Znovu fotograf?

Dne 30. 5. 2011 mi oficiálně začalo zkouškové období. Ale já už slavím, dnes se mi podařilo úspěšně udělat poslední (šestou) zkoušku. Musím poznamenat, že na tu jsem se poctivě učil. Pan inženýr mě totiž napoprvé vyhodil, tudíž byl dnešní pokus již druhý. Naštěstí úspěšný. Podařilo se mi dostat za D, ale otázku jsem uměl na A. Zkazila mi to totiž otázka kolegy, který byl se mnou. Vždy, když něco nevěděl, byla odpověď na mně. Bohužel mi otázky neseděli a proto zhoršená známka o několik písmenek. Ale nevadí, jsem spokojený, že to mám. I´m Happy!

Minulý týden jsem se opět rozhodl si koupit fotoaparát a hned poté proběhla realizace objednávky na internetu. Hlavní důvod koupi fotoaparát je plánované cestování v budoucnu, již za měsíc budu na cestě do Gruzie. Nemůžu se dočkat. Rozhodování bylo lehké, buď kompakt nebo EVF (elektronická zrcadlovka, jinak ultrazoom). Jakmile jsem narazil na Fujifilm Finepix S1600 za 3,5k bylo jasno. Nejlevnější a dostatečně kvalitní EVF s pěkným gripem na trhu. Nerozhodoval jsem se jen cenově, ale i vzhledově a parametry. Kupoval jsem na e-shopu Fotolabu.

Během pár dnů dorazila na prodejnu. Vyzkoušel jsem, zalíbila se, dokoupil jsem k ní ještě dobíjecí baterky Sanyo Eneloop a šel domů. Večer ještě dokoupena v Tescu brašna, spíš větší pouzdro. Velikost výběru obalů a brašen v tomto supermarketu mě až překvapila. Začala nejoblíbenější fáze – zkoušení a zjišťování co vše nová hračka dovede. Makro umí exklusivně, tomu se nedá nic vytknout. Horší je to se světelností. S1600 začíná na f3,1, což je poměrně vysoké číslo (2,8 by se mi líbilo více). Při focení detailů na makro nebo venku na slunci nehraje světelnost roli, ale při focení v místnostech se okamžitě projeví největší slabina Fuji S1600. Fotky jsou dost šumivé, sice jsem se naučil pohrát s nastavení, takže není šum tak velký, ale stejně je znatelný. Ostatním by možná ani nepřišel, ale já dřív (2007 – 2009) vlastnil zrcadlovku Canon 400D s dobrými objektivy a vidím ho dost jasně. Možná jsem neobjektivní, přece jenom zrcadlo je něco jiného a já jsem z něj zhýčkaný. Teď mlátím hlavou o zeď, že jsem tenkrát ten Canon prodával. Asi jsem ho v té době nedokázal plně využít, na lepší vysvětlení se mi nedaří přijít.

Focení mě začíná opět velmi bavit. Hodně se bojím, že si do pár let znovu tu zrcadlovku pořídím. Kdo jednou zkusí, nechce nic jiného…

Pár fotek na makro s novým Fuji. První tři bez blesku, poslední pokus s bleskem. Stále se učím ovládání, i když tyhle fotky jsou na automatiku. Na fotkách figuruje můj Pepa. 😀

 

 

Není čas, ale na svařáček se vždycky najde

Konečně jsem si našel trochu času něco zase napsat. Poslední dobou toho mám totiž nějak moc do školy. To byla pořád pohodička a lehákro, no a najednou se všechno nějak nahromadilo a termíny odevzdání se kvapem blíží. Takže práce je najednou hodně a času málo. Naštěstí tu nejtěžší seminárku jsem už dodělal, takže zbývají už jenom ty lehčí věci.

Sranda byla tenhle pátek. Byl první den s otevřenými vánočními trhy na Svoboďáku. Kamarádi mě pozvali a prostě jsem nemohl odmítnou. Byla zima, ale naštěstí se dala dobře vyvážit svařáčkem. Pozvánku na slavný „turbomošt“ jsem odmítl. Jak zpívá Harlej: „Mám ráááád svařené víno červené. Já mám rááááád, rád svařák!“ Sice jsem tam za něj nechal pár stovek, ale bylo to příjemné. A když začalo před devátou sněžit, byla to ta pravá „vánoční“ atmosféra. Horký svařáček v ruce, umrzající prsty na nohou, zábava s dobrými lidmi a do toho první sníh v Brně. Lepší to být nemohlo. Jen toho pitiva bylo potom nějak moc. Druhý den ráno byl malinký bolehlav, ale naštěstí nic velkého.

