Na kole ze Salzburgu do Benátek – 2. část

Předchozí část zde.

IMG_2826Přiznám se, že místo na spaní nic moc. Terén nebyl vůbec rovný, takže mi spacák celou noc klouzal z karimatky, když už se mi podařilo zabrat, buď jely auta a nebo z druhé strany (čehož jsem si večer nevšiml) projel vlak. Ano, byla tam železnice. I přes několik probuzení v noci mi ale ten přerušovaný spánek dodal energii. A hlavně nepršelo. Takže vlastně samá pozitiva. Ráno bylo ale chladné, pěkná kláda byla. Hned jsem sedl na kolo a snažil se zahřát, moc to nešlo. Po chvíli jsem potkal zastřešenou zastávku, takže aspoň jídlo a chvilka v závětří. Celkem povedená snídaně to byla – slunce svítilo, nepršelo, vítr se tišil a já už neměl hlad. 🙂 Jedno mi bylo jasné, že někdy kolem poledního bych měl dorazit za Bad Gastein a vyšlápnout si nejhorší stoupání na trase z nějakých 850 m.n.m do 1200 m.n.m. Nezdá se kruté, ale když si člověk uvědomí, že je asi jenom na čtyřech až šesti kilometrech, tak mu to pozitivní náladu nepřidá. Co mě malinko po dalších dvaceti minutách překvapilo, byla cedule Bad Gastein, překvapila hlavně proto, že jsem byl stále dole v údolí. Vjel jsem do vesnice a co se nestalo, najednou začalo stoupání, kruté stoupání, a trvalo dlouho, déle než se mi tak zkraje po ránu líbilo. Očividně jsem se s časem příjezdu k nejhoršímu výšlapu zmýlil. Bylo zde. Projet celý Bad Gastein a došlapat na vrchol chtělo opravdu hodně morálu a skoro dvě hodiny na nejnižších převodech. To bylo pořád, krutých sto metrů nakloněný přes řídítka, pak kratičká rovinka a zase dalších pár set metrů prudkého stoupání. Okolo projíždějící řidiči na mě koukali se soucitem v očích, očividně jsem nebyl první ani poslední koho tam takhle potkávají. Tohle stoupání bolelo, opravdu hodně, hlavně v hlavě. Co mě rozsekalo, bylo, když jsem byl skoro na konci, užíval si lehkého stoupání před koncem (zastávka železnice skrz horu) a předjela mě babička z předchozího dne. Vyšlapovala si, jako by se nechumelilo a jela po absolutní rovině. Jak já nenávidím elektrokola! A nádraží bylo zde, jen rychle předjet kolonu, koupit za 5 euráčů lístek pro kolo a rychle do vlaku. Byl nejvyšší čas, vlak za tři minuty vyjel. Ani ne za deset minut a už se stavělo na druhé straně toho kopečku.

Krásně bylo, jasno, slunce svítilo. A já byl rád, že nejhorší je za mnou. Kousek jsem sjel, zastavil a najedl se. Při té příležitosti se i oblékl, stále bylo chladno (1200 m.n.m je znát) a začal sjíždět na druhé straně dolů. Pěkně to frčelo, ale když mi tachometr lezl přes 60 km/h, radši jsem začal přibržďovat. Žádná sranda s naloženým kolem, asi jako to stoupání. Navíc jsem srab a nemám rád takové rychlosti, kdy i jen malý kamínek v cestě může způsobit veliké nepříjemnosti. Každopádně jsem si sjezd užil a za necelou čtvrt hodinku byl dole. Byl jsem rád, že nemusím vyjíždět z téhle strany kopce, chudáci ti co tam jeli. A dole jsem opět potkal mou starou známou. Stála na křižovatce mimo trasu a nevěděla kudy dál. Já vím, že bych neměl mít srandu z lidí, ale tohle bylo fakt už k popukání. Jakmile se někde objevila křižovatka, ona jela špatně! Každopádně si mě opět všimla (jak by také ne, mé triko svítilo na dálku) a jela za mnou. Mně to bylo jedno, stejně jsem zastavil u Billy doplnit zásoby. Hlavně sušenek, jejich spotřeba byla nejvyšší. Pak opět cesta dost rovná, jen s občasným zvlněním. Jelo se na Villach podél řek a tak nic moc ohledně záživnosti. Ovšem, panoramata celý úsek zachraňují, neuvěřitelně jsem se kochal a vychutnával si ty výhledy. Jenže někde za Spittal začala absolutní rovina a to byl vážně úsek na palici. Neměl konce. Ten nezachránili ani panoramata. Když se přidal lehký protivítr, mé myšlenky byly chvilku dost černé. Naštěstí vše negativní jednou končí a najednou se přede mnou vynořila cedule Willkommen in Villach. Jaká radost, nějaký 80 km ten den a přede mnou už jen cca 35 k Italským hranicím. Hmm, nevím jak ve Villachu ohraničují město, ale po dalších 4 kilometrech stále jenom jednotlivé baráky kolem mě a centrum v nedohlednu. Ještě další dva kilometry to zabralo, než se přede mnou Villach objevil. A stejně rychle jako se objevil ho i já přejel. Byl to vážně okamžik a já byl na druhé straně města. A tam přišel kiks! Nevím jak se to stalo, stále jsem sledoval ukazatele se značkou Alpe-Adria… Každopádně jsem někde špatně odbočil a na chybu přišel až asi za 20 km. Bylo mi divné, že už dávno nestoupám. Já se chytil špatné cedule a byl úplně mimo. Což mi potvrdil i nějaký rakouský cyklista. Anglicky moc neuměl, ale i má chabá němčina stačila na zjištění, že den ještě dlouho neskončí. Poslal mě cca 4 km opačným směrem s tím, že tam se napojím na hlavní a po té je to do Arnoldsteinu přibližně 10 km. Kecal. Šlapal jsem do něj po té hlavní dvě hodiny! To je o hodně víc než 10 km! Každopádně jsem byl šťastný, že jsem opět na správné trase. Sice v Arnoldsteinu měli špatně značení, musel jsem se zeptat, ale nakonec se mi k Italským hranicím podařilo dostat. Místo cca 120 km, které jsem měl v plánu najet, mi tachometr ukazoval 166 km! Hned za hranicí jsem vystoupal pár desítek metrů po čisté cyklostezce a u jednoho občerstvovacího stolku zastavil. Byl tam potok, měkká zem (ve které jsem si vyhrabal pohodlnou postel a ticho) a bylo mi jasné, že v devět večer už nikdo přes hranici nepojede, tudíž ani kolem mě. Opět proběhla koupačka na Adama, vydatné posilnění jídlem a zasloužený spánek. Bylo mi jasné, že pršet nebude, obloha byla zcela vymetená. Spal jsem jako v bavlnce…

