Rekapitulace 2011 a plány 2012

Co se povedlo 2011:

  • Celkově studium. Nemám si na co stěžovat ohledně známek apod.
  • Dovolené – moře v Chorvatsku, voda na Slovensku, hory v Itálii a vody v Čechách.
  • Uběhnutý první maraton v životě.
  • Konečně jsem si pořídil Vibram FiveFingers a kolo GT Zaskar Comp.
  • Akademie Cesty Síly je před spuštěním.
  • Překonal jsem deprese.
  • Spousta akcí s kamarády a mými blízkými.
  • Přesunul jsem blog na WordPress a vlastní doménu.

Z čeho v roce 2011 nadšený nejsem:

  • Na plánovanou dovolenou do Turecka jsem se nedostal.
  • Pracovně to také nebyl nejlepší rok.
  • Vztahy nic moc – jak s holkami tak s kamarády doma v Táboře (nějak se to všechno rozpadlo).
  • Zjistil jsem, že studuji obor, který mě naprosto nenaplňuje.
  • Nedostal jsem se z vlastní blbosti na 10 km závod Nike Run Prague.
  • Trápily mě zdravotní potíže ze zády a chodidly. Naštěstí se mi je podařilo překonat, ale i tak z nich nemám radost, protože důvod bolesti zad jsem nezjistil.
  • Prázdninová stáž dopadla všelijak, jen ne moc dobře.
  • Nepovedlo se rozběhnout ani jedno podnikání (ale to ani moc nevadí, času na to v životě pořád hodně).

Sny a touhy (plány) na 2012:

  • Pardubický vinařský půlmaraton a PIM maraton v Praze (snad nebudu mít zdravotní problémy).
  • Alespoň jeden maraton v zahraničí (nejradši bych Stockholm, ale ten těžko vyjde – prošvihl jsem registraci).
  • Uběhnout alespoň jeden maraton pod 3 hodiny 45 minut (snad se to podaří).
  • Zúčastnit se nějakých MTB závodů a maratonů.
  • Úspěšně složit státnice a získat Bc. titul.
  • Na delší dobu vycestovat do zahraničí (blíže k tomu teď nic dodávat nebudu) a naučit se jazyk.
  • Celkově více cestovat. Co nejvíce s kamarády.
  • Udržet průměrnou naběhanou měsíční kilometráž nad 120 km.

Všem čtenářům mého blogu přeji, ať si splníte své přání a sny na příští rok a také ať jste úspěšní a vydrží vám zdraví! 😉

Květen v plném proudu

První máj je už dlouho za námi a já se zase konečně dostal k blogu. Posledních pár dní se mi nějak nedařilo najít si čas na sepsání nějakého toho hlodu. Jediným mým důvodem nepsaní byla prostě a jednoduše škola. V tutom týdnu se mi najednou nahromadily resty a já je musel všechny rychle řešit. Naštěstí je vše celkem úspěšně za mnou, takže můžu poreferovat.

První máj nikdy nemůžu pořádně pochopit. Proč kvůli němu lidé tolik šílí? Rychle, rychle, musí se najít rozkvetlý strom a pod ním si předávat bakterie. Nemám nic proti líbání, ale proč se z něj musí na prvního května dělat taková věc. Vždyť se jedná o stejný den jako vždycky. Sice to může vypadat jako stížnosti člověka, který nemá momentálně holku, ale nejsou. Holku sice nemám, z vlastního rozhodnutí kvůli naplánovanému létu, ale jen mě to celosvětové šílenství, stejně jako o Valentýnu, hýbe žlučí. S kamarádkou jsme se na tom shodli, zbytečná nepochopitelná šílenost. Pokud s někým jsem, nemusím si přeci nic dokazovat v určité dny roku. Toť můj názor na první máj.

