Znovu fotograf?

Dne 30. 5. 2011 mi oficiálně začalo zkouškové období. Ale já už slavím, dnes se mi podařilo úspěšně udělat poslední (šestou) zkoušku. Musím poznamenat, že na tu jsem se poctivě učil. Pan inženýr mě totiž napoprvé vyhodil, tudíž byl dnešní pokus již druhý. Naštěstí úspěšný. Podařilo se mi dostat za D, ale otázku jsem uměl na A. Zkazila mi to totiž otázka kolegy, který byl se mnou. Vždy, když něco nevěděl, byla odpověď na mně. Bohužel mi otázky neseděli a proto zhoršená známka o několik písmenek. Ale nevadí, jsem spokojený, že to mám. I´m Happy!

Minulý týden jsem se opět rozhodl si koupit fotoaparát a hned poté proběhla realizace objednávky na internetu. Hlavní důvod koupi fotoaparát je plánované cestování v budoucnu, již za měsíc budu na cestě do Gruzie. Nemůžu se dočkat. Rozhodování bylo lehké, buď kompakt nebo EVF (elektronická zrcadlovka, jinak ultrazoom). Jakmile jsem narazil na Fujifilm Finepix S1600 za 3,5k bylo jasno. Nejlevnější a dostatečně kvalitní EVF s pěkným gripem na trhu. Nerozhodoval jsem se jen cenově, ale i vzhledově a parametry. Kupoval jsem na e-shopu Fotolabu.

Během pár dnů dorazila na prodejnu. Vyzkoušel jsem, zalíbila se, dokoupil jsem k ní ještě dobíjecí baterky Sanyo Eneloop a šel domů. Večer ještě dokoupena v Tescu brašna, spíš větší pouzdro. Velikost výběru obalů a brašen v tomto supermarketu mě až překvapila. Začala nejoblíbenější fáze – zkoušení a zjišťování co vše nová hračka dovede. Makro umí exklusivně, tomu se nedá nic vytknout. Horší je to se světelností. S1600 začíná na f3,1, což je poměrně vysoké číslo (2,8 by se mi líbilo více). Při focení detailů na makro nebo venku na slunci nehraje světelnost roli, ale při focení v místnostech se okamžitě projeví největší slabina Fuji S1600. Fotky jsou dost šumivé, sice jsem se naučil pohrát s nastavení, takže není šum tak velký, ale stejně je znatelný. Ostatním by možná ani nepřišel, ale já dřív (2007 – 2009) vlastnil zrcadlovku Canon 400D s dobrými objektivy a vidím ho dost jasně. Možná jsem neobjektivní, přece jenom zrcadlo je něco jiného a já jsem z něj zhýčkaný. Teď mlátím hlavou o zeď, že jsem tenkrát ten Canon prodával. Asi jsem ho v té době nedokázal plně využít, na lepší vysvětlení se mi nedaří přijít.

Focení mě začíná opět velmi bavit. Hodně se bojím, že si do pár let znovu tu zrcadlovku pořídím. Kdo jednou zkusí, nechce nic jiného…

Pár fotek na makro s novým Fuji. První tři bez blesku, poslední pokus s bleskem. Stále se učím ovládání, i když tyhle fotky jsou na automatiku. Na fotkách figuruje můj Pepa. 😀

 

 

Není čas, ale na svařáček se vždycky najde

Konečně jsem si našel trochu času něco zase napsat. Poslední dobou toho mám totiž nějak moc do školy. To byla pořád pohodička a lehákro, no a najednou se všechno nějak nahromadilo a termíny odevzdání se kvapem blíží. Takže práce je najednou hodně a času málo. Naštěstí tu nejtěžší seminárku jsem už dodělal, takže zbývají už jenom ty lehčí věci.

Sranda byla tenhle pátek. Byl první den s otevřenými vánočními trhy na Svoboďáku. Kamarádi mě pozvali a prostě jsem nemohl odmítnou. Byla zima, ale naštěstí se dala dobře vyvážit svařáčkem. Pozvánku na slavný „turbomošt“ jsem odmítl. Jak zpívá Harlej: „Mám ráááád svařené víno červené. Já mám rááááád, rád svařák!“ Sice jsem tam za něj nechal pár stovek, ale bylo to příjemné. A když začalo před devátou sněžit, byla to ta pravá „vánoční“ atmosféra. Horký svařáček v ruce, umrzající prsty na nohou, zábava s dobrými lidmi a do toho první sníh v Brně. Lepší to být nemohlo. Jen toho pitiva bylo potom nějak moc. Druhý den ráno byl malinký bolehlav, ale naštěstí nic velkého.

Spát jsem šel kolem jedné ráno, ale sníh si podle všeho oddech nedal. Ráno pohádkový výhled do zahrady. Vše krásně přikryté sněhovou peřinou. Chvílu jsem se kochal a pak šel něco dělat do školy. Za tenhle víkend jsem udělal skoro vše. Zbývá mi pouze jedna jediná seminárka, ani se nedá říkat seminárka. Dvě A4 textu s obrázky by měly stačit. Zhodnotit podkroví na obyvatelnost snad víc nezabere.

Poslední dva týdny byly problémy s Pepou. Pro ty co neví, Pepa je padesáticentimetrová užovka červená. Vůbec se nechtěl nechat brát do rukou a pořád na mě útočil. Dokonce mě i jednou kousl. Naštěstí to nebolelo. Pomalu jsem se začínal bát, že Pepa patří k agresivním hadům, ale naštěstí ne. Něco jsem o tom načetl na internetu a šlo jen o nezvyk na ruku. Dneska jsem na vyndavání šel opatrněji, aby zase neútočil. Byl sice v obranné pozici, ale nezaútočil. Pomalu jsem k němu dal ruku, pár minut jí nechal u jeho čumáku a potom ho opatrně podebral a vyndal. Půl hodinky byl venku na ruce a pak šel zpátky. Musí si jednoduše zvyknout na pach páníčka. Vypadá to dobře.