Předchozí noc byla probouzecí a hrozná, tahle byla, jako bych spal doma na mém futonu (ano, mám futon a je na něm nejlepší spaní za celý můj život). Probuzení jako z pohádky. Zpívající ptáci, jasná obloha a vůně lesa. Nemohlo být lepší. Možná kdyby bylo krapet tepleji. Ale i přes to maximální užívačka. Pořád jsem se nacházel v horách, takže teplota po ránu v lese nic extra vysokého. Hygiena, snídaně, zabalení věcí a rozhodnutí zahřát se pohybem. Vážně byla kosa a já měl s sebou jen tenounké šusťákové kalhoty. Nezahřály, maximálně lehce odklonily ten ledový vítr. Ale co, za chvíli mi byla teplota ukradená, zase ty panoramata! A ty probouzející se vesničky! Tyhle okamžiky jsem měl na celém cestování nejraději, probouzející a naopak ke spánku se ukládající okolí. Každopádně, po asi půl hodince se mi podařilo dorazit od hranic do městečka Tarvisio. Malinké městečko, nic zajímavého, prostě jsem ho projel. Takhle napsané to zní lehce, ale měl jsem tam asi spíš štěstí. Nevím proč, ale mezi domy najednou zmizelo značení mé stezky a já netušil kudy kam. Tak nějak intuitivně jsem na jednom kruháči jel směr západ a doufal ve správnou cestu. Drželo se mě štěstí. Sice jsem z města vyjel po hlavní a fičel si to dolů z kopce plnou rychlostí, ale naštěstí jeli okolo jiní cyklisté a díky nim jsem zjistil, že souběžně s mou silnicí vede má cyklostezka. Jen jednoduchá odbočka a na x dalších hodin jsem nemusel potkat auto. Dolů směr Itálie vede z Tarvisia luxusní stezka pro cyklisty a chodce. Jedná se o přestavbu staré železnice, úzkokolejky, a co je nejlepší, z Trevisia vede prakticky neustále z kopce. Jeden dlouhý sjezd. Člověk jen jede, kochá se nádhernou krajinou, užívá sluníčka, odpovídá na pozdravy ostatních cyklistů a je prostě jen v tom okamžiku. Úplný ZEN. Vážně se nedá tomuhle úseku nic vytknout. Luxusní cesta, tunely, mosty, lidé… prostě super. Malinko jsem litoval ostatní cyklisty naproti mně, šlapat nahoru jsem jim opravdu nezáviděl. Nejvíc o téhle části řeknou fotky.

Dále cesta pokračovala vedle řeky. Cesta nic moc. Kameny, písek, drobnější kamínky, kola se bořila, uskakovala a k tomu neskutečné horko. Rychlost prakticky nulová a navíc se mi už dlouho neobjevila před očima žádné značení. Co mám říkat, nálada pod psa. Co jí nepřidalo bylo, že konečně po vyjetí na silnici jsem automaticky zahnul doprava (značky žádné) a co se nestalo. Zase špatně. Naštěstí jsem si zajel jen několik kilometrů, sice do kopce, ale jinak to šlo. V prvním městečku jsem na mapě zjistil, že jsem mimo a vrátil se zpátky. U mé špatné odbočky jsem jel na druhou stranu a co tam nebylo, cca dvacet metrů od ní bylo značení! Pak už jen lehké bloudění po špatném odbočení ani ne za kilometr, trochu terén, ale dal se, a už jen rovina. Ano, oficiálně byly hory za mnou a přede mnou nic než rovina a trochu (hodně) nuda. Nebezpečná nuda. U města Osoppo jsem oficiálně sjel z Alpe-Adria a pokračoval na Benátky. Ten den jsem ujel nějakých 138 kilometrů, prakticky bez námahy a jelikož mě bolely kolena, zapíchnul jsem to dřív. Kolem páté se mi podařilo nalézt super tábořiště u řeky vedle města Varmo. Koupačka, krátké opalování (brzy přišly mraky…) a prostě odpočívání. Také jsem hodně jedl, ukradené víno, natrhaná jablka a zbytek jídla co mi zbyl. Ten večer mi došlo jídlo a nejednalo se o příjemnou situaci. Každopádně jsem jí zaspal. Opět se mi podařilo spát jako v bavlnce. Vypadá to, že pro pohodlné spaní pod širákem potřebuji jen neklouzat z karimatky.

