Akademie Cesty Síly

Je to již nějakou dobu, co se konalo 2. setkání aktivnějších členů z diskuzního fóra stránek jediismus.ic.cz. Konalo se u Chardriho (jeden ze členů) doma na Karlštejně a musím uznat, že to byl velice příjemně strávený víkend. Jednalo se o poslední červnový víkend a přece jen, už od něj nějaká doba uběhla. Víkend to byl velice pěkný, byl nabitý pozitivní energií, protkán krásnými procházkami Karlštejnskou přírodou a s plno zajímavými diskuzemi. Po jeho ukončení se tedy ukázalo, že se toho řešilo možná až moc najednou, ale dle mého názoru nakonec dojdeme k řešení, které bude vyhovovat všem.

Spousta lidí si pořád myslí, že skupina lidí, která se hlásí k Jediismu, jsou pouze fanoušci Star Wars nebo recesisté. Je málo lidí, kteří jsou ochotni Jediismus uznat jako reálnou plnoprávnou víru, filosofii, postoj k životu… každý ho bere jinak, stačí si vybrat. Jenže musím oznámit, že Jediismus je více než schopný být rovnocenným náboženstvím či filosofií. Naše komunita na posledním (již druhém) setkání řešila možnost aktivnějšího fungování. Upřesnili jsme dokonce návrh z prvního setkání, a to, že založíme Akademii Cesty Síly. Mohl bych se o ní dlouze rozepsat, ale dle mého názoru to stejně škarohlídy nepřesvědčí, takže použiji přirovnání. Námi zakládaná Akademie Cesty Síly je něco jako japonská škola samurajů žijících podle kodexu, jenže po Česku. Rozhodli jsme se vybrat disciplíny, které musí každý člen akademie na určité úrovni zvládat. Hlavní myšlenkou je, že musíme být připraveni na jakoukoliv situaci, která může v životě nastat. Mezi disciplíny patří například příprava fyzická, duševní, zdravotní, sociální, přežití v přírodě, komunikační atd. O čem přesně Akademie bude a co je náplní společenstva bude brzy možné zjistit po zveřejnění Manifestu naší komunity.

To vše se řešilo na II. setkání. Hlavně se konečně rozdaly jednotlivým členům konkrétní úkoly a příprava se rozběhla na plné obrátky. Uběhly tři celé měsíce a je před námi III. setkání, tentokrát již Akademie Cesty Síly. Na tomto setkání se doladí poslední detaily a v krátké době po něm bude Akademie spuštěna do ostrého provozu. Těším se opět, až se s naší malou komunitou setkám. Očekávám opět víkend překypující pozitivní energií a plný zajímavých poznatků a názorů. Tentokrát s poněkud klidnějším průběhem než posledně. Přece jen byl program krapet přeplněný, ale konečně víme do čeho jdeme a co můžeme čekat.

Může to vypadat jako pokus stvořit něco utopistického, ale jde opravdu o reálný projekt, který spěje k úspěšnému zakončení a zprovoznění. Může to vše vypadat krásně, ale musím dodat, že stát se členem Akademie není zas tak lehký proces. Zájemce musí nějakou dobu přispívat na diskuzním fóru, aby jsme ho lépe poznali, což ovšem všichni nevydrží a vzdají, po této určité době si sám zažádá o vstup a musí složit vstupní test skládající se převážně z otázek filozofického typu zaměřených na jediismus. Až po tomto procesu bude moci aktivně, nebo pasivně, působit v Akademii. Takže kdo si myslí, že do Akademie se dostane kdejaký fanoušek nebo individuum, je na omylu. Členství není automatické.

Doufám, že jsem informace o české komunitě Jediiů a o co se snaží, napsal srozumitelně. Nakonec ještě dodám a zčásti zopakuji – že nepatříme mezi lidi, kteří mají snahu založit v České republice církev, nepatříme do komunity fanoušků Star Wars a nejsme recesisté.

Zakončím jediiským pozdravem: „Ať Vás provází síla!“

Deprese

Dnes na vážnější téma. Nejdříve trocha teorie a pak důvod, proč o tom píši.

Teorie převzatá z Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Deprese_(psychologie)

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení – například se přestává zajímat o koníčky, zájmy a o sex. Dále dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé. Podobně je to s chutí k jídlu, zpravidla se chuť sníží, nemocní hubnou, někdy se změní i samotná chuť jídla, bývá bez chuti. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní příbírají. Dále dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohu soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Charakteristická je i ztráta energie. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívá silné úzkostné stavy, které zvyšují riziko sebevraždy. 5 – 15% nemocných s depresivní poruchou ukončí svůj život sebevraždou. Může se projevovat poruchami paměti, kdy budí dojem dementního člověka. Deprese je vlastně zlomená vůle. Člověk by chtěl, ale nemá dostatek vnitřní ani fyzické energie. 