Spát jsem šel kolem jedné ráno, ale sníh si podle všeho oddech nedal. Ráno pohádkový výhled do zahrady. Vše krásně přikryté sněhovou peřinou. Chvílu jsem se kochal a pak šel něco dělat do školy. Za tenhle víkend jsem udělal skoro vše. Zbývá mi pouze jedna jediná seminárka, ani se nedá říkat seminárka. Dvě A4 textu s obrázky by měly stačit. Zhodnotit podkroví na obyvatelnost snad víc nezabere.

Poslední dva týdny byly problémy s Pepou. Pro ty co neví, Pepa je padesáticentimetrová užovka červená. Vůbec se nechtěl nechat brát do rukou a pořád na mě útočil. Dokonce mě i jednou kousl. Naštěstí to nebolelo. Pomalu jsem se začínal bát, že Pepa patří k agresivním hadům, ale naštěstí ne. Něco jsem o tom načetl na internetu a šlo jen o nezvyk na ruku. Dneska jsem na vyndavání šel opatrněji, aby zase neútočil. Byl sice v obranné pozici, ale nezaútočil. Pomalu jsem k němu dal ruku, pár minut jí nechal u jeho čumáku a potom ho opatrně podebral a vyndal. Půl hodinky byl venku na ruce a pak šel zpátky. Musí si jednoduše zvyknout na pach páníčka. Vypadá to dobře.

Pepa roste, barevná Jana a byl jsem při vaření za blázna a největšího nešiku

V pátek dopoledne mi Jani napsala: „po škole půjdu pro cvrcky, chces vzit hole nebo neco?“ Pepa jedl naposledy v pondělí, takže jasná odpověď, že hole určitě vzít může. Byl jsem připraven dát mu ho ještě ten den a pak by další krmení bylo třeba až za deset dní nebo tak. Pár dní předtím jsem jednou Janě říkal, že Pepa je ještě moc malý a může jenom holata myší. Jednou mi totiž doporučila zverimex kde měli holata mít, ale měli jenom veliký potkaní, takže zbytečná cesta. To jsem jí to říkal, alespoň je vidět, jak mě poslouchá… A co Jana nepřinese?! Malého potkana, kompletně osrstěný, zoubky vyrostlé, kdybych ho krmil a snažil se, v pohodě by přežil a vyrostl. No což, zkusil jsem ho Pepovi dát, ale ten o něj nejevil nejmenší zájem. Pepa šel zpět domů a hole do mrazáku, hezky schované na časy budoucí.

Kteréžto nastaly v sobotu, po obědě jsem se vrátil domů (odešel v pátek) a co nevidím. Pepa se svlékl! Tak proto neměl o hole zájem. Rozmražení a pokus číslo dvě. Nejdříve si ho vůbec nevšímal, ale stačilo s potkánkem párkrát zašramotit před Pepovo čumákem a okamžitě po něm vystartoval. Vůbec jsem nevěřil, že ho spořádá. Tělo holete bylo přibližně dvakrát větší než Pepovo hlava. Ale Pepík se nedal a po několikaminutovém boji měl potkana v sobě. Chtěl jsem sem dát fotku jak se láduje, ale bohužel se ty z mobilu nepovedly. Po uložení našeho jedlíka jsem přeměřil svléknutou kůži. Pepa měří přesně 44 cm. Je to můj milááášek…

V pátek večer konečně došlo na dodržení sázky ze strany Jany. Barvilo se. Nakonec ne na modro a ne pruhy, ale i tak dobrý. Barva tmavě červená a jen podbarvená půlka hlavy. Do poslední chvíle jsme nikdo nevěděl jak to dopadne. Já seděl, klábosil a pil víno, které jsem čas od času prokládal Martiny speciálními jednohubkami (mimochodem vynikající), Martina barvila a pila no a Janča, ta jen seděla, pila víno a byla už chudinka smířená úplně se vším. Viděl jsem jí to na očích. Přitom nevím proč. Barva se chytla dobře a Janča s novou vizáží vypadá úplně skvěle. Přesně jak jsem jí říkal celou dobu předtím. Sice nám to nikomu pořád nevěří, ale je to pravda!