Ráno probuzení kapkami na obličej. Celou noc bylo zataženo, ale lehce krápat začalo až ráno. Spacák celý mokrý, ale nějak mi bylo jedno, uvnitř nádherné sucho. Ještě jsem si poležel a vstal asi až za hodinu. Sotva jsem se dal do kupy a zabalil věci, začal slejvák. První déšť (o pár kapkách první den v Rakousku se nedá mluvit jako o dešti) cestou, vlastně i poslední. Trval několik hodin, nic moc ráno. Měl jsem hlad, oblečení promoklé, zmrzlé prsty a přede mnou jen cca 110 km do cíle. K tomu jsem neměl zařízené žádné ubytování v Benátkách a ani žádný nápad, jak ho zařídit. Super situace. Kolem desáté dopoledne konečně Spar. Velký nákup a pak velké jedení před obchodem. Bylo mi jedno, jak na mě lidé koukají. Tam jsem také prvně potkal žebrajícího imigranta. Vypadal nebezpečně, ale podle všeho byl neškodný, tedy až na to obtěžování lidí. S plným žaludkem se hned jelo lépe. Ale cesta byla prostě nudná. Jenom jedna veliká rovina, pršelo a navíc kolem mě neustále nebezpečně blízko jezdili Italové víc než stovkou. Podle mě nesprávný druh adrenalinu. Zpestření přišlo, když se mi někdy kolem jedné podařilo potkat McDonald. Spása! Wifi zdarma! Chvíle hledání, upřímné prosení ať funguje wifi rychleji a voalá – ubytování zařízené. Celkem za levno v Malcontentě v jednom hostelu. Hned se jelo veseleji. Do Benátek prostě jen špapání po rovině, průměrka někde kolem 27 km/h. Nevěřil jsem svým očím, ale bylo to tak. Sranda začala až v Benátkách, tam mi došlo, že mé přípravy byly vážně minimalistické, krapet jsem zapomněl nahrát do mobilu mapu Itálie, takže GPS mi byla momentálně k ničemu. A má mapa Itálie 1:500000 opravdu tuhle vesničku neměla zaznamenanou. Ale což, líná huba, že… Líná huba nebyla, ale nalézt ubytování zabralo přes dvě hodiny. Dobře mi poradil pouze první člověk, pak už to byla bída a každý mě posílal někam jinam. Nakonec se mi po dlouhém strastiplné hledání podařilo nalézt ulici s hostelem a po falších desti minutách už jsem byl ubytovaný. Dlouhá, opravdu dlouhá, sprcha proběhla, pak jídlo, trocha internetu (mapa Itálie v mobilu!) a potom dlouhý spánek.IMG_2854Jelikož jsem do cíle dorazil dříve než bylo v plánu (byly přede mnou tři dny čekání do pátku, kdy mi letělo letadlo), úkoly na další dny byly jednoduché.

První den prohlídka Benátek zakončená návštěvou předem nalezeného cyklo obchodu kvůli krabici na kolo. Benátky mě prostě nezaujali. Jednalo se o druhou mou návštěvu, tentokrát za plné sezóny a nádherného počasí a pocity pořád stejné – o ničem. Moc schodů, moc lidí, prostě město a nic extra zajímavého (jsem typ člověka na přírodu a panoramata). Navíc bylo dost nebezpečné do města dojet, pro cyklisty žádná speciální stezka, takže opět těsně vedle šílených aut, tentokrát jen byly blíže. První zastávka u obchodu pak nic moc, zrovna byla dlouhá polední pauza. Nevadilo, zajel jsem odvézt mé věci, při té příležitosti jsem se seznámil s Chosém, mým novým spolubydlícím na další tři dny. Super týpek ze Španělska, který byl na tripu přes asi dvacet velkých měst v Evropě. Prahou byl nadšený, hlavně cenou piva. 😀 Druhá zastávka u obchodu později odpoledne byla úspěšná. Pán ochotný, krabice měl, jenom ne zadarmo – jen 15 euro za ten kus papíru. Díky tomuto papíru se mi také podařil jediný pád za celou cestu. Abych to upřesnil, krabice měla rozměry 200×85 cm, takže se na kole moc dobře nevezla, ale jelikož do hostelu to bylo přes 6 kilometrů, nechtělo se mi jít zbytek odpoledne. První dva kilometry šly, jenže pak přišla odbočka a zničeho nic se objevil vítr. Po pár minutách fouklo trochu víc a už jsem letěl. Krabice na zemi, já na zemi (běžel jsem po čtyřech :-D), brýle někde v dálce a u kola ohnutý blatník. K tomu jeden vyděšený Ital, který byl svědkem mého pádu. Vůbec nic mi nebylo, ale asi to vypadalo ošklivě. No, těch 6 kilometrů mi nakonec zabralo asi hodinu a totálně mě vyflusly. Takže večer jen chvilka čtení a spánek.IMG_2863Druhý den jsem se pokoušel nalézt místo na koupání, poměrně brzy mi došlo, že se raději zeptám na hostelu. Bylo mi řečeno, že na nejbližší pláž se dostanu jednoduše, busem do Benátek a odtud lodí na nějaký ostrov. Kolem Benátek je jinak laguna a tudíž nemožnost se vykoupat. Plán B zahrnoval bazén. Byl kousek, hledání v těch uličkách sice zabralo asi dvě hodiny, ale nakonec jsem ho našel. Totálně vyfluslý vedrem, takže mi ani 7,5 euro nepřišlo nějak divné. Koupačka je koupačka. Jo, zlaté bazény u nás, za tyhle peníze bych si užil jinou kvalitu. Ale což, nic jiného k dispozici nebylo. Den zabity válením a večer po pár pivech spánek. Začínal jsem se nudit.IMG_2865Na třetí den plán nebyl, ale Chosé předchozí večer mluvil o Padově a tak zase na kolo a dojet se do ní podívat. Upřímně, nijak mě nezaujala, takže zmrzlina a zpět. Někdy chvíli po obědě jsem byl zpět a zbytek odpoledne připadl balení kola a věcí. Jo, zabalit kolo byla vážně sranda. Měl jsem s sebou patnáctku klíč na sundání šlapek. Tož operace začala. Hned mi bylo jasné, že můj klíč mi nepomůže. Jednalo se o hodně starý klíč a byl pěkně vykloktaný, tak o půl čísla. Se šroubem ani nehnul. Tak došlo na půjčení nářadí od údržbářů, naštěstí byli ochotní. Měl jsem hasák, patnáctku klíč, sadu imbusů, mlátil jsem do klíče, šlapal na něj, cukal s ním, zkusil vše a stejně nic. Nejdřív se mi podařilo zničit půjčenou sadu imbusů (zamaskováno a vráceno), pak lehce odrbat šroubovák a pak jsem to vzdal. Navíc jsem během celé snahy snědl balení sušenek. No, došlo mi, že se šlapkami nehnu. Sednout na kolo, dojet sedm kilometrů do cyklo obchodu, poprosit o pomoc, pán vzal tak půlmetrový klíč, dvakrát cukl a bylo hotovo. Problém vyřešen. 🙂 Pak jen dojet zpátky, zabalit kolo do krabice, dát si sprchu, potom pivo a v klidu si číst. Moc dlouho se nečetlo, najednou kolem mě totiž prošly nějaké mladé holky s batohy na zádech a mně bylo jasné, že večer bude zábava. A byla! Párty se dvěma Kanaďankama, jednou Mexičankou a Chosém, což je Španělsko. A ovšem, já jako zástupce Čech. Povídalo se, hráli se hry, pilo víno, pilo pivo, ještě víc se povídalo v angličtině, ukazovaly fotky… no prostě všechno. Super zakončení parádní dovolené.IMG_2870Poslední večer byl prostě úžasný. Ale co by to bylo za dovolenou, kdyby poslední den nebyl bez problémů, že… Největší problém hned po ránu. Dovlekl jsem krabici s kolem na zastávku a čekal na bus. Přijel za okamžik. Ale co se nestalo. Řidička mě zastavila a asi minutu na mě mluvila italsky, i přes to, že jsem jí několikrát anglicky řekl, že nerozumím. Až po chvilce mi někdo řekl, že si mám počkat na další autobus. Dobře, čekal jsem. Opravdu další bus přijel. Tentokrát jsem řidiče ani nezkoušel a dovnitř vlezl prostředními dveřmi. Řidič na mě koukal divně a z autobusu mě vyháněl, ale já se nedal, několikrát jsem zopakoval, že ta velká krabice je pouze moje zavazadlo a nehýbal se z místa. Týpek to vzdal a do Benátek mě odvezl. Naštěstí v autobusu skoro nikdo nebyl, takže jsem nepřekážel. Z Benátek na letiště už bez problému, řidiči bylo naprosto jedno kdo jede a co si veze. Na letišti trochu brzy, takže dlouhé čekání na check-in. U check-inu potom problém s váhou, slečna po mně chtěla zaplatit 7 kilo. I přes mé argumenty, že mám zabookované kolo, tedy sportovní vybavení. Když už jsem rozhovor vzdal, slečna se jala tisknout letenku a najednou udiveně povídá, že nic doplácet nemusím. I přes mé vysvětlení se sportovním vybavením to stejně nechápala. No nic. Odnesl jsem kolo k odbavení nadrozměrných zavazadel, předal černochům a modlil se, ať ho ti týpci naloží do správného letadla.

