První dny v Indii

O cestě si můžete počíst v minulém článku.

Po příjezdu do školy se nás hned na prahu ujali. Okamžitě jsme, já a ještě Beatrice jsme přijeli ve stejný čas, museli projít přijímacím rituálem před vstoupením do budovy. Ten den jsem dostal první bindi (tečku) na čelo. Myslím, že byla z kurkumy a rýže smíchané s olejem. Vyřízení různého papírování chvilku zabralo, ale u mě bylo celkem rychlé, protože jsem měl zaplaceno předem. Jak jsem zjistil, tak většina lidí platila předem jen 20% zálohu a zbytek museli doplatit na místě.

Jedna zajímavá věc o mé škole. Já si zaplatil kurz přes stránky bookyogaretreats.com a vybral si školu YogaAdi. Odkazy i cena za kurz je v prvním článku. Valná většina ostatních má kurz přes školu Alakh Yog, která je o hodně větší a jedna z nejlépe hodnocených na bookyogaretreats.com. Když jsem s Mahim, správcem školy, vyřizoval papírování řekl mi, ať o ceně s ostatními nemluvím, protože oni mají jinou cenu. Budova, která je poměrně nová a na indické poměry luxusní, patří škole YogaAdi a AlakhYog si jí jenom pronajímá. Pro mě tedy cena o hodně nižší díky minimální platbě za ubytování, ostatní platili za kurz cca o 7 – 10 000 Kč více než já, a přitom projdu kurzem stejné kvality, jako většina spolužáků.

Pavlač

Hned při ubytování jsem se dozvěděl, že budeme mít jen asi 4 volné dny kdy budeme moci někam jet, něco si nakoupit, prohlédnou okolí a podobně. Takže i přes to, že jsem prakticky 30 hodin nespal, jsem se rozhodl jet s dalšími 3 spolužačkami do města na krátkou prohlídku. Nasedli jsme do přivolaného Tuk-Tuku a jeli. Cesta do města zabrala přibližně 20 minut a jelikož nás jelo 5, tak jsem platil něco v přepočtu ke 30 korunám. Škola je dál od centra, což si osobně myslím, že je dobře, protože jsem zde kvůli kurzu a ne kvůli nákupům a jiným svodům Rishikeshe. A hlavně se jedná o klidné místo, i všudypřítomné troubení řidičů je slyšet jen v dálce.

Spolužačky

Ve městě na hlavní nákupní třídě jsme se velmi vyžili. Holky pořád zastavovaly u nějakého stánku a něco si kupovaly. Já se zastavil prakticky jen jednou a koupil si malu. Pak už jen dlouhá procházka dlouhou ulicí plnou obchůdků, která se nachází na levém břehu Gangy mezi dvěma závěsnými mosty. Když jsme se zastavili u gangy, hned se na nás vrhli dva dětští prodavači květin pro rituál a byli velmi neodbytní. Nakonec se nám podařilo odejít, ale musím uznat, že svou práci a neodbytnost umí přímo mistrně.

U gangy

Na ulici se mi stala zajímavá věc. V klidu jsem si to vykračoval ulicí a najednou šly proti mně 2 krávy. Nevšímal jsem si jich, je jich všude plno, a v poklidu šel dál. Jenže jsem udělal chybu a nezměnil směr. Pokusil jsem se projít těsně kolem nich. To se té blíž mě nelíbilo, asi to byl býk, a úplně normálně udělal několik rychlejších kroků mým směrem a pokusil se mě nabrat na rohy. Já podobnou zradu nečekal a tak jsem stihl zareagovat opravdu v poslední chvíli jen úkrokem. Býk mě lehce nabral do boku a levého předloktí. Naštěstí jsem se stihl vytočit bokem a tak jeho roh pouze sklouzl po mém těle a vůbec nic se mi nestalo. Smál jsem se tomu, ale situace asi vypadala děsivě, protože holky celkem dost šílely a nechtěly mi věřit, že jsem OK. Abych se přiznal, od té doby pozoruji bedlivě každou krávu ve své blízkosti a mám z nich dost respekt. Co jsem si všiml, Indové je také bedlivě pozorují, když kolem nich procházejí a udržují si odstup. Krávy jsou prostě nevyzpytatelné.