Opět jsem vařil a chvílu si připadal jako naprostý blázen. Dělal jsem Janče k večeři míchaná vajíčka podle mé speciální receptury. Přidání různých dodatkových pochutin (cible, česnek apod.) v různém pořadí. Není to nejvíc pracný recept, ale ani nejmíň. Hezky jsem jí všechno naservíroval a co ona neudělala, vzala kečup, vajíčka jím zalila a jedla. No nenaštvalo by to? Mě trochu jo (asi na 3 sekundy), kdybych věděl, že to udělá, nedělal bych se s mým speci receptem a udělal bych normální míchaná vajíčka. Taky jsem jí to hezky řekl. Příště se budu hodně rozmýšlet jak jí vařit. Alespoň, že dneska si mnou uvařené Boloňské špagety dala bez kečupu. Poučila se, po mém výkladu ví, že když špagety, tak jedině s omáčkou. S kečupem je jí jen úplní společenští negramoti. V Itálii by za kečup na špagetách člověka ukamenovali. Nechci se chlubit, ale poslední dobou mi vaření celkem jde, ta Boloňská omáčka nebyla vůbec špatná, až skoro vynikající. Proto se nedochucovalo kečupem. Stejně jako pečeni minulý týden jsem jí dělal poprvé.

Z vaření míchaných vajíček jsem si odnesl jednu dost důležitou zkušenost. Při otvírání sklenice se sádlem, která nebyla nikdy předtím otevřená, dávat pozor nad čím se otevírání uskutečňuje. Sklenice totiž může vyklouznout a spadnou na to co je pod ní. Ze dvou připravených vajec mi přežilo jen jedno. A to rozbité se mi ještě stihlo pořádně pomstít. Rozprsklo a rozteklo se po celé lince a okolí. O tom, že nateklo do ingrediencí, ani nemluvit. A vajíčka nejdou moc dobře uklízet. Věřte mi. Vypadal jsem jako největší nešika, tolik chyb při tak jednoduchém jídle jsem neudělal ani nepamatuji. Připadal jsem si jako herec v komediální scénce s vařením, obecenstvo mi nechybělo (Janička se očividně hodně dobře bavila), všechno mi padalo z rukou, nepořádek po celé kuchyni a naštvanost nad vlastní nešikovností s následnými záchvaty smíchu a zlosti najednou. Opravdu chyběla jen nějaká ta opice na dokreslení atmosféry…

Víkend za námi, první krmení Pepy a ve škole se nějak přiostřuje

Víkend byl hodně zajímavý. Zase jednou doma, ale tentokrát ne sám. Pozval jsem i Janču a ta souhlasila, k mému velkému údivu, a dokonce pak i jela (ještě větší údiv). Dá se říct, že to byla taková zatěžkávací zkouška. 😀 Páč úplně echt to doma přece jenom nemám. Žádná velká moderní vila apod. Celý víkend jsem se s ní snažil strávit víc „v pohybu“ než normálně, když jezdím domů, ale ukažte někomu město za 48 hodin. To se vážně nedá! Možná, že bych jí ukázal z města a okolí víc, ale to bychom zase nemohli vyspávat každý den do oběda. A to si přece nenecháme jen tak vzít. Alespoň, že jsme stihli katakomby a oldies disko v Apollu, plus předtím v pátek pár hospod po městě. Ty kecy cos měl si s tebou ještě vyřídím, Bořku! Z katakomb mám i jednu super fotku, ale myslím si, že kdybych jí zveřejnil, tak se mnou už Jani nepromluví. Na oldiesku velká sranda, Janča nikdy na podobné diskotéce nebyla a vůbec nevěděla jak se pohybovat a tancovat na ty staré super šlágry, takže opravdu sobotní večer nakonec zábavy moc… Dokonce jsem o víkendu zasejc jednou vařil. Udělal jsem pečeni s americkými bramborami. Na to, že jsem jí dělal poprvé se docela povedla, nebyla sice úplně nejšťavnatější, ale mě osobně chutnala a snad i Janče. V neděli potom trocha stresu při stíhání autobusu a dále už zase jenom klídek. Prostě jak zpívá Bobby McFerrin – Don’t Worry Be Happy…

Vlastně nevím jak se Janči líbilo. Budu muset zjistit. Podle mého to vůbec nebyl nejhorší víkend, až na páteční večer (bohužel nám nevyšla diskotéka) celkem povedený a alespoň nějaká změna od toho stereotypu normálně.