Poslední spaní pod širákem
Poslední spaní pod širákem

Spoiler. Naložili. Let se podařilo přežít. Sice s letadlem házel každý poryv větru, ale aspoň byla zábava. Navíc bylo jasno, takže krásný výhled na hory. Pro mě přesně typ dovolené, kterou jsem právě potřeboval. Původně jsem chtěl jet s někým, ale tohle bylo parádní. Těším se na další rok a ještě větší šílenost.IMG_2875Lehká statistika:

  • první den … 100 km … 6h23m
  • druhý den … 166 km … 9h53m
  • třetí den … 138 km … 7h40m
  • čtvrtý den … 127 km … 6h44m
  • pátý den … 53 km … 3h7m
  • šestý den … 45 km … 2h44m
  • sedmý den … 51 km … 2h23m

Celkem: 680 km za 38h 54m. 🙂

Na kole ze Salzburgu do Benátek – 1. část

Ani nevím jak nebo proč, ale najednou byla má hlava plná cyklodovolené. Opravdu netuším proč, kolo jsem vždy využíval jen na dopravu po městě, že bych ho vzal a ujel třeba pár desítek kilometrů místo běžeckého tréninku, to mě nikdy nenapadlo. Když mi bylo začátkem srpna v práci sděleno, že si musím vybrat část dovolené už v srpnu, bylo mi jasné, jak jí strávím – na kole. Po chvíli hledání na internetu mi bylo jasné, že cyklotrasa Alpe-Adria je ideální pro začátečníka, jako jsem já. Mám sice něco v nohách naběháno, ale to je přeci úplně jiný pohyb…