Na co si také musím zvyknou je všudypřítomné smlouvání o ceně. Při koupi maly mě to ani nenapadlo, páč ta cena už ani nemohla být nižší. Dal jsem za ní 80 rupií a co jsem se pak bavil s ostatními, za podobnou platili i po smlouvání minimálně 100 rupií. Ale když jsme se snažili sehnat Tuk-Tuk zpět, byl jsem rád, že s námi byla Alexandra. Je zkušenější a prostě řekla cenu a neustoupila ani o krok. Já jí za pár dní napodobil, člověk se musí učit rychle.

Ranní výhled ze střechy

To byl první trip do města, ale kvůli němu zde nejsem. Cestování až někdy příště, teď hlavně jógový kurz. Během prvního dne přijela většina ostatních a při večeři nám bylo sděleno, že po úvodním ceremoniálu druhý den dopoledne dostaneme všechny informace a budeme moci začít. Ten den ještě přišlo jedno překvapení, když jsem odpočíval na střešní terase, přišel za mnou Mahip, jestli bych mu neprokázal službu. Jedné splužačce se nelíbilo, že by měla sdílet buňku s mužem a žádala výměnu pokoje. Jen jsem si v duchu povzdechl, protože jsem měl opravdu pěkný pokoj, přijal jsem to sám u sebe a řekl si, že to nemá cenu řešit a jen přijmout. Stejně budu v pokoji jenom přespávat. Nový pokoj je o něco menší a tmavší, ale vůbec mi to nevadilo. Zas mám super spolubydlícího Bena z New Yorku.

Nechápu, proč se to té holce nelíbilo. Pokoje jsou totiž samostatné, vždy je buňka dvou pokojů, která má společnou předsíň. Jeden pokoj má koupelnu hned u sebe a ten druhý jí má přes předsíň. Takže mají oba dva obyvatelé buňky svou vlastní koupelnu. Samostatný pokoj a samostatná koupelna se záchodem evropského typu. Opravdu luxus, kterého si stejně můžeme užít pouze v noci, kdy spíme jako zabití. Jinak má budova dvě střechy, jednu nižší s terasou a druhou výš, tam probíhají ranní pozdravy slunci. Do pokojů je vstup přes vnitřní pavlače a mezi nimi je veliký prostor. K tomu společná jídelna, dvě shaly na jógu a k dispozici dvě volně dostupné pračky. Jak už jsem řekl, luxus.

Večer v den příjezdu obcházela všechny naše budoucí učitelka a vyptávala se nás na naší praxi a jaké máme zkušenosti s jógou. Zajímavý poznatek, který ovšem nic moc neznamená, většina lidí nepraktikuje jógu denně. Když jsem jim říkal jak dlouho dělám jógu a že praktikuji denně, byli velmi překvapení. Učitelka se nás vyptávala kvůli rozřazení na dvě skupiny. Celkem je nás 25 a díky dvěma shalám můžeme být po 12 – 13 lidech. Což je přijatelný počet a určitě lepší na to se něco naučit. Učitelka má na nás víc času.

Já, Ben a Roger

Hned druhý den po příjezdu, kdy jsem se mimochodem probudil s neskutečnou bolestí hlavy, byl po snídani naplánovaný rituál. Ten se konal v nejspodnějším patře budovy na zemi v prostoru mezi pavlačemi. Byl velmi zajímavý a poměrně dlouhý. Pronášeli jsme spoustu manter, pálili v ohni oběť bohům (jeden byl Ganéša a na druhého si bohužel nevzpomenu), dostali jsme červenou bindi na čelo, květinovou malu kolem krku a prostě byli přijatí. Po proběhlém rituálu, který trval přes 2 hodiny, byl rovnou oběd. Měl jsem neskutečně ztuhlá kolena. Jídlo je zde vynikající a co je věc, kterou velmi kvituji, je že každé jídlo je jiné. Nikdy se neopakují jídla. Časté prý na podobných retreatech je, že jídla nejsou moc pestrá.