Pepa s námi bydlí už skoro týden, je zabydlený, vypadá to, že se má dobře a tudíž došlo na čas prvního krmení. Chtěl jsem už minulý čtvrtek, ale ve zverimexu měli bohužel jenom holata potkanů a tak z toho nic nebylo. Naštěstí znám díky Janě čas, kdy ve zverimexu u Mendláku mají „čerstvá“ holátka myší. Dojel jsem tam a jedno koupil. Původně byly v plánu dvě, ale po zhodnocení jejich velikosti se plán rychle změnil. Cestou jsem si dal dvojku červeného burčáku, ale už to nebylo ono, ještě hodinu jsem ho v sobě cítil. Nějaká divná šťáva. Kdepak, na ulici už si burčák nekoupím. Hned co jsem se vrátil domů, šel jsem krmit. Vytáhl jsem Pepu ven z terárka na ruku a jen tak na druhé dlani jsem mu hole nabídl. Nečekal jsem, že by to mohlo vyjít, protože na internetu hodně lidí psalo jaké mají s krmením problémy a jaké všelijaké alternativní způsoby používají a fungují. Jenže Pepa není žádný chcípák, sotva k myšeti čichl a dvakrát se před ním zatřáslo, měl úplně jasno. Vystartoval po něm jako blesk. V tom okamžiku jsem se až bál, že se mi omylem zahryzne do ruky. Naštěstí to není žadný slepoň a trefil se přesně. Sotva ho pevněji držel, položil jsem ho zpět do terária a už jsme ho jenom pozorovali jak do sebe to obrovské sousto láduje. Dosoukal ho tam, chvilku si upravoval vyhozenou čelist a hned koukal jestli nebude ještě. Měl smůlu, možná příště… Martin ho chtěl při jídle fotit, ale přišlo mi, že blesk by ho mohl vyděsit, takže fotky nemáme. Uvidíme při dalším krmení. Každopádně to vypadá, že je u nás spokojený.

Normálně po mě a všech ostatních ve škole pomalu chtějí, abychom něco dělali. Vůbec se mi to nelíbí. To je pořád nějaký rýsováni, počítání, čtení odborných knih k seminárkám a psaní těch seminárek. Prý i testy teď budou. No fujtajbl! Do toho všeho se snažím pořád něco psát a konečně jsme se pustil do již dříve zmiňovaného samostudia angličtiny. Zábava pomalu začíná nabírat obrátky…

Pepa je konečně doma plus pár dalších kydů co se mi událo

A je nádherný! Jen kdyby mě to nestálo několik hodin vzácného spánku. V úterý jsem si dopisoval s jedním chovatelem, že si od něj jedno hádě vezmu a nakonec jsem se ho mailem zeptal v kolik a kde se sejdeme. Hned potom jsem jel do města. M s F mě chtěli vidět. Prokecali jsem spolu dobrý tři hodiny, opravdu jim to klape. Se dlouho hledali, až se našli. Sice náhoda největší, tipuji tak jedna k milionu, ale natrefili na sebe a to je hlavní. Na jedné vlně skoro bezproblémově fungující pár. Člověk by nikdy neřekl co všechno se u dobrého pití může řešit. Tolik intimních řečí jsem už dlouho neslyšel, tedy na to, že seděli vedle sebe…

V průběhu toho tak skvěle probíhajícího večera mi přišla informující sms z mailu s pár prvními řádkami textu od chovatele hadů. Z toho jsem vyčetl, že se tedy druhý den setkám a hada převezmu. Bohužel se mi do těch několika informujících řádků už nevešel přesný čas. Ten jsem si přečetl až po tom, co jsem se vrátil domů, někdy po půlnoci. Stálo tam v 8:15 pod hodinami na hlaváku. Mě z toho málem kleplo. Chtěl jsem se ve středu vyspat alespoň do deseti, proto jsem si dovolil jít do města za zábavou, a místo toho jsem musel vstávat ve čtvrt na osm, abych to stihl. A zrovna byla kosa jak v pr…. Rusku. Naštěstí týpek přišel, rychle hada ukázal (pěknej a hodně živej), já ho dal pod bundu a zaplatil. Kdyby prý něco, mám na kluka kontakt. Obchod skončil. Jak dva dealeři. Ještě jsem skáknul koupit rašelinu do Pepovo terária a co nejrychleji domů. Můj spolubydlící ještě pořád ležel v posteli, když jsem se vrátil. Ale nedalo mu to. Vstal a alespoň mi pomohl zařídit interiér terárka.