Pepa roste, barevná Jana a byl jsem při vaření za blázna a největšího nešiku

V pátek dopoledne mi Jani napsala: „po škole půjdu pro cvrcky, chces vzit hole nebo neco?“ Pepa jedl naposledy v pondělí, takže jasná odpověď, že hole určitě vzít může. Byl jsem připraven dát mu ho ještě ten den a pak by další krmení bylo třeba až za deset dní nebo tak. Pár dní předtím jsem jednou Janě říkal, že Pepa je ještě moc malý a může jenom holata myší. Jednou mi totiž doporučila zverimex kde měli holata mít, ale měli jenom veliký potkaní, takže zbytečná cesta. To jsem jí to říkal, alespoň je vidět, jak mě poslouchá… A co Jana nepřinese?! Malého potkana, kompletně osrstěný, zoubky vyrostlé, kdybych ho krmil a snažil se, v pohodě by přežil a vyrostl. No což, zkusil jsem ho Pepovi dát, ale ten o něj nejevil nejmenší zájem. Pepa šel zpět domů a hole do mrazáku, hezky schované na časy budoucí.

Kteréžto nastaly v sobotu, po obědě jsem se vrátil domů (odešel v pátek) a co nevidím. Pepa se svlékl! Tak proto neměl o hole zájem. Rozmražení a pokus číslo dvě. Nejdříve si ho vůbec nevšímal, ale stačilo s potkánkem párkrát zašramotit před Pepovo čumákem a okamžitě po něm vystartoval. Vůbec jsem nevěřil, že ho spořádá. Tělo holete bylo přibližně dvakrát větší než Pepovo hlava. Ale Pepík se nedal a po několikaminutovém boji měl potkana v sobě. Chtěl jsem sem dát fotku jak se láduje, ale bohužel se ty z mobilu nepovedly. Po uložení našeho jedlíka jsem přeměřil svléknutou kůži. Pepa měří přesně 44 cm. Je to můj milááášek…

V pátek večer konečně došlo na dodržení sázky ze strany Jany. Barvilo se. Nakonec ne na modro a ne pruhy, ale i tak dobrý. Barva tmavě červená a jen podbarvená půlka hlavy. Do poslední chvíle jsme nikdo nevěděl jak to dopadne. Já seděl, klábosil a pil víno, které jsem čas od času prokládal Martiny speciálními jednohubkami (mimochodem vynikající), Martina barvila a pila no a Janča, ta jen seděla, pila víno a byla už chudinka smířená úplně se vším. Viděl jsem jí to na očích. Přitom nevím proč. Barva se chytla dobře a Janča s novou vizáží vypadá úplně skvěle. Přesně jak jsem jí říkal celou dobu předtím. Sice nám to nikomu pořád nevěří, ale je to pravda!

Opět jsem vařil a chvílu si připadal jako naprostý blázen. Dělal jsem Janče k večeři míchaná vajíčka podle mé speciální receptury. Přidání různých dodatkových pochutin (cible, česnek apod.) v různém pořadí. Není to nejvíc pracný recept, ale ani nejmíň. Hezky jsem jí všechno naservíroval a co ona neudělala, vzala kečup, vajíčka jím zalila a jedla. No nenaštvalo by to? Mě trochu jo (asi na 3 sekundy), kdybych věděl, že to udělá, nedělal bych se s mým speci receptem a udělal bych normální míchaná vajíčka. Taky jsem jí to hezky řekl. Příště se budu hodně rozmýšlet jak jí vařit. Alespoň, že dneska si mnou uvařené Boloňské špagety dala bez kečupu. Poučila se, po mém výkladu ví, že když špagety, tak jedině s omáčkou. S kečupem je jí jen úplní společenští negramoti. V Itálii by za kečup na špagetách člověka ukamenovali. Nechci se chlubit, ale poslední dobou mi vaření celkem jde, ta Boloňská omáčka nebyla vůbec špatná, až skoro vynikající. Proto se nedochucovalo kečupem. Stejně jako pečeni minulý týden jsem jí dělal poprvé.

Z vaření míchaných vajíček jsem si odnesl jednu dost důležitou zkušenost. Při otvírání sklenice se sádlem, která nebyla nikdy předtím otevřená, dávat pozor nad čím se otevírání uskutečňuje. Sklenice totiž může vyklouznout a spadnou na to co je pod ní. Ze dvou připravených vajec mi přežilo jen jedno. A to rozbité se mi ještě stihlo pořádně pomstít. Rozprsklo a rozteklo se po celé lince a okolí. O tom, že nateklo do ingrediencí, ani nemluvit. A vajíčka nejdou moc dobře uklízet. Věřte mi. Vypadal jsem jako největší nešika, tolik chyb při tak jednoduchém jídle jsem neudělal ani nepamatuji. Připadal jsem si jako herec v komediální scénce s vařením, obecenstvo mi nechybělo (Janička se očividně hodně dobře bavila), všechno mi padalo z rukou, nepořádek po celé kuchyni a naštvanost nad vlastní nešikovností s následnými záchvaty smíchu a zlosti najednou. Opravdu chyběla jen nějaká ta opice na dokreslení atmosféry…