekl: „Toho před námi dáme, přeci neskončíme za ním!“ Jaromír si to nemyslel, ale já se dal do stíhání. Týpek za námi měl ale asi stejný nápad. Po chvilce byl Jaromír dost vzadu a ten kluk mi těsně dýchal na záda. Věděl jsem, že na rovince a lehkém seběhu před Nadějkovem musím nastoupit, jinak mě předběhne. Taky jsem doufal, že můj nástup nedá fyzicky, šíleně divně dýchal. To mě zrovna na tom úseku začal běh připadat lehký, dýchání rovnoměrné a tak mi zrychlení přišlo jako skvělý nápad. Ale jaké překvapení! Ten kluk se mě držel jako klíště až k občerstvovačce, u které začínala silnice. Chlap přede mnou, kterého jsem stíhal, měl už jenom cca 50 metrů. Ale já už byl v klidu. Krásně hladký asfalt nás čekal, krize byla pryč a já věděl, že na asfaltu to budu moci teprve rozbalit. Na předchozích kilometrech mi hrozně vadilo podkluzování při každém druhém kroku a nemohoucnost do stoupání pořádně zabrat. A co se stalo na silnici? Přesně co jsem si myslel. Hodil jsem tempo hluboko pod čtyři na kilometr a prostě akceleroval. Kluk za mnou jako by se zastavil a ten přede mnou taky. Toho jsem dal hned za ukončující cedulí Nadějkova ve stoupání. Ve stoupání, kde jsem minulý rok umíral a letos mi připadalo úplně snadné. a jelikož oproti minule mi bylo naprosto jasné co mě kde čeká, mohl jsem to pořádně rozbalit. Tak trochu jsem koketoval s myšlenkou, že bych to třetí místo mohl ještě stáhnout, i když jsem před sebou nikoho neviděl. Kluci za mnou se za chvíli ztratili a co se nestalo, já v poslední vesnici zahlédl před sebou třetího, měl na mě tak 150 metrů. Což, přiznejme si, není žádná sláva, když člověk ví, že na dohnání má už jenom cca kilometr. Nebudu nikoho dlouho napínat, nepodařilo se mi ho doběhnout. Nakonec mi dal půl minuty… Já si doběhl na krásném čtvrtém místě v čase 54:06. Čas beru s rezervou, protože všichni co doběhli a čas si měřili řekli, že se jim někam ztratili 2 minuty. Ale nechme to tak, i v nepříznivých podmínkách tedy o 2 a půl minuty lepší než vloni.

Kategorie M39
Kategorie M39

Vyhlášení výsledků zase zabralo celkem hodně času. Stejně jako vloni. A jelikož se mi opravdu podařila bedna v kategorii, hezky jsem si na něj počkal. Moc se mi ten závod líbil, už se těším na příští rok. 🙂

Výsledky: 2014_Silvestrovský běh

Fotky půjčeny od Michaely Novákové.

Velešínský půlmaraton 2014

Konečně závod, který se po dlouhé době povedl lépe, než bylo očekávání. Po maratonu v Benešově přišel na pár dní bežecký splín. Vůbec nebyla chuť běhat a navíc mi trochu ubyla sebedůvěra k mému tréninku. Ale co člověka nenakopne jako jiní lidé. Na diskuzním fóru Běhej.com se do mě lehce pustilo pár uživatelů a to mě zatvrdilo, prostě dokážu jim a i sám sobě, že na to mám. Dal jsem se do tréninku s ještě větší vervou, tedy jakmile se mi podařilo dát do kupy svaly. Další týden po maratonu se mi podařilo dát 116 km ve slušných tempech a před Velešínem jenom jeden den volna. Netušil jsem jestli je to dobrý plán, ale bylo mi to jedno. Na půlmaratonu byl můj plán být do pátého místa a pokud možno čas kolem 1h19m.Start

Na místo jsem dorazil s Petrem v dostatečném předstihu na registraci a rozklusání. Počasí skvělé, jako vloni opět jasno, jen chladněji kolem 8°C s lehkým vánkem. Při rozklusání jsem potkal Jirku Csirika, takže tušení o prvních umístění bylo. Pak se najednou všichni začali přesunovat na start a já s nimi. Tam akorát rychlé pozdravení s Mírou Vostrým, prohození pár slov se Serbessou, můj druhý tip na první umístění, a najednou se běželo. Žádný výstřel ani zakřišení, jenom tiché teď. Dostalo mě to. Tempo mi nepřišlo nějak hrozné. Ale to bývá u rozbíhání závodů klasika. Na druhém kilometru se najednou Jirka s Mirečkem začali lehounce vzdalovat. Nenechal jsem se tím rozhodit a běžel si své. Stále mi nepřišlo, že je mé tělo dostatečně zahřáté.