Nejsem si pořádně jistý jestli je Pepa samec nebo samice, ale je to jedno. Prostě to bude Pepa Škrtič. Hlavně, že se mi líbí. Už se nemůžu dočkat na pondělní krmení…

Chování některých lidí mě fascinuje. Když jsem byl s M a F v úterý večer posedět (viz výše), tak byli úplně nejvíc v pohodě a mluvili se mnou úplně o všem. Řekli i co nechtěli. Hned druhý den, ve středu večer, úplný obrat. Konečně měla Janča čas a byla s námi. Jenže jak tam s námi seděla, tak se F choval úplně jinak. Pokaždé, když se řeč zavedla na vážnější téma týkající se nějak vztahu nebo podobně, jenom mlčel a nic neříkal. Jako by mu něco bránilo, takový psychický blok nebo co. Ještě si s ním o tom popovídám mezi čtyřma očima. Jenže tentokrát budu střízlivý. Ne jako naposledy, to jsem si ho vzal na slovíčko a potom najednou začal chodit s M. By mě opravdu zajímalo co jsem mu předtím povídal. Hlavně, že jsou spokojení.

Jinak co se týká školy, nic převratného. Se seminárkou na FYZMECH jsem nepohnul ani o píď a s dalšími je to úplně stejné. Byla to spíš taková flákárna tenhle týden. Moc jsme do té školy s Martinem nechodili. Jen na to, co bylo povinné. No, určitě si to dokážete představit. Ale slíbili jsme si, že od příštího týdne začneme brát školu vážněji. Já určitě. Nehodlám se potom nechat zavalit odloženými povinnostmi.

Normálně jsem dneska zjistil, že moje spolubydlící Petra, bydlí na samostatném pokoji (vždycky slyším jak se zamyká a vůbec nevím proč, jako kdyby jí tady něco hrozilo…), nemá ráda hady. Abych to řekl přesně, “nemá ráda” její pocity nevystihuje nejlépe, spíš je moc nemusí. Protože se na Pepu normálně došla podívat a zeptala se jestli je jeho bydlení v kuchyni napořád. Ale takovým tónem, že jsem radši řekl ne. Asi ho přestěhujeme k nám do pokoje. Nakonec taky dobře, ta jeho topná dečka nám alespoň udělá v pokoji ideální klima. Stejně lidi, kteří nemají jakékoliv zvíře rádi, nikdy nepochopím. Holt mě bratr vytrénoval a snesu všechno.

Víte co je další brutus?! Chodit běhat pětkrát týdně plus 3x posilovna k tomu. Posilka je normální, to je v pohodě, jen to běhání. Chodím vždy v úterý, čtvrtek a neděli. Jenže v úterý a čtvrtek je to dvakrát denně. Po ránu svým tempem, hezky rychle, pořádně se zadýchat a večer vždy s Jančou. Jsem jí normálně přemluvil a teď chodí běhat. A jí to vůbec nevadí, což mě krapet překvapilo. Jsem to od ní nečekal. Nejedná se o žádný extrémní běh, protože Janča si vždy po pár desítkách metrů dává kvůli vydýchání proložení běhu chůzí (má lehké astma, to mi tedy řekla, každopádně dýchátko má), ale i tak je to vždy hodina a nakonec musím běžet od ní zpátky ke mě. Na nedostatek pohybu si opravdu nemůžu stěžovat. Nejhorší je vždycky přemluvit večer moje tělo k dalšímu pohybu a jít s ní běhat. Ještě jsem nezkolaboval, pořád dobrý. 🙂

Nakonec fotka Pepy. Není moc kvalitní, foťák dávno nemám, jen svůj starý mobil, ale měla by stačit.

Wegett je doma, brzy bude i Pepa Škrtič a taky hóóódně pálivá jídla

Konečně měl bratříček cestu do Brna a přivezl mi s sebou několik věcí, o které jsem ho požádal. Jednou z nich byl můj sedací pytel Wegett, dále jsem chtěl terárko a nakonec chilli stromek.

