1st Prague Barefoot Run

header-logoaneb První pražský běh naboso. Této charitativní akce jsem si poprvé všiml na facebooku a hned mě zaujala. Oficiální stránky se mi zalíbily a zaregistroval jsem se.

Neběžecká vsuvka – jinak zábava hned po ránu. Hezky naplánované jsem to měl. Vstát, vyvenčit Eddyho, nakrmit ho, zabalit věci, vyzvednout kamaráda a v klidu dojet do Prahy. Vše v pohodě, ale zasekl jsem se u odjezdu od domu. Sednu do auta, v klidu poskládám věci kam potřebuji a startuji. A nic. Motor se ani jednou neotočil. Co teď? Doma všichni spánek hluboký a na ulici nikdo. Co mě nenapadlo, auto stálo směrem do kopce, tak jsem myslel, že třeba skočí na zpátečku. No, teď už vím, že šlo o blbý nápad. Po dalším několikaminutovém přemýšlení mě napadlo auto otočit a nastartovat na jedničku. To otočení byla dost fuška, ale povedlo se, auto naskočilo a pak už vše šlo podle plánu. Cestou se i ta baterka dobila.

Počasí moc nepřálo, jak víme, ale i tak se 1. června dostavilo více než 200 lidí. Teplota okolo 10°C a k tomu vytrvalý déšť, no nic příjemného. Počasí nepočasí, když se někam přihlásím, tak tam prostě jedu i kdyby trakaře padaly. Do Prahy jsem vzal ráno kamaráda  pak vyrazil směr park Ladronka. Na místo se mi podařilo dorazit něco před desátou. Park pěkný, ale na místě ještě ani noha. Jako pár lidí tam bylo, ale žádná sláva. Pokecal jsem s pár známými, neustále hlídal Eddyho a tak nějak se poflakoval kolem. Eddy je kapitola sama pro sebe, byl jako u vytržení, hlavně se psem, který patřil k lidem z Vivobarefoot stánku. Mohli se ublbnout k smrti a stále oba měli spoustu energie. Zima byla opravdu pořádná a tak jsem nepohrdl účastnickým tričkem. Jako už obvykle, opět jsem se málo oblékl a byla mi zase zima. Pak jsem se šel projít s Eddym a přišel jsem o vystoupení Barefoot Teda. Lehce mě to mrzí.

Před dvanáctou směr start a čekání na zahájení. K mému velkému úžasu Eddy nebyl jediný pes, který běžel, s velkým kolegou, asi ohařem, byli dva. Zařadili jsme se hezky na chvost startovního pole a po výstřelu si závod hlavně užili. Žádný spěch, vždyť šlo o nezávodní běh. Mám takový dojem, že vedle mě nějakou dobu běžela česká miss a prohodila se mnou pár slov, ale nejsem si jistý. Taková normální holčina.

Začali jsme s Eddym hezky vzadu a pomalu s úsměvem na tváři předbíhali stále více a více lidí. Tempo výklusové, podklad v pohodě. Pro mě by ho ani nemuseli zametat, pár desítek metrů jsem vzal pro zábavu i po štěrku, ale jinak asfalt připravený na jedničku Lidé se smáli, voda z nebe padala, nikomu nevadila a byla úžasná atmosféra. Ani jsem se nenadál a byl konec. Perník ve tvaru nohy na krk, nějaké drobnosti do ruky a hotovo. Všichni spokojení. Po běhu se mi podařilo prohodit pár slov s Jonnym z dailymile (škoda, že nestihl přijet včas na start) a pak hned domů.

Akci hodnotím na 100%. Ani počasí tamní atmosféru nepokazilo, i když se opravdu snažilo. Příští rok se určitě zúčastním znovu a Eddy také. Jen houšť a houšť podobných běhů.

Fotky na oficiální facebooku Prague Barefoot Run a všude možně na internetu. Nějak nemám žádný odkaz, ale google vám kdyžtak pomůže. 🙂

Eddy

Přestalo mě to bavit. Tedy ne, že by mě to nebavilo, ale běhat s někým je vždy zábavnější. A přesně z toho důvodu jsem si pořídil psa. Ne jenom z tohoto důvodu, ale byl to jeden z mnoha. Psa jsem totiž chtěl už dlouho, brzy to bude 10 let. Jenže kvůli dojíždění na školy a podobně jsem si ho prostě pořídit nemohl. Až teď nastala možnost si psa pořídit.