Dalšími konkrétními projevy životu nebezpečné nemoce deprese jsou například:

  • Nemocný má hlad /žízeň/ a není schopen si namazat ani chleba či podat pití.
  • Většinou polehává, popř. se zabývá pasivní činností: sledováním televize apod.
  • Problém s hygienou, v těžké fázi deprese si nezvládá umýt ani ruce.
  • Uvnitř celého těla cítí nepopsatelný stav. Pocity v mozku někdo charakterizuje jako: čepice na mozku, jiný jako: mravenčení mozku. Na jednu stranu možná výstižná přirovnání, když se vezme v potaz jak je mozek křehký. Na druhou stranu pro toho, kdo deprese nezažil příliš slabá.
  • U někoho se stává, že „ztuhne“. Nemůže pohnout ani malíčkem, otočit hlavou a ani mluvit. Tento stav může trvat hodinu, 20 minut …
  • Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženého depresí je, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní má radost (úměrně tomu v jakém stavu je), že se mu něco podařilo, i když třeba „jen“ uvařit čaj.
  • Těžko přijímají negativní informace i ty, které se netýkají přímo jich. A není ani potřeba, aby se jednalo o nějakou tragédii.
  • Nezvládá někoho „dlouho“ poslouchat, leč se jedná relativně o několik málo minut.
  • Bez příčiny pláče, přestože se může cítit trapně, nedokáže pláč zastavit.

A proč se vůbec o depresi zmiňuji? Asi kvůli uvědomění, že se mě tento problém již značně dlouhou dobu také týká. I když se bude možná hodně lidí divit, je to prostě tak. Přiznávám se, mám deprese. Většina bodů nahoře na mě sedí. Vždy jsem si o sobě myslel, že deprese je něco, co se mě netýká, ale vypadá to, že jsem lhal sám sobě. Vždy, když někdo mluvil o těchto pocitech a stavech, zasmál jsem se tomu a řekl jsem, že podobné stavy nechápu. Proč by měl být taky člověk nespokojený se životem, že? Vždyť mi prakticky všechno vychází a jsem celkem úspěšný. Škola jde sama, společenský život celkem bohatý, s opačným pohlavím také žádné problémy, zdraví nezlobí, peněz díky podpoře rodiny dost… a stejně má deprese.

No chápe to někdo? Já sám sebe osobně nechápu, a to se na to snažím přijít od té doby, co jsem si deprese uvědomil. Vždy jsem si myslel, že člověk duševně silný se takovými stavy vůbec nemusí zaobírat, protože se ho netýkají. Jenže to vypadá, že nejde jen o sílu ducha, ale prostě o spokojenost se životem a se sebou samým. A v tom je to uchvacující. Člověk, který má prakticky všechno a bezproblémový život, se přímo vnitřně užírá a neví co by si počal.

Posledních pár měsíců, než jsem si uvědomil skutečnost, jsem se snažil své stavy zahánět různými metodami. Od čistě fyzických (sex například), po čistě duchovní (různé filozofie). Zjistil jsem, že fyzicky tyto stavy moc dobře eliminovat nejdou. Je tedy pravda, že při konání té určité činnosti (od sexu po sport – běh, volejbal, plavání a jiné) jsem se z toho dostal, ovšem ale pouze v tu danou chvíli a jakmile jsem s činností skončil, stavy se okamžitě, jako věrný pejsek, vrátily. Duchovní cesty také nic moc, nejprve jsem zkusil ponořit se do různých duševně složitých her, to nepomohlo, ale na ukrácení dlouhé chvíle skvělá věc. Po hrách přišla doba duchovně vážnějšího charakteru, hledal jsem tu svou správnou životní filozofii. Bible mě nikdy nelákala, Korán je na mě moc násilně psaný a buddhistické texty jsou většinou velice těžce psané, jiné náboženství-filosofie se mi nelíbily svou podstatou. Abych ale nevypadal jako někdo, kdo se nerozhodl, já si vybral. Nakonec zvítězil ZEN (ten původní indický, neplést s japonským). A k zenu jsem přidal ještě Jediismus. Tyto dva směry mi hodně pomohly a stále pomáhají.

