Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂

Běh na Javorovou skálu těsně za hranicí kraje

To byl zas jednou nápad. Zajet si na závod do Prčic. Prý krátký běh do kopce s názvem Prčický trhák. Takhle špatně umístit se mi už dlouho nepodařilo! Pěkně děkuji za pozvání! 😀 Takže jak vše probíhalo…13647087_10206334658676760_1049085114_oBylo nebylo… dělám si srandu! Na konzultaci běžecké techniky přijela i Domča z okolí Prčic. Malinko překvapila, že kvůli pár větám a videu jela takovou dálku, ale byla s ní sranda a do běhání je vážně zapálená. Když se budeme bavit o dálce, ono cca 40 km z pohledu ultra běžců není nic jiného než běžný trénink, že. 😉 Během kecání na našem malém ovále nás pozvala do Prčic na krátký závod – prý pěkný závod na 5 a půl kilometru do kopečka. Abych řekl pravdu, nějak mě pozvání na poprvé nezaujalo. Jenže pak jsem si o závodě zjišťoval detaily na internetu a časy mi na tu vzdálenost nepřišly nějak rychlé. Já si, jako ovšem vždy, věřil na bednu. Ach ta nezkušenost a naivita.13647020_10206334656836714_2089389959_oV sobotu se mi podařilo dorazit k registraci v radnici Prčic na náměstí jako jednomu z prvních. Rychlá registrace a po ní, jelikož bylo spousta času, válení na trávě a slunění se. Jenže nic netrvá věčně, člověk se před závodem přeci jenom musí trochu rozhýbat a zahřát svaly. Hodil jsem na sebe svůj nejoblíbenější závodní outfit a s dobrým pocitem se šel vyklusat. Celou dobu výklusu čekován žaludek, ale dnes se podle všeho rozhodl být kamarád a ani jednou se neozval. Pevný jak skála. Dost mě udivil, normálně je šíleně hádavý a náladový. Napsal bych jako co, ale asi by se jednalo o genderový stereotyp. Při doběhu náměstí se mi podařilo potkat Honzu Macouna, hned mi bylo jasné, kdo bude dnes vítěz. Pak tam najednou byli všichni. Kluci z Tábora, Domča, Jirka (ten mi ukázal kudy se poběží, moc se mi to nelíbilo – zlatá nevědomost) s částí CBC teamu, staří pardálové a prostě hrozně známých. A mimo ně i nových tváří, ze kterých se zase několik stalo známými a kamarády. Prostě standardní předzávodní sranda. Naštěstí vždy skryje mou nervozitu.

Bolest pár set metrů před cílem
Bolest pár set metrů před cílem

A už se stálo na startu, hezky po Honzově boku a běželo se. Ještě před startem rychlé zhodnocení soupeřů, a jelikož nikdo koho bych znal kromě Honzy nebyl na dohled, sebedůvěra se vrátila. První kilometr byl více než svižný, ale běželo se mi krásně. Vedle mě Honza a ještě jeden kluk, mezi námi a zbytkem dost velká mezera. Jenže pak se silnice začala více a více zvedat a já usoudil, že se nechci zavařit a raději malinké polevení v tempu. I přes něj mi ale po dalším kilometru přišlo, že se mé nohy brodí čerstvým betonem a plíce se nacházejí přímo u komínu uhelné elektrárny. Najednou nohy neběžely. A to měla největší sranda teprve začít. A jaká byla!

