Dovolená v Rakousku opravdu levně – 2. polovina

Pokračování předchozího reportu: http://kaen.cz/2016/08/21/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-1-polovina/.

Den třetí – pondělí

Doba spánku asi nikoho už nepřekvapí. Zase kolem 10 hodin. Musím říci, že tak dobře odpočinutý jsem už dlouho nebyl. Plán jednoduchý – dopoledne sport a odpoledne přesun k Zell am See a snad koupání.

Já zvolil oběh Mondsee, můj tip byl, že jezero nemá kolem víc jak 25 km a tudíž se mi zdálo jako ideální volba. Kolem celého jezera se dá krásně běžet. Dokonce lehce přes kilometr i tunelem pro cyklisty a pěší. Chvílemi vede cesta krapet nad hladinu do kopců, ale jinak je člověk skoro pořád u vody. I nebezpečnější úseky s auty se dají odpustit. Jsou vlastně jenom dva kde nejsou chodníky ani stezka, jenom krajnice. Naštěstí nejsou dlouhé. Po dvaceti kilometrech mi nohy hlásily, že mají pomalu dost a rády by skončily, ale nedalo se nic dělat, auto bylo na odpočívadle u jezera a muselo se až k němu. Poslední tři kilometry už známá trasa z předchozího dne. Běželo se kolem parkoviště ferraty a tak jsem ze zvědavosti koukal na kopec jestli někoho neuvidím, ale i přes značné množství aut se mi nepodařilo nikoho vidět. Možná kdybych si vzal brýle, přeci jenom je od parkoviště skála značně daleko.

Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)
Kolem Mondsee (reálně o 1 km víc díky tunelu)

Odhad byl skoro přesný, netrefil jsem se jenom o necelý kilometr, reálně má oběh 25,85 km (kilometr a kousek přidá tunel). Doběh byl dnes jiný než předchozí den, Renča přijela jenom chviličku přede mnou. Také objížděla jezero a k tomu se ještě stavila ve městě na kafe a nakupovat suvenýry. Dali jsme naše klasické strečinky (většinou i lehce posiluji, na dovolené vypuštěno), já se vykoupal, pak snídaně a mohlo se vyrazit.

Přesun k Zell am See byl bezproblémový. I když jedna věc nás překvapila, že jsou všechny obchody zavřené. Do obchodu jsme chtěli pro nějaké drobnosti, jinak jídla bylo dost. Až po chvíli nás napadlo podívat se do Renči diáře na státní svátky v Rakousku a bingo, do jednoho se nám podařilo trefit. Cestou zastávka v McDonald dobít si všelijaké elektronické věcičky. Mně osobně hlásila baterie Garminů, že jí dochází šťáva. A bez nich by se mi to nelíbilo, chtěl jsem mít všechny běhy pokud možno zazanamenané (což se mi nakonec moc nepovedlo). Zmrzlina a hranolky pro mě byl jen příjemný bonus. Koukl jsem na hromadu zpráv na telefonu a s radostí zase telefon vypnul. Bylo mi bez něj krásně. Zastávka nám zabrala necelou hodinu a zase se pokračovalo.

K Zell am See se nám podařilo dorazit někdy kolem druhé. Chvíli jsme jezdili kolem jezera (v porovnání s Mondsee se jedná o malý rybníček) a hledali místo kde zaparkovat, pokud možno i na noc. Renča chtěla risknout parkoviště u koupaliště, já zase malé parkovišťátko vedle silnice o kus dál. Ani na jedno místo nakonec nedošlo. Popojeli jsme kousek zpátky a zaparkovali na parkovišti vedle kempu Seecamp. Nakonec nejlepší volba. Kousek dál byl pramen s pitnou vodou a jezero bylo jen 50 metrů daleko. Pramen je silné slovo, napuštění všech našich nádob nám zabralo minimálně půl hodiny, ne-li déle. Jednalo se jen o takový čůrek. Ale co, času bylo habaděj a dalo se kochat okolím. Jen počasí moc nepřálo a bylo takové přeháňkové počasí s chladným větrem. Renča chtěla jít hrozně plavat, dokonce si na plavání vzala k vodě i věci, ale nelíbily se jí řasy, takže z plavání sešlo. Já šel s ní, ale dopředu mi bylo jasné, že do vody nepůjdu. Jelikož jsme drzí Češi, v klidu jsme se v kempu vysprchovali a využili tamních služeb. Pro podobně smýšlející cestovatele jako my, v Seecampu je možnost sprch a sociálů a free wifi (ta mě zajímala až druhý den večer). Člověk se jen musí tvářit jako jeden z ubytovaných. Hledání místa na zaparkování a napouštění pitné vody zabralo docela dost času a najednou byl zase večer a tradiční vaření následované četbou.