Všechny výše popsané metody mohu vřele doporučit. Neříkám, že člověku pomůžou, ale ani na škodu nejsou. Co ovšem nedoporučuji, je zahánění depresí alkoholem. V posledních pár týdnech jsem si tím prošel a co s jistotou můžu říct, alkohol deprese nevyřeší. Jistě, na ten určitý večer je krásně smete z povrchu zemského, ale ráno hned čekají vedle postele nebo gauče, záleží kde člověk večer upadl, a zase se chtějí kamarádit. Navíc se ještě prohloubí, hned poté, co se podíváte do peněženky. Tento odstavec vyznívá, jako bych pil každý den, ale tak to není. Pít jsem šel dvakrát, někdy i třikrát do týdne a hlavně jsem nikdy neodmítl pozvání jít posedět. Jedno vím jistě, pil jsem hodně, ale hlavně kvůli společnosti ostatních lidí. Alkoholik opravdu nejsem.

Co funguje celkem dobře, i když to moje rodina nerada vidí, je dát si špeka. Pro všechny, opravdu nejsem vyhulenec, jen se potřebuji čas od času pořádně uvolnit. Takže příležitostné pokouřeníčko není na škodu, slouží jen k odbourání stresu.

Jedno jediné vím ale jistě, jakmile si člověk přestane lhát a přijme skutečnost, všechno se začne samo postupně zlepšovat. Takhle veřejně se přiznat k vlastním depresím může spousta lidí považovat za slabost, ale já si myslím opak. Přiznat sám sobě i svému okolí podobné problémy… to většina lidí nedokáže. A nebo dokáže velice snadno, ale doufají, že jejich problémy za ně potom vyřeší někdo jiný, což já osobně ovšem nechci. Já si deprese uvědomil a díky tomu se zase pomalu vracím do starých dobrých kolejí. Uvědomit si mi i dost pomohl film Něco jako komedie, kde deprese hrají pomalu hlavní roli, vše ovšem podáno přívětivou formou. Takže jsem se rozhodl, že vše hodím za hlavu (což je i jednou z myšlenek zenu) a budu si jen užívat přítomnost (opět také v zenu). -Proč já vůbec ten zen poslední dobou zanedbával a nechával na vedlejší koleji?- Člověk se prostě musí naučit mít radost z maličkostí a nedávat si nesplnitelné cíle, jinak bude tam kde začal. Prostě a jednoduše doporučuji: žít, jíst, číst si, chodit, pít pivo, běhat, koukat na filmy, dělat věci do školy, milovat se, koupat se, chodit ven s přáteli, cestovat, hrát hry, koupat se, psát, pít vodu, kouřit vodní dýmku, povídat si s lidmi, učit se cizí jazyky, smát se, pít čaj, jíst, vařit, hrát kolektivní sporty, pomáhat lidem, pracovat, vtipkovat, dělat si ze sebe srandu, sexovat, víc číst, sekat trávu, slunit se, co nejvíc být s přáteli, užívat si život, poslouchat ostatní, povídat si, jezdit na kole, mluvit cizími jazyky, kreslit, dívat se na měsíc, zpívat a ještě víc činností a všechny pořád dokola.

Poslední dlouhou větu jsem převzal z výše zmíněného filmu, jen jsem si jí pro sebe upravil. Určitě jsem nenapsal vše, co jsem chtěl a jak jsem původně chtěl, ale to se mi snad ještě nikdy nepovedlo. Hlavní je, že myšlenka je vyjádřena a bude snad i pochopena.

Pokud jsem někomu pomohl, má podobné problémy, chce mě v něčem opravit nebo napsat vlastní zkušenosti, je tady vždy možnost komentářů.

Umění užívat okamžiku

Mým původním úmyslem bylo napsat článeček týkající se učení ZENu, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Rozhodl jsem se o ZENu jen letmo zmínit a raději se pozastavit nad jedním moudrem, které je obsaženo snad ve všech východních náboženstvích a filosofiích. Nad uměním užívání si okamžiku.

Nejprve slibovaná zmínka o ZENu. Na tuto verzi buddhismu se mi poštěstilo narazit poměrně nedávno. Zčásti i díky fóru jediismu, které pravidelně navštěvuji. Zen vznikl před několika tisíci lety v Indii, kde ho vyučoval Buddha. Nejvíce mě zaujal tím, jak je odlišný od klasického Buddhismu. Při praktikování ZENu není povinností meditovat, studovat svitky a žít v celibátu. Doporučuje se, ale není povinností. Základem je pochopení a realizace prapůvodní pravdy v reálném životě. Jedná se vlastně o pochopení běžných životních situací na vyšší úrovni smýšlení. Po tomto pochopení by mělo dojít k osvícení, což je ale teprv začátek cesty… Člověk praktikujíc ZEN by měl dodržovat Deset kai, něco jako přikázání v Bibli, které mu pomůžou k osvícení. To je vše, žádné složitosti.