Plní endorfinů
Plní endorfinů

Hned po proběhnutí vesnicí se už tak dost zajímavý sklon zvedl ještě víc. Nebudu lhát, připadalo mi to jako běh do kolmé stěny. Najednou kolem mě profrčel další závodník. Nevěřil bych, že někdo může při běhu do kopce vypadat tak čerstvě a nezadýchaně. Bylo poznat, že se jedná o jeho terén, na silnici nic moc (spíš nic), ale v kopcích najednou v nohách dynamit. Mě nějak kotel vyhasínal a spíš doutnal. Kopec se ještě víc zvedl a kdo mě nepředbíhal potom, klučina s roztrhanými Inov8, ze kterého jsme si dělali kvůli botám na začátku srandu. Jako by tam ani kopec nebyl, v běhu se na mě otočil a řekl, že už to horší nebude. Lhář jeden! Nebudu lhát, ještě se kolem mě prohnali dva závodníci. Dva staříci! Po x letech mě předběhli běžci, u kterých už od pohledu bylo jasné, že kategorie M49 dávno není jejich. Na porážky od M49 běžců si člověk zvykl, ale od M59?! Jako vážně?! Pak už za mnou nikdo nebyl, šílená mezera. A správně jsem tušil, že kopec bude ještě horší, byla tam i prakticky skoro kolmá stěna (možná lehce přeháním, ale přišla mi taková). Až jsem přešel do svižné chůze s rukami na kolenou. Že jsem funěl jako lokomotiva je všem asi jasné. A najednou asfalt, tedy poslední kilometr do cíle. Jak ten se vlekl! Uběhneš 500 metrů, zeptáš se člověka kolik ještě, on 600 metrů, zakleješ, pak po 200 metrech Dominiky maminka, prý 500 metrů, radši už jen mlčíš a doufáš, že to utrpení a potupa brzy skončí. Už nebojuješ s lidmi, časem, umístěním, ani sám se sebou, už bojuješ jenom s kopcem. Rád bych řekl, že jsem ho porazil, ale to bych přeháněl.

Pokec s Jirkou při vyhlašování
Pokec s Jirkou při vyhlašování

Dostal jsem od něj pěknou nakládačku. V cíli hned k občerstvení polít se vodou, až pak se mi podařilo vnímat ostatní. Honzík podle očekávání vyhrál, za ním klučina z juniorů a pak houf lidí a po něm já. Celkově asi 9. v čase 26:09. Necelé 4 minuty za vítězným časem 22:15 a podle všeho novým rekordem trati. Honza prostě běhá jinou ligu než ostatní. Ale jinak celkově neskutečná užívačka. Hlavně zjištění, že mě běh do kopce i přes bídné umístění hrozně baví a asi na něj začnu pořádně trénovat (kopce už zařazeny do tréninku). Co bylo dál? Užívání endorfinů, kecání se všemi, focení se, další povídání si a pak vyhlášení. I bídným pátým místem v kategorii jsem vyhrál základní tachometr na kolo. Dobře se mi podařilo kluky na trati věkově odhadnout, všichni starší kmeti byli z kategorie M59. Nikdo z M49 mě nepředběhl. Holt borci. I když jsem si dost jistý, že je znám ze závodů JBP a normálně jim na rovnějších tratích dávám kotel. Jo, specializace na kopce se pozná. A po vyhlášení to, na co jsem se nejvíc těšil. Společný seběh s Domčou a jejím kamarádem Lubošem zpátky do Prčice. Byl o kilometr a půl delší než výběh nahoru, ale šíleně krásný. Hlavně typický běžecký pokec o všem možném. Nakonec super den. Nakonec děkuji za pozvání a ukázání nové krásné akce.

Všichni vysmátí
Všichni vysmátí

Dva místní pouťáky – dvě vítězství

Radimovický koňák 2016

U mě už každoroční závod, který mám hodně rád. Také se jednalo o už třetí účast v řadě. Letos pro mě byla důležitá, protože se mi podařilo na loňském ročníku zvítězit a pozici jsem chtěl obhájit. Navíc mi hrálo oproti loňsku hodně věcí do karet – pohodovější práce než vloni, poslední měsíc celkem bezproblémový trénink, potíže se žaludkem vyřešeny a chuť vyhrát a běžet byla.