Jen vsuvka bokem. U Zell am See mě zarazilo, kolik se tam pohybovalo a podle všeho i bydlelo muslimů. Jak bych to řekl, nejsem žádný velký rasista nebo podobně, ale vlastně jsem ještě neměl moc možností vidět a pozorovat nějakou jejich komunitu. Pro mě osobně hrozný nezvyk, jak všechny jejich ženy a dívky chodily zahalené. Když jsme minuly několikátou starší paní celou v černém, vzpomněl jsem si na kreslený vtip, co jsem jednou viděl na facebooku – několik zahalených žen stálo na ulici kolem stojanu plného naprosto stejných černých hábitů a nemohly se rozhodnout, který si koupí. Tomu se říká dilema! Vrátím se k věci, o muslimech píši proto, že kdyby k jezerům v Rakousku měl v plánu jet někdo kdo muslimy nemá rád, nebude se mu tam moc líbit. Zpětně si uvědomuji, že jich hodně bylo i u Mondsee.

Den čtvrtý – úterý

Pro mě naplánovaný den bez běhu. Ono naběhat ve třech dnech po sobě přes 60 kilometrů a doplňovat je ještě jinými aktivitami je pro mé tělo celkem dost. Nohy byly takové všelijaké, pauzu potřebovaly. Ale to bychom nebyli s Renčou sportovci, aby nebylo na programu dne něco lehce bláznivého. Rpzhodli jsme se pro vyjetí GrossGlockneru na kole. Mělo jenom jeden háček. Sice jsem si kolo vzal, ale bylo s prázdnou duší. Nejdřív výměna, nafouknutí a pak až jízda. Při výměně za novou kontrola pláště i ráfku a po nafouknutí a kontrole, jestli neutíká ventilek, se mohlo jet. Překontrolování všeho proběhlo pro jistotu, s kolem se mi už několik týdnů táhnou problémy a pořád ucházelo. Tentokrát už jsem doufal, že je problém vyřešen.

Ještě bych se rád zmínil o Renči včerejší přípravě na cestu. Nikdy bych nevěřil, že tolik podpůrných přípravků je na jednu několikahodinovou vyjížďku třeba. Jako běžec zúčastňující se „dětských“ ultramaratonů a trénující na ně, mám na věc asi poněkud jiný názor. Nejdřív si připravila tekutou výživu rozmíchatelnou do vody. K ní iontový nápoj do druhého bidonu. Následovaly všelijaké gely – banánové, s jednou dávkou kofeinu, se třemi dávkami a ještě jiné, každý pro pomoc při jiném typu krize. Pak se zabalily sušenky – s těmi jsem jako s jedinými souhlasil. A to je vše co pamatuji, protože toho bylo ještě víc. Na můj vkus až šíleně moc chemie. Co jí to v tom Portugalsku učí? Dle mého názoru by mělo jít zajet takovou vyjížďku prakticky nalačno. Ale abych netrhal partu, zabalil jsem si alespoň sušenky.