Těsně před cílem poprvé
Těsně před cílem poprvé

O kilometr dál už mi přišlo. Lehce jsem se začal Petrovi a ještě jednomu klukovi vzdalovat. A přišla obávaná louže před otočkou na nějakém 4,5 km. Prý hluboká a na nic. Nepřišlo mi, proběhnutí středem, jako bych se vznášel a o minutku zpátky jakbysmet. A v protisměru celá ta kupa běžců. Nejkrásnější bylo, že hodně z nich mě povzbuzovalo. Krásně to nakoplo. Neměl jsem tušení, že mě zná nebo pozná tolik lidí. Kluci za mnou začali nějak zaostávat, ti přede mnou se zase lehce vzdalovali. Úplná idylka, tedy až na to, že jsem běžel sám. Lehce jsem se bál stoupání od šestého kilometru do cca dvanáctého. Loni mi tam totiž nějak na chvíli došlo a trvalo tu krizi mi trvalo překonat dalších 7 kilometrů. Letos změna, kopec nekopec, běželo se stále krásně, žádné zpomalení. Na občerstvovačce jen lok vody a makat dál. Jako by tam ani žádné kopce nebyly, najednou vrchol a klesání na druhou stranu. Na okraji Kaplice – nádraží potkání s Mirečkem v protisměru, chviličku za ním Jirka. Povzbudil jsem ho, ale nevypadal, že mě slyšel. Pak už jsem byl na druhé, poslední, obrátce já a mohl si zkontrolovat náskok na čtvrtého. Byl značný, ale i tak jsem věděl, že nesmím zaostat a v následujícím kopci se bude lámat chleba. Místo zpomalení, jak bych to vždycky dřív udělal, přišlo malinké zrychlení a krásné vzdalování se tomu za mnou. Opět mě protiběžci povzbuzovali, spousta dokonce našla i síly si se mnou plácnou. Krásné povzbuzení podruhé. Myslím, že na Jonnyho se mi podařilo zakřičet, že kdo v cíli neblije, běžel pod své možnosti. Jakmile se cesta začala lámat, tempo se mi podařilo ještě vystupňovat a z těch mírných klesání jsem prostě běžel naplno. U občerstvovací stanice se ke mně přidal jeden běžec, který pro nevolnosti vzdal a byl na cestě zpět, ale po hlášce „Můžu se k tobě přidat? Doprkýnka, jak rychle to běžíš, 3:40/km?“ a mé odpovědi, že nevím, nemám hodinky a běžím naplno, se raději vzdálil a přešel do klusu. Nějaké 4 km do cíle a už jenom rovina a jedno otravné klesání před cílem. Lehký problém byl protivítr, vánek zesílil, dost mi chladem tuhly stehna, ale rval jsem to co to šlo, náskok značný. Už jsem věděl, že třetí pozice je má. Ani poslední kopec mě nezastavil a já si v čase 1:17:34 doběhl pro krásné třetí místo!

Před cílem podruhé
Před cílem podruhé

V cíli maximální spokojenost. I po tom, když mi řekli, že Mireček byl v cíli o pět minut přede mnou a Jirka o čtyři minuty. Třetí flek a překonání osobního rekordu, co víc si v ten den přát, že? A bylo to ještě lepší, Petr doběhl na pátém místě a taky ještě pod 1h20m. Ani vykašlávání plic se nekonalo. Bohužel bez zvracení, takže rezervy musely nějaké být. 😀 Rychle obléci a ke kamnům. Vyklusávání se nekonalo, jenom jsem dal pořádný strečink v sále, který byl k dispozici. Pak už jenom dobrý boršč, kecání s ostatními a čekání na výsledky. Chvíli jsem byl nervózní, ve čtyři jsem musel být v práci. Naštěstí ve dvě hodiny všechny vyhlásili a já dostal krásný stříbrný pohár, druhý v kategorii, a tričko. Nic moc ohodnocení, ale vůbec mi to nevadí. Já si splnil vše s maximální spokojeností a vrátilo se mi sebevědomí na Firenze marathon. A taky jsem se rozhodl na svém způsobu tréninku nic neměnit. Očividně mi funguje dost dobře. Krásný den plný zážitků byl tenhle státní svátek. 🙂

Petr vyhrál i kategorii M50
Petr vyhrál i kategorii C (50-59)
Nejmladší mužská kategorie
Nejmladší mužská kategorie A (19-39)

Výsledky: výsledky Velešínský půlmaraton 2014