Celé dny na zemi, budova prakticky bez židlí

Po obědě pomalu začal program. Nejdřív jsme měli ještě hodinové sezení kde jsme dostali všechny informace. Rozvrh na první týden, dvě knihy, skripta o cca 200 stránkách, propisku, pracovní sešit, Jala-Néti konvičku, tričko naší školy a dokonce jógamatku. Tedy víc věcí, než jsem očekával. Já počítal jen se skripty a konvičkou. Příjemné překvapení.

Program prvního týdne vypadá následovně. Každý den začíná až v 7:30 ráno, až píši schválně, protože jsem očekával každodenní začátek kolem 6 ráno. První hodinu jsou Kriyas (očistné techniky), následuje 1 a půl hodiny trvající ásanová praxe (většinou Hatha Yoga), po ní je v 10 hodin hodinová pauza na snídani, po snídani hodinu na karmajógu a nebo samostudium (každý den jinak), poté hodinu a čtvrt trvající Alignment a po něm ve 13:30 až 15:30 pauza na oběd. Odpolední program je hodinová anatomie, 30 minut pauza na čaj, druhá hodinu a půl trvající ásanová praxe (zaměřená na Ashtangu) a po ní hodinová praxe meditace nebo opět samostudium. V 19:30 večer je večeře a všichni jsou rádi, že jsou rádi.

Ranní zdravení slunce

Hned první hodina jógy nás dost rozsekala. Byla dost náročná. Opravdu jsem se dost zapotil. První meditace byla jedním slovem divná. Jednalo se o nějakou dynamickou meditaci zakončenou meditací v kruhu. Úplně mi nesedla. První den jsme víc neměli, zábava začala až další dny, které tedy utíkají dost rychle. Hned další den ráno se začalo očistnou technikou Jala-Néti. Pro mě pohodička, provádím čas od času doma, takže klídek. Pro hodně lidí ale masakr a to ještě netušili, co je čeká. 😀 Pak už den jen probíhal neuvěřitelnou rychlostí. Přeci jen 4 a půl hodiny denně strávených ásanami uteče rychle, hlavně když se člověk ani chvilku nenudí.

Mahip ukazuje jak na Jala-Neti

Až třetí den začala opravdová sranda. Po Jala-Néti jsme hned začali praktikovat Sutra-Néti, kteréžto následuje po konvičce. vezme se povoskovaný provázek nebo speciální dutá gumička na jedné straně uzavřená a skrz nos se prostrčí do úst, ze kterých se vytáhne prstem. Dlouho před kurzem jsem tuto techniku znal a bál se jí, ale že jí po nás budou chtít hned na začátku kurzu, to bylo vážně nemilé překvapení. Zkusil jsem to několikrát, několikrát se málem pozvracel, ale prostě jsem to nedal. To ráno se to podařilo pouze 3 lidem z 25. Dost nás to rozhodilo na minimálně půl následujícího dne. Večer jsem si připadal jako spráskaný pes. Vůbec se s námi nemazlí. Na večerní ásanové praxi se mi podařilo krásně spojit ruce za zády na obou stranách bez problému. Stačily dva dny kurzu a má ramena a kyčle jsou tak rozhýbaná, jak se mi to za poslední dva roky vůbec nesnilo. Myslel jsem, že mi to zabere ještě roky, dostat se do podobné pohyblivosti. Ale ne, prostě jsem byl na sebe moc mírný.

První Jala-Neti pro většinu

Jsem totiž zařazen do mírně pokročilejší skupiny, což jsem zapomněl zmínit. Moc se s námi nemazlí. Ale je dobrá věc, být v této skupině. Jóga je opravdu tvrdá, hlavně od naší učitelky Hatha jógy, která je narozená zde v Rishikeshi. Žádné to nejde nebo buďte na sebe nějak přehnaně opatrní. Ano, řekla, abychom poslouchali tělo, ale taky, že bolest je někdy dobrá. Jen se musíme naučit rozeznávat dobrou od špatné. Příklad, byl jsem v pozici motýlka a snažil se s pokud možno rovnými zády mít ruce co nejdál před tělem a tělo co nejvíc u země. Jenom přišla, zatlačila mi rukama na kolena a opřenými koleny o má záda. Najednou jsem byl o 10 cm níže hrudníkem, o kolenou radši nemluvit. Na její obranu, cítil jsem, že je opatrná a nic nepřehání, ale bál jsem se i tak. Podobnou dopomoc udělala ještě v několika ásanách, vážně jsem se divil kam až se můžu dostat. Zdejší jóga je opravdu drsnější než v Evropě.

