Beháš nebo utíkáš?

Již více než rok se má aktivita na blogu rovnala nule. Přes rok nepřidán žádný článek ani stupidní fotka. Takový skandál! Spousta lidí si určitě myslela, že jsem s blogem skončil… ale nic není dál od pravdy. Jen jsem si dal dlouhou pauzu. Jak od psaní (snadné a lehké vyjádření na Instagramu mě na chvíli pohltilo), tak i od běhání.

Postupně se mi v hlavě utřídily myšlenky a já s odstupem potřebuji přenést obsah své hlavy do textu a ventilovat ho. Třeba mé myšlenky v textové podobě někomu pomůžou. Více než roční pauza od běhání (čistě bez běhu pouze pár měsíců) mi ujasnila priority a hlouběji jsem se mohl nad mým běháním zamyslet.

Dokonce i někdo jako já, naprostý šílenec do běhu, někdo kdo si bez běhu vůbec nedovedl představit život, totální závislák, který během žil 24 hodin denně 7 ní v týdnu, se dokáže vyléčit a opět normálně žít. A běh si zase užívat jako naprosto normální smrtelník. Bez ambicí, prostě jen tak, pro radost.

Zamyšlení napomohl i e-mail od jedné čtenářky mého blogu. V lednu mi od ní přišel e-mail a já na něj zapomněl odpovědět. Za to se omlouvám, ale v zapomnění nezapadl. Dost často mi jeho obsah vytanul před očima. Paní K. psala jak se v pokročilejším věku dostala k běhu, v čem jí pomohl a jak jí postupně pohltil. Začala během žít a postupně to došlo tak daleko, že nejít běhat byl přímo hřích. Přeběhávala nachlazení, chřipky, záněty okostice a další problémy. Všichni běžci nakonec nemoci přeběhávají a nebo se na tréninkovou trasu vracejí zbytečně brzy v době, kdy by tělo ještě potřebovalo po nemoci odpočívat. Když se k tomu přičte stres spojený s prací a jinými problémy, je až s podivem, že se naše těla nesesypou dřív. Paní K. postupně také musela pro různé zdravotní peripetie přestat běhat.

Ale paní K. měla štěstí a zrovna v období neběhání/léčení (nejhorší období závislého běžce – pro nedostatek denní dávky endorfinů je s ním v jedné místnosti k nevydržení) se k ní dostala Modrá knížka o běhání a o životě (přiznám se, že osobně jsem jí nečetl a nebudu, protože Škorpil). A v e-mailu zdůraznila na co díky knize přišla. Mně se stejné myšlenky honily hlavou taky už chvíli, jen jsem je neuměl pojmenovat.

Paní K. si uvědomila, že neběhala, ale utíkala. Běháním si jenom kompenzovala jiné věci. Každému snad musí dojít, že podobný přístup nelze dlouhodobě provozovat. Ovšem, nemusí jít jenom o běhání (jako útěk může sloužit jakýkoliv sport a vlastně i činnost). Začneme běhat (dělat nějakou činnost) pro vyplněné volného času nebo proto, že nám pohyb pomáhá s nějakým psychickým (např. deprese) či fyzickým (např. zvýšená váha) problémem. Nakonec se z běhání stane prakticky druhá práce a pokud nemůžeme trénovat, je nám psychicky špatně a původní dobrý vliv na psychiku najednou nefunguje jako na začátku. Výsledky pak nejsou podle očekávání (ono zaběhnout osobák s rozhozenou hlavou jaksi nejde) a pocity z běhu se ještě zhorší. Najednou se stresujeme z volnočasové aktivity (návrat deprese pro neplnění a nespokojenost). A když není v pořádku psychika, není ani tělo (pro změnu můžeme trpět podvýživou). Začarovaný kruh.

Útěk… podle mě velmi vystihující slovo. Při ohlédnutí se zpět jsem popravdě stále před něčím utíkal. Nejdřív před rozhodnutím kam se v životě posunout, následovaly problémy v práci, které jsem ignoroval, protože hlavní byl pro mě běh a k tomu všemu trpěly i vztahy s kamarády a blízkými a nakonec i osobní vztahy. Stále jsem někde běhal a málo trávení času s lidmi jsem si obhajoval tím, že mám přeci tréninkový plán a musím ho plnit. Bez něj těch pár vteřin na svém rekordu přeci nestáhnu! Tak proč někde sedět u piva a bavit se, když mám ráno dlouhý běh, že? Proč se obtěžovat v nějakém vztahu, nemohl bych trénovat jak potřebuji, vždyť bych byl omezován…

Ten paradox, pár vteřin osobního rekordu naprosto bezvýznamného času z hlediska dějin a proti nim vlastně celý osobní život daného jedince. Nejedná se jenom o mě a můj život. Znám více lidí, kteří běhání (jiné činnosti na pro dějiny nedůležité úrovni) zasvětili život, kteří jsou po x letech obětovaných sportu sami (převážnou část doby byli také) a někdy jim to ani nepřijde jako problém. Důvod je snadný, člověk má život vyplněný činností pro něj nesmírně důležitou a je jako závodní kůň, do stran nevidí. Nevidí nebo nechce vidět, vždy s plnou nůší výmluv proč je mu krásně. Ale roky letí šíleným tempem. To uvědomení je pak tvrdý pád na zem.