Přiznám se, že jsem neočekával žádnou těžkou konkurenci, tak jsem si dal týden před závodem hodně do těla. Několik dlouhých běhů, nějaká tempa, prostě nic odpočinkového. Taky jsem si řekl, že na nějaké 2 míle se přeci nemusím nijak extrémně připravovat. Možná den odpočinku před závodem mohl být…

Konec prvního kola - náskok už byl
Konec prvního kola – náskok už byl

Průběh závodu jsem hezky surově popsal na DM, takže budu citovat:

To je tak když vyhraješ a jsi maximálně nespokojený. Třetí účast, podruhé se mi podařilo vyhrát. Podruhé nespokojenost s výkonem a svým výsledkem. Prvně s Garminy na ruce, díky nim zjištění, že jedno kolo neměří 1600 metrů, ale asi 1670 metrů, což je přeci jenom rozdíl. Vloni čas 11:57, letos 12:17 (pořadatelé mi naměřili 12:34, ale v tomhle na 100% věřím svým stopkám). Letos tedy šílené vedro (asi tak 33°C ve stínu), šel jsem z plného tréninku a navíc nebyl nikdo kdo by mi pomohl závod roztáhnout. Za mnou prvních 800 metrů pověšený nějaký junior, mi došlo, že na pohodu nevyhraji, tak jsem za to musel vzít a utéct mu. Náskok nakonec asi minuta. Jsem ale nespokojený s časem, o 20 vteřin pomalejší než vloni mě šíleně štve! Kde vzali čas organizátoři vážně netuším… V neděli si spravím chuť!

Je jasně poznat, že spokojenost nebyla. Zpětně po nějakém čase hodnotím závod pozitivně. Nakopl mě zase k tomu lehce něco dělat s rychlostí. A dodal zjištění, že v horku se vážně špatně běhá… Loni 23°C a čas 11:57, letos 34°C a čas 12:17.DSC_0176

Ještě musím dodat, že jsem se po dlouhé době vytrestal vlastní blbostí. Padla volba na boty Vivobarefoot a k nim jedna blbost. Jedná se přeci o Viva, ponožky nejsou třeba. Taková začátečnická chyba! Nevěřit Vivám! Po těch necelých třech a půl kilometrech mi milé botky totálně sedřely kůži na chodidlech. Na levém tak špatně, že se nedalo do pořádku ještě teď. Ono se vždy rána přes noc lehce zatáhne a pak jí hned při tréninku zase strhnu. Ale už se blížím k vyléčení. 😀

Borecký běh – první ročník

První ročník závodu, který měl navíc start v Plané nad Lužnicí hned vedle mé práce. 😀 Povinnost se zúčastnit. Moc toho k němu není, pořadatelé totiž neudělali běhu žádnou reklamu, tak přišli prakticky jenom místní. Většina příchozích se přihlásila na 5 km trasu a tak 9 km moc lidí neběželo. Pro mě škoda, celé jsem si musel odtáhnout sám.384308__

Zábava po závodě
Zábava po závodě

Start byl rychlý, hned jsem šel do čela. Ještě před ním jsem se bavil s jedním běžcem, který byl hrozně vystajlovaný a vypadal hodně nebezpečně. Po sto metrech jsem se otočil a on už celkem daleko za mnou. Nebudu lhát, vypálil jsem na Tábor trochu zostra, první kilometr á 3:18. Pak lehké cílené zpomalení, protože začalo mírné asi 3,5 kilometrové stoupání. Trasa pro mě suprová, mám jí celkem naběhanou z tréninků. Na polovině lehký zlom a dva kilásky z mírného kopečku. Kontroloval jsem si vystajlovaného, ale nebylo se čeho bát, daleko za mnou nikdo. Na rovince před občerstvením jsem se pořád otáčel, až nakonec úspěch a objevil se za mnou. Mohl být minimálně 500 metrů za mnou a určitě se nepřibližoval, spíš naopak. Po občerstvení už jen dva kiláky a cíl. Bylo tam lehké stoupání na most přes dálnici (podobné jako na prvním kilometru), ale nějak nevadilo. Do cíle jsem si ještě zaspurtoval a nakonec 9.31 km za 34:17. Čas, který jsem si s aktuální formou předpovídal. Tak nějak jsem čekal, že nebude s kým běžet. Náskok na druhého nakonec necelé 3 minuty.13550986_10205347705326669_1243123474_n