Nejvíce mě ze všech možných životních kroků v ZENu zaujal jeden, a to Umění užívat okamžiku. Nikdy dřív jsem o ničem podobném neslyšel a ze začátku mi to přišlo jako něco nesmyslného. Vždyť přeci vím kde jsem a co dělám ne? Až s pochopením myšlenky ZENu mi to došlo. Jde především o plné prožívání každého okamžiku, nic nás nesmí rušit. Nemyslím rušení v okolí, ale v naší hlavě. Lidé neustále myslí na to co je potřeba zařídit, na zážitky z minulosti, na své starosti a nebo na plánování budoucnosti. Ale proč se neustále zabývat něčím, co už bylo a nebo bude? Minulost ani budoucnost se tím nijak nezmění. Naplánovat si určitou věc, třeba dovolenou, to prosím ano, ale plánovat nějakou vzdálenou budoucnost? Zbytečnost. Nejdůležitější je oprostit se od podobného smýšlení. Minulost neřešit, o budoucnost se nezabývat, ta přijde sama, a problémy řešit až přijdou a budou aktuální. Přiznám se, že to není nic lehkého. I když se o užívání si co nejvíc přítomných okamžiků snažím, úspěchy jsou minimální. Jediná činnost kdy se mi to daří bez problémů je snad jenom běhání. Při něm jako by se mi mozek vypnul a já si užívám jen ten pocit, který zažívám při běhu, a okolí.

Doporučuji se nad tím zapřemýšlet. Myslím si, že hodně lidí po většinu dne pořádně nevnímá své okolí. Proč patřit mezi ně, že?

Převážně o Jediismu a -istech

Týden trochu víc hektický, takže jsem se k psaní dostal až teď. Přiznávám, taky se mi moc nechtělo. 😀

Čím víc o Jediismu, zajímavé životní filosofii pro mě, přemýšlím, tím víc se mi líbí. Nikdy jsem nebyl v podobném spolku a tenhle je první, do kterého bych byl ochotný i vstoupit, pokud by se zakládalo jen nějaké to občanské sdružení a ne hned církev. Sdružení by věci podle mě jen prospělo, církev nevím. Ta až asi později, až by bylo jasné jak a jestli by systém fungoval.

Zaregistroval jsem se i na Jediistické diskuzní fórum a musím uznat, že z přečtených příspěvků a tamních diskuzí se mi ti „neznámí“ lidé líbí. I když jsem je nikdy neviděl a osobně je neznám… Doufám, že se nějaký malý srázek podaří domluvit, rád se ho zúčastním.

Příštích sedm dní se budu pokoušet o zmrzačení v Itálii, takže následující příspěvek bude až v novém semestru (na Mendelce). Tedy pokud budu mít prsty v pořádku. 😀

Jediismus

Nedávno jsem úplnou náhodou narazil na toto náboženství, či spíše životní filosofii, a musím se o něm zmínit. Až tak mě zaujalo.

Symbol Jediismu navržený před několika lety Relanem Volkumem pro stránku JEDI.

Jak je již z nadpisu patrné, název tohoto náboženství, spíše životní filosofie, byl inspirován ve filmech Star Wars. Scénárista, producent a režisér George Lukas potřeboval do příběhu svých filmů nějakou silnou základní instituci, která bude prakticky vše řídit. Vymyslel tedy řád rytířů Jedi, kteří vyznávali a používali sílu vesmíru. Při vymýšlení jejich zásad se Lukas inspiroval ve východních filosofiích a světových náboženstvích, z těch ovšem vzal jen to dobré a pozitivní. Ve filmech měli rytíři Jedi po tisíce let na starosti ochranu Republiky a míru v celé Galaxii. Nikdy by mě nenapadlo, že by někoho mohlo napadnout uvést smýšlení a kodex filmových Jedi do reálného života. Lidé jsou ovšem nepředvídatelní a myšlenky z filmů Star Wars se zalíbily spoustě lidem, kteří se kodexem Jedi začali řídit i v reálném životě. Netrvalo dlouho a vzniklo z toho nejmladší náboženství na světě, i když příznivci Jediismu mají radši označení filosofie.