Na cestě domů
Na cestě domů

Výběr byl složitý. Původně jsem chtěl nějakého ovčáka, buď Border kolii a nebo Australského ovčáka. Hlavně kvůli běhu. Jenže pak jsem si uvědomil, že se nechci vzdát cestování a psa bych rád bral s sebou. U větších plemen je jediná možnost, cestování v zavazadlovém prostoru letadla, což je pro psy velmi stresující situace. Takže výběr se zaměřil na měnší až střední plemena, protože do 9 kg může být pes s majitelem v kabině letadla v přenosné tašce. A jelikož jedním z hlavních kritérií byla dlouhá výdrž, kvůli běhání, volba padla jasně mezi teriéry. Po dlouhém vybírání zvítězilo plemeno Border teriérů.

Pro psa jsem si jel až do obce Skřivany, z Hradce Králové směrem na Prahu. Mezi psíky byl Eddy největší, původně měl jít údajně na uchovnění na Slovensko, ale nějak z toho sešlo a tak se na poslední chvíli uvolnil. Zbytek štěňat byl totiž zamluvený. Byl naprosto úžasný, inteligentní hned od pohledu a na první setkání jsme si sedli. Na první pohled se mi zalíbil, takže situace byla jasná a vzal jsem si ho.

Byl malinký
Byl malinký

Border teriéři jsou inteligentní psi, kteří s trochu pevnější rukou mohou být skvěle vycvičeni. V dospělosti mají přibližně 25 – 30 cm v kohoutku a váží 7 – 9 kg. Hlavně jsou vytrvalí, pro běh tedy ideální.

Jednu věc jsem ale podcenil. Nikoho jsem si s sebou pro převzetí štěněte nevzal a to byla chyba. Nešlo ani tak o cestu zpátky, tu Eddy celou prospal. Šlo o zjištění, jestli pejsek nemá nějaké vady. Jako laik jsem nevěděl na co si dát pozor. Za dva dny u veterinářky mi všechny sděleny byly. Pejsek má výrazný podkus a nesestouplá varlátka, dokonce má prý jenom jedno. Jedná se o vady, pro které nemůže být uchovněn. Nesestouplá varlátka se dají ještě přehlédnout, ale podkus ne. Obojí jsou dědičné vady. Dost mě to naštvalo, lhát nebudu. Jako laika mě nenapadlo prohlédnout zuby a šourek. Pro svou obhajobu musím ale dodat, že na tyto vady by měli chovatelé upozornit a podle toho upravit i cenu štěněte. Varlátko možná ještě sestoupí, ale změna podkusu je prakticky bez šance. Veterinářky zjištění vysvětlilo, proč Eddy neodjel jako chovný na Slovensko. S chovateli se snažím komunikovat, ale zatím to moc nevypadá.

Mé doporučení: Při přebírání štěněte se zaměřte na správný skus zubů a na přítomnost varlátek v šourku. Pokud nejsou ještě sestouplá, nevěřte moc řečem chovatelů, že časem sestoupí. Pak už může člověk pouze doufat, ale šance je malá.

S novým postrojem
S novým postrojem

Eddy je ovšem skvělý pesan a zbavovat se ho nebudu. Takové věci v povaze nemám. Budu jenom doufat, že varlátko sestoupí a operaci se vyhneme. Jinak podkus nějak Eddymu k životu nevadí a bude spokojený i s ním. U lidí je například naprosto běžný. Jsem rád, že Eddyho mám. Je inteligentí. Už pochopil kam v naší smečce patří, ví koho má poslouchat a také zjistil, že na záchod se chodí ven. Čas od času ještě loužičku uvnitř udělá, ale to je jen po velmi dlouhé době. Například, když jsem maloval nebo škrábal stěny, tak jsem na něj čas od času zapomněl a to je pak těžké. Už umí povel sedni, chápe čekej, i když mu čekání příliš nevoní, a další povely se časem naučí.