Vždycky se mě lidé ptali co budu dělat, až nebudu moct běhat. Já pokaždé odpověděl, že taková doba nenastane a kdyby náhodou, tak vůbec netuším, protože si bez běhu (myslel jsem hlavně závody a celou komunitu) nedokáži život představit. Největší překvapení pro mě bylo, že po 10 letech běhání, těžkých tréninků, dodržování jídelníčku, víkendových závodech, běžeckých dovolených, rozhovorech jenom o běhu a nevím čeho všeho ještě, přišlo zranění. A? Mně vůbec nevadilo, že neběhám. Opravdu, běh mi vůbec nechyběl. Ani trochu! Najednou jsem prostě neběhal a hotovo šmitec.

Jako kdyby se mi život sám od sebe spravil. Najednou byla spousta času, vztahy s rodinou se napravily, práce taky, i vážný vztah najednou sám od sebe přišel. Prostě všechno, co celé roky nešlo a bylo na vedlejší koleji, se najednou přihlásilo o slovo. Celkově i já osobně byl a jsem jakoby vyrovnanější. Dokonce se mi zalíbila konečně jóga, které se mi v předchozích letech nedařilo ani na x pokusů přijít na chuť.

Tělu došlo, že útěk skončil. Hlavě zjištění ještě nějakou dobu trvalo, ale nakonec i ona prozřela. Klid…

Z textu by až člověk dostal dojem, že lituji těch 10 let v běhu. Tak to ale není. Nelituji ničeho. Běh mě naplňoval a já si celé to období užíval. Byla sranda a spousta zážitků. Hlavně jsem poznal neskutečné množství lidí a za to jsem rád.

Minulý měsíc, po více než roce od zranění, mi došlo, že noha je konečně v pořádku a přestala bolet. Pozitivní informace potěšila, ale to je tak vše. Neplánuji se vrátit k intenzivnějšímu běhání a závodům. Bohatě mi stačí jít si zaběhat 2-3x týdně jen pár kilometrů a k tomu se věnovat józe a meditacím. Běh mi zase přináší radost a ani mi nevadí, že dávno nejsem ve svém okolí známých a kamarádů ten nejlepší běžec. Je mi to prostě jedno. Cvičím jógu a medituji, což mě velmi baví a až neuvěřitelně naplňuje. Beru jógu celkem vážně, ale do stavu jako při běhu se nikdy nedostane. Ani nechci aby se tam dostala. Co se stane pokud vynechám denní praxi? Vůbec nic. Svět se mi nezboří. Sice je lepší praktikovat každý den, ale proč se stresovat něčím co dělám pro uklidnění, že?

Nečetl jsem žádnou knihu, vše mi došlo samo, ale zjištění trvalo dlouho – roky. Je dobré se čas od času zamyslet a podívat se na vše s nadhledem a hlavně osobním odstupem. Vystoupit z bubliny kontaktů a známých může taky pomoci. Pak někdy člověk zjistí, že něco co bere hodně vážně, není nakonec vůbec tak důležité jak si myslel.

Takže, otázka na konec vystihující vše: „Běháš nebo utíkáš?“

Nemůžu se dočkat!

Měl bych dělat práci do školy… jenže místo toho zase sedím u toho zpropadeného internetu a surfuji. Nejvíc času trávím poslední dobou na blozích a na ebookforu. V pondělí mi má totiž dorazit Kindle a jsem úplně nedočkavostí bez sebe. V úterý před půlnocí jsem si ho objednal a v pátek už mi volal kurýr jestli jsem doma, bohužel jsem musel změnit adresu doručení, doma by mě určitě nezastihl. České obchody by se měly stydět, čtečka z Ameriky byla doma mnohem rychleji, než když si člověk něco objedná u nich. Těším se jako malý kluk na Vánoce. Zase si budu moci číst! A tak místo učení sháním nové knížky a převádím je i se starými do formátu .mobi, aby se v Kindlu daly přečíst. Tolik toho zase do té školy nemám, aby se to nedalo odložit. Jak rád říkám: „Umění žít spočívá v tom, umět se včas rozhodnout, na co se dřív vysrat!

Tenhle týden byl dost v pohodě. Ve škole jen tři dny a pak státní svátek a po něm volný pátek. Naštěstí se zadařilo a oba dva volné dny jsem byl na brigádě v Baumaxxu. Větší flákárnu jsem nezažil, většinu doby jsem jenom postával a dělal, že něco dělám. Lehčeji jsem snad ještě peníze nevydělal. I když za to vstávání si je zasloužím, práce byla lehká, ale musel jsem vstávat v půl páté ráno, abych byl včas na hale. Hrozný čas na vstávání, úplně lituji lidi, kteří musí na tu nekřesťanskou hodinu vstávat každý den. Zato ve škole nic moc. Minulý víkend jsem si vymyslel téma seminárky na předmět Včelí produkty a milý profesor mi ho, prý s těžkým srdcem, zavrhl. Ale stejně to téma udělám, jen si upravím název. Já na něj vyzraji.

Docela hodně jsem se začal zajímat o staré známé indické cvičení – jógu. Fascinuje mě na ní, že si člověk správných dýcháním a nenásilnými (alespoň doufám, že to tak je) pohyby protáhne všechny (hloubkové) svaly v těle během krátké doby. O jiných účincích na organismus nemluvě. Kdybych měl dost peněz, chodil bych na kurzy, ale bohužel nemám, takže zbývá samostudium. Naštěstí se dá na internetu sehnat dostatek knih, takže do určité fáze to půjde doma. Vím, že pak se budu muset na nějakou hodinu pod odborné vedení sem tam zajít podívat, ale do těch začátků mi to bude stačit doma. Teď už jen najít si na cvičení jógy okno v rozvrhu mezi ostatním cvičením. Snad se mi to povede a do pár týdnů začnu. Ale nejdřív musím krapet něco nastudovat. Pomocí Kindlu to studium půjde ještě lépe.