Celý týden jsem musel dělat již zmiňované resty do školy, ale i přes to bylo zážitků dost. Kamarádka se napevno rozhodla, že se mnou a Vencou bude bydlet. Jsem úplně zapomněl, minulý pátek se ke mě nastěhoval kamarád. Konečně nebydlím sám. A brzy budeme tři, všichni stejně střelení. 🙂 Ve středu jsem si na tvrdo domluvil letní stop přes Turecko do Arménie a Gruzie. O tom ale napíši víc někdy příště. Vybíral jsem si expediční batoh a další věci na cestovaní. No a dneska jsem musel hodně slušně improvizovat při svojí přednášce ze včelařství. Došel jsem tam a moje pracně připravená prezentace s asi 17 slajdy nějak nefungovala. A to jsem jí dělal hodinu předtím. Ona jako fungovala, ale obrázky – až na dva slajdy – jaksi neměla. Naštěstí na těch dvou slajdech bylo hodně obrázků, takže se mi podařilo hodně slušně zaimprovizovat a desetiminutovou přednášku jsem nakonec měl. Sice jen se dvěma stránkami, ale i tak mi všichni zatleskali a ještě měli zvídavé dotazy.

Byl to prostě zajímavý týden, zážitků moc…

Jak lehké je seznámit se

Všichni pořád mluví o tom, že seznámit se v dnešní době s novými lidmi je šíleně těžké, ne-li nemožné. Sice ještě studuji, takže mám známých dost, ale rád si i přes to dělám nové. Krátce popíšu zážitek, který se mi stal minulý čtvrtek, ten zelený.

Jel jsem zrovna ze školy a ještě celkem dost mě bolelo v krku. Při přestupování jsem čekal na šalinu, seděl přitom na zábradlí a poslouchal hudbu. V tom si přede mě stouply tři hodně slušné holčiny s jedním klukem a ptali se mě jak se dostanou do jedné hospůdky. Jelikož bydlím prakticky hned vedle ní, tak jsem jim to řekl a ještě jim zdůraznil, že se mnou musí jet až na konečnou, protože most v půlce opravují. Oni jako by mě neslyšeli, v šalině si sedli vedle mě přes uličku a hned se rozhodli, že vystoupí dřív a půjdou přes most. Sundal jsem si sluchátka a podruhé jim připomněl, že přes most se nedá. Odkývali mi to a zase se bavili, já si jich dál nevšímal. Jenže na zastávce kousek od mostu se zvedli a jali se vystupovat. Hned jsem sundal sluchátka a potřetí jim připomněl, že opravdu musí jet se mnou na mojí zastávku. Zase jsem si nandal sluchátka a ještě než jsem se pořádně zaposlouchal jsem slyšel: „On to prostě nepochopí ten klučina, my se s ním chceme bavit a on nás ignoruje.“ Zasmál jsem se tomu a po vypnutí přehrávače se s nimi dal do řeči. Vypadlo z nich šíleně informací, také to, že pijí už od rána, sotva jsem stíhal, a najednou nabídka, abych šel do té hospůdky s nimi, že poznám hafec skvělých lidí. Slušně jsem odmítl s tím, že mě bolí v krku. Nepomohlo mi to, po vystoupení z šaliny mě jedna z holčin chytila kolem ramen a do hospůdky mě přímo odvlekla. Ani jsem se moc nebránil, spíš jen symbolicky, měla totiž hrozně krásný výstřih, který mi ještě dávala na odiv.

Na zahrádce u hospůdky se zábava hodně rychle rozběhla. Jedno zelené pivo stíhalo druhé, počet protočených piv se pomalu nedal sledovat. Do těch piv i nějaké panáky zelené, připomenul jsem si proč jí už čtyři roky nepiji a dál ani pít nebudu. Je to hnus velebnosti! Přišli ještě nějací lidé, z velké většiny holky, a hodně nových známých tam již sedělo. Převaha holčin byla značná, prakticky pořád jsem se čtyřmi seděl u stolu a převážnou část doby sám. No byla to zábava, pivo bylo, panáky, pizza, brambůrky, vodnice a skvělí lidi. Ještě před pár hodina jsem je neznal, ale zapadl jsem mezi ně rychleji, než jsem čekal. V tomto ohledu zlatý alkohol, rychle se s ním odbourají ledy.