Na plánování nebylo moc času, něco přes dva týdny. Takže jsem musel zajistit dopravu s kolem do Salzburgu, vybavení, až na brašny, helmu a světla nic, a pak dopravu zpět s kolem domů. Jako vždy, začal jsem s tím posledním, s dopravou domů. Nejdřív mě napadly autobusy, tož začalo obvolávání společností. U Student Agency totiž všechny místa na kola na dlouho dopředu z Itálie vyprodaná. Ani jedna společnost s dálkovými autobusy mi přepravu kola nezaručila, že se jedná o řidičovo rozhodnutí a je dost možné, že při plném autobusu kolo nevezme. K mé smůle bylo ve všech autobusech už jen pár posledních míst. Tudy cesta nevedla. Jako druhá varianta samozřejmě vlak. Na internetových stránkách to nic ze severu Itálie nenajde, tak došlo na infolinku. Po asi desetiminutovém čekání a poslouchání šílené melodie mě konečně spojili s operátorkou. Ta mě po druhé větě přepojila, opět čekání, a pak už jsem dostal požadované informace. Možnost by byla z Udine, asi jen tři přestupy, cesta by zabrala cca 24 hodin a jízdenka by vyšla kolem 3 500 Kč. Diplomaticky jsem hovor ukončil a vlaky okamžitě dal na konec seznamu jako poslední volbu. Pak mě napadlo domluvit se s bratrem, že by pro mě zajel. On by si udělal výlet k moři a doprava by byla v mé režii. Přemlouvání bylo veliké, dokonce mi kývl a byli jsme domluvení, jenže pak to asi řekl doma manželce a bylo po. Typické… Poslední možnost, pokud nepočítám chytání tiráků, letadlo. Nejdřív studium na internetu, jak to probíhá, žádný zádrhel jsem nenašel, a pak vyhledání letenky. Za nejlevněji, rovná se cca 2 600 Kč, byla z Benátek v pátek 28. 8. odpoledne. Přišlo mi to jako dobrý termín a Benátky nějak nevadili, prostě jsem změnil trasu a místo ukončení v Gradu, tam končí Alpe-Adria, se rozhodl zakončit v Benátkách. Pár hovorů na infolinku, nákup letenky, zarezervování zavazadla jako kolo a letenka byla na mailu. Doprava zpět v cajku. Doprava do Salzburgu tak dramatická nebyla, jen jsem zašel na nádraží, vyhledal spoje s koly, koupil jízdenku. Když se člověk podívá na www stránky ČD, najde jízdenku do Salzburgu za cca 500 Kč. S tím jsem tak nějak počítal. Jenže, tam už není místenka (cca 100 Kč), druhá místenka v Rakousku (cca 100 Kč) a k tomu jízdenka pro kolo (cca 200 Kč). Nechal jsem na nádraží necelou tisícovku (poplatek za platbu kartou 50 Kč je vážně zlodějna nejvyššího kalibru!) a tím okamžikem přestal úplně řešit finance.

Už zbývalo jen vybavení. Pozitivum. Brašny už mi několik let leží ve skříni, jednou mi přistály k Vánocům od Ježucha. Dlouho nevyužité… Ale ten zbytek: nosič, nový zadní plášť, duše, pumpička, lepení, rukavice na kolo, nářadí, cyklo kraťasy (bez těch se mi vážně nechtělo) a mapa Rakouska s Itálií. Nosič a plášť sehnán v Táboře za osm stovek a okamžitě nainstalován. Hned první den co to šlo, hodil jsem na nosič brašny a zajel si z Tábora do Budějovic navštívit Decathlon, necelých 60 km. Úžasná vyjížďka, cesta do Budějovic po úplně nové trase plná úžasných výhledů. Nečekal jsem, že mě trasa až tak překvapí, ale jen prostě do budějovic na kole místo autem je opravdu něco jiného. V Decathlonu nakoupeno za necelou tisícovku, pak zastávka u Babičky kousek od Budějovic a hurá domů. Necelých 130 km ten den a pozitivní bylo, že nohy nebolely, ani následující den. Trochu mě tedy zaskočilo chování brašen. Pár kilometrů před cílem se mi podařilo vzít velikou díru v plné rychlosti a jedna brašna se trochu dost pocuchala v zadních drátech. Bál jsem se co bude dělat cestou, ale naštěstí naplnění a přidělání horního kufru brašen vše vyřešilo. Trochu problém sehnat mapu, ale nakonec jsem se spokojil s mapou Alp v měřítku 1:500000. Spoléhal jsem na to, že na nějaké město nebo vesnici vždy narazím.

Na cestu vše připraveno, už jen spacák, pár věcí na sebe, jídlo, starý mobil s náhradní baterií, foťák, nůž, lžíci, nějaké základní prášky a alumatku. Stan a podobné kraviny jsem neřešil, rozhodl jsem se pro naprosto minimalistické cestování. Den předem věci zabaleny, vše v brašnách a pořád dost místa. Nemělo cenu řešit, víc věcí mi přišlo zbytečných. Suma sumárum 17 kg i s 4,7 litry vody a tak 3 kg jídla.

Budík mě vzbudil v 5:45. Chtěl jsem se ještě v klidu nasnídat a dojet na kole na nádraží. Kolo bylo přes noc v bytě na chodbě, hezky naložené a umyté. Úkol číslo jedna byl snést kolo po schodech z druhého patra. Malinko mě překvapila jeho váha – já ho nemohl unést! Kolo bylo tak převážené na jednu stranu, že jsem byl rád ho nějak z těch schodů stáhnout. Nějak nebyla síla tak brzy po ránu. Každopádně se nějak podařilo a já už nasedl před barákem. Hrozně mě zajímalo jak se na tak naloženém kole pojede, jelo se skoro stejně lehce jako na prázdném. Pohodička. Na nádraží jsem byl včas, našel si vagón s držáky na kola, usoudil, že brašny musí dolů a pak si našel místo. Původně se mi brašny sundavat nechtěly, ale nějak jsem v tom dostal grif a bylo mi jasné, že sundavání brašen nebude problém. Vlak měl odjíždět v sedm hodin, sedm nula pět a nic, čtvrt na osm a nic, no jo ČD aneb Času Dost. V sedm dvacet nastoupilo hodně lidu a konečně se vyrazilo. I nějací kolaři si ke mně přisedli. Do řeči jsem se s nimi dal až za hranicemi. Jeli stejnými vlaky jako já, jenom pak dál do Švýcarska. Zpoždění bylo kvůli výluce mezi Benešovem a Táborem, jako vždy si to neumí ČD moc dobře ošéfovat. Tak nějak mi to bylo jedno, už když jsem kupoval jízdenky, tak mi bylo jasné, že vlak v Linci nemůžu stihnout. V Budějovicích přisedli vodáci, v půl deváté ráno už lidi jeli na vodu. Do našeho vagonu přisedla banda náctiletých stylově všichni v jeptiškovských úborech ověšení kříži a podobnými doplňky. Věta „Bůh ti žehnej.“ byla jejich nejoblíbenější hláška. Sice bylo ráno, ale děcka už byla pěkně na plech. Jen jsem je sledoval a říkal si, že jestli já taky dělal takový věci, tak se na sebe nechci ani podívat. Je mi jasné, že já byl s kamarády horší, tyhle byli ještě mírní proti tomu co jsme ve vlacích dřív dělali my. Jedno mi bylo jasné, nikdy víc se chovat podobně jako tyhle děcka. Třeba se opít, ale pak hezky v koutě spát. 😀 Naštěstí v Rybníku vystoupili a pak už zůstali jen lidi mířící do Lince. Rakušani asi nechápou co znamená slovo rychlík, protože za hranicí stavěl vlak doslova v každé prdeli. U nás rychlík, u nich osobák. Hotovo. Do Lince příjezd pouze s 20 minutovým zpožděním. Navazující vlak dávno v trapu, ale za pět minut jel další. Vylezl jsem s kolem na nástupiště, vlak přijel, já nestačil říct průvodčí ani pět slov a vlak odjel. Vlak pryč a já s otevřenou pusou na nástupišti. Tož jsem se sebral, došel na informace, nechal si vytisknout místenku pro kolo na další vlak (naštěstí zadarmo, znají tam naší firmu Času Dost moc dobře) a dalším vlakem si to krásně frčel do Salzburgu. Stejně se zařídili i mí spolucestující z vlaku, když jsem jim to poradil. Bylo mi to nějak jedno, dovolená je dovolená a čas se nemá řešit.