Tak si mě tedy vyfoť, no...
Tak si mě tedy vyfoť, no…

Počkám několik měsíců než vyroste a pak začne běhat se mnou. Štěňata by se delších a namáhavějších pohybových aktivit účastnit neměla kvůli kloubům a páteři. Ale mě čekání nevadí. Vím, že Eddy bude naprosto skvělý parťák pro běh a také vím, že ho bude běhání se mnou bavit. Určitě budeme i cestovat, bude z něj pes cestovatel.

Život po návratu ve zkratce

Od návratu z Austrálie uběhly již dva měsíce a za ně se toho hodně událo. O nachlazení jsem už psal, tak teď k tomu zbytku.

Nejdříve se musím pochlubit, že se mi zdárně nepodařilo přivézt žádné štěnice. Tedy já nějaké přivezl, ale podařilo se je všechny zabít. Doma v obýváku vypadla na koberec pouze jedna a ta se okamžitě vysála. A jak se takové potvůrky zabíjí? Zcela jednoduše, buď teplotou nad 60°C a nebo naopak, teplotami nižšími 15°C. Do sauny mě nikdo s věcmi pustit nechtěl, takže vyhrál mráz. Všechny věci se uzavřely do velikých plastových pytlů a na několik dní daly do průmyslových mrazáků. Nejdřív se mi tomu nechtělo věřit, ale zafungovalo skvěle a všechny potvůrky zabité.

První práce po návratu přišla rychle. Sotva jsem se rozkoukal a už jsem jí měl. V táborském psím útulku hledali záskok za jednu tamní ošetřovatelku psů a jelikož mám psy rád, všemi deseti přijato. Původně se mělo jednat o práci na přibližně dva až tři měsíce, ale  nakonec to skončilo rychleji. Paní se vrátila z nemocenské o hodně dříve a tak jsem v útulku po měsíci skončil. Práce to ovšem byla zajímavá a celkem mě bavila. Ráno čištění kotců, krmení, čas od času očkování a zbytek dne půjčování psů na venčení lidem. Lidí chodili zajímaví a psi byli také skvělí. Hlavně hrozně moc vděční, nikde jinde se taková vděčnost nedostane. Jako zkušenost určitě podobnou práci doporučuji.

Ke konci mé práce v útulku jsem narazil na inzerát, že táborské Sportisimo někoho shání a tak jsem poslal životopis. Proběhlo krátké výběrové řízení a práce byla má. Pozice logistik/prodavač. Hned od prvního dne jsem věděl, že to nebude na dlouho. Práce nezaujala, šéfová mi byla nesympatická a celkově nuda. Nic namáhavého pro mozek, nic pro mě. Jednoduché hledání ve skladu a čas od času prodávání na prodejně zvládne naprosto každý. Práce sama o sobě by i ušla, ale tu pracovní dobu prostě nepřekousnu. Dvanáctihodinové směny na krátký a dlouhý týden. Vše v pohodě, jenže šéfová přidává každý měsíc až 5 směn navíc. Takže z krátkého a dlouhého týdne není nic a volný čas nikde. Za těch pár tisíc mi to nestojí. Posledního dubna dávám výpověď ve zkušební době a budu opět na volné noze. Kdyby někdo o něčem v jižních Čechách nebo Praze věděl, prosím přes mail. 😉

Další velká novinka. Koupil jsem s mámou a jejím přítelem na třetiny velký rodinný dům. Druhé nadzemní podlaží mé – byt lehce přes 70 metrů čtverečních. Poprvé v životě ve svém. Rekonstrukce bytu není žádná sranda. Ještě když je na to člověk sám a neustále celé dny v práci. Zatím mám funkční jenom jeden pokoj, ložnici, a kuchyně je před brzkým dokončením. Zdržela mě u ní hrozně podlaha. Musím jí krapet opravit. Pak mě ještě čeká chodba a obývák, ale na ty nějak nespěchám a oproti kuchyni se bude jednat o naprostou hračku. Chvilku jsem přemýšlel nad profesionálním malířem pokojů, ale proč si vše neudělat sám? Bude mě to potom více těšit.

Poslední novinka jen zkráceně, protože rozepíši příště víc. Jelikož se mi prostě v mém okolí nedařilo najít běžeckého parťáka, pořídil jsem si psa. Hezky se mnou bude až vyroste běhat. Jedná se o Border teriéra, je to kluk a jmenuje se Eddy.