SK Běžci kalichu

Jednalo se o první závod, kde bylo kompletní mužské osazení našeho nového amatérského klubu SK Běžci kalichu. Já první místo na 9 km trase celkově, Lukáš Boháč 2. v kategorii M39 na stejné trase. Na pětce zazářil Lukáš broukal krásný 2. místem celkově a ještě Matěj Věncek doběhl 3. v kategorii M39. Jelikož máme v plánu soustředit se hlavně na okres a jižní Čechy, tak jsme zatím moc spokojení. Jde to dobře.

SK Běžci kalichu - mužská část
SK Běžci kalichu – mužská část

Počtvrté ve Vlasti

20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace
Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu
Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km
cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. 🙂

Prý úsměv. Tss...
Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!
Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?
Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D
Hon na lišku – já byl ta liška 😀
Jeden z brodů krosu
Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým
První bedna za tým SK Běžci kalichu
:)
🙂

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

Dvě březnové desítky pod 35 – Kbely a Hamr

Tento měsíc jsem si zaběhl dva desetikilometrové závody. Jako první jsem zvolil Kbelskou desítku 5. března (tam byl úmysl dostat se s časem ke 3 minutám) a pak jako reparát desítku Vaší ligy v Praze na Hamru. Obě moc nevyšly, proč popíši níže.

Kbelská desítka 2016

Tento závod jsem zařadil do přípravy na maraton a hodně jsem od něj očekával. Což byla možná chyba. Několik týdnů před jsem měl celkem hodně rychlostních tréninků a věřil jsem si. Navíc mi všichni říkali, že Kbely jsou vážně rychlé. Údajně rychlejší než Pečky, které jsem běžel rok předtím. Plán před startem bylo běžet tempem 3:21/km, což je na výsledný čas 33:40.

Na místo jsem se svezl s táborskými běžkyněmi, takže doprava naprosto super. Žádné vlaky, autobusy ani podobné. Vyzvednutí prakticky u domu a zpátky to samé. Registrace proběhla naprosto bez problémů, potkal jsem u ní Jirku a pokecal s ním. Pak rychlé převlečení, taška do úschovny a jít se vyklusat. Do zahřátí jsem vložil i pár rovinek a zjistil jsem, že se moc necítím na nějaký rychlý běh. 😀 Počasí nádherné, jasno a bez větru (mezi budovami).

Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou
Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou

K závodu jen krátce. Start byl rychlý, ale jelikož jsem byl v druhé lajně, nevznikl žádný problém ani pošťuchování. Díky Garminům na ruce jsem se rozhodl kontrolovat si tempo a nepřepalovat. První kilometr hodně rychlý, zatímco všichni kolem mě zrychlovali, já cíleně zpomaloval z tempa 2:55/km na mé zvolené. 🙂 Po chvilce se mi podařilo a vůbec mi nevadilo, že mě předběhla spousta běžců. Tušil jsem, že za chvíli uvidí má záda. Což se také potvrdilo, protože jsem doběhl Pepu Soukupa a když mi došlo, že běží tempem 3:21/km, zařadil se k němu. První skoro celé 4 kilometry se mi dařilo ho držet, jenže pak mi lehce utekla skupinka a v mírném stoupání k 5. kilometru mě zpomalil i slabý protivítr a já začal ztráce. Na 5. kilometru za 17:01, což bylo ještě celkem v normě, všichni totiž říkali, že druhá pětka je rychlejší. No, nebyla. Za polovinou začaly prudké seběhy, po kterých následovaly táhlé výběhy nahoru. První mi ještě moc nevadil, ale druhý výběh vlekoucí se od 7. kilometru až k 8. kilometru nic nepřidal. Na tom kilometru bylo převýšení přibližně 40-50 metrů a má průměrka klesla o dobrou půlminutu. Na posledních dvou kilometrech se mi pak už nepodařilo ztrátu stlačit, i přes skoro celý poslední kilometr mírně z kopce. Nedalo se.

