Ricochet

Není tomu tak dávno co jsem se stal neúmyslně hlavním aktérem sázky mezi Zdenkou a Fantomem. Opět jsme zase jednou seděli v hospodě, já mimochodem nepil kvůli autu, a já si ostatním stěžoval, že nikdy neděláme nic jiného než sezení v hospodě, a že se na inčem jiném nedohodneme. Padlo několik návrhů co by se dalo podniknout, u většiny ovšem figuroval alkohol, jen Fantom řekl něco konstruktivního – mohli bychom zajít na ricochet. Věděl jsem, že je to něco podobného Squashi a dost se mi ten návrh líbil. Jenže to by nebyla Zdenka, aby to hned nevyhecovala. Začala se s Fantomem přít, že ho určitě dokážu minimálně v jednom setu porazit, prý jsem přirozený sportovec, a hned se s ním o 2 stovky vsadila. Já jen koukal a když jsem se chtěl ozvat tak mě Z okřikla. A jelikož jsem několik týdnů nemohl kvůli spoustě povinnostem, proběhla sázka až dnes.

Hezky v deset dopoledne jsme byli nastoupení my tři – já, Fantom a Zdenka – před kurtem v Hotelu U Drsů a už mě strkali dovnitř. Ale já byl předtím chytrý a pilně jsem studoval na youtube. Hodně jsem si věřil, vždyť jsem všechny fígle viděl na internetu. No co mám říkat, na těch videích to vypadalo lehčí než ve skutečnosti. Ten míček je opravdu zajímavý, skoro vůbec neskáče a chová se dost nepředvídatelně. Po přibližně deseti minutách rozehrávání a dovysvětlování těch několika pravidel jsem hrál s Fantomem první zápas. Podařilo se mi prohrát jen o osm bodů – tedy 15:8. Druhý set skončil s podobným výsledkem a tak jsem si šel radši odpočinout a pustil na kurt Zdenku. Opravdu mi při sledování těch videí na youtube nepřišlo, že by šlo o něco moc namáhavého, ale stačilo 20 minut a já byl spocený jak po 10 km běhu v ostrém tempu. Zdenka  hrála proti Fantomovi o něco lépe, ale také nevyhrála. Vypadalo to, že jí Fantom krapet šetří. Pak si šel odpočinout Fantom a já si proti Z půjčil jeho raketu. To byla změna, stačila poloviční síla oproti té druhé raketě, kterou jsme měli půjčenou. Ani jsem se nerozkoukal a už jsme hráli. S tou raketou to šlo úplně samo a tak porazit Z nebyl velký problém. Pak jsme se ještě několikrát vystřídali až jsme nakonec nastoupili s Fantomem proti sobě na závěrečné dva sety. Já s jeho raketou. Fantom ostřílený hráč, já úplný začátečník, ale s lepším (jeho) vybavením. Byly to těžké a o hodně rychlejší dva sety, ale už o dost vyrovnanější. Fantom musel hrát naplno, já pochopitelně také, a výsledek tomu odpovídal. Prohrál jsem oba sety jen o pár bodů, první o tři a druhý o pět myslím. A byl jsem zpocený jak po půlmaratonu v plném tempu. Ta klimatizace by se U Drsů hodila.

Co se dá dělat, holt se mi tu sázku Zdence vyhrát nepodařilo. Ale opravdu jsem se snažil. Každopádně mě Ricochet zaujmul a věřím, že po pár dalších trénincích budu Fantomovi vyrovnaným soupeřem. Konečně máme jinou činnost než hospodu!

Pepa roste, barevná Jana a byl jsem při vaření za blázna a největšího nešiku

V pátek dopoledne mi Jani napsala: „po škole půjdu pro cvrcky, chces vzit hole nebo neco?“ Pepa jedl naposledy v pondělí, takže jasná odpověď, že hole určitě vzít může. Byl jsem připraven dát mu ho ještě ten den a pak by další krmení bylo třeba až za deset dní nebo tak. Pár dní předtím jsem jednou Janě říkal, že Pepa je ještě moc malý a může jenom holata myší. Jednou mi totiž doporučila zverimex kde měli holata mít, ale měli jenom veliký potkaní, takže zbytečná cesta. To jsem jí to říkal, alespoň je vidět, jak mě poslouchá… A co Jana nepřinese?! Malého potkana, kompletně osrstěný, zoubky vyrostlé, kdybych ho krmil a snažil se, v pohodě by přežil a vyrostl. No což, zkusil jsem ho Pepovi dát, ale ten o něj nejevil nejmenší zájem. Pepa šel zpět domů a hole do mrazáku, hezky schované na časy budoucí.