Tož jsme ráno vyrazili. Renča na mě brala ohledy a neujížděla mi. Ono se jí její silnička vždy najednou rozjela a já se svým starým trekem mohl tak leda koukat. Po krátkém zastavení u koupaliště na záchod mi došlo, že jsem si zapomněl pití. Naštěstí byla cestou po nějakých 9 km Billa a jelikož už nebyl svátek a měla otevřeno, pití bylo kde koupit. Přibral jsem k němu ještě jednu Milku, jako takovou odměnu za zdolání vrcholu. Po krátké zastávce se jelo dál. Od Billy už jenom stoupání, nejdříve mírné a postupně přiostřovalo. Za druhou vesnicí už regulérní kopec. Což, mně problémy nedělal, ale Renče jo. Já totiž mám na kole spoustu malinkých koleček a tudíž je jízda s ním hodně lehká. Zato Renči silnička má klasicky jen dva kotouče, ale ten menší moc do kopců není. Bylo na ní vidět, že není žádná sranda do toho kopečku šlapat.

GlossGlockner
GrossGlockner

Chvíli to trvalo, ale najednou jsme byli u brány s mýtem pro auta. Cyklisti naštěstí zadarmo. Ještě před dosažením tohoto výjezdního bodu se mi při jedné z pauziček podařilo zjistit, že mé zadní kolo je měkčí než ráno. Potvrdila i Renča, což mi klidu nepřidalo. Při průjezdu kolem brány se ještě dalo, ale o necelé dva kilometry výše už mi začalo být jasné, že se nahoru asi nepodívám. Pro zlobivé zadní kolo můj pokus skončil. Hezky jsem otočil zpátky a doufal, že sjedu co nejdál. Renča pokračovala nahoru.

Moc daleko se mi dojet nepodařilo. Na parkovišti za mýtnými branami byl pro mě konec. Kolo totálně měkké, dál leda po ráfku. Nechtělo se mi riskovat zničení kola, takže tato eventualita padla. Sedl jsem na parkoviště a přemýšlel co budu dělat. Při tom se mi podařilo spořádat celou čokoládu a zbytek sucharů co jsem měl s sebou. Po 20 minutách mě situace přestala bavit a pomalu mi začalo docházet, že jinak než po svých to nepůjde. Nikdo na místě pumpičku neměl a ani mi nemohl jinak pomoct. Ptát jsem se zkoušel. Tak jsem kolo vzal, hodil do vysoké trávy mezi parkovištěm a potokem, přidal k němu helmu a pomaličku se rozběhl zpátky k autu. Krásný den bez běhu…

GrossGlockner
GrossGlockner

I když většina cesty vedla z kopce, vůbec se mi neběželo dobře. Tělo ani mysl na běh prostě nebyli v ten den připravení. Asi po půl hodině běhu mi došlo, že si vzdálenosti pamatuji asi špatně. Myslel jsem, že Billa je cca 8 km daleko. Nebyla, došlo mi, že musí být okolo 12 km. Bylo mi těžko, čokoládu jsem snědl ještě v době, kdy o běhu nebyla v myšlenkách ani zmínka. Navíc pražilo slunce, bylo bezvětří a prostě horko. Prostě mi celý běh nešel. Na prvních 15 kilometrech jsem musel pro divné pocity v celém těle dvakrát zastavit. Pak už by to i celkem šlo, ale začala se ozývat čokoláda v žaludku. Dělal tam pěknou paseku. Naštěstí začala dělat problémy kousíček před koupalištěm. Vysvobodil mě tamní záchod. Netuším co bych bez něj dělal, asi by celá situace nedopadla dobře. Dál už byl běh lepší a zbývajících necelých 5 kilometrů jsem zvládl v pohodě. Nikam jsem se ovšem nehnal.

Po doběhnutí vypit asi litr vody. Běhat v horku bez vody mi jde tohle léto nějak hůře než minulé. Napsal jsem Renče kde je, abych se s ní náhodou někde neminul, a rozjel se autem pro kolo. Při příjezdu na parkoviště mi Renča napsala, že zrovna dorazila na vrchol. Jak já jí záviděl! Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jsem chodil máčet nohy do ledové horské bystřiny. Voda byla vážně jako led, nikdy se mi v ní nepodařilo vydržet kvůli bolesti z chladu moc dlouho. Aspoň jsem proceduru opakoval třikrát, aby měla alespoň nějaký účinek. Že bych tedy cítil nějaký rapidní rozdíl se říci nedá, ale věřil jsem v pozitivní regenerační účinek. Mezi chozením do potoka se mi podařilo nalézt free wifi a hodit foto na instagram. Renča přijela si po 45 minutách. Ten sjezd musel být úžasný. I když, jeden její prsteníček vypadal díky silnému brždění pěkně ošklivě nateklý. Každý kdo by jí chtěl nandat prsten by určitě pohořel.