Přibližně 7. kilometr
Přibližně 7. kilometr

V cíli usilovný sprint a nakonec čas 34:46. Což je alespoň osobák o 8 vteřin.

Tempa jednotlivých kilometrů:

  1. 3:23
  2. 3:22
  3. 3:20
  4. 3:22
  5. 3:30 (stoupání s protivětrem)
  6. 3:22
  7. 3:37
  8. 3:52 (největší převýšení)
  9. 3:32
  10. 3:12

Profil se mi osobně moc nelíbil, podle mě se o moc rychlou desítku nejedná. Kopců na můj vkus krapet moc. Celkově jsem skončil 25. a v kategorii MA29 na 11. místě.

Vypětí v cíli
Vypětí v cíli

Vaše liga – Hamr-Praha

Hned večer po Kbelské jsem se rozhodl pro reparát a tudíž i zlepšení svého času. Věděl jsem, že na to mám. Jenže to jsem ještě netušil, jak budou probíhat následující dva týdny. Přecenil jsem své tělo a myslel si, že mohu hned naskočit do tréninku. Já mu nedodal dostatek regenerace a klidu, hned jsem po něm chtěl tempa, úseky a prostě ladit rychlost. Hezky se mi odvděčilo tím, že i klusání byl nadlidský výkon, o nějaké rychlosti se nedá mluvit. Až asi po 8 dnech mě tělo pustilo do rychlejšího tréninku, kdy jsem dal 6×1 km v tempu a víc mě nepustilo. Díky tomu mi šla dolů běžecká psychika a běh mě prostě nebavil. Trápení…

V týdnu před Hamrem žádná změna, ale jelikož už jsem byl přihlášený, rozhodl jsem se běžet a hlavně si závod užít. Jen se při něm bavit a nečekat žádné atakování osobního rekordu. Ale to bych nesměl být já. Rozhodl jsem se jet do Prahy autobusem a jelikož jsem byl líný vstávat, jen jsem pozdějších, který přijíždí na Roztyly v 9:45, což je hodinu a čtvrt před startem. Hezky jsem si nalezl spoje a byl v klidu. Jenže jsem nepočítal s tím, že se mi nepodaří vylézt z metra a pozdě nalézt stanici autobusu. První autobus mi ujel o dvě minuty a po přesunu metrem jinam mi ujěl asi o tři. Musel jsem čekat. Díky tomu jsem dorazil na místo 15 minut před startem. Naštěstí rozehřátý, běh s taškou z autobusu vydá za důkladné rozcvičení. 😀 Rychlé převléknutí a už v posledních minutách standardní rozehřátí. Byly to takové hoňky, že jsem si ani nevzpomněl na záchod, jen na malou potřebu. Při rozklusání jsem zase potkla Jirku a pokecali jsme.