Ve tři čtvrtě na jednu už stálo mé kolo opět naložené na nástupišti v Salzburgu a já se začal orientovat. Našel jsem nejbližší mapu města, tak nějak zjistil kde stojím, jakým přibližně směrem je Mozart Platz (tam začíná Adre-Adria Radweg) a vyrazil. Ani jsem nebloudil moc dlouho, po asi půlhodince se přede mnou objevila Mozartova socha. Salzburg je nádherné město úplně úžasně uzpůsobené pro cyklisty. Teď mě napadly dvě věci, buď zkusím jet skrz celé Rakousko a v Itálii jen podle značení a nebo si někde seženu mapu. Hned mi do očí padlo infocentrum. Původně jsem se byl jenom zeptat, jestli cyklostezka Alpe-Adria začíná na náměstí, což mi bylo potvrzeno, ale k tomu mi byla do ruky okamžitě dána mapa celé trasy a přání šťastné cesty. Zdržovat se nějak víc nemělo smysl, slunce krásně svítilo a já chtěl krásného počasí co nejvíce využít, vyrazil jsem. Ze Salzburgu se jede krásně podél řeky, rovinka, asfalt střídá štěrk, žádná námaha. Po tři čtvrtě hodince první zastávka na oběd. Po deseti minutách jsem pokračoval. Nemělo cenu se nějak zdržovat, vyrazil jsem až po jedné odpoledne a cíl bylo ujet první den co nejvíce. Popravdě, cesta byla opravdu víc rovinatá, než jsem čekal, až trochu i nudná. Darovaná mapka má i profil trasy a na něm je ze Salzburgu lehké stoupání, ale je opravdu mírné, že není ani poznat. Rovinky s mírnými kopci, po boku prakticky neustále řeka a čas od času městečko. Cesta ubíhala rychleji, než byl původní plán. Ani jsem se nenadál, hodiny tedy letěly jako splašené, a byl jsem ve městě Schwarzach (cca 70 km). Tak nějak jsem si říkal, že by nebylo špatné někde za ním najít místo ke spaní. Stačil by mi strom vedle nějakého potoka. Do té doby těch míst bylo habaděj. Na začátku Schwarzachu mě dojela nějaká starší paní na kole, vlastně předjela, ona měla takové to moderní elektrokolo a jelo jí úplně samo. Sice mě předjela, ale já zas po chvíli předjel jí. Ne, že bych byl tak nařachaný, ale ona naprosto postrádala smysl pro orientaci. Ve městě totiž byla Alpe-Adria vedená objížďkou a značená velkými A4 cedulemi. Opravdu dobře značená. Jenže babička na každé křižovatce zastavila a nevěděla kudy dál. Vždy počkala, až jí dojedu, ukážu kudy, pak mě předjela a na další křižovatce se celé zas opakovalo. Upřímně, dost jsem se bavil. Ono jsem se totiž s babičkou potkával i druhý den za stejných situací. 😀 Město se mi podařilo projet rychle, a hned za jeho cedulí přišlo překvapení. Ostrá zatáčka a zcela nečekaný prudký kopec, bylo to tak rychlá změna, že jsem málem nestihl přeřadit na nejnižší stupně. Nejdřív vepředu na 2 a vzadu tři, ale prakticky okamžitě mi bylo jasné, že bez nižších to nepůjde. Kopec byl v jednom místě až tak prudký, že jsem si musel stoupnout a být nakloněný přes řídítka, jinak se kolo nějak podivně naklánělo dozadu… Myslel, jsem, že kopec po prvním horizontu zmizí a zas bude pohodička. Já naiva! Než se mi podařilo vyfunět na nejvyšší bod, uběhla dobrá půlhodina a já si připadal jak před infarktem. Zpocený (měl jsem na sobě větrovku, protože předtím poprchávalo a začal večerní alpský chládek), parní lokomotiva proti mně naprosto tichá a úplně hotový. Sice byl odtud krásný výhled na Schwarzach, ale nebyl jsem ve stavu ho ocenit. Začalo klesání, které bylo jako na zavolanou, asi bych další prudká stoupání nedal psychicky. Stále jsem se rozhlížel po místě na spaní, bylo jich dost, ale přišlo mi, že je ještě brzy. Klesání netrvalo dlouho, během deseti minut skončilo (byl jsem rád, po mokrých silnicích s naloženým kolem žádná sranda – měl jsem strach) a opět stoupání. Ne, nezačal jsem brečet, jen přišlo pořádné ulevení od plic. A ano, bylo mi líp. Půlhodinka a konečně tunel. Projíždění tunelem vedle aut bylo super, je tam zábrana a jedná se tedy o skoro čistokrevnou cyklostezku. Pak se profil zase srovnal a já si v pohodičce šlapal dál. Projel jsem skrz Bad Hofgastein a pomalu začínal být zoufalý. Byla mi zima, měl jsem hlad a chtělo se mi spát. Denního světla také už moc nezbývalo. Jenže místo na spaní ne a ne se objevit. Vesnice byly napojené jedna na druhou, všude bylo moc lidu a žádný přístup k vodě. Na konci jedné vesnice byla nějaká louka, zoufalství dospělo vrcholu, převedl jsem přes ní kolo, sundal brašny, kolo schoval do křoví a sám si o padesát metrů dál ustlal. Silnice byla sice přibližně 50 metrů ode mě, ale lehce mě před auty zakrýval terén, navíc docela dobrý přístup k vodě, takže jsem se mohl omýt. Řeknu vám, koupat se na konci léta v alpském potoku není žádný med. Výhoda byla, že nikde nebyl ani živáček a ani k potoku nebylo vidět, koupačka na Adama jasná volba, ale jinak voda teploty krásně vychlazeného piva. Nedělal jsem s tím cavyky, umyl se, oblékl, zalezl do spacáku a po jídle usnul. A to bylo ještě světlo!