Kteréžto nastaly v sobotu, po obědě jsem se vrátil domů (odešel v pátek) a co nevidím. Pepa se svlékl! Tak proto neměl o hole zájem. Rozmražení a pokus číslo dvě. Nejdříve si ho vůbec nevšímal, ale stačilo s potkánkem párkrát zašramotit před Pepovo čumákem a okamžitě po něm vystartoval. Vůbec jsem nevěřil, že ho spořádá. Tělo holete bylo přibližně dvakrát větší než Pepovo hlava. Ale Pepík se nedal a po několikaminutovém boji měl potkana v sobě. Chtěl jsem sem dát fotku jak se láduje, ale bohužel se ty z mobilu nepovedly. Po uložení našeho jedlíka jsem přeměřil svléknutou kůži. Pepa měří přesně 44 cm. Je to můj milááášek…

V pátek večer konečně došlo na dodržení sázky ze strany Jany. Barvilo se. Nakonec ne na modro a ne pruhy, ale i tak dobrý. Barva tmavě červená a jen podbarvená půlka hlavy. Do poslední chvíle jsme nikdo nevěděl jak to dopadne. Já seděl, klábosil a pil víno, které jsem čas od času prokládal Martiny speciálními jednohubkami (mimochodem vynikající), Martina barvila a pila no a Janča, ta jen seděla, pila víno a byla už chudinka smířená úplně se vším. Viděl jsem jí to na očích. Přitom nevím proč. Barva se chytla dobře a Janča s novou vizáží vypadá úplně skvěle. Přesně jak jsem jí říkal celou dobu předtím. Sice nám to nikomu pořád nevěří, ale je to pravda!

Opět jsem vařil a chvílu si připadal jako naprostý blázen. Dělal jsem Janče k večeři míchaná vajíčka podle mé speciální receptury. Přidání různých dodatkových pochutin (cible, česnek apod.) v různém pořadí. Není to nejvíc pracný recept, ale ani nejmíň. Hezky jsem jí všechno naservíroval a co ona neudělala, vzala kečup, vajíčka jím zalila a jedla. No nenaštvalo by to? Mě trochu jo (asi na 3 sekundy), kdybych věděl, že to udělá, nedělal bych se s mým speci receptem a udělal bych normální míchaná vajíčka. Taky jsem jí to hezky řekl. Příště se budu hodně rozmýšlet jak jí vařit. Alespoň, že dneska si mnou uvařené Boloňské špagety dala bez kečupu. Poučila se, po mém výkladu ví, že když špagety, tak jedině s omáčkou. S kečupem je jí jen úplní společenští negramoti. V Itálii by za kečup na špagetách člověka ukamenovali. Nechci se chlubit, ale poslední dobou mi vaření celkem jde, ta Boloňská omáčka nebyla vůbec špatná, až skoro vynikající. Proto se nedochucovalo kečupem. Stejně jako pečeni minulý týden jsem jí dělal poprvé.

Z vaření míchaných vajíček jsem si odnesl jednu dost důležitou zkušenost. Při otvírání sklenice se sádlem, která nebyla nikdy předtím otevřená, dávat pozor nad čím se otevírání uskutečňuje. Sklenice totiž může vyklouznout a spadnou na to co je pod ní. Ze dvou připravených vajec mi přežilo jen jedno. A to rozbité se mi ještě stihlo pořádně pomstít. Rozprsklo a rozteklo se po celé lince a okolí. O tom, že nateklo do ingrediencí, ani nemluvit. A vajíčka nejdou moc dobře uklízet. Věřte mi. Vypadal jsem jako největší nešika, tolik chyb při tak jednoduchém jídle jsem neudělal ani nepamatuji. Připadal jsem si jako herec v komediální scénce s vařením, obecenstvo mi nechybělo (Janička se očividně hodně dobře bavila), všechno mi padalo z rukou, nepořádek po celé kuchyni a naštvanost nad vlastní nešikovností s následnými záchvaty smíchu a zlosti najednou. Opravdu chyběla jen nějaká ta opice na dokreslení atmosféry…

Zase jednou doma a další vyhraná sázka

Víkend je za mnou. Konečně! Bylo to bohužel jen měsíc od mé poslední návštěvy. Myslím, že delší časové období vůbec nebude vadit.