První kilometr a můj náskok
První kilometr a můj náskok

Start byl jednoduchý. Stoupl jsem si na čáru a prostě vyrazil. Nikdo se mě nedržel. tak to bylo po celý závod. Kilometry měly tempo pomalejší než bych čekal, ale nějak mi to nevadilo. Rozhodl jsem se jednoduše si běh užít, nezávodit s časem, ale pro změnu s ostatními běžci. Na otočce jsem poprvé viděl svůj náskok, zakázal jsem si totiž se otáčet, a byl asi 100 metrů. Což není moc. Každopádně až do posledního kilometru se nic neměnilo a já to jedonuše rval. Nebylo to moc namáhavé, Hamr je vážně rovina s mírným zvlněním. Maličko mě sice překvapil protivítr v druhé polovině, já ho čekal do zad, ale naštěstí byl slabý. Na posledním kilometru, vlastně půl kilometru, přišlo drama. 400 metrů před cílem mě předběhl budoucí vítěz, nějak mi ztěžkly nohy, a porazil mě o 4 vteřiny. Já proběhl cílem v čase 34:59 (Garminy mi sice ukazovaly 34:56, ale oficiální čas je oficiální čas).

Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)
Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)

Sice bez osobáku, na druhém místě o 4 vteřiny, ale po dlouhé době spokojený a běh mě bavil. Prostě nádhera. Nic jsem nevyhrál, jenom medaili, ale bylo to krásné dopoledne. Navíc příjemný pokec s Jirkou. 🙂

Opět časy jednotlivých kilometrů:

  1. 3:22
  2. 3:22
  3. 3:26
  4. 3:28
  5. 3:30
  6. 3:36
  7. 3:29
  8. 3:35
  9. 3:27
  10. 3:25

    Vyhlášení
    Vyhlášení

Poprvé pořádání běžeckého závodu – chyby byly

Už zde na blogu byla zmínka, že pořádám závod Táborský trail (článeček zde). čas letí jako voda a už utekl víc než týden od proběhlé akce. Tak nějak se mi podařilo vše v hlavě sesumírovat a sepsat. Našlo se totiž hodně detailů, které jsem s ostatními naplánoval. Tak nějak se pokusím shrnout, co vše pořádání závodu předcházelo, s čím jsme v den D trochu nepočítali, co se pokazilo a z čeho se poučíme a jak na to nahlížíme.

Přípravy

Jako první jsme si sepsali osnovu co vše bude potřeba udělat. Krásně se dá vycházet z doporučení ČUS – http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/poradani-akci.html. Podle ní jsme pak postupovali, různě jí upravovali, až nakonec na našem sdíleném Google Drive bylo přehršel souborů. Ani nevím, jak jsme se v tom vyznali. Ale děkujeme online službám za možnost neustálé komunikace, hrozně nám to ulehčily.

Dalším krokem po prvním nástřelu osnovy bylo už konkrétní zařizování. Hlavně nás zajímala odpovědnost za účastníky. Podle ČUS (http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/sport-a-pravni-praxe/povinnost-organizatora-sportovni-akce-nahradit-ujmu-podle-noz.html) nejsou zdravotníci potřeba, tedy pokud nejsou součástí akce osamostatnělé závody pro děti. Následovaly povolení od města – kultura, sport, komunikace, poplatky za využívání plochy (naštěstí se nás netýkaly, díky záštitě starosty a hlavně charitativní stránce věci byly odpuštěné). Pak bylo třeba povolení od Lesů Tábor a také od vesnic, přes jejichž katastry se běželo. Nesmím zapomenou na lom, jelikož závod vedl po jeho okraji a povolení bylo potřeba. Nezdá se, ale oběhat vše zabralo skoro měsíc a půl.

K tomu se sháněli sponzoři, což šlo lehčeji než jsme čekali. Nakonec tuším 20 sponzorů. Vymýšlela se grafika, sháněly všelijaké věci potřebné k pořádání, komunikovalo s reklamkou na výrobě všelijakých věcí – trika, plaketky pro vítěze, bannery. Vymýšlely diplomy, loga, no všechno. S grafikou naštěstí pomohla kamarádka Jája, které za to patří můj velký dík.

Člověk se ani nenadál a čtvrt roku bylo pryč. Na poslední týden zůstalo futrování startovních tašek, značení trati, nákupy a logistika dostat vše na místo a zase pryč. Kompletně připraveno bylo den předem někdy kolem desáté večer.