Ledárna!
Ledárna!

Jedno vyjetí kopce (v Renči případě) a seběhnutí pro kolo (můj případ) zabralo většinu dne. Už byly asi 2 hodiny odpoledne a oba dva jsme byli naprosto hotoví. Po rychlém dokoupení zásob v Bille směr koupaliště a nicnedělání. Já vzal knihu a Renča tréninkový deník. Koupaliště u Zell am See je zajímavé. Do vody vede asi 50 metrů dlouhé molo z barelů. Ale na skákání do vody to není. Na konci mola je vody asi tak po pás. Ano, Zell am See je dost mělké několik desítek metrů od břehů. Nepodařilo se mi dojít tak daleko, abych nestačil. Alespoň, že plavat se dalo bez odřených kolen. Voda jako vždy naprosto úžasná. Navíc měli na koupališti všelijaké atrakce pro zpříjemnění času a všechny zadarmo. Z toho co jsem viděl tak dva kurty na beach-volley, slackline, stůl na stolní tenis, ndřevěnou hru kde se dva týmy snažily navzájem srazit dřevěné špalíky a ještě další, bohužel si nepamatuji. K tomu vynikající zmrzlina. Opět skvělé odpoledne. A to, že místo předem hlášeného deště bylo nádherně s občasným mráčkem, byl jen příjemný bonus navíc. O panoramatech všude kolem se snad ani nemá cenu už zmiňovat, ještě vy všem přišlo, že jsem až moc velký romantik.

Den pátý – středa

Den, který utekl jako voda. Já ho začal oběhem jezera. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel. Zell am See je vážně malinké jezero – po obvodu má pouze 11,6 km. Abych naběhal alespoň něco, protáhl jsem si trasu do vesničky vedle a nakonec skončil lehce přes 15 kilometrů. Samá rovina. Ale co se dalo dělat. Opomněl jsem zmínit, že náš pobyt byl v týdnu před Ironmanem. Všude byly značky, cedule, reklamní plakáty a hlavně už se sem tak objevil i nějaký triatlonista. Při pohledu na okolní kopce mi bylo jasné, že o lehký triatlon se nejedná.

Zell am See
Zell am See

Už ráno mi bylo jasné, že se jedná o poslední běh a vlastně i den. Večer jsme byli sednou s renčou na internetu a ona zjistila, že jí jednou špatně spoje z Prahy domů a musí jet už ve čtvrtek. Já už byl vydovolenkovaný dost a s podobnou délkou v Rakousku jsem původně i počítal, tak za mě pohoda.

Traunsee z výšky
Traunsee z výšky

Po všech našich trénincích, jídle a posílání pohledů přišel čas na přesun zpátky k Traunsee. Já chtěl hrozně moc vylézt jednu ferratu, kterou se mi podařilo zahlédnout. V sobotu na ní byly zástupy, ale mé tušení mi říkalo, že dnes na ní budu sám.

Po příjezdu na místo (stejné jako první den), cestou se mi podařilo omylem odbočit o 10 kilometrů dříve k jinému jezeru, jsem se hned vydal nahoru. Bohužel sám, Renče se nechtělo a spíš se cítila na plavání, protože ranní se jí moc nevyvedlo. Chvíli mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. O ferratě zase napíši až později, snad se jen zmíním, že po 4 hodinovém trmácení se mi podařilo vrátit k autu a byl jsem rád, že se mnou Renča nebyla. Moc by se jí zpáteční cesta nelíbila.

Západ slunce
Západ slunce

Večer už jenom koupání se v jezeře, zdravé vaření a při večeři si užívání západu slunce nad kopci u jezera. Krásný pohled. Prostě taková pěkná tečka.