Vzali si ode mě telefonní číslo, dohodlo se hrozně věcí do budoucna, já také dostal nějaké tel. čísla a kolem desáté šel domů. Oni tam podle mě seděli ještě několik hodin, byli pěkně rozjetí. Musím uznat, že tohohle seznámení nelituji, poznal jsem opravdu velké množství lidí a budoucnost vypadá víc než zajímavě. A pak, že poznat nové lidi je těžké…

Člověk zatuhne

O škole radši pomlčet. Celou neděli jsem se trápil nad seminárkou a milý vyučující mi v pondělí sdělil: „Špatně jste pochopil zadání, to musíte předělat.“ Myšlenky na vraždu, ale vydržel jsem to. Po několika hodinách přemýšlení mi došlo, že mám špatně cca půlku a zbytek chce jen předělat a doplnit, takže pohoda. Rýsování projektu taky sranda. Měly se dělat základy, jenže já nevěděl jak, tak jsem se pustil do stropů. Zabraly mi tak hodinku. Ve škole potom zjištění, že stropy mít vůbec nemusíme. Opět naštvanost, tentokrát nad vlastní blbostí. Aspoň, že jsem pak ty základy stihl ve škole. Že jsme se skupinou nestihli dodělat protokol snad ani neříkat, naštěstí prý bude stačit odevzdat v pondělí. Byla to fakt sranda. Docela jsem si tenhle týden mákl. Ráno vždy brzo odchod a návrat na privát večer. Paráda!

Téměř po roce se mi podařilo jít si opět zahrát ping pong. Pár měsíců se člověk nedostane za stůl a z hraní je hned velká komedie. Kdyby nás dnes někdo sledoval, určitě by se nenudil. Jen doufám, že v tom sále nemají skrytou kameru. Naše záběry, řekl bych, že hlavně moje, by v minulosti určitě vyhrály Natoč to. Teď ale vážně, téměř rok je dlouhá doba a podle toho to taky vypadalo, člověk prostě zatuhne a hotovo. Když už jsem to měl zase v ruce, dostavila se únava a zase nic. Snad někdy příště.

Podařila se mi skvělá věc. Sehnal jsem si spolubydlící. V jednom týdnu hned dva. No, úplný jackpot. Jednoho kamaráda ke mně na pokoj a na jednolůžák kamarádku. Říkala, že bude vařit a uklízet, prý má nějakou mánii či co. Já jí určitě bránit nebudu. Nemůžu se dočkat!

A, že je ten konec března, prozradím ještě něco. Rozhodl jsem se, že si koupím kytaru. Totální začátečník, kterému se podařilo pouze jedinkrát v životě zahrát akord, chce hrát. Myslím si o sobě, že jsem vlastník polosluchu, tak by to mohlo nějak jít. Koupě kytary je sice záležitost několika dalších týdnů, ale musel jsem se pochlubit. Držte mi palce, snad to vyjde…

Snímek

Poslední dobou žádný zajímavosti. Snad jen, že se mi moje předsevzetí ubrat s alkoholem docela daří. Řekl bych, že víc než docela. Sice jsem byl v sobotu na pár pivech a pak byl krapet nezodpovědnější než normálně, ne že bych byl normálně nějak extra zodpovědný, ale bylo to fajn a nic, za co bych se měl stydět, se nestalo. A plánovanou návštěvu vinného sklípku tenhle čtvrtek vyjmu z předsevzetí, to totiž není normální pití.

A ještě jedna skvělá zpráva. V pátek jsem navštívil plicní v nemocnici u nás ve městě. Kvůli čemu je vedlejší. Hlavní je, že mi dělali rentgen plic. Už přibližně od sedmnácti celkem hodně kouřím vodnice a doutníky, takže mě snímek mého milovaného dýchacího ústrojí opravdu zajímal. A víte co? Mé plíce jsou čisté jak u miminka. Není v nich žádný sajrajt nebo podobné věci a ani žádné fleky, které by něco naznačovaly. To znamená, že rakovina se u mě jen tak konat nebude a můžu směle bublat dál. Alespoň v něčem mi geny přejí. Je tedy pravda, že jsem vždy hodně sportoval, ale to podle mě zas až moc důležitou roli nehraje.

Ty názvy článků mi poslední dobou dělají dost problémy. Asi budu články v budoucnu pojmenovávat podle písniček co momentálně poslouchám nebo po podobné hovadině. Nevím. Kdo to má taky pořád vymýšlet, že?

Jen moje stopy

V pátek jsem dorazil do Tábora, jak už se mi podařilo zmínit v příspěvku o vosku. Musím napsat o svém zážitku pár minut po příjezdu.