Den D

Ráno před osmou sraz na místě a rychlá stavba stanů – stánek, převlékárna, registrace, prezentace Hudy. Najednou tam byli závodníci, čekali na čísla a my nestíhali. Což bylo naštěstí jen pár minutek a rozběhlo se to. Pak už šlo vše jak na drátkách, fotografům jsem ukazoval kde je chci, pořadatelům kde přesně budou stát na trati a co po nich budu chtít, zdravil se s běžeckými kamarády, koordinoval lidi, pomáhal připravovat vše možné a hlavně včas posílal lidi na trať, aby byli na místech v předstihu.

Zbývalo 20 minut do plánovaného startu a já si všiml, že fronta je stále hrozně dlouhá. Naštěstí rychlá reakce, okamžité udělání druhé registrace a v čas startu bylo po frontách. Za zdržení mohla špatně připravená registrace, špatně jsem vysvětlil Lukášovi, jak zapisovat a vydávat čísla a hrozně se to zdrželo. Už víme jak příští rok udělat, aby registrace byla plynulá. Start byl nakonec odložen jen o 20 minut. Na první ročník v normě.

Ani jsme se nenadáli a už přibíhali první závodníci. Sotva jsme se stihli v zázemí otočit a připravit pár věcí. Trochu mě překvapilo, že první jsou jiní běžci než byla má očekávání. Za chvíli jsem se dozvěděl. Z celkového počtu cca 180 běžců mi přibližně 10-15 minuli nejdůležitější odbočku, která vracela z kopce dolů na poslední kilometr. Já před startem oběma davům běžců řekl, že poslední kilometry jsou stejné jako ty první a myslel si, že to bude stačit. bohužel nestačilo a ta jedna šipka mi prostě chyběla. Stále mě to štve a hlavně mrzí. Protože třeba Jirka Csirik s Honzou Macounem a Jirkou Václavíkem skončili 2., 3. a 4. a přitom měli být na prvních třech místech. Všichni si tam zaběhli. To samé se stalo borcům na 7 km trati. Úplně jsem zapomněl, že jak běží člověk naplno, tak mozek nefunguje jako při výklusu. Měl jsem to čekat. Největší chyba a byla má. Bude mě štvát ještě dlouho…

Další kiks přišel s výsledky, vše v pohodě, čas od času špatné jméno, což se podchytilo a také umístění. Za umístění mohli zabloudění běžci, kteří nám přiběhli z druhé strany. Každopádně výsledky se zpětně daly po závodě dohromady ke vší spokojenosti. Že se nám vyhlášení trochu posunulo se dalo čekat. Co se ale už nedá vrátit je vyhlášení starších žen na 7 km trati. Omylem jsme na 3. místě vyhlásili paní, která doběhla mezi posledními. Nevíme jak se to stalo, ona totiž na fotkách nemá číslo a tak netušíme jestli ho náhodou nedala někomu jinému. Být na jejím místě, pro cenu bych si nešel, ale asi to viděla jinak. Tady beru chybu na naší straně, ale velkou roli tam také hrálo nedostatečné fair-play ze strany zmíněné závodnice.

Nebudu lhát, večer jsme celou akci pořádně zapili. Všichni organizátoři nadšení a šťastní, že se povedlo, ale já byl osobně dost mrzutý a naštvaný sám na sebe. Největší chyba a mohl jsem za ní já! Nedostatečné značení…

Co jsem zjistil zpětně, většina účastníků akce byla nadšená a těší se na další ročník. Já nejdřív hned po závodě říkal, že nic nebude, ale lidi jsou nadšení, pořadatelé do toho prý půjdou také a tak další ročník bude, jen ho asi uděláme v jiném termínu až bude tepleji. Z chyb jsme se poučili a napravíme je – značení, registrace výsledky a vyhlášení. Příští ročník bude bez chyb, už víme jak na něj. 😉

Po této zkušenosti ale vím, že pokud budu jako účastník na nějakém závodě a něco se protáhne nebo nebude fungovat, budu klidný a počkám si, protože vím co všechno se může na těhle malých akcích pokazit a tím rozbořit celý časový harmonogram.