Pokračování zde.

Nezapomenutelný zážitek – policejní kontrola v Itálii

Hory jsou dávno za mnou, ale o tomto zážitku musím napsat. Práce italské policie je opravdu zajímavá. Od české se prakticky neliší.

Poslední den jsme naložili auto, kufr úplně plný a něco kolem šesté odpoledne se nám podařilo vyrazit směr domov. Natankoval jsem plnou, krásně se jelo. Aut moc nebylo, takže povolená rychlost párkrát překročená byla. Zrovna jsme projížděli jednou zatáčkou, kolem byly nějaké domky, skoro jako ve vesnici a hned za zatáčkou stáli. Pár kilometrů před nájezdem na dálnici, ale pořád ještě dost hluboko v údolí. Jakoby na nás čekali. Sotva jsem je zaznamenal a hned plácačka. Se zastavením celkem problém, přece jen nejlehčí jsme nebyli a rychlost byla také značná. Po rychlé kontrole GPS mi hned bylo jasné, že rychlost to nebude, jel jsem ještě v normě.

Kontrolovali nás dva, jeden policista a jeho kolegyně. Sotva jsem stáhl okénku, už u mě byli, milá paní na mě mířila celkem vražedně a nabitě vyhlížejícím samopalem, prsty na spoušti. Jako bychom byli nějací teroristi. Chlápek hned spustil italsky. tak jsem zakroutil hlavou a zeptal se: „Sprechen Sie Deutsch?“ Zakroutil hlavou. Následovalo „Speak you english?“ Opět zakroucení. Tak jsem začal zkoušet: „Polski?“, „Govorite po-russki?“, „Česky?“ Na vše odmítnutí a nakonec z něj vypadlo, že prý jen italsky. Tak jsem to od něj tedy pochopil. Řekl jsem mu, že je blbec a on, že chce doklady. Dal jsem mu řidičák, který jeho kolegyně vzala a šla ho zkontrolovat. Celkem se mi ulevilo, přece jen ženská ze zbraní… Celý auto po slově blbec dostalo výtlem. Musel jsem je utišovat. Mezitím on obcházel auto a důkladně si tu mojí kraksnu prohlížel.

Poté zašel za parťačkou, chvíli s ní mluvil a pak, že chce doklady i zbytku. Všichni mi je podávali a já mu je hezky po jednom dával. Do toho kamarád prohlásil: „Ty vole, doufám, že mě za ten můj salát nezavřou…“ Nasledoval opět nehorázný výtlem, jeho občanka byla opravdu jak kus hadru na podlahu. Týpek odešel se všemi doklady a zapálil si. Všichni prdel, že nás chce stresovat, jít ven si taky zapálit jsem těm hovadům zakázal. To už by byla moc velká provokace. Strážník dokouřil a vrátil se. Opět po mě něco chtěl, jenže jsem mu vůbec nerozuměl. „Green card?“ ptám se ho. On jen zakroutil hlavou. „Já vážně nevím co po mě chceš?!“ a s tím jsem udělal patřičný obličej aby mě pochopil. Došlu mu to a najednou se zeptal jestli nemluvíme francouzsky. Řekl jsem neumíme a opět mu sdělil, že je blbec, ale s příponou tuplovaný. Osazenstvo auta opět hotový smíchy. Ještě jednou jsem se ho pro jistotu zeptal jestli nechce zelenou kartu a při tom mu ji podával, ale vážně nechtěl. Neustále opakoval stejnou větu. Jenže mě ta italština zní pomalu stejná, je jedno co chce. S větou „Vážně nevím, co už ti mám dát.“ jsem mu podal emisní kartu. Vypadal spokojeně a jal se jí studovat. Chvíli si jí prohlížel a najednou vítězoslavný výraz. Kartu mi strká pod nos a ukazuje na nějaký datum. Jednalo se o datum vystavení průkazu. Něco říkal, vzal jsem od něj kartu, chvíli na ní koukal a přemýšlel. Policista vypadal šťastně, ale když jsem vyndal průkaz z průhledného obalu, rozevřel a ukázal mu platnost, nějak mu sklaplo. Rychlá změna nálady. Při tom jsem mu říkal: „Chlapče, to musíš taky otevřít.“ Kamarádi opět výbuch smíchu. Ještě jednou obešel auto, chvíli koukal na obsah kufru, byl plný až ke stropu, vrátil se pro naše doklady a s viditelným zklamáním nás pustil. Všechno prý ou kej. Říkal to hodně naštvaně. Ještě, že nechtěl vidět povinnou výbavu. Vyndavat kompletní obsah kufru by byl opravdu zábava.