Přijedu domů a všude plno novinek. Rozepisovat je všechny nebudu. Pátek večer bylo naplánovaný posezení v jedné mojí už řadu let nejvíc oblíbené hospůdce. Oblíbené hlavně proto, že tam vždy měli sudové víno vožené z Moravy. Chuť na něj byla veliká a tudíž i zklamání. Můj oblíbený Blus bar asi změnil majitele a tím i nabídku. Rozlévané víno po litrech zmizelo z nabídky, už jenom dvojky a ještě k tomu na můj vkus moc drahé. Co se dalo dělat, pilo se pivo. Alespoň, že v té hospodě skoro každý den čistí trubky. Původně mělo přijít pokecat jen pár lidí, co vím, měli být tři, maximálně čtyři. Jenže večer se nějak rozjel a najednou nás tam bylo deset. Pochopitelně jsem se v jednu chvíli dostal i ke své oblíbené sázce pivo vs rohlík. Bořek normálně odběhl a deset minut sháněl před půlnocí rohlík. Sehnal, jen se lžící pro mě byl problém. Nakonec se dohodnulo, že budu mít jen třetinku kozlíka a budu jí jíst čajovou lžičkou. Vsadili jsme se jen o pivo, tak jsem na to přistoupil. Zas tak velkou ostudu jsem si neudělal, bagroval jsem co to šlo a i celá hospoda stála na mojí straně. Bohužel, prohra byla neodvratná. Čajová lžička je na podobné sázky opravdu malá, nedoporučuji zkoušet. A několikáté pivo čajovkou dá fakt hodně… Taky jsem se za ten večer naučil hodně hospodských sázek, musím někdy vyzkoušet.

Dokonce se v Bluesku vyskytnul člověk, kterému už několik let nemůžu přijít na jméno. Pozdravení, pár slov k minulosti a víc jsem si ho nevšímal. Opravdu ho ze srdce nenávidím a po určitých událostech už si ho nikdy k tělu nepustím. Pár lidí ví o co jde a jak jsem na to v té době zareagoval. Myslím, že dneska by to probíhalo krapet jinak.

V sobotu večer se nic moc extra nedělo, domluvil jsem definitivně hory a pak jsem s několika kamarády koukal na film v HD rozlišení, byl to Harry Potter 3. Bylo to poprvé, co jsem to v takové kvalitě viděl, a musím uznat, že fakt zážitek. Hláška, která mi uvízla v paměti. Harry hladil v jednou záběru svojí sovu Hedviku a já řekl: “Takovou sovu jsem jako malej hrozně chtěl…” A připitej Filip na to řekl: “Já mám taky rád sovy… pečený, s bramborem… hmm…” No byli jsme mrtvý, a to byla jen jedna z mnoha hlášek. Ty hory v únoru budou luxus.

V neděli k babi na oběd. Celkem to ušlo, prakticky jsem se tam jenom otočil. Ale i v té chvilce se toho hodně stihlo. Podařilo se mi všechny oslnit svým čírem, to zaprvé. A za druhé, nachytal jsem sestřenku na rohlík a polívku. Sice v sázce byly bratrovo vlasy, ale to je detail. Peťa prohrála a musí si nabarvit hlavu, hezky barevné pruhy. Střídavě svítivě jedovatá zelená se zářivě oranžovou. 😀 Kdyby prohrál brácha, tak by si musel ostříhat svojí x-letou hřívu na ježka. Já nic. 😀 Dobrou hlášku měl strejda. Taky se stříhá dohola. Přišel, viděl mě, přejel mi rukou po hlavě a řekl: “Vítám tě do klubu. Drhneš!” A pak už jen domů a dál do Brna…