Vyšel jsem z autobusu a pomalu pobral své věci. Nebylo jich vůbec málo. Batoh s notebookem, třemi litry vína, litrem pití a spoustou dalších maličkostí. K tomu příruční velká taška plná různých věcí, mohla mít cca 5-6 kg. Dohromady mohla moje váha dělat 80 kilo. Vydal jsem se domů a chtěl to vzít okolo Jordánu. (To je velká táborská uměle vybudovaná vodní nádrž z roku 1492.) Dorazil jsem na břeh a najednou mě napadlo, že bych si mohl cestu zkrátit přes led. V tu chvíli mi ten nápad připadal skvělý. Již několik dní byly přece teploty pod nulou, takže s ledem by neměly být potíže. Dokonce po ledu vedly stopy.

Úplně v klidu jsem na led vstoupil. Na začátku slabé zapraskání, ale to bylo jen kvůli vystouplému ledu na kraji. Hezky pomalu, žádný spěch, jsem šel. Vychutnávaje si přitom úžasné ticho a přítmí. Světlo z pouličních lamp moc nepomáhalo, všude nad ledem byla slušně hustá mlha. Stopy, podle kterých jsem kráčel, najednou zmizely. Přesněji, stočily se zpátky. Přede mnou byla jen neposkvrněná zmrzlá hladina zapadaná sněhem. Úplná večerní idylka dohromady s tím tichem a mlhou. Jenže přišlo rozhodování co dál, přece jenom po krátkém rozhlédnutí mi došlo, že po ledu vůbec nikdo nechodí. Nedávno prý byla obleva (ale to jsem se dozvěděl až doma). Roztáhnutí rukou a několik poskočení… led držel, praskání se neozvalo. Zbývaly mi dvě třetiny plochy. Nakonec jsem se vydal dál, vracení mi přišlo moc zdlouhavé a navíc mě začínaly dost bolet ramena z té váhy. Nějak se to vše proneslo. Věděl jsem, že po proboření by mi téměř jistě nikdo na pomoc nepřišel. Díky mlze na led nebylo vidět a na procházce podél břehu nikdo nebyl. Dál jsem pokračoval ale velmi opatrně, naslouchaje ledu. Po dalších patnácti metrech mě už největší strach přešel. Led držel. Opět, i když s poněkud více bijícím srdcem, jsem si vychutnával atmosféru. Po došlápnutí na břeh přišlo citelné oddychnutí, ale můžu říct: „Přes led vedly jen moje stopy…“

(Hned druhý den začali přes Jordán chodit opět lidé. Díky stopám zjistili, že je led bezpečný.)

Poslední den roku MMX

Opět je zde tento den. Poslední den v roce, je jedno v jakém. Zjistil jsem, že ho nemám moc rád. Protože moje vzpomínky na několik posledních se vážou k tomu, že mi zkolaboval nějakým způsobem, je jedno jak, vztah, který jsem tou dobou měl. Prakticky to vychází na každý rok jiný. Takhle zpětně to vypadá dost blbě, když to píšu. Nevím proč, ale asi je pro mě tento den začarovaný. Doufám, že na mě nědko v minulosti neuvalil nějakou kletbu. 😀

Naštěstí letos to vypadá na nejpohodovější silvestr. Takže se ničeho nebojím. Nevím co by se muselo stát, aby mi to i tentokrát kikslo. Nic takového snad není. (Zaklepal jsem to. :-D)

Všechny silvestry co jsem měl ve vlastní režii s kamarády se pokaždé hrozně zvrhly. Až tak daleko, že jsem minulý rok držel pod krkem jednoho pořadatele blbé oslavy a několik jeho kamarádů se na mě chtělo vrhnout. Všichni, kteří tam byli se mnou, bohužel už celí zklamaní odešli pryč. Takže to byla sranda… Výpadek paměti se mi podařil snad na každé oslavě příchodu nového roku. Ale letos jsem si řekl dost, budu se krotit. Daří se mi to posledních několik měsíců, tak snad nebude problém ani dneska. I když se trošičku bojím. 😀

Snad už jenom: Úspěšný zbytek roku, jiskru v oku, sílu v rozkroku, jistotu ve skoku, nebýt bez floku a nebát se ROKU 2011.