Poprvé lidé mohli dostat Jediismus do povědomí při sčítání lidu v roce 2001. Tehdy se poprvé k této „víře“ přihlásilo na celém světě několik desítek tisíc lidí. Tehdy se jednalo o senzaci, které nikdo nepřikládal moc velkou váhu. Jenže při letošním sčítání se přihlásilo exponenciálně více lidí něž posledně a díky tomuto trendu se Český statistický úřad rozhodl, že Jediismus zařadí mezi jednu z možností při výběru náboženského vyznání.

Myšlenka Jediismu je velmi pěkná, musím přiznat, že k ní chovám sympatie. Kodex Jedi je totiž něco, podle čeho se již snažím žít mnoho let (cca 7). Jen jsem do této chvíle netušil, že něco jako kodex existuje. Ke stejným principům se mi prakticky podařilo dojít vlastní cestou. Tedy až na ten poslední řádek, o něčem vyšším jsem určitě uvažoval, ale nikdy bych to nenazval sílou. I když se vůbec nejedná o špatný název.

Kodex Jedi:
Není emocí, pouze míru.
Není nevědomosti, pouze poznání.
Není vášně, pouze klidu.
Není chaosu, pouze harmonie.
Není smrti, pouze síly.

Příznivci Jediismu, hlavně Světlé cesty, se snaží žít v souladu se svým okolím a tak, aby nikdy nikomu neuškodili, hlavně pro dobro ostatních. Podle mého názoru pěkná myšlenka, ale v reálném životě špatně uskutečnitelná. Proto je určitě skvělé, že lidé si můžou vybrat ze tří tzv. cest: Světlé, Temné a Šedé. Určitě jednotlivé nemusím vysvětlovat, jak se staví k životnímu postoji je zcela jasné z jejich názvů. Je skvělé, že ať si člověk vybere jakoukoliv, nikdo ho nebude nijak přehlížet. Je hlavní, že dotyčný věří v sílu a určité principy. Já se osobně nejvíce přikláním k Šedé variantě cesty, trošičku více přikloněné ke Světlu.

Reální Jediové se snaží žít co nejvíce podle své zvolené cesty, jak už bylo zmíněno, ale to není vše co dělají. Jedna z důležitých myšlenek, pravidel, je i ta, která se zabývá rozvojem duše a těla. Jinak řečeno, Jedi musí být jak vynikající diplomat, tak musí být schopen sebe a své blízké ochránit i fyzickou silou. Důraz je ovšem kladen hlavně na diplomacii. Neustálé studium všelijakých poznatků je téměř povinné, aby byl člověk připraven na vše. S tím by měl jít ruku v ruce i trénink těla, ať už s pod tímto pojmem představíme cokoliv – posilovna, jogging, bojová umění nebo jiné způsoby formování postavy. Tělo a duše mají být totiž v maximální rovnováze. Vše je ale opět jen na každém jednotlivci, vše je volba.

 

 
Originální symbol řádu Jedi z filmové ságy Star Wars.

V dnešní době po celém světe fungují různé Jedi akademie, které vám pomůžou s výběrem soukromé a správné cesty pro vaši osobnost. Přiznám se, že s žádnou touto akademií nemám zkušenost a ani mi nechybí. Tyto akademie totiž jednotlivé moderní Jedi rozdělují na hodnosti stejně jako to bylo ve filmech. Jsou to Začátečník, Padawan, Rytíř a Mistr. Ve filmech určitě fungovaly skvěle, ale dle mého názoru by se ve skutečnosti prostě používat neměly. Pokud by se jejich používání myslelo vážně, muselo by se jasně stanovit určité znalosti pro postup do další úrovně, protože bez tohoto může díky nim podle mě docházet k hádkám a roztržkám. Vím, že hádaví a vznětliví lidé by se ve společenství nacházet neměli, ale bez stejného vybírání jako ve filmech jich bude spousta a hodně z nich bude nespokojených se svým zařazením nebo se zařazením někoho jiného koho znají a myslí si, že na podobnou hodnost nemá nárok. Navíc by se při používání hodností dalo mluvit již pomalu o sektě. A to určitě nikdo nechce…

Oficiální české stránky se mi podařilo objevit teprve před několika dny a s nimi i diskuzní fórum. Česká komunita Jedi je každým dnem silnější. Oficiální sraz se jim sice ještě nepodařilo uskutečnit, ale osobně věřím, že v brzké době bude. Doufám, že budu jedním z účastníků…

Odkaz na oficiální české stránky: www.jediismus.ic.cz