Západ slunce podruhé
Západ slunce podruhé

Cesta zpět a zhodnocení

Vstávalo se brzy aby se stihlo být včas v Praze. Že bylo opět krásné ráno se snad ani nemá cenu zmiňovat. Cesta proběhla dobře, vše se stihlo a všichni domů dorazili v pořádku. Tím bych celou cestu odbyl.

Co se týká našeho putování po jezerech, neskutečně jsme si ho užili, viděli spoustu míst a hlavně si dali pořádně do těla. Cestování a spaní v dodávce má určitě své kouzlo. Sice nás čas od času ráno probudily hlasy kolemjdoucích nebo v noci bouřka s vydatným burácením vody o střechu, ale vše se dá odpustit. Pro mě na dovolenou super, kdybych chtěl v autě trávit více času a třeba bydlet (jak má v úmyslu Renča), asi bych si vnitřek auta pořádně upravil a možná i lehce zateplil. Bylo by pak v autě tepleji a hlavně méně hluku.

Sportovně více než spokojen. Za 5 dní se mi podařilo naběhat cca 103 km. Když vezmu v potaz, že každý den byly nějaké další aktivity, dostalo tělo pořádný impuls. Sice jsem si nemusel výlezem na ferraty nad Traunsee ve středu odpálit stehna na další tři dny, ale to k tomu patří. Věřím, že jim to jenom prospělo a posílily z toho.

A na kolik celá ta 5 (6) denní sranda vyšla? Jen pro informaci – ujeli jsme nějakých 1200 km, objeli tři jezera, vařili si na plynu, jídlo měli koupené do zásoby a strávili v Rakousku celkem 6 nocí. Já se osobně vešel pod 2500 Kč a myslím, že Renča na tom bude podobně. Prostě super dovolená za hubičku. Doporučuji vyzkoušet.

Dovolená v Rakousku opravdu levně – 1. polovina

aneb běhání a jiné aktivity kolem úžasných jezer. Tentokrát jeden z příspěvků nejenom o běhu. Prosím nečekat žádnou vysokou češtinu, vše napíši jak mi přijde pod prsty. To víte, stále plný dojmů.

Dovolená, na kterou jsem se těšil opravdu dlouho. Na jaře vypadalo, že na se bude jednat o cyklodovolenou na těžkou po Rakousku s partou přátel, ale bohužel se nám nepodařilo sladit termín. Nakonec jediný, kdo v plánovaný termín mohl, byla Renča. S kým na aktivně trávenou dovolenou jet raději, než s kamarádkou triatlonistkou, že? Řeknu předem, že už dlouho se mi žádná dovolená tak nelíbila a nebyla tak uklidňující. Navíc prakticky nic nestála.

Návod na prakticky zadarmo strávený skoro týden u jezer v Rakousku je jednoduchý. Vezme se velká dodávka, do ní dvě molitanové matrace, naloží potřebnými věcmi na sport a vaření, přidá nejlepší spolucestující a jede se. Spí se těsně (pokud je možné) u hladiny jezer v autě, přemisťuje se podle aktuální nálady a prostě se nic neřeší. Toť jednoduchý recept na bezkonkurenčně nejlepší dovolenou.

Náš hotel na 4 kolech
Náš hotel na 4 kolech

Den odjezdu

Odjezdový den nebyl vůbec jednoduchý. Abych se přiznal, lehce jsem si problémy způsobil sám. V práci pohoda, ale jeden můj bokovkový projekt trochu změnil datum odevzdání na okamžitě (páteční odpoledne). Ještě večer před odjezdem jsem do půlnoci rýsoval a dodělával v rychlosti resty, aby bylo vše pro stavební úřad hotové. Podařilo se. Vstávání muselo být před pátou ráno (základními počty každý dojde k výsledku, že spánek opravdu nebyl dostatečný) abych v práci mohl skončit o hodinu dřív, stihl zajet za architektem dořešit poslední drobnosti kolem projektu a hotový projekt odevzdal klientce. Takové ty klasické hoňky těsně před odjezdem. U mě už pomalu klasika.