Výsledky a další informace: http://www.taborskytrail.webnode.cz

Nakonec děkuji mým kamarádům, kteří pomáhali s celou akcí a bez nichž by nevznikla, Janě Šonkové, Štěpánovi Ulrichovi a Jáje Kratochvílové. Děkuji moc lidi. 😉

Pořádám závod – Táborský trail

Logo_průhledné_černé_písmoMyslím, že název krátkého článku mluví za vše. Na BezvaBěhu nedávno vyšla má pozvánka (můžete si přečíst zde) a jen bych jí zde pár slovy rád doplnil.

Táborský trail, registrace od 8:00 ráno 12. března 2016 vedle hotelu Žižkovy lázně, start v 10:30, 7/12 km, 240/350m+ a 150/200 Kč – vlastně všechny informace, které člověk potřebuje. Ještě adresa s kompletními informace a registrací: http://www.taborskytrail.webnode.cz. Závod najdete i na Facebooku.

Trasa je opravdu pěkná. Krásné čisté terény, sedmička celá v lese, dvanáctka z lesa na chvíli vybíhá, bohužel na necelých 400 metrů i na silničku v Hnojné Lhotce a běží kolem lomu u Tábora, mimo les přibližně kilometr. Dolů do lomu je během závodu nádherný pohled. Doufám, že bude počasí přát a v týdnu před závodem zaprší, ať jsou terény pořádně zrádné. Ovšem žádný strach, v den závodu je objednané krásné počasí. 😉

Závod dělám s kamarády pro radost a nic na něm nevyděláme. Chci, vlastně už chceme, hlavně udělat v Táboře závod, který bude proti ostatním místním pouťákům trochu víc na úrovni. Věřte mi, i s minimálními náklady se závod dá uspořádat velmi dobře a kvalitně.

Z organizačního týmu jsem vlastně jediný aktivní běžec, který už pár závodů objel. V porovnání s jinými běžci minimul závodů, ale dost na to, abych věděl co se mi na závodech líbilo a co mi přišlo špatně udělané. Podle toho vypadá i organizace a bude vypadat a probíhat samotná akce v den D.

V zázemí můžete čekat občerstvení – pro závodníky po doběhu něco k zakousnutí, vynikající kávu, pivečko, nealko, jídlo a možná nějaké další dobroty. Kompletní výtěžek půjde na podporu sbírky. Doufám, že si dáte co nejvíce. Máme spoustu sponzorů, takže cen bude dost. Věci, které budou přebývat půjdou do losování o ceny po závodě. Každé startovní číslo je automaticky i los. Na akci bude několik fotografů, amatéři i profesionálové, profesionální kameraman, několik Go-Pro kamerek, časomíra od Pavla Zámostného (výsledky prakticky okamžitě) a prostě zajištění bude na úrovni. Jen dodám, že všechny fotky a záběry budou k dispozici v plném rozlišení zadarmo. Na památce pro závodníky vydělávat nechceme, jsem čistě proti tomu a všude mi fotografie za peníze vadí, podle mě shazují jinak celkem dobře udělané akce. Určitě jsem nepopsal vše, ale to nevadí. Uvidíte sami.

Po závodě bude večer v hotelu Žižkovy lázně (hned vedle zázemí, hotel nám celkově hodně pomáhá, včetně zvýhodněného ubytování) afterpárty. Všichni jsou srdečně zvaní. Tábor je nádherné místo na strávení víkendu. Přijeďte, zaběhejte si, prohlédněte město, zapařte s ostatními běžci a hlavně si užijte víkend! 😉

O pořádání závodu, jak na to, co vše oběhat a podobně, napíši někdy jindy.