Vše trvalo až nemožně dlouho. Na policejní hlídce bylo vidět, že hledají nějakou chybičku aby mohli dát pokutu. Bohužel nenašli, vše jsem měl v naprostém pořádku. Italská policie se v rychlosti krásně vyrovná té naší české. Možná můžeme být ještě rádi jakou máme, s tou se alespoň člověk domluví. A myslím si, že určitě i ty cizí jazyk umí lépe. Příhoda nám vydržela jako téma pomalu na půl cesty. Krásně nám to díky ní uteklo…

Hory…

Snowboardování v Itálii se mi podařilo přežít ve zdraví, i když o mých játrech se to určitě říct nedá. Podobnou věc jsem ještě nezažil.

Již výjezd minulou sobotu byl k popukání. Naplánoval jsem ho na šestou. Hezky v šest jsem nakládal první dva aktéry, za pár minut dalšího a zbýval už jen poslední. Podle ostatních neměl mít skoro žádné věci. Já jim věřil… Nejhorší bylo dostat ho z postele, byl totiž ještě s jedním do čtyř ráno v hospodě, kde se totálně zbořili. Za hodinu byl jakž takž ready i s věcmi. My ostatní mezi tím dojeli pro pár tabáků do vodnice. O skoro žádných věcech se opravdu nedá mluvit, měl jich skoro stejně jako zbytek osazenstva auta dohromady. Jedna taška plná obrovské tříšlauchové vodnice, druhá plná sklenic s předvařeným jídlem, třetí s věcmi a poslední igelitka plná tuzemáků a podobných cinkajících lahví. K tomu všemu šestibalení 1,5 l piv. Nevím jak, ale podařilo se mi vše do kufru seskládat. Nemusím snad říkat, že se jednalo o slušný výkon.

Skoro všichni v autě hned po vyjetí usnuli, takže cesta v pohodě.Na místo se nám podařilo přijet kolem páté hodiny. Rychlé vybalení a hned se začalo s pitím a vodnicováním. Musím říct, že takhle moc táhnoucí vodnici jsem ještě neměl. Opravdu diskotékovej dým a vydržela přes hodinu úplně lehce. První večer se vypily dvě vodky, rum a nějaké víno. V kombinaci se třemi vodnice nemusím snad říkat, že jsem se druhý den cítil jako kdyby mě někdo neustále mlátil ocelovou trubkou po hlavě. Nejhorší to bylo při pádech na sjezdovce. Večer se mi můj stav ještě zhoršil, takže vodnici s panákem jsem razantně odmítl. Jenže spolubydlící byl neodbytný a s hláškou „To přepiješ!“ mi nedal prostě na výběr. Musím uznat, že měl pravdu. Už za chvilku se můj stav stoprocentně zlepšil a večer teprve začínal…

V úterý jsem se překonal a na sjezdovce byl hned po otvíračce až skoro do zavírání. A večer opět alkoholový, jenže když ve třech lidech padnou čtyři lahve rumu, 3 sedmičky vína a nějaký panáky grapy, němůže být další den prostě dobře. Taky, že nebylo. Na sjezdovku vybelhání okolo dvanácté a jelikož svítilo už na snowpark sluníčko, šlo se na něj. První skok mě krapet překvapil, letěl jsem dál něž bylo v plánu. Byl jsem krásně rozjetý, tak jsem si řekl, že rampa vůbec nebude špatná. Jenže přibližně v její půlce mě prkno zradilo a sjelo. Nehorázně jsem se rozbil, zaprvé jsem si narazil o rampu kyčel, pak následovalo dost kotoulů po ledu a při tom všem se mi hlava odrážela od sjezdovky jak pinpongový míček. Chvíle rozdýchávání, zjišťování škod a po přejití největších bolestí pokračování dál. Jediné, na co jsem se zmohl bylo doplužení k lanovce a nahoře doputování k lehátku. Zbytek dne v plánu jen slunění. Jenže to byl nesměl být na horách s těmi idioty. Za chvíli přijeli, dovezli vodnici, kolu s rumem, nějaký piva a spoustu smíchu. Podařilo se nám ukořistit několik lehátek, dát je do kolečka a uprostřed s vodnicí se slunit a pomalu opíjet. Nikdy dřív jsem na sjezdovce vodnici neviděl, takže se nám podařilo být na pár hodin slušná atrakce. Všichni si nás fotili. Do toho si kluci vzpomněli na sázku z večera a já k nám musel sehnat nějaký holky. Naštěstí dva metry ode mě byla rodina s dvěma moc krásně vyvinutýma dcerkama, takže po největším přemáhání v životě bylo potom o zábavu postaráno. Pochopitelně se mi podařilo přemluvit je na přisednutí k nám. Den byl zakončen poslední jízdou dolů, abych se přiznal, pamatuji si z ní jen útržky a hroznou tlamu na rovince. Musela být hrozná, protože se ke mně sjelo několik Italů a ptalo se jestli jsem OK. Prostě a jednoduše zábava v plném proudu.

Další večery probíhaly podobně. Většina v šíleném deliriu. 

Cesta domů bez problémů, jeli jsme totiž už v pátek navečer. A co ty hovada po příjezdu neudělaly? Hned po vyložení věcí doma šli všichni sborově do hospody (půl druhý ráno) a na druhý den měli naplánovanou velkou oslavu někoho narozenin. Chtěl jsem jít s nimi, ale domu daleko a z osmi hodin za volantem docela grogy, takže jsem nechtěl spát někde na stole

Kamarádství s podobnými individui opravdu bolí. 😀 Moje játra by možná snesla transplantaci a o plicích se radši nezmiňovat. Ale alespoň vím, že přepít se dá opravdu všechno.