Naštěstí vše klaplo a já si mohl ve smluvenou hodinu vyzvednout u bratra dodávku (že jí musel ve dnech před odjezdem nechat v rychlosti opravit snad ani nezmiňovat), naložit jí věcmi a jet pro Renču do Prahy. Vše klapalo dobře, tedy až k Benešovu. Díky práci našich pilných silničářů je klasická cesta kolem města rozkopaná a musí se projíždět městem. Asi si dovede každý představit, že kolem čtvrté v pátek odpoledne není ostatních aut zrovna málo. Přesně situaci vystihne popis – v takové koloně už jsem pár let nestál. Přibližně kilometr před městem začala a pak se posouvala rychlostí asi 50 metrů za 5 minut. Prostě žádná sláva, bylo mi jasné, že v domluvenou dobu nejsem schopný v Praze být. Navíc mě v koloně začal zmáhat nedostatek spánku. Nezbylo nic jiného, než zavolat Renče, že bude muset popojet vlakem až do Benešova.

První bordel
První bordel

Naštěstí to vzala v dobrém a vlak do Benešova stihla. Já mezitím hodil v autě dvacet, až tak, že na mě musela Renča čekat. Ale jenom minutku či dvě. Každopádně jsme se shledali, naložili věci a vyrazili. Cestou se ještě stavili u mě doma v Táboře pro kolo a pak konečně jeli. Když Renča viděla v Benešově tu kolonu a hlavně před ním, tak pochopila, že jsem nechtěl riskovat cestu do Prahy s nejistotou kdy bych do ní dorazil. S malou zastávkou v Budějovicích na nákup už cesta probíhala naprosto bez problémů.

Celý odjezd se nám posunul a tak ani nebylo divu, že na hranicích za Kaplicí jsme byli až někdy kolem půl desáté. Nic moc čas na plán dojet k Mondsee ještě ten ten. Možná by se i stihlo, jenže to bychom se nesměli stavět ve městě Freistadt pro dálniční známku. Při jejím kupováním lehké faux pas. Připraven na rozhovor v němčině mě úplně zaskočila česky mluvící prodavačka. Až tak, že mi musela třikrát říci sumu co po mně chce. Potřetí už jsem jí zaregistroval a vyndal peníze. To se prostě nedělá, člověk je připraven na cizí řeč a najednou čeština!

Hledání náhradního spaní
Hledání náhradního spaní

K jezeru Mondsee se nám dorazit nepodařilo. Za prvé začalo velmi brzy na dálnici vydatně pršet a moc nebylo vidět. A za druhé na mě začala opět padat únava a nechtěl jsem riskovat. Renča byla vybavená super tabletem se skvělou mapou Rakouska a rychle našla pro nocování alternativu u jezera Traunsee, od kterého jsme se nacházeli jen pár minut jízdy. Napodruhé se nám podařilo k němu trefit, neodřít v úzké uličce žádné auto, zaparkovat hned u vody a po rozbalení matrací okamžitě po ulehnutí usnout. Jak mi vždy říkali kluci na intru – tvrdým horolezeckým spánkem.

Den první – sobota

Asi se nám den předtím nezdálo, ale oba dva jsme byli opravdu hodně unavení. Jinak si ani přibližně 10 hodinový spánek vysvětlit nejde. Ano, vstávání bylo až kolem deváté. Probudila náš čeština nějaké party, co zrovna šla do kopců nad jezerem. Prostě Čechů je v Rakousku plno a potkají se všude. O té partě ale mluvit nechci, když odešli, otevřeli jsme dveře. To byl výhled! Parkovali jsme hned u naprosto průzračné vody s krásným panoramatem kopců na druhé straně jezera. Kousek za vesnicí Ramsau, skoro až na konci Traunsteinstrasse kam se dalo dojet autem, dál byla už jenom závora. Všude kolem dechberoucí nádhera! Navíc podtržená krásným počasím. Vím, možná přeháním, ale jelikož na podobné výhledy nejsem zvyklý, prostě si je vždy neskutečně užívám.