Původně měl dorazit v pátek, s tím, že se na chvilku staví a pak pojede na svojí akci. Počítal jsem s tím. Týden dopředu mi napsal, že přijede až v sobotu a nakonec mi v sobotu přišla sms abych mu zítra poslal GPS souřadnice místa kam má dorazit. Krapet mě to naštvalo, ale stejně jsem trávil pomalu celý víkend doma s… Dorazil, dal mi chilli stromek v šíleném stavu, jedno malé terárium a nakonec pytel. Stromek prej zmrznul, že se snad zberká. Terárko malý, ale na první půlrok by mělo stačit a sedačka. O tý radši nemluvit. Úplně šíleně zašpiněná. Když jsem se ho zeptal proč, tak jen řekl, že jí museli přeciž ozkoušet. Ozkoušet klidně může, ale proč někde u ohně?!?! Trvalo mi skoro třičtvrtě hodiny z toho ten bordel dostat a stejně se mi to nepodařilo úplně. Zažranej je tam dost. A to není všechno, na zadní straně je hodně prodřený, skoro až dovnitř. No, ještě si s ním o tom promluvím.

A proč terárium a chilli stromek? Začnu teráriem, k chilli se totiž váže malá historka.

Se spolubydlícím jsme se rozhodli, že si pořídíme zvířátko. A jelikož se známe, nic o co se musí člověk nějak moc starat by nám nevydrželo. Proto po hodně krátkém rozhodování došlo ke shodě na hadovi. Bude to užovka červená (pro rejpaly a chytráky Elaphe guttata). Je totiž nejmíň náročná a podle všeho by nám měla přežít, tedy snad. Jméno už šlo samo, nejdřív bylo v plánu nějaké vznešené, ale nakonec zvítězila průraznost a snadná zapamatovatelnost – Pepa Škrtič. Tedy pokud to bude samec, jinak to ještě asi přehodnotíme. 😀

Teď co se váže k chilli papričkám za historku. Bylo nebylo jedno krá… heh to určitě, jasně že zase akce. Dokonce už jsem jí i zmínil. Kamarádovo narozeniny uprostřed léta, oslava 6. – 8. srpna. Byl na ní pozvaný i brácha. On to byl, všechno to začal. Zrovna v té době mu totiž začaly konečně plně plodit jeho chilli stromečky, které měl doma. Takže s sebou všude tahal igeliťák plný různých papriček a snažil se napálit každého koho potkal. U mě se mu to nepodařilo, protože jsem si s jednou jeho papričkou dřív udělal pizzu. Že jsem necítil na té pizze žádnou chuť je asi jasné. Dorazili jsme na akci a začali pít. Všechno skvělý, pohodička, začalo se grilovat a různě dělat maso na rožni. Co bratra nenapadlo, jelikož ty papričky jí skoro pořád, tak si s nimi začal přikořeňovat steaky. A tam to začalo, lidi to hned museli zkoušet. Začal Lukáš, i přes mé varování. Jenom s “Dej to sem, to přece nepálí!” do sebe hodil první, nic se nedělo (uběhly asi tři sekundy) a dal si ještě jednu. Dvě hezký žlutý chilli papričky, cca 3 – 5 cm dlouhé. Najednou se otočil, hodil do sebe pivo a úplně rudej v obličeji odběhl do domu něco s tím udělat. Za chviličku se vrátil, hodil do sebe na ex pivko a řekl, že se nám na to může vysrat. Pak začali zkoušet všichni, aji já si dal. Ještě s kamarádem se mi díky tomu podařilo sníst celý bochník chleba ani ne za minutu. Určitě světovej (Českej tutovně) rekord. 😀 A do toho hlášky typu: “Takhle jsem naposledy brečel, když jsem prvně viděl Titanik.” To člověk seděl, z očí mu tekly potoky a nešlo s tím nic udělat, ale vůbec. Aj pár holek jsem přemluvil na vyzkoušení, kamarádova přítelkyně mě od té doby nemá ráda ještě víc. Když se omrzí vodka s naloženou chilli papričkou, ještě stále zbývá samotná chilli paprička. 😉 Byl to potom srandovní víkend. Pokračování bylo nedávno ve Zlivi, jak sestřenka prohrála mojí oblíbenou sázku s rohlíkem. Bráchovi se podařilo jí přesvědčit, aby kousek papričky ochutnala. Už nám asi nikdy nebude věřit. 🙂 Tak mi to nedalo a konečně mám vlastní. Nejvíc se těším na mé oblíbené mexické fazole vařené s čerstvou chilli. To bude mňamka…