Další den a další Sutra-Néti. Zkoušel jsem jí trochu s obavou, ale rozhodl jsem se na ní jít trochu jinak. Gumičku jsem posouval milimetr po milimetru, hluboce dýchal, až jsem jí uctil u ohryzku. Opatrně jsem k ohryzku zasunul prst a na třetí pokus se mi jí podařilo zachytit. Trik je v tom, že gumička jde křížem. Dovnitř pravou nosní dírkou, u krku na levé straně a zase naopak. Vytáhnout jí už byla otázka okamžiku. To ráno jsem byl první, komu se to podařilo. Nakonec to dalo dalších 8 lidí. Hned byl člověk v lepším módu. Sice jenom levá nosní dírka, ale jako začátek dobré. Pokud někdo bude chtít tu gumičku, pár jich do Čech přivezu. Následující hodiny byly hned lehčí. I když i tak cítím úplně neuvěřitelně svaly kolem kyčlí. Neskutečná bolest, ale správného rázu. Nic nebezpečného.

Na hodině anatomie se Trixie zeptala našeho učitele jak daleko je na své duchovní cestě. Jen se usmál a řekl: “You never ask someone where he is on the spiritual way. That´s prohibited!” Dost jsme se nasmáli. Alespoň známe jedno ze základních pravidel. Na jiné hodině anatomie se zase jedna starší spolužačka ptala, proč nám přednáší západní pohled na tělo, proč neprobíráme ten východní pohled, stejný jako měl Patanjali? Na to Gabriel vedle mě jenom zakroutil hlavou a řekl hlasitostí jen pro nás vedle něj: “Because this class is Anatomy, that´s science, not magic!” O zábavu prostě není nouze.

Jen pár dalších věcí, co k Indii neodmyslitelně patří. Elektřina je dost nestálá, i když je naše budova v, podle mě, celkem novější zástavbě. Nedá se na ní prostě spolehnout. Co mě dále překvapilo, ale každý den je lepší a lepší, je počasí. Očekával jsem o něco vyšší teploty, aklimatizace probíhala první tři dny, teď už jsem celkem zvyklý a netřesu se zimou. Každopádně věcí mám tak akorát a každá nachází své využití. Nic mi nechybí.

Co se mi také stalo prvně v životě, byla špatná reakce na cestování. Mě jsem opravdu špatný Jet-lag. Celé první dva dny kurzu mě neskutečně bolela hlava. Pil jsem vody jako blázen, snažil se nemračit, masíroval si šíji… nic nepomáhalo. Důvod byl jednoduchý – nedostatek spánku. Třetí den bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Musím si příště to cestování nějak lépe pohlídat.

O prvním volném dni a druhém týdnu až v příštím reportu z Indie. I tak je to dlouhé až moc…

Jak probíhala cesta do Indie

Konečně je čas sepsat můj první report z Indie. Najít si chvilku času na psaní dá zabrat, jediné co stíhám je zapisování myšlenek a vtipných situací do deníku abych něco nezapomněl.

Samotná cesta je kapitola sama pro sebe, pokusím se co nejvíce zkrátit. Letí se přes Amsterdam, je přece logické, že nejdřív musím letět přes 1000 km na západ, odtud je to přeci do Nového Dillí blíž. Vstávání v den odletu nebylo nic příjemného, a to ani přes to, že jsem s mou milovanou přespával v Praze u její sestry. Vše klaplo na jedničku, letadlo s přehledem stihnuté a i srdceryvné loučení na letišti jsem přežil. Chvíli mi bylo až ouzko. Byl to opravdu silný zážitek a ne moc příjemný pocit. Nechávat měsíc o samotě někoho na kom člověku prakticky nejvíc záleží…

Loučení

Přestup v Amsterdamu klapl na jedničku a už hezky směr New Dillí. Jelikož nejsem žádný business man, letěl jsem hezky v dobytčáku s ostatními “chudými” pasažéry. A ta business vypadá tak hezky, oni jí schválně mají u vstupu do letadla, aby jí každý z dobytčáku musel projít a vidět o co přichází. Než jsme se dostali na letišti na řadu, stihl jsem zkouknout polovinu filmu. Jídlo na palubě skvělé, zábava s palubním systémem jakbysmet. Jen se mi nepodařilo ani na chviličku usnout, což byla veliká chyba.

Letadlo z Prahy

Po 8 a půl hodinách utrpení dosednutí v Dillí. Stále jsem koukal do mraků kolem a čekal až proletíme nízkou oblačností nad městem, až jsem se při dosednutí letadla málem kousnul do jazyku. Neskutečná rána! Dá se říci, že s námi pilot přímo třískl na zem. Ono se není čemu divit, když přistával do mléka a ještě se strojem větším než 13 patrové paneláky. Mám teorii na smog, ale aerolinky a město se snaží lidem vnutit něco o mlhách. Mé plíce mi ale potvrzují spíš ten smog.

Přivítání těsně nad imigrační kontrolou

Smog nebo mlha?

Kufr doletěl se mnou. Jupí! Radoval jsem se předčasně, ještě jsem nevěděl, jak vypadá imigrační kontrola. Po klidné procházce od letadla, kdy jsem si alespoň mohl doplnit láhev vodou, ty pítka na letišti musí mít dobrou vodu i pro Evropana (tím vzalo za své předsevzetí pít jen balenou vodu), přece by v nich nebyla špatná, jsem konečně dorazil k pasové kontrole. Šipky mě dovedly do místnosti plné přepážek a hlavně neuvěřitelného množství lidí. Opravdu šíleně moc. Stoupl jsem si hned k první frontě a čekal. Všiml jsem si, že u naší fronty je otevřené jenom jedno okénko a tedy nepostupuje. Přesunul jsem se hned takticky ke druhé frontě, kde byly 4 okénka. Po pěti minutách ve frontě, kdy jsem se dostal za dva zákruty lana do o polovinu fronty se to stalo, na můj přesun zareagoval Murphy. 2 z okének se zavřely a otevřely se u první řady. Nebudu to protahovat, ve frontě jsem si postál dalších 30 minut, dohromady 60, a mezitím vedle prošlo 3x více lidí. Murphyho zákony prostě fungují, nezapomínat na ně.

Imigrační v Dillí

Po pasovce rychle ke kufrům, což ovšem tak lehké nebylo. 100 metrů za imigrační kontrolou stál chlap, před ním fronta, a kontroloval razítka v pase. Jako kdyby se bez nich dalo přes kontrolu přejít… Kufr jsem záhy úspěšně našel. Kolečka v letadlech nepřežila cestu a jsou malinko odrbaná, takže je to jako bych místo nich měl kostičky. Peníze v nevýhodném kurzu vyměněny, přišel jsem jen o cca 50 Kč. Potřeboval jsem drobné a menší než 50 USD bankovky se nedaly vyměnit.

Letadlo z Amsterdamu

Na letišti v Novém Dillí je úžasné, že mezinárodní lety přistávají na terminál 3, zatímco vnitrostátní lety odlétají z terminálu 1. Vzdálenost mezi nimi je přibližně jen 20 km. Před halou jsem si stoupl mezi lidi čekající na shuttle-bus. Čemuž ovšem předcházelo odehnání taxikáře, který tvrdil, že autobus dnes nejezdí. Vybaven informacemi z internetu jsem mu nevěřil ani slovo a opravdu, nejezdící autobus přijel za 5 minut. V buse měli všichni koupené lístky a byl tam i revizor. Ke mě se nedostal přes shluk lidí, já byl úplně vepředu. Vzadu zkoušel na jednoho Angličana pokus s lístkem. Jenže on se nedal, byl taky informovaný z internetu a věděl, že shuttle-bus je zadarmo. Oficiální stránky letiště by to měly potvrdit. A pokud se pletu, jel jsem na černo a už to stejně nevrátím.

Dobytčák

Při jízdě shuttle-busem mi přišla sms, že můj let byl zrušen a poletím následujícím. Přečíst sms bylo velmi těžké, protože jsem se poprvé setkal s dopravou v Indii. Řidič prakticky nesundal nohu z plynu a neustále troubil. Když jsme šedesátkou a pomocí smyku proletěli mezi zpomalovacími zábranami, kdy všichni v autobuse popadali, už jsem se jenom smál a se mnou i Rusky kolem mě. Slušný masakr. Řídit bych tu jednoznačně nechtěl! Každopádně sms mě nepotěšila, najednou ztratil spěch smysl a už mi bylo jedno jestli budu na terminálu za hodinu nebo dvě.

Jídlo v letadle – v hlavní roli plast

Odbavení na letišti proběhlo celkem v poklidu. Jelikož byl můj let zrušen, nešlo mi vytisknout palubní lístek na automatickém terminálu a šel jsem rovnou k odbavení. Trvalo jen cca 30 minut, než se na mě dostala řada. Pak jsem prošel pasovkou a čekalo mě přes 4 hodiny čekání na miniaturním prostoru. Zůstávat venku z letiště jet se podívat do města nemělo smysl, všude daleko a k tomu nehorázná zima, jen 8°C. Zkusil jsem spát, což mi prostě nešlo, procházení mě nebavilo, dokola navštěvovat záchod taky ne (i když sledovat chlápka na záchodě, kteréhož práce spočívala ve sbírání použitého toaletního papíru bylo celkem zajímavé) a nakonec nezbylo nic jiného než sedět, zkusit nezmrznout a tupě zírat. Alespoň jsem se nenudil, všude samý Ind, cizinců poskrovnu, a v ten moment mi ještě přišli zajímaví. “Kávu” mají na letišti pěkně nedobrou (prý jako všude jinde v Indii), ale zato pečivo úžasné. Alespoň, že denní tisk mají v angličtině, zajímavé oživení čekání.Dozvěděl jsem se třeba, že drobní zemědělci budou podporování dotacemi. 😀

Terminal 1 – čekání u Gate

Let do Dehradunu byl už jen formalita. Sotva jsme vzlétli a nabrali výšku, už hlásili, že začínáme sestupovat. Dohromady trval asi 40 minut. Čekání na ploše před odletem nepočítám. V Dehradunu zázrak, dorazil i můj kufr. Takže všechny přestupy zvládly na letištích na výbornou. Počasí úžasné jen na mikinu a obloha jasná. Jako v pohádce. Taky byla nejteplejší část dne, což mi došlo až následující dny. Před halou jsem musel rozehnat houf otravných taxikářů a šel ke svému odvozu držící cedulku s nápisem Karel. byl jsem prostě pohodlný a odvoz si předem objednal ve škole.

Poslední letadlo Dillí – Dehradun

Takže jsem nenaletěl. Má x měsíců předem, přes půl světa do rozvojové země, zaplacená škola je reálná. Wow! Hned jsem si chtěl omylem sednout na místo řidiče, protože ono se tu jezdí vlevo, což jsem pochopitelně od Dillí zapomněl. Co se týká provozu, je v Dehradunu méně aut než v Dillí, ale o to více troubení a předjíždění v rizikových místech. 3 auta plus motorka na dvouproudé silnici není problém. Vézt na motorce 20 plastových židlí? Bez problému. Konečně jsem byl něčeho podobného svědkem. Bohužel bez fotky, jen v mých vzpomínkách. Ke škole jsme dorazili bez problémů, jen řidič nebyl moc upovídaný, odpovídal jednoslovně nebo jen velmi krátkými větami. Asi už má všech těch cestovatelů za jógou taky dost. Zábava v ní už je na jiný příspěvek.

Budova školy

Toliko k cestě. Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl. Snažil jsem se být podrobný, ale ne zas moc. Tomuto popisu jsem obětoval celou jednu hodinu, která měla být věnována samostudiu (a vážně ten čas plně využívám), takže si ho važte. 😀 Příště o prvních dnech v Indii a něco více o škole.

Týden do odletu

Poslední týden před odletem, natěšenost stoupá a s ní i cestovní horečka. Dnes jen pár posledních slov, příští příspěvek už bude snad z Indie (beru si s sebou kvůli psaní cestovní klávesnici, tak doufám, že budu mít na psaní blogu alespoň trochu času).

Vše mám připravené. Víza kontroluji obden a stále mi platí (slovo Granted = uděleno se na mě stále usmívá), téměř vše mám nakoupeno, už sehnat jen zámek. Dokonce se mi podařilo po urputném boji schrastit i fotoaparát, brácha mi po půjčil svou starší zrcadlovku Canon 400D s ideálním objektivem na cestování s rozsahem 18 – 200 mm a já tak s sebou nemusím tahat několik objektivů. I když pevná 50 by se hodila, s tou jsem vždy fotil velmi rád.

Oproti jiným dovoleným jsem si napsal i seznam věcí co budu potřebovat a hezky ho celý bod po bodu splnil. Skoro všechny věci jsem si dokonce připravil na hromadu už týden před odletem. To normálně nedělám! Většinou čekám na poslední den a ten pak celý lítám a sháním všechno v několika hodinách. Tentokrát jsem si řekl, že se o tento typ adrenalinu připravím a celkem jsem si s plánováním dal práci. Beru si s sebou něco kolem 60 věcí. Níže fotka co se mnou pojede (na fotce chybí prakticky jen má cestovní jógamatka).

Připraveno k zabalení.

Článků o Indii jsem si načetl hodně a připadám si celkem připravený. Zdroje www.nacaj.cz a www.tybrdo.cz jsou velmi obsáhlé a řeknou člověku i ty nepříjemné stránky Indie. Jako třeba o tom, že když se taxikář zeptá jakou prací se člověk živí doma v Evropě, tak se nejedná o společenskou frázi, ale zjišťování, jak moc movitý je ten živý “bankomat” a o kolik ho tedy s klidným svědomím může stáhnout. Ale vím, že stejně budu překvapený až dorazím na místo. Jak jsem psal posledně, kamarádka říkala, že v Indii chtějí “Extra money for everything…”, ale hlavně zdůraznila, že tam jsou lidi stejní jako všude jinde a člověk se prostě musí mít na pozoru.

Co očekávám, je šok z množství lidí v Dillí a Indii celkově. A hodně mě zajímá i tamní přezaměstnanost. Spousta kamarádů mi o přezaměstnanosti v Indii vyprávěla, ale stejně si ji nedokáži představit. Celkově si myslím, že Indie bude zajímavá. Všichni vždycky píší a říkají, jak si po návratu váží všeho co zde mají a jak si vlastně žijeme v nadbytku a řešíme zbytečnosti. Tak uvidím co si po návratu budu myslet já a jak se k tomuto tématu budu sám vyjadřovat.

Jedna z hůře proveditelných a neovlivnitelných proměnných před odjezdem byla a stále ještě je – neonemocnět. V posledním půlroce jsem se pro posílení organismu snažil udělat vše možné. Od většího konzumování ovoce, přes prakticky vynechání alkoholu, konzumace vyššího množství C vitamínů ještě s jinými doplňky, vyhýbání se hromadné dopravě, když nebylo úplně nutné, až po saunování. Saunování provozuji tedy i normálně, nejedná se o novinku. Snad bude vše v pořádku a odletím v plné síle bez sebemenší nemoci v těle. Zatím se cítím skvěle, ale těžko říci co na můj organismus bude zbývající 4 dny působit. Několik kolegů má malé děti a jak je známé, jejích zákeřné bacily bývají pro dospělý organismus zničující. Nezbývá než doufat a pevné věřit, že zdraví i těch několik posledních dní vydrží.

Nakonec malinká perlička, které budeme říkat váhová challenge. Kolik budu asi tak vážit po návratu? I přes proběhlé Vánoce a s nimi spojené volno se mi nějak nepodařilo přibrat. A to jsem se celkem i snažil, protože malinko přibrat před odjezdem mi přišlo (mému okolí též) jako dobrý nápad. Ale bohužel, aktuální váha se mi pohybuje mezi mými standardními 63 a 64 kilogramy. Takže kolik to asi bude po měsíci kdy bude mít člověk přibližně 4 hodiny pohybu denně a k tomu asi i menší denní kalorický příjem?  A to už vůbec nemluvit o hypotetických průjmech a jiných střevních problémech, které jsou v Indii při její první návštěvě více než reálné. Osobně doufám, že snad moc dolů váhou nepůjdu, protože kdyby ano, vážně budu vypadat jako kulturista z Mauthausenu…