Já měl hned jasno co budu dělat. Po vyčištění zubů hned v běžeckém. Renča zvolila neoprén a plavecký trénink. Po pomoci se zapnutím neoprénu už mi moc cukaly nohy a utekl jsem nahoru do kopců. Tak nějak nám s Renčou (hlavně jí) bylo jasné, že oběhnout jezero asi nepůjde, což se po kilometru běhu podél vody potvrdilo. Snahu o různé nalezení cest jsem měl, ale stejně byla nakonec jenom jedna volba. Zastavil jsem u pramene pitné vody, napil se a přitom si všiml směrovek pro turisty. Na jedné byl směr do kopce a čas 1:45 pro chodce. Směr i cíl byl jasný – nahoru, stále nahoru. Běželo se po hezké štěrkové cestě ze začátku lehce stoupající až k tunelům, v těch se sklon rapidně změnil a až do mé obrátky po 8 km na Garminech zůstal stejný nebo lehce těžší. Tunely za sebou byly tři a každý měl minimálně 250 metrů. GPS neměřila, zpětně jsem musel vzdálenost přidat. Po tunelech už jen stoupání a stoupání, čas od času předběhnutí nějakých turistů nebo dalších běžců. Po půlhodince se mi podařilo dorazit na cílové místo podle směrovek, být na místě o hodinu dříve než svižnou chůzí není špatné. Ještě jsem dalších deset minutek do kopce přidal a až pak se otočil. Na hodinkách na polovině 8 km bez tunelů. Zpátky z kopce hezky opatrně, ošklivý pád na jarní dovolené v Řecku na Korfu mě poučil. I tak byl ale sestup hodně rychlý. Po úpravě kilometráže nakonec naběháno 17 km, převýšení podle Garmin Connect cca 880 metrů.

První trénink
První trénink

Jak můj trénink byl super, Renče se moc nepovedl. Má špatné pocity z plavání v neznámé vodě, takže jen pár minutek. Ale jinak se nenudila, uspořádala a přeskládala věci v autě – najednou v něm byl pořádek a spousta místa. Po strečinku hned koupel v jezeře. Ledová voda, pro unavené svaly naprostá paráda. Pak snídaně a po ní konečně přesun k Mondsee.

Večerní výhled z auta
Večerní výhled z auta

Cíl na odpoledne byl jasný – ferrata Drachenwand. Ferraty (minimálně tato jedna) byly jednou z aktivit, kterou jsme na dovolené měli v plánu. Renča speciálně kvůli nim půjčila od kamaráda dva ferratové sety (sami je nevlastníme). Pro oba byla tato ferrata premiéra. Rád bych se rozepsal více, ale tuším spoustu textu, takže až v samostatném článku. Po sestupu jen sednutí do auta a přesun kilometr k jezeru se pořádně vykoupat a zrelaxovat. Už podruhé v jeden den super koupání. Místo na spaní se nalezlo lehce, vrátili jsme se na parkoviště pod Drachenwandem a prostě zakempili. Otevřeli dveře, vařili večeři, kochali se výhledem a k tomu si povídali nebo četli. Idylka. Lidí v autech tam spalo více, i jiní Češi. Večerní pohodičku navíc okořenil úchvatný měsíc nad Drachenwandem. Při zpětném pohledu nám stále nemohlo dojít, že se nám nahoru podařilo vylézt…IMG_3294

Den druhý – neděle

Jaké bolestivé vstávání! Takhle podobně mě stehna už hodně dlouho nebolely. Totálně rozmasakrované. Po včerejším kopcovitém dopoledním tréninku a odpolední ferratě se nebylo ani čemu divit. Únavu doložil i spánek, opět přes 10 hodin naprosté pohody. S Renčou jsme se shodli, že za dlouhý nepřerušovaný spánek může naprostá tma v autě. Naše dodávka totiž neměla vzadu žádná okna, tudíž ideální.

Po otevření dveří už bylo kolem nás plné parkoviště a slunce svítilo. Nahoře na stěně musely být pořádné zácpy. Dokonce přibily i cedulky s nápisem, že denní parkování stojí 2 Eura. Ještě večer tam na 100% nebyly. Za co ti Češi vše nemůžou, že? Okamžitě po vyčištění zubů jsme se s autem přesunuli k jezeru. Na řadě byl náš individuální dopolední program. U mě opět běh, Renča se rozhodla pro kolo a lehký cykloprůzkum okolí.

Brzké ráno a plno
Brzké ráno a plno

Běh byl moc pěkný. Zvolil jsem trasu od jezera do údolí, kterou jsem si vyhlédl den předtím z vrcholu ferraty. Slunce svítilo, bylo bezvětří, v údolí nádherné silničky a k tomu všichni lidé co jsem potkal byli usměvaví a zdravili. Hrozná užívačka. Byla by o malinko lepší, kdybych při každém kroku necítil stehna. Jako by mě někdo do stehen řezal nožem. Až tak dostaly den předtím zabrat. I přes jejich bolest ale celkem kvalitní trénink – 23,5 km v průměrném tempu 4:37/km, nastoupáno jen cca 250 metrů. Když nepočítám bolest nohou, ani mi nepřišlo moc namáhavé. Prostě paráda.

Druhý trénink do údolí
Druhý trénink do údolí

Renče se vyjížďka také povedla, když jsem se vrátil, už byla v pilném protahování. Musím uznat, že proti ní strečink osobně hodně flákám. Přistupuje k němu vážně zodpovědně. Osobně dám vždy po běhu jen rychlovku do deseti minut. Renča v něm má systém a opravdu protáhne celé tělo. Už vím na čem musím do budoucna (mimo jiné) zapracovat. Já dal svůj obvyklý strečink a po něm naprosto bezkonkurenční koupel v Mondsee. Co jsem ještě nezmínil, že oproti Traunsee je Mondsee krásně teplé. Jinak je čistota vody stejná.

Renča trénuje
Renča trénuje

Po snídani, vlastně snídani/obědu, se vymýšlely plány na odpoledne. Já navrhoval nějaký výšlap kopce, ale Renče se z důvodu rozbitých nohou nechtělo. Nakonec jsem jí dal za pravdu a tak padla volba na relaxační odpoledne u vody. Po půlhodině nám bylo jasné, že u Mondsee jen tak nezaparkujeme. Byla totiž neděle a všichni místní z okolí se přijeli v naprosto úžasném počasí vykoupat a strávit odpoledne u vody. Naštěstí Renča našla na tabletu malinké jezero Krottensee hned za kopcem nad Mondsee. Parkování bez problémů do 500 metrů od koupaliště. K dispozici zadarmo nádherná udržovaná louka i se záchody. Co víc si přát? Možná malinko teplejší vodu. Jak bylo jezero malé a výš, mělo dost studenou vodu. Ale dalo se. Renča si vzala neoprén a dala si pořádný plavecký trénink, já se jen slunil, užíval sluníčka a občas se pořádně zchladil. Po půl hodině kraula vylezla Renča ven. Musím říci, že na mě její plavecký trénink udělal dojem, sám bych podobného výkonu nebyl schopný. Zbytek odpoledne prostě odpočinkové.

Koupáni s panoramaty
Koupáni s panoramaty

Místo na přespání se pak večer také našlo hned, stačilo autem popojet 500 metrů na nižší parkoviště uprostřed lesů. Nespalo se u jezera ani pod ferratou a ani nebyl nějak úchvatný výhled, ale i tak pohodové místo. Po večeři byla Renča nějaká plná energie a dala se do vybalování Slackline, na parkovišti se nacházely úplně ideální stromy. Mně se moc hýbat nechtělo a má volba byla kniha – Zátopkovi a jejich život pod pěti kruhy (recenze brzy). Po pár minutách mi nedalo a musel jsem se jít na Renču podívat. Moc nepokročila a celkem s upínacím systémem ráčny bojovala. Jo, my kluci, kteří s ráčnou a pásy pracovali od malička, s tím nemáme nejmenší problém. Hned byla slackline na stromech. Ale byla dost vysoko, tak jen pár pokusů a hned se vše zase uklidilo. Navíc se už hodně setmělo.

Jeden z mála pokusů
Jeden z mála pokusů

K pokračování tudy: http://kaen.cz/2016/08/22/dovolena-v-rakousku-opravdu